Adam Marčan: V Indii jsem strávil dva měsíce offline, je skvělé se odpojovat od internetu

pátek 1. června 2018 ·

Se zakladatelem portálu Naučmese.cz o balancování mezi online a offline světem, sdílení na sociálních sítích a rozhodovací paralýze, do které se často dostáváme.

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 1. 1. 2018

Adam Marčan, zakladatel projektu Naučmese.cz a digitální nomád. Možná jste o něm slyšeli v souvislosti s minimalismem, cestováním nebo zodpovědným způsobem života. Adam je ročník 1987, po maturitě se rozhodl, že nepůjde na vysokou školu jako většina jeho vrstevníků, a začal pracovat. Po nějaké době založil portál Naučmese.cz a jeho život nabral jiný směr. Pravidelně střídá destinace, ve kterých bydlí, pracuje a po kterých cestuje. Zastihnout jste ho mohli na Bali, v Thajsku, ve Španělsku nebo třeba na Kostarice. Způsob, jakým kombinuje práci a cestování, se stává čím dál populárnější. Jak Adam Marčan vidí dnešní mladou generaci a změny, které kolem sebe můžeme pozorovat?

…Rád své jméno spojuješ s pojmem „minimalismus“, s minimalistickým životním stylem. Dnes často řešíme přehlcení informacemi, kterými jsme celý den obklopeni. Máš nějaké osobní zásady, kterých se držíš, aby ses toho vyvaroval?

Přestal jsem chodit na různé zpravodajské weby, informace se ke mně dostávají hlavně přes sociální sítě. Na Twitteru sleduji asi padesát lidí. Nerozumím tomu, jak někdo může sledovat třeba dva tisíce lidí, mám pocit, že se z toho stává jen obrovská řeka podnětů, z kterého něco náhodně vylovím. A pak se dost unavím, abych si z toho něco skutečně hodnotného vzal.

Neustále tedy moderuji to, koho sleduju. Nesleduju ani všechny mé kamarády, přestože je mám rád. Prostě si hlídám informace, které se ke mně dostávají. Snažím se na svoje sociální sítě dostat věci, které budou mít pro ostatní nějakou hodnotu nebo pro mě osobně mají význam. Je důležité se sám sebe neustále ptát, proč sleduji či postuji to a tamto.

Proč ses ty sám rozhodl sdílet svoje postřehy na sociálních médiích?

To je velká otázka, nad kterou mě baví se znova a znova zamýšlet. Jsou to různé důvody. Často, když něco sdílím, tak mi pak napíše někdo, s kým se osobně neznám. Děje se to v momentě, kdy nasdílím třeba něco hodně soukromého, upřímného.

Psal jsem jednou účastníkům mého kurzu e-mail, jak se mají, jestli někam vycestovali. Mezitím jsem napsal příspěvek o konci jednoho mého vztahu a o začátku druhého vztahu. Jeden účastník mi odepsal, že už měl rozepsanou druhou verzi odpovědi, ale po přečtení mého příspěvku to zahodil a rozhodl se napsat mi upřímně, jak na tom teď v životě je. To jsou ty momenty, kdy cítím, že má smysl sdílet i autentičtější zkušenosti než jen úspěchy, svatby, plné koše hub, selfíčka na balijských útesech a flatwhity v kavárnách.

Kdy máš největší potřebu něco sdílet?

Většinou, když jsem sám, v jiné zemi, kde nikoho blízkého vedle sebe nemám. Mám pak větší touhu něco sdílet veřejně na internetu. Když jsem obklopen lidmi, tak na sítě nepáchnu klidně celý týden. Svoje příspěvky publikuji veřejně, odměnou je občas kafe s lidmi, kteří mi napsali s tím, že s nimi rezonuji a chtěli by se potkat. Což mě baví, jen mé tělo a můj kalendář se občas na mě trochu zlobí. Zvlášť když jsem v Praze, tak hledám tu míru a hranice.

Zkusil bys několika slovy popsat dnešní mladou generaci?

Cítím, že je pod tlakem. Myslím, že svět kolem vidí jako dokonalý celek, kde jsou všichni perfektní a nemají žádné problémy. Což je samozřejmě iluze. Tato iluze se střetává s realitou: mají své problémy, spory s rodiči, rodiče mají problémy mezi sebou, ve škole jsou rozvrstveni do různých skupin a cítí se, že by to všechno měli dovést do oné dokonalosti. Když jsem vyrůstal já, internet byl oproti dnešku pořád v plenkách a ten tlak byl na nás, myslím, menší.

Pozoruji, že některým mladým lidem se podaří skvěle se uchytit a daří se jim, nemají strach se pustit do něčeho neobvyklého. Na druhé straně však vidím stát ty, kteří se ztrácí v konzumu zábavy. Moderní technologie pro to vytváří skvělé prostředí, UX designéři pracují na tom, aby nás v jejich aplikacích udrželi co nejdelší dobu a mohli nám tak naservírovat více reklamy. Dnes je možné už skoro cokoliv, ale je lehké se ztratit. Lidé se dostávají do velké rozhodovací paralýzy, vyvíjí se tlak na to, aby si vybrali dobře, aby byli dostatečně rychlí. Je těžší najít balanc a udržet ho…

Celý text si můžete přečíst ZDE.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger