Tabu ve výchově. Dětem to neříkejte, prosím vás

sobota 2. června 2018 ·

Jsou věci, které se dětem neříkají. Taková maličká tabu ve výchově. Posvítíme si na ně. Aby vám nedělala ve vztahu s dětmi neplechu. Ale smíme si chvíli tykat, prosím? Líp se nám půjde k věci. Tak jo, sedni si k tomu čtení, mámo, táto. Budeš to potřebovat.

Slyšíš? Sedni si k tomu. Nestůj tu jako tvrdý Y.

No jak to sedíš prosim tě? Seď pořádně! Neslyšíš? Jo ahá, tak dámě se to nelíbí. No tak prosim, jak myslíš. Já už ti to nebudu opakovat. Ale pak za mnou nechoď brečet, jo, když neumíš poslouchat.

Takže, kde jsme to skončili… tabu ve výchově. Jak ti to dneska s dětmi jde, mámo, táto?
Už zase ječíš? To je ale fakt hrůza s tebou. To jako myslíš vážně? Seš normální? Kdy ty už konečně dostaneš rozum. Řikám ti to po dobrym, přestaň řvát a uklidni se!
Tobě to nestačilo? Co se předvádíš? To musíš dělat scény skrz každou maličkost? Okamžitě se přestaň vztekat. Slyšíš?? Neřvi! Kdo tě má poslouchat. Podívej Eliška, jak je hodná. Ta takhle nevyvádí. To už teda fakt přeháníš. A nebul mi tu, nemáš proč! Chceš jednu přes pusu, ať máš důvod? Přestaň! No tak uklidni se!
A sedni si už konečně!

Jo taak, tobě se nechce? A kdo to jako za tebe udělá? To myslíš, že ti pořád bude někdo stát za zadkem a popohánět tě? To určitě. Koukej dělat.
Já ti dám, že ne! Už zase máš plnou pusu řečí? Hele, víš co, zmlkni. Nikdo tu na tebe není zvědavej. Musim ti to říkat stokrát? Buď zticha! Nebo si mě nepřej. Varuju tě.

… no ale pořád jsme se nedostali k té výchově, že. Fakt ne?
Tak to máš asi uši v čistírně. Ty mi snad nerozumíš, nebo co? Nerozumíš?? A neskákej mi do řeči! Tady budeš sedět a poslouchat.
Proč?
Protože jsem to řekla!
A nešpul se. Nic strašnýho se ti neděje.

Jenom ještě pořád nevíš, co ti chci říct, viď
Neříkám ti to dost jasně, nebo co?
Hele, mě nezajímá, že se ti to nelíbí. A polož ten telefon, když s tebou mluvím. Chovej se slušně. Já nejsem žádná tvoje kámoška. Myslím to vážně. Přestaň se ksichtit. Slyšíš? Polož to! Ještě jednou a bude zle!
A co je zas tohle prosim tě? Co ta upatlaná klávesnice? Podívej se na to. No jen se podívej! Takhle se zachází s drahýma věcma? Víš, kolik to stálo?

Chceš k tomu něco dodat?
Tak to teda ne. Nebudeme spolu diskutovat. A laskavě přestaň odmlouvat.
Nech toho, slyšíš? Jak se to ke mně chováš?
Co je, kam jdeš? Stůj ti řikám. Pojď zpátky! Okamžitě! Co jsem řekla?! Tady budeš. A ani se nehni. Děláš mi jenom ostudu.
Co to zase vyvádíš?? To mi snad děláš naschvál. Já se z tebe fakt zbláznim.
No co na mě koukáš jak zjara? Říkám ti nikam! Neumíš poslouchat? Pocem! Ani se slušně nerozloučíš? Neumíš pozdravit?!


Ještě jste tady, mámo, táto?
A nemáte chuť někoho praštit? Zlobíte se na nás za tenhle nehorázný článek? Za to plácání slovy, ze kterého jste se nedozvěděli nic kloudného, jenom jste poslouchali urážky? A za ten tón?
Přitom jsme ho jen poskládali z vět, které říkáme svým dětem. Přečtěte si ho znovu, nenajdete v něm písmenko navíc, všechno jsou to jen naše rodičovské věty (s výjimkou nadpisů). Tohle je rodičovský slovník, přátelé. Takhle to my, milující maminky a tátové, solíme dětem.

Dnes a denně můžeme sami sebe slyšet na hřišti, na pískovišti, ve vlaku v kupé pro cestující s dětmi, v čekárně u doktora, v šatně ve školce, na nákupu, v aquaparku, ve frontě na zmrzlinu… a nejvíc možná u nás doma. Tam, kde nás nikdo neslyší, jen děti. To z nás padají krásy... Tak, a naše tabu je venku.

Tohle jsme my. Tohle jsem já. Tohle jsi ty, mámo, táto.


Neposílejte to dál

Ale víte, nemá žádný smysl začít si to kolektivně vyčítat. Prostě ano, tohle jsme my, tohle jsou naše věty. A samozřejmě, jsme i laskavá náruč, starostlivost a pohlazení pro ty naše broučky. Milujeme je.
(Ale je to vidět i na tom, jak k nim přistupujeme? Proč s nimi mluvíme jako s… s kým vlastně? Existuje vůbec někdo, komu bychom bez ostychu řekli všechny tyhle věty? Těžko.)

Jo, tohle jsme my, mámo, táto, co naplat, tenhle „sajrajt“ z nás padá na adresu nejbližších.
Ale když to víme, když si to dokážeme přiznat, ve skutečnosti je v tom kus hrdinství. Klobouk dolů, že jste odsud neutekli. Ale stejně. Poslouchat se to moc nedá, co?
Tak proč to říkáme?

Nejspíš proto, že to slyšíme to odmalička všude kolem. Je to takový všudypřítomný šum, na který jsme si zvykli a naučili se v něm žít. Sice nám z toho jako dětem nikdy nebylo moc dobře a spoustě z těch vět jsme ani nerozuměli, ale přesto se do nás věčným opakováním vepsaly natolik, že je teď automaticky používáme taky.

Ale co kdyby už příští generace dětí tyhle věty neznala?
Co kdyby to byl takový dárek od nás maminek a tatínků k letošnímu Dni dětí?
Co říkáte? Místo bonbonů a atrakcí?


Dárek ke Dni dětí

No dobře, nějaký ten bonbon klidně taky :), ale ten hlavní dárek může letos být, když s nimi začneme mluvit slušněji. Pojďme víc vážit slova a vážit si těch malých lidiček. Než převezmou náš slovník a přestanou si vážit nás.

Zkusíme to? Připojíte se?
(Poslouchejte pak na pískovišti a v čekárně a ve frontě na zmrzlinu, jestli se něco změnilo :) A napište nám!)
Díky.
Za trpělivost. Za odvahu. A hlavně za děti.

P.S. Možná nás sledujete už dlouho. Čtete články z Nevýchovy, chodíte na webináře, dává vám to celé smysl, a stejně z vás pořád tyhle útočné věty lítají. Chcete to jinak, ale nedokážete se ovládnout. Pfffuuff... Máme to někdy v sobě pěkně zažrané. A i když se máma a táta upřímně snaží, i když se každé ráno budí s pocitem – dneska se nám to povede, najednou bác, už se zase slyší, jak na ně ječí...

Ale víte co, i vám dneska patří veliké díky. Že na sobě makáte a nevzdáváte to. Kdybyste s tím chtěli pomoct, aby vás vždycky někdo podržel, když uklouznete, kdybyste chtěli změnit nejen slovník, ale i celé svoje rodičovské nastavení, aby tyhle zažrané věty vymizely z vaší DNA a začalo se vám s dětmi dařit, zkuste náš kurz. Pomůžeme vám to změnit od základů.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger