Jana Hrubá: DOKUMENTY 161. Každý potřebuje naději

pondělí 29. května 2017 ·

Přelom roku 1997/1998 přinesl pád druhé Klausovy vlády (4. 7.1996 – 2.1.1998) a na zbylého půl roku do voleb nastoupila úřednická vláda Tošovského (2.1.1998 – 17.7.1998). Ministrem školství se stal nestraník Jan Sokol.

Takhle jsme to mnozí tenkrát cítili:

„V učitelských srdcích klíčí rostlinka naděje. To když sledují vystupování a konání svého „jarního" ministra. Tento ministr se vymyká. Vymyká se typům v galerii předchůdců a úplně totálně typům posametových politiků.

Je skromný a lidský. Nic ze sebe nedělá. Na jmenování ministrem jede na Hrad tramvají. Nevyžaduje poklonkování a úsluhy a nenechá se omámit lichocením. Ihned rozpozná šalbu a neupřímnost. Jeho mluva je srozumitelná a prostá. Nepotřebuje oslňovat. Je filosof i učitel. Ví, o čem mluví, a má jasný názor na podstatu věcí. Podrobnosti přenechává svým spolupracovníkům.

Dovedl se obklopit lidmi, kteří jsou odborníky a mají kredit. Na začátku se podrobně seznámil se situací v rezortu, naslouchal a diskutoval. S vědomím krátkosti svého ministerského času vyhmátl problémy podstatné a v omezeném čase řešitelné. Na těch se začalo bezodkladně pracovat. Na četných setkáních s lidmi, v médiích i v Parlamentu odpovídá zasvěceně a přitom s nadhledem filosofa. Je nekonfrontační. Arogance je mu na hony vzdálená. Neslibuje nemožné. „Dejte si pozor na každého, kdo slibuje", řekl nedávno mezi řediteli škol.

Samozřejmě, že má nepřátele – na ministerstvu i mezi podřízenými. Jsou to všichni ti, které morální člověk znejišťuje. Byli přece zvyklí na něco jiného – na aroganci moci, kariérismus, stranické pletichy, vymáhání loajality podřízených. Přizpůsobili se. Chovali se tak, jak bylo žádáno. Teď vypouštějí pomluvy a číhají na chyby.

STOP!

Je to pořád stejné. Při každé změně si do nových lidí promítáme své naděje. Svědčí o tom okamžitý nárůst preferencí, které občané vyjadřovali vládě Tošovského a Unii svobody, aniž znali jejich program, aniž tito politici cokoli vykonali. Zklamané naděje potřebují nové zhmotnění.

Každý z nás potřebuje něčemu a někomu věřit. Potřebuje věřit smyslu svého konání, potřebuje vědět, že směr, kterým se vydal, je správný. Potřebuje na této cestě souputníky a také osobnosti v čele. Lidi důvěryhodné, čestné, lidi, kteří se neženou jen za kariérou, mocí a úspěchem, ale kterým jde o něco víc. O aspoň trochu důstojnou budoucnost pro nás všechny i naše děti. Takových osobností se jaksi v poslední době nedostává.

Tyhle naděje si i my učitelé promítáme do svého ministra. Máme proč:

Ministr První nevěděl o školství nic, takže nám zanechal jen problematický návrat do předválečných časů – osmiletá gymnázia.

Ministr Druhý se v politicky vyhrocené době dotkl důstojnosti všech slušných učitelů a přivedl je tím na demonstraci pod svá okna do Karmelitské. Neuvědomil si, že škola je obrazem doby a učitelé vzorkem národa. Jaký národ, takoví učitelé.

Ministr Třetí
místo vytváření koncepce školství hýčkal své dítě – jeden jediný vzdělávací program. Nic jiného po něm nezůstalo.

Ministr Čtvrtý převálcoval školství ekonomií. Zpočátku bezbřeze liberální k nárůstu středních škol ušetřil pak zvýšenými úvazky a zasadil (doufejme, že ne smrtící) úder kvalitě výuky a možnosti sebevzdělávání učitelů.

Ministr Pátý s nadhledem diplomata otevřel školství okna do Evropy a do světa. Vzhledem ke krátkosti jeho působení zůstalo jen u proklamací.

Proto do ministra Šestého promítáme své naděje. Jak řekl kolega Zdeněk Souček, ministr se pustil do práce, kterou se jeho předchůdcům nepodařilo ani začít. A to na ni má necelých šest měsíců. Není to smůla, že je tento ministr jenom „jarní"?

Zdroj: Hrubá Jana: Každý potřebuje naději. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, květen 1998, č. 9, str.1. ISSN 1210-6313


Je potřeba začít pracovat hned. Projev ministra školství Jana Sokola na poradě ředitelů školských úřadů, zástupců ČŠI a odborů v Hradci Králové 11. –12. 3. 1998

Chci vás pozdravit jako shromáždění elity resortu, který je mi na krátkou dobu svěřen. Krátký mandát znamená, že nemáme žádných sto dní, ale že je potřeba začít pracovat hned, a to tak, aby výsledky byly co nejdříve vidět. K tomu bychom dnes měli udělat důležitý krok. Nebudu dělat žádná politická prohlášení, ale začneme mluvit hned o věcech, které se týkají naší společné starosti o vzdělání mládeže v této zemi.

Začnu věcmi, které se nás týkají teď hned – naléhavou potřebou spolupráce školských a pracovních úřadů. Vznikla taková trochu naivní představa o trhu ve školství. Jejích výsledků dnes zneužívají lidé, kteří vůbec slovo trh neradi slyší. Ve skutečnosti v oblasti vzdělávání máme dva trhy. Jeden je ten, na kterém ředitelé škol získávají žáky a s nimi dotace na žáka, a druhý trh je ten, na kterém potom absolventi škol hledají zaměstnání. To jsou dva regulérní trhy, které bohužel v této zemi v této chvíli o sobě nic nevědí. Je vaším prvořadým úkolem tomu učinit přítrž.

Samozřejmě, že v této zemi každý člověk má právo studovat, vzdělávat se, jak je mu libo. Nikomu v tom nebudeme bránit. Ale nemůžeme si dovolit, aby se za státní prostředky vzdělávali nezaměstnaní. Odborné a zejména učňovské školství si zaslouží naši mimořádnou pozornost. Nesmí být zatlačováno do stínu tím, co je nám jako učitelům bližší, tj. čistými školami. Právě v odborném a učňovském školství se připravuje životní kariéra mladých lidí a ta nesmí končit v 16 nebo v 18 letech na úřadech práce. Tato starost samozřejmě spočívá na vás jako na přednostech okresních školských úřadů, abyste ve spolupráci s informačními a poradními středisky příslušných úřadů práce pečlivě sledovali uplatnění absolventů zejména učňovských oborů a středních škol.

Zdá se mi, že tady budeme muset postupovat velmi citlivě a především velmi naléhavě zabránit úbytku učňovských příležitostí pro klasická řemesla. Většina z vás ví, o čem mluvím. Představy o tom, že všichni zbohatneme tím, že si navzájem budeme prodávat hamburgery, se opravdu nenaplnily. Ale naopak se budeme všichni živit tím, čím jsme se živili – samozřejmě s jistou modernizací, s jistým vývojem. Naše země byla vždycky země průmyslová, země řemesel a velká část lidí se bude nadále živit těmito profesemi, kterým musíme za každou cenu vrátit jejich prestiž, jejich cenu, jejich kvalitu. Malá poznámka na okraj|: právě v oblasti učňovského a odborného školství se tyto otázky nedají vždy řešit jen v rámci okresu. Je to věc, která vyžaduje koordinaci mezi sousedními okresy. Tento bod vám všem naléhavě kladu na srdce.

Tím se dostávám k druhému bodu, který patří do kategorie „do června“. V oblasti školství – když se pokoušíme racionalizovat řízení tohoto velmi rozsáhlého resortu – je nad každou pochybnost zřejmé, že potřebuje ráznou decentralizaci. MŠMT jako zřizovatel mnoha set škol nemůže nad nimi vykonávat účinný dohled. Řízení z Prahy se obvykle rovná žádné řízení. To je věc, kterou nemůžeme v této chvíli zlomit přes koleno, ale musíme na ní začít intenzivně pracovat. To znamená, musíme začít přesouvat kompetence z ústředí na okresní školské úřady, případně na vybrané ŠÚ, které se jednou stanou součástmi vyšších územně správních celků. S decentralizací, přesunem kompetencí samozřejmě přechází také zodpovědnost. To se snadno a často řekne, ale o skutečné zodpovědnosti tady dnes víme stále ještě málo. Neboť mít rozhodovací kompetence, pravomoci neznamená, že by okresní a později krajské orgány státní správy dostaly přiděleny nějaké pašalíky, kde mohou dělat, co je napadne. Žijeme ve státě, který se snaží – ne vždy s úspěchem – být státem právním, a tedy naše jednání na všech úrovních se musí řídit právem. Mimo jiné i dík předchozímu období je naše znalost práva velmi, velmi nedostatečná. Je naším společným úkolem tuto slabinu co nejrychleji odstranit a připravit tak půdu pro to, aby krajské, okresní orgány státní správy ve školství, ale i ředitelé škol byli schopni tyto decentralizované pravomoci přebírat a vykonávat je tak, aby z nich oni i jejich žáci měli prospěch.

Dovolte mi malou odbočku: často mi píší a telefonují, naléhavě se mnou hovoří lidé, kteří mě před těmito kroky varují. Uvádějí vždycky odstrašující případy zvůle některých ředitelů škol, snad i ředitelů úřadů. To bohužel, i když vím, že takové případy existují, nemůže být zásadní námitkou proti decentralizaci. Prostě není možné řídit resort školství z pražského ministerstva s odvoláním na to, že tu a tam některý ředitel školy není dostatečně kompetentní a odpovědný, dělá kroky, které by dělat neměl.

V téhle souvislosti jsem rád, že jsou zde zástupci odborů, neboť právě odborům v této decentralizované školské síti připadnou nové významné úkoly. Úlohou odborů je být naším partnerem. Vašim představitelům vždycky říkám, že jste naše kontrolní oddělení, které pracuje zadarmo. Při decentralizaci připadne odborům důležitá úloha, aby se dovedly zastat lidí, s kterými někdo neslušně zachází. Aby se dovedly postavit proti šikanování.

Decentralizace znamená také to, že vznikne rozumná struktura řízení, kde je nějaké rozhodování na první instanci a vůči němu nějaké odvolací místo. Tím odvolacím místem budou jako dnes okresní školské úřady, ale bude jím i MŠMT. Budeme se snažit, aby MŠMT nikdy nebylo rozhodovacím orgánem první instance, neboť pak by vznikl systémový nesmysl, že proti chybnému rozhodnutí není kam se odvolat. V téhle souvislosti se musíme připravit na to, že nám naroste agenda stížností a odvolání, ale to patří k věci. Velmi nerad bych se dozvěděl, že někdo někde pokládá psaní stížností za projev neloajality. Všichni sice známe, kdo jsou to kverulanti, a máme s nimi nějaké zkušenosti, ale to je nezbytná daň, kterou musíme zaplatit za rozumný systém řízení. Za normálních okolností stížnost je především projevem občanské statečnosti.

O tom, jak budeme přesouvat rozhodovací funkce z centra na další články řízení, se tu bude hovořit ještě zítra. Nechci mluvit do řemesla odborníkům ze svého ministerstva. I na ministerstvu platí, že v první instanci nerozhoduje ministr. Rovněž tak se zde pokusíme vyjasnit, v diskusi s vámi zpřesnit a racionalizovat vztah mezi školskou správou a inspekcí, vztah škol a obcí, vztah školských a okresních úřadů. Zkrátka vztahy školské sítě ke státním orgánům a k inspekci jako důležitému nezávislému orgánu.

Dovolím si jen jednu poznámku směrem k inspekci. Inspekci pokládám za jednu z nejdůležitějších složek školského resortu, ale musím říct, že jsem v poslední době viděl řadu inspekčních zpráv, které mi radost neudělaly, kde jsem se naopak zděsil nad mírou formality a byrokratičnosti, která přece škodí pověsti inspekce samé. Hovořil jsem o tom několikrát s panem ústředním inspektorem a myslím, že jsme si stanoviska vyjasnili. Inspekce se musí zase stát respektovaným orgánem, kterým bývala, a tím se stane jen tehdy, když inspektoři sami nebudou jednat pouze jako úředníci… neboť na rozdíl od státní správy, která je úřednická, inspekce není jenom úřad. Inspektor je tvůrčí pracovník podobně jako učitel. Inspektor přece musí především k tomu, co inspicíruje, říci nějaké stanovisko a musí to, co inspicíruje, rozumně celkově lidsky zhodnotit jako člověk, který věci rozumí a má nějaký názor.

Nutnost decentralizace jsme si mimořádně silně uvědomili nad problémy optimalizace školské sítě. Tento projekt, jistě nezbytný a užitečný, byl založen s jistou systémovou chybou, která spočívala právě v tom, že rozhodování první instance se odehrávalo na ministerstvu školství. Máme několik okresů, kde byla optimalizace připravena dobře, a uložil jsem těm, kteří se optimalizací na ministerstvu zabývají, aby tyto lidi výslovně odměnili a ocenili, neboť ti se zachovali tak, jak se zachovat měli. Naproti tomu velká většina optimalizačních projektů byla zpracována nedbale, povrchně, s rozpory, s obejitím důležitých připomínkových míst, zkrátka tak, jak zpracována být nemá.A tak, i když se v optimalizaci vzhledem k demografickému vývoji bude nepochybně muset pokračovat, to není nějaká jednorázová akce. Už nikdy by to nemělo být tak, aby se na stole několika nebohých úředníků vršily stohy nesourodých papírů, nad nimiž oni v zoufalství házejí kostkami.

Další bod, který míří trochu dále do budoucnosti: Na prvním místě bych chtěl uvést projekt, kterému pracovně říkáme profesní nebo kariérní růst. Jedním z problémů, před kterými stojíme, není to, že by mladí absolventi pedagogických škol do škol nešli. Jde jich tam asi dvě třetiny a to je správné. Pedagogické fakulty nejsou žádná školící pracoviště ministerstva školství a jejich absolventi jsou svobodní lidé, kteří si své zaměstnání mohou vybírat. Co mi naopak působí vrásky, je to, že mnoho mladých učitel odchází po dvou až třech letech. Ještě na pedagogické fakultě jsme si dali práci a analyzovali jsme tento nežádoucí jev. Dospěli jsme k názoru, jehož já se pevně držím, že důvodem těchto odchodů jsou jistě nevalné platy, ale především nedostatek perspektivy. Mladým lidem se dnes zdá, že povolání učitele nenabízí dostatečně jasnou a zajímavou perspektivu. Rozhodl jsem se tedy tomuto nedostatku čelit sérií kroků.

Především se pokusíme definovat jakési kvalifikační třídění pro učitele. Projekt tedy bude ještě podrobně diskutován. Snažíme se o to, aby byl na jedné straně objektivní a kontrolovatelný, na druhé straně aby se celá procedura nezvrhla v pouhý formalismus. Jsem přesvědčen, že to možné je. Mladý učitel, který nastupuje, ale právě tak i zkušený učitel, který už řadu let ve školství pracuje, by měl před sebou vidět nejenom dráhu automatického postupu lety, ale také možnost – pokud na sobě bude pracovat, pokud se bude intenzivně dále vzdělávat – aby se do vyšších tříd dostal rychleji.

Tak by tedy mělo vzniknout několik takových tříd – zatím jsme uvažovali o čtyřech: začínající učitel, kvalifikovaný zkušený učitel, kvalifikační třída pro výkon funkce ředitele a nejvyšší kvalifikační třídou by měla být kvalifikace inspektora. To nutně neznamená, že tito lidé musejí ty funkce vykonávat, ale měl by vzniknout jasný obraz pro každého, čeho může vlastní prací dosáhnout. Jakmile budeme mít tyto věci jakž takž pod střechou, připravíme návrh pro vlastní tarifní tabulky odměňování ve školství, neboť až dosud jsou protismyslně učitelské profese násilně zařazovány do tarifních tabulek státní správy, jejichž obsahy jsou ve školství těžko uplatnitelné. Tímto způsobem se představuji jakési zachycení zájmu mladých lidí a stabilizaci lidí ve školství, kteří pro ně mají duši, mají pro ně nadání a chuť.

Dalším takovým okruhem problémů, které už patří do zcela globální strategie, je nepochybně to, že ve školství musíme podporovat ty, kteří vynikají. Nemáme žádný způsob, jak ke kvalitě někoho donutit, neumíme kvalitu zvednout nějakým nařízením – ani penězi, ani cukrem, ani bičem. Ale naopak máme plné ruce prostředků, kterými můžeme vynikající, odvážné, schopné přistřihovat. Vázat jim koule na nohu, přistřihovat křídla, sekýrovat, znechucovat. Tohle, vážení přátelé, se budeme muset snažit co nejrychleji odstranit. Řekl jsem už na začátku svého krátkého působení, že škola nemůže být lepší, než jsou učitelé, ale může být podstatně horší. Cesta ke zkvalitnění škol a školství vede jen tudy, že se budeme snažit přilákat, udržet a motivovat ty nejlepší, kteří mají nápady, odvahu, schopnosti. Z toho plyne, že bych rád, abychom podporovali lidi, kteří chtějí experimentovat, kteří se o něco nového snaží a pokoušejí. To všechno vůbec neznamená, že bychom měli do školského systému zavést nějaký chaos. Každá zkušený učitel velmi dobře rozliší experiment a nepořádek. K tomu není třeba velkých lakmusových papírků.

Další z témat, která přesahují nejen mé funkční období, ale i životy většiny z nás, je pohled na školu v širším rámci jako na výchovnou a socializační instituci. Posláním školy není jenom děti něčemu naučit, ale také je vychovávat. Výchova znamená přinejmenším dvě věci: výchovu k pěstování osobnosti, ale také výchovu k životu ve společenství, ve společnosti. Obě tyto role škola nepochybně plní. Škola je místem, kde se děti začínají klubat z rodinného hnízda, poprvé se setkávají s cizími lidmi, přicházejí do prostředí, kde neplatí otcova, matčina a babiččina autorita, ale kde platí pravidla, kde se lidé učí mezi sebou žít jako rovní, což v rodině dost dobře možné není.

Škola je také tím zařízením, které nejvíc vychovává občana. Nechci se dostávat do podrobností právě takto pojmenovaného předmětu, ale chtěl bych zdůraznit aspekt, že škola je součást obce – veřejný kulturně společenský význam školy. Když jsem o tom před dvěma lety napsal článek do jedněch pražských novin, dostal jsem několik krásných dopisů a několik lidí se mi veřejně vysmálo. Co že si to představuji, že nejsme dnes v 19. století. Čím víc jezdím po naší vlasti, tím častěji a s tím větší radostí shledávám, že tomu tak na mnoha místech je. Škola je kulturním a společenským střediskem obce. Tento trend, který znovu objevili v západních zemích před 20–30 lety, ve Spojených státech před 10 lety, všude kvete, ale u nás, kde to donedávna byla samozřejmá tradice, se tváříme, že to není možné. Jistěže je to možné a my to všem ostatním předvedeme.

Důležitou složkou veřejné a společenské role školy je tělocvična a hřiště. Kde jinde by se škola otvírala navenek, než na hřišti a v tělocvičně. Jedním z takových našich snů je, že také v Čechách to bude jako všude jinde na světě – že tělocvična je otevřena celý den, že hřiště je otevřeno celý den. U nás máme takovou zvláštní instituci povinných dozorů, kterou v jiných zemích neznají. Nevím, zda je to tím, že my Češi jsme obzvlášť nesamostatní, že naše děti mají obzvlášť zločinecké sklony, a nebo jestli je to jenom tím, že my dospělí Češi jsme obzvlášť úzkostliví. V každém případě bychom měli společně hledat cesty k tomu, aby děti mohly hrát kopanou na školním hřišti a nikoli na frekventované vozovce před školou, kde za ně tak říkajíc ručit nemusíme. Aby děti mohly cvičit v tělocvičně a ne dělat veletoče na klandru před školou, kde jim v tom nikdo nebrání.

Vážení přátelé, vážení spolupracovníci! Naznačil jsem vám v několika bodech, čeho bychom chtěli, měli a snad i mohli dosáhnout v tom krátkém období do voleb a v tom, které bude pokračovat. Moje slovo nemusí mít příliš velkou váhu ve vztahu k délce mandátu, který mi byl přidělen. Jsem si toho dobře vědom a chovám se podle toho. Mimo jiné tak, že pravidelně jednám s těmi, kteří by mě případně, podle toho, jak dopadnou volby, mohli na tomto místě nahradit. Jednou z mých povinností vůči tomuto resortu je, abych ho do budoucna ochránil před dalšími politickými zemětřeseními. Udělal jsem, co jsem mohl, pro to, aby se ministerstvo školství odpolitizovalo, aby se jednotliví úředníci neprofilovali politicky, neangažovali se ve stranické politice. Na druhou stranu se snažím přesvědčit i ty poslance, politiky, odborníky, kteří by případně mohli v budoucnosti do tohoto křesla zasednout, aby to pochopili a zařídili se podle toho. Pokládám za jeden ze svých závazků vůči vám udělat všechno pro to, aby červen znamenal třeba zemětřesení v Parlamentu – tomu nemůžeme zabránit a možná ani nechceme, ale v žádném případě neznamenal zemětřesení ve státní správě a už vůbec ne ve školách.

Mluvili jsme tady o velmi prozaických, jednoduchých, faktických věcech, s nimiž se setkáváme každý den. Mluvili jsme o organizaci jistého úsilí státní správy. V Čechách dnes slovo státní správa – úřad nemá nejlepší zvuk. Kdekdo nás přesvědčuje, že by bylo nejlepší, kdybychom snad žádné úřady ani neměli. Je, vážení kolegové, naší povinností tento blud našim občanům vymluvit, vyvrátit. Ukázat, že moderní společnost bez státní správy, úřadů prostě nemůže existovat. Je to pro nás o to důležitější, že v našem případě to, oč se jedná, není nějaká produkce, nejsou nějaká makro nebo mikroekonomická čísla, ale jsou to děti. To, čím se naše úřady zabývají, je přece vzdělanost, budoucnost tohoto národa a této země. Takže vás prosím, abyste se tohoto úkolu chopili se vší energií a schopnostmi, které máte k dispozici.

(upraveno ze zvukového záznamu projevu)

Zdroj: Je potřeba začít pracovat hned. Projev ministra školství Jana Sokola na poradě ředitelů školských úřadů, zástupců ČŠI a odborů v Hradci Králové 11.–12.3.1998. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, duben 1998, č. 8, str. 2–3. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger