Michal Novák: Zpověď odcházejícího učitele

čtvrtek 30. března 2017 · 10 komentářů

Dříve než mě začnete soudit, byl bych rád, abyste si přečetli těchto pár řádků. Nechci se v nich obhajovat, chci, abyste pochopili, z jakého důvodu jsem se doposud takto choval. Takže proč? A těch proč je hned několik.

Obdivuji lidi, kteří dokážou stručně, výstižně a poutavým způsobem vyjádřit své myšlenky. V tomto ohledu mnohé z nás převyšuje angloamerický čtyřicátník Simon Sinek. Proč? Protože když obětujete 15 minut svého času a zhlédnete klip ZDE, pochopíte, co vás možná již trápí léta. Proč se drtivá většina našich potomků chová tak, jak se chová. A pusťte si ho prosím dřív, než budete pokračovat v dalším čtení...

Zatím jsem nenarazil na člověka (napříč generacemi), kterého by výše zmíněný čtvrthodinový Sinekův monolog nechal chladným. Mně osobně ani tak neukázal, čím vším je nejmladší generace postižena, jen jsem si do této chvíle nedokázal připustit v jakém rozsahu. Najednou jsem si uvědomil, že mladí lidé, kterým doslova přirostl mobil k ruce se chovají úplně stejně jako mí bývalí svěřenci, kteří byli před mnoha lety hospitalizováni kvůli gamblingu nebo drogám na dětském oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Co je všechny spojuje? Závislost. Jakmile jim odeberete jejich drogu (ať je to již hrací konzole, pervitin, či jen mobil nebo PC s připojením na sociální sítě), začne se u všech projevovat zvýšená podrážděnost, neklid, citová labilita a nereálné, až paranoidní vnímání svého okolí. Zkrátka, projeví se u nich abstinenční syndrom.

Se závislostí (na čemkoliv) je spojena problématika motivace. Přesněji, její přesměrování do oblasti spojené se závislostí (např. komunikační technologie a sociální sítě) a její postupné vymizení v dalších zájmových oblastech. Co si přejí naše děti najít pod vánočním stromečkem? Lyže, nebo tablet? Co by nejraději dělaly o víkendu? Jely se s vámi projet do přírody na kole, nebo si zalezly do svého pokojíčku a zapnuly si PC? A kromě ztráty motivace se naši potomci začínají potýkat i se sociální izolací.

S motivací a sociálními dovednostmi úzce souvisí morálněvolní vlastnosti. Proč naši potomci nevydrží u žádné (smysluplné) činnosti déle než 15 minut, jsou nespolehliví a všechno jim musíte říkat minimálně dvakrát?

Dlouho jsem si kladl otázku, proč s postupem doby se morálněvolní vlastnosti oslabují. Proč má generace byla rozmazlenější než generace našich rodičů, proč nejmladší generace je zhýčkanější než ta naše. Dle mého soudu za to může paradoxně blahobyt.

My, jako rodiče, jsme geneticky naprogramováni na ochranu a zabezpečení svých potomků. Dáme jim vše, co můžeme, budeme je hájit proti celému světu. A příroda není hloupá, ví, proč to tak chce. Potíž ale nastává v situaci, kdy nemusíme osobně usilovat o získávání zdrojů, které nejenom lidstvo, ale veškerý život provází po celou dobu její existence. Převedeno do lidského obydlí od poloviny minulého století dodneška – naše děti dostanou vše, nač si vzpomenou. My jsme dostali vše, co naši rodiče byli schopni za reálného socialismu sehnat. Naši rodiče od našich prarodičů vše, co byli schopni sehnat a na co měli peníze – to znamená, téměř nic. Téměř nic hmotného. Vše, co nám naši předci nebyli schopni dát, se snažili vynahradit jiným způsobem. A ten jiný způsob, zejména návyky a dovednosti současné generaci hodně chybí. Navíc je ochuzena o jistý druh důležité emoce, o které se zmíním později.

Tyto neduhy se mohou začít projevovat již v předškolním věku, nicméně s nástupem do školských zařízení se projeví v plné své síle. Do této doby se vám možná podařilo své potomky uchránit před nástrahami masmédií a reklam, ale teď začnete být masírováni otázkami: „Proč ještě nemám mobil, když už ho má každý ve třídě? Proč jen my nemáme na chalupě wi-fi?“ To zažíváte doma. Málokdo z rodičů si ale dokáže představit, co se děje přímo ve škole.

Můj kamarád se mi nedávno svěřil, že jeho syn, jedničkář, nedokázal po čtyřech letech výuky anglického jazyka přeložit větu To je krásné. U mě, v hodině matematiky, nedokážou někteří žáci maturitního studia načrtnout pravoúhlý trojúhelník. Kdykoliv se s něčím podobným svěřím jinému učiteli, má i on z praxe podobnou zkušenost. Naši svěřenci mají vesměs obrovské nedostatky znalostí z předešlého stupně školy – my, místo abychom učili, co máme, suplujeme výuku předešlých stupňů vzdělání.

V sociálních dovednostech jsou naši žáci takřka negramotní – máte co dělat, aby se vám ve třídě nerozjela šikana. A když už najdete sílu postavit se tomu všemu čelem, jste v zájmu zkvalitňování výukového procesu zahlceni takovým množstvím často nesmyslné administrativy, že na skutečně potřebnou práci s žáky nebudete mít čas.

Chci-li jako pedagog v současné době přežít, mám snad jedinou volbu, přizpůsobit se. V první řadě nepřemýšlet o smysluplnosti jakéhokoli nařízení shora a vše dokonale splnit, nebo lépe řečeno vyplnit (protože pravda je to, co se napíše, a ani ne to, co se ve skutečnosti udělá). Vsugerovat si, že v mé třídě mají žáci mezi sebou skvělé vztahy, a když je očividně nemají, poslat je do příslušné spolupracující instituce, kde během jedné, dvou návštěv problém odstraní, a já si budu moci odškrtnout kolonku vyřešeno. A co je nejdůležitější? Mít za každou cenu se všemi zúčastněnými (žáky, rodiči, nadřízenými i všemi ostatními kolegy) nekonfliktní vztahy. Toho nejlépe docílím hyperprotektivním (nechci použít přímo slovo rozmazlujícím) přístupem k žákům. Protože, kde není žalobce, není soudce.

U mě osobně pověstný pohár trpělivosti přetekl. Za těchto okolností se již dál nechci podílet na tomto pro mě výchovně-vzdělávacím úpadku a z mého současného pracoviště chci odejít. Nechci však ani zdaleka ukončit svou pedagogickou činnost. Stále věřím (možná naivně), že i v této době najdu školu, kde na prvním místě bude opravdový rozvoj žáka, kde si každý každého váží, kde se lidé vzájemně respektují, kde u svých žáků dokážu vykouzlit úsměv a pocit štěstí po zvládnutí pro něj doposud neřešitelného úkolu, kde bych všem ukázal hodnotu každého z nás a jeho důležitost pro ostatní.

Mnozí z mých přátel mi často říkají: „Nechápu, proč nejdeš dělat něco jiného. Ve školství nikdy nemůžeš udělat kariéru a ani nezbohatneš.“

Nechci dělat kariéru, nechci být bohatý. Chci být šťastný. A abych byl šťastný, musí být šťastní všichni v mém okolí. Víte, jaký je to pocit, když vás bývalí žáci zdálky pozdraví nebo když vám na maturitním večírku řeknou: „Jako matikáře jsme vás často nenáviděli, jako člověka vás milujeme“?

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger