Jana Hrubá: DOKUMENTY 110. Potřebujeme slovní hodnocení

pondělí 11. dubna 2016 ·

Ústředním tématem diskuse se pro členy PAU v roce 1996 stalo slovní hodnocení. Kdo z učitelů začal jinak učit, pociťoval naléhavou potřebu jinak hodnotit. Podpora se získávala nesnadno. Největší bariérou byli rodiče, ale i samotní učitelé, kteří požadovali známky. Byli?


Slovním hodnocením se PAU zabývalo od prvopočátku. Můžete si o tom přečíst v 34. a 56. dílu našeho seriálu.


Umožnit těm, kteří chtějí, aby mohli

Jak už jsme se zmiňovali minule, v březnu 1996 se konalo regionální setkání PAU v Praze o slovním hodnocení:

„Litovala jsem, že není přítomen pan náměstek Bartošek. Tvrdil mi totiž, že o slovní hodnocení není zájem. Na seminář, pořádaný původně pro Prahu a okolí, se sjelo na osmdesát lidí i z koutů mnohem vzdálenějších. Charakter semináře byl vysloveně pracovní. V pěti dílnách se rušně diskutovalo, vyměňovaly se zkušenosti a kladly otázky. Charakter semináře byl vysloveně pracovní. Na společném shromáždění přednesli vedoucí skupin závěry, které poslouží jako podklady ke zobecnění zkušeností. Vybíráme pro vás alespoň část z nich.

Z vystoupené Mgr. Bohumíra Šumského, ředitele odboru základního školství MŠMT: „Slovní hodnocení (SH) je umožněno podle vyhlášky o ZŠ v 1.–3. třídě, ve výchovách také ve 4.–5. třídě. Na II. stupni se o SH neuvažuje. Jediná možnost, jak to dělat jinak, je povolení experimentu. Experimentální ověřování širšího slovního hodnocení probíhá tři roky. Vzhledem k tomu, že se původně přihlásilo 7 škol a zůstaly tři, je otázka, zda experiment může být průkazný. V průzkumech se ukazuje, že pro SH je 7–13% pedagogů, ostatní jsou proti. Je logické, že to, co je zaběhnuté a funguje století, nemusí být znovu obhajováno. Proto je nutné, aby dobré zkušenosti zastánců slovního hodnocení byly jasně formulovány, chtějí-li je prosadit. Velmi bych uvítal, aby odborníci porovnali, zda a v čem je SH lepší, příp. v čem klasifikace poškozuje děti. Pokud se najdou průkazně vědecky podložené argumenty a získají podporu, věřím, že v novém školském zákoně se objeví slovní hodnocení jako svobodná paralela.“

PhDr. Vladimíra Spilková: „Jako problémová místa SH se ukazují tlak rodičů a kolegů na známky, diktát požadavků vyšších stupňů škol, pracnost SH pro učitele, chybí slovník k popisu (jakými termíny hodnotit), chybí kritéria.

Nejdůležitější pozitiva SH: poskytuje víc informací o žákovi, kvalitnější zpětnou vazbu pro žáka, rodiče, ale i učitele, zlepšuje vztahy, mění atmosféru, vede učitele k hlubšímu zamyšlení nad jednotlivým dítětem.

Co by se nemělo v SH objevit: srovnávání dětí navzájem (jde o individuální pokrok dítěte!), kategorické soudy, přílišné emoce, nehodnotit genetické dispozice, nemají převažovat negativa.

Co by v SH mělo být: pokrok dítěte, míra jeho úsilí, vztah k předmětu, v čem je dítě mimořádně výrazné, informace o zvládnuté látce, naznačení cesty k nápravě, morální a sociální kvality dítěte, úspěchy v uměleckých činnostech.“…

Zdroj: Hrubá Jana: Umožnit těm, kteří chtějí, aby mohli. Z březnového semináře PAU ke slovnímu hodnocení. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, duben 1996, č. 8, str. 16. ISSN 1210-6313


„Velmi zajímavé jsou překážky, které učitelé v anketě uvedli: bez překážek hodnotí ze 45 respondentů 8. Naproti tomu 18 učitelů vidí překážku v touze rodičů a dětí po známkách. Navíc se zdá, že rodiče a děti slovnímu hodnocení nerozumějí. Ředitelé a inspektoři vcelku velkou zábranu nepředstavují (4 případy). Jen v jednom případě byl za problém považován přechod na vyšší školu – to bávala dříve častá námitka. Smutné je zjištění, že „odběratelé“ vzdělávání – rodiče a žáci – se domnívají, že známce rozumějí, zatímco slovnímu hodnocení ne: odhaluje to, že chápou vzdělání jako „mít dobré známky, být úspěšnější než druzí“ a nikoliv jako „něco vědět, něčemu rozumět a pečovat o svůj další růst“. To jsou příznaky jisté kulturní zaostalosti národa…

Zábrany však mají i učitelé v sobě samých: psaní hodnocení se brzy stane stereotypním, zabere to mnoho času a je to namáhavé. Jen ve 3 případech učiteli brání nechuť ke sporům s rodiči. Ani zde se tedy neukazuje situace růžově: jestli má učitel dost času na udělování známek a jestli mu dávání známek, které jsou velmi stejné, nepřipadá stereotypní, musí se ptát sám sebe, za co vlastně známky dává. Kdyby v tom měl jasno, mohl by to říct slovy a jasno by měl i žák. Určité opakování nevadí – vypovídá o tom, že ve škole platí jistá kritéria pro to, co je považováno za důležité…“

Zdroj: Dílna o slovním hodnocení 6. 3. v Praze. (Podle zpracování J. Peštové shrnul OHs). Informační list PAU, příloha časopisu Gaudeamus, duben 1996, str. 2


Ve stejném čísle tohoto zpravodaje předseda jménem výkonného výboru PAU vyzývá všechny kolegy a spřátelené iniciativy k zaslání zkušeností se slovním hodnocením a názorů na kritéria hodnocení žáků. Píše:

…Co chceme udělat:

Domníváme se, že je třeba začít dělat rázné kroky k prosazení rovnoprávnosti forem hodnocení žáků a studentů ve školství. Není myslitelné, aby slovní hodnocení muselo být všude a vždy (s pouhou výjimkou prvních tří ročníků ZŠ) podřízeno známkám. Pro některé učitele a žáky je koexistence známky a slov v hodnocení neúnosná, protože známka strhává žáka a jeho okolí ke starým stereotypům, učiteli pak vnucuje pro něj nepoužitelná kritéria a metody práce.

Zaprvé je třeba dát dohromady všechny zastánce této rovnoprávnosti, ať mezi stoupenci slovního, nebo číselného hodnocení. Jde o zásady, nikoli o tu nebo onu formu vyjádření. Potřebujeme tedy od vás vyjádření, kde všude se slovní hodnocení provozuje, kde všude jsou další zastánci svobodné volby mezi formami hodnocení.

Zadruhé chceme, aby všichni zájemci využili možnosti kterou jim dává znění ministerského výnosu o druhé fázi experimentu se slovním hodnocením a pokusili se podat žádost o jeho povolení na své škole.

Zatřetí chceme o výsledcích žádostí a o situaci v hodnocení informovat jak odbornou, tak politickou a laickou veřejnost, aby se kvalifikovaně dalo na veřejnosti diskutovat o formách hodnocení a vyvíjet tlak na úřady, které do autonomie školy nepříznivě zasahují.

Začtvrté hledáme všechny odborníky, kteří mají k problematice volby mezi slovním a číselným hodnocením co říci, aby podali dobrozdání (např. ve formě své již publikované práce, průzkumu, článku ap.), kterého bude možné využít pro podporu rovnoprávnosti forem hodnocení…

…Třetím, ale co do důležitosti spíše prvním důvodem je to, že v českém školství je dnes známek využíváno výrazně proti dětským zájmům, jako trestu, jako záporné motivace, jako postrachu, a dále, že jejich zkostnatělé chápání vede k deformaci pojetí vzdělanosti vůbec: za školní prospěch se považují známky nebo dokonce jejich průměry, a přitom na precizních kritériích pro hodnocení se začalo pracovat teprve v roce 1995!…“

Zdroj: Hausenblas Ondřej: Kritéria hodnocení žáků. Informační list PAU, příloha časopisu Gaudeamus, duben 1996, str. 3–4


Zásadní článek „Nové přístupy k hodnocení žáků při vyučování“ uveřejnila tehdy v Učitelských listech Vladimíra Spilková:

…Závislost učitelů na známkách

Výzkum také ukázal, že mnoho učitelů nebylo schopno se bez známek obejít. Vytvořili si náhradní formy klasifikace (hierarchie obrázků, „tajné známky pro sebe", body, procenta apod.) Následně připustili, že známku vnímají a cítí jako hlavní prostředek k učení, k udržení zájmu a kázně žáka. Bez odpovídajících změn v přístupu k dětem, komunikaci se žáky, v motivování žáků, vyučovacích metodách apod. nebylo možné zásadně jinak přistoupit k hodnocení žáků.


Něco na tom je…

Neméně zajímavé bylo také sledování skupiny učitelů, kteří v průběhu roku změnili svůj počáteční negativní postoj k neklasifikaci a připustili, že „na tom skutečně něco je". Podrobně popisovali (někdy s neskrývaným úžasem) postupné změny, řetězce souvislostí – jedna dílčí změna uvedla do pohybu jinou skutečnost a ta zase další apod. Učitelé vypovídali o postupné změně atmosféry při vyučování, zvýšení zájmu o školu (dobrovolné domácí úkoly, úkoly za odměnu), o nebývale probuzené kreativitě a aktivitě žáků, kteří se zbavili strachu z chyby, o postupné proměně vztahů mezi školou a rodinou, o vlivu na tvořivost učitelů – museli více přemýšlet, jak děti zaujmout bez tlaku známek, přemýšlet nad tím, jaký smysl má určitá partie učiva, určitý požadavek na žáky apod. Zjišťovali také, jak je těžké dítě opravdu poznat, pochopit, proč dělá to či ono, posuzovat ho ve vývoji, hledat příčiny určitého negativního jevu, navrhovat účinná opatření. U této skupiny učitelů začala zásadní změna jednoho prvku působit na celý systém, na změnu jeho komponent.


Změna celkového pojetí vyučování


Chceme-li dnes zásadně změnit způsob hodnocení (od klasifikace žáka – kvantitativního hodnocení jeho výkonů, nejčastěji vědomostí – k diagnostice žáka, komplexnímu posouzení celé žákovy osobnosti včetně postižení vývoje – příčin současného stavu, prognózy, naznačení vhodné intervence), je třeba zásadně změnit celkové pojetí vyučování, ve kterém bude slovní hodnocení fungovat (jinak je jen formální, vnější změnou, která v podstatě nic nemění)…“

Zdroj: Spilková Vladimíra: Nové přístupy k hodnocení žáků při vyučování. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, leden 1996, č. 5, str. 10–11. ISSN 1210-6313

Téma slovního hodnocení se v Učitelských listech objevuje od I. až do XV. ročníku (viz ZDE).


A dnes?

Možnost volby mezi číselným a slovním hodnocením mají školy danou zákonem. Přesto nejsou tyto formy zcela rovnoprávné. Svědčí o tom současný návrh Jindřicha Kitzbergera:

„Obracím se vaším prostřednictvím na MŠMT s žádostí, aby zvážilo úpravu školského zákona ve věci způsobu hodnocení žáků v základním vzdělávání, resp. odstranění nelogičnosti a nesystémovosti současné úpravy.

Školský zákon v § 51 odst. 2 v současné době umožňuje použít klasifikaci nebo slovní hodnocení nebo kombinaci obou způsobů. Tento princip volby je ale do značné míry popřen následujícím ustanovením odst. 3: „Škola převede slovní hodnocení do klasifikace nebo klasifikaci do slovního hodnocení v případě přestupu žáka na jinou školu, která hodnotí odlišným způsobem, a to na žádost této školy nebo zákonného zástupce žáka.“ Následně je rovnoprávnost obou způsobů hodnocení deklasována zejména větou: „Škola, která hodnotí slovně, převede pro účely přijímacího řízení ke střednímu vzdělávání slovní hodnocení do klasifikace.“

Smysl slovního hodnocení je především v tom, že se jedná o možnost hodnotit děti formativním způsobem, bez použití srovnávání jednoho hodnoceného s druhým. Tím je hodnocení zbaveno mnoha negativ, která s sebou nese známka. Pokud má slovní hodnocení být napsáno dobře a má zachovat svůj smysl, neobsahuje srovnávací prvky a ze samé podstaty principu jej NELZE převést na číselnou stupnici.

Učitel, který píše slovní hodnocení v duchu jeho hlavního smyslu, je tak díky povinnosti převodu postaven před velmi obtížnou situaci – zpětně vyjadřuje slovní popis (jehož pravým účelem je popsat míru dosahování očekávaných výstupů bez použití stupnice) na číslo ze stupnice známek. Hodnotí-li slovně na vysvědčení, měl by obdobným způsobem vytvářet podklady i během pololetí, proto nedisponuje naopak podklady, které by umožnily alespoň přiměřeně objektivně udělit určitou známku z klasifikační stupnice.

Situací, kdy převod na známky vyžadují rodiče nebo škola, kam dítě přestupuje, naštěstí nebývá mnoho. Pokud se přesto takový případ vyskytne, jde prakticky výhradně o převod ze slovního hodnocení na známky, přestože zákon uvádí povinnost i opačnou (a přestože převod známky na hodnocení slovní by vlastně měl daleko větší logiku a byl pro učitele principiálně méně problémový). Daleko negativnější dopad má však povinnost převodu pro účely přijímacího řízení na střední školu – tam totiž učitel musí dodatečně převádět většinou i 3 poslední hodnotící období. Zásadní je pak zejména to, že způsob převodu a konkrétní známka mohou ovlivnit přijetí či nepřijetí dítěte. Ještě ve větší míře zde platí, že učitel nemůže známky dodatečně „vymýšlet“, aniž by si již předtím neshromažďoval podklady umožňující známku stanovit. Takové podklady přitom získává bez účasti dítěte a rodičů (jinak by opět smysl slovního hodnocení byl ztracen) a dodatečně převod pak velmi těžko obhajuje.

Domnívám se, že současné nastavení zákona je jedním z faktorů, které omezují větší využití slovního hodnocení. Fakticky pak je zde založeno nesystémové řešení odporující logice i odborným pedagogickým principům. Právní stav komplikuje situaci školám, které děti hodnotí slovně. Z uvedených důvodů navrhuji, aby tento stav byl napraven vypuštěním povinnosti převádět jednu formu hodnocení na druhou (technicky – vypuštěním odst. 3 z § 51 školského zákona).“

Zdroj: Facebook Jindřicha Kitzbergera


Změna myšlení trvá opravdu dlouho…


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger