Sean Paul Simek: Já, učitel MŠ

středa 22. února 2017 ·

Moje rozhodnutí stát se učitelem v mateřské škole nebylo zpočátku tak jednoznačné. Rozhodně to nebylo mojí původní ambicí. Při hledání pracovní příležitosti jsem objevil inzerát soukromé mateřské školy, která chtěla do svého pracovního týmu přijmout rodilého mluvčího angličtiny. Protože je angličtina mým rodným jazykem a navíc jsem nutně hledal „jakoukoliv“ práci, rozhodl jsem se na inzerát napsat.

I když jsem si nedělal příliš mnoho nadějí, že by mě paní ředitelka přijala, vzhledem ke skutečnosti, že jsem nikdy předtím neměl žádné zkušenosti v práci s dětmi, což jsem během pracovního pohovoru i silně zdůraznil, tak mě – k mému překvapení – po necelé hodině, přijala! Moje pracovní náplň tkvěla v tom, že jsem měl na děti mluvit pouze anglicky a na dvacet minut denně provozovat přímou výuku cizího jazyka s předškoláky. Od toho dne začaly moje první pracovní zkušenosti s dětmi.

Moje začátky nebyly zrovna jednoduché. Neměl jsem žádné představy, co ta práce obnáší, a už vůbec jsem neměl představu, jak děti učit angličtinu. A podle toho můj první den taky vypadal. Hned první pracovní den jsem byl ponechán o samotě s celou třídou a vše proběhlo naprosto katastroficky. Počáteční zájem z nového pana učitele, který „nemluví“ česky prakticky okamžitě vyprchal. První výuka angličtiny se tak rázem proměnila v noční můru. Děti jsem měl doslova všude. Dělaly si, co chtěly a já byl najednou jak beránek mezi vlky.

Po této zkušenosti jsem ještě téhož dne zašel za paní ředitelkou s tím, že na tuto práci nemám a že bude lepší, když skončím. Paní ředitelka se pouze pousmála a nakonec mě i přesvědčila, že je to teprve první den a že je vše jen otázkou času. A já v této práci dosáhl svého prvního ponaučení – že získat pozornost dětí není tak jednoduché, jak se může na první dojem zdát. Není žádná samozřejmost, že vás budou děti v kruhu poslouchat, jenom proto, že mluvíte. A ještě navíc, když mluvíte cizí řečí a vůbec vám nerozumí.

Po rozhovoru s paní ředitelkou mě průběh dne donutil se nad vším hlouběji zamyslet. To mě přimělo k hlubší sebereflexi, jak tuto první negativní zkušenost napravit. Neproběhlo to ze dne na den. Nějakou chvíli trvalo, než jsem si děti vůbec získal, než mě začaly brát jako autoritu a než poznaly, že jsou určité hranice, přes které nepolevím. Ono taky vůbec trvalo nějakou chvíli, než mi děti začaly trochu rozumět. A mě zas trvalo nějakou chvíli, než jsem se do této nové role vžil. Vzájemná interakce hrála velmi významnou roli. Mnohem významnější, než jakou jsem si zpočátku připouštěl.

Není snadné komunikovat s dětmi cizí řečí. Po jednom týdnu jsem měl alespoň intuitivní představu o tom, jak bych měl provádět řízenou činnost, která od té chvíle začínala probíhat relativně dobře. V podstatě cokoliv šlo použít jako „učební“ materiál: hračky, obrázky, obyčejné předměty vyskytující se ve třídě. Děti velmi brzy pochopily, že se anglické slovíčko vztahuje na ukazovanou věc. Většina dětí si touto metodou rozšířila anglickou slovní zásobu relativně rychle.

To, co působilo značné komplikace, byly každodenní situace, jako konflikty dětí a dorozumění se ve zcela běžných situacích, kdy vám dítě vůbec nerozumí, ale přesto je nezbytné se nějakým způsobem domluvit. To zpočátku bylo obrovské klišé, které trvalo zhruba dva měsíce. Děti totiž začaly pochytávat anglický jazyk „odposlechem“ a nadpoloviční většina z nich získala po dvou měsících velmi solidní pasivní úroveň, kdy už rozuměly, co je řečeno, ale ještě nebyly schopny odpovědět plnou větou.

Po zhruba dalším měsíci se pasivní znalost postupně měnila v aktivní komunikaci, což je výsledek, o kterém si dospělý jedinec může nechat jenom zdát. Tyto výsledky, ale především skutečnost, že si mě děti po nějakém čase velmi oblíbily, bylo mojí první motivací setrvat v této práci. I když mě ještě zdaleka nenapadlo stát se plnohodnotným učitelem, tak bylo velmi příjemné poslouchat od mnohých rodičů, jak se jejich dítě těší do školky na hraní s panem učitelem, ale i jejich kladné hodnocení, jak děti výrazně pokročily v anglickém jazyce.

Přesto, když se nyní ohlížím zpětně na své počáteční zkušenosti, vidím celou řadu chyb, kterých jsem se dopouštěl. Spoustu komplikací jsem si způsobil sám – vlastním přístupem. A po pravdě, i svou nepřipraveností. Na všechno jsem ze začátku přicházel intuitivně. Začínal jsem si uvědomovat, významnou roli vzájemné interakce mezi učitelem a dítětem, a jak to ovlivňuje mnohem víc, než si někteří možná myslí. Špatně zvolený přístup často vyvolával negativní či nežádoucí reakci, které se dalo předejít, kdyby se zvolil jiný přístup.

Moje první zkušenost v mateřské škole mě mimo jiné vyvedla i z jednoho velkého omylu, že se jedná o místo, kde si děti jenom celý den hrají a učitelky je pouze hlídají. Spontánní hra pochopitelně zastává nezbytné místo v mateřské škole, ale mateřská škola je taky místem, kde se děti i předškolně „vzdělávají“. Udivilo mě, co všechno děti v mateřské škole dělají a s čím vším přicházejí do styku, přes různé didaktické pomůcky, pracovní listy až po učení se abecedy, se kterou se děti dříve seznamovaly teprve v první třídě základní školy. Doslova jsem zíral, jak s dobou stoupaly i nároky na děti, které je občas, podle mého vkusu, o volné hraní spíše okrádají.

Moje původní představa byla taková, že učitelku v mateřské škole může dělat úplně každý. Po čtyřletých zkušenostech přicházím spíše k opačnému názoru, že naopak tuto práci nemůže dělat úplně každý, má-li mít nějakou profesionální a kvalitní úroveň. Nejde samozřejmě jenom o vzdělání či kvalifikaci v oboru, která, podle mého přesvědčení, hraje spíše doplňkovou roli. Vzdělání v oboru sice učitele kvalifikuje k výkonu pedagogické profese, ale samotná kvalifikace ještě z učitele nedělá nutně dobrého učitele. Osobnost učitele hraje dle mého přesvědčení nesporně důležitější roli.

Po pěti měsících jsem svoje první zaměstnání opustil. Došlo k jisté deziluzi a následně i k celkové nespokojenosti s některými praktikami školky, které mě donutily podat výpověď a nastoupit do jiné soukromé mateřské školy, která je v rejstříku MŠMT. Moje pracovní pozice zůstala úplně stejná jako v předešlé školce, pouze s tím rozdílem, že jsem neměl na děti mluvit pouze anglicky, ale výuku jsem měl provádět dvoujazyčně. Tím se mi otevřel další rozměr, jak vyučovat angličtinu dětem předškolního věku.

V odpoledních hodinách jsem navíc docházel do dvou státních mateřinek jako lektor anglického kroužku, kde jsem nabyl velmi obohacujících zkušeností a získal i malý náhled v rozdílu mezi soukromou a státní mateřskou školou. V nabídce služeb a celkovém vybavení školky mi rozdíly přišly propastné. Nicméně jsem byl ze svého nového zaměstnání velmi nadšený a měl od svého nového pracoviště velké očekávání. Tato soukromá školka, která je dvoutřídní s maximální kapacitou 48 dětí, byla v té době nově otevřená a měla tehdy pouhých šest dětí! Třída byla věkově heterogenní, což bylo pro mě novinkou, a ve třídě měla jednoho učitele. V této školce chyběla ředitelka. Řídil ji sám jednatel se svojí partnerkou, která zastávala funkci manažerky. Pedagogické vzdělání neměli, a školku řídili, tak jak si mysleli, že by řízená být měla.

Bohužel, i v této školce jsem došel k velké deziluzi a začal vnímat i určitá negativa, které se v oblasti školství mohou vyskytovat. Kromě vznikajícího nesolidního jednání se zaměstnanci měli všichni kvalifikovaní pedagogové, kteří u nich pracovali, konflikty s vedením týkající se pedagogických zásad, které vedení nerespektovalo a které jejich pedagogičtí zaměstnanci odmítali porušit. Z těchto důvodů velmi často střídali zaměstnance, protože každý pedagogický pracovník, jeden po druhém, dříve či později, podal výpověď. Jako angličtinář a nepedagogický pracovník jsem zůstával relativně stranou těchto konfliktů, ale s postupujícím časem bylo zklamání čím dál větší. Ekonomické zájmy byly častěji upřednostňovány před zájmy dětí. Informace, které propagovali na svých webových stránkách, byly ve velkém zkreslené a nepřesné. Neuznávala se výzdoba třídy dětskými výrobky, čímž použitá výzdoba, podle představ manažerky, působila velmi uměle až komerčně.

Výše vyjmenované podmínky představují jen pouhý zlomek všemožných maličkostí, které dohromady tvořily nekompromisní kámen úrazu a následný důvod k podání výpovědi. Je proto možná paradoxem, že právě takové prostředí bylo tím, co mě inspirovalo stát se učitelem v mateřské škole. Vedlo mě k tomu mnoho faktorů. S každou podanou výpovědí sílila moje pozice, kdy postupně docházelo k situaci, že jsem byl méně vnímán jako angličtinář a více vnímán jako učitel, protože jsem pomalu, ale jistě začínal neoficiálně přebírat tuto roli. U dětí jsem byl opět velmi oblíbený a od rodičů jsem získával nejedno pozitivní hodnocení. Za dobu svého působení v této školce jsem poznal mnoho výborných učitelek, které se zde vystřídaly, a každá z nich přinesla něco nového – něco ze sebe, co nešlo napodobit, čímž byly naprosto originální. Byla to velmi bohatá zkušenost poznat různé názory a metody, které byly u každé učitelky odlišné.

I vliv a míra autority byla u každé učitelky odlišná. Přístup a zvolená metoda, která funguje u jedné učitelky, nemusí nutně fungovat u jiné učitelky. To jsem ostatně zjistil sám na vlastní kůži, kdy metoda, která perfektně fungovala u mé kolegyně, u mě absolutně selhala, ale naopak metoda, která se u mě pozitivně osvědčila, nefungovala zase u kolegyně. Tím víc jsem se přesvědčil o tom, že osobnost učitele hraje jednu z nejzásadnějších rolí. Dalším faktorem byl ten, že s každou učitelkou, která zde pracovala, jsem měl výborný kolegiální vztah, což v mnohém ulehčovalo nepříjemné podmínky, které zde ze strany vedení panovaly, ale především se tyto dobré kolegiální vztahy staly inspirací k mojí budoucí pedagogické činnosti. Pochvala od inspekce ministerstva školství, která pozorovala mojí činnost s dětmi, a její pozitivní hodnocení byla velkou motivací, která mě, společně s ostatními faktory, podnítila k hlubšímu poznání pedagogiky a jejích všelijakých problematik s ní souvisejících.

Pedagogika jako vědní obor mě začínala neskutečně fascinovat, až jsem byl motivován přečíst si nějakou odbornou literaturu. To velmi rozšířilo můj pohled na daný obor, v mnohém to i změnilo úhel pohledu na moji práci, která mě bavila čím dál víc. Na mém potěšení z práce nesly ovšem největší míru děti. Oboustranný pozitivní vztah, zájem a zápal dětí u řízených činností, ale i to, že si z řízených činností odnášely nějaké vědomosti a příjemný prožitek – to vše jsem vnímal jako největší odměnu. Bavilo mě si s metodou výuky pohrávat, vymýšlet nové způsoby, inovovat, a pokud možno, posouvat hranice výukových metod, které by dětem více dávaly. Ani ne tak po stránce kvantitativní. Šlo mi více o to zpříjemnit výuku po všech stránkách, aby si děti ve svých poznatcích odnášely co nejpříjemnější zážitek.

Pro mě jako učitele, byly zásadní dvě věci: provozovat řízené činnosti co nejméně frontálně, ale co nejvíce prožitkově a nestavět sám sebe do role vševědoucího a neomylného učitele. Když projevovaly děti o něco zájem, tak bylo pro mě důležitější je pobízet k tomu, kde všude mohou informace, které zrovna touží vědět, najít, než abych se já jako jedinec, stal nezpochybnitelným zprostředkovatelem informací. Chtěl jsem je tím nejen motivovat ke knihám, ale taky rozvíjet jejich samostatné a kritické myšlení a taky dětem ukázat, že i my dospěláci, když chceme něco vědět, tak ty informace musíme někde hledat. Mnohé odpovědi jsem záměrně nechával otevřené, abychom pak společně s dětmi mohli danou otázku prozkoumat z několika úhlů a zjistit, že na jednu otázku je občas možné odpovědět několika způsoby, a ukázat si, že ne vždycky existuje jediná správná odpověď. Čtení pohádek se pro mě jako učitele stalo neodmyslitelnou součástí každodenních činností, protože otevíraly cestu k diskuzi a umožňovaly nad nimi i trochu filozofovat.

Jako jediný konstantní zaměstnanec jsem po dvou letech nabyl zvláštního postavení u vedení, kdy bylo možné za velmi opatrného a diplomatického jednání učinit v rámci omezených hranic, postupné, ale velmi pomalu vyjednané změny. Nebylo jich mnoho, ale k určitým změnám přeci jenom došlo. Reakce vedení byly velmi předvídatelné a bylo relativně jednoduché je předem kalkulovat. K určitým změnám docházelo především z nezbytnosti situace, vycházející zejména ze skutečnosti, že jim žádný zaměstnanec dlouho nevydržel. S touto situací byli nespokojeni zejména rodiče, kterým oprávněně vadilo, že za takového střídání zaměstnanců zůstávalo jejich dítě de facto na začátku a nemohlo nikam pokročit. Primární příčinu problému však nebralo vedení vůbec na zřetel, a proto jim k udržení zaměstnanců nepomáhaly ani drobné ústupky. Bylo jen otázkou času, než podám svou výpověď i já.

Mezitím jsem se však rozhodl, že bych se chtěl stát kvalifikovaným pedagogem a sám sebe více zprofesionalizovat. Podal jsem proto přihlášku na Karlovu Univerzitu a zúčastnil se přijímacích zkoušek. Protože si vedení nedokázalo udržet žádné kvalifikované pedagogy a jako jediný jsem u nich vydržel tak dlouho, přišel za mnou sám od sebe můj zaměstnavatel s příslibem, že pokud budu přijatý na škole, zvýší od září můj dosavadní plat a vytvoří novou smlouvu s novou pracovní pozicí, kdy už bych nebyl nadále lektorem anglického jazyka, ale třídním učitelem nově otevřené anglické třídy.

I přes mnohé nepříznivé podmínky to bylo silně motivující. A moje představa, jak vést anglickou třídu, byla celkem jasná. Chtěl jsem třídu přetvořit tak, aby děti měly všechno dostupné po ruce, aby byly co nejméně závislý na pomoci dospělého. Chtěl jsem vytvořit i jednotlivé koutky s pestrou nabídkou činností, které by si děti během volných aktivit mohly libovolně vybírat, aby se mohly i nadále podle svého zájmu samostatně rozvíjet. Na vytváření třídy jsem se chtěl i společně s dětmi podílet a se zvýšenou možností volby zvýšit i jejich odpovědnost za činnost.

Ale realita byla nakonec úplně jiná. Převážná většina změn, které jsem chtěl ve třídě provést, nebyla povolena. Ani styl výuky nebyl přijat s nadšením. A poté, co jsem byl přijat na školu, nedošlo ani na novou slíbenou smlouvu, ani na slíbený zvýšený plat. Anglická třída se sice otevřela a dostal jsem příležitost ji vést, ale s původní pracovní pozicí. To byla poslední kapka. Našel jsem si novou práci, tentokrát ve státní školce, a hned na to podal svou výpověď. To mého zaměstnavatele hodně překvapilo. Už takhle se mnozí rodiče hodně bouřili nad častým odchodem zaměstnanců a nyní přicházeli o jediného konstantního zaměstnance. Na poslední chvíli mi byla učiněna velmi štědrá nabídka, kterou jsem však odmítl. Přišla jednak pozdě a jednak jsem tomuto člověku už vůbec nevěřil.

Nyní už měsíc pracuji v nové školce, tentokrát ve státní, a poprvé na pozici učitele. Jsem zatím spokojený. I tato školka je dvoutřídní. Nachází se na venkově, což činí pobyt venku velmi příjemnou chvilkou s neomezenými možnostmi. Maximální kapacita činí 50 dětí a školka navázala na vzdělávací program Začít spolu, který je mi velmi sympatický. Po čtyřletých zkušenostech zjišťuji, že se nacházím opět na začátku, kdy objevuji výhody i nevýhody výborně zpracovaného pedagogického konceptu, ve kterém se snažím najít své maximální uplatnění. Je to pro mě opět něco nového, v novém zázemí a s jinými dětmi. Musím si znovu vybudovat svojí pozici, i autoritu, která je v pedagogické činnosti zcela zásadní. Vyznávám partnerský a demokratický vztah s dětmi. Podmínky této školky takový vztah umožňují. Je to opět pouze na mně, jak těchto možností využiji.

Při hodnocení pedagogické profese musím konstatovat, že jde o náročnou práci. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že jde o náročnější práci, než jsou jiné. Na druhou stranu by bylo stejně nespravedlivé tvrdit, že práce v mateřské škole je prací zcela nenáročnou. Svoji úroveň náročnosti zcela bezpochyby má a jako vědní obor se vystavuje hned několika problémům. Mateřskou školu považuji za výjimečnou na rozdíl od ostatních vzdělávacích institucí v tom smyslu, že řeší mnohem víc než pouze vzdělávání. Cílem mateřské školy je rozvíjet člověka po všech stránkách, a tím se odlišuje od všech ostatních vzdělávacích institucí.

Je místem, kde úplně každá činnost, představuje nějaké „učení“. Místem, kde si dítě učí navázat přátelství, učí řešit konflikty i problémy, ale kde se učí i takovým samozřejmostem, jako samostatnému oblékání, stolování a základní hygieně. Předpoklad, že si tyto základy dítě odnese automaticky z domova, je mylný předpoklad. Smysl mateřské školy je mnohem hlubší, než jen zpívání písniček a volné hraní. I té volné hře se musí dítě naučit, a je-li prostředí opravdu stimulující, může tzv. „volné hraní“ rozvíjet mnohem víc, než se mu na první dojem přisuzuje. Z těchto důvodů mi proto občas přijde, že jsou některé nároky kladené na děti příliš vysoké, ať už se jedná o společenské trendy, či vysoké nároky některých rodičů. Myslím, že není zločinem dovolit dítěti být dítětem.

Naskytla se mi nyní nejlepší příležitost učinit malé porovnání mezi státní a soukromou mateřskou školou. V dětech nesleduji žádný rozdíl, zato v ambicích a životním stylu rodičů je rozdíl obrovský. I finanční možnosti mezi soukromou a státní školkou jsou celkem rozdílné, stejně jako v nabídce služeb a vybavení školky. Je těžké posoudit, která z nich je kvalitnější. Stále si stojím na názoru, že je to především o lidech, a byť jsem měl špatnou zkušenost v soukromé mateřské škole, nechce se mi věřit, že by všechny soukromé mateřské školy byly takové. Stejně tak věřím, že existují mnohé státní školky, které jsou nekvalitní kvůli nekvalitnímu personálu. Mým konečným cílem, po vystudování pedagogické fakulty, je právě založení vlastní soukromé mateřské školy, která by byla v rejstříku MŠMT. Práce s dětmi mě velmi baví. Mateřskou školu považuji za místo, kde se začíná. A úspěšný začátek je rozhodující pro úspěšný konec, má-li konec záviset na svém začátku.

Zdroj (dostupné pouze FB přátelům).

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger