Učitel: Výkřik do tmy?!

úterý 30. května 2017 · 0 komentářů

Stále, možná naivně, věřím, že ještě žijeme v demokratické a ne totalitní společnosti. Kde každý občan má právo na vyjádření svého názoru – byť z pohledu druhého špatného názoru. Kde nikdo nebude trestán za otevřené vyjádření nesouhlasu. Kde se z každého z nás může stát „svobodomyslná a odpovědná bytost“.

Uvědomme si, že svobodu a demokracii nám odkázali naši předci svým nesobeckým a odpovědným chováním během velmi, velmi dlouhé doby. Kterou ale nyní díky své pohodlnosti a lhostejnosti můžeme ztratit během několika let.

Spirálu nerovnosti je možné narušit, jestliže se ozřejmí, že rozdělení moci není legitimní. Jednou z cest je otevřená revolta, druhou je podlamování reputace mocných.“ (František Koukolík: Mocenská posedlost)

„Zaklapnu řinčící budík a unaveně se podívám do stropu: Kde jsou ty doby, kdy jsem se těšila do práce. Kam se vytratilo mé nadšení učit a vychovávat mladou generaci. Už ani nemám sílu vstát z postele, natož s radostí spěchat do byrokratického ústavu, kterému jsem kdysi říkala škola. V poslední době žiju jen v obavách, co jsem zapomněla vyplnit a odeslat, na žáky již nemám ani čas. Nevycházím z kabinetu, protože se nemám chuť bavit se svými kolegy tak jako dřív – kdybych jim pohlédla do očí, uviděla bych jako v zrcadle jen samu sebe…“

Nesouhlasíte? Jistě. Kdyby se vás tato slova týkala, určitě byste teď neměli otevřeny tyto webové stránky a nečetli tento článek. Měli byste jiné starosti. Ale věřte mi, tohle opravdu zaznělo z úst jedné mé bývalé kolegyně. Pardon, ne jedné, nejedné…

Není to tak dávno, co se podobné myšlenky honily hlavou i mně. Až nyní si uvědomuji, jak jsem se plíživě začal přeměňovat z pedagogického nadšence v byrokratickou zombii. A není to problém jen konkrétní, pedagogicky selhávající školy. Výše zmíněná „nejedna učitelka či učitel“ pracují na různých školách. Neselhává škola, selhává systém!

Co však zmůže jednotlivec vůči selhávajícímu systému – selhávajícímu, ale propracovanému a nedotknutelnému?!

Zdánlivě nedotknutelnému. Přemýšlím totiž, co by se stalo, kdyby si každý z nás řekl: „Budu dělat jen to, co je z mého pohledu správné, a odmítnu dělat věci, se kterými bytostně nesouhlasím!

Jestliže se začnete řídit tímto pravidlem, zažijete opravdu zvláštní věci. V první řadě (vždy) obrovský strach z možných následků, v druhé řadě (někdy) silný tlak ze strany svého okolí, ale v poslední řadě (pokaždé!) neskutečný pocit osobního vítězství. Začnete si vážit sami sebe, protože jste se stali opravdovým hrdinou všedního dne. A ne z důvodu, abyste si něco dokázali, ale protože jste něco (možná jen malého, ale o to víc důležitého) udělali nejen pro sebe, ale i pro druhé!

Já osobně jsem všechny tyto pocity zažil. Zprvu jsem si myslel, že to bude pouze osamělý výkřik do tmy. Teď k mému překvapení začínám nalézat lidi, kteří jsou ochotni „křičet“ se mnou. A čím více nás bude, tím méně bude nedotknutelný stávající systém. Ale i kdybych se mýlil, nebudu umírat s pocitem, že jsem se o nic alespoň nepokusil. A to poslední, co bych si opravdu přál na smrtelném loži slyšet, by bylo proklínání našich potomků za jejich zpackaný, nešťastný život.

O vaší duši nerozhodnou mocní tohoto světa, rozhodnete o ní vy sami. Tak se každého z vás ptám, co si vyberete? Strach…, odvahu…, naději? Anebo lhostejnost…, apatii…, beznaděj?

Učitel

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger