Hana Vaverková: Hurá na prázdniny!

pondělí 10. července 2017 ·

Jak kdo a jak kde. My, holky z Droždína, míříme do Bílých Karpat na letní školu matematiky profesora Hejného.

Už jsem to vloni zažila, takže tuším, do čeho jdu. Mám za sebou první rok, kdy jsem se snažila pochopit to, co mi moji znalí čtvrťáci trpělivě vysvětlují. Něco mi došlo a ke spoustě se ještě musím dobrat.

Tady v Pozlovicích u Luhačovické přehrady mám na matematické objevy a taje 4 dny.

Naše pobytová letní škola má název „ Učíce, učíme se, aneb jak tráví učitelé prázdniny?“ Tak schválně, jak?


Je sobotní dopoledne 4. července 2017, začínáme

Přes sedmdesát žen a pár chlapíků se směje prvním vtípkům uvádějích lektorek. Kolega ze Slovenska odmítl na přihlášku rovnou napsat datum svého narození a převedl ho do matematické hádanky. Organizátorky mu to parádně oplatily, když mu číslo pokoje našeho hotelu sdělily další tajenkou, kterou jsem bohužel nejen neodhalila, ale ani nepochopila: „Jde o nejmenší trojciferný palindrom, který lze získat jako součin dvou různých dvojciferných čísel.“ Že nevíte, co je to palindrom? Slovák Míša nejspíš jo, neboť další dny vypadal vyspaně.

S barevnou složkou s informačními listy dostáváme i barevnou propisku. Není ledajaká. Na každé je něco napsáno. Na té mé, modré, čtu: „ Jsem mnohem více průvodcem než rádcem.“ Ha, ha, na mě to fakt sedí.

A je tady první úkol. Máme 4 dny na to, abychom zjistili, kolik různých druhů propisek v této místnosti existuje. Kdo odhalí a patřičně odargumentuje, získá cenu! Na chvilku se zamyslím. Že bych to zkusila?

Odpoledne mířím do první dílny. Schválně si vybírám Autobus. Ten mi letos dělal největší problém.

Už první úkol mě vyvádí z míry. A nejen mě. „Na zastávce Škola vystoupili 2 cestující a nastoupili 3 cestující. Pak jelo 6 cestujících. Když přijížděli k zastávce Škola, kolik v něm bylo cestujících?“ Zírám na zadání, v hlavě mi to šrotuje – a – nic. Někteří odvážlivci zkoušejí tipovat. Sedm! Pět! Šest! – snažím se zabodovat. Lektorka Jitka nás nechá hádat, mlží a pak nás nutí argumentovat. Nakonec se dobereme k správnému výsledku. A sakra, zase jsem se netrefila…

Snad mi pomůže krabice s barevnými kostkami. Teď si ten autobus zahrajeme. Kdo chce být řidič? Paní s hnědými vlasy syčením naznačuje zavírání dveří, autobus vyjíždí a zastavuje. Jsme u rybníka. Nastoupí 5 cestujících. První, druhý… vidíme kostičky, jak míří do krabice – našeho autobusu a jedeme dál. Druhá zastávka je u hospody. Vystoupí 3 a nastoupí 4 cestující. Syčení dveří, pár dalších zastávek… Když to vidím a slyším, dokážu i spočítat, kolik cestujících vystoupí na konečné. Od figurek k papírovým obrázkům a fazolkám, co fazole, to 1 člověk.

Dobrý, zatím se držím! Ale pozor, jde do tuhého, náročnost úloh se zvyšuje. Máme tu tirák, který nám na jedné zastávce zakryje, kolik vystoupilo a kolik nastoupilo. Zato vím, že na konečné všichni vystoupili… Od fazolek k tabulce a jak se zdá, je tu i více řešení. Vrchol všeho je, když se cestující rozdělí na modré čtverečky – to jsou muži, no a my holky jsme červené trojúhelníčky. A počítejte! Pokradmu koukám k sousedce, ať nejsem zas ta nejhloupější. Ale tady se na to nehraje. Každý má šanci.

Bavíme se o gradovaných úlohách – od a) – to jsou ty nejlehčí až po d) pro génie. A když zvládnu áčko, jsem taky dobrá!!! (Ale na jedničku to není, Haničko!)

Na téhle matematice je bezva to, když mi nejde jedno prostředí, půjde mi třeba jiné!


V neděli dopoledne jdu na násobilku. Tu umím, jako když bičem mrská!

Hned na začátku klesám na mysli. Místo, aby se mě lektorka Jitka zeptala, kolik je 8 x 7 ( 56!), ptá se: Kolik různých způsobů může padnout, když hážu 2 kostkama – červenou a modrou se šesti puntíky jak je známe z Člověče.

Ti odvážnější z nás po malém zaváhání volají – 72! 36! 30! 23! Tuším fintu a přidávám něco ze svého soudku – 66! Skvělé, směje se lektorka, máme 5 různých výsledků. Zdůvodněte! No přece – 6 x 6 je 36 x 2 je 72 mínus 6 = 66.

Má někdo jiný názor?, ptá se Jitka. Má. Kolega ze Slovenska, ten, který už ví číslo svého pokoje, odargumentuje svůj výsledek a my ostatní mu dáváme za pravdu. Přesvědčil nás.

A tak to jde celé odpoledne. Zkoušíme, hádáme, počítáme, hrajeme si, radíme se, bavíme se a já zažívám první radost, když správně spočítám, sice jako poslední ve skupině, kolik nohou mají 3 slepice a 2 kozy. Jo, i tohle je násobilka. Pak se ovšem počet zvířat zvyšuje a z obrázků je tabulka a komu to pálí, tak napíše i rovnici.

Kdo z vás píše pětiminutovky?, ptá se Jitka. Pár z nás se přihlásí. No, kamarádi, neděláme to dobře. A víte proč? Není důležitý výsledek, ale činnost. A navíc – když jsou děti v pohodě, tak se líp učí. A stres pětiminutovek nám slabším moc na klidu nepřidá.

Různé děti na to přijdou v různou dobu, někdy je nutné ponechat jim tabulku násobků až do páté třídy, říká Jitka. Do páté?, divíme se. A proč ne? Rada pana profesora Hejného – neučte je násobilku, naučte je myslet!

Násobilkové obdélníky krásně trénují násobilku i sčítání, ale hlavně – logické myšlení. V mé hlavě se pomalu rozsvěcuje. Teď mi to došlo! Každé rohové číslo má dopad na další… a už je to pryč. Světlo zhaslo.

Koukáme se na video ze 4. třídy. Najdete ho na webu Pomáháme školám k úspěchu. Paní učitelka říká: Myslím si číslo. Jeho šestina je o 3 menší než jeho třetina. Jaké číslo si myslím? Všechny děti počítají, kdo ví, napíše výsledek na stírací tabulku a ukáže. Paní učitelka se ptá – kdo má problém? Kdo umí dát radu? Má někdo jiný nápad? Bereme? Děti dojdou ke správnému výsledku různými cestami. Umí argumentovat a obhájit svůj názor.

My velcí si ještě vyzkoušíme příklad na slevy. Je to zapeklité. Některým z nás to dá víc zabrat než těm čtvrťákům. A to jsme učitelé!

V pondělí odpoledne se přichomýtnu k velké skupině účastníků, kteří fascinovaně zírají na muže v červeném tričku. Živě gestikuluje, ksichtí se a máchá rukama, čmárá po flipu barevnými fixy a vysvětluje, jak funguje mozek. Jako žena neurochirurga bych o tom něco měla vědět, ale… Víte, že emoční signál je o půl vteřiny rychlejší než ten racionální? A víte, že máte amygdalu? Jsme na semináři Vztahové agrese a učíme se, jak vycházet s žáky a s rodiči tak, abychom s nimi vyšli. Kolegyně z Ostravska je agresivní rodič a ta druhá je v roli učitele. Lektor Michal, ten v červeném tričku, nám radí, jak jinak a lépe. Jo, to už jsem někdy slyšela a snad mi i v hlavě něco zůstalo. A snad už z toho všeho i něco umím. Ale dost se mi po letech poztrácelo a ráda si to zase připomenu.

Po večeři my holky z Droždína, a je nás tu 6, potřetí obejdeme přehradu. Je tu krásně. Po úzké asfaltce se prohánějí cyklisti a inlajnisti – to jsou ti na kolečkách. Nestačíme uhýbat. Někteří aspoň cinknou, jiní profičí v těsné blízkosti. Kdo tu má přednost? Asi nikdo, bylo by fajn se domluvit a vzájemně se neohrožovat. Jako ve škole.

Je úterý. Poslední snídaně. Z bufetu rychle mizí oblíbené pochutiny a studenti – dříve učňové – nestíhají doplňovat prázdné tácky. Slečna na recepci se neusmívá a na pozdrav nereaguje. Tak sem na dovolenou asi nezavítám.


Naposledy se scházíme v učebně

Někteří sedají na zem. Na plátně je nápis: „Závěrečný test“. A pod ním – „ Ano, je to na známky!“ Má někdo nějaký dotaz?, ptá se přísně lektorka Eva. Je to povinné?, ozve se z davu. Ano, je, zní nekompromisní odpověď.

Naším úkolem je vyřešit šipkový graf. Někdo, a je nás většina, to zkouší pokusem omylem. Ti chytřejší si vypomůžou rovnicí. Máte? Má někdo jiný výsledek? Bereme? Uf, padá nám kámen ze srdce. Všichni jsme prošli! Eva říká – šance dobrat se k výsledku mají i ti, kteří nemají logický vhled. Celou dobu počítají pokusem omylem.

I méně zdatní mají šanci. K rovnici děti dozrávají. Hm, je mi přes šedesát, tak kdy už konečně taky dozraju?

Jo, a všichni máme jedničku! S hvězdičkou!!!

Blížíme se k závěru. Jitka má v ruce krabici s lístky a na nich odpovědi na úvodní otázku – kolik různých propisek v této místnosti existuje ? Účastníci tipovali různě. Tak kolik? ráda bych věděla. Ale jak už víme, výsledek není tak důležitý, jako cesta k němu.

Na těch propiskách stálo:
– Hlídám, aby každé dítě opakovaně prožilo úspěch.
– Hledám bezpečné formy hodnocení.
– Vím, že i chybné řešení je pro dítě užitečné.
– Raduju se i z drobných úspěchů dětí.
– Věřím dětem, učím se od nich.

Čteme nahlas citáty a moudré věty a nakonec Jitka říká: „My jsme shovívaví, my slosujeme všechny chybné odpovědi.“ Čtyři šťastlivci dostávají lázeňské oplatky a jedna další seminář matematiky profesora Hejného zdarma. Škoda, že jsem byla líná a do hry se nezapojila. Klidně bych si tuhle letní školu zopakovala!!!

červenec 2017, Hana Vaverková

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger