Peter Gray: Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl třetí

středa 17. února 2016 · 0 komentářů

Třetí část článku Petera Graye. Pro učitele jistě budou zajímavé citace výroků rodičů o potížích s přepnutím svého vlastního myšlení o učení.

Minulý podzim jsem uspořádal dotazníkový průzkum mezi 232 rodinami, které praktikují unschooling a mají děti starší pěti let. Toto je poslední ze tří článků, ve kterých interpretuji výsledky studie. V prvním díle jsem popsal použitou metodu šetření, přidal pár demografických údajů a uvedl jsem převažující názory na definici unschoolingu a jeho hlavní přínosy.

Ve druhém díle jsem se zaměřil na interpretaci způsobu, jakým se respondenti propracovali z klasické školní docházky až k metodě unschoolingu. Některé rodiny mají za sebou dlouhou cestu přes různé varianty domácí výuky, jiné naopak naskočily rovnou do unschoolingu a o jiných variantách neuvažovaly. Rovněž uvádím nejvlivnější autory, kteří mé respondenty k unschoolingu inspirovali. V tomto, posledním, článku vás seznámím s největšími překážkami, se kterými se rodiny při unschoolingu setkaly.

Nejprve jsme zmiňované překážky rozdělili do několika samostatných kategorií. Nejčastěji zastoupená byla kategorie „Tlak společnosti“, kam patří kritika a odsuzování ze strany ostatních lidí, příbuzných, přátel, známých a dokonce i cizích lidí. Vyznavači unschoolingu musejí neustále obhajovat svoje rozhodnutí před lidmi, kteří s nimi nesouhlasí a nechtějí jim porozumět. Celkem 106 rodin (46 %) zmiňuje tlak společnosti, z toho 57 rodin ho považuje za jedinou překážku, kterou museli překonat.

Druhou nejvíce zastoupenou kategorii překážek unschoolingu jsme pojmenovali „Odškolení rodičovské mysli“. Sem patří všechny těžkosti, se kterými se potýkají rodiče, když se snaží naladit na unschooling. Přece jen všichni, kdo prošli klasickou školní docházkou, mají v mozku zakořeněný „školní“ systém výuky. Rodiče musejí vyřešit vnitřní konflikt – na jednu stranu jsou nadšeni filosofií unschoolingu, a na druhou stranu jim jejich školou vycvičená mysl vnucuje protiargumenty. K vnitřním konfliktům se přiznalo celkem 95 rodin, tedy 41 %.

Obecný název „Odškolení rodičovské mysli“ vám možná připadá trochu kostrbatý, ale po pročtení svědectví z konkrétních dotazníků vám to bude jasné. Někteří respondenti uváděli překážky z první kategorie i z této druhé kategorie a současně poukazovali na jejich vzájemnou souvislost. Kritika ze strany společnosti někdy probudila v rodičích staré normativní způsoby myšlení, o kterých si mysleli, že samy zmizí společně s prvními pozitivními výsledky unschoolingu. Vzniklé obavy někdy vedly k rodičovské snaze směrovat a kontrolovat, co a jak se děti učí. Pokud s tím rodiče nepřestanou, zničí samou podstatu unschoolingu.

Obě výše zmíněné kategorie překážek souvisejí s obrovskou silou společenských norem. Člověk je společenský tvor, proto je pro nás obtížné chovat se proti sociálním zvyklostem. Mnohé škodlivé zvyky z minulosti se udržely jen proto, že vrhaly špatné světlo na všechny, kdo se odmítli podřídit. Jako příklad mohu jmenovat svazování chodidel dívek z čínské vyšší třídy nebo třeba ženskou obřízku. Lidé jsou si vědomi, že tyto praktiky jsou veskrze škodlivé, přesto k nim svolují, aby jejich rodina nenesla stigma odlišnosti, tedy nenormálnosti. Škola je stále přežívající kulturní rituál naší doby. Většina lidí ji vnímá jako normální či dokonce potřebnou součást kulturního života. Abychom tento pohled změnili, musíme překonat nejen negativní názory ostatních lidí, ale především svoje vlastní obavy z odlišnosti…


Citace, které ilustrují potřebu rodičů přepnout svoje myšlení z klasického školního přístupu

“Náš syn instinktivně ví, jak se naučit nové věci, ale já s manželem se toho musíme tolik odnaučit!“

“Něco v nás se vzpírá myšlence, že naše děti vyváznou z povinnosti drilovat matiku a hláskování, psát domácí úkoly a bez toho, aby se učily jen proto, že to jednou budou potřebovat. Je těžké je sledovat, jak si spokojeně přelétají z předmětu na předmět a přitom v sobě jako rodič dusit pocit, že nepostupují dostatečně efektivně, přestože v efektivitě žádný problém není. Možná se v nás probouzí závist, že se nemusejí potýkat s monotónností, zmateností, frustrací a nařízenou socializací (tj. negativním vlivem spolužáků), se kterými jsme se museli potýkat my, a mohou se tak většinu času nerušeně věnovat učení.”

“Základní překážka je překonat mé vlastní pochybnosti, že při výuce nepostupují dostatečně rychle. Pořád se musím soustředit na to, abych je nesoudila podle zažitých pravidel klasické školy. V médiích je tolik zpráv a díky členům rodiny (babičky, sestřenice, tetičky) mají moje děti přehled i o tom, co se probírá ve škole. Musím jen sama sebe pořád upozorňovat, že děti se pořád něco učí, že se u nich projevuje neskutečná láska k učení a že není nutné, aby jim někdo připravoval osnovy až pod nos. ”

“Tak to bude problém nevpustit do mozku myšlenky typu: ‚Televize je zlo!’ ‘Počítače jsou zlo!’ ‘Děti by měly umět číst v pěti letech!’ ‘Počítačové hry vychovají z dětí násilníky!’ Není nic náročnějšího než poslouchat tyto výkřiky den za dnem a nenechat je, aby nahlodávaly vaše přesvědčení. Nic z toho se přece v životě neděje. ”

“Mám akademické vzdělání a proto mi jako největší překážka unschoolingu připadá moje vnitřní nastavení, nutnost „odškolit“ sebe a vymazat si z mysli myšlenku, že „dobrá matka“ poskytuje dětem nekonečné příležitosti ke „vzdělání“, bez kterých je dítě odsouzeno k průměrnosti. Bylo potřeba se naučit, že příležitosti k získávání poznatků jsou všude kolem nás a hlavně že učení nemá nic společného s vyučováním. ”

“Odolat nutkání směrovat děti a vnucovat jim různé věci, které jsou podle mě pro ně užitečné. Nikdy to nefunguje a navíc takový přístup podrývá důvěru, která je pro unschooling nezbytná. Na počátku této snahy je obava, že jsme s unschoolingem udělali obrovskou chybu a že moje děti nezískají znalosti a schopnosti, které potřebují. Je to směšné, ale tahle myšlenka se mi v prvních letech dost často vracela. Teď už mám od ní pokoj, protože děvčata dozrála a začalo se ukazovat, že jsou velmi nadšená a schopná.

“Mé vlastní oproštění od školních povinností byla ta největší překážka. Měla jsem neustále na paměti zájmy svých dětí, ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že potřebujeme hmatatelné důkazy výuky jako písemné práce nebo různé projekty. ”

“Ještě stále bojuji se starými obavami a předsudky, které existují jen v mojí mysli. Mému synovi je šest a jeho kamarádi už umí číst. Objevuje se u mě strach a nejistota, zda se to můj syn také naučí. A pak jsem těmi myšlenkami znechucena. Teď se učím na takových myšlenkách surfovat, nechat je vyrůst, uvědomit si, že jsou zastaralé a nechat je zase opadnout. Přitom mohu sledovat, jak můj syn proplouvá klidným mořem poznatků. ”

“Pořád se s manželem potřebujeme vzájemně ujišťovat, že unschooling funguje. Dřív jsem pracovala jako učitelka a takhle nás na univerzitě vyučovat děti neučili. ”

“Já osobně považuji za největší výzvu překonat pocit, že se málo snažím – záchvaty paniky, které mě ze začátku přepadaly, kdy mě něco popíchlo a já musela prosadit u svých dětí trochu učení. Brzy jsem toho zásahu litovala. Dnes už jen žasnu, co se moje děti učí a co už znají. ”

“Zjistili jsme, že největší překážky jsou ty, které má člověk v sobě. Někdy je bytí tak snadné, že si říkáte, že v tom musí být nějaký háček. Jsme jen líní? Pro lásku boží, co je tohle za učebnice? Díky vlastním zkušenostem se státním vzděláváním máme pocit, že když je něco „vzdělávací“, tak to nemůže být současně zábavné. A když je něco zábavné (a jednoduché), pak to není vzdělávací. Zpochybňuji svoje rozhodnutí, protože osobně neznám nikoho, kdo by se rozhodl děti vzdělávat doma, natož metodou unschoolingu. ”

“Největší výzva, které musím čelit, jsem já! Často se musím sama sobě klidit z cesty. Ať už jde o pocit, že ty počítačové hry už hrají příliš dlouho, a nebo o myšlenku „a co si počnou na vysoké škole?“ Důvěra ve schopnosti vlastních dětí je to nejtěžší. Utěšuji se tím, že konverzace s kterýmkoliv z mých dětí by dokázala rozpustit chmury i toho největšího skeptika. Jsou to pohotoví, soucítící a nadšení lidé, rozhodně nelituji cesty, kterou jsme pro ně zvolili (možná jsme mohli na začátku přeskočit pokus o školní docházku)! ”

“Naše vnitřní prostředí je ta největší překážka. Přijmout kritiku ze strany rozšířené rodiny a přátel je hračka ve srovnání s tím, jaké myšlenky nám znějí v hlavě. ”…

Nutno dodat, že nikdo z respondentů nelituje rozhodnutí vydat se cestou unschoolingu, ač zmínili tolik překážek. Je zřejmé, že výhody u nich jasně převažují nad nevýhodami. Hlavní výhody unschoolingu, které rodiny v dotaznících uvedly, najdete v prvním dílu výsledků studie.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger