Hana Vaverková: A zase do Chrudimi

úterý 15. března 2016 ·

Proč? Protože jsme se na tom před deseti měsíci domluvili. To nás bylo 28 a v rámci prvního výjezdu našeho spolku P-AU jsme navštívili školu mého dlouholetého kamaráda Zdeňka Brože. A stálo to za to.

Tentokrát jsme mohli přímo do vyučování, abychom viděli ten chrudimský zázrak v praxi. Obětovali jsme neděli i první den jarních prázdnin. Bylo nás i s řidičem přesně 40 z deseti škol. Řidiče Dušana počítám taky. Jak jsem se dozvěděla z hodinového rozhovoru, vystudoval češtinu a dějepis na olomoucké fildě, učil na gymplu, vystřídal pár dalších zaměstnání a teď veze účastníky zájezdu v přehřátém autobusu. Nejde klimatizace a ani mikrofon, a tak nemůžu dělat Pamelu a zazpívat nějakou zamilovanou – je totiž Valentýna! Neva, nechám si to na večer.

Zatím vše, co jsem naplánovala a domluvila, klape. Už před 16. hodinou stojíme před školou a pan ředitel nás vítá a hostí. Upíjíme kafe, pochutnáváme si na zákuscích a ovoci a koukáme na Zdeňkovu prezentaci školy. Od loňska ji upravil a doplnil. Takže malé opakování:

Hlavním cílem školního vzdělávacího programu je vytvořit ze školy místo aktivního a radostného poznávání, místo, kde se plně respektují individuální zvláštnosti každého dítěte. Základem je partnerský vztah mezi žáky a učiteli, mezi učiteli a rodiči založený na vzájemném respektu.

Dalším cílem je osvojení sociálních dovedností a morálních hodnot, pozitivní vtah ke vzdělávání a celoživotnímu vzdělávání, kvalitní služba pro žáky a jejich rodiče.

Tím podstatným jsou ve škole partnerské vztahy na všech úrovních, jednotné působení všech učitelů na žáky, bezpečné prostředí a pozitivní sociální klima, smysluplnost toho, co děláme.

Na slajdu je nadpis: „Co rozumíme partnerskými vztahy ve škole“. A pod ním:
– v rovině každodenního života jsou eliminovány všechny projevy ponižování dětí a autoritativních postupů dospělých
– péče o vztahy dětí ve třídě a rozvoj sociálních a komunikačních dovedností jsou na naší škole chápány jako významná součást kurikula
– důraz je kladen na budování sebeúcty, vzájemné úcty a důvěry
– velká pozornost je věnována schopnosti diskutovat, komunikovat a dovednosti řešit
– problémy a konflikty

Všichni žáci mají možnost se ve škole realizovat, otevřeně vyjadřují své názory a dokáží se chovat zodpovědně. Velký důraz klademe na rozvíjení vnitřní motivace žáků – na rozdíl od tradiční školy, která je postavena především na motivaci vnější – odměny, tresty, hrozby známkami, poznámkami.

A ještě: Frontální systém výuky neumožňuje všem žákům být při vyučování aktivní a nerozvíjí klíčové kompetence. Proto v Chrudimi sedí všechny děti ve skupinách, většinou po čtyřech, a to už od 1. třídy. Kooperativní učení vyžaduje zapojení všech žáků do výuky. Proto ty skupiny. Namísto soutěžení spolupráce. A místo známek slovní hodnocení na celém 1. stupni.

Zdeněk vysvětluje: „Aby bylo učení smysluplné, byla nutná změna obsahu učiva. Z učebního plánu jsme vyhodili vše, co tam podle nás nepatří. Přibyly výukové semináře a projektové dny“.

Na jednom z obrázků jsou děti na louce a nad nimi věta – Žáci si ve škole nemusí hrát, ale musí vnímat smysluplnost toho, co dělají.

No dobře, Zdeňku, uvidíme zítra!

Je večer, jedeme se ubytovat. Hotel Alfa byl v Chrudimi jediný, kde bylo místo pro naši početnou skupinu. V lehce zakouřeném prostředí večeříme, povídáme si a zpíváme. Konečně se můžu předvést s písničkou pro tento den – Většina chlapců a děvčat v mém věku chodí jen ve dvojicích. Pro některé manželské páry mám aktualizaci – ve trojicích… Někdy po půlnoci uléháme a těšíme se na pondělí.

Zvoní? Nezvoní. Přesto jsou už všichni ve třídách. Dělíme se na skupiny podle zájmu a jdeme na první náslechovou hodinu. Máme na výběr 5 možností.

Já jdu na matematiku podle profesora Hejného.

Přestože už tuším, o co jde, je to šok. Na nástěnce je několik zvířátek a k nim různé znaky. Myš je asi jednička. A to vemeno se čtyřmi cecíky bude nejspíš kráva. A já na to koukám jak jelen…

Během hodiny řeší žáci tři různé úkoly na zlomky. Nechytám se, přijde mi to hrozně těžké. Dětem nikoli – ve skupinách se radí a dohadují, pak prezentují své výpočty před ostatními. Učitelka je průvodcem a pomocníkem, když je to zapotřebí. Hejného metoda učí děti, aby samy nacházely řešení a diskutovaly o nich se svými spolužáky. Učitel dává prostor dětem a nechává je, aby k řešení došly samy a prožily tak radost ze svého objevu. A taky že jo. Během hodiny vyřešili žáci několik podle mě velmi těžkých úkolů včetně slovního. Žádné znuděné obličeje. Spolupracovali, pomáhali těm, kteří ještě nechápali. Nás si téměř nevšímali.

Následuje hodinový rozbor hodiny. Učitelka a některé mé kolegyně, které v tom jedou taky, svorně tvrdí, že děti tuhletu matematiku mají rády. Věřím jim a smiřuju se s tím, jak strávím část prázdnin, abych se v září mohla taky zapojit.

I když nezvoní, je jasné, že je velká přestávka. Děti halasí na chodbách, všechny pinponkové stoly jsou obsazeny. Nikdo se s nikým nepere a nehádá. A to i bez viditelného dozoru.

Po svačince se jdeme podívat do další hodiny. Volím Člověka a jeho svět, v tom teď nejvíc plavu. Mladý pan učitel vysvětluje vrstevnice. Ne ty, stejně staré jako on, ale čáry na mapě. Příště se budou učit o měřítku mapy a pak se kouknou na mapy v mobilu a vydají se do přírody. To aby se neztratili, až někde budou. Tady už se chytám líp. Díky nákresu na tabuli, obrázku mapy a hlavně modelu z polystyrenu dokážu já i žáci rozlišit nízký kopec od vysokého a mírný svah od strmého. Děti si dělají nákresy, domlouvají se, radí si a pomáhají. A já, až si zase někdy vyjedu na kole a budu koukat na mapu, dám sakra pozor, jestli pojedu tudy po rovince nebo se vydám do kopce. Stejně jako v matematice je v této třídě pracovní ruch. Nekřičí, mluví polohlasně. Nikdo se neulívá. Kdo si neví rady, obrátí se na kamaráda ve skupině. Jsou zaujatí, nemají strach z neúspěchu nebo špatné známky.

Při rozboru hodiny myslím hlavně na to, jak překopu svoji vlastivědu. Vyhodím vše nepodstatné. Půjdu do hloubky a ne do šířky. Zaměřím se na region a na to, co je nám známé a blízké. Přestanu se stresovat tím, co všechno nestihnu, když půjdu s dětmi do muzea, na exkurzi nebo na vycházku.

Já se tím fakt docela trápím. Stejně jako většina ostatních jedu podle kapitol v učebnici. Je skoro jedno, která knížka a podle jakého nakladatelství to je. Požádala jsem kolegyně ze spřátelených škol o jejich učební plány. Jsou podobné jako ty moje, které jsem převzala od svých předchůdkyň. Letem světem od všeho trochu a v závěru neumíme skoro nic. Něco si zapamatujeme, když se učíme na test, a pak to stejně zapomeneme, protože vlastně ani tak moc nevíme, k čemu nám to je.

Podle tematického plánu bych s páťáky měla během dvou únorových týdnů zopakovat učivo 4. třídy od pravěku až po Habsburky – mamuty, Kelty, Sáma, Cyrila s Metodějem, přemyslovská knížata i krále, Lucemburky, Husity, Jagellonce a Rudolfa II. A volně pak navázat Bílou horou a Komenským, přes baroko k Marii Terezii a jejímu synovi, k osvícenectví, obrození a rozpadu Rakousko-Uherska. A pak už tu máme první a druhou světovou, od komunistů k demokracii a od Masaryka po Zemana. Uf!

Sranda je, že si páťáci z loňska skoro nic nepamatují, a tak jedem od začátku. Jenom zrychleně. Čtvrťáci by si rádi hráli na lovce mamutů, ale v páté, ve stejnou hodinu, probíráme Žižku. Probíráme je bohužel to správné slovo. Místo učení se – probíráme. Cítíte ten rozdíl? Nejsem učitel, jsem probírač. A to se pak nemůžu divit, když mi moje žákyně na anketní otázku, co by změnila, aby je vlastivěda víc bavila, odpověděla – učitelku.

Oběd ve školní jídelně máme načasován tak, abychom nemuseli stát dlouhou frontu. V této škole se totiž nepředbíhá. Když partnerské vztahy, tak i se společným čekáním žáků a učitelů na schodech jídelny. U nás je to taky tak. A u vás?

Na rozloučenou nám Zdeněk promítá poslední obrázky. Starou školu s kamny a křížkem na zdi. Jak moc je jiná ta naše dnes? Místo kamen máme radiátory a místo kříže fotku se státníkem. A jinak?

Na dalším slajdu jsou otázky: „Je možné změnit postoje učitelů a jejich přístup k žákům? Je důležitější vnitřní nebo vnější motivace žáků? Stačí jen probrat učivo nebo chceme žáky něco opravdu naučit? Jsou současní žáci skutečně horší než dříve?“ A Zdeňkova odpověď – Nejsou, jsou prostě jiní.

A co my, jejich učitelé, nejsme my ti pořád stejní?

Cestou domů půlka účastníků zájezdu spí. Těch bdělých se ptám – co vám to dalo, bylo vám to k něčemu? Bylo, odpovídají. Spousta námětů k zamyšlení, nápady a inspirace pro další práci. Tak uvidíme.

Zbytek cesty přemýšlím hlavně o sobě. Jako žák a student jsem strávila ve školních lavicích 17 let. Logicky jsem pak učila podobně, jako učili mě. Změna nastala po revoluci, kdy se otevřely hranice a informace k tomu, jak to dělají jinde. Přes dvacet let se snažím učit své žáky jinak. A přece…

Četla jsem Nováčkovou i Summerhill, vím o Svobodných školách, o Waldorfské a Montessori. Tuším, co dělat, aby to děti ve škole bavilo a aby se učily rády. A přesto pořád sklouzávám k tomu tradičnímu, nechávám se svazovat zastaralými osnovami a učebnicemi, i když nemusím. Překročím někdy svůj vlastní stín?

„Učitelé v této škole“, říká Zdeněk, „si nemyslí, že je škola od toho, aby měli kam chodit do práce“.
A přidává „ kacířskou myšlenku“ – „Je skoro jedno, co se žáci učí, ale JAK se to učí.“

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger