Jana Hrubá: Kdo ví, co dělat se vzděláváním?

úterý 28. listopadu 2017 · 0 komentářů

V poslední době jsem měla možnost vyslechnout několik diskusí o vzdělávání z různých pohledů. Témata jako by navazovala. Ale kdo byl nejblíže řešení problémů? Útržky diskuse vám možná napoví.

Politici z jednotlivých stran na kulatém stole SKAV a EDUin „Co plánují politické strany pro oblast školství po volbách?“ 5. 10. si kupodivu povšimli několika hlavních témat, která se poslední dobou objevují v médiích: Školství je totálně podfinancované, školy dusí byrokracie (kterou zvýšila inkluze), rodiče se více starají o vzdělávání svých dětí, společnost vnímá potřebu změny a už se na řadě míst do změny pustila a zakládá alternativní školy, avšak na druhé straně narůstají nerovnosti a prohlubují se i regionálně. Jako řešení se objevilo zvýšení investic do vzdělávání a několik více méně dílčích, někdy i protichůdných návrhů (V přímém přenosu nyní sledujeme, že nikdo se po volbách do školství plného problémů nehrne.)

Podrobnosti ZDE a ZDE.

Na konferenci Perpetuum 2017 21. 11. v panelu „Kam směřuje české školství?“ bylo složení panelistů pestřejší a také diskuse postihla mnohem širší záběr školské reality. Zaznělo, že je jedno, kdo bude ministrem, jestliže chybí jednotná vize. Systém je pluralitní, ale panuje obrovská selekce – systém by měl nabízet šance všem a udržovat soudržnost společnosti. Určující je vnitřní motivace, aby se člověk chtěl a uměl učit. Výsledky vzdělávání ale záleží podle výzkumů především na rodině, rodiče někdy změny odmítají. MŠMT by mohlo dát 1 % svého rozpočtu na osvětu a výzkum. Investice do vzdělání jsou nižší než v zemích OECD. Nemáme kvalitní učitele, protože 60 % platu ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí není pro mladé lidi perspektivní. Je to otázka politických priorit. Do 4 let by se měly investice dorovnat – bez toho se nic nezmění. Rozevírají se nůžky mezi regiony – hrozí, že vzniknou ghetta a dojde k radikalizaci. Politici problém ignorují. Nikdo v ČR nic neví o neúspěšných maturantech – kolik jich je a co dělají. Není povinností škol připravovat děti pro trh práce, ale ústava zaručuje právo na vzdělání každému občanu. Nevíme, jaká práce a zda vůbec bude. Měli bychom se poučit v zahraničí – modely existují. Neexistuje analýza – studovat zkušenosti, získat data, vytvořit podklady a pak rozhodovat. I za těchto podmínek školství ještě funguje díky spoustě entuziastů. Učitelé, ředitelé škol a zřizovatelé by měli mít prostor dělat věci dobře – dostat možnost volby + zodpovědnost + důvěru. Názor, že nejdůležitější je celostátní rovina, je klam. Měli bychom se vracet k mikrostrukturám.

Podrobnosti ZDE.

Další kulatý stůl SKAV a EDUin 16. 11. se věnoval otázce „Jak by mělo MŠMT komunikovat svoje záměry?“ Bylo konstatováno, že regiony se snaží nastolit spolupráci s rodiči, ale postrádají jakoukoliv informaci. Zamezilo by se zkreslování. Důležitá by měla být i zpětná vazba ze školského terénu pro MŠMT. Zástupce MŠMT namítl, že ministerstvo nemá partnery – škála skupin je velká a zájmy různé. Komunikaci nastavuje ministr – školství bylo vždy zbytkovým resortem, ministři měli pocit, že komunikace je ohrožuje. Střídání ministrů = střídání nápadů. Problém byl jedním z panelistů označen jako důsledek letitého zanedbávání této oblasti a péče o dialog. Nebyl dostatečně vysvětlen smysl reforem – proto je učitelé a priori odmítají. Nejdůležitější je komunikace s rodičovskou veřejností, aby děti byly vzdělanější. Rodiče často netuší proč a ani učitelé nevědí, co se řeší a proč. Vnitřní přijetí terénu je minimální, což má destruktivní účinek. Chybí dlouhodobá koncepce. Klíčová je důvěra, včasné vysvětlování, k čemu je to dobré. Lidem, kteří mají změnu nést, dát výbavu. Když není, vzniká odpor. Ani to, co má smysl, nemusí být přijato. Když se tato fáze přeskočí, těžko se napraví. Např. kolují mýty o návratu k osnovám, o dění za hradbami NÚVu. Klíčová je důvěra – nelhat lidem. Nepochopení je vždycky chyba manažera. Na MŠMT je malý podíl proaktivní komunikace. ČŠI dělá lepší informační politiku – zveřejňuje data. Zásadně chybí přímá komunikace se školami (něco jako Beduin) – zmatenost učitelů a ředitelů je absolutní. Důležité jsou i krajské úřady a samosprávy – není jednotné porozumění. Komunikovat musí i odbory ministerstva, nejen tiskové oddělení. (Byl vydán zákaz odborům komunikovat – ministerstvo se uzavřelo.) Komunikace o zásadních opatřeních je důležitá zvláště na začátku. Vrátit se k diskusi na portálu RVP. Mapovat partnery, vést s nimi diskusi, budovat vztahy. Závěr zástupce MŠMT: Pokud neuděláme strukturální změny (střídání ministrů!), komunikace se nezlepší.

Podrobnosti ZDE.

Panelová diskuse aktérů vzdělávání na Festivalu pedagogické inspirace 10. 11. na ZŠ Kunratice měla téma „Co a jak systémově změnit, aby se zlepšila kvalita výuky a učení?“. Nejdůležitější je učitel – sebelepší kurikulum učení nezlepší. Učitel, který zná své přednosti a stále se rozvíjí. Proto je třeba investovat do stávajících učitelů. Zástupce MŠMT uvedl, že vysvětlují změnu financování v seminářích po celé republice. Smyslem je, aby peníze dotekly, kam mají, vyrovnaly se mezikrajové rozdíly, rozdíly ve financování ZŠ a SŠ, odstranila se snaha po vyšší naplněnosti tříd. Podle ČŠI výsledky žáků ovlivňuje školní klima, spokojenost učitelů (čeští učitelé nejsou spokojeni!), pedagogické vedení školy, profesní rozvoj učitelů a důraz na úspěch a výsledky žáků. Učitel má být garantem procesu výuky (výsledky neovlivní). Škola má nabízet to nejlepší, co umí. Rada zahraničního experta: vytvořit systém, kde učitel je viděn jako expert. Každá škola má svůj profesní kapitál. Ředitelé škol z projektu Pomáháme školám k úspěchu zodpověděli dotazy na zkušenosti z projektu: Je důležité vytvářet ve škole podporu, rozvoj – párové učení, videonahrávky, spolupráce se studenty, společné plánování, společné učení, společné vyhodnocování, otevřené hodiny, metodické vedení mladých učitelů... Lidi to musí ve škole bavit! Své kolegy podporuje ten, kdo je druhým inspirací (i škola škole). Budování kultury školy – součástí je bezpečné prostředí. Lidé mohou být otevření, otevřít výuku. Důležitá je sebedůvěra a vzájemná důvěra. Klíčové je vedení školy. Promýšlet systémy, které vedou ke sdílení. Školám nepomáhá, že systém nemá vyřešeny otázky PROČ, CO a JAK? Cíle nechávat na školách – kam míříme, kde jsme, co dál? Pojmenovat si, co pomáhá učitelům, když učí. Zaměřit se na to, co se děje přímo ve třídě. Řada otázek se týkala revize RVP – cituji: Učitel je expert – a někdo shora mu RVP mění. Znejišťování pedagogů – nikdo se jich neptá na názor.“ Výzkum zjistil, že důležitější než počet žáků ve třídě je způsob, jak učitel vyučuje. Ani týmová výuka bez společné přípravy a reflexe nemusí být řešení. A závěr? Učení je klíčovou záležitostí školy. Musí se změnit kvalita vedení a řízení škol. Povolání ředitele by mělo být vyhledávané. Systém by měl dělat mnohem méně – poučit se z výzkumů a jen podporovat učitele a ředitele.

Podrobnosti ZDE.

Přimlouvám se, abyste se na uvedené zdroje podívali. Zjistíte, kdo byli panelisté, a mnoho dalších zajímavých podrobností (zvláště z videonahrávek). Já se omlouvám, že myšlenky protagonistů jsou uvedeny bez autorů, útržkovitě a výběrově. Bylo řečeno mnoho dalšího, ale chtěla jsem vybrat to nejtypičtější, abyste si mohli odpovědět na titulní otázku: Kdo ví, co dělat se vzděláváním? Kdo to ví především? Takových lidí je celá řada a je potřeba jim naslouchat. Velké poděkování patří organizátorům podobných setkání. Teď ještě, aby názory a zkušenosti lidí dolehly tam, kde se rozhoduje... Musíme se o to snažit.

Jana Hrubá

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger