Roman Musil: DOKUMENTY 174. Přiblížit se k žákům. Ze zkušeností učitele ZŠ a SŠ

pondělí 6. listopadu 2017 ·

Knížka je to nevelká, ale živě zachycuje učitelské začátky a vytváření něčeho, co můžeme nazvat učitelovou osobní filosofií. Její autor Roman Musil tehdy byl a dodnes je učitelem na Střední pedagogické škole v Berouně. Už to, že tam působí dodnes, je určitě doporučením. Zde tedy několik malých ukázek.


Vážení a milí čtenáři, český učitel je pojem!

Dlouho, dlouho jsem přemýšlel nad tím, mám-li tento spisek – tuto svoji hrstku myšlenek a názorů na školu, vycházejících z mé praxe – vydat.

Když máte potřebu někomu něco sdělit, zpravidla si musíte v hlavě srovnat – komu chcete to něco sdělit a hlavně proč mu to chcete sdělit.

Komu tuto hrst pohledů na školu adresuji? Především všem učitelům, kteří se hledají. Všem učitelům, kteří se snaží pojmenovat to, co s dětmi prožili a prožívají ve třídě, ve škole v přírodě, na výletech. Ale i těm, kteří se o dětech dohadují ve sborovnách, ředitelnách škol. (Všimněte si, že zde učitele nerozděluji na mladší a starší!) Knížka je tedy určena všem těm, kterým se pojem osobnost žáka stal něčím magickým a tajuplným. Kteří se tak jako já snaží k formování člověka jim svěřeného přistupovat s pokorou a s velkou dávkou rozvahy a citu.

Ještě se pokusím odpovědět na druhou důležitou otázku: proč jsem se odhodlal tento spisek vydat. V současné době vychází kniha za knihou o tom, jak se v zahraničí „bezkonkurečně“ vyučuje. Jak jsou všude ve světě učitelé lepší než u nás. Chyba lávky! Jezdím dělat semináře do různých škol v Čechách i na Moravě a setkávám se s vynikajícími učiteli, kteří mají v sobě obrovský pedagogický náboj, nepřeberné množství nápadů a laskavosti (mohl bych jmenovat). Jenomže tito učitele nepíší o svých zážitcích s dětmi, nepíši o svých nápadech…

Možná je bude v psaní inspirovat právě tento spisek. Možná se čeští učitelé rozepíší.

Závěrem úvodu musím podotknout, že nikoho nechci poučovat. Nechci ani objevovat Ameriku (již byla objevena), spíše se s vámi chci dělit o své osobní cestičky v hledání přístupu k osobnosti žáka, spíše si s vámi chci povídat (třeba u kafíčka).

Roman Musil


Poněkud zvláštní začátek

V září roku 1988 jsem začal vyučovat na druhém stupni základní školy český jazyk, občanskou výchovu a výtvarnou výchovu. Tady už se nemuselo tolik improvizovat, tady stačilo, když jste se drželi učebních plánů, učebních osnov a metodik jednotlivých předmětů (dnes didaktik). Přesto jsem dráhu kantora odstartoval poněkud zvláštně.


Okraje

Jdu po chodbě do třídy a ptám se ptám kolegyně, co mám v první hodině češtiny v pátém ročníku dělat? „V první hodině? Nic. At' si narýsují okraje do sešitů.“

Poděkuji a běžím do třídy. Než však do ní vstoupím, zjišťuji, že nechápu, proč si mají děti rýsovat do sešitů okraje. Na to jsem se zapomněl zeptat! Aby nepsaly až do kraje?

To je nesmysl. Proč by nemohly psát až do kraje? Aby měly lepší úpravu? Úpravu nespasí okraje! A pro koho mají mít lepší úpravu? Pro sebe? Pro rodiče? Pro učitele, aby mohli známkovat sešit? A mají vůbec všechny děti na to, aby měly krásnou úpravu? Jakou roli pro dítě hraje úprava v sešitě? Máme mu předkládat námi stanovenou normu, nebo máme dítě dovést k jeho představě o úpravě?

Asi jsem tenkrát šel po dlouhé chodbě, neboť jsem dlouho přemýšlel – někdo by řekl – nad takovou prkotinou. A protože to, co nepochopím, většinou nedělám, vyplnili jsme první hodinu češtiny úplně jinak než rýsováním okrajů.

Takto jsem začal přemýšlet nad jednou školní zažitostí za druhou (= „V pravém horním rohu se podepíšete.“ Hlášení učiteli o tom, že je třída připravena na hodinu. Jednotná úprava při psaní kontrolních slohových prací… atd.)

Shodou okolností jsem byl v době svých učitelských začátku členem Ochotnického divadelního souboru Nové Divadlo v Mělníku a pohrával jsem si s profesí dramaturga a režiséra. Myslím si, že to bylo právě divadlo, které značně zformovala mé pedagogické myšlení Režisér Vladimír Dědek (jeden z těch několika lidí, kteří příjemně ovlivnili mé životní hledání) mě učil, že nemám dělat to, co si vnitřně nezdůvodním, co si nepojmenuji. Že mám ve všem, co chci dělat, neustále hledat odpověď na otázku: proč? Tyto myšlenky jsem přenesl do své učitelské profese Ale ouha, právě takovéto myšlení se stalo kamenem, o který jsem začal zakopávat.

Nepatřím mezi lidi, kteří musí všechno za každou cenu negovat. Jde mi spíše o nacházení podstaty věci. Proto teď cítím, že bych se měl ještě jednou vrátit k úpravě sešitů. l já si myslím, že by měl sešit sloužit žákům především k tomu, aby se z něj učili (pokud se ovšem ze sešitu umějí učit). Ale to by neměla být jediná funkce sešitu. Sešit by se měl stát jakýmsi záznamníkem těch informací, které považuje žák za důležité. A zde bych ještě upozornil na to, že žák považuje za důležité ty informace, které učitel akcentuje. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takovýchto zápisů jsou schopni žáci již od páté třídy (vlastně i z nižších tříd – viděl jsem na seminářích). Moji žáci pak sešit doplňovali nejen malůvkami, jak je v mnoha školách zvykem, ale vlepovali do něj i články, které se vázaly s probíraným tématem (literatura 5.–8. ročník, občanská výchova 6.–8. ročník, atd.) a já si tak všiml, že vidí učivo v širších souvislostech – že si probírané látky všimnou i mimo učebnu.

A úprava? Nepsali do krajů. Jejich sešity se staly jejich dílem – kusem sebe. Každý sešit byl jiný. Každý sešit odrážel temperament žáka – jako obraz odráží temperament svého malíře. Možná by kantor–dogmatik dal některému z mých žáků za úpravu sešitu (za špatný sklon písma) trojku – „trojku za temperament!“.


Irena

Irena se ve škole „proslavila“ jako čtyřkařka. Jako člověk, který „nic neumí“, „ničeho nikdy nedosáhne“, „nikam se nedostane“… Trochu mě to mrzelo. Nic, co se týkalo třídy, ji nezajímalo. S takovouto pověstí se dostala až do sedmého ročníku. Sedmou třídu jsme ukončili pravidelným školním výletem. Jelo se stanovat na čtyři dny pod hrad Kokořín. Vždy čtyři žáci (po dvou stanech) měli své ohniště, na kterém si vařili obědy a večeře (jídla dost – rodiče je zásobili na čtrnáct dní). Když jsme (se lžíci v ruce) obcházeli s paní kolegyni Hankou Grátovou sedm ohnišť, nemohli jsme nepostřehnout, že u jednoho ohniště dominovala lrena. Doslova kouzlila jídlo. (A jak to chutnalo!) Byli jsme s kolegyní nadšeni, že jsme objevili nějaký Irenin klad. Co na tom, že si nepamatovala letopočet bitvy u Hradce Králové, že nerozebrala složité souvětí podřadné, ale umí vařit! To je důležité! Pro školu? Ne, pro Irenu a pro budování jejího sebevědomí! Když totiž nastalo ono odhalení, začali si k ní spolužáci chodit pro rady. Irenin nevztah ke třídě se na konci sedmého ročníku proměnil ve vztah vřelý, radostný a milý. lrena najednou vstoupila do třídy. Začala mít dokonce zájem o učení. (Učila se samozřejmě dal v rámci svých možností, ale škola ji alespoň – oproti dřívějšku – bavila!)

Zdroj: Musil Roman: Přiblížit se k žákům. Ze zkušeností učitele ZŠ a SŠ. Praha: Agentura STROM, 1997. Edice Škola 21, ediční řada Náměty pro učitele sv. 3. ISBN 80-901954-9-0

Celý text publikace si můžete stáhnout ZDE. Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.



Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger