Jana Hrubá: DOKUMENTY 192. Otevřené dveře boleslavského okresu. Celostátní setkání PAU 17.–18.4. 1999

pondělí 16. dubna 2018 ·

Jarní celostátní setkání se konalo pro změnu v Čechách – v Mladé Boleslavi. Společně ho pořádaly 9. ZŠ, Služba škole a Školský úřad Mladá Boleslav. V programu se nabízel pestrý výběr zajímavých dílen i dva diskusní kulaté stoly.


Program dílen

Markéta Elblová – Jak předcházíme nežádoucímu chování žáků
Petr Musil, ZŠ Dalovice: Škola je, když jsou všechny dveře otevřené…
Milan Caha: Hra s hrami – tvorba a úpravy her jako nástrojů učení
Marie Matoušková: Na cestě od tradičního k integrovanému, kooperativnímu a otevřenému vyučování
Junior Achievemenet ČR: Tři dílny pro ZŠ – Základy podnikatelství a Výhody prodlouženého studia, Abeceda podnikání a Základy české ekonomiky, Učíme se hospodařit a Volba povolání
Krista Bláhová: Školní divadlo na principech tvořivé dramatiky
Květa Ječná: Nuda při češtině? Ani nápad!
Jana Hanušová: Teorie více inteligencí ve vyučování matematiky
Jana Hanušová a Jana Zelenková: Teče voda, teče – projekt integrující učivo matematiky a přírodopisu
Věra Volprechtová: Občanská výchova není nauka, natož věda
Radek Kotlaba: Předmětem výuky žák – osobnostně sociální výchova
Jan Šilhán, Marcela Nováková, Petr Kasal: Drobné pohybové aktivity nejen pro hodiny TV
Ivan Pokorný, Karel Vlček: Sportovní hry a TV na 1. stupni
Miroslava Koubková: Hlínování – práce s keramickou hlínou
Tomáš Kolafa: Učím hudební výchovu – možnosti hudebních aktivit nejenom pro aprobované učitele
Josef Zahrádka: Astronomie na ZŠ a SŠ – večer s pozorováním přímo na hvězdárně školy

Kulatý stůl „Škola a rodiče“ – řídí Karel Hochmal
Kulatý stůl „Školy a školský úřad“ – za účasti zástupců ŠÚ Mladá Boleslav řídí Petr Musil


Otevřené dveře boleslavského okresu

Své pomyslné dveře otevřela letošnímu „českému" setkání PAU Mladá Boleslav – okres, který je ve vzdělávání učitelů díky dlouholeté systematické podpoře školského úřadu výrazně vpředu. Celá akce byla výrazně v režii boleslavských. Největší zásluhy o její úspěch patří hostitelské 9. ZŠ VEGA a jejímu řediteli Karlu Hochmalovi, na kterých ležela tíha organizace. Krásné prostředí architektonicky mimořádné moderní školy, přátelské chování a ochota všech pracovníků, skvělá kuchyně – to vše vytvořilo příjemný rámec celému setkání. Na realizaci se podílelo i město Mladá Boleslav, Školský úřad a Služba škole, což nebývá u akcí PAU vždy obvyklé.

Mezi lektory se objevila řada nových jmen – učitelé z Boleslavska, kteří byli ochotni ukázat výsledky proměny své práce. Účastníci si mohli vybrat z dvacítky dílen delších i kratších, proběhly i dva kulaté stoly za účasti poradce ministra školství doc. Jana Sokola, náměstka Mgr. Petra Roupce, ředitele ŠÚ Mladá Boleslav ing. Jana Kavana a zástupců Unie rodičů.

Novou a velmi působivou formou byla návštěva ZŠ Dalovice zorganizovaná ve třech půldenních blocích pod názvem „Škola je, když jsou dveře otevřené". Vystřídalo se zde 127 účastníků. Možnost vidět autentické prostředí školy, která dokáže nenásilně integrovat děti s různými hendikepy, kam na sto čtyřicet dětí dovážejí rodiče ze široka daleka právě pro její „lidský" přístup, kterou obec podporuje přesto, že místních dětí do ní chodí necelá desítka, kterou doslova vlastníma rukama buduje jako prostředí pro rozvoj dětské osobnosti její ředitel Petr (Josef) Musil za silné podpory celého učitelského sboru – to byl neopakovatelný zážitek. Výsledky celoškolních i třídních projektů byly vidět ve všech učebnách i na chodbách, bylo jasné, kolik úžasných věcí děti dostávají, vytvářejí a prožívají nad rámec povinných osnov. Všem se líbil podkrovní ateliér, který vznikl na místě půdy kdysi plné krámů. Nyní je v něm jeviště, prostor pro hudební i dramatické produkce a výtvarná dílna s keramickou pecí. Na cokoli z toho všeho se mohli účastníci ptát přímo učitelů v jejich třídách. Možná právě toto je jedna z forem prezentace, která pomáhá pochopit, že změna vnitřního klimatu školy nemůže spočívat na vůli jednotlivce, ale na spolupráci a společném směřování všech partnerů uvnitř i vně školy.

Závěrečné hodnocení ve skupině lektorů ukázalo, že jejich počáteční obavy byly liché. Převládal dobrý pocit a radost ze zájmu kolegů, který přesáhl i rámec setkání. Mnozí si uvědomili, že za jedno setkání se nemohou všechno naučit, a chtějí pokračovat víkendovými akcemi. Ukázala se i různá připravenost a zkušenost účastníků. Proto by bylo dobré v anotacích dílen více zdůraznit, zda jsou vhodné pro „začátečníky či pokročilé", zda jde o nové metody nebo o dílny pro vlastní osobnostně sociální rozvoj učitele (vyjádřit třeba grafickým symbolem v programu). Mimochodem právě o posledně uvedený typ dílen byl velký zájem – spolupráce s kolegy–psychology je velmi potřebná a obohacující!

Boleslavské setkání PAU ukázalo, že „v terénu" na okresech je mnoho dobrých učitelů, kteří se mohou stát inspirátory pro své kolegy a rozšířit tak tematickým záběrem i vlastní osobností řady lektorů PAU. Doufejme, že se brzy najde další okres, který otevře své dveře a obohatí nabídku akcí PAU. (Možná i pozváním do podobné školy, jako je dalovická.)

Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá Jana: Otevřené dveře boleslavského okresu. Celostátní setkání PAU 17.–18. 4. 1999. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, č. 10, červen 1999, str. 10. ISSN 1210-6313


O rodičích a školských úřadech Co zaznělo u kulatých stolů PAU?

Na celostátním setkání PAU v Mladé Boleslavi se diskutovalo o dvou tématech – první z nich bylo „Škola a rodiče". Bylo vysloveno mnoho protichůdných názorů k záměru školského zákona, který navrhuje, aby rada školy byla povinná ze zákona. Někteří ředitelé hovořili o malém zájmu rodičů o práci v radě školy (leda jsou-li problémy), jak mnohde nahlásili jako radu školy pár jmen bez voleb, o tom, že zájem o školu bývá spíše u rodičů malých dětí a postupně opadá, že rodiče přicházejí do školy, pokud slyší chválu – jakmile nastanou problémy, už se neobjevují.

Zástupci Unie rodičů mluvili o alarmujících signálech, které zazněly právě ten den na valné hromadě Unie: rodiče i děti se školy bojí, převládají autoritativní způsoby výuky, škola nakládá úkoly, kterým dítě nerozumí a čeká na příchod rodičů – rodič tak supluje učitele. Uvádělo se, že rodič na své stísněné pocity reaguje agresí – a učitel pak reaguje stejně. Učitelé vedou na třídních schůzkách monolog, neumí komunikovat. Měli by si uvědomit, že mluví s dospělými. Mluvilo se o tom, že celá společnost je zaměřena na odhalování chyb, nikoli na pozitiva…

To by nebylo nic nového – argumenty obou stran barikády jsou dávno známé.
Ale není to právě v té antipozici? Proč nejsme na jedné straně barikády?

Mgr. Petr Roupec, náměstek ministra: Rodič by neměl být pro nás oponent. Měli bychom být my – děti, učitelé, rodiče – a nějaký společný cíl…

Doc. Jan Sokol, poradce ministra: Vztah škola – rodiče má dvě stránky. Jedna je, že škola potřebuje pomoc. To je vždy otázkou velmi malé části rodičů, kteří mají čas, energii a chuť to dělat. Druhou stránkou jsou tzv. „reklamace" ze strany rodičů – stydlivě bych je nazval komunikací. Jde o delikátní situaci říci panu řediteli, že je něco špatně, a očekávat, že to vezme věcně a ne že se načuří. V tom je ten základní problém. Tady nepomohou ani otevřené dveře školy.

Zdeněk Brož: Jestliže chápu školu jako službu dětem a rodičům, pak jsem tam jako ředitel od toho, aby ta služba byla co nejlepší, aby fungovala, abych eliminoval problémy. Když rodič bude chtít pomoci škole – dobře, ale my bychom měli vytvářet ve škole takové podmínky, aby problémy nenastávaly.

Hana Vaverková: Nemůžeme chtít měnit rodiče, ale musíme chtít měnit sami sebe. Jestliže se naučíme chválit rodiče skrze jejich děti, možná se dočkáme, že někdo pochválí i nás… Jako učitelé bychom měli stát o zpětnou vazbu. To, co nám rodič řekne, by pro nás mělo být výzvou. Je-li to pochvala, pak nás potěší, ale nad kritikou bychom se měli zamyslet. Tato zpětná vazba je jedním z důvodů, proč bychom měli s rodiči komunikovat.

Hanka Košťálová: Dnes sledujeme jiné cíle – rozvoj osobnosti dítěte. Ještě než dítě přijde do první třídy, měl by rodič vědět, jakým směrem bude škola jeho dítě rozvíjet. Ne že ho naučí násobilku, ale jaký člověk z něj poroste. Na to nestačí ani sama škola, ani sama rodina. Je potřeba najít s rodiči individuální spolupráci ve prospěch dítěte.

Jaroslav Kotal: Komunikace a spolupráce není jen předávat informace o prospěchu a chování. U nás většina školních budov odpoledne zeje prázdnotou. Jsou země, kde do školy chodí lidé od šesti do osmdesáti let jako do informačního, kulturního a vzdělávacího centra. Rodiče, prarodiče, občané jsou obrovský potenciál.

Mgr. Petr Roupec: Položme si otázku, jestli chceme samosprávný orgán pro spolupráci se školou, jestli má být podle zákona povinně a co od něj můžeme očekávat. Já se osobně domnívám, že samosprávný orgán má být, má mít ze zákona jisté vymezené rozhodovací kompetence. Vnutím-li něco takového ze zákona povinně, hrozí formálnost. Bude-li však mít rada ze zákona kompetence, pak nebude formální…

Petr Musil: To, že bude zákonná norma pro existenci rady školy, umožní těm, kteří ji potřebují jako aktivní orgán, aby ji měli s vymezenými právy rozhodovat o této škole. Je-li občanské seskupení pasivní, je to bohužel jejich problém. Tam, kde je aktivní prostředí a chce, musí mít šanci z hlediska zákona plně využívat obhajobu svého programu a práv dítěte.

Druhé téma „Škola a školský úřad" bylo neméně rušné:

Ing. Jan Kavan, ředitel ŠÚ: Když jsem začínal v 90. roce jako vedoucí odboru školství okresního úřadu, cítil jsem, že okresu o školství vůbec nejde. Proto jsem byl přešťasten, když jsme se osamostatnili jako školský úřad, a to včetně financí. Konečně jsme mohli finanční prostředky vkládat skutečně do škol a do školství. To, že se školy pohnuly, bylo jednoznačně dáno tím, že školství o finančních prostředcích rozhodovalo konečně samo. Normativní politika financování byla přínosem, pokud školský úřad chtěl tady být pro děti, pro školy a pro kantory – a ne jako prostředek moci k ovládání. Prostor, který byl dán, jsme se snažili využít pro transformaci, abychom hledali cesty, kterak pomoci, prospět, kterak umožnit – a ne kterak zakázat. Bohužel tento prostor se nám stále více a více zužuje.

Marie Albrechtová, ekonomka ŠÚ: Peníze by měly sloužit především dětem. Metodika je jen způsob, jak dostat peníze na školy a k dětem. Ředitel hlavně potřebuje informace, aby věděl, jak využít peníze ve prospěch dětí. Bohužel po deseti letech jsou stále ještě ředitelé, kteří nevědí, nemají ty správné nástroje, a nás strašně mrzí, že jsou okresy, které ničí to dobré, co bylo umožněno.

Petr Musil: Já jsem celých sedm let jako ředitel školy vždycky věděl, že se mohu podívat do přehledů na peníze kteréhokoli ze svých kolegů, kolik má dětí, tříd, učitelů, kolik má na provoz, na mzdy, na odvody a tak dále. Pro někoho z jiného okresu je to asi šok.

Jan Kavan: Jestliže chceme být okresem, který se bude transformovat na moderní pojetí školství, musíme se pro to vzdělat – musíme sami na sobě pracovat. Proto jsme prioritně věnovali péči dalšímu vzdělávání učitelů. Každý rok jsme na tuto svou vlastní prioritu věnovali kolem milionu korun. Jak jsme to mohli dělat? Jiné okresy říkaly: Kde ty peníze berete? Na poradách se všemi řediteli jsme odsouhlasili, že se z jejich normativů vyčlení tato částka a věnuje na vzdělávání všech. I v nynější krizové situaci, kdy je tak málo na učebnice a pomůcky, se dohodneme, že věnujeme na vzdělávání, co je dáno, a navíc – dohromady tři miliony korun. To je to nejdůležitější a poslední, co můžeme ještě udělat pro transformaci školství. Nikdo jiný neztransformuje školství, než změněný a ztransformovaný učitel.

Zdeněk Brož: Nechápu celých těch skoro devět let, proč situace musela dojít tak daleko, že chování některých školských úřadů je tak strašně rozdílné, že někteří lidé ze zoufalství říkají: než takovéhle školské úřady, raději žádné. Chování některých školských úřadů podřezává pod nimi větev, protože nepochopily, že jsou služba, a jenom dokazují svou moc. Nechápu, proč za celé ty roky nebylo možno stanovit jasná pravidla, co školské úřady mají dělat, a proč je takový problém pro ministerstvo kontrolovat 86 školských úřadů.

XY: Školské úřady mají na okresech velkou moc. Přál bych vám slyšet, jak některé interpretují pokyn pana náměstka Roupce. Neumím si představit, že bych znal finanční prostředky ředitele vedlejší školy. Když jsem se začal zajímat o prostředky na další vzdělávání učitelů, přišly kontroly.

ZŽ: Někteří ředitelé mají strach komunikovat se svým školským úřadem, aby náhodou nedošlo ke konfliktu a oni pak nedostali ani to, na co mají zákonný nárok.

XY: Já jsem se o to snažil – taky už nejsem ředitelem! Kolega, který to vzal po mně, uslyšel při svém nástupu: Nezapomeňte, že jste náš zaměstnanec – já chci po vás loajalitu.

Mgr. Petr Roupec: Zrušení odvětvového řízení nehrozí, nikdo to nechce a ministerstvo má silné argumenty, proč má být stav zachován. Druhá věc je, zda školské úřady fungují dobře. Nefungují proto, že na počátku nebylo jasně vymezeno, proč tu jsou. Teprve loni proběhla systemizace školských úřadů. Všechno nelze změnit naráz, ale přece jen už se jejich práce mění… Školské úřady musí projít transformací – funkční, organizační, personální. Musí vypadat v budoucnu úplně jinak než dnes, zejména na úrovni okresu. Musíme dopředu počítat s tím, že správa má být organizována krajsky, a hledat smysluplnou funkci krajského článku. To není nic proti ničemu. Nelze dělat revoluční změny každé čtyři roky, ale přistupovat k tomu pragmaticky.

Jana Hrubá: Z debaty vyplynulo, že školské úřady jsou různé a dost je jich špatných. Ptám se po přečtení dokumentů (záměru zákona a koncepce), ve kterých je napsáno, že odvětvové řízení bude zachováno, jaký bude systém kontroly školských úřadů, aby byly všechny aspoň dobré.

Petr Musil: Chtěli jsme tu naznačit, že model odvětvového řízení má smysl. Je však třeba najít nástroj, jak dostat do školských úřadů lidi, kteří dokáží vytvářet kvalitní vzdělávací klima jak z hlediska financování, tak organizace. Za nekvalitní práci musí přece být někdo postižen.

Zdeněk Brož: Podstatné je, jak ministerstvo dokáže kontrolovat jejich práci. Například prostředky na vzdělávání se u vás realizovaly a jinde se zneužívaly. Když na to někdo poukázal, dopadl jako tamhle kolega.

Mgr. Petr Roupec: Kontrola školských úřadů není jednoduchá. Teprve na základě konkrétních informací může MŠMT reagovat postihem. Nelze neadresně říkat: Oni jsou špatní.

Ze zvukového záznamu vybrala Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá Jana: O rodičích a školských úřadech. Co zaznělo u kulatých stolů PAU? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, č. 10, červen 1999, str. 10–11. ISSN 1210-6313

Odvětvové řízení přesto za pár měsíců zmizelo. Školské úřady byly v souvislosti s vytvořením krajů a zánikem okresů zrušeny a ministerstvo školství tím ztratilo nástroje přímého vlivu. Zřizovateli škol se staly převážně obce (u středních škol kraje), školy včetně mateřských získaly autonomii a právní subjektivitu a staly se zaměstnavateli učitelů, ředitelé dostali velké pravomoci, ale také odpovědnost. Zmizela snadno dostupná síť vzdělávání pro učitele, šikovní učitelé–lektoři už neměli tolik příležitostí své zkušenosti předávat. Dopady reformy vyšších územně správních celků pociťuje školství dodnes – v dobrém i špatném. Čeho je víc, bůh suď! Jak kde. Krajské úřady jsou daleko, ministerstvo vysoko… A ředitel je „sám voják v poli“ a byrokracie narůstá a narůstá… (JHá)


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger