Jana Hrubá: DOKUMENTY 152. Jak se žije absolventům pedagogické fakulty?

pondělí 20. března 2017 ·

Nedostatečná připravenost absolventů pedagogických fakult, nedostatek praxe, hnutí studentů za změnu v pregraduálním studiu – to nejsou žádné novinky, jak budeme dokumentovat v tomto dílu našeho seriálu.

Nedávno jsme upozorňovali na iniciativu studentů PedF MU Otevřeno.

Podobné hnutí vzniklo na PedF UK již v 90. letech. Co znamená zkratka HNUS, vysvětluje tehdy docent Stanislav Štech.



Co to znamená HNUS?

„Skupina s tímto sugestivním názvem (znamená „Hnutí sobě") vznikla v roce 1991 na PedF UK na katedře primární pedagogiky. Pracoval jsem s ní 4 semestry. Východiskem pro její vznik byl požadavek studentů na odstranění akademičnosti („příliš mnoho teorie") a touha vidět, jak učitelství funguje v praxi. Druhým důvodem byla vzpoura proti fragmentárnosti poznatků o profesi a narůstání jejich objemu – spousta předmětů a didaktik předmětů „až k didaktice hrábí". Třetím důvodem byla touha studentů zkvalitnit nízkou úroveň své přípravy jako budoucích učitelů I. stupně.

Studenti si nejprve politickou akcí vydobyli „hájení" a vlastní experimentální studijní program. V prvním období trávili spoustu času přímo ve školách. Viděli děti, učitele a zkoušeli si učení. Po velmi krátké době docházelo k velkým deziluzím, protože chodili nikoli do standardních škol, ale mezi experimentátory. Realita se jim začala rozkmitávat a vraceli se s určitou pokorou a přáním o věcech diskutovat.

Druhým řešením bylo rychle předělávat výuku. Studenti si vybírali atraktivní kursy i vyučující, aniž by se přemýšlelo o vzájemných vazbách.

Teprve v 2. roce experimentu se reflektovaly zkušenosti a určité předměty se studentům ukázaly jako nezbytné (např. přírodověda).

Třetím východiskem byla otázka specializace učitele I. stupně – potřeba pozvednout si sebevědomí ve srovnání se studenty oborů II. st. nebo speciální pedagogiky. Proto tedy snaha vystudovat jazyk, alespoň stručný úvod do speciální pedagogiky, prohloubit si hudební a výtvarnou výchovu. Místo semináře psychologie jsme zavedli psychodidaktický seminář, kde jsme diskutovali o tom, co je hlavní rolí učitele primární školy. Došli jsme k tomu, že to je iniciace do světa kultury přes uvádění do poznávacích činností. Největší práce byla přivést je k tomu, aby přijali normativitu poznání. Studovali osnovy, učivo – proč je to tam takhle, jak pojmy souvisejí, jak jejich uspořádání ve vědní disciplině vzniklo. Druhá úvaha byla podívat se na dětské verze poznatků, jakým způsobem děti uvažují, jak postupují. Třetím pilířem byla didaktická analýza – navození osobního dialogu žáka s normativními poznatky v učivu. Otázka, jak ho vtělit do situace vyučování, jak koncipovat vyučovací situaci. Šli jsme přes konstruktivistické projekty. Problémem bylo studentům vysvětlit, že nejde o to, aby v projektu děti něco dělaly, ale o přesné zjištění, zda to, co děti dělaly, je efektivním posunem mezi situací před vyučováním a po něm. Ovlivněni tehdejší módou hrát si, vciťovat se, relaxovat dávali automaticky na začátek každé hodiny ležení na koberci. Mně nebylo jasné, k čemu to je dobré např. pro pochopení rozdílu mezi ovocem a zeleninou. Ztrácela se hlavní funkce školy.

Domníval jsem se, že v touze po vědění, realizované např. v doktorandském studiu, zůstanou dva tři hoši. Konec studia tomu nasvědčoval – rychlý úprk za tím dohnat si standardní formu, projít ke státnicím, nějak to ukončit. Jsem rád, že to dopadlo jinak. Pokračují do dneška: založili občanské sdružení „Hnutí sobě" a pravidelně se všichni (i dívky na mateřské dovolené) scházejí, jezdí na semináře a nosí na ně svoje zkušenosti z praxe.

Co vidím jako nevyřešené? Eklekticismus – snahu zahrnout vše od komunikace přes práci s učivem, výcviky dovedností. Zdá se mi, že všechno není stejně relevantní. Další otázkou je, zda psychodidaktický akcent je to pravé pro I. stupeň. Chtějí spíše experimentovat ve věcech socializačních, kázeňských, v managementu třídy a ne přemýšlet o tom, jak učit téma „Domov".

(Vybráno z vystoupení na semináři PedF UK „Vzdělávání učitelů primárních škol" v březnu 1996.)

Zdroj: Štech, Stanislav: Co znamená zkratka HNUS? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, červen 1997, č. 10, str. 13. ISSN 1210-6313

My jsme se setkali s těmito bývalými studenty po čtyřech letech v praxi. Rozhovor to byl zajímavý.


Jak se žije absolventům pedagogické fakulty? Rozhovor s členy reformní skupiny "Hnutí sobě" (HNUS) po čtyřech letech

Navštívili jsme je na jednom z jejich seminářů, na které se pravidelně sjíždějí ze všech koutů, kam je vítr zavál. Bývalých studentů, nyní již našich kolegů, jsme se zeptali:

Jak vás pedagogická fakulta připravila na reálný život ve škole? Jak se vám nyní žije?

Michal: „Učím v 1. třídě na ZŠ. Je to vlastně alternativní škola (v projektu Začít spolu na bázi Obecné školy), podporovaná i inspekcí. Vedení školy je skvělé, inspekce dopadla velmi kladně, inspektorka věci rozumí, chodí např. na semináře dramatické výchovy. Takže se mi žije dobře, z hlediska volnosti si nemám na co stěžovat. Spíš mám problémy vnitřní – jak to dělat.

Na fakultě jsme původně postrádali dialog s vyučujícími. Nevěděli jsme, k čemu to všechno, co se učíme, bude. U některých věcí to nevíme dodnes. Ale ty hlavní mezery náš studijní program zacelil. Navázali jsme s vyučujícími vztah, ve kterém šlo o učitelskou profesi v její hloubce. Scházíme se s nimi dodnes. Jsme rádi, že jsme tuto možnost dostali. Přesto jsme se šoku ze vstupu do profese nevyhnuli."

Mirka: „Učím také v 1. třídě. Co se týče vedení, mám volnou ruku. Co si budu dělat ve třídě, je moje věc. Ale co mi chybí, je návaznost na školku, na pedagogicko-psychologickou poradnu, vadí mi i nezájem ostatních."

Olga: „Já pokračuji ve studiu, takže mám pocit, že bych si potřebovala vyzkoušet v reálných podmínkách, co jsem si z fakulty odnesla. Praxe, kterou jsme měli na škole, nebyla vždycky dost využitá."

Lenka: „Já jsem teď na mateřské dovolené, učila jsem rok a půl. Postrádala jsem strašně hlasovou výchovu. Na fakultě jsme asi měli dělat věci víc do hloubky, teorii ve spojení s praxí. V teorii jsme se někdy dostali k ideálům, ale chyběla nám zpětná vazba, takže naše vize o profesi se pak rozcházela se skutečností. S dětmi to ale pro mě bylo hezčí, než byla moje představa."

David, tč. na civilní službě v mateřské škole: „Moje dojmy jsou dobré. Ve školce člověk zdánlivě nemusí děti nic učit a nic naučit, tak jako ve škole. Tady se nepředpokládá, že dítě vyjde s nějakou kvalifikací, schopné splnit přijímací zkoušky někam. Když člověk chce, může mateřskou školku dělat výrazně víc jinak."

Irena, učí v MŠ: „To s tebou nesouhlasím. Protože hodně dětí teď nechodí do školky, máme plno ohlasů od učitelů z I. stupně, že jim chybí mnohé dovednosti, které potřebují v 1. třídě (např. rozlišování barev, geometrických tvarů, pravo-levá orientace atd.). Mě naopak volnost pro učitele ve školce, kde nejsou osnovy, připadá mnohem náročnější a musím hodně přemýšlet nad smysluplným naplněním času dětí."

David: „Tak jsem to nemyslel. Ve školce si učitel může víc udělat program po svém, tím, že si sám stanoví, k čemu chce děti dovést. To ve škole tak úplně nejde."

Petr, učí na I. st. ZŠ: „Já jsem fakultu prožíval jako proplouvání určitými zdymadly, která se musela zvládnout. Teprve zpětně oceňuji i to překonávání potíží. Nejvíce si vážím vztahů, které jsem tam navázal s těmi několika učiteli, kteří pro nás vytvářeli oázu pochopení."

Mirka: „Mně někdy chybí schopnost posouzení vlastní reakce na nějaký problém ve třídě – jestli jsem reagovala dobře, nebo špatně a jaký to bude mít dál vývoj."

doc. Slavík, PedF UK, zde lektor semináře: „Tohle je možné trénovat – učit se dívat na to, co dělám jako kantor. Říká se tomu reflektivní praxe. Na pedagogické fakultě už tímto stylem někteří pracují, ale ještě se to dostatečně nepojmenovalo jako program. To totiž znamená úplně jinou koncepci výuky, než tam až dosud panuje. Zatím je obtížné najít společnou řeč s ostatními katedrami – chybí nám komunikace."

Mirka: „Myslím, že bychom byli potřebovali mnohem víc psychologické přípravy na jednání s dítětem, s nestandardními žáky, s rodiči, než odbornosti z matematiky, češtiny atd. Takhle si člověk musí pomoci hodně sám, pořád něco studovat."

Michal: „Já osobně reflexi potřebuji, sám si ji dělám, ale v alternativní výuce je dialog s psychologem nutností. Mám výhodu, že to náš projekt umožňuje. Škola představuje obrovské množství nečekaných situací, na které se nelze nějak modelově připravit."

doc. Slavík: „Tady jde o princip. Nemusí to být nutně psycholog, ale kdokoli, s kým mohu komunikovat o tom, co dělám. Jinak je učitel neuvěřitelně osamělý. Lékaři na to mají celé týmy. Je zajímavé, že oni se hlásí ke své alma mater, zatímco pedagogická fakulta je svými absolventy odmítána. Vždyť by mohli zpětně ovlivňovat to, co se na fakultě dělá. Ti, co kritizují, by se do této instituce měli vrátit a pozvednout ji. Mělo by to být pro ně výzvou."

Michal: „Já mám z fakulty zážitky oboustranné – jak nesmírné strnulosti, tak setkání s lidmi, kteří jsou na špičce oboru."

doc. Slavík: „Myslím, že na pedagogické fakulty jdou lidé, kteří jsou více tvořiví. Už jsem se setkal s tím, že naši studenti jsou hodnoceni jako dynamičtější, tvořivější. Umějí jazyk, jsou trénovaní na práci s lidmi, na rozhodování. Proč by tedy šli za pár haléřů do školy? Ve škole není řešena gradace – jak člověk nastoupí, tak také skončí."

Petr: „Kolik se vyměnilo lidí na pedagogické fakultě? Slyšel jsem, že za pět let jen 30 %. Setrvačnost pak nutně převažuje."

doc. Slavík: „Mechanismy existují – každé dva roky je konkurs. Je to tedy otázka nabídky – nejsou adepti. Návrat na fakultu není cítěn jako potřebný. A nezanedbatelná je otázka finanční. Už dnes mám méně než moje žena."

Vidíte ještě nějaké jiné důvody, než jsou finance a neperspektivnost, proč absolventi PedF nenastupují do škol?

Jana: „Já jsem byla původně ve školce a utíkala jsem odtud, protože poměry tam byly strašné. Člověk tam ztrácí energii, všechno, co udělá pozitivního, se ztratí. Začala jsem tam dělat něco, co se tam nikdy nedělalo, a bylo zle. Kolegyně mi řekly: Dvacet let to tu děláme takhle a osvědčilo se to. Jestli to pro vás není dost dobré…"

Lenka: „Mě připadala praxe na škole mnohem strnulejší než fakulta (hlavně v posledním ročníku). Úroveň některých sborů je ubohá – drbe se o tom, kdo právě chybí. Řekla jsem si: tady bych zdegenerovala do dvou let. Většina učitelů je strnulých a vadí jim, když dělám něco jiného. Nakonec jsem si našla kompromis. Z ideálů jsem musela hodně slevit."

Jana: „Já to ještě snáším, ty finance. Ve svém věku se obejdu bez večeří. Před dvěma lety jsem nastupovala s 3 300 Kč. Největší problém je prostředí – systém školství odradí člověka víc než peníze."

Michal: „My jsme asi opravdu výjimečná škola. Chodí k nám na praxi studenti, líbí se jim to, co děláme, chtěli by tak učit, ale nemají kam jít. Takových možností není mnoho. Někdy to řeší tím, že jdou učit na vesnici, na málotřídku. Samozřejmě ale peníze určují profesi – já jako chlap přinesu domů opravdu málo. Bez peněz za semináře, které dělám, bychom se asi neobešli."

doc. Slavík: „My učitelé jako profese nemáme jazyk, kterým bychom společnosti vysvětlili, co je pro nás ekonomicky nutné. Že potřebujeme specifický osobnostní výcvik a specifickou psychohygienu při práci, na které je třeba dát peníze. Málo se o tom mluví, zatímco u lékařství to každý chápe. Přitom lékařství je svým způsobem opravování něčeho, zatímco učitelství vytváří budoucnost."

Vidíte nějakou možnost, jak změnit atmosféru ve společnosti, hodnocení učitelské profese?

doc. Slavík: „Já myslím, že se to bude měnit samo. Končí éra léčby a začíná éra výchovy. Lidé začínají tíhnout k zvládnutí sebe sama. To směřuje k éře výchovy. Učitelství nemá takový patos jako lékařství. Proto je třeba hledat patos pro učitelství. Učitel stojí uprostřed lana, kde na jedné straně je řešení toho, že někdo někomu snědl svačinu, a na druhém konci je duchovní prostor. Kantor musí děti převést přes vlastní ramena na druhou stranu. Je těžké vytvořit pro to model, ale v tom je to krásné."

Irena: „Jak si mohou lidé vážit pedagogů, když si jich neváží vlastní ministr?"

Jana: „Já mám dojem, že v diskusích jsou nejukřičenější ti učitelé, kteří nemají co říct. Pak si jich těžko může někdo vážit. S některými bych nechtěla mít vůbec nic společného."

David: „Ve škole je důležitý faktor dětí a rodičů. V poslední době mi připadá, že děti jsou čím dál různější. Rodiny se rozbíhají na různé strany a školství za tím totálně zaostává. Buď to musíme změnit, nebo se to zhroutí – a nebo se to zhroutí a na troskách dojde ke změně."

Irena: „Starší pedagogové si někdy neuvědomují, že výchova v rodinách se změnila, že je mnohem volnější. Mnozí rodiče dávají svým dětem větší prostor a děti někdy nevědí, kde mají své mantinely."

doc. Slavík: „To je právě nedostatek vzdělání, které by mi umožnilo se měnit. Dříve se myslelo, že pokud naberu určitý vzor pro chování, může se mnou jít celý život. Teď je to ale jinak – posun je v tom, že se učím nahlížet na svoje chování, učím se s tím zacházet. Tak je to i v profesích – prosazuje se myšlení vyšší úrovně, kdy nejenom uvažuji nad tím, co dělám já, ale snažím sebe sama zasadit do kulturního kontextu, pochopit, co tam dělám. To je intelektuálně náročné. Kde na to brát lidi? Chápu, že někdo má radost, když se naučí telefonní seznam nazpaměť, a je otázka, jestli mu tuhle radost brát. S dětmi se pracuje fantasticky, ale člověk najednou zjistí, že některé se v určitých etážích necítí dobře. Tam si člověk klade otázku, zda je to jenom metodou, nebo zda by potřebovaly něco jiného, jiného kantora."

Michal: „Mám stejnou zkušenost. Rozdílnost je opravdu výrazný prvek a to je dřina nejen pro učitele, ale pro všechny. I děti narážejí na svoje různosti. Zvládnout různost je nová kompetence učitele – musí tomu naučit i děti, které spolu musí žít."

David: „To je zajímavé právě na školce, kde se různost může projevit tak, že to nelze přehlédnout. Je třeba děti také chránit před sebou samými a před tím, že jsou různé. Proto je třeba dát jim něco k dispozici, aby s tím uměly žít ve společenství a komunikovat mezi sebou, ačkoli jsou tak různé."

doc. Slavík: „Model reflektivity s růzností pracuje. Když si uvědomím, že druhý je jiný a že má jiný náhled, pak se buď pokusíme najít, co je mezi námi společného, a nebo zjistíme, že různost je nám daná a můžeme se z toho radovat, protože jinak by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní."

Jak vidíte do budoucna svou situaci ve školství?

Michal: „Já chci zůstat – mám rozdělanou práci. Mám dvě možnosti – buď přežiju, a nebo ne. To by mě docela mrzelo."

Jana: „Doufám, že mi energie vydrží."

Olga: „Já budu ještě studovat a pak se uvidí."

Lenka: „Já jsem teď na mateřské, ale kamarádka na málotřídce mi slibuje, že mi bude držet místo a že pak uděláme spolu tým."

Petr: „Já jsem taky optimista a věřím, že se vrátí časy, kdy nejdůležitějšími osobnostmi v obci bude kněz, hospodský a učitel." (Kolegové se smějí: To už budeš tím hospodským!)

doc. Slavík: „Já mám pocit svobodné volby – co jsem si zvolil, to mi zatím funguje."

Irena: „Jsem ráda, že jsem mohla začít v mateřské školce a pochopit ty různosti. Za dva tři roky chci přejít na základní školu a pak se dál uvidí. Třeba se sejdeme na fakultě…" (kolegové: Třeba budeš ministryní školství. Byla bys dobrá ministryně!)

Ostatní se rovněž prohlásili za optimisty a zaječí úmysly nemají. Je to jen díky jejich osobnosti, nebo je „experimentální vzdělávací program", který si kdysi na fakultě vydobyli, přece jen formoval nějak jinak? K hlubšímu přemýšlení nad vlastní profesí, nad sebou samými – k sebereflexi?

Zdroj: Hrubá Jana: Jak se žije absolventům pedagogické fakulty? Rozhovor s členy reformní skupiny „Hnutí sobě" (HNUS) po čtyřech letech. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, červen 1997, č. 10, str. 14–15. ISSN 1210-6313


Máte pocit, že se něco významného v přípravě učitelů za ta léta pohnulo? Ale přece jen jsou tu jiskřičky naděje. Doufejme, že studenti rozdmýchají plamen, který hned tak nepohasne.


Změny na Pedagogické fakultě MU: Práce se žáky už od začátku studia

Studenti mezi sebou teď v seminářích daleko víc diskutují o tom, co s žáky a ve školách zažili. V nově koncipovaných menších seminárních skupinách dostane prostor mluvit každý.

Velké změny se od začátku tohoto akademického roku dějí ve výuce budoucích učitelů na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Fakulta změnila společný základ, jímž procházejí všichni studenti, a hlavně jeho pedagogicko-psychologický modul a fungování praxí. Všechno proto, aby se studenti k tomu, co chtějí opravdu dělat, dostali co nejdříve.

Největší změnou, která přišla s loni na jaře schválenou novou akreditací fakulty, jsou praxe, jež od letoška povinně absolvují všichni posluchači studijního programu Specializace v pedagogice (všechny klasické učitelské obory) už na bakalářském stupni.

„Posluchači k nám přišli studovat učitelství, kontakt s žákem potřebují mít brzy a ne až v navazujícím magisterském studiu. Změny by měly pomoct tomu, že jim motivace vykonávat povolání opravdu zůstane,“ podotkla Jana Kratochvílová, vedoucí katedry pedagogiky.

Start učitelské kariéry dnešních studentů nově vypadá tak, že v prvním semestru druhého ročníku studenti nejdříve doučují děti, většinou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tuto praxi zajišťuje katedra sociální pedagogiky, která přitom využívá dlouhodobých zkušeností a kontaktů z projektů v minulosti.

Za semestr se umisťuje k dětem 200 až 250 studentů a zatím platí, že poptávka po doučování nabídku studentů fakulty převyšuje. Od příštího roku se naplno rozjedou také praxe, při nichž budou studenti druhého ročníku bakalářského studia docházet přímo do škol a mít roli asistentů pedagoga.


Po praxích podrobná reflexe a zpětná vazba

Na magisterském stupni už působí studenti přímo jako učitelé – hned od prvního ročníku, dohromady po tři semestry. Procentuální zastoupení praxí a jejich reflexí se díky tomu v navazujícím magisterském studiu pohybuje kolem dvanácti procent z celkové výuky.

Studenti mezi sebou teď v seminářích daleko víc diskutují o tom, co s žáky a ve školách zažili. V nově koncipovaných menších seminárních skupinách dostane prostor mluvit každý. V předmětu Sebezkušenostní příprava na profesi, který je navázaný na praxe v bakalářském studiu se navíc pozornost neobrací jen na současné prožitky studentů z praxí, ale i na jejich vzpomínky na vlastní školní docházku a chování jejich učitelů.

Všechno se to děje v souladu se změnami, které pro stávající a také budoucí učitele chystá ministerstvo školství. Studenti od začátku pracují s reflektivními deníky a chystají si svoje portfolio, kterým se můžou později prokazovat při hledání práce. Budou ho později předkládat, také když budou usilovat o postup v rámci nového kariérního systému. Vzít si ho jako pomůcku můžou i ke státní závěrečné zkoušce.


Párová výuka

Když chtějí změny pohledu a myšlení po studentech, udělali ji ve svém přístupu také vyučující na pedagogické fakultě. Protože se spojily do jednoho předměty Úvod do pedagogiky a Úvod do psychologie, předstupují v propojeném kurzu před studenty vždy dva učitelé, kteří se ve výkladu navzájem doplňují. Budoucím pedagogům díky tomu zprostředkovávají různé pohledy na věc.

„Vytvořili jsme šest dvojic vyučujících, kteří se spolu scházejí a navzájem se slaďují. Kromě toho jsme se snažili i pohlídat, aby všichni předávali přibližně tytéž informace a neprojevovala se v některých tématech osobní preference vyučujícího,“ sdělili Kateřina Lojdová a Josef Lukas, kteří patří mezi jednu z učitelských dvojic.

Zdroj: Fojtů Martina: Změny na Pedagogické fakultě MU: Práce se žáky už od začátku studia, www.online.muni.cz, 21. 2. 2017. Také ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger