Eigil Kæjrgaard, Rima Martineniene: DOKUMENTY 144. Pětkrát hurá demokracii. O demokracii v každodenní praxi školy

pondělí 23. ledna 2017 · 0 komentářů

V roce 1997 jsme vydali za podpory nadace Open Society Fund Praha velmi úspěšnou knížku dánského autora a litevské autorky, která jako by v současnosti znovu nabyla naléhavosti a aktuálnosti. Autoři tehdy dokonce uspořádali dílnu pro české učitele.


Prolog

Demokracie je nejhorším organizačním systémem – až na všechno ostatní. (Winston Churchill)

Slavný americký „počítačový guru“ Bill Gates říká ve své knize „Catch the Future“(Zachyťte budoucnost), že nejdůležitějším kanálem pro politické diskuse se v blízké budoucnosti stane „elektronická dálnice“. Tato elektronická dálnice nabízí mnoho skvělých příležitostí: lidé mohou snadno vytvářet debatní kroužky a informovat se například o životním prostředí, občané mohou velice rychle sdělovat politikům své názory na místní i celonárodní záležitosti. Není daleko den, kdy ministr bude moci přijmout denně až milión elektronických dopisů a kdy budeme moci hlasovat po telefonu.

Ovšem stinnou stránkou této elektronické dálnice je obava, že se budou sdružovat lidé společných zájmů, aby se jimi zabývali a vytvářeli tlak na politiky. Tato elektronická společenství by se pak mohla stát skupinami samolibých jedinců komunikujících pouze s lidmi stejných názorů. Výsledek jejich uvažování bude tudíž chabý, protože tito lidé zapomenou na jednu velice důležitou zásadu, totiž že k dosažení vyváženého náhledu na určitou záležitost je nezbytná diskuse s lidmi odlišných názorů. Taková diskuse vede ve své konečné podobě k mnohem propracovanějšímu a barvitějšímu výsledku.

Co se týče elektronického hlasování, snadno se dá předpokládat, že pokud by opravdu taková možnost nastala, tak na druhé straně povede k značném umrtvení dialogu mezi lidmi. Nebudeme se tu příliš zaobírat následky, které by nedostatek dialogu mohl přinést, ale nechceme, aby lidé zapomněli na to, co kdysi v Německu prohlásil Adolf Hitler: „Pro ty,kteří jsou u moci, je štěstím, když jejich národ nepřemýšlí.“

Pokud se chceme pojistit proti netoleranci a nedostatku dialogu, pokud si přejeme uchovat šíři při vytváření názorů, pak se nám demokracie musí stát životním stylem a být součástí všeho, co děláme, a jak smýšlíme.

Platí to jak pro země, kde má demokracie dlouhou tradici, tak i pro země, které teprve svou demokratickou společnost vytvářejí. Zde máme na mysli země východní Evropy, kde se v roce 1989 tak radikálně změnila politická situace.

Rozhodnutí nastolit demokracii neznamená ještě ji okamžitě mít. Dřív, než se země může nazývat svobodnou a demokratickou, musí se natrénovat a zažít mnoho věcí. V mnoha mladých demokraciích funguje svobodně zvolený parlament, svobodně zvolení místní politikové a prezidenti. Ale potom je načase vychovat obyvatelstvo, kterému jsou demokratické principy vlastní. A jak je vidět, ve východní Evropě alespoň dvě generace touto výchovou neprošly. Demokratické tradice neexistují v rodinách, školách, sdruženích ani na pracovištích. Samozřejmě, že změnit systém a vybudovat nové tradice určitou dobu trvá. Právě proto je však důležité neztrácet čas.

Výchova k demokracii se v těchto zemích bezpochyby projeví díky mnoha zainteresovaným lidem na různých úrovních. My můžeme své ideje a úsilí vložit do oblasti, kterou známe nejlépe, tedy do škol a výchovných institucí všech druhů. Tuto oblast pokládáme za důležitou, protože určitá část výchovy budoucí generace probíhá právě zde. Postoje žáků se utvářejí vším, co žáci ve škole dělají a zažívají, ve veškeré komunikaci, která ve škole probíhá. A tyto postoje – ať už jsou nebo nejsou demokratické – závisí na připravenosti učitelů, příslušných institucí a celého vzdělávacího systému pracovat ve prospěch demokracie.

Na školách by se měly změnit nejenom vnitřní struktury nebo procesy rozhodování – i když i to je velice důležité. Stejnou měrou bychom se měli zaměřit i na způsob, jakým se s žáky zachází, jaký je jim přiznán díl zodpovědnosti a svobody, nakolik mohou ovlivnit chod školy a jak se ve škole cítí.

Demokratické postoje jsou ovlivněny i vzděláváním samotných učitelů, jejich připraveností vést s žáky stálý dialog o tom, co a jak se učí.

Atmosféra ve škole závisí i na tom, jaký vliv mají na školu rodiče, zda jsou součástí jejích demokratických struktur a zda se cítí zainteresováni a spoluzodpovědni za vzdělávání svých dětí.

Dále záleží na vedení školy a na spolupráci učitelského sboru, jak se jim podaří otevřít školu potřebám společnosti a nést zodpovědnost za vývoj celé země a za vklad školy do tohoto vývoje.

O vzdělávání na jedné a demokracii na druhé straně bylo už napsáno mnoho knih. Existuje spousta dobrých teoretických i několik praktických titulů. My jsme se pokusili zaměřit na praktickou stránku věci, na to, jak vybudovat školu založenou na toleranci a demokracii. Tato kniha se dotýká všech oblastí školního života, ale tím nejdůležitějším, co se prolíná všemi kapitolami, je demokracie jako životní styl školy.

Většinu návrhů, které zde předkládáme, jsme osobně vyzkoušeli v různých vzdělávacích institucích, při praktické práci s rodiči a dětmi, při výcvicích učitelů a vedoucích školských pracovníků, které se konaly v Dánsku a v dalších skandinávských zemích, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a České republice.

Doufáme, že tuto knihu budou využívat přímo jednotliví učitelé nebo vedoucí pracovníci ve školách nebo že se stane pomůckou při výcvikových kurzech. Také doufáme, že si knihu s chutí přečtou i rodiče, kterým leží na srdci budoucnost jejich dětí a země. Dokonce si troufáme tvrdit, že by tato kniha mohla být přínosná i pro politiky, kteří činí rozhodnutí o budoucnosti škol ve své zemi.

E. M. Forster tvrdil, že různorodost a kritika jsou dvěma pilíři, které podpírají stavbu demokracie. Ale škola je budována na pěti pilířích: žácích, vedoucích pracovnících, učitelích, rodičích a společnosti. Takže SLÁVA jim všem. A žijme a pracujme s úsměvem na tváři.

Zdroj: Kæjrgaard Eigil, Martineniene Rima: Pětkrát hurá demokracii. O demokracii v každodenní praxi školy. Praha: Agentura STROM, 1997. ISBN: 80-9091954-5-8

Celý text knihy najdete ke stažení ZDE. Digitalizovala Kateřina Brožová.

Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.


Hrátky s demokracií

Ve třídě úplné ticho. Čela svraštělá soustředěním. Občas se ozve tlumené zasmání, jinak je slyšet jen klouzání fixů po papíře. Dvojice sedí bok po boku, každý drží v ruce barevný fix odlišné barvy. Pojí je tentýž úkol: během čtvrthodiny nakreslit bez jediného slova domluvy společný obrázek.

Kolem chodí (a pod fousy se trochu usmívají) lektoři Eigil Kjaergaard a Rima Martineniene. Jsme totiž na jejich dílně pro učitele o praktické výchově k demokracii a celý víkend se nese ve znamení podobných aktivit zažitých „na vlastní kůži".

O pár minut později již všichni sedíme v půlkruhu a díváme se na vzniklá dílka. Litevská lektorka a školní psycholožka Rima nás nechává vysmát se a potom obrací naši pozornost k zajímavé dvojbarevnosti obrázků. Každý ze dvojice kreslil jinou barvou, a obrázky jsou tak krásným svědectvím o průběhu kreslení. Na prvním obrázku jasně dominuje modrá – obrysy domu, krajiny, stromů… Zelenou jsou v ní pak pečlivě dokresleny drobné detaily. Jakým způsobem asi tato dvojice spolupracovala? Obrázek druhý je pozoruhodně rozpůlený – na jedné polovině červená, na druhé modrá… Partneři se zde nerušili, ale ani příliš nekomunikovali. Některé obrázky jsou překvapivě vyvážené, jiné nesou známky výrazného rozdělení rolí. Dvojice pak mohou samy povědět o průběhu své práce. Obohatili jsme si pedagogický repertoár o zajímavou techniku sloužící jednak k „lámání ledů", především však ke zlepšování spolupráce.


Malá ryba taky ryba


Na každém stole teď leží nůžky, lepidlo, kousek provázku, dvě pastelky a několik archů papíru. Skupiny čekají na povel k práci. Pak zazní úkol: Během 20 minut vyrobte co nejvíce ryb a udělejte z nich výstavku. Nesmíte od této chvíle již klást žádné dotazy.

Babo raď, co teď? Všichni se vrhnou na nůžky, jenže ony jsou ve skupině jenom jedny. Někde se objeví vůdčí osobnost a začne práci organizovat. Jinde se dva nejaktivnější zmocní materiálu a ostatní přikyvují. Práce se tak či onak rozběhne a u každé skupinky sedí v povzdálí pozorovatel a do zvláštního formuláře zapisuje své postřehy o tom, jakým způsobem skupina pracovala.

Kromě výstavky se pak samozřejmě společně soustředíme na otázku, jak organizovat skupinovou práci a jak zapojit do práce všechny členy skupiny. Příště už v našem rybníce bude ryb více…


Skrytý drahokam


Dva lidé dostali přes noc úkol třemi barvami dokreslit předtištěný černobílý obrázek – reprodukci fotografie. Obrazy teď visí na tabuli, my si je prohlížíme a popisujeme své dojmy z nich. Eigil pak vyzve Mílu, autorku obrázku, jestli chce o své kresbě něco říci, například proč si vybrala právě tyto barvy nebo co jí obrázek připomíná. Trošku trneme, protože Míla je nejtišší ze všech účastníků a zdá se nám, že tento úkol pro ni bude nepříjemný. Míla začne o barvách a pokračuje. A my jen žasneme, protože se nám tu otevřel netušený vnitřní svět složitého přemýšlení a citlivosti. Eigil po chvíli zarazil tlumočnici a poslouchal Mílu jen očima. Odhad mu vyšel báječně. Když k domácímu úkolu vyzval právě Mílu, udělal to podle svých letitých zkušeností. Ví totiž, že při této činnosti často promluví i studenti, kteří se při běžné výuce nijak aktivně neprojeví. Je to další způsob, jak rozvíjet demokracii ve třídě – pod tímto vznešeným slovem se přece neskrývá nic jiného než umožnit každému, aby se uplatnil ve společné činnosti. Nejsme ale všichni stejní a některé perly zazáří jen při „vhodném osvětlení"…


„Aktivní setkání" na domácí téma

Aktivní setkání je název společné činnosti, na které Eigilova škola (jíž je ředitelem) staví celý svůj demokratický chod. Každé dva měsíce se sejdou všichni žáci školy a mají možnost konstruktivně se vyjádřit k problémům ve škole a navrhnout jejich řešení. U velkých škol to lze provést s ročníkem, se třídou… My jsme si tento proces vyzkoušeli v naší účastnické skupině, a to na domácí téma „demokracie v české škole".

Nejprve jsme ve skupinách uvažovali o kritice českých škol z hlediska demokracie: Co v nich brání demokratickému duchu? Co zamezuje tomu, aby se všichni podíleli na rozhodování o věcech, které se jich týkají? Zde jsou ukázky výroků, které zapsaly jednotlivé skupiny:

Strach učitelů ze změny. Strach ze zodpovědnosti. Obava vyjádřit vlastní názor. Nezájem rodičů o školu. Agrese průměrných dětí vůči dětem aktivním. Škola nepočítá s růzností dětí. Autoritativní přístup k rodičům, žákům, kolegům. Nejasné hranice demokracie. Neochota věnovat čas vzdělávání. Rivalita mezi učiteli. Kabinetní, kuloárová politika. Problémy se řeší formou drbů ve sborovně.

Dalším bodem bylo naopak hledání pozitivních změn, ke kterým došlo v posledních letech oproti dřívějšku. Zde zazněly následující postřehy:

Větší otevřenost dětí. Možnost žákovských parlamentů. Otevírání školy obci a okolnímu světu. Možnost volby školy. Inspirační výjezdy do zahraničí. Větší samostatnost žáků. Spoluúčast žáků na tvorbě pravidel. Různé formy řízení školy. Prostor pro autonomii školy. Konkursy na ředitele. Rozšíření nabídky dalšího vzdělávání. Volnost v tematickém plánu. Výběr z více vzdělávacích programů. Citlivější přístup k tvůrčím předmětům. Větší svoboda osobního projevu dětí.

Jak vidíte, není to s těmi změnami k lepšímu tak zoufalé, jak by se na první pohled zdálo. Nu a třetím krokem bylo navrhnout postupy, kterými by se uvedené nedostatky daly odstraňovat. Zde padly například tyto návrhy:

Učit se vedení diskuse. Stanovit priority a navrhnout cesty k nim. Jasně rozdělit odpovědnosti. Vypracovat plán rozvoje školy. Změnit pojetí setkávání s rodiči. Zapojit rodiče do organizace i vzdělávacích akcí. Otevřenější politika odměňování a sankcí. Systematizovat další vzdělávání – dílny, semináře. Umožnit účast studentů na pedagogických radách. Uplatňovat konstruktivní kritiku při společných setkáních. Výchovu k demokracii včlenit již do přípravy budoucích učitelů.

Když tuto činnost provádějí žáci či studenti (kteří diskutují o různých problémech své školy), následuje výběr tří až pěti nejpodnětnějších návrhů. Vybrané problémy a navržená řešení pak studenti předají radě složené z učitelů. Ta má za úkol do jednoho týdne vypracovat komentář k jednotlivým návrhům. V něm se jasně vyjádří, která navrhovaná řešení jsou proveditelná, v jakém časovém rozpětí a co je k tomu zapotřebí. U těch, která proveditelná nejsou, musí rada podat přesvědčivé zdůvodnění. Toto vyjádření potom visí na společných nástěnkách, stejně jako podněty vzešlé z aktivního setkání, a všichni k němu mají přístup.

Eigil nám pustil videozáznam, na kterém byl vidět průběh jednoho takového setkání z jeho školy. Čišela z něj aktivita a zájem studentů. Živě debatovali o tom, co je ve škole tlačí, ale zároveň museli přijít s návrhy, jak tyto potíže řešit. Bylo cítit, že jsou v tomto demokratickém prostředí jako doma.
Učitelé se „aktivních setkání" účastní jako tzv. tajemníci. Sedí pod jednom v jednotlivých skupinkách a aniž cokoli hodnotí, kladením vhodných otázek ujasňují diskutovaná témata a zapisují podněty.


Hodnocení pomocí „ksichtíků"

I závěrečné hodnocení dílny proběhlo pomocí techniky, kterou budeme moci využít ve vlastní výuce. Je vhodná i pro práci s malými dětmi, chceme-li od nich získat zpětnou vazbu.

Každý dostal list papíru s předtištěným oválem ve tvaru obličeje. Do něj jsme pak zakreslovali odpovědi na Eigilovy otázky: Velikostí pravého oka znázorněte, jak moc vás dílna zaujala (veliké oko – hodně, malinké – málo). Levé oko ukazuje, jak moc jste vy sami sledovali výuku. Velikost nosu značí, kolik nového jste zde pro sebe „vyčenichali". A tak dále – obě uši, ústa, vlasy znázorňují další postoje.

Ksichtíky se pomalu vylupovaly a opět nechyběl smích. Když se pak obrázky vyvěsily, Eigil na nich ukazoval, co mu říkají o našich reakcích na jeho dílnu. Jestliže pravá očka a nos souhrnně vypovídají, že výuka byla zajímavá, ovšem levá sdělují, že pozornost byla slabší, bude zlepšení hledat například v pomalejším tempu práce. Pokud se ukazuje, že témata zaujala, ale nebyla již pro mnoho lidí nová (veliké levé oči a malinké nosíky), musí příště lépe zjistit, co již účastníci vědí. Celé hodnocení probíhá anonymně, obrázky nejsou podepsané. Učitel má možnost vyzvat některé autory, aby uvedli konkrétněji, co jim scházelo. Tato možnost je však dobrovolná, nikdo není k vystoupení nucen.


Jen houšť a větší kapky…

Tohle byly jen střípky z víkendové dílny Eigila Kjaregaarda a Rimy Martineniene. Pokud vás uvedené činnosti navnadily a chtěli byste se dozvědět více, kupte si knížku Pětkrát hurá demokracii obou autorů, která nedávno vyšla. Obsahuje nejen jednotlivé hry a činnosti, ale ucelený pohled na každodenní demokracii ve škole založený na vlastní pedagogické zkušenosti.

A pokud se podaří lektory přivézt ještě jednou do Čech, neváhejte a okuste dílnu. Na vlastní kůži je to vždycky lepší než na papíře. To ostatně platí i o demokracii samotné.


Zdroj: Jandová, Lenka: Hrátky s demokracií. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, září 1997, č. 1, str. 20. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.



Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger