Bohumíra Lazarová: DOKUMENTY 147. Psychologické minimum pro učitele

pondělí 13. února 2017 ·

S neklidem či agresivitou a s dalšími problémy u dětí se učitelé potýkají odedávna. Výchovných problémů spíše přibývá než ubývá. Proto jsme v roce 1996/97 v našem časopisu připravili s brněnskou psycholožkou Mirkou Lazarovou na toto téma velmi vyhledávaný seriál. Třeba někomu poslouží k zamyšlení i dnes.


1. Proč jsou takoví?

Obecně úvodem

Snad každý učitel, který má na mysli blaho žáků, si během svého působení za katedrou nejednou kladl otázky týkající se chování svých svěřenců. Proč se tak chová? Proč to udělal? Proč je takový? Jak mu mohu pomoci? Co s ním?

Najít příčinu udivujícího nevhodného, eventuálně až s normami hraničícího chování dítěte, je mnohdy velmi nesnadné i pro zkušeného psychologa. Učitel se tu však ocitá v ještě těžší situaci. Jeho profesní zázemí je jiné než u psychologa. Navíc, oproti psychologovi bývá nezřídka omezen i nedostatkem informací o rodině, řada učiteli dostupných poznatků pak může být jednostranně zkreslena. Kontakty učitelů s rodiči jsou mnohdy sporadické a mají spíše povrchní charakter. Ani místa, kde schůzky učitelů s rodiči obvykle probíhají (školní kabinety či třídy), nejsou často tím nejvhodnějším prostředím pro naladění rodiče a učitele na stejnou frekvenci.

Přestože příčiny (etiologii) problémového chování dítěte hledají učitelé obtížně, myslím, že v těch jednodušších případech by se o to měli alespoň pokusit. Jakékoliv příznaky závažnější poruchy vývoje ovšem není možné podceňovat. Tyto případy patří do kompetence psychologa nebo psychiatra.

V několika příštích kapitolách bych se chtěla věnovat příčinám výchovných obtíží a některých neuróz žáků a také tomu, jak může učitel při jejich hledání postupovat, jaký postup by měl po odhalení příčin volit a jak tedy může svým nedospělým svěřencům, kteří se dostali do problémů, pomoci. Postupně se tak zaměřím na problematiku žáka neklidného, agresivního, nepozorného a nepořádného, osamělého a úzkostného, na žáka trpícího jinými neurózami, na problém lhaní a krádeží dětí, záškoláctví, neposlušných dětí. Nakonec si povšimnu i otázky školní zralosti a také problému "neposlušných" rodičů. Řeč bude o problémech, s nimiž se pedagogové i rodiče obracejí na poradenské pracovníky nejčastěji.

Tento příspěvek by rozhodně neměl být pochopen jako další díl „kuchařky“ pro učitele. Myslím, že je moudré brát každou psychologickou radu spíše „jen“ jako určité nasměrování. Při řešení jakékoliv problémové situace totiž nelze postupovat dle příručky, naučených stereotypů nebo osvědčeného postupu staršího kolegy v obdobném případě. Zdůrazňuji v obdobném a ne ve stejném. Stejné případy stejně jako stejní lidé neexistují. Připouštím, že někdy staré dobré rady fungují, tento přístup k řešení výchovných problémů však nemohu bezvýhradně doporučit. Psycholog vám tedy spíše poradí, co určitě neučinit, ale ne vždy vám řekne, jak v každém případě postupovat. Nakonec, nemá možnost být s učiteli ve vyučování, ani s rodiči žáků doma.

Kde tedy hledat příčiny problémového chování žáků? Je užitečné uvažovat o dvou skupinách příčin: vnitřních a vnějších. Mezi vnitřní příčiny musíme zařadit osobnostní vlastnosti žáka. Zde bychom si měli vzít do úvahy zejména jeho temperament (zvláště z hlediska emoční stability či lability), celkově převažující emoční ladění žáka a jeho sklon k extraverzi či introverzi. Tyto poznatky nám umožní např. lépe odhadnout, jak se bude chovat na výletě introvert, jak zareaguje emočně labilní žák na špatnou známku nebo na důraznější výtku apod. Podle toho můžeme přistupovat k žákům i preventivně.

Mezi vnitřní příčiny problémového chování žáků bychom měli určitě zařadit i úroveň volních vlastností žáka, jeho odolnost v zátěžové situaci (tzv. frustrační toleranci), to, jak dítě vnímá sebe sama, své schopnosti, nakolik oplývá sebedůvěrou apod. (tzv. sebepojetí), do jaké míry a v čem chce být úspěšné (tzv. aspirace), jakou má tendenci k neurotickým projevům (tzv. neurotická reaktivita), je-li náchylné k onemocněním, jaký je aktuální stav jeho organismu. Je zřejmé, že do struktury osobnosti významným způsobem zasahují nemoci, lehké mozkové dysfunkce, případně i jiná organická poškození mozku a i další faktory.

Souběžně bychom měli uvažovat i o příčinách vnějších, tedy hlavně o rodinné situaci žáka (momentální i dlouhodobé), o sociálních vztazích ve třídě (tedy o postavení žáka v kolektivu, jeho oblíbenosti či neoblíbenosti, apod.), o přístupu ostatních učitelů k žákovi i o jeho denním režimu.

Neméně důležité je, abychom se také pokusili o „inventuru“ našich vlastních pocitů ve vztahu k žákovi a jeho problémovému chování. Měli bychom se snažit smazat vlastní předchozí špatné zkušenosti s problémovými žáky, zbavit se předsudků a předpojatostí, být otevřenými a vnímavými a postavit opět všechny naše svěřence na stejnou „startovní čáru“. Ve výhodě je učitel erudovaný v psychohygieně, znalý sama sebe, schopný relaxovat, poznávat a třídit své myšlenky, pocity a názory.

Příčiny problémového chování je třeba vždy chápat ve vzájemných souvislostech, neboť se mohou společně kombinovat, podmiňovat, doplňovat či tvořit řetězce a bludné kruhy.

Jak může učitel hledat příčiny problémového chování, tedy jaké možnosti pro psychologickou diagnostiku žáka se učiteli nabízejí? Nejdůležitější metodou pro všechny (stěžejní i pro psychologa) je pozorování. Dovednost dívat se a vidět je v tomto případě dostupná prakticky všem. Na téma sociální percepce, hlavně odezírání neverbálních signálů, bylo popsáno mnoho papíru, učitelé se tedy mohou s těmito otázkami poměrně snadno seznámit (1).

Vedle pozorování může učitel v zájmu solidního poznání žáka použít i rozhovory (2) s rodiči či kolegy. Mělo by jít skutečně o rozhovory, a ne výslechy či monology, za něž je má mnoho lidí sklon zaměňovat. K dispozici jsou učiteli i další psychologické metody. Jistý vhled do interpersonálních vztahů ve třídě vnese sociometrický dotazník, který si může v zájmu vlastní orientace vytvořit učitel sám. Na problémovou rodinnou situaci může poukázat vhodně volený námět v dětské kresbě či slohové práci. Mnohé poznatky o dítěti pak může přinést i šikovně (a taktně) zkonstruovaný dotazníček. Velmi oblíbené u učitelů i dětí jsou psychohry (mají význam nejen pro vzájemné poznávání, ale i pro sebepoznávání žáků).

Pokud si učitel vytváří vlastní metodiku poznávání žáka, je vhodné, aby se v některých případech poradil o použití jím dosud nevyzkoušené metody s psychologem.

Postupné ověřování hypotézy vysvětlující chování dítěte sice zbrzdí rychlost našeho postupu při řešení problémové situace, vyloučíme však možnost „výchovné chyby“ (tj. chybné reakce učitele, kterou může dítě vnímat jako křivdu) a vytváření chybných názorů a postojů vůči dítěti. A to je, myslím, přednější.

Tento obecný postup můžeme s úspěchem aplikovat při hledání příčin všech hlavních typů výchovných obtíží žáků. Může nám posloužit jako nosný základ pro úvahy o těchto obtížích a pro praktické kroky při jejich řešení.

Zdroj: Lazarová Bohumíra: Proč jsou takoví? Psychologické minimum pro učitele. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, říjen 1996, č. 2, str.11. ISSN 1210-6313


2. O neklidných dětech


Tématu neklidných dětí se záměrně věnuji na prvním místě. Neklid totiž může být za jistých okolností základem pro vznik obtíží patřících např. mezi poruchy chování a neurózy.

Nesčetné projevy neklidného dítěte zná každý učitel. V lavici neposedí, vrtí se, houpe se na židli, klepe pomůckami do lavice, něco žmoulá, krčí rožky stránek, okusuje tužky, čmárá po obalech, zouvá si pod lavicí bačkory... Ruší svým neustálým pohybem ostatní děti i učitele. Většinou v těchto případech hovoříme pouze o „slabosti nervového systému" (SNS) (3). Takové dítě např. není schopné udržet pozornost, dokončit započatou činnost, neustále odbíhá, požaduje neodkladné uspokojení svých přání, vykřikuje, dožaduje se vyvolání, když se hlásí.

Jako příčiny neklidu se často uvádí lehká mozková dysfunkce (LMD). Většinou se tak usuzuje z anamnestických údajů (obtíže matky v těhotenství, těžké porody, bezvědomí dítěte v raném dětství apod.) a z doprovodných znaků (poruchy motoriky, řeči, vývojové poruchy učení). To však nemusí být potvrzeno neurologickým vyšetřením. Někdy považujeme obtíže dítěte za dědictví po rodičích. Lehčí instabilita, impulsivita a zvýšená aktivita ale mohou být pouze běžnou součástí temperamentu dítěte.

Neklid ovšem může pramenit i z psychologických příčin – nešťastných okolností v životě dítěte, které lze eliminovat nebo alespoň ovlivnit. Může jít o výchovné „prohřešky" rodičů v raném dětství žáka (problémy interakce s dítětem, příliš násilný přístup již v kojeneckém a batolecím období, snížená citlivost k potřebám dítěte, přesycení podněty, neklidný a neurotický přístup matky) nebo i o více či méně zaviněná traumata v životě dítěte.

Ve všech přístupech k neklidným dětem je důležité mít na mysli neopakovatelnost každého případu, nebát se změnit postoj k problému, být trpělivý a nedávat dítěti najevo pochyby o možnosti nápravy a o světlejší budoucnosti.

Na lavici stále přichystaný deníček, kam si vykřikující žáček zapíše svou odpověď, může jeho vyrušování podstatně omezit. Poznámky v deníčku ohodnotíme, zatímco vykřiknuté odpovědi ignorujeme. Nebo takovému křiklounkovi dovolíme napsat odpověď na zadní stranu tabule. Napomínání typu „přestaň“, „nech toho“, „neruš“ apod. mají jen krátkodobý efekt. Neustálé napomínání a tím i zdůrazňování zvláštností žáka učitel značně vyčerpává a pro dotyčného žáka je neurotizujícím faktorem. Poukazováním na jeho „odlišnost“ jen prohlubujeme častý problém neklidného dítěte v navazování a udržování vztahů se spolužáky. Mnoho hyperaktivních dětí se těžce přizpůsobuje pravidlům her. Zaměřují se spíše na divoké zábavy a ne vždy se jim podaří „srovnat se“ a domluvit se se spolužáky bez šarvátek, urážení se apod. Na druhé straně bývají neklidné děti velmi společenské a kontakty neustále vyhledávají, nedaří se jim je ale vždy udržet. Tento neúspěch mohou kompenzovat upozorňováním na své nesporné kvality v oboru šaškování, vymýšlení vtípků a provokací – při všímavosti a patřičném komentáři učitele je kompenzace účinná a děti v obdobném počínání podporuje.

Uvedené kompenzace obtíží plynoucích z prostého neklidu jsou však přijatelnější než druhá možnost – méně nápadný a tedy snadno přehlédnutelný únik dítěte do nemocí, depresí apod.

Máme-li ve třídě výrazně neklidné dítě, kdy lze usuzovat na příčiny kategorie LMD, tedy pokud nepozornost a příp. i vývojové poruchy učení významně zhoršují výkony dítěte, je nejjistější požádat o vyšetření dítěte v pedagogicko-psychologické poradně (PPP) a řídit se pokyny psychologa.

Podobný postup bude optimální i v případě podezření na příčiny psychologické. Zde však můžeme svoji hypotézu ověřovat dostupnými psychologickými metodami – taktně vedeným rozhovorem, kresbou (rodiny), získáváním informací o denním režimu dítěte apod. Zjistíme-li ve výchovných přístupech rodičů nesrovnalosti, bude zřejmě nutná terapeutická práce psychologa s rodinou. Psycholog v některých případech zvažuje psychiatrickou pomoc s možností užití medikace. Zásady přístupu k neklidnému dítěti je však třeba dodržovat, i když užívá léky.

Dítě tráví značnou část dne ve školní lavici, na 1. stupni ZŠ většinou pouze v přítomnosti jediného učitele. Na našem vztahu a přístupu k žákovi, který neustále narušuje výuku, je nepoučitelný a opakuje tytéž prohřešky, za něž byl v minulosti trestán, tedy velmi záleží. Mnohdy se neubráníme zlobě, kterou ve formě výtek, ať už ústně nebo písemně formulovaných, adresujeme dítěti a jeho rodičům. Zvažme však, jak naše poznámka působí. Může uvést dítě po zbytek dne (až do příchodu rodičů z práce) do nepříjemné úzkosti. Také reakce rodičů na poznámky můžeme jen odhadovat. Stejně tak jako učitel ve vyučování mohou i oni pociťovat při výchově neklidného dítěte bezradnost. Stížnost učitele na neklid jejich potomka je nepřekvapí, ale rozzlobí. Jejich hněv se pak obrací proti učitelům, dětem, případně oběma.

Snahu školy poslat dítě a rodiče pro radu do PPP chápou někdy rodiče jako agresi vůči nim. Je hlavně na učiteli, aby se dokázal s rodiči na společném postupu domluvit. Doporučuje se pečlivě zvážit nutnost vyšetření v PPP a pokusit se vystihnout chvíli, kdy je k takovému kroku třeba a možno přistoupit.

Shrňme si tedy obecné rady pro zvládání neklidného dítěte:

– pomozme dítěti být úspěšné alespoň v něčem (hledejme kladné stránky, vyzdvihujme specifické schopnosti...)
– pověřujme dítě různými úkoly (aby pocítilo svůj význam, úspěch, potřebnost...)
– pomozme mu nalézt své místo v kolektivu (zvyšme jeho prestiž, nepoukazujme na jeho zvláštnosti)
– pomozme mu uvědomit si sebe sama (zvl. u starších dětí lze využít psychohry – v čem jsem dobrý, co se mi nedaří a co proti tomu mohu udělat)
– mějme na mysli, že odměna „zpevňuje“ správné formy chování, nešetřme proto pochvalou za maličkosti (i za udržení pozornosti)
– oceňujme snahu dítěte (i při ne zcela povedeném výsledku práce), pozorně formulujme pochvaly (ne: lék nebo domluva pomohly; ale lépe: snažil ses a hned je to lepší); nešetřme pochvalami, vždy se najde něco, za co lze dítě ocenit
– šetřme poznámkami, najděme jiný způsob informování rodičů (např. 1x týdně hodnocení práce a chování žáka ve škole)
– stavme před dítě krátkodobé cíle
– má-li žák výukové obtíže, bývá užitečné prověřovat jeho znalosti individuálně (mimo třídní atmosféru plnou rušivých podnětů)
– sledujme únavu a pozornost v průběhu vyučování – umožněme dítěti změnit činnost, počítejme se zvyšující se unavitelností v průběhu vyučovacích hodin a dne (znalosti prověřujme raději na počátku dne ...)

Problém „neklidných dětí“ je jistě širší a složitější. Pro bližší seznámení s problémem neklidných dětí doporučuji knížku Michala Šebka „Neklidné děti a jejich výchova“. Praha, SPN 1991.

Zdroj: Lazarová Bohumíra: O neklidných dětech. Psychologické minimum pro učitele. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, listopad 1996, č. 3, str.19. ISSN 1210-6313


3. Když je dítě agresivní

Většina učitelů běžně zvládá případy, kdy je žák neklidný, vyrušuje či jinak „zlobí“. Příliš aktivní dítě zaměstná, domluví se s rodiči na pochvalách a trestech a často je nejlepším řešením menší prohřešky přehlížet.

Co však přehlížet nemůžeme, je násilí. Pojednáme tedy o tom, co je agresivita, kde se v člověku bere a jak k agresivním dětem přistupovat. Nejprve trochu teorie. Agresivitu neboli agresi můžeme chápat jako násilí namířené proti věcem, zvířatům nebo lidem. Agresivita zahrnuje rozsáhlou škálu různých projevů, ve škole se však nejčastěji setkáme s bitkami, verbální agresí, provokováním, požďuchováním, kopáním a neméně často i s agresivitou jakožto součástí šikany. Jde tedy o násilí namířené proti spolužákovi, které je nutno vnímat jako interpersonální interakci.

Kde se v nás agresivita bere? Vezmeme-li v úvahu vrozené instinkty (např. pud sebezáchovy), je agresivita ve specifické podobě (zajištění podmínek života a v případě ohrožení) vlastní všem lidem. Cítí se tedy člověk, který používá násilí, ohrožen? Zkusme sledovat sami sebe, zda v případě ohrožení (a to pouze našeho pohodlí – někdo nás slovně napadá, křivdí nám, zlobí nás) nemáme chuť s něčím praštit, něco počmárat, zmačkat či do něčeho kopnout, případně zvýšit hlas a dítěti dát facku (na dospělého si netroufneme). Dokážeme však svoji agresivitu účelně zpracovat tak, aby byla sociálně přijatelná. Mnoho vědců a autorů publikací o agresivitě si klade otázku, proč to někteří lidé nedokáží. Většina z nich se přiklání k názoru, že agresivita rozvíjející se právě na základě vrozených instinktů je modelována v průběhu života a velký vliv na rozvoj agresivního chování mají zejména první roky života dítěte.

S prvními projevy agresivního chování se lze setkat již v útlém věku dítěte. Projevem může být vztekání se, křik a pláč, kopání, házení věcmi atd. Ne vždy však agresivita v útlém věku dítěte musí být předpokladem agresivity ve věku pozdějším. S agresivitou se zcela přirozeně v souvislosti s přijímáním „mužské“ role setkáváme častěji u chlapců.

Příčiny agresivního chování mohou být různé. Obecně se jako možný zdroj agresivity uvádí nakumulovaná energie, která není patřičným způsobem odreagována, tedy uvolněna.

Frustrační teorie vidí příčinu agresivního jednání v obraně proti úzkosti. To jsou právě ty pocity ohrožení, strachu a úzkosti, kdy dítě (dospělý) útočí. Jde o situace pro dítě mnohdy nové, vnímané jako frustrující. Přitom jsou zachovány přiměřené vztahy k druhým.

Můžeme se však setkat s typem agresivity, která je asi nejméně sociálně přijatelná (tedy patří mezi poruchy chování nesocializované (4). To je případ, kdy ubližování slouží člověku jako náhradní uspokojení deprivované potřeby, tedy často jako důsledek citové deprivace. Takový agresor trápí zvířata, šikanuje, bije mladší a slabší a po ublížení u něj následuje pocit uspokojení.

Bylo zjištěno, že děti matkou odmítané jsou rizikovější ve smyslu tendence k agresivitě. Stejně tak však i učitelovo ponižování a odmítání, tedy znevažování sebeúcty dítěte podporuje rozvoj agresivního chování.

Nemůžeme však opomenout temperament, hyperaktivitu a další osobnostní faktory, které mnohdy s agresivitou souvisejí, neboť obtížně vychovatelné dítě bývá častěji odmítáno, tedy i subdeprivováno.

Základní postupy, jak zvládat agresivní dítě ve třídě, si můžeme shrnout v několika bodech:

1. Agresivní chování nikdy nepřehlížejme, vždy je třeba okamžitě zasáhnout a dát najevo nesmiřitelnost s tímto jevem.

2. Jednejme hned (řešme situaci, pomozme ublíženému, trestejme agresora), ale zároveň mějme na mysli dlouhodobá výchovná opatření (práce s agresivním jedincem, jeho rodiči, spolupráce s psychology, práce s třídní skupinou). Vyvarujme se ukvapených diagnóz a postupů, které mají zásadní charakter (ihned vyloučím dítě ze školy, ihned vše ohlásím...). Další postupy promysleme, poraďme se a zkoušejme.

3. Odsuzujme čin, ne dítě (zvláště u menších dětí).

4. Trestejme rychle a k případu se pokud možno již nevracejme.

5. Trvejme na náhradě škody, zkusme domluvu s agresorem mimo třídu, zapojme ho do práce pro kolektiv.

6. Vyloučení agresora ze společných akcí třídy, ze třídy vůbec nebo ze školy je sice v některých případech nezbytné, z hlediska dlouhodobé koncepce potírání agresivního chování nemá však toto jednání žádný význam. Přistupujme tedy k tomuto aktu až poté, kdy ostatní snahy o nápravu selhaly nebo ve specifických případech (hrozí vážné ublížení).

7. Snažme se vždy ochránit oběť (zvláště jde-li o šikanu) a pokusme se najít ochránce oběti i v kolektivu dětí. Nepoukazujme však na slabost oběti, tím bychom jí ještě více ublížili. Naopak pomozme oběti vyniknout a získat tak jistější postavení v kolektivu dětí.

8. Pracujme s třídním kolektivem (hry, výlety, demokratické rozhodování, posilování prosociálního chování apod.)

9. Buďme asertivní a učme děti asertivnímu jednání (nemyslím tím teorii, ale např. ptejme se dětí, jak jinak by se ta či ona situace dala řešit).

10. Známky šikany nikdy nepodceňujme (dočtete se o nich v Říčanově publikaci (5)) a dodržujme zásady jednání s šikanéry.

11. Domluvme se s rodiči agresorů i obětí na společných postupech.

Zvládnout agresivní dítě, aniž bychom sami požili násilí, je tím největším pedagogickým uměním. Vyvolat v agresorovi strach a tím mu zabránit v útoku (a ochránit oběť), je velmi často účinné a mnohdy, věřím, i nezbytné. Účinek tohoto postupu je ovšem pouze situační...

Zdroj: Lazarová Bohumíra: Když je dítě agresivní. Psychologické minimum pro učitele. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, ročník 4, 1996/1997, prosinec 1996, č. 4, str.17. ISSN 1210-6313


Seriál Psychologické minimum pro učitele v tištěných Učitelských listech (ročník / číslo / strana)

Lazarová B.: Proč jsou takoví?, IV/2/11
Lazarová B.: O neklidných dětech, IV/3/19
Lazarová B.: Když je dítě agresivní, IV/4/17
Lazarová B.: Děti bojácné a osamělé, IV/5/18
Lazarová B.: Když jsou děti nepozorné a nepořádné, IV/6/16
Lazarová B.: Školáci a neurózy, IV/7/21
Lazarová B.: O lhaní a krádežích u dětí, IV/8/21
Lazarová B.: Děti za školou, IV/9/19
Lazarová B.: Diagnóza: »Školsky nezralé«, IV/10/16



__________________

(1) Doporučuji např. tyto publikace:
Lewis D.: Tajná řeč těla. Praha, Victoria Publishing 1993.
Vališová A.: Asertivita v rodině a ve škole. Praha H & H 1994.
(2) Doporučuji: Křivohlavý J.: Povídej – naslouchám. Praha, Návrat 1993.
(3) Matějček Z.: Praxe dětského psychologického poradenství. Praha, SPN 1991.
(4) Břicháček V. a kol.: Poruchy vývoje dětí a mladistvých. Praha, SPN 1990.
(5) Říčan P.: Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha, Portál 1995.



Další díly seriálu najdete ZDE.

1 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
15. února 2017 v 17:05  

Výborné rady! Upřímně. Jen nám chybí vůle, motivace a prostor je naplňovat. Určitě je to způsobeno tím, že mnozí učitelé nemají možnost tyto praktiky natrénovat. Není čas ani peníze. Takže učitelé sami nebudou brát tyto rady vážně. Nemají zkušenost psychologa a promiňte mi posycholog nemá zkušenost učitele. Praktikovat všechny tyto rady je nadlidský ůkol. Dětí je ve třídách mnoho, vyučovací hodina je vyučovací ne "hrací" si na psychohry..tedy v kontextu ŠVP. A diplomacie "jak s rodiči"? V tom jsme jako učitelé též hozeni přes palubu. Také jsme ohroženi stížnostmi rodičů samotných. Ochranitelská vlna výchovy je smrtonosná tsunami.Komunikace s některými rodiči je vyloženě lidová a riziková tvořivost. Takže rady dobré, a teď nám to páni psychlogové přdeveďte v praxi!! A v roli učitelů - s třiceti dětmi ve třídě a s nutnmostí splnit ŠVP - tedy dlouhodobě. A také - uvědomujete si, že kredit psychologa je přece jen vyšší než učitele, Když něco poradí psycholog, rodič se aspoň zamyslí.Když učitel, většinou můžeme slyšet, co to zase chce , ten "obtížný hmyz". Dodávám, že aspoň polovinu rad praktikuji a s chováním dětí mám mizivé problémy. Že je to pořádná fuška ale přiznám bez mučení. Učím na druhém stupni základní školy. Velkou rezervu vidím v práci třídních učitelů...příkladně: jak je zakotvena v rozvrhu třídnická hodina, jak je přítomnost žáka na této aktivitě závazná a jak jsme na tyto VELMI DŮLEŽITÉ AKTIVITY STRAN TVORBY POZITIVNÍ SKUPINOVÉ DYNAMIKY SYSTÉMOVĚ PŘIPRAVOVÁNY? Učitelům velmi chybí psychologické vzdělání ale kdy a kde to mají dohnat, když ani netuší, že by jim to opravdu pomohlo? Omlouvám se učitelkám a učitelům, kteří mají psychologycké vzdělání a metody úspěšně praktikují. Nejsmě všichni stejní. A co takhle rozpustit všechny neziskovky a volné lidi přijmout do učitelských týmů. Kdyby bylo v každé třídě do 15 žáků je ze dvou třetin vyhráno !! RV

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger