Jak se slaví Halloween: hry, divadlo, kostýmy a angličtina

úterý 31. října 2017 · 0 komentářů

Halloween je tu. Tento anglosaský svátek si lidé připomínají 31. října, den před svátkem Všech svatých. Ulice, okna domů a zahrady zaplaví vyřezávané dýně se svíčkou uvnitř, čarodějky, duchové, černé kočky…



























Halloween vznikl v Irsku a to zkrácením anglického spojení „All Hallows' Evening“, tedy „Předvečer Všech svatých“. Svátek se postupně rozšířil do Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie či Nového Zélandu. Překvapivě se ale slaví také v Japonsku nebo ve Švédsku. Stále častěji si ho připomínají i v Česku, například v jazykových školách Helen Doron English.

„Děti tento svátek milují a je jim líto, že není součástí naší kultury. Na oslavy Halloweenu přicházejí v úžasných kostýmech, zahanbit se však nenechají ani lektorky. Nejdříve si povídáme o tom, proč se v anglicky hovořících zemích tento svátek slaví, a pak se pustíme do halloweenského veselí,“ popisuje Alena Hejná, manažerka výukového centra Helen Doron English ve Vlašimi.

Halloweenu v anglosaských zemích předcházejí dlouhé přípravy. Děti si vybírají a vyrábějí kostýmy, shánějí košťata, kostlivce, sovy a výry, města i vesnice se halí do oranžové a černé barvy. Dospělí nakupují sladkosti, které pak mladým koledníkům spravedlivě rozdělují – děti klepou na dveře s tradičním pořekadlem „Trick or treat“ – „Koledu, nebo vám něco provedu“. A opovažte se děti neobdarovat: hned se vám v takovém případě na dveřích objeví nápis zubní pastou nebo podobná rošťárna.

Na zubní pastu většinou ve výukových centrech Helen Doron English nedojde, děti čeká tříhodinová nebo celovečerní halloweenská lekce, během které jsou rozdělené do skupinek podle znalostí angličtiny. Připomenou si slovní zásobu a naučí se písničky, soutěží a občerství se v čarodějnické kuchyni plné překvapení.

„Dokonce si připraví vlastní lektvar. Tajemnou atmosféru dotváříme pomocí suchého ledu. Především naši nejmenší studenti, kteří zažijí oslavu Halloweenu úplně poprvé, si odnáší velmi silné zážitky,“ uvádí Alena Hejná.

Starší studenti si pro své mladší kamarády letos ve vlašimské jazykové škole Helen Doron English připravili divadelní představení s halloweenským příběhem. Součástí oslav bude také vyřezávání dýní, stezka odvahy a diskotéka. A nebyl by to pravý Halloween, kdyby chyběly sladkosti a další zajímavé odměny. „Podobnou akci pořádáme i na Velikonoce, po vzoru anglicky mluvících zemí soutěžíme v hledání vajíček či jejich kutálení. S našimi studenty slavíme také Vánoce,“ dodává Hejná.

________________

Kurzy Helen Doron English jsou založeny na stejném principu, na jakém se děti učí svůj rodný jazyk. Díky opakovanému poslechu podkresových nahrávek a pozitivní podpoře při upevňování svých jazykových znalostí se děti angličtinu učí stejně přirozeně jako svou mateřštinu.


Krista Bláhová: DOKUMENTY 173. Hry pro tvořivé vyučování. Zásobník 146 her a cvičení pro rozvoj osobnosti

pondělí 30. října 2017 · 0 komentářů

Krista je další z autorů našich publikací z líhně NEMES a PAU. Jako absolventka DAMU, obor výchovná dramatika, působila a dodnes působí jako lektorka dalšího vzdělávání učitelů a odborná asistentka katedry pedagogiky a psychologie FP TUL v Liberci pro obor dramatická výchova a osobnostně sociální výchova. Kolik už rozdala dětem, studentům a učitelům radosti, dovedností a zkušeností!


Úvod

Charakteristickým rysem současné školy je posun od tradičního předávání vědomostí nasloucháním a nazíráním k činnostnímu pojetí vyučování. Významným prostředkem této aktivizace učení je hra. Obohacuje ho o radost a uvolnění, dává mu přirozenou motivaci, rozvíjí tvořivost žáka a poskytuje větší možnosti k tvořivému vyučování i učiteli.

Zásobník obsahuje průpravné hry osvědčené v dramatické výchově a ověřené ve vyučovací praxi i v jiných předmětech zejména na 1. stupni ZŠ. Jsou určeny k rozvíjení některých osobnostních předpokladů tvořivosti, protože ty jsou nezbytným předpokladem k tvořivému využití získaných poznatků a dovedností. Řadu z nich využije tvořivý učitel i jako vhodných hrových schémat a strategií při didaktickém zprostředkování učiva.

Hra je aktivita dobrovolná. To znamená, že její zařazení do vyučování nemůže být věcí příkazu, a vyžaduje proto takovou motivaci, aby děti měly chuť si ji zahrát. Dramatická výchova ve své didaktické strategii velice významně pracuje s pojmy, jako je vtažení do hry, udržení zájmu a pozornosti,hledání motivačního prvku vyvolávajícího pocit spoluúčasti a spoluzodpovědnosti. Naopak se velice úzkostlivě vyhýbá negativním výchovným normám, jako je napomínání, pokárání nebo dokonce vyloučení ze hry. Právě jejich použití může silně narušit nebo i zcela zrušit atmosféru hry. Důraz klade na pochopení významu pravidel hry a jejich dodržování. Porušení pravidel (hry na pravdu) znamená, že ten, kdo se jich dopustil, sám sebe připravil o radost ze hry (Ne bez vtipu byl postup kolegyně, která dětem doporučila, aby si tajně vyzkoušely porušení pravidel „hry na pravdu“ a pak ostatním sdělily své pocity.). Velmi spoře je ve hrách zdůrazňován i princip soutěživosti, a to i v případě, že jde o součást hry. Není třeba připomínat,jak je důležité, aby učitel uměl hru nejen správně zadat a vést, ale aby se jí uměl také v případě potřeby sám aktivně zúčastnit.

Hra byla a je tím nejpřirozenějším prostředkem učení. Důležité pro hru použitou ve vyučování však je, aby nebyla chápána pouze samoúčelně („Tak jsme si pohráli a nyní se budeme zase učit!“), ale aby byla využita funkčně, tzn. s maximálně promyšleným didaktickým záměrem učivo motivovat, exponovat, upevnit, procvičit či zopakovat. Jen tak se hra stane fungující nositelkou vzdělávacího obsahu a přirozenou součásti vyučování i celého výchovně vzdělávacího procesu.

Dramatická výchova začala od poloviny 60. let přejímáním z různých hrových systémů a dalších zdrojů budovat vlastní systém průpravných her. Umožňuje rozvíjet takové psychické a fyzické dovednosti dětí, které jsou potřebné nejen pro úspěšnou činnost v tomto oboru, ale jsou i důležitým prostředkem k všestrannému rozvoji tvořivé osobnosti vůbec. Vstupem dramatické výchovy do školy se otevřela cesta k daleko širšímu využívání průpravných her i v jiných vyučovacích předmětech než pouze ve vlastním oboru, případně jen v nejbližších esteticko-výchovných předmětech.

Někdy až překotné zavádění dramatické výchovy do škol, rychlé (a většinou i krátkodobé) doškolování učitelů s sebou přineslo mnohá nedorozumění, nepochopení a omyly. Jedním z nich je nesprávné chápání vztahu průpravných her a cvičení k dramatické výchově. Samy o sobě jsou souborem her vhodných (a v dramatické výchově léty ověřených) k rozvíjení osobnostních a sociálních předpokladů dítěte, jakými jsou např. schopnost soustředění a uvolnění, posilování smyslového vnímání, rozvoj představivosti a fantazie, verbální a neverbální komunikace – rozvíjejí tedy to, co by mělo být přirozenou součástí výchovy v nejobecnějším slova smyslu. Ale protože jsou v povědomí učitelů tradičně spojovány zejména s dramatickou výchovou, jsou také ke škodě školy i oboru často považovány za její obsahovou podstatu. Jenomže základní strukturu dramatické výchovy netvoří průpravné hry, ale dramatické situace založené na mezilidské interakci, uskutečňované hrou v roli či simulaci. Proto je zaměňování dramatické výchovy za pouhý soubor průpravných her naprostým nepochopením jejího významu,obsahu a cílů. Ve shromážděných průpravných hrách není nic „dramatického“, tj. ve smyslu odpovídajícímu principu a teorii dramatu – dramatické situace, dramatického jednání, dramatické osoby či dramatického děje.

Hry jsou v zásobníku rozděleny do těchto oddílů:
1. Seznámení, uvolnění a rozehřátí
2. Soustředění pozornosti
3. Smyslové vnímání
4. Rytmus
5. Prostorová orientace
6. Představivost a fantazie
7. Partnerská souhra a vztahy ve skupině

Nebylo zde důvodu měnit nejčastěji používaný systém klasifikace podle jednotlivých psychických složek, resp. dovedností. Rozdělení je však pouze rámcové. Většina her totiž rozvíjí i další psychické dovednosti, než jen ty, k nimž jsou v zásobníku zařazeny. (Např. hry zařazené do složky smyslového vnímání jsou současně i hrami posilujícími soustředění, hry sloužící prostorové orientaci jsou současně hrami rozvíjejícími představivost apod.) Publikace je praktickým příspěvkem k současnému úsilí o proměnu základní školy. Obrací pozornost k osobnostnímu rozvoji žáka, který je nezbytným předpokladem k tvořivému využití získaných poznatků a dovedností.

Zdroj: Bláhová Krista: Hry pro tvořivé vyučování. Zásobník 146 her a cvičení pro rozvoj osobnosti. Praha: Agentura STROM, 1997. Edice Škola 21, ediční řada Náměty pro učitele sv. 2. ISBN 80-901954-7-4


Celý text publikace si můžete stáhnout ZDE. Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Ben Furman, Tapani Ahola: Nikdy není pozdě na spokojený tým. Model dvojité hvězdy

sobota 28. října 2017 · 0 komentářů

Když se Furman a Ahola v devadesátých letech 20. století rozhodli aplikovat principy krátké terapie zaměřené na řešení v pracovní oblasti, byli v této oblasti světovými průkopníky. Jejich snaha odvrátit pozornost od problémů k žádoucímu stavu a cílům se však ukázala jako účinná.

Postupně vypracovali velmi přehledný a srozumitelný model „dvojité hvězdy“, který je určen pro vedoucí i podřízené, členy pracovních týmů i různých komunit. Autoři zjistili, že největší vliv na to, jsou-li lidé v interpersonálním kontaktu v práci spokojení, mají čtyři faktory: jestli se jim dostává uznání, jestli zakoušejí úspěch, jestli je o ně pečováno a jestli se v práci mohou zasmát. To je jedna čtyřcípá hvězda jejich modelu.

Čtyři cípy druhé hvězdy představují náročné pracovní momenty: diskusi o problémech, dávání a přijímání kritiky, práci s urážkami a způsoby, jak se vyrovnat s nezdary. Každý z těchto osmi faktorů je v knize jasně popsán za pomoci mnoha tipů, příkladů a otázek. Řada týmů po celém světě si pro práci s knihou založila studijní týmy, v nichž o jednotlivých tématech diskutuje a tím pracuje na vlastním růstu.

Ben Furman, M. D., je finský psychiatr, terapeut a firemní kouč, jeden z inovátorů v přístupu zaměřeném na řešení. Ve Finsku často vystupuje v médiích, je mezinárodně uznávaným odborníkem. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V češtině zaujal svou publikací Nikdy není pozdě na šťastné dětství.

Psycholog a kouč Tapani Ahola je již více než třicet let Furmanův spolupracovník se spoustou zkušeností z firemního prostředí.

Více informací, obsah a ukázky z knihy najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.


Olga Medlíková: 12 malých fint pro zdravou komunikaci aneb Jak předcházet problémům

pátek 27. října 2017 · 0 komentářů

Hledáte způsoby, jak se vyhnout střetu s nadřízeným, jak uklidnit rozčílenou partnerku? Nebo vás jenom zajímá, kudy na to, abyste měli víc klidu? Zmírnit střety a mít pohodovější vztahy jde s pomocí několika jednoduchých tipů.

Komunikace je v posledních letech velmi používané slovo, ale taky výmluva. Když jsme něco „zorali“, nepřiznáme, že za to můžeme, ale „selhala komunikace“. Tím se tak nějak vyzujeme z odpovědnosti a svalíme vinu na všeobjímající slovo komunikace.

Jenže ti, kteří jsou komunikačně zdatní, tohle nedělají. Uvědomují si a víc využívají osvědčených nástrojů, jak dosáhnout toho, že lidem ve vzájemném jednání bude líp.

Podívejte se na ně, vyberte si (některé už jistě znáte, jiné jsou méně běžné) a vyzkoušejte. Sami poznáte, že fungují.

1. Raději sedět než stát – sezení je „bezpečnější“ komunikační prvek než stání, uklidňuje a navíc – rozčílenému člověku se z křesla vyskakuje hůř, než když stojí přímo proti vám.

2. Říkejte mu/jí jménem – alespoň na začátku a na konci rozhovoru, ale je to fajn i tehdy, když přesvědčujete (je to osobnější, posilujete vztah, vytváříte určitý tlak).

3. Vnímejte druhého – zejména neverbální signály u partnera/ky i u sebe (vizuální kontakt, mimiku obličeje, podání ruky, vzdálenost, hlas, vůni…. Hezké je, když dokážete ocenit něco z toho na druhé osobě „dneska máš krásnou voňavku“, „líbí se mi, jak jsi sladil košili, brýle a boty“…).

4. Připoutejte pozornost – otevřenými gesty (jsou vám vidět dlaně), melodickým hlasem s měnící se intonací, střídáním sezení a stání, pokud to při rozhovoru jde, tím, že mluvíte „do očí“ partnera, neotřelou volbou slov…

5. Neskákejte do řeči – když už musíte, přerušte druhého „diplomaticky“(třeba zopakujte, co řekl/a, když se zrovna nadechuje, zeptejte se na něco, co zmínil/a před chvílí, když se to hodí, řekněte, že si potřebujete napsat, co povídal/a apod.).

6. Ukažte, že vás to „bere“ – pište si, ptejte se, přikyvujte, vracejte se k tomu, co vám není jasné, oceňte netradiční myšlenku…

7. Dejte si načas – není nutné skočit do všeho po hlavě a řešit, řešit, řešit! Nechte si čas na rozmyšlenou, požádejte o pauzu v jednání, jděte se projít, udělejte si poznámku a během psaní si rozmyslete, co dál, slibte, že zavoláte za chvíli…

8. Mějte „přítele na telefonu“ – někoho, kdo vám podá pomocnou ruku, když bude situace nad vaše možnosti (člena rodiny, odborníka na dané téma, profesionála z oboru, starší a zkušenou osobu…).

9. Vždycky s vizuály – ukázky a podklady vždy po ruce (materiály, katalogy, data, obrázky, grafy – obraz „mluví“ silněji než pouhé slovo).

10. Pozor na první dojem! Někdy nás nový člověk napoprvé přímo oslní nebo naopak otráví, a když ho nebo ji poznáme hlouběji, bývá to často jinak. Prvnímu dojmu vládnou emoce, teprve pak přistupuje rozum. Raději si počkejte, než člověka zařadíte do škatulky „Báječný/á“ nebo „Už nikdy!“.

11. Čísla zaujmou – když řeknete, že máte 3 body k projednání, vypadá to líp, než když rovnou spustíte. Taky si to lépe zapamatujeme. Taky to vypadá víc profi. Takže – používejte čísla, výčty, kvantifikace, konkrétní údaje mají větší sílu.

12. Na závěr něco pozitivního – „koncový pocit“ si lidé nesou v paměti. Po čase si už třeba nepamatují všechno, co jste si řekli, ale pocit z jednání ano. Zejména ty poslední okamžiky – jestli se jim s vámi líbilo, řekli jste něco hezkého, bylo jim s vámi dobře. Když jste se pohádali nebo si byli nesympatičtí, nejde to a nemá cenu se do něčeho nutit. Ale kde to je možné, buďte milí!

www.olga-ebooky.cz



Ondřej Šteffl: Podle sebe soudím všechny

čtvrtek 26. října 2017 · 0 komentářů

Každý to ví, lidé jsou prostě různí. Různě přemýšlejí, různě vnímají, mají různé zkušenosti, různě se učí, různě jednají. Každý to ví. Jsou ale místa, kde se s růzností lidí počítá méně, než by mělo, a někdy vůbec ne. Patří mezi ně často i škola a výchova dětí.

„Rád se držím toho, co se mi osvědčilo, a myslím si, že přesně tohle potřebují i děti. Proto od nich očekávám, že budou pracovat podle naučených postupů. Vadí mi ti žáci, kteří se nedrží zadání a polemizují se mnou o tom, že by to přece šlo udělat ještě jinak,“ říká jeden učitel.

„Mně vyhovuje, když mě nikdo nesvazuje a mohu si věci dělat po svém. Ve výuce proto očekávám, že žáci budou rozvíjet svou tvořivost, a vadí mi, když nechápou, co po nich chci, a v průběhu práce se pořád ptají, jestli to dělají dobře,“ říká jiný učitel.

Lidská rozmanitost je veliká a nepřehledná. Chci zde vysvětlit, jak se rozmanitost lidí – zejména učitelů a i dětí – projevuje ve vzdělávání a školství. Hlavně chci ukázat, k jakým neblahým důsledkům vede to, když tuhle rozmanitost ignorujeme. A že právě to je příčina nejen řady systémových problémů ve školství, ale také každodenních problémů dětí i učitelů a nakonec i rodičů.

Pro ilustraci jsem zvolil, a hodně zjednodušil, část typologie MBTI (Myers-Briggs Type Indicator). Vybral jsem si jí proto, že vznikla a v mnoha zemích se používá a osvědčuje právě ve vzdělávání. Rozlišuje čtyři základní nátury (někdy též temperamenty): hráče, strážce, idealisty a racionály. (Viz rámečky v článku na blogu!) Samozřejmě že nátura je pouhá konstrukce, nikdo není zcela vyhraněný, v různých situacích se může projevovat různě. Nátura také neodráží schopnosti jedince, jeho inteligenci, vzdělání, zájmy, vůli, morálku; stejnou náturu může mít ďábel i anděl.

Pro každou náturu jsou typické určité dovednosti a postoje, které jsou pro život v společnosti důležité a u kterých je dobré, když si je osvojí i ostatní nátury. Například bychom měli všichni usilovat o schopnost empatie (která je přirozená pro idealisty a slabá u racionálů), být schopni poradit si v nečekaných situacích (což nedělá problém hráčům), hledat možnosti zlepšení a pokroku (což umějí racionálové, ale není to silná stránka strážců) a mít v životě řád a být spolehliví a realističtí (tedy silné stránky strážců, ale slabší u racionálů) atd.

Vraťme se k příkladům ze začátku. První učitel se nejen chová jako typický strážce, ale navíc předpokládá, že i jeho žáci jsou strážci. Pokládá za samozřejmé, že všichni budou plnit jím zadané úkoly. To ale bez problémů udělá jen žák strážce. Žák hráč sice možná úkol plnit začne, ale nejspíš trochu jiný, než učitel zadal a úkol nedokončí, když ho přestane bavit. Žák racionál se do úkolu stěží pustí, pokud nebude znát jeho smysl (proč to mám dělat?) a žák idealista úkol rád vykoná, hlavně tehdy, pokud má s učitelem dobré osobní vztahy.


Učitelé jsou většinou strážci

V dospělé populaci tvoří strážci asi 38%. Kolik je jich mezi dětmi, není zcela jasné, jejich nátura nemusí být ještě upevněná a zřetelná. Odhaduje se ale, že mezi učiteli je strážců kolem 75 %. Jak by také ne, když vlastně, škola jako instituce je také strážce – jen si znova přečtete popisy té nátury v rámečku.

Například debata o povinné maturitě z matematiky či povinných přijímacích zkouškách: Většina učitelů (strážci), a jistě i mnoho dalších lidí včetně mnohých politiků, zastává názor, že nastavení laťky a povinnost ji překonat přiměje žáky k tomu, aby se více učili, a tedy že budou díky tomu víc umět.

Ano, tak to bude fungovat, ovšem jen u žáků s náturou strážci, což je menšina. U ostatních fungovat nebude a bude to mít řadu vedlejších negativních efektů. Vnější motivace na jiné nátury než strážce platí málo, pokud vůbec. Matematika se pro ně stane ztrátou času a nakonec se naučí méně – spíše se jim matematika znechutí. Když ve vzdělávání lidé hledají jednotné řešení pro všechny, aniž by brali ohled na různost nátur, nemůže z toho vzejít nic dobrého.

Podobně nesmyslnou debatu vedeme už dlouho o řadě dalších otázek ve vzdělávání: o tom, jak moc je „škodlivý“ dril a kolik ho ve škole má být; zda je nutné, aby žáci chápali smysl toho, co se učí (strážci to nevyžadují, pro racionály je to nezbytnost); o tom, do jaké míry dětem vyhovuje pevný řád (strážcům rozhodně, pro hráče je zdrcující); jaký je význam osobnosti učitele (velký pro idealisty), autority (velká pro strážce); jak řešit šikanu; proč některé děti rychle ztrácejí o školu zájem; proč se děti ve škole nudí, co s tím a je to vůbec problém; mají být domácí úkoly atd.

Většinou v takových debatách vycházíme především ze své nátury a téměř všichni nedostatečně reflektujeme, pokud vůbec, že děti jsou různé, mají různou náturu, budou reagovat různě a pro jejich učení jsou optimální různé podmínky…

…Aby nedošlo k mýlce, úkolem školy není přizpůsobovat se náturám dětí. Je velmi užitečné, když se děti hráči nebo racionálové naučí chovat tak, aby na ně bylo spolehnutí, plánovat, dodržovat termíny a chodit včas. Je to pro ně obtížné, mnohem obtížnější, než si strážci obvykle myslí, ale v životě se to hodí. Podobně je dobré, když se děti strážci učí objevovat a zvládat změny a neodmítat novinky, i když je to pro jejich náturu mnohem obtížnější než pro racionály. Právě proto, že v tradiční škole tak moc převažují formy výuky vyhovující strážcům, je Hejného metoda tak cenná – pro děti všech nátur. A pro strážce je nejcennější.

Důležité ovšem je vyjasnit si, že školská politika, všechna opatření a plošné zásahy ve školství dopadnou na všechny děti, tedy děti v principu velmi, velmi různé, a mj. i děti všech nátur. Ne nadarmo je ve školském zákoně napsáno: § 2 (1) Vzdělávání je založeno na zásadách b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce. Velký problém školství a vzdělávání netkví v tom, že lidé jsou různí, ale v tom, že tuhle různost ignorujeme.


Ve školství vládnou strážci

Všichni dospělí lidé mají se školou svojí vlastní mnohaletou zkušenost, většinou osmnáctiletou (!) – učitelé dokonce často celoživotní. Je to zkušenost dlouhá a hluboká. A tak mnozí věří, že je i obecná. Není! Stejně jako každá jiná zkušenost je i tato jen naše osobní. A to, co každému z nás z celé dlouhé školní reality zůstalo, je transformováno právě naší osobností, a mj. i naší náturou.

To, co si ze školy odnášíme, naše znalosti, zkušenosti i představy o správném či možném fungování školy jsou velmi, velmi různé. Navíc většinou už dost staré. Bohužel je zcela běžné zobecňovat singulární osobní zkušenosti na všechny dnešní děti, žáky či studenty, na všechny školy, ba i na celé školství. Dopouštějí se ho nejen rodiče, učitelé, úředníci, redaktoři, ředitelé škol a zaměstnavatelé, ale prakticky všichni, kdo se k otázkám vzdělávání vyjadřují či o něm dokonce rozhodují – poslance, ministry či prezidenty nevyjímaje…


Stabilní škola v rychlém světě

…Škola jako instituce je strážce stability, tradice a platných pravidel. Tak to bylo žádoucí a správné ve světě relativně stálých pravidel a relativně pomalých změn předminulého i části minulého století. Naprostá většina učitelů je také nátury strážce. V rychle se měnícím světě dvacátého prvního století ovšem po kvalitách nátury strážce klesá poptávka. Stačí se podívat do požadavků zaměstnavatelů, ať už jde o jejich průzkumy či třeba jen o inzeráty.

Ve studii Světového ekonomického fóra (WEF) je mezi dovednostmi pro 21. století uvedeno kritické myšlení, kreativita, komunikace, spolupráce, ale také zvídavost, iniciativa a adaptabilita. Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit a zvládat nové věci, lidi kreativní a podnikavé, kteří budou přicházet s novými nápady a inovacemi. A nejde jen o poptávku trhu práce, ale i „poptávku“ běžného života. Od konce minulého století začíná být nátura strážci čím dál víc považována za nemoderní a „out“. Naopak „in“ je chovat se uvolněně (hráči), roste poptávka po inovátorech (racionálové) i schopnosti empatie, spolupráce a vedení lidí (idealisté).

Postupné oslabování řádu, společenských norem a morálních hodnot má ovšem i řadu velmi negativních důsledků jako např. rozpad rodin, rozmach individualismu, nezodpovědnost, mravní relativismus atd. O náturu strážci sice teď možná klesá zájem, ale o její důležitosti není pochyb.

Stejně jako evoluce nikdy nevrátí vyhynulé dinosaury, tak svět už nikdy nebude vypadat jako dřív. Vývoj světa a společnosti nelze zastavit, natož obrátit, i když často nevede k lepšímu. Už se sem hrne společnost 4.0, s umělou inteligencí, s roboty, s autonomními auty, se sdílenou ekonomikou, virtuální realitou, změněnými vztahy mezi lidmi. Dobře se v ní bude žít lidem, kteří se naučí spolupracovat, komunikovat, budou zvídaví, vytrvalí, kreativní, lidem, kteří se umějí a chtějí učit, lidem empatickým a laskavým.

Jistěže existuje řada progresivních škol orientovaných do budoucnosti, které podporují děti všech nátur, sám takové zakládám. Škola jako instituce si ovšem zatím neví moc rady ani se současností a budoucí vývoj či společnost 4.0 nevzala na vědomí. Jako tradiční stabilní instituce se mění příliš pomalu. Je pořád nastavena hlavně podle nátury strážce a podporuje výchovu strážců. Na rostoucí poptávku po rozvoji kvalit jiných nátur reaguje málo. A tak škola nedělá to, co po ní vývoj společnosti žádá. Tak ovšem bohužel ztrácí ve společnosti vliv a vážnost. Bez vážnosti ale jen těžko může dělat dobře to, co dělala dřív: být strážce pravidel, řádu a zodpovědnosti. Škola by se potřebovala změnit. Jenže škola je nátury strážce, a tahle nátura změny ráda nemá; je přece strážce tradice a stability.

A to je ta potíž.


Celý text s popisy typů si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: Už je to tu zas!

středa 25. října 2017 · 1 komentářů

Kolikrát už jsme to my starší prožili? Úžasné předvolební sliby, napětí voleb, vyčkávání po volbách, nové koalice, boj o posty, zapomenutí slibů a začátky skoro od nuly… Školství má smůlu – není to silový či finančně zajímavý resort, nikdo se o něj nedere. Je to resort spíše zbytkový. Podle toho to taky vypadá.

Školství si zřídka ponechává silná a vítězná strana, což hraje zásadní roli při prosazování zákonů nebo rozpočtu. Houpačka mezi levicí a pravicí způsobuje, že směr se často mění a nový kapitán – ministr – přikazuje točit kormidlem na opačnou stranu. Protože se společnost za dvacet osm let (!) nedohodla na vizi a cílích vzdělávání, je to plavba hodně klikatá a směřuje do mlhy. Mezitím vyrůstají další a další generace žáků a studentů, kterým by škola měla dávat co nejlepší výbavu do života. Do života na neznámé pevnině budoucnosti. Ještě jsme se ani nedohodli, jaká výbava by to měla být.

Kdysi jsem napsala úvodník „Kapitáni se mění, posádka zůstává“. Je to tak. Zůstávají učitelé, ale jejich obranou proti změnám ode zdi ke zdi bývá často neměnnost vlastních postupů. Jedním ze zásadních nedostatků ministerstva školství je, že nemá propracovaný způsob, jak lidi (učitele, rodiče, veřejnost) pro své záměry získávat, jak zjišťovat a zohledňovat jejich názory na dopady svých rozhodnutí. Nemám na mysli obratnější marketing, plané sliby jako před volbami. Mám na mysli něco, co se dříve nazývalo „osvětou“. Vysvětlování, hledání konsensu, přesvědčování o správnosti záměrů, získávání partnerů pro ně. Respekt a úctu k lidem jako k adresátům a aktérům vzdělávání. Učitelé potřebují změny vnitřně přijmout. Školství není firma. Nařizování shora tu evidentně nefunguje.

Ale to je v době marketingově vytvořených politiků zřejmě nesplnitelné. Vzdělávání se jejich prioritou ve skutečnosti nestane, i když to proklamovaly všechny strany. Budou hrát své hry a čeká nás dlouhá doba, než se něco pohne dopředu. Zase bude záležet na jednotlivých ředitelích a učitelích ve školách, na jejich spolupráci.

Držte se! Do lodi už dlouho teče!

Setkání lídrů tentokrát speciální

úterý 24. října 2017 · 0 komentářů

Sedmé setkání lídrů iniciativy Úspěch pro každého žáka 3. 10. 2017 bylo jiné. Tentokrát byli pozváni pořadatelé vzdělávacích akcí. Cílem bylo získat přehled o významných vzdělávacích akcích pro pedagogy, společně se učit, jak je plánovat a vyhodnocovat, jak hledat synergie a mapovat dopad.

V Centru pro současné umění DOX se sešlo 64 lidí ze 44 organizací – většina se setkávala poprvé. Zdá se, že nelitovali.


Tři příklady

V úvodu představili zástupci tří organizací své akce, jaké byly jejich cíle a jak zjišťují jejich dopady. Můžete si pro inspiraci prohlédnout prezentace.

Vladimír Srb: Konference Úspěch pro každého žáka

Jan Blažek (TEREZA): Globe Games

Jana Stejskalová, Petra Keprtová (JOB): Otvíráme dveře pro mentory


Vznikla zajímavá mapa akcí

Všichni účastníci dostali předem připravený přehled vzdělávacích akcí. Na velké mapě České republiky umístili přítomní vzdělavatelé postupně kartičky s názvy svých akcí do míst, kde se nejčastěji odehrávají. Na představení měli 30 vteřin (trochu málo! – povzdechli si mnozí). Ukázalo se, že většina vzdělávacích akcí se odehrává především v Praze, také v Brně a v několika dalších větších městech. Uvědomili jsme si, že se pracuje s motivovanými učiteli a že jich není málo. Bílá místa na mapě ale navodila otázku, zda na většině území mají učitelé dost příležitostí k dostupnému vzdělávání.


























Těžiště – workshopy

Odpoledne proběhly workshopy „Jak zjišťujeme dopady našich akcí vzhledem k jejich cílům?“ Diskutovalo se ve skupinách vždy nad společně vybranou konkrétní akcí o tom, zda byl dopředu stanoven cíl či cíle, případně jaký by mohl být, a zda se organizátoři zajímají o dopady svého působení, zda to vůbec je možné. Někteří si takové otázky zatím nepoložili a debata pro ně byla inspirací.


Závěr a reflexe


V závěru vystoupila Hana Košťálová z projektu Pomáháme školám k úspěchu s prezentací „Jak sledujeme, že to, co děláme s učiteli, dopadá až na učení dětí?“. Řekla, že lidi v iniciativě spojuje vize. Jde o organizace, které si uvědomují, že jejich úspěch je spojen s úspěšným učením dětí (i tehdy, když s dětmi nepracují přímo). „Děláme různé věci a pracujeme v různých podmínkách, ale vize nás spojuje. Setkání posiluje vizi i nás.“

Setkání bylo zakončeno reflexí všech účastníků „Zpráva dne, s kterou odcházím“. Zachytili jsme některé výroky:
– z počtu akcí, které se konají, jsou-li naplněny účastníky, vyplývá, že je velké množství učitelů, kteří na sobě chtějí pracovat – pozitivní zpráva
– „učitel by se měl snažit směřovat své vzdělávání tím směrem, který potřebují jeho žáci“ – nevím, jestli to zvládnu, chci dělat to, co mě baví, kde se to protíná?
– aby se všichni aktéři mohli propojovat přímo – jak to dělat lépe, intenzivněji
– při vzdělávání učitelů se zabývejme tím, jaké to má mít dopady na žáky a zjišťujme, jestli se to stalo
– jako facilitátor – všichni účastníci skupiny se na svých akcích zamýšlejí nad cíli i způsoby jejich ověřování
– katalog vzdělávacích akcí – většina jich má celostátní charakter, nikoli lokální
– smysl vidím v tom, dát vědět o akcích, které jsem zde poznala – informovat o tom školy, protože zorientovat se v nabídce je těžké
– budu se snažit sledovat cíl, pídit se po něm a vyhodnocovat ho
– je třeba pečlivě přemýšlet o cílové skupině, o jejích potřebách:
– co jim jako organizátoři chceme předat?, je to v souladu?
– je pořád hodně práce, co je potřeba udělat
– mám pochybnost, jestli tím, že se tady dnes tlačíme ke sledování dopadů, celou věc zbytečně nekomplikujeme
– je třeba, aby se lidi ve vzdělávání uklidnili
– co se má ve škole vlastně učit?
– stačí, když učitel vytváří s dětmi přirozené situace, ve kterých se mohou něco naučit, nemusíme sledovat žádné cíle a dopady
– nejtěžší je nastavit si relevantní cíle pro děti, považuji to v podstatě za nemožné
– můžu na stránkách Institutu rozšířit seznam zajímavých akcí


Anketa

Zajímalo nás, jak účastníci zpětně hodnotí přínos setkání. Všichni by se v podobném složení chtěli znovu setkat. Mnozí ocenili záměr setkání a vytvoření prostoru pro společné učení. Jeden z účastníků napsal: „Nejpřínosnější byl záměr setkání vzdělavatelů, kteří se mnohdy považují za konkurenci. Vlídnému a smysluplnému jednání pomohlo především zacílování celé akce s jasnou strukturou, záměrem a počátkem ve vlastní reflexi pořadatele.“ Hodnotili i síťování, mapu akcí, práci ve skupinách, nový pohled na problém, příklady dobré praxe, sdílení zkušeností, vzájemné diskuse, společné učení, setkání se zajímavými lidmi. „Má to smysl“, napsali nám. A pro příští setkání navrhli takové množství zajímavých témat, že se určitě nestihnou probrat.


Chcete být zváni na podobné akce? Můžete svou organizaci připojit k iniciativě: uspechzaka.cz

Jaroslava Vašutová: DOKUMENTY 172. Učitel a jeho univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí

pondělí 23. října 2017 · 0 komentářů

Tento článek z roku 1998 je důkazem, jak dlouho narůstají dnešní superproblémy kolem učitelů. „Problémy se vždy objeví tam, kde není jasná koncepce pro budoucnost, kde nastanou zvraty od jednoho extrému ke druhému, kde argumentace protivníka není vyslyšena, kde padá vzájemné respektování,“ píše autorka. Jak aktuální a výstižné! Ovšem čas na změnu profese nemůže být nekonečný a začátek je stále na vysokých školách.

Role učitele ve společnosti, nové strategie ve vzdělávání učitelů, problematika předmětových didaktik a specifických otázek výchovy a vzdělávání v učitelské přípravě, profesní dráha a další vzdělávání učitelů – to byla hlavní témata mezinárodní vědecké konference „Učitel a jeho univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí“, kterou uspořádala pražská pedagogická fakulta u příležitosti oslav 650. výročí Univerzity Karlovy, za účasti více než stovky zahraničních účastníků z 22 zemí a dalších 150 z České republiky.

Téma „učitel“ se u nás stalo v 90. letech jedním z velmi diskutovaných, zkoumaných, popisovaných i kritizovaných v odborných a decizních kruzích a vstoupilo i do povědomí veřejnosti. Důsledky transformace společnosti se bezprostředně odrazily v transformaci systému školství a vzdělávání, na jejímž prahu stáli sami učitelé. Po dlouhém období ideologických tlaků našli konečně prostor pro vlastní emancipaci a seberozvoj. Ukázalo se však, že měnící se kontext vzdělávání nebyli učitelé jako profesní skupina s to reflektovat ve své práci a v sebehodnocení a přizpůsobit se novým vzdělávacím požadavkům i podmínkám měnícího se systému školství. Je to pochopitelné, neboť změna profese spojená se změnou myšlení a hodnocení, s novými znalostmi, s jinými preferencemi jednotlivých jejích aspektů a s novými požadavky rodící se demokratické společnosti na výchovu a vzdělávání, to je záležitost dlouhodobější než jen několik měsíců nebo i roků.

V nových poměrech společenského a vzdělávacího prostředí pak snadno docházelo k extrémním jevům, ke kontroverzním střetům a zklamáním na straně učitelů i představitelů vzdělávací politiky, vlády a parlamentu, často však i žáků a jejich rodičů. Připomeňme problém platů a úvazků, ale i určité zpochybňování oprávněnosti univerzitního vzdělávání učitelů a v jednotlivých případech zpochybňování pedagogických postupů. Problémy se vždy objeví tam, kde není jasná koncepce pro budoucnost, kde nastanou zvraty od jednoho extrému ke druhému, kde argumentace protivníka není vyslyšena, kde padá vzájemné respektování.

Při posuzování učitelů v současné době je třeba zvláště zohlednit jejich vysoce náročnou a zodpovědnou práci, která vyplývá z nových rolí, jež přijali a které vyžadují určitou profesní kompetenci založenou na nové kvalitě a kvantitě znalostí a dovedností. Společnost musí dát učitelům čas pro jejich profesní obnovu, vytvořit vstřícné pracovní podmínky pro jejich pracovní výkon a umožnit kariérový růst s odpovídajícím finančním ohodnocením.

Chceme-li, aby učitel byl ve své profesi více nezávislý a zároveň osobně zodpovědný za vzdělávací výsledky, aby byl pedagogicky a předmětově vysoce kvalifikovaným odborníkem s rozvinutou sociální kompetencí, aby měl patřičnou míru profesního sebevědomí, založeného na reflexi změn profesního prostředí, na sebereflexi, musíme pro to vytvořit vzdělávací a pracovní podmínky. Primárně v tomto směru působí přípravné vzdělávání učitelů. Právě zde je třeba přehodnotit koncepci a zvýšit úroveň a náročnost studijních programů učitelství jako skutečnou přípravu na profesi a věnovat pozornost nástrojům pro posouzení profesních předpokladů absolventů učitelských studijních oborů.

Naznačili jsme některé problémy učitelské profese, které vykrystalizovaly ve vývoji posledních několika let. Zdá se, že nejen v České republice, ale i v zahraničí mají učitelé problémy související s jejich profesi, postavením, pracovními podmínkami, vzděláváním a to v celé rozmanitosti společenského a vzdělávacího kontextu. Proto je důležité pořádat mezinárodní setkání, která dávají příležitost k vzájemnému poznávání, ke srovnávání, k vyslovení nových idejí, k výměně informací a zkušeností, k získání podnětů i k navázání osobních kontaktů. Toto vše právě odeznělo na konferenci o učiteli, z níž si její účastníci odnesli to, co pro ně, pro každého jednotlivce, bylo přínosné.

Na konferenci bylo předneseno na 150 příspěvků, které v 5 sekcích řešily specifické otázky učitelské profese a vzdělávání učitelů. Důležité pro tuto konferenci bylo, že se uskutečnila pod záštitou prezidenta republiky, za přímé účasti ministra školství, mládeže a tělovýchovy Eduarda Zemana, senátorky Jaroslavy Moserové jako předsedkyně České komise pro UNESCO, rektora Univerzity Karlovy profesora Karla Malého a děkana pedagogické fakulty UK profesora Zdeňka Heluse. Vystupovali zde také představitelé největší mezinárodní sítě institucí vzdělávajících učitele v Evropě (Thematic Network on Teacher Education in Europe, zkratka TNTEE)


Které hlavní myšlenky a otázky zazněly v referátech?

1. Projevila se určitá míra pesimismu nad složitostí dnešního světa a civilizačními problémy. Učitelé se však nemohou vzdát své role vychovatelů ve smyslu pozitivního ovlivňování globální společnosti. Očekává se, že se stanou garanty udržení demokracie, historických a kulturních hodnot, protože oni nejlépe mohou porozumět řádu světa a uvést do něj své žáky.

2. Do vzdělávání učitelů se musí nutně promítnout změny ve společnosti a v rolích učitelů ve vyučování. Učitel už není pouze subjektem, který zprostředkovává poznání, neboť se stává facilitátorem v rozvoji žáků, poradcem při řešení učebních a osobních problémů žáků, manažérem, který organizuje práci ve třídě nebo řídí chod školy, partnerem v učení a hodnocení, prostředníkem v komunikaci mezi žáky, učitelským sborem a vedením školy, atd. Nová kurikula vyžadují změny v pojetí vyučování, stále více je kladen důraz na rozvíjení kooperace mezi žáky, kolegy ve sboru a institucemi. Programy přípravného vzdělávání učitelů tudíž musí být založeny na reflexi potřeb reálného vzdělávacího prostředí, na optimálním poměru teorie a praxe, na výsledcích výzkumu v oblasti školství a vzdělávání, na skutečném osvojení profesní kompetence.

3. Klíčový význam v přípravě budoucích učitelů by měly mít předmětové didaktiky. Ukazuje se, že je nezbytné, aby se rozvíjely jako samostatné vědní disciplíny na teoretické bázi s důslednou vazbou na vyučovací praxi. Je odmítáno „metodikaření“ či „receptologie“, které v novém pojetí předmětových didaktik nemají místo. Didaktiky by měly plnit funkci mostu mezi čistě pedagogickou a předmětovou/oborovou složkou programů přípravného vzdělávání učitelů.

4. Profese učitele je neměnná ve svém poslání, avšak nové role vyžadují také nové profesní kompetence, jak již bylo několikrát řečeno. Jejich utváření je záležitostí procesu profesionalizace, do něhož významnou mírou zasahuje další vzdělávání učitelů. Právě tato oblast má mnoho otazníků. Jedním z nich je propojení dalšího vzdělávání s profesní kariérou, dalším pak nesoulad s přípravným vzděláváním. Problémem se stává vhodnost a efektivnost stávajících forem dalšího vzdělávání a jeho institucionalizace.

Na učitele velice působí změny jak obecného, tak vzdělávacího kontextu. Většinou nejsou sami schopni je artikulovat a tak se dostávají do profesních i osobních potíží, které se projevují ve vyhasínání, rezignaci a odchodu z profese. Koncepce dalšího vzdělávání by proto měla zohlednit vzdělávací potřeby učitelů širokou nabídkou různorodých programů v oblasti oborové, pedagogické, didaktické, psychologické, i jiné.

5. Škola je místem, kam přichází nejen běžná žákovská populace, ale jedinci vyznačující se odlišnostmi. Škola je ideálním prostředím, které nechápe odlišnosti jako překážku pro vzdělávání, ale působí jako interkulturní prostředí. S tím by měli být učitelé ztotožnění a v tomto směru vzděláváni.

Významným subjektem ve spolupůsobení školy a společnosti na mladou generaci jsou rodiče. Nelze je proto opomíjet jako marginální skupinu. Naopak je potřebná vzájemná komunikace a ta vychází od učitele, který má k tomu profesní kompetenci.

6. Univerzita připravuje studenty pro různé profese a proto její absolventi musí být vzděláni na takové úrovni znalostí a dovedností, aby se uplatnili jako vysoce kvalifikovaní pracovníci. Rozhodující roli v tom hraje profesionalita vysokoškolských učitelů a to nejen pokud jde o vědeckou erudici, ale také o expertní zprostředkování vědeckého poznání studentům, tedy o aspekt pedagogický.

Specifickou skupinou vysokoškolských učitelů jsou vysokoškolští vzdělavatelé učitelů, kteří nejen svoji oborovou profesionalitou, ale pojetím výuky a postoji k učitelské profesi se stávají rozhodujícími činiteli pro kvalitu příštích generací učitelů.

Konference skončila, problémy byly prezentovány a diskutovány a často bylo naznačeno i jejich řešení. Co se bude dít dál? Spokojení účastníci přenesou získané poznatky na správná místa, do správného času. Nespokojení pak vysloví svá zklamání i kritiky. Organizátoři konference, tj. vědečtí a odborní pracovníci Ústavu výzkumu a rozvoje školství PedF UK připravují jako výsledek konference sborník příspěvků.V celém rozsahu bude publikován na Internetu koncem tohoto roku a vybrané referáty vyjdou v tištěné podobě. Lze doufat, že najdou své čtenáře mezi širokou pedagogickou veřejností.

PaedDr. Jaroslava Vašutová, Dr.
Ústav výzkumu a rozvoje školství, PedF UK Praha

Zdroj: Vašutová Jaroslava: Učitel a jeho vzdělávání v příspěvcích mezinárodní vědecké konference. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, říjen 1996, č. 3, str. 12. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za září 2017

sobota 21. října 2017 · 0 komentářů

V zářijových novinkách vás jistě zaujme nejen celá řada zajímavých knih.


Novinky za září 2017

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Chytré, ale roztěkané. Pomozte svým dětem naplno rozvinout jejich potenciál / Peg Dawson, Richard Guare ; z anglického originálu Smart but scattered přeložila Marcela Petrželová
Praha: Dobrovský s.r.o., 2017 – 298 stran
ISBN 978-80-7390-589-7
Pomocí jednoduchých metod zjistěte, jaké jsou silné a slabé stránky vašeho dítěte. Trénujte techniky, které posílí jeho výkonové schopnosti.

Jeden rok odpočinkových aktivit s dětmi. Zábavné aktivity pro celou rodinu na 52 týdnů / autoři Leatitia Ganglion Bigorda: dílny Montessori, Sophie de Mullenheim: tvořivé aktivity, Shobana R. Vinay: jóga, meditace a relaxační příběhy ; překlad Zuzana Klimšová – První české vydání
Praha: Svojtka & Co., 2017 – 207 stran
ISBN 978-80-256-2038-0
Více než 200 zábavných her pro děti a jejich rodiče. Aktivity jsou rozděleny do 52 týdnů a členěny do 5 tematických částí: tvořivé aktivity, jóga, meditace, relaxační příběhy a Montessori pedagogika.

Nadané dítě ve škole. Náměty do výuky pro celou třídu / Jana Cihelková – Vydání první
Praha: Portál, 2017 – 124 stran
ISBN 978-80-262-1248-5
Návrhy systémových strategií k zajištění adekvátního přístupu k nadaným dětem, které škola může začlenit do svého vzdělávacího programu. Několik v praxi ověřených aktivizujících učebních metod upravených pro potřebu nadaných žáků.

Vědecké experimenty co vám vyrazí dech / překlad Lucie Horáková – První české vydání
Praha: Svojtka & Co., 2017 – 128 stran
ISBN 978-80-256-1974-2
Nejrůznější zábavné projekty s názornými pokyny a jasnými fotografiemi a nákresy, které vám představí postup krok za krokem. Jednoduchá vysvětlení toho, jak pokusy fungují. Praktický průvodce pro mladé vědce.

Děti a emoce. Učíme děti vnímat, poznávat a pracovat se svými pocity / Vojtěch Černý, Kateřina Grofová – 2., doplněné vydání. Brno: Edika, 2017 – 160 stran
ISBN 978-80-266-1125-7
Na pozadí krátkých, emočně zabarvených příběhů dvou rodičů a jejich čtyř dětí jsou představeny nejdůležitější emoce, se kterými se my i naše děti setkáváme: zvídavost, otevřená mysl, sebedůvěra, sebepřijetí, laskavost, soucit, pocit sounáležitosti a jiné.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež) 

první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články

z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Slavomil Hubálek: Naše naděje a naše hanba aneb Jak je to s etikou v podnikání

pátek 20. října 2017 · 0 komentářů

Tento článek vyšel v Učitelských listech před 20 lety. Zdá se nám velice aktuální.

Baruch Spinoza kdysi napsal, že stejný je řád idejí jako řád věcí. Vzpomínám si na tato slova, která jsou vyjádřením myšlenky psychofyzického paralelismu a psychosomatického principu, často. Nejen při přemýšlení o smyslu naší práce, ale i při pohledu na smutná statistická data o naší nemocnosti, úmrtnosti, potratovosti, o dnešním nárůstu kriminality. Zdevastovaná krajina, špinavý vzduch a voda nám mohou posloužit jako odpověď na otázku, jak asi vypadají naše duše. Po dvou nekrofilních diktaturách, informační deprivaci a podmiňování strachem a bídou se stalo perverzní chování a prožívání průměrovou normou.

Sametová revoluce přinesla většině z nás naději. Radost ze svobody a demokracie, postupné zlepšování životní úrovně většiny obyvatelstva, zlepšování ukazatelů potratovosti, prodlužování střední délky života, to jsou trvalé zdroje zlepšení našeho nového sebevědomí.

Před šesti lety jsme však chtěli více a přehlédli jsme mnoho rizik. Po velké radosti následoval paradox, věčný to průvodce našich dějin. Zatímco pokořovaná část bývalých bezmocných se radovala a těšila na šťastnou budoucnost, ti druzí se nakrátko přikrčili a pak se v tichosti pustili do privatizace a podnikání. Transformace společnosti se scvrkla pro určitou část populace prakticky jen na transformaci ekonomickou. Než ti první vystřízlivěli z porevoluční euforie, ti druzí se z komunistické nomenklatury a veksláků přeměnili na majitele a podnikatele.

Sny o tom, že agresivní ideologie bude vystřídána humanistickou alternativou pravdy, lásky či alespoň slušnosti, byly naivní a dostaly vážné trhliny. Agresivita totalitního státu, často formulovaná žargonem komunistické politické ekonomie, byla vystřídána agresivitou tržního hospodářství, a často arogancí formulovanou trochu jinou, avšak stále jen politickou ekonomií. V prastarém sváru lidského prožívání , zda „být" či „mít", se dostáváme do vážného ohrožení, které pro lidskou duši výprodej lidství představuje. Hrdinou dnešní doby se stává podnikatel či agresivní manažer schopný prodat cokoliv. Velká auta, fialová saka, mobilní telefony, agresivní televizní reklama, která se nás snaží denně přisvědčit, že není nic lepšího než menstruovat, mýt nádobí a ukazovat dětem fialovou krávu.

Dnešek vytváří fantastické šance schopným, pilným, pracovitým lidem. Riziko dnešního člověka je v tom, že rezignuje na biofilní hodnoty rozumu a citu, solidarity, tvořivosti, zodpovědnosti a upne se na nekrofilní orientaci na věci, peníze, konzum. V každém z nás je potencionalita k obojímu. Moudrá lidská společenství od nepaměti některé lidské možnosti a sklony, např. altruismus a slušnost, podporují, jiná omezují, např. egoismus, aroganci a agresivitu. Říkává se tomu mravy nebo morálka a ten, kdo zná zákruty lidských duší, ví, že bez základní morálky není možné ani duševní zdraví, ani pocit životní pohody a štěstí. Výchova k morální zodpovědnosti není zdržování při obchodu, ale je základní podmínkou lidství. U nás však došlo dokonce i k tomu, že současná politická ekonomie povolala politruky s originální novinkou, s tvrzením, že morálka vlastně moc není. Roztomilá kavárenská debata o postmoderním relativismu a popperovské falsifikaci začala ohrožovat celek.

Apoštolové trhu bez přívlastku a postmoderní relativisté by se možná i divili, kdyby slyšeli, na jak úrodnou půdu dopadají jejich výroky u těch, kteří vzali výzvu „mít" doslova a stali se příslušníky nové profese – námezdnými vrahy. Zločinec si vždycky najde výmluvu, nepůsobí však dobře, když většina námezdných vrahů cituje na svou obhajobu ministerského předsedu a jeho údajné výroky o nemožnosti rozlišit čisté peníze od špinavých či že o peníze jde nakonec v první řadě. Nejsou však všichni lidé stejní a nejsou stejní ani všichni podnikatelé. Pokusme se srovnat příslušníky dvou nových, extrémně odlišných skupin našich mladých spoluobčanů – námezdné vrahy, vyšetřované psychologicky v rámci soudně-znaleckého posuzování vražd a výjimečně úspěšné špičkové mladé odborníky, většinou ekonomy, techniky a podnikatele, kteří přicházejí na naše pracoviště při hledání exkluzivních zaměstnání či při výběru svých nových zaměstnanců.

Skupina námezdných vrahů, kteří stáli v loňském a letošním roce před pražskými soudy nebo kteří jsou ve vazbě, je nevývratným důkazem nutnosti morální výchovy v rodině, ve škole, ve společnosti jako jediného základního způsobu prevence těchto hrůzných činů. Více než desítka pachatelů tvoří homogenní vzorek a do jisté míry vykresluje karikaturu určitých dnešních postojů. Jde o mladé muže, většinou dosud netrestané, průměrně a nadprůměrně inteligentní, v podstatě duševně zdravé, považující se za podnikatele či pracovníky v oblasti soukromých bezpečnostních služeb, „ochranek" či „body guards". Často začínali jako vyhazovači na diskotékách, v barech a v erotických klubech. Pak byli opakovaně najímáni na „vymahačky", jak říkají vymáhání dluhů, zastrašování konkurence a podobné násilné činnosti. Vraždu pojímají za logické vyústění procesu podnikání, který začíná půjčováním peněz či nesplácením faktur, nedodržováním slibů a smluv a pokračuje vymáháním dluhů, vydíráním, terorizováním dlužníků či obchodních partnerů a končí jejich likvidací. Své zatčení považují za smůlu v podnikání, bojí se jen svých spolupachatelů a těch, kteří je najali a často je ze strachu o život neprozradí. Klidně na vysvětlení uvádějí, že kdyby to neudělali oni, udělal by to nějaký Rus levněji.

Pocházejí z nekriminálních, tzv. normálních rodin, často komunistických funkcionářských a dnes podnikatelských. S rodiči se nestýkají, říkají, že ti mají dnes ještě méně času než dříve, také podnikají. Od dětství byl jejich hmotný standard vyšší než ostatních dětí, dostávali peníze jako dárky k narozeninám a svátkům, za vysvědčení a nyní žijí ve vysoce nadprůměrných hmotných podmínkách. Nejde tedy o zločinnost z chudoby. Jejich hlavní zájmy a zábavy souvisejí s jejich narcismem, jsou to rychlá drahá auta, zbraně, bojová umění, agresivní sporty, kulturistika a hazardní hry. Všichni do jednoho uvádějí, že tráví mnoho času před videem a sledují „akčňáky" a „pornáče", knihy nečtou vůbec, z novin jen někdy Blesk a Expres. Svoji práci považují za plnohodnotnou s jinými podnikatelskými aktivitami, a proto demonstrují, že nemají sebemenší pocit viny, považují se za profesionály, mluví v termínech trhu, kšeftu, nabídky a poptávky, tržní ceny za kus, míře rizika při podnikání apod. Na vrcholu jejich hodnotové orientace jsou peníze, opovrhují hodnotami práce, dlouhodobě před činem nepracovali, přiznávají, že se často nudili. Přiznávají, že žili v blahobytu, připouštějí, že si nedovedli peníze užít.

Věci veřejné je zajímají jen z aspektu ekonomického, zákony hluboce opovrhují, ale za hlavní politický úkol považují privatizaci. Z politiků obdivují V. Klause, často jej citují a často dodávají, že „ještě ten Sládek má v hodně věcech pravdu", jsou rasističtí a netolerantní, zejména ve vztahu k Romům. O Václavu Havlovi téměř jednohlasně říkají „toho neuznávám". Otázky na záležitosti vztahové, problémy solidarity, pomoci apod. chápou jako nezávaznou provokaci, arogantně se jim smějí. Se svými manželkami či partnerkami nežijí, o své děti a rodiče se nestarají, ve vazbě jsou zoufalí z toho, jak jsou opuštěni.

Srovnáme-li skupinu mladých mužů, stíhaných za námezdné vraždy, se skupinou stejně starých, výjimečně úspěšných špičkových odborníků a podnikatelů, kterým dnešek umožnil strmý osobnostní i profesionální růst, včetně příjmů mnohonásobně převyšující průměr, nenalezneme v hrubých testových a dotazníkových psychodiagnostických znacích žádné velké rozdíly. Zcela zásadní rozdíly však nalézáme ve výkonnosti a v hodnotové orientaci těchto dvou skupin. Vyšetříme-li psychologicky stejnými metodami obě skupiny a ptáme-li se pozorně, nepřímo a nesugestivně na jejich hodnoty, pak zjišťujeme, že i v podnikání platí jako hodnoty cílové, pozitivní a negativní:

1. Úcta k hodnotám intelektu, vědy, objevů, vynálezů, obdiv k moudrosti. Pracovitost, píle, výkonnost, plánovitost, včetně znalosti jazyků a praktického využívání moderních technických pomůcek, počítačů a komunikačních technologií, rekreační sport a pobyt v přírodě
versus
– opovržení těmito hodnotami s výjimkou obdivu k zbraním a tělesné síle, dokonalosti mužského tělového schematu

2. Úcta k tvořivosti, originalitě, kultuře, umění a kráse. Hravost, vtipnost a vztah k humoru
versus
– opovržení těmito hodnotami, banalita, stereotypie, konzumní způsob života, hazardní hry o peníze, pasivní zábava u videa s pornografií a akčními filmy

3. Úcta k sobě, vnitřní sebedůvěra a usilování o poctivost, harmonii, symetrii v komunikaci. Autentická slušnost a úcta k druhým, úcta k hodnotě slova, slibu, smlouvy
versus
– arogance jako projev vnitřní disharmonie a vnitřní nejistoty, nepoctivost, opovržení slušností jako slabostí, nadutost, frajeření, demonstrace falešné dominance

4. Pospolitost, schopnost bezprostředního vztahu jak k druhému, tak k lidem obecně, schopnost intimity, erotické, sexuální, rodičovské, synovské lásky, přátelství, schopnost altruismu, pochopení lidské solidarity s chudými a nemocnými, hodnoty pomoci
versus
– bezvztahovost, surovost, krutost, komerční sexualita, opouštění partnerek, dětí, rodičů, naprosté nepochopení hodnot altruismu a solidarity

5. Zájem o filosofická, náboženská, mystická či ekologická témata, dispozice k transcendentálnímu myšlení, přesahu všednodennosti, úvahy o trvale udržitelném životě, o smyslu a o hodnotách
versus
– banální všednost, nuda, prázdnota

Ti druzí jsou naší hanbou, ti první nadějí.

PhDr. Slavomil Hubálek

Zdroj: Hubálek, Slavomil: Naše naděje a naše hanba aneb Jak je to s etikou v podnikání. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, leden 1997, č. 5, str. 3. ISSN 1210-6313

Chcete samostatné dítě? Najděte mu skautský oddíl!

čtvrtek 19. října 2017 · 0 komentářů

Chcete, aby se vaše dítě o sebe umělo postarat, naučilo se vycházet a spolupracovat s ostatními dětmi a trávilo svůj volný čas v bezpečném prostředí? Najděte mu skautský oddíl! Skauti a skautky z celé republiky v září pořádají náborové akce pro veřejnost – na děti čekají dobrodružství v podobě her, soutěží, netradičních sportů, otevřených kluboven nebo výletů do přírody.

Zdroj: Protext 29. 8. 2017

„Dát dítě do skautského oddílu je ideální právě na podzim, kdy přicházejí i další nováčci. Mohou pak společně objevovat kamarádské prostředí, které jim oddíl nabízí, zažívat skautská dobrodružství a také se těšit na letní tábor, který je vrcholem skautského roku," uvedla oddílová vedoucí Marie Holečková. Více než 80 procent rodičů by své děti podpořilo v zájmu o vstup do skautského oddílu. Skautů a skautek u nás stále přibývá, za posledních 11 let skautská základna vzrostla o 40 procent, na současných 58 tisíc.

Skauting je prověřený generacemi, ale zároveň reaguje na trendy v moderním vzdělávání. Pro každou věkovou kategorii jsou vypracovány programy, které holky a kluky celostně rozvíjejí. Díky velkému zájmu ze strany rodičů vznikla také nová věková kategorie skautů předškoláků – tzv. benjamínci.

„Skauting nabízí rozmanitý program, ve kterém si každé dítě najde to své. Důležité ale je, že v rámci oddílových aktivit se holky a kluci učí také hrát fair, přejímat zodpovědnost za sebe i druhé, pracovat v týmu, získávají samostatnost a mnoho praktických dovedností, které se jim budou hodit v osobním i profesním životě," doplňuje Josef Výprachtický, starosta Junáka – českého skauta.

Pokud hledáte pro své dítě zájmovou činnost, která jej bude nejen bavit, ale také jej připraví na dospělý život, podívejte se po nejbližším skautském oddíle. Pomůže vám k tomu mapa skautských oddílů, kterých jsou po celé zemi více než dva tisíce.

Skautský oddíl dítěti pomůže dorůst v sebevědomého člověka, který snáz najde své místo ve společnosti. Na rozdíl od kroužků zaměřených na výkon nebo na jednu konkrétní činnost totiž poskytuje prostředí, které je schopné přijmout jakékoliv dítě – ať je plaché, trochu nemotorné nebo má mimořádný talent. Dokáže vyzdvihnout jeho silné stránky a nabídne mu příležitost celostního rozvoje v partě kamarádů. Děti se tak učí, že je přirozené v jedné věci vynikat a v jiné nechat vyniknout ostatní a nemít komplexy.

Prostředí skautského oddílu navíc není selektivní, jak jsme od malička zvyklí ve školce a škole – v oddíle se potkávají holky a kluci různého věku a ti menší se mohou od starších mnoho věcí naučit přirozenou cestou, starší naopak nenuceně přejímají zodpovědnost nejen za sebe, ale i za mladší kamarády.

O nováčky se ve skautském oddíle starají vedoucí patřičně vzdělaní v oborech, jako jsou pedagogika, psychologie, zdravověda, vedení oddílu nebo bezpečnost. Skautské vzdělávací kurzy pro vedoucí jsou akreditované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Podmínkou získání kvalifikace je navíc absolvování zdravotnického kurzu. V neposlední řadě mají rodiče postaráno o letní tábor, který je nejen cenově dostupný, ale navíc posílají svého potomka vstříc dobrodružství s vedoucími a dětmi, které už znají z předchozí celoroční činnosti.

Jak očekávání ovlivňují kulturu myšlení

středa 18. října 2017 · 0 komentářů

Server Mindshift zveřejnil se svolením autora výňatek z knihy Vytváření kultury myšlení: 8 sil, které musíme ovládnout, abychom skutečně změnili školy od Rona Ritchharta. Kniha se soustředí na metody podporování přemýšlení žáků ve výuce a publikovaná část analyzuje typy očekávání učitele, která buď myšlení podporují, nebo naopak blokují.

Zdroj: Scio 6. 10. 2016

Rozpolcenost přibližuje na detailním popisu coloradské učitelky Karen, která se považuje za učitelku, která myšlení podporuje. Do svých hodin matematiky dokáže začlenit i psaní a řešení problémů, na což má své propracované metody. Ron si proto domluvil náslechy v jejích hodinách.

Karen měla všechny hodiny pečlivě strukturované, se žáky vstřícně komunikovala a především jim detailně vysvětlovala všechna svá očekávání ke splnění úkolů, domácí přípravy, získání bodů v testech apod. Studenti jasně chápali, co a jak musí pro dobré známky udělat.

Karen si zakládala na tom, že její kurz zvládnou díky jasně nastaveným podmínkám i ti, kteří v matematice příliš nevynikají. Ron byl ale v hodinách poněkud zklamaný, když viděl, že přemýšlení tu není nijak zvlášť podporováno ani ohodnoceno. Žáci sice mohli získat extra body za řešení „problému týdne“, jinak se ale spíše soustředili na jasné pokyny ke zpracování zadání. Očekávání, která Karen dokázala tak efektivně a konzistentně sdílet, byla totiž očekávání výsledků, tzv. direktivy. Karen studentům vysvětlovala, co očekává, že splní.

Na direktivách není podle Rona nic špatného a dobrý učitel je musí umět správně studentům vysvětlit. To, co ale podle něj Karen bránilo ve vytvoření skutečného prostředí pro přemýšlení, byla její vnitřní očekávání, přesvědčení, které řídí všechno naše chování a aktivity. Tento druhý typ očekávání Karen výslovně nesdílela a pravděpodobně si jej ani neuvědomovala, protože vedla vlastně proti kultuře myšlení: Karenina příprava hodin prozrazovala přesvědčení, že zvládnutí algebry je otázkou memorování a drilu postupů, spíše než pochopení, jak matematické jevy fungují; řešení problémů představovala jako extra aktivitu mimo třídu a důraz na „projití“ kurzem i méně nadanými žáky vysílá zprávu, že dovednosti jsou dané, ale snaha se cení a lze s ní splnit alespoň základní podmínky; její snaha nastavit kontrolu a řád vedl spíše k pasivitě a závislosti studentů než k samostatnému myšlení.

A právě myšlenkové nastavení vede naše kroky, i když vědomé cíle můžeme mít odlišné. Právě vnitřní očekávání způsobují, že změnit způsob výuky neznamená jen vybavit učitele novou metodou – pokud není v souladu s jeho přesvědčením, bude jeho pojetí metody pravděpodobně cíle metody podrývat.

Základní myšlenkové nastavení, které podporují, vs. nepodporují kulturu myšlení jsou:
1. soustředění studentů na proces učení vs. na práci,
2. učení porozumění vs. učení znalostí,
3. podpora hlubokých vs. povrchových učebních strategií,
4. podpora nezávislosti vs. závislosti
5. podpora rozvoje růstu vs. přesvědčení, že dovednosti jsou dané.


Původní zdroj.

Pavel Kaemer: Co je nového v inovativním vzdělávání a co se chystá

úterý 17. října 2017 · 0 komentářů

Zdravím Vás po letních prázdninách, doufám, že jste se vrátili stejně svěží jako já a ve zdraví jste přežili začátek školního roku.

Anna Tomková: DOKUMENTY 171. Projekt Objevování neznámé krajiny. Námět na školu v přírodě

pondělí 16. října 2017 · 0 komentářů

Projekty byly pro učitele velmi zajímavým tématem jak ve vzdělávání PAU, tak v Učitelských listech. Zabývali jsem se jím opravdu často. Autorka ukázky píše: „Propojení projektové metody s hrovými činnostmi, zvláště dramatickou hrou, je lákavým způsobem práce s dětmi mladšího školního věku. Je způsobem lákavým, ale také náročným. Vyžaduje přesně formulovat cíle, ke kterým chceme dojít. Nutí nás uvažovat nad konkrétními činnostmi, kterým se děti budou věnovat.“

Chceme-li zažít dobrodružství, nemusíme vždy čekat na období prázdnin. Dobrodružnou výpravu můžeme podniknout i během školního roku, ať už ve školních lavicích nebo mimo ně, například na škole v přírodě.

Hra zůstává podstatnou aktivitou dětí mladšího školního věku. Současná škola proto více zařazuje hrové činnosti i do výuky. Při "hraní" děti komunikují, osvojují si různé role, uplatňují své dosavadní zkušenosti, učí se. Někdy se nechtějí učit, ale hrát si je baví téměř vždy. Značné výukové a především výchovné možnosti má dramatická hra.

Vydatně si hrály i děti z Prahy 5 na jarní škole v přírodě.

Naším cílem bylo co nejlépe poznat a zmapovat nejbližší okolí jedné malé vesničky v Jeseníkách. Chtěli jsme si hodně hrát, sportovat, užít si přírody, relaxovat, přitom nezapomenout úplně na školní povinnosti. Školy v přírodě se zúčastnily děti ze 2. a 3. ročníku obecné školy, které jsou zvyklé i během roku pracovat netradičními metodami práce, mají v oblibě hrové činnosti, projektovou metodu, dramatickou výchovu.

Východiskem pro volbu tématu byla učební látka 3. ročníku. Učit se o přírodě na pražském sídlišti a cestovat pouze prstem po mapě příliš zábavné nebývá. Získané učebnicové vědomosti by bylo dobré uplatnit a prohloubit přímo v terénu, v přírodě. Vybrali jsme krásné neporušené prostředí Jeseníků.

Chceme si však hrát. Kým budeme? Mohli bychom být mořeplavci – objevitelé, kteří zakotvili svou loď u neznámých břehů. Lodí bude naše chata, z lodi vystupujeme na neznámou pevninu. Jen ojediněle, v noci, se také ponoříme pod hladinu.

Přípravy na školu v přírodě začaly pro děti měsíc předem, poslední týden příprav byl nejintenzivnější. Četli jsme si úryvky z několika dobrodružných knih (J. Swift: Gulliverovy cesty, D. Defoe: Robinson Crusoe, P. Marc: Cesty kapitána Cooka…), listovali jsme encyklopediemi objevů (F. Place: Kniha o mořeplavcích, Kniha o dobyvatelích, N. Grant: Obrazový atlas objevů…) a příručkami o přírodě a o životě v ní (R. Kayser: Přítel lesa,…). Budeme objeviteli a námořníky. Co takoví lidé dělají, umí? Co umíme my, čím přispějeme při objevování neznámé krajiny? Ve vyučovacích hodinách jsme začali plnit úkoly, jejich splnění bylo podmínkou pro jmenování do funkce plavčíka, námořníka, kormidelníka, důstojníka, kapitána. Jako kapitán odjíždělo na školu v přírodě jen několik šťastlivců, během pobytu k nim však přibyli další.

Součástí zkoušek byly např. matematické výpočty, test turistických značek, vyluštění šifry, plavecké zkoušky, postřehové hry. Každý námořník vymýšlel svou přezdívku, která by ostatním připomínala, čím vyniká. Na lodi a v neznámé krajině je potřeba nejen šikovných a silných, ale také opravdových hrdinů a kamarádů, ochotných pomoci. Tato závažná témata byla obsahem několika lekcí dramatické výchovy. Děti spolupracovaly i při přípravě nutného materiálu, např. podkladu pro mapy. Chystali jsme i naši loď. V obou třídách vznikaly výtvarné představy o lodi, hlasovalo se o jejím jménu, děti navrhly a vyrobily vlajku. V těchto okamžicích docházelo k první intenzivní komunikaci a sbližování dětí obou zúčastněných tříd.

Program samotné akce byl velmi bohatý. Na lodi námořníci bydleli v kajutách, zpracovávali své objevy a vzorky do map, deníků a herbářů, uskutečnili i námořnickou merendu. Mimo loď vyráželi objevitelé postupně na sever, jih, východ a západ, většinou mimo turistické cesty. Zkontaktovali se i s „domorodci", přinesli zajímavé materiály o jejich způsobu života a zachytili podstatné znaky užívaného nářečí. Jen ojediněle se okolí lodi stalo vodní hladinou. To když námořníci měli možnost projevit svou odvahu a zachránit pro své mužstvo věci, které odneslo rozbouřené moře. Mnoho času děti trávily běžnými hrami a sportováním. Také učebním povinnostem byla vymezena pravidelná denní doba. Řád v programu zajišťovaly pravidelné nástupy námořníků na palubě lodi. Strhující hudba z CD Vangelise Portraits zvážněla tváře většiny námořníků. Následovala rekapitulace dne a plány na den příští. Denně byli voleni dva noví kapitáni (děti), dva noví důstojníci (děti) a admirál (dospělý).

Role, které na sebe děti braly, byly podstatnou složkou projektu. Všichni měli právo vyjadřovat denně své názory, kritické připomínky, přání i chválu na nekonečný pás papíru. Kapitáni a důstojníci měli možnost zformulovat práva a povinnosti členů posádky. Úřadující vedení lodi společně rozhodovalo o programu a vzniklých výchovných problémech, kapitáni sami vedli každodenní nástupy posádky a některé denní akce. Řešili podvod, projev sobectví, hrubé vyjadřování. Zažívali pocit samostatnosti, ale také odpovědnosti.

U projektů očekáváme hmatatelné výsledky práce. Na posledním nástupu byly předvedeny také výsledky naší práce. Podle možností (2. a 3. ročník) a zájmů pracovaly děti po celou dobu paralelně na těchto úkolech: zpracovávaly dva deníky (ilustrace i podněty k textové části dostávaly denně od ostatních), vyhotovily plastickou mapu údolí, ve kterém jsme se nacházeli, a nástěnnou plátěnou mapu okolí, nasbíraly vzorky přírodnin a svázaly herbář nejčastěji se vyskytujících rostlin.

Akce neskončila vyhotovením map. Celý další týden ve škole se zužitkovávaly zážitky a nové vědomosti a dovednosti, dokončovaly deníky. Na výsledky se přišli podívat spolužáci a hlavně rodiče. Ti pak ve třídě konfrontovali vyprávění vlastních dětí s informacemi učitelky. Teprve poté nastala další školní práce, nová motivace, nové úkoly a nové zážitky.

Propojení projektové metody s hrovými činnostmi, zvláště dramatickou hrou, je lákavým způsobem práce s dětmi mladšího školního věku. Je způsobem lákavým, ale také náročným. Vyžaduje přesně formulovat cíle, ke kterým chceme dojít. Nutí nás uvažovat nad konkrétními činnostmi, kterým se děti budou věnovat. V tomto případě se dětem podařilo – některým víc a některým méně – prakticky zvládnout určitou předepsanou sumu poznatků o přírodě, navíc zvládly leccos o mořeplavectví a objevitelství. Především si však hrály, objevovaly, sportovaly, zpívaly, kreslily, měřily, vyráběly, staraly se samy o své věci, dělily se s kamarádem o kajutu, žily týden se svými spolužáky a učiteli na jedné lodi.

Nově mohou doplnit věty: Vím…, Umím…, Dokážu…, Prožil jsem…, Mohl jsem…, Pomohl jsem… Pozitivní i negativní zážitky a zkušenosti jistě ovlivní jejich samostatnost, dovednost komunikovat, spolupracovat, vypořádat se s některými problémovými životními situacemi. Pro školní práci je podstatné, že si i během školy v přírodě osvojovaly preferované metody a formy práce, jako je např. hra v rolích, samostatná činnost, práce ve skupinách, práce s odbornou literaturou.

Znovu a znovu hledáme optimální kvantitu a kvalitu nabízených aktivit. Co největší množství činností nezaručuje celkový úspěch akce. Z připravených a promyšlených nápadů je třeba vybírat podle cílových úkolů i okamžité situace a podmínek. Ze školy v přírodě by se měly děti i pedagogové vracet ve fyzické a psychické kondici, s hlubokými zážitky a příjemnými vzpomínkami.

Zdroj: Tomková, Anna: Projekt „Objevování neznámé krajiny“. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, říjen 1996, č. 2, str. 12. ISSN 1210-6313

Bibliografii tématu Projekty najdete ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Jan Slavík, Tomáš Janík, Petr Najvar, Petr Knecht: Transdisciplinární didaktika. O učitelském sdílení znalostí a zvyšování kvality výuky napříč obory

sobota 14. října 2017 · 0 komentářů

Masarykova univerzita Brno vydala „novátorskou, dokonce průlomovou monografii, kterou lze považovat za zakládající text nového oboru,“ píše recenzent doc. PhDr. Ondřej Hník, Ph. D. „Přináší relevantní poznatky pro nový (avšak velmi potřebný) obor spadající svojí podstatnou částí do věd o vzdělávání. V teoretických otázkách výchovy a vzdělávání se již nelze spoléhat pouze na existující (a do přípravy budoucích učitelů tradičně zařazovanou) obecnou didaktiku nebo školní pedagogiku. Nejen budoucím učitelům chybí zobecněné a systemizované poznatky z jednotlivých oborových didaktik a příbuzných oborů; také tuto mezeru transdidaktika vyplňuje.“

Kniha pojednává o výzkumu výuky a její kvality a zároveň tematizuje vztah mezi teorií a praxí ve vzdělávání s ohledem na profesní přípravu učitelů.

V první části jsou osvětlovány filozofické a teoretické předpoklady metodologie výzkumu zaměřeného nejenom na analýzu tvorby učebního prostředí ve výuce, ale také na hodnocení její kvality. Druhá část je věnována objasnění výzkumného přístupu nazvaného metodika 3A a speciálně určeného ke zkoumání kvality výuky. V poslední části knihy jsou uvedeny výsledky výzkumu o abstrakci a zobecnění oborovědidaktického vědění napříč obory, a může být v jistém smyslu chápán jako alternativa obecné didaktiky. Je adresována obecným a oborovým didaktikům, učitelům se zájmem o kvalitu výuky, ředitelům škol a všem pracovníkům, jejichž úkolem je hodnotit didaktickou kvalitu výuky.

Studie staví na souhrnném zpracování 67 didaktických kazuistik výukových situací realizovaných na všech stupních škol od preprimárních po vysokoškolské, které byly vytvořeny v letech 2011–2016 a publikovány časopisecky i jako kapitoly v knihách či na webových stránkách projektu Didactica Viva: www.didacticaviva.cz. Tvorba kazuistik se opírala o videozáznamy výuky. Kazuistiky byly vytvořeny v širokém autorském týmu a 44 z nich bylo vybráno pro podrobnější analýzu. Záměrem bylo vybrat případy, které co nejpřiléhavěji popisují didaktickou kvalitu učebního prostředí. Některé učební situace z těchto kazuistik jsou využity jako příklady v nové publikaci.

Malá ukázka doložení práce s chybou ve výuce matematiky v 5. ročníku:

„U obou úloh zapisuje učitelka všechny výsledky na tabuli, iniciuje diskusi o správnosti řešení a tuto diskusi moderuje. Vyvolává žáky a hlídá, zda všichni žáci diskutovanému problému rozumí. Žáci svá řešení obhajují. Každé tvrzení žáka učitelka ukončuje výzvou pro třídu: „Má pravdu?“ a ne, jak by se snad mohlo očekávat, „Má to správně?“. Učitelka tak buduje vzájemný respekt – i chybné výsledky stojí za to být diskutovány; podstatou diskuse je hledání pravdy, o které rozhodne třída a ne učitelka. Je zde patrný silný důraz na budování autonomie žáka a jeho intelektuálního sebevědomí.“ (K_16 Mat, Vondrová, 2017) (str. 411)



Není pravda, že to nejhorší už se stalo. Bubnování pro Bubny

pátek 13. října 2017 · 0 komentářů

V pondělí 16. října v 17 hodin, tedy v den 76. výročí prvního židovského transportu z protektorátní Prahy, začne třetí ročník Bubnování pro Bubny. V prostoru budoucího Památníku ticha na nádraží Praha-Bubny se rozezní stovky bubnů a bubínků, aby narušily ticho pasivního přihlížení mlčící menšiny – tedy fenoménu, jenž provází události, které se nemají dopustit – v minulosti i dnes. Letos budou udávat rytmus známí sólisté Sletu bubeníků.

„Toto místo se snažíme komunikovat jinak, než prázdnou formální pietou,“ říká ředitel Památníku Šoa Pavel Štingl, „kontemplace je vnitřním prožitkem každého, kdo přijde.“

Bubnování je součástí nové komunikační koncepce Památníku ticha, nazvané Stanice Bubny. Její „vysílání“ zahrnuje koncerty, divadla, výstavy site specific v prostoru bubenského brownfieldu a také novou Galerii „Vrstvy paměti“. Živé relace zahájí veřejná diskuse v přímém přenosu na vlnách Českého rozhlasu Plus a na sociálních sítích, nazvaná „Není pravda, že to nejhorší už se stalo.“

Spisovatelka a pamětnice válečných událostí Eva Erbenová, filmová dokumentaristka Helena Třeštíková, sociolog Václav Bělohradský, historik Eduard Stehlík, výtvarník Jaroslav Róna se budou zamýšlet na místě dotýkaném minulostí na tím, jak dnes pracujeme s pamětí. Diskusi moderuje Jan Bumba, do hlediště zasednou studenti pražských středních škol.

Stěžejní událostí „Bubnování“ bude pojmenování budoucí pražské ulice po Siru Nicholasi Wintonovi. Bude to akt výtvarně-virtuální, protože formálně tato ulice dosud neexistuje v mapě Prahy, je však více než pravděpodobné, že v budoucím územním plánu vznikne spojením ulic Veletržní a Dělnická. Dosud je dělí právě kolejiště a nádraží Praha-Bubny, tedy místo paměti, ze kterého odjížděli rodiče dětí Wintonových kindertransportů do ghett a koncentračních táborů.

V Chemistry Gallery – v paláci ORCO, Bubenská 1, Praha 7, bude 16. října v 19 hodin poprvé představen vítězný návrh výběrového řízení realizační architektonické studie revitalizace nádraží Praha-Bubny pro Památník ticha. Projektování podporuje Ministerstvo kultury ČR, do financování přestavby vstupuje pražský magistrát. Svou účast na zahájení putovní prezentace vývoje Památníku ticha potvrdila primátorka Prahy paní Adriana Krnáčová.

Večer vyvrcholí koncertem pražského zastavení turné Sletu bubeníků v sále Elektra paláce ORCO.


Program

16.00 – veřejná diskuse o paměti a připomínání živě vysílaná na frekvenci ČRO Plus z haly nádraží Praha-Bubny

17.00 – Bubnování pro Bubny, nádraží Praha-Bubny

18.30 – pojmenování ulice v neprostoru města, nádraží Praha-Bubny

19.00 – Nová stanice Bubny – vernisáž vítězného architektonického návrhu na revitalizaci nádraží Praha bubny pro Památník ticha, The Chemistry Gallery, Bubenská 1, Praha 7

20.00 – koncert Slet bubeníků, sál Electra, palác ORCO, Bubenská 1, Praha 7,
předprodej vstupenek na www.ticketpro.cz


Kontakt:
Památník Šoa
Veverkova 8, Praha 7
www.bubny.org

Tomáš Pergler: Rodičům dochází trpělivost s kvalitou českého školství. Vzniká paralelní svět škol pro bohaté děti

čtvrtek 12. října 2017 · 0 komentářů

Rodiče chtějí čím dál víc mluvit do toho, jak má vypadat výuka. Školství nezvládá jejich požadavky vstřebat. Posiluje proto soukromá větev základního školství. Češi si zvykají, že za lepší vzdělání se připlácí. Jen za letošní rok přibylo několik desítek soukromých škol. S vlastními představami o vzdělání přicházejí i lidé z byznysu. Po Petru Kellnerovi a Martinu Romanovi jsou tu další mecenáši škol. Kvalitnější školská soustava je přístupnější pro bohaté. Mají české děti pořád stejnou startovací čáru?

Platy učitelů, státní maturity, inkluze, tedy začleňování žáků s postižením − to jsou tři patrně nejdiskutovanější témata českého školství posledních měsíců. Hlubší a ve skutečnosti asi i palčivější problémy zůstávají v jejich stínu. Jak nedávno upozornil tuzemský odborník na vzdělání Daniel Münich, české školství nejvíc trápí odlišnost, nebo až nesmiřitelnost pohledů na roli školy a přístupů ke vzdělávání. Velké názorové rozdíly existují i uvnitř jednotlivých politických stran.

Zatímco se veřejná debata o školství a vzdělávání dál zadrhává a rozptyluje do různých směrů, odehrává se postupná, ale o to důležitější změna. Necelých 250 let od uzákonění povinné školní docházky se čím dál víc omezuje monopol státu na to, co a jak učit. Po soukromých středních školách přibývá stále více privátních základních škol. Nový trend táhne generace současných rodičů, kteří hledají co nejkvalitnější a co nejvstřícnější způsob vzdělání pro své děti. A chtějí ovlivňovat, jak má správná škola vypadat.

Kromě rodičů, církví a dalších zřizovatelů soukromých škol se o slovo více hlásí také velcí byznysmeni. Jak ukazuje příklad Martina Romana, někdejšího šéfa ČEZ, nemusí jim stačit role pouhých mecenášů. Chtějí nechat otisk také coby proroci nové pedagogiky.

Počtem zatím soukromé školy ty veřejné zdaleka neohrožují. Co se ale rýsuje už nyní, je vznik paralelního, kvalitnějšího vzdělání, které je do značné míry vyhrazeno pro rodiny s nadprůměrnými příjmy. Ministerstvo školství se ale rizikem elitářství zatím nezdá být znepokojeno…

…Studium na Open Gate i na jiných soukromých školách láká v posledních letech stále více českých rodin. Zájem se přitom nesoustřeďuje jen na ty nejprestižnější. Co za tím je? Generace současných otců a matek vzdělání potomků přikládá mnohem vyšší prioritu, než tomu bylo dřív. Ty tam jsou doby, kdy rodiče své šestileté dítě předali systému a brali jako danou věc, že jsou to škola a stát, kdo určuje pravidla. A podvědomě se smiřovali s tím, že styl výuky v sobě nezapře dědictví z dob Rakouska-Uherska. Zato dnešní rodiče jsou mnohem emancipovanější, rádi by učitelům a ředitelům mluvili do řemesla, a to už od prvních let vzdělávání svých potomků. Chtějí dokonce ovlivňovat a přetvářet školství podle svých představ. Jenže spíše stagnující systém veřejného školství jim často není schopen vyhovět.

Zatímco soukromé střední školy, hlavně pak gymnázia vznikaly už od devadesátých let, v posledním období se zájem rodičů přesouvá k nestátním základním školám. Jenom v letošním roce jich přibyly rekordní čtyři desítky. Že jde o dlouhodobější a sílící trend, dokazuje srovnání za několik uplynulých let. Od školního roku 2010/2011 se počet soukromých základních škol vyjma církevních zvýšil podle ministerských statistik ze 74 na více než dvojnásobek. Počet církevních základních škol stoupl do loňského školního roku z 31 na 40 škol. Naopak veřejný sektor musel několik desítek škol odepsat. Například obce jako největší zřizovatel přišly za uplynulých pět let o více než 30 škol, počet škol vedených pod kraji se snížil o dvacet. Stát a samosprávy nicméně stále dominují − z více než 870 tisíc žáků jich do soukromých a církevních základních škol v posledním školním roce chodilo pouze necelých 16 tisíc. Ze zhruba 4100 základek připadá na nestátní pouze asi pět procent škol.

Také "vzpoura" rodičů proti veřejnému školství je zatím menšinovou záležitostí. Podle loňské ankety společnosti Projekt Kalibro, která poskytuje školám srovnávací testy a dotazníkové výzkumy, je většina rodičů s kvalitou veřejných základních škol stále celkově spokojená. Nespokojených ale postupně přibývá. "Početně posiluje skupina rodičů, která má na průběh a výsledky vzdělávání svých dětí vyšší nároky a současně dostatek schopností a prostředků za těmito nároky jít," zdůrazňuje ředitel Kalibra David Souček. Náročnější bývají hlavně vysokoškolsky vzdělaní lidé. V loňském dotazníku vyjádřili menší spokojenost než rodiče s nižším vzděláním například v tom, jak škola jejich děti učí cizí jazyky nebo pomáhá k rozvíjení podnikavosti. "Kromě obecně vyšších nároků na školu mají i vyšší zájem zapojit se do jejího života nebo se podílet na některých jejích rozhodnutích," doplňuje Souček.

Celý text článku najdete ZDE.

Lukáš Masopust: Vsadím svůj měsíční plat…

středa 11. října 2017 · 0 komentářů

Když vidím ten předvolební monkey bussines, kterým slibující předvolební debaty jsou, tak si říkám, má odvahu se se mnou někdo vsadit? O co?

Zdroj: blog autora 8. 10. 2017

Když vsadím svůj měsíční plat pro tomu poslaneckému (vč. náhrad), že neschválíte půl roku po volbách navýšení rozpočtu 30 mld na vzdělávání, ptám se: paní a páni politici, kandidáti – přijímáte?

(Pokud jim vadí disproporce platů mého a jejich, tak tyto nářky neberu na zřetel, neb je to produktem jejich práce.)

Tento rok jsem se stal třídním učitelem, o tom už píší v jiném příspěvku. Když se budu zabývat jen finanční stránkou, tak mám příplatek asi 600 Kč měsíčně, což nepokrývá ani administrativu. Zvýšení toho příplatku bylo vázáno na kariérní řád. Stejně jako role uvádějícího učitele, kterou teď také zastávám. Za toto mohou politici jen částečně. Byly dvě verze, obě moji kolegové učitelé shodili ze stolu a zabránili jejich prosazení. Navázání těchto finančních příspěvků bylo ministry odůvodněno tím, že je třeba nastavit pravidla, než se někam nalijí peníze. Částečně souhlasím, ale nechápu, proč po tomto neúspěchu nebyly příspěvky z již alokovaných peněz poslány na školy a pravidla následně schválena. Takto se toho nedočkám asi nikdy. Možná bych měl chtít, po výše zmíněných vinících, aby mi škodu uhradili. Omlouvat se za svůj názor nemusí.

Nerad bych, aby tento příspěvek vyzněl jako nářky chudáka učitele nad jeho platem, ale irituje mne neustále slibování a užívání slov jako je „priorita“, ač v moři několika desítek priorit o prioritu již nejde. V současné době mám kantorské práce dost a slušně mne živí. Učím na více školách různé věkové kategorie, takže mohu říci, že asi ¾ z věcí, které během dne dělám, dělám rád. A tím nemyslím jen učení. Kantořina mi umožňuje rozvrhnout si den a pracovní dobu, jak mi vyhovuje. Rozhodně více, než když jsem pracoval někde ve firmě od 9 do 17h. Pří podnikání to bylo ještě lepší, tam jsem byl svým pánem. Ale i já si potřebuji vydělat na hypotéku (mít pravidelný příjem) a tak se potřebuji důstojně uživit.

Dovolte mi ještě závěrečnou proklamaci: “Dokud politikům nesáhneme na peníze, tak se nic nezmění.“

K tomuto článku mne inspirovala tato předvolební debata ZDE.

Miloš Čermák: Lze vůbec změnit názor oponenta?

úterý 10. října 2017 · 1 komentářů

Česká společnost je podivně rozpolcená. Také české učitelstvo. Přečtěte si aspoň kousek úvahy Miloše Čermáka.

Zdroj: Čermák Miloš: Upozornění: Až dočtete tento článek, váš názor to nezmění. Hospodářské noviny 6.-8.10.2017, str. 22


…Na svých názorech až podivuhodně lpíme

„Bylo správné zrušit vojnu" či „maturita z matematiky by měla být povinná" nejsou nijak zvlášť důležitá témata, samozřejmě pokud už obojí máte za sebou. Ale o to nejde. Názory jsou jakési opěrné body naší totožnosti. Nejsou obrazem okolního světa, nýbrž naším pečlivě kresleným autoportrétem. Když měníme názor, jako bychom po té kresbě začali čárat. Ale stává se to.

Já například změnil názor na zákaz kouření v restauracích. Ještě někdy kolem roku 2000 jsem byl jasně a nesmlouvavě proti, že bych od minuty mohl žádat o stipendium v Institutu Václava Klause. Ale někdy před pěti lety jsem obrátil. Dnes zákaz stoprocentně podporuji. Od Klause nic nedostanu.

Zajímavější je, když se zpětně snažím dobrat toho, co mě ke změně postoje přimělo. Nebylo to proto, že bych se dozvěděl nová, mně do té doby neznámá fakta − třeba průzkum rizik pasivního kouření či studii řešící vliv regulací na podnikání.

Nehrály v tom roli emoce, nikdo v mém okolí nezemřel na rakovinu. A do značné míry mě nepřesvědčily ani názory okolí, vždyť mnoho mých kamarádů je dodnes proti zákazu.

Co mě tedy ovlivnilo? Asi zkušenost, hlavně z cest do Británie, kde zákaz kouření začal platit a bylo to příjemné. Ale nejspíš vůbec hlavní důvod zněl, že jsem téma postupem času "vyřadil" ze seznamu těch, která jsou pro mě podstatná.

Bít se za to, aby hospodští měli právo rozhodovat o svém majetku, zapadalo do mého "pravicového" pohledu na svět, který mě formoval v devadesátých letech. Kdo nesouhlasil, byl u mě socialista nebo málem komunista.

Ale postupem času mi došlo, že smrdící sako po večeru v hospodě není ani pravicové, ani levicové. A že spousta běžných věcí souvisí s politikou méně, než si myslíme. Osvobozující zjištění.


Přesvědčování přesvědčených

Důležitá otázka zní: Je vůbec možné měnit názory ostatních? Případně jak? A má to smysl?

Když se vás zeptám, zda byste byli ochotni změnit na něco názor, vsadím se, že odpovíte: „Dostanu-li k dispozici důvěryhodná, nejlépe vědecky ověřená fakta, která podpoří opak, pak samozřejmě!"

Ale to je lež. Existuje na to řada studií, jednu z posledních provedl politolog Brendan Nyhan. Ten skupině dvou tisíc rodičů, z nichž každý měl aspoň jedno dítě do 17 let, předložil čtyři dokumenty. Všechny podporovaly tezi, podle níž neexistují žádné vědecké důkazy, že očkování může způsobovat autismus.

Šlo o zprávu národního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí, odborný text o komplikacích způsobovaných dětskými nemocemi, fotky dětí, které jimi onemocněly, a novinový článek o chlapci, jenž málem zemřel na příušnice.

Výsledek? Z rodičů, kteří na počátku experimentu tvrdili, že očkování může být nebezpečné, nezměnil názor nikdo. Naopak se utvrdili ve svých pozicích a podle vyplněného dotazníku bylo poté jejich přesvědčení ještě pevnější.

Říkáme sice „ukaž důkazy a dám ti za pravdu", ale když se tak stane, zpochybníme důvěryhodnost fakt, případně předložíme svá vlastní.

To je asi největší zádrhel informačního věku. „Důkazy" jsou dnes na všechno a nikdo nevěří ničemu. Veřejné prezentování názorů a postojů je „přesvědčováním přesvědčených". Když politický komentátor napíše svůj názor na cokoli třeba na Facebook a ostatní ho ocení řekněme tisícovkou lajků, kolik z nich pochází od lidí, které by jeho názor přesvědčil?

Nevím, jak by se to dalo měřit, ale můj tip zní: nula.

Znamená to, že debaty a diskuse nemají smysl? Do určité míry ne. Problém není v tom, že by lidé neměli schopnost chytře a třeba i přesvědčivě prezentovat své názory. Spousta jich to dokáže. Problém je, že ti samí lidé často neumějí poslouchat.

Když někdo říká A a vy B, nemusí to znamenat, že je méně vzdělaný nebo chytrý ani že je horší člověk a třeba úmyslně lže. Zvlášť když jde o někoho, koho znáte, nebo vám je dokonce blízký.

Většinou to znamená, že je to člověk s jinými zkušenostmi a prožitky, že mu v životě pomáhají jiné dovednosti a schopnosti, že má jiné touhy a plány. A najednou z téhle perspektivy vidí pro názor

A pozitiva, která vy nevidíte. Ani nemůžete.

Názor nezměníme, když nám ten druhý předloží fakta (co jsou dnes fakta?), tím méně své názory, jakkoli logicky vyargumentované. Má to vlastně až brutálně jednoduchý důvod. To podstatné ve skutečnosti není, CO si lidé myslí, nýbrž PROČ si to myslí.

Názor je jeden („V hospodách se má zakázat kouření"), avšak cest, po nichž lidé k tomuto názoru dospějí, jsou tisíce nebo miliony. Stejné je to namátkou s volením Babiše, odporem k uprchlíkům nebo sympatiemi k Miloši Zemanovi. Nikoho nepřesvědčíte tím, když mu řeknete, že je vedle. Vlastně vůbec nemusíte chtít někoho přesvědčit. Stačí toho člověka pochopit.

Když jsem loni učil americké studenty, uspořádali jsme debatu o Trumpovi, tehdy ještě prezidentském kandidátovi. Akademická debata je v USA svébytný žánr, má přesná pravidla. Pokud je dodržujete, diskuse funguje jako svého druhu sport. A na konci má své vítěze i poražené.

Trik je v tom, že nejde o debatované názory, ale o debatu samotnou. Diskutující se rozdělí do dvou týmů a pak si vylosují, jaký mají hájit názor. Bez ohledu na to, co si skutečně myslí.

Ve skupině mých asi třiceti studentů byl pouze jeden, který si přál Trumpa za prezidenta. A tento muž paradoxně skončil v týmu, jenž byl protitrumpovský.

Pointa? Nikoli to, kdo a s pomocí jakých argumentů debatu vyhrál. Ale tři studenti z týmu, který „vyfasoval" Trumpa, mi později napsali, že debata byla zajímavá, že si při ní spoustu věcí uvědomili a že přemýšlejí o tom, zda Trumpa nakonec nevolit.

Netvrdím, že to udělali, vlastně spíš doufám, že ne. Ale je to ohromný úspěch, naučit se takto přemýšlet a mluvit. Banální pointa, já vím. Poslouchat a snažit se pochopit ostatní? Kolikrát jsme to slyšeli. A vždycky na to zapomněli.

Celý text najdete ZDE.



1.11. 2017 Konference EDUlab Jsme připraveni?

pondělí 9. října 2017 · 0 komentářů

Témata: Příprava budoucích učitelů, moderní technologie ve výuce, zkušenosti z projektu Škola dotykem UNIVERZITA, orientace v online světě nebo celoživotní vzdělávání.

Přijďte si poslechnout inspirativní přednášky na témata týkající se digitalizace školství a celé naší společnosti.

Určeno pro: Konference je určena zástupcům akademické obce, ředitelům, ředitelkám a pedagogům základních a středních škol, odborné veřejnosti, studentům, budoucím učitelům a všem, které vzdělávání zajímá. Účast je bezplatná.

Pořadatelé: Akci pořádá vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř (EDULAB) ve spolupráci se společností Samsung Electronics Czech and Slovak a Pedagogickou fakultou UK.

Místo a čas konání: v aule Pedagogické fakulty UK M. D. Rettigové 4, 110 00, Praha 1, 9–14 hod.

Program a registrace ZDE.

Jana Hrubá: Mlácení prázdné slámy

· 1 komentářů

Ještě se mi nestalo, že bych kulatý stůl SKAV a EDUin opustila před závěrem. Až tentokrát – předvolební kulatý stůl s experty politických stran na vzdělávání.

Obsazení bylo vskutku reprezentativní, včetně bývalé ministryně školství Kateřiny Valachové. Moderátor Tomáš Feřtek prostudoval předvolební sliby stran a kladl cílené otázky. A ejhle! Mnozí vyzývali ke shodě napříč stranami nad stavem podfinancovaného a zbyrokratizovaného školství. Někteří také připomínali, že společnost vnímá potřebu změny, nespokojení rodiče proto začali zakládat školy a že stav nelze změnit za čtyři roky.

Jelikož ve školství hodně pamatuji, naskočila mi otázka: Čí zástupci byli předsedy vlád, ministry školství , seděli ve vládách, ve Sněmovně a v Senátu Parlamentu ČR celé ty roky, dopustili tento stav, nebo ho dokonce vyvolali neuváženými změnami legislativy, protože se nezamýšleli nad dopadem svých rozhodnutí a nezajistili je finančně? Byli to zástupci většiny těchto stran. Nevadilo jim, že společnost nemá dlouhodobou vizi vzdělávání, neshodli se na koncepci a strategii a vedli jalové stranické půtky o dílčí otázky a formulace. Nedovedli některé své dobré záměry veřejnosti vysvětlit a získat pro ně učitele. Dopustili ostudný propad učitelských platů.

A teď nás zahrnují předvolebními sliby, že to všechno napraví – někdy dokonce kroky nazpět místo nasměrování vzdělávání do budoucnosti. Stokrát napsané a řečené věty, žádná svěží myšlenka. Školství bylo při každých volbách na papíře prioritou – a pak při rozdělování ministerských postů zbytkovým resortem. A nikdo z politiků necítí odpovědnost. Stav přece nelze zlepšit za čtyři roky! To nelze, ale lze ho nekoncepčními zásahy pěkně zhoršit. Dokonce i za pár měsíců. Ještě že v mnoha školách přes to všechno pracují pedagogové respektující potřeby dětí a studentů. Ale v jakých podmínkách?

Obdivuji mladou kolegyni z Hospodářských novin, že dokázala z té prázdné slámy vytvořit článek. Já jsem z kulatého stolu musela předčasně odejít. Udělalo se mi jaksi nevolno. Asi je to tím, že tolik pamatuji.

Eva Svobodová, Miluše Vítečková a kol.: Osobnost předškolního pedagoga. Sebereflexe, sociální kompetence a jejich rozvíjení

sobota 7. října 2017 · 0 komentářů

Kniha se zaměřuje na nejdůležitější pracovní nástroj pedagogů, kteří pracují v mateřské škole, na jejich osobnost.

Otevírá řadu důležitých a aktuálních témat, jako jsou například inkluze, komunikace s rodiči, pedagogická diagnostika nebo týmová spolupráce, a prostřednictvím příkladů z praxe, výstupů z vlastních nebo převzatých výzkumů a otázek k sebereflexi vede pedagogy k tomu, aby zrekapitulovali svůj způsob práce, zamysleli se nad tím, co jsou jejich silné a slabé stránky, a pokusili se sami najít oblasti, ve kterých mohou provést dílčí změny.

Kniha je určena především předškolním pedagogům, učitelkám a učitelům mateřských škol, jako nástroj podporující kvalitní sebereflexi a profesní růst, dále ředitelkám a ředitelům mateřských škol jako soubor kritérií, ze kterých mohou vycházet při hodnocení svých zaměstnanců a případně při přijímání nových zaměstnanců, ale i jako studijní materiál pro budoucí učitele mateřských škol a jejich pedagogy.

Mgr. Eva Svobodová a PhDr. Miluše Vítečková vyučují na PF JČU v Českých Budějovicích, obor učitelství pro MŠ. Autorsky se podílely na řadě publikací, například Do školky za zvířátky. Eva Svobodová je editorkou publikace Vzdělávání v mateřské škole a spoluautorkou knihy Metody dramatické výchovy v mateřské škole.

Více informací, obsah a ukázky najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger