Maturita z informatiky je u ledu, boj o jednotnou maturitní zkoušku z matematiky nekončí…

středa 30. srpna 2017 ·

Kdo by to byl řekl, že jednotná maturitní zkouška z matematiky, kterou pamatují ti dříve narození, bude dnes takový problém. Proč nemá tato staronová myšlenka oporu u celé odborné veřejnosti? V čem problém spočívá?

Dokud byly postoje státní správy autoritativní a nepřipouštěly diskuzi, tak to „šlo“. V dnešní době naštěstí ctí naše státní správa v tomto směru poněkud jiné hodnoty. Tento dnešní, v zásadě správný přístup, s sebou ale přináší celkem přirozené problémy – odbornou či méně odbornou diskuzi, kterou je často velice obtížné nejen vyhodnotit, ale také konsensuálně ukončit.

Učitelé, ředitelé a odborná veřejnost se nedokáží shodnout na tom, pro které obory vzdělání se má matematika učit a pro které nikoli, do jaké hloubky se má učit či zda má či nemá být povinnou součástí maturitní zkoušky. Přitom je matematika relativně dobře „uchopitelná“ vědní disciplína. Vzdělávací obsah je velmi dobře dokumentován a zase tak moc se v čase nemění, alespoň co se té „běžné“ matematiky týče. Nikdo nemá problém pochopit, že trojčlenka je věcí základní a patří do matematické gramotnosti, zatímco diferenciální počet je disciplína nikoli nezbytná pro odborná učiliště oboru kuchař/číšník. S výukou matematiky máme mnoho desítek let zkušeností – a přesto je problém dohodnout se na tom, zda má smysl učit žáky odborných učilišť s maturitou totéž, co žáky gymnázií.

A co teprve digitální technologie! Neustále se vyvíjí a rychle zastarávají, oblastí jejich použití přibývá, málo kdo jim komplexně rozumí a pokud ano, pak jen některým oblastem. Každý preferuje něco jiného a má k tomu celou řadu argumentů. Příkladem komplikovanosti vzdělávání v oblasti digitálních technologií může být pojem Digitální gramotnost. Každý o tom mluví, skloňuje se to ve všech pádech, ale každý si pod tímto pojmem představuje něco jiného. Někdo vidí digitální gramotnost jen jako schopnost používat internet, někdo si pod tímto pojmem představí pouze práci s počítačem a textovým editorem, jiný do tohoto pojmu zahrnuje všechno možné včetně dovednosti programovat a spravovat počítačové sítě. A aby toho nebylo málo, tak vedle řady existujících mezinárodních standardů digitálních znalostí a dovedností, jako jsou například ECDL, CISCO, MOS, vznikají nové mezinárodní standardy, např. DIGCOMP, ISTE, ale i další, ryze české, zaměřené speciálně na žáky nebo učitele škol.

Je chvályhodné, že se MŠMT a jeho podřízené odborné organizace snaží v oblasti digitálního vzdělávání poněkud nezdravou situaci řešit a výuku digitálních dovedností aktualizovat a standardizovat. Je však otázka, zda je to v oblasti digitálních technologií vůbec možné. Vždyť rámcové vzdělávací programy (RVP), které měly být určitou formou standardizace vzdělávacího obsahu, se pro různé školy a obory liší a jejich aktualizace navíc trvá i více než desetiletí, což je v digitálních technologiích téměř pravěk. O rozdílnosti konkrétních ŠVP stejných oborů zdělávání ani nemluvě. Je vůbec státní správa alespoň teoreticky schopna reagovat na vývoj digitálních technologií a na aktuální obsahové standardy? Obávám se, že odpověď zní NE. Tento úkol pro státní správu České republiky nemá ani jednoduché a ani dohledné řešení.

Jestli byla jednotná maturitní zkouška z informatiky odložena proto, že zde nebyla dostatečná vůle politiků nebo jestli vyšlo najevo, že by její organizaci naše školy technicky či lidsky nezvládly, to už ví jen zasvěcení. Data z nezávislých zkoušek mezinárodního konceptu ECDL, které byly realizovány v oblasti středního školství dokonce naznačovala, že by takovou jednotnou státní maturitu z informatiky taky nemuselo zvládnout nezanedbatelné procento maturantů.

Co s tím? Je tedy řešením vybrat jeden, v této chvíli vyhovující aktuální obsahový standard a znovu oprášit myšlenku jednotné maturity? Je řešením připravit nové RVP, které se budou opírat o nějaký univerzální vzdělávací rámec? Co nakonec z nových RVP vznikne na konkrétní škole? Nové ŠVP, které konečně zaručí, že se žáci stejného typu škol nebo stejných oborů budou učit a hlavně, že budou umět totéž?

A co samotní žáci? Je v jejich možnostech a v možnostech jejich škol naučit je znát a používat digitální technologie ve všech oblastech lidského života a trhu práce? Měli by mít absolventi středních škol nějaký společný a nepodkročitelný základ, nazvěme ho třeba Digitální gramotnost? Nebo by žáci měli zvládnout digitální technologie pouze a jen v oblastech, které se týkají jejich odbornosti s tím, že zbytek se už nějak v praxi naučí?

Vláda ČR před nedávnem schválila k realizaci dvě střednědobé strategie, a sice Strategii digitálního vzdělávání, která se týká školství, a Strategii digitální gramotnosti, které se týká zjednodušeně dalšího vzdělávání veřejnosti. Prvně jmenovaná strategie má poměrně ambiciózní cíle, zejména uvážíme-li, že se má realizovat do roku 2020. Vždy je třeba klást si vyšší cíle, než je reálné dosáhnout. Lidé jsou více motivováni a dosáhnou lepších výsledků nebo se více přiblíží reálným cílům. To je v pořádku, ale nesmí se to přehnat, jinak hrozí, že se nepovede vůbec nic.

Z následujících informací a čísel je možné vytvořit si alespoň rámcovou představu, jaká je reálná, tedy výchozí situace pro zavádění jakýchkoli změn v oblasti digitálního vzdělávání, Strategií digitálního vzdělávání počínaje a třeba maturitní zkouškou z digitálních technologií konče.

Obecně rozšířená a zažitá představa veřejnosti je, že mladí lidé již dnes všechno potřebné v oblasti digitálních technologií umí. Technologie jsou pro ně snadno dostupné, přece se to všichni učí ve škole. A není to jen problém České republiky. Tento jev již dokonce má mezinárodní název. Říká se mu Digital Native Fallacy. Na téma přeceňování vlastních digitálních schopností, znalostí a dovedností existuje řada studií, které byly nedávno provedeny informatickými společnostmi v zemích západní Evropy. Všechny do jedné se shodují na tom, že zejména mladí lidé své digitální dovednosti výrazně přeceňují, a to někdy až 10x více, než je skutečností!

Podle všeobecného vzdělávacího rámce DIGCOMP, který zaujal také naše MŠMT, by všichni, tedy nejen absolventi škol, měli umět:
– vyhledávat, vyhodnocovat a zpracovávat informace, zejména na internetu,
– komunikovat a spolupracovat v týmu, nejen na internetu,
– vytvářet či upravovat celou škálu dokumentů, od textů, přes tabulky, až po obrázky,
– pracovat s daty, třídit je, filtrovat a přenášet mezi aplikacemi nebo zařízeními,
– chovat se bezpečně nejen na internetu,
– umět zálohovat a chránit data a osobní údaje,
– řešit celou řadu drobných hardwarových i softwarových problémů.

Přitom každý z nás má větší či menší zkušenost s tím, že lidé:

– při vyhledávání informací na internetu často neumí rozpoznat, které informace jsou pravdivé a které nikoli, neuvědomí si, že nalezené informace nejsou aktuální, často mají problémy posoudit, zda jsou informace důvěryhodné nebo úplné;

– při komunikaci běžně využívají e-mail, ale nedokážou pracovat s plnohodnotnými emailovými programy používanými u 85 % zaměstnavatelů; historii komunikace neuváženě mažou;

– sice umí vytvářet textové dokumenty či tabulky, ty jsou však často velice amatérské a nerespektují ani základní pravidla pro tvorbu seriózních dokumentů; do prezentací kopírují celé stránky textu nebo obrázky s nevhodným rozlišením, o stylech, formátech a využívání efektivních technik nemůže být ani řeč;

– podceňují bezpečnostní aspekty digitálních technologií a nechávají svá hesla uložena v internetových prohlížečích, neodhlašují se správně ze svých účtů, přístupové údaje píší na papírky k monitoru a na sociálních sítích sdílejí neuváženě své osobní údaje nebo citlivé informace o své poloze nebo svých časových plánech;

– při řešení drobných problémů si nepřečtou chybové hlášení a obratem volají IT podporu, místo toho, aby se nejdříve zamysleli; s dotazy zatěžují své kolegy, velká většina z nich nemá představu, jak řešit konkrétní problém a jaké nástroje či postupy k řešení použít, používání metody pokus – omyl je na denním pořádku.

Výsledky mezinárodně standardizovaných praktických zkoušek ECDL, které dobrovolně absolvovali žáci různých středních škol, kromě jiného říkají, že:
– 55 % žáků má problémy s tiskem obrázků,
– 41 % nechápe, k čemu slouží databáze,
– 40 % neumí vyměňovat data mezi běžnými aplikacemi,
– 40 % neumí nastavit svůj webový prohlížeč pro bezpečný pohyb po internetu,
– 39 % má problémy s tiskem tabulek,
– 37 % neumí nastavit svůj e-mailový účet a e-mailový program,
– 34 % má potíže s používáním kalendáře,
– 29 % neumí používat styly při práci s textovými dokumenty,
– 29 % neví, jaká rizika přestavují škodlivé programy,
– 28 % má mizivé znalosti v oblasti právní ochrany osobních údajů.

(Uvedená data pochází ze vzorku 4 407 osob, které v České republice absolvovaly během posledních tří let ECDL vybrané zkoušky mezi 15. a 18. rokem věku.)

Dosáhnout stavu, že se na všech školách v České republice budou v dohledné době vyučovat digitální technologie podle jednotného standardu se z mnoha různých důvodů tedy jeví jako nemožné. Logicky je pak také z podobných důvodů prakticky nemožné připravit a zavést jednotnou státní maturitu z digitálních technologií (chcete-li IKT nebo informatiky). Jako hlavní důvod vidím fakt, že státní autorita není schopna tyto standardy připravit a aktualizovat ani tak rychle, jak rychle se digitální technologie a oblasti jejich využívání vyvíjejí.

Při maturitních zkouškách z předmětů, které se týkají IKT, se ale nabízí ještě jedna možnost. Podobně jako je tomu v oblasti maturitních zkoušek z cizích jazyků, kde jsou státem uznávány mezinárodně platné jazykové certifikáty dokládající určitý standardní rozsah a hloubku znalostí jazyků, bylo by možné uznávat také mezinárodní certifikáty z oblasti digitálních technologií.

Zatímco v případě jazyků jde o náhradu celé maturitní zkoušky, tak v případě „IT“ předmětů by šlo o právo vedení školy rozhodnout, zda, případně do jaké míry, škola uzná (pravděpodobně praktickou) část maturitní zkoušky na základě doložení odpovídajícího mezinárodně platného „IT“ certifikátu nebo certifikátů.

V oblasti „IT“ certifikací provedla Evropská komise šetření se závěrem, že nejpoužívanější a nejrozšířenější certifikační systémy v oblasti digitálních technologií jsou ECDL, CISCO a MOS. Existují ale i další uznávané standardizované systémy a certifikáty, jejichž dosah je úžeji specializovaný, například certifikace pro CAD, GIS a podobně.

Maturitní zkouška by sice nebyla jednotná, už proto, že obory a „IT“ předměty samotné jsou zaměřením i obtížností velice různorodé, přesto by toto řešení přineslo do digitálního vzdělávání další, prokazatelně užitečné a životaschopné vzdělávací standardy. Kromě maturitního vysvědčení by mohli být maturanti do života vybaveni celou řadou certifikátů – dokladů rozsahu a úrovně jejich digitálních dovedností podle standardů, kterým trh práce a zaměstnavatelé rozumí. O zlepšení motivace žáků ke vzdělávání již v průběhu studia, a ne až před maturitou, anebo o snížení časové i lidské náročnosti takových maturitních zkoušek nemluvě. Našly by se další synergické efekty.



_____________________

Nadace ECDL Foundation je mezinárodní nezisková organizace, jejímž hlavním cílem je zvyšování digitálních gramotnosti veřejnosti zejména na trhu práce, ve školství a státní správě. Garantem kvality projektu, který vznikl před více než 20 lety v Evropě za podpory Evropské komise a od roku 1999 je také dostupný v České republice, je Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI). Tato organizace je zároveň členem CEPIS (Council of European Professional Informatics Societie).

Bližší informace: Ing. Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI
jiri.chabera@ecdl.cz, www.ecdl.cz, 224 904 242

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger