Michal Novák: Těšíte se na inkluzi?

pátek 21. dubna 2017 ·

Autor v článku píše: „Seznamte všechny zúčastněné se všemi dostupnými informacemi a pak se jich zeptejte, čemu dají přednost!“ To je přesně to, co se při plošném zavádění třeba i dobře míněných změn bohužel nedělá. Zúčastněných se většinou nikdo neptá, odpovídající podmínky nejsou včas vytvořeny, princip svobodné volby není zachováván. Dopady pak musí řešit někdo jiný.

Trváme na speciálních třídách místo toho, abychom děti se specifickými potřebami nutili do běžných tříd, šetřili tak na specialistech a říkali tomu inkluze.“ Vláda (28. díl, Vlastní postoj)

Mnohý z pedagogických odborníků mi ihned vytkne: „Jak někdo seriózně může vycházet z názoru nějaké smyšlené postavy fiktivního seriálu?“

Mám více než dvacetiletou praxi na všech druzích škol i jednom poradenském pracovišti. Bez nadsázky mohu prohlásit, že „jsem učil všude mimo vysoké školy“. Přesto jsem snad nikdy neslyšel tak trefnou poznámku na téma inkluze jako v tomto skvělém dánském seriálu. Na druhou stranu bych se neodvážil myšlenku inkluze zcela zatracovat, ale při jejím zavádění do praxe je nezbytné uvědomit si mnoho skutečností týkajících se edukační reality. A mám silný pocit, že naše „kompetentní“ orgány si tyto skutečnosti neuvědomují. Nebo hůř, uvědomit nechtějí.

Myšlenka inkluze, začleňování dětí se zdravotním či jiným znevýhodněním do běžných tříd, je na první pohled nádherná. V současné době ale nereálná. Proč?

Zaměřme se na jeden rozměr této problematiky, skupinovou dynamiku. Laicky řečeno, co se může stát při začleňování handicapovaných jedinců se vztahy ve třídě i mimo ni. A to jak mezi samotnými žáky, tak mezi učiteli a žáky, mezi učiteli i mezi rodiči.

Jak jsem se již zmínil ve Zpovědi (v mém předešlém článku), sociální dovednosti u dnešní mladé generace jsou obecně v žalostném stavu. Vybudovat zdravý třídní kolektiv je pro pedagoga téměř nadlidský úkol. Jestli mi nevěříte, zeptejte se přímo svých svěřenců, jaké mají ve třídě vztahy. Kdo s kým kamarádí, kdo koho „nemusí“, kdo je komu ochotný něco půjčit, kdo s kým tráví čas i mimo školu? A taky, jak? Osobně mě mrzí, že se mí bývalí žáci , až na výjimky, spolu téměř nestýkají. A nyní se do těchto „třídních seskupení“ (čítajících zpravidla více než 25 jedinců) pokoušíme začleňovat žáky, kteří se kvůli svému postižení na první pohled od ostatních odlišují.

Cítíte, kam to může směřovat? Kdo se někdy ve své praxi setkal s šikanou, zná odpověď. Zvláště, když si uvědomíme, že drtivá většina učitelů je (bez nadsázky) v rámci své aprobace sice výborně připravena po odborné a didaktické stránce, nikoli však v oblasti speciální pedagogiky!

Zachrání nás tým školních speciálních pedagogů, psychologů a pedagogických asistentů? Školní speciální pedagog se specializací na etopedii, případně školní psycholog zabývající se sociálněpatologickými jevy, možná ano. Když se mu podaří v krátké době předat „sociálně vnímavým“ učitelům a jejich asistentům potřebné „know-how“a oni nebudou mít tu smůlu, že jim bude „inkludován“ žák, podle papírů s lehkým, ale ve skutečnosti „trošku“ těžším, postižením.

V praxi však opět začneme narážet na edukační realitu – učitelé jsou přetíženi (ani ne tak prací se svými svěřenci, mnohdy spíše zcela neopodstatněnou administrativou), posty asistentů díky platovým podmínkám zastávají mladí lidé zcela bez praxe nebo nadšení důchodci, kvalitních speciálních pedagogů a poradenských psychologů je zoufale málo. A jestliže se ředitel školy jen zhlédne ve finančních dotacích spojených s inkluzí, nebo podlehne tlaku „shora“ a přecení možnosti svých zaměstnanců, bude „vymalováno“. Na to, abyste si poradili např. s Aspergerem, nestačí mít pouze nadšení a přečíst si pár řádků na Wikipedii! Musíte mít praxi, nebo na dosah někoho, kdo tu praxi má!

Máme-li problematiku jakékoli odlišnosti (v oblasti postižení, nadání nebo sociálního chování) skutečně řešit, musíme ji začít zkoumat především z hlediska lidské přirozenosti. Co jsme vlastně zač? Co nás uspokojuje, naplňuje? Co nás, homo sapiens, dostalo na vrchol evoluce?!

Každý z nás je „originál“, ale jsme schopni spolupráce, tolerance, těm se však musíme nejdřív naučit. Optimálního osobnostního rozvoje dosáhneme při spolupráci s podobně nadanými (či „postiženými“) jedinci. A budeme se mezi nimi cítit i šťastněji. Nesmíme však vytvářet ghetta. Xenofobie plodí násilí. Rozdělení na „my“ a „oni“ bychom měli omezit jen na oblast sportu. Neměli bychom tedy místo inkluze rozvíjet myšlenku přesně opačnou – diferenciaci? A poté „inkludovat“ ne jedince do sociální skupiny, ale „diferenciované skupiny“ do společnosti? Případně začleňovat handicapované pouze do těch zájmových skupin, kde tito „odlišní“ mohou ostatním plnohodnotně konkurovat?

Tento článek bych vůbec nepsal, kdybych byl přesvědčen, že vysoké školy opouští absolventi důkladně vybaveni všemi kompetencemi potřebnými pro výkon pedagogické praxe, zvláště pak spojenými se speciální pedagogikou. Kdyby byla jistota, že vztahy ve třídách jsou „zdravé“, že ředitelé škol jsou si vědomi reálných možností své školy a hlavně, že inkluzi chtějí samotní rodiče handicapovaných žáků. Seznamte všechny zúčastněné se všemi dostupnými informacemi a pak se jich zeptejte, čemu dají přednost!

Nemohu se zbavit dojmu, že za celou politikou inkluze nestojí blaho handicapovaných žáků, ale pouze „módní“ zahraniční trendy a krátkozraké politicko-ekonomické zájmy. Jestliže se bude dařit umísťovat tyto žáky do běžných tříd, časem bude zbytečné platit speciální školy, jejichž provoz je samozřejmě daleko dražší.

Ne nadarmo jsem zmínil „krátkozrakost“. Jestliže politika inkluze nenaplní očekávání, bude to mít negativní dopad nejenom na úroveň vzdělání postižených žáků, ale i všech ostatních. A výkonnost naší ekonomiky vezme rovněž za své. Ale koho by vlastně zajímalo, co bude za dvacet, třicet let. Volební období je přece čtyřleté…

Nestavíme tak jen vzdušné zámky v bahně reality?!

4 komentářů:

Unknown řekl(a)...
21. dubna 2017 v 9:00  

Na inkluzi se může těšít jenom ten, kdo neví o co jde, nebo kdo z ní očekává materiální prospěch.
Z pedagogickéh hlediskaje to nesmysl, který ohrožuje úroveń vzdělávání ve všech "postižených" školách a duševní rovnováhu žáků, učitelů a potažmo i rodičů.
Dítě se sníženou úrovní rozumových schopností si potřebuje ve škole osvojit učivo,které pro něj bude srozumitelné, pochopitelné a v praktickém životě použitelné, nikoliv útržky látky z různých předmětů, které pochytí ze sledování výuky svých nepostižených spolužáků.
Pro učitele představuje výuka, kdy vyučují nepostižené žáky, žáky s různou úrovní postižení i jejich asistenty, kteří často nevědí, co mají se žáky dělat, zátěž, která je dlouhodobě neúnosná a nedá se zaplatit žádnými penězi.

Slávina řekl(a)...
21. dubna 2017 v 21:30  

Paní CatCatherine naprosto přesně vystihla podstatu a rizika nesmyslné inkluze!
Bohužel , inkluzi prosadili mocní, kteří nikdy neučili.
A už teď je velmi zřetelné, že náklady na většinu podpůrných opatření / i nekvalifikovaní asistenti/, jsou vyhozené peníze.
Horši jsou ale škody "čísly" nevyjádřitelné....

Anonymní řekl(a)...
26. dubna 2017 v 19:14  

Propagovaná inkluze je ve skutečnosti diferenciací. Z třídního kolektivu totiž vytvoříte trojtřídku. V jedné skupině máte studenty s postižením, v druhé "normální" a ve třetí studenty nadané. Rozdělíte práci. Každá skupina je početně rozdílná, pracuje jiným tempem, ve skupině studentů s postižením musíte na doporučení PPP po 10 minutách práce zařazovat 5 minutové relaxační chvilky. Přebíháte od skupiny ke skupině, kontrolujete výkony,korigujete kázeň, odpovídáte na dotazy. A pocity po 45 minutách výuky? Psychická a fyzická vyčerpanost, pocity marnosti ze zbytečně vynaložené dvouhodinové přípravy, nesplnění vytyčeného výukového plánu. Tak to je edukační realita.

Anonymní řekl(a)...
27. dubna 2017 v 7:05  

Míchání vícero věcí nemusí být pokrokem. Pokud je kolektiv kvalitní a stojí před otázkou začlenění jinakosti, lehce si poradí. Ale pokud skupina není kolektivem (což často třída na startovní čáře je), bude cesta mnohem obtížnější. Hlavně v případě potřeby nečeho dosáhnout, protože rychlost dosahování bude ovlivněna nejslabším článkem. Ti nahoře nějaká přidaná hodnota ve formě kolektivního štěstí vůbec nezajímá. Bohužel jim jde v důsledku jejich krátkozrakých cílů ("plán musí být splněn") opět jenom o srovnání (těch dole) do řady, kdy sice můžete říkat, co chcete, ale budete se především bát. Jo, jo, hýčkaná hesla a slova...

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger