Jana Hrubá: DOKUMENTY 97. Utahování opratí

pondělí 4. ledna 2016 · 1 komentářů

Také máte někdy pocit déjà vu? Poslední dobou se mi jako ozvěna vrací pocit, který jsme zažívali před dvaceti lety. Jen s trochu jinými reáliemi. Je zachycen v úvodníku Učitelských listů z ledna 1996.


Také máte ten pocit? Jako by se v poslední době začal svírat prostor kolem vás? Jako by vstával z hrobu mastodont dirigismu ve školství? Jako by hybernovaná totalitní byrokracie ožila a začala zase všechno oplétat pavoučí sítí svých nařízení, omezení, kolonek, dotazníků a formulářů?

Asi to nebude jen pocit. Zcela zřetelně můžeme sledovat trend utahování opratí, které byly v posledních letech liberálně uvolněny. Právní subjektivita, možnost vzniku nestátních škol, autonomie vysokých škol, normativní financování, odvětvové řízení, možnost experimentu při výuce a hodnocení, účast rodičů a obcí v radách škol – většina z těchto vymožeností se začíná omezovat s argumentací ekonomickou a politickou.

Pravda – staly se chyby. Mnozí řídící pracovníci se dali zaslepit svobodou a mocí, ne každý pochopil pravomoc také jako zodpovědnost. Chyby a nekvalita jednotlivců by však měly být řešeny individuálně, nikoli tak, že se liberálnosti odtroubí. Ministerstvo školství má zřejmě pocit, že musí garantovat kvalitu na každé jednotlivé škole, málem v každé jednotlivé vyučovací hodině. To už tu ale bylo. V současné společnosti, která se deklaruje jako liberální, je třeba svěřit rozhodovací pravomoci těm nejnižším složkám, jak je to jen možné. Ovšem s plnou zodpovědností a s kontrolními mechanismy, které člověka nekompetentního pravomoci zbaví. Musí se neustále oddělovat zrno od plev, a to na všech úrovních.

Za uplynulých šest let se na mnohých školách mnoho změnilo, některé se staly doslova laboratoří pedagogiky. Přichází čas zhodnotit, které trendy jsou progresivní a které byly slepou uličkou, porovnat výsledky se zahraničními zkušenostmi a omyly. To je výsostná úloha pedagogické vědy. Měla by se rychle probrat z letargického spánku – praxe ji totiž daleko předběhla. (Možná by pomohla i výměna generací na fakultách a v ústavech, věk u některých jedinců přece jen přináší omezenou schopnost přijímat nové myšlenky a riskovat při jejich obhajování. Jsou ovšem i čestné výjimky!)

Je naprosto nezbytné, aby vznikla veřejná diskuse o cílech vzdělávání. Nečekejme, že nám, pedagogům, ji někdo zorganizuje shora. Nebojme se nést kůži na trh, vstupm do arény, najděme si cesty do médií a vtáhněme do diskuse veřejnost. Minimálně té intelektuální veřejnosti by mělo být jasné, že vzdělávání je věcí celospolečenskou. O tom, co mladí lidé potřebují pro život, nemohou přece rozhodovat pouze úředníci. Nezávislý orgán – jakási národní rada pro vzdělávání – by měla být v liberálním a demokratickém státě samozřejmostí. Jsme to přece my, všichni občané, kteří vzdělávání ze svých daní financujeme a kteří svěřujeme školám své děti.

Měli bychom vpustit do škol život a jeho požadavky. Stejně důležité jako získávání vědomostí, ne-li důležitější je, aby se mladý člověk naučil adaptabilitě, komunikaci, toleranci k názorům druhých, schopnosti spolupracovat v týmu, chápat jevy v souvislostech, tvořivě myslet a řešit problémy. To jsou přesně dovednosti, které nám dospělým v současné době tolik chybí. Máme mezery ve vzdělání. Možná proto jsme řadu problémů dosud nevyřešili, například nový zákon. Měl by to být zákon o vzdělávání, ne o školských institucích. A měl by vzejít z opravdové veřejné diskuse, podložené vědeckými argumenty. Kdo jiný by měl tyto argumenty formulovat, než pedagogové?

Hodně odvahy, zdraví a sil Vám všem přeje do roku 1996

Jana Hrubá

Učitelské listy roč. 3, 1995/1996, č. 5, str. 1


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger