Hanka Havrilcová: Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé… a která výchova je konečně naučí slušnosti

čtvrtek 6. dubna 2017 · 1 komentářů

Sedím s mladší holčičkou (2), zabalenou do županu, v bufetu plavecké haly. Starší (11) jde pro nás koupit občerstvení. Náš stolek je za rohem, a tak na něj není od pultu vidět. Rozhovor, který zaslechnu, mě mírně řečeno udiví. A donutí zamyslet se nad výchovou.


Otravujou: „Musíš počkat, nejsi tu sama“

„Prosím vás, třikrát ten jablečný džus,“ objednává dcerka.
Odpověď žádná. Jen dva štěbetající hlasy. Paní za pultem si povídají.
Asi po třech minutách:
„Prosím vás, já bych si chtěla koupit pití.“
„No tak počkej.“
Čeká mlčky dalších pár minut.
„Prosím vás…“
„Musíš počkat, nejsi tu sama,“ utne ji odměřená odpověď.
Vykouknu zpoza rohu. U pultu nikdo kromě mé dcery není. Prodavačka mě zahlédne.
„Jo, ty jsi chtěla ten džusík, hned to bude,“ může se přetrhnout.

„Mami, dospělý jsou fakt hrozný,“
hlásí dcera, když přijde s džusem ke stolu.
Přemýšlím, co na to říct. A vybavuje se mi další situace.


Jsou drzé: „Seďte na prdeli!“


„Mami, paní učitelka nám řekla, že máme sedět na prdeli, když tam hned se zvoněním není, a ne vyčumovat ze třídy, jestli už jde. Taky dneska řekla Pepovi, když něco vepředu vyprávěl, že tam vzadu je hovno slyšet.“
„Takhle doslova?“
„Jo. A když jí někdo řekne svůj názor, zlobí se, že je drzej a že tohle si k ní nemůžeme dovolovat. Myslíš, že učitelé nemusí dodržovat školní řád? Je tam přece napsáno, že se k sobě máme chovat slušně.“
No, má pravdu. Sahám si do svědomí. Jak často jsem po ní chtěla něco, co sama nedodržuju, a přišlo mi to normální?


A ještě ke všemu zdržujou: „No co je, dej to sem!“


„Už mě neposílej zvážit zeleninu, mami.“
„Proč, vždyť jsi říkala, že to zařídíš, že tě to baví?“
„Jo, ale ten pán u váhy je na mě zlej.“
„Jak zlej?“
„Říkal: ‚No co je, dej to sem, nezdržuj.‘ A já se bojím, co zas řekne příště. Já tam přece nezdržuju, normálně stojím ve frontě jako všichni. Dospělým jenom zváží zeleninu a nekomentuje. Jedna paní tam minule pěkně zdržovala, neměla zavázanej sáček a rozsypaly se jí rajčata. Nic jí neřek. A když jsem já na řadě, má kecy. Už tam nepůjdu. Mirka taky říkala, že už nechodí sama pro rohlíky u nich do stánku. Že ten pán má vždycky divný řeči a je neochotnej. Jenom když je tam s tátou, nic si nedovolí, najednou dělá svatouška.“


Kde se to v těch dětech vzalo?

Málem už začnu kritizovat pána u váhy se zeleninou, pak mi ale blikne a začnu dál zpytovat vlastní svědomí.
Kolik laskavosti bylo v tom, když jsem na ni tenkrát křikla, utahaná jak mula:
„Řekla jsem dost, nelítej tady, tady snad nikdy nebude klid!“
„Tancuju, mami, víš, pro tebe. Abys už nebyla unavená. Naučím tě to, chceš?“ řekla mi na to. A pevně semkla rty.
Nebylo v tom ode mě ani za mák slušnosti, to musím uznat. Jen jsem ji chtěla utnout. Nejlíp okamžitě.
Přestala lítat. Jenže něco v ní ztvrdlo.
Přemýšlím, proč jsem to samé neřekla sousedce z domu, kde jsme před lety bydleli, když pravidelně v půl šesté ráno lítala po bytě a bušila do zdi?


Tohle by si dovolovat neměly(i)

„Víš, mami, jak jsi na mě byla zlá, já chtěla být taky. Nejradši bych tě plácla, abys cítila, jak to bolí, když řveš. Ale nedovolila jsem si to k tobě. Lidi by si k sobě tohle dovolovat neměli,“ řekla mi pak dcerka za pár let.
„Ach jo,“ honí se mi hlavou, „kolik respektu a slušnosti jsme vlastně do dětí vložili, když ji pak vyžadujeme od nich… Kolik vstřícnosti a mezilidské úcty zažívají od nás velkých, když jdou poprvé s důvěrou koupit rohlíky… a kolik vlídnosti je v tom, když na ně každou chvíli houkneme: Dej už pokoj! Přestaň!“


…a jak se s námi cítí, když jsou tak hrozný…

„To je fakt strašný dneska, v těch školách co se děje,“ vypráví maminka kamarádce před vchodem do školy. „Ty děti jsou dneska hrozný.“
Pětiletá holčička se jí drží za ruku a vypadá, že se jí to netýká. Do školy půjde až za rok, dneska byly jen vyprovodit staršího bráchu.
„Náš Péťa je taky hroznej, mami?“ tahá mamku za rukáv.
„Počkej, teď mluvím s tetou.“
Zmlkne.
Počká.
Za rok bude taky hrozná, tak mamce ukáže.


Nemají tu neochotu po mně?

Pěkně to se mnou zamávalo, těchhle pár historek, co vypluly z paměti, když dcerka řekla, že dospělý jsou hrozný. Snad příště, až moje velká (nebo ta malá) bude zas drzá nebo otravná, už na to nenaskočím. Zkusím se radši podívat, odkud to má. A jestli v tom náhodou tak trochu nejedu s ní.
Mám teď jeden odvážný návrh: Zkuste to taky, jestli jste dočetli až sem.
Je to první krok, jak udělat z drzých dětí vstřícné lidi.

Ale chce kus statečnosti, uznávám. Protože někdy se mi vůbec nechce věřit, že by něco tak „příšerného“ jako třeba neochotu mělo moje dítě okoukané ode mě. Ne, tohle doma rozhodně nemohla vidět. Chováme se k sobě přece slušně a fakt se snažíme si vyhovět. Jenomže jak to tenkrát u nás bylo s tou žížalou?…

Celý text si můžete přečíst ZDE.




Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger