Donella H. Meadows: DOKUMENTY 153. Co přinese vaše škola budoucnosti? Část první

pondělí 27. března 2017 · 0 komentářů

Stejně jako dnes jsme před dvaceti lety uvažovali o potřebách budoucnosti a našich žáků v ní. Může být zajímavé porovnat, jak se tehdy přemýšlelo. Velký vliv měly myšlenky manželů Donelly a Dennise Meadowsových.

Russell Ackoff popsal tři postoje, které může člověk zaujmout, přemýšlí-li o budoucnosti a hledá-li k ní svůj vztah. Každý z těchto způsobů nakládání s budoucností byl aktivně zastoupen na každé škole, kterou jsem poznala. A všechny se projevily v každé diskuzi o osnovách.

Přemýšlíte-li o budoucnosti, můžete být:

Reaktivní: obávat se budoucnosti, která se bude lišit od toho co znáte, pravděpodobně se zuby nehty bránit každé změně, dávat přednost nikoliv pohybu vpřed, ale zpět do minulého světa, který si pamatujete jako lepší než cokoliv v přítomnosti a jistě i lepší než vše, co ještě přijde. (Osnovy odpovídající tomuto přístupu trvají na klasických předmětech, Ztraceném ráji nebo Platonovi v původním jazyce).

Proaktivní: dychtiví poznat, jaká bude budoucnost, abyste se na ni mohli připravit jako jedni z prvních, toužící po přesných předpovědích, aby bylo možno věci uspořádat výhodně, bez ohledu na to co přichází. (Osnovy odpovídající tomuto postoji kladou důraz na studium životního prostředí, počítače, genetické inženýrství, elektronickou hudbu. Název mého příspěvku, tak jak jsem o něj byla požádána – „Co přinese budoucnost vaší škole?" je otázkou odpovídající proaktivnímu módu).

Interaktivní: být si jisti, že budoucnost je něco, co můžete tvarovat, že budoucnost se vám „nepřihodí", ale že vy ji můžete spoluvytvářet. Jakým osnovám dávají přednost takto uvažující lidé?

Později tomu budu věnovat mnohem více času, ale teď, abyste mne mohli sledovat, dovolte, abych vás ujistila, že osnovy nejsou nalinkovány ani podle „Ztraceného ráje" ani počítačem, ačkoliv mohou spojovat obojí neobvyklým, novým způsobem.

Mělo by být jasné, že já se kloním k interaktivnímu přístupu, proto jsem převrátila název mé přednášky na „Co přinese vaše škola budoucnosti?". Chci rovněž, abychom měli od samého počátku zcela jasno ve dvou dalších bodech, o kterých chci mluvit:

Za prvé nikdo neví, jaká budoucnost bude. Budoucnost je mnohem otevřenější než si obvykle myslíme. Je na nás, abychom si ji zvolili, nikoliv předvídali. Diskuze by se měly zaměřit na to, co si vybrat, nikoliv na to, co se stane.

A za druhé, nikdo neví, jaký typ výchovy a vzdělání připraví studenty pro budoucnost nejlépe. Z části proto, protože jsme si my ani oni ještě budoucnost nevybrali, a částečně proto, že i když již budoucnost zvolíme, nebudeme si jisti, JAK na ni příští generaci připravit.

Když jsem si to uvědomila, reagovala jsem odmítavě a byla jsem zklamaná. Chtěla jsem budoucnost předurčenou a zcela určitě jsem chtěla vědět, jestli způsob, jakým učím, je správný. Postupně jsem se dostala přes váhavé přijetí konečně až k nadšení, až k potěše. Nyní se cítím být osvobozena. Už nemám neúnosné břímě předvídání budoucnosti a rovněž už nikdy víc nemusím hájit způsob, kterým učím, jako jediný fungující. Konečně jsem svobodná a mohu být sama hledačem a žákem, pracovat s vámi všemi na vytváření nových vzdělávacích programů, zkoušet a zlepšovat je. Do diskuze vnáším jen to, co může každý z nás: svoji tvořivost, založenou na svém přemýšlení a své zkušenosti, nic víc a nic míň.

A to stejné nabízím i zde – myšlenky o budoucnostech, ze kterých si můžeme vybírat, založené na mých zkušenostech v oblasti počítačového modelování společenských systémů a některé zkušenosti o tom, které formy se osvědčily a které nikoli při práci se studenty, založené na deseti letech pokusů a omylů na Dartmouth College.


Pohled do budoucnosti prostřednictvím počítačů

V posledních dvanácti letech jsem se účastnila fascinujícího cvičení. Brala jsem představy o budoucnosti – vlastní i myšlenky jiných – a simulovala jsem je na počítači. Role počítače v tomto procesu je méně okázalá, než si většina lidí myslí. Prostě nás nutil
– vyjádřit všechny naše myšlenky explicitně a přesně, tak aby ostatní mohli vidět, z čeho jsme vycházeli
– být konzistentní, definovat všechny pojmy a vztahy, které jsme používali
– rozpracovat závěry, plynoucí ze všech našich předpokladů úplně, logicky a jednoznačně

Počítač, jinak řečeno, byl pouze nástrojem, který pomáhal udržovat diskuzi jasnou a upřímnou. A to je obzvláště důležité, protože budoucnost, kterou jsem zkoumala, byla budoucností celé planety, její ekonomiky, energetických systémů, životního prostředí i politiky. Lidé, s kterými jsem diskutovala, patřili do rozrůstající se rodiny tvůrců globálních modelů – lidí, kteří své pohledy na svět vyjadřovali jazykem počítačů.

Od roku 1971, kdy Jay Forrester sestavil první globální počítačový model, prošlo stejným procesem nejméně 20 skupin, mnohé, aby vyvrátily, a jiné, aby rozšířily jeho závěry. Globální modely vznikly v USA, Evropě, Japonsku, Jižní Americe, Indii, Austrálii i Sovětském svazu. Dva důležité modely potravních a energetických systémů byly vytvořeny mezinárodní skupinou v International Institute of Applied System Analysis (IASA) ve Vídni. A nejméně tři další modely vytvořily různé organizace patřící k OSN.

Co mne na tomto procesu nejvíce fascinuje, je kvalita rostoucího mezinárodního dialogu. Je to diskuze o stavu planety a jejích možnostech, tak jak jsou viděny z pohledu mnoha oborů a kultur, stále více používající jazyk vědy. Samozřejmě je ale v nich pořád i politická rétorika. Socialistický globální model se liší od kapitalistického, ten z třetího světa zdůrazňuje základní lidské potřeby a japonský zase hladký mezinárodní obchod. Ale všechny předpoklady a východiska jsou tam proto, aby byly prověřovány a testovány, aby se o nich polemizovalo a aby byly případně změněny. Samo intelektuální dobrodružství této diskuze přineslo povzbuzující výsledek. Přes mnoho rozdílností mezi těmi, kdo modely tvořili, objevila se některá společná poselství o možné a pravděpodobné budoucnosti našeho světa. (Jsou do detailu popsána v „Gropping in the Dark; the First Decade of Global Modeling." eds. Meadows, Richardson, and Bruckmann, Wiley, 1982).

Zde jsou některá z těchto poselství, které jsem si vzala z deseti let práce ve skupině tvůrců globálních modelů. Myslím, že by s nimi souhlasili všichni mí kolegové, ačkoliv pravděpodobně používám silnější slova, než jakým oni, s jejich vědeckou průpravou, dávají přednost:

Víme toho mnohem méně, než si myslíme, že víme. To myslím vážně. Po letech sestavování malých „světů" na počítači, světů, ve kterých známe všechny zákonitosti, protože jsme je vytvořili, jsme poznali vážná omezení lidské mysli v pochopení chování jakéhokoliv systému, ve kterém jsou více než tři druhy, více než dvě provázané ekonomiky či více než jeden obnovitelný zdroj. Krátce, naše mysl není schopna simulovat žádný ze systému, který nás skutečně zajímá. A ani počítač, i když může pomoci, nedokáže zvládnout celou složitost reálného světa.

V krátkodobé perspektivě (10–20 let) je budoucnost tvarována „věcmi, které jsou již na cestě" – továrnami, které jsou postaveny nebo se staví, chemikáliemi, které již kolují v prostředí, zákony v právních kodexech, dětmi, které se již narodily, výchovou, kterou dostává současná generace. Pokud do hry nevstoupí skutečně nespojité, i když zcela možné události, jako je jaderný konflikt, krátkodobé trendy nelze rychle obrátit. Z toho plyne, že krátkodobě můžeme čekat nejistý ekonomický růst, ničení životního prostředí, vyšší ceny energií, a nacionalistické nálady, které vedou k válkám.

V dlouhodobé perspektivě (20 a více let) je ale doslova možné vše. Noví lidé, nové továrny, nové myšlenky, nové technologie v rostoucí míře ovládnou scénu. Vše se může přihodit – od úplného zničení světa až po svět bez válek, hladu, poškozeného životního prostředí, bez chudoby. Většina problémů, které dnes ohrožují život, může během dvaceti let zmizet.

Jsme mnohem více vzájemně propojení a na sobě závislí, než si jsme ochotni připustit. Sucho v Kansasu ovlivňuje cenu chleba v Ghaně. Naše dnešní rozhodnutí, jaké palivo spálíme, ovlivní podnebí nás všech. Můj osobní blahobyt a pohoda jsou ovlivněny, jemně ale jistě, utrpením a smrtí somálských uprchlíků či příští chemikálií, vytvořenou ve firmě Dupont. Chtěli bychom věřit, že státy mohou být podstatným způsobem od sebe odděleny, že lidská společnost může existovat odděleně od přírody, že člověk může existovat odděleně od druhých lidí, ale je stále těžší si tuto víru podržet.

Současný stav planety nelze tolerovat. Každou minutu umírá v důsledku strádání 28 lidí, milion dolarů je vydáno na zbrojení, 40 akrů tropického pralesa je vykáceno. Každý den vyhyne jeden živočišný nebo rostlinný druh. Většina lidí na světě se nebojí temné a bezútěšné budoucnosti – protože v ní již žijí.

Není ale důvod, aby byl stav světa takovýto. Je možné naplnit potřeby všech na této Zemi, a současně je možné obnovit a posílit zdroje, které má Země k dispozici. Chtěla bych zdůraznit – toto je společný závěr všech těch, kteří se globálním modelováním zabývají. Již teď máme technologie, materiály, peníze a instituce, které to mohou realizovat. Objem potravy, která se na Zemi vyprodukuje, je schopen zcela nakrmit současné lidstvo i populaci, kterou očekáváme kolem roku 2000. Známe technologie, jak zastavit erozi půdy, snížit používání pesticidů a udržet vysoké výnosy. Je dostatek energie pro všechny naše potřeby, dostupné známými metodami. Ve skutečnosti není nedostatek žádného přírodního, nebo člověkem vytvořeného zdroje, ačkoliv se s nimi velice plýtvá a špatně zachází.

Bariéry, stojící v cestě lepšímu světu leží v našich myslích, ve způsobu, jakým uvažujeme o věcech, ve způsobu, jakým vidíme překážky tam, kde nejsou, v našem, nikoliv nezbytně černém, pohledu na lidskou přirozenost, v našich nepřirozených a nefunkčních pravidlech společnosti, v našich systémech odměn a trestů, v našich sdílených, ale ne přezkoumávaných přesvědčeních, vizích a záměrech.

Je-li svět opravdu takový, otázka, která stojí před námi, skutečně není bezvýznamná: je to doslova otázka výběru mezi peklem nebo rájem. Myšlenky, a celý způsob myšlení, který my a mladí lidé na našich školách do světa vnášíme, tvoří budoucnost. Ta je téměř bez omezení – ať kladných nebo záporných. Každý z nás a každý z našich studentů může být klíčovou osobou pro vypořádání se s hladem, pro odvrácení jaderné války, záchranu životního prostředí – nebo pro další ničení ekosystémů a lidských společností.

(Vyšlo v Environmental Science and Management Studies Yearbook 1993 – Interdisciplinary Environmental Education at Universities, edt. Diana Šulga, vydalo Ecological Center, University Riga, Lotyšsko, překlad Milan Caha)

Donella H. Meadows studovala chemii a biofyziku na Harvardské univerzitě, podílela se na vytvoření globálního modelu World 3, který na objednávku Římského klubu vznikl v letech 1970–72 na MIT Boston, od roku 1982 učí na Dartmouh College. Každý týden vychází její sloupky „Global Citizen", komentující světové události ze systémového hlediska, v síti dvaceti novin po celých Spojených státech. Je autorkou několika knih (mimo jiné Limits to Growth, Beyond the Limits, Global Citizen). S Dennisem Meadowsem založila a koordinuje Balatonskou skupinu – koalici jednotlivců a center z více než dvacítky zemí, zabývajících se problematikou trvale udržitelného rozvoje a zacházení se zdroji. Žije a hospodaří na organické farmě v Plainfieldu v New Hampshire.

Zdroj: Meadows Donella H.: Co přinese vaše škola budoucnosti? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, leden 1997, č. 5, str. 20–21. ISSN 1210-6313

Druhou část článku si můžete stáhnout ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger