Ondřej Hausenblas: DOKUMENTY 169. Lidskost 2000. Poznámky k dílně NEMESu 7. 6. 1997

pondělí 25. září 2017 ·

V minulém dílu jsme připomněli dílnu NEMES, která se týkala vzdělávání v dalším vývoji společnosti po roce 2000. Někteří členové připravili své texty jako východiska k diskusi (viz DOKUMENTY 166). Dnes přidáváme ještě jednu ukázku.


Vize budoucnosti odvíjené hlavně od ekonomických a ekologických prognóz jsou sice velmi naléhavé a asi i pravděpodobné, ale nedostává se v nich mnoho místa pro vize toho, jak se bude cítit a chovat člověk po roce 2000.

Co když globalizace různých sítí povede paradoxně k pocitu izolovanosti, ke ztrátě schopnosti porozumění bližnímu, ke ztrátě odolnosti vůči osudu a zejména k pocitu pouhého kolečka v neosobním soukolí?

Jedinec se setkává s nezvládnutým nadbytkem informací: viz dnešní trauma z krve a hladu v televizních novinách – víme o tom, a co můžeme dělat?

Možnost získávat informace a jejich vyhodnocení skrze média, a nikoli v diskursu s živými a fyzicky přítomnými bližními může vést k tomu, že přestaneme umět respektovat to, že běžné dorozumívání není vždy docela „efektivní“ (v dialogu se nesdělují jen fakta, ale taky postoje, skryté i zjevné záměry, solidarita nebo odpor atd. Tím se jednak zbrzďuje předávání té věcné informace, jednak se tím předávají i informace implicitní, sociální – ale musíme mít trpělivost).

Decentralizace řízení a výroby, možná i kultury nebo dokonce školství bude sice vítaným posílením svobody, ale zároveň zbaví lidi zkušenosti s odoláváním vyšším tlakům, se zásahy „osudu“. Zmizí-li z našeho života bezohlední „oni“, oplakáváni ovšem nebudou, ale schopnost reflektovat nadosobní a někdy nezměnitelné vlivy může člověku chybět při snášení chorob a bolestí, při snášení manželského svazku, při krachu burzy nebo ztrátě místa. (Umět si poradit je jedna věc, ale druhá je, jak nečekaně na mě nepřipraveného šok zapůsobí.)

Vzdálenost nebo univerzální rozprostřenost skutečných rozhodovacích center nás zbaví jistoty, že máme konkrétního partnera (instituci, vládce, nepřítele, pomocníka). Globalizací a síťováním se ztratí určitost místa, kde moc, úřad, servis, centrum čehokoliv sídlí, a člověk nebude umět snášet pocit, že vlivy působící na jeho život jaksi nemají zdroj a směr, nýbrž přicházejí anonymně a odevšad.

Některé vlivy nové civilizace už pozorujeme a už proti některým z nich zaplaťbůh pracujeme:
– Migrace etnik budí rasové a etnické averze nebo konflikty,
– míšení kultur znejišťuje vlastní kulturní povědomí člověka a rozpouští funkční systémy hodnot, aniž by je dost rychle nahradilo jinými systémy,
– vyšší množství starců a méně mládeže v populaci povede k prohloubení generačních konfliktů, zejména pokud starci budou opravdu tradiční a mladí opravdu moderní,
– rychlost operací, komunikací změn bude traumatizovat lidi od přírody pomalejší (ať už rozvážnější, nebo tupější),
– potřeba univerzality vzdělání zaskočí lidi v zásadě jednostranné. Dokud nevymřou, a pokud se podaří (a je-li to vůbec možné) vychovat nové generace podstatně všestranněji, bude v populaci velká vrstva traumatizovaných lidí, kteří „na to nebudou stačit“ a z nichž vzejdou jednak delikventi, jednak zoufalci nebo nenávistníci a dále voliči demagogů.

Technologie a umělá inteligence v denním životě možná povede k ještě větší neschopnosti individua vést vlastní život: vyřešit drobné i velké zádrhele, rozhodovat se „na koleně“, tj. jen na základě vlastních znalostí a zkušeností, pohybovat se pružně ve svém terénu (fyzicky i psychicky). Poměšťáčtění populace je patrné už dnes. V případě krizí (přírodní, hospodářské a jiné katastrofy) se životně neschopná část populace může stát nebezpečím pro celek – svým zmatkem, nesmyslnými nároky a činy může zhatit záchranné práce nebo proces obnovy.

Reforma vzdělávání včetně výchovy může sice myslet především na to, co pozitivního nová doba přináší, a snažit se vybavit populaci budoucími dovednostmi, ale možná to nebude nic platné, pokud změna světa zároveň negativně postihne významnou nebo vlivnou část populace. Technologizace života musí být popudem jednak k přípravě na technologizaci, jednak k posilování humánnosti v civilizaci. Zatímco na prostředky k přípravě technologické si možná ještě počkáme (počítačů je málo, sítě nefungují, proti internacionalizaci se bráníme úpadkem a leností), máme už teď možnost pracovat intenzivně na poli humanizačním, k němuž není třeba techniky, ale mozku a srdce.


Ondřej později tento náčrt rozpracoval. Z delší verze aktuálně (před volbami) vybíráme:

„…Právě v dnešní hospodářské a politické krizi se nejvíc ukazuje bída osobností a bída kultury, ale co je děsivé, to není sám tento stav. Děsná je teprve neochota něco měnit, pracovat na sobě, neochota považovat svou dokonalost za otevřenou otázku a stále si připouštět možnost a nutnost zlepšení. Proč tak neochotně myslíme na své nedostatky? Protože se na nás – mimo jiné – podepsala tradiční škola: Objevil se nějaký tvůj nedostatek? Máš nedostatečnou a trest. Česká škola hledá chyby a žije z chyb.

A ptejme se: Proč asi je u nás tak snadné balamutit veřejnost, jak ukazují průzkumy veřejného mínění – láska voličů jde ode zdi ke zdi podle náporu větrů. Myslím, že také proto, že jsme nebyli školeni v odhalování lží a manipulací. Bolševik by byl musel být sám proti sobě, aby nám toho dopřál.

Ptáme se taky dost nahlas, kolik času a námi placeného úsilí si politici zaberou hádkami, které pramení z jejich neukojené ješitnosti a osobních vad i společenského neumětelství? Různé nehorázné výroky, mluvení za roh, vnitřní rozpory v jednání. Kde se to u elity národa bere? Možná si myslíte, že elita národa je jinde. Nuže, ptejme se: Jak to, že ta skutečná elita nezasahuje do ubohého veřejného dění lobováním, publicisticky, vysvětlovacími kampaněmi nebo pevnými a nesmlouvavými veřejnými stanovisky z úst univerzit, Akademie, uměleckých a technických škol a jiných center vzdělanosti? Když schází autorita politikům, proč ji vlastně nemají tyto ušlechtilé instituce? (Můj názor už odhadnete: protože právě o moc lepší taky nejsou. Umějí možná skvěle svůj obor, ale to nestačí: u univerzitních vzdělanců rozhodně ne, protože jsou „univerzitní“, u akademiků taky ne, protože jsou koneckonců namnoze taky z univerzit.)…“

Zdroj: Hausenblas, Ondřej: Lidskost 2000. Poznámky k dílně NEMESu 7. 6. 1997. Rukopis, archiv autorky

Ukazuje se, že rozvoj technologií byl rychlejší, než se tehdy předpokládalo, zatím co humanizační úsilí přináší výsledky pomaleji. A výraznější hlas skutečných elit postrádáme bohužel do dneška…


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger