Pavel Kovařík: Proč se škola, jak ji známe dnes, už brzy stane minulostí?

pondělí 30. července 2018 · 0 komentářů

Školní vzdělávací systém se přežil a přestává dávat smysl. Tady je 10 důvodů, proč se brzy zhroutí a dočkáme se něčeho nového, lepšího.

Zdroj: blog autora 30. 8. 2017

Škola, tedy současná vzdělávací instituce, kterou tvoří budova, učitelé, vzdělávací osnovy, povinná školní docházka a známky, se stává přežitkem. Na školu se budeme chodit dívat maximálně tak, jako se dnes chodíme dívat do muzea.


Proč škole zvoní hrana

Proč si myslím, že je současná škola přežitá a proč škole zvoní hrana? Nabízím desetibodové zamyšlení nad fungováním školského vzdělávacího systému, jak o něm většina z nás dosud odmítá přemýšlet a připustit si jeho blížící se konec.


1. Nikdo ji nechce

Snad s výjimkou politiků, kteří mají (státní) školství jako své hrací hřiště a další z důvodů pro obhajobu vlastní existence a přerozdělování finančních zdrojů. Proto všechny ty reformy a reformy reforem. Ale zeptali jste se někdy žáků a studentů, jestli je to způsob, jak chtějí trávit svůj čas? A nehrajme si teď na toho, kdo ví lépe než děti, jestli školu ke svému životu potřebují. Nebo byste chtěli denně trávit v průměru šest až osm hodin sezením v lavicích a posloucháním něčeho, co vás třeba vůbec nezajímá? Jen tak, protože to někdo řekl?


2. Nemá co nabídnout

Proč hustit dětem do hlavy chemické rovnice, matematické vzorce a historická data, když to vše najdou během několika sekund na internetu? To se týká i předmětů na tzv. odborných školách. Měl jsem možnost nahlédnout do osnov odborných předmětů, které bych podle názvu považoval za ryze praktické a kterým se sám profesně věnuji, ale většinu z toho balastu bych v životě nepoužil. (Ano, chápu, něco se tam přece učit musí…) Ale hlavně, pokud děti něco skutečně zajímá, zjistí si toho tolik, že jejich znalosti dalece předčí znalosti učitelů. Proč je tedy omezovat a ubírat jim kapacitu a radost z objevování toho, co je skutečně baví? Dále, proč stále uctíváme dogma, že se ve škole musíme naučit megabajty informací, abychom měli v budoucnosti přehled a abychom náhodou něco z toho nepostrádali, kdybychom se dané oblasti chtěli profesně věnovat? Místo všech těch znalostí se hodí spíše praktické dovednosti – kreativita, komunikace, schopnost se učit a orientovat se v záplavě informací, schopnost rychle reagovat na změny atd. atd. Tohle nás ale tento druh vzdělávací instituce ze své podstaty nikdy nemůže naučit. Takže co může nabídnout škola současnému žákovi, studentovi?


3. Nemění se

A ani nemůže. Základy stávajícímu vzdělávacímu systému položila v českých zemích Marie Terezie. Od roku 1869 je školní docházka povinná. To se nezměnilo, ale co hůř, nezměnil se ani princip státního školského vzdělávání. Když pominu základní funkci školy, kterou je memorování učební látky, jejím hlavním cílem je vychovávat unifikované občany, kteří se neptají, nemají svůj vlastní názor a podřizují se autoritě, potažmo se učí fungovat ve vytyčeném systému. Nebo se pletu? Argument, že se ve škole děti učí fungovat v systému, slýchám v různých variantách nejčastěji. A tahle funkce školy se dosud nezměnila a změnit nemůže, protože garantem vzdělávacího systému je stát. Nepotřebují dnešní děti trochu jiný vklad do života?


4. Rozděluje společnost

Nemusím příliš připomínat ty vášně kolem zavádění školní inkluze. Dobrá myšlenka. Ale nemíjí se její realizace účinkem tak trochu tím, že je uváděna do života v instituci, která skutečnému rozvoji dětí a spolupráci brání, a která navíc zdůrazňuje rozdíly mezi dětmi třeba kvůli jednotnému klasifikačnímu systému a v podstatě už kvůli samotné nutnosti zavádět tato inkluzivní opatření? A co boje o budoucí směrování školství? Jste spíše pro všeobecné vzdělávání, nebo více fandíte průmyslníkům? A proč ministerstvo brání zřizování soukromých škol, po kterých volají stovky rodičů? To je absurdní! Nebylo by jednoduše efektivnější, kdybychom tyto spory nemuseli řešit a investovali energii do něčeho přínosnějšího? Třeba do vytváření skutečného prostředí, které inspiruje k učení a vzdělávání. Mimochodem, co takhle nechat lidi, aby si o svém vzdělávání rozhodovali sami? Potom by ubylo sporů kolem správného nastavení vzdělávacího systému, protože by se každý mohl vzdělávat, jak by chtěl.


5. Staví proti sobě děti a rodiče

To je asi ještě horší, než vytváření názorových nepřátel ve společnosti. Okamžikem započetí povinné školní docházky začíná pro děti nepřetržitý boj se známkováním, posuzováním, biflováním a psaním domácích úkolů. Dítě nemá na výběr. A rodiče jsou postupně, často aniž by to postřehli, vmanévrováni do role těch, kdo nad tím drží dohled. Jinými slovy, stávají se prodlouženou rukou školy. Většinou spolu s tím přichází nesoulad, napětí mezi rodiči a dětmi, výčitky a dokonce tresty. Ale proč by vlastně rodiče měly být garantem toho, jestli děti umí vyřešit nějaké rovnice, odříkat básničku nebo napsat domácí úkoly? Kvůli škole? Kvůli učitelům? Nebo snad pro dobro svých dětí? Hlavně prosím neříkejte, že vy jste to v té škole taky vydrželi, tak oni můžou přece taky, trocha disciplíny jim neuškodí. Nebo se chcete mstít za to, co vám udělaly předešlé generace politiků a tzv. vůdců společnosti?


6. Certifikáty a tituly ztrácejí hodnotu

Dobře, uznávám, když budete usilovat o zaměstnání ve státní instituci, vytáhnou na vás tabulky a podle výše dosaženého vzdělání vám dají mzdu. Ale už jste slyšeli, že by se nějaký podnikatel ptal, jestli máte diplom z vejšky? Dobře, možná to někde hraje roli. Ale určitě je vždycky důležitější, co uchazeč umí, co má za sebou, nakolik je proaktivní, jak se orientuje v oboru, jaké má vystupování atd. A opět, maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom je spíše certifikátem o načerpaných (a zapomenutých) znalostech, nikoli o dovednostech. Ano, co ti doktoři a právníci a jaderní inženýři… jak ti by se to bez školy všechno naučili? Třeba ano, třeba ne. Nevím, uvidíme, to ale není podstata sdělení. Maturitní vysvědčení, výuční list, diplom, to vše jsou především certifikáty, které schvaluje, vydává a eviduje stát, aby prostřednictvím jejich magické moci udržoval systém státního vzdělávání v chodu.


7. Je to drahé a neefektivní

Údržba budov, vybavení, pedagogické sbory, tzv. pomocné personály, učebnice, učební pomůcky, experti na všechno od učebních plánů, přes metody hodnocení až po nápravu psychicky zruinovaných obětí systému. To jsou miliardy proudící v nekončícím toku času. Navíc jsou to také veřejné zakázky a tím pádem také často výběrová řízení na předem vybrané dodavatele. Opravdu si nedokážeme představit, že by to fungovalo jinak? Že by třeba i za zlomek toho vznikala místa, kde by měly děti příležitost se rozvíjet v tom, co jim připadá užitečné a zajímavé? Navíc máme celou řadu jiných veřejných institucí, které mohou nabídnout užší a současně detailnější záběr na vybranou problematiku (knihovny, muzea, dětská centra, vědecké parky, samoorganizující se zájmové komunity, ale i dosud nevyzkoušené možnosti, které si třeba jen díky potlačované představivosti neumíme představit). V každém případě by možná pro začátek stálo za to dát prostor soukromým iniciativám, po kterých je poptávka a ne jim házet klacky pod nohy.


8. Učitelé jsou nespokojení

Teď nemluvím o penězích. Kdyby to totiž bylo opravdu tak špatné, učitelé budou nejspíš ze školství houfně odcházet jinam. Aktuálně jedeme na vlně hospodářské konjunktury, firmy nabírají a hlásí, že je málo lidí. Takže problém nespokojenosti učitelů vidím jinde. Příčiny najdeme opět v systému. Učitel je postaven do role odříkávače učební látky. Jeho úkolem je odvykládat obsah, ohodnotit schopnost žáků si danou látku zapamatovat a ještě ke všemu musí dohlížet na pořádek a disciplínu ve třídě. Učitel je také člověk, má emoce, na dětech mu záleží, do školství zamířil s chutí učit a být nápomocen na cestě k rozvoji utvářejících se lidských bytostí. Jenže vzdělávací systém ho staví do role „toho na druhé straně barikády“ a s žáky svádí spíše dlouhodobý zápas, namísto společného rozvíjení talentů a vzájemného obohacování. Ubíjející systém. Deziluze. Pak samozřejmě (hlavně od učitelů) slýcháme i to pověstné, že ty děcka jsou úplně nemožný, nedávají pozor, nic je nezajímá, jsou drzí a vlastně vůbec nemá smysl se o cokoli snažit. A to poslední je v tomto případě, bohužel, asi pravda.


9. Okrádá lidi o čas

Takže si pro názornost vezměme 6 hodin denně krát 20 dní v měsíci krát 10 měsíců v roce krát 8 let a máme 9.600 hodin. Když to zaokrouhlíme, tak máme pověstných 10.000 hodin, které vedou podle Malcolma Gladwella k mistrovství v jakémkoli oboru. A klidně ten astronomický počet hodin berme jako nadsázku. Ale proč ten čas, jakkoli dlouhý, trávit tím, že budou děti nuceně sedět ve škole a poslouchat COKOLI z toho, co si nevybraly? A nenechme se oklamat. Ty důležité (a pro další učení se základní) dovednosti se děti prokazatelně naučí samy. To jest bez školy. Znovu: Jak by se to líbilo vám, kdybyste museli někde sedět šest až osm hodin denně, pět dní v týdnu, jen proto, že to někdo řekl? Nechtěl jsem to psát takhle na rovinu, ale nepřipomíná vám to tak trochu vězení?


10. Je to systém založený na donucení

Už jsem to v podstatě napsal několikrát, ale mělo by to zaznít jasně a v samostatném bodě: Naše školství je systém nuceného vzdělávání, ze kterého se nelze odhlásit. Do školy se prostě chodit musí (a i když vezmu v úvahu domácí vzdělávání, pořád platí povinnost dodržovat vzdělávací plány, skládat zkoušky a vůbec se podrobovat průběžné kontrole). Ještě jednou prosím laskavého čtenáře, aby nechal stranou případné rozdílné názory na to, jak a kde se děti mají/mohou efektivně vzdělávat. Když je ale školní docházka povinná, čemu a komu to slouží? Tu otázku ne a ne dostat z hlavy. Žijeme prý ve svobodné společnosti, kde si můžeme vybrat cokoli od jogurtů, přes práci až po politickou stranu ve volbách. Ale proč si nemůžeme vybrat, jak se budeme my a naše děti vzdělávat? Komu patří naše životy a životy (našich) dětí?


Dává dnešní škola ještě smysl?

Jak je patrné, existence školy, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl. Problém přitom není v dětech, žácích či studentech a jejich nechuti se učit a vzdělávat. Problém není ani v učitelích nebo ochotě dětem nabídnout vzdělání a investovat do toho čas a finanční prostředky. Problém je v systému a jeho nastavení.

Jak to vidíte vy? Souhlasíte se mnou? Co je podle vás na celé věci nejdůležitější? Nebo máte opačný názor a myslíte si, že škola přežije i v budoucnu?

Moc rád si přečtu vaše názory a těším se na plodnou diskusi!

PS: Pokud vás zajímá, jaké alternativy vůči současnému systému už dnes existují a jakým směrem bychom se mohli ubírat, přečtěte si tento článek.


Od Pavla Kovaříka již bylo v Učitelských listech publikováno:
Jak se mění role učitele v dnešním světě
Co od nás děti skutečně potřebují


Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za červen 2018

sobota 28. července 2018 · 0 komentářů

Z červnové nabídky novinek Pedagogické knihovny J. A. Komenského v Praze. Tematická recenze je věnována problému šikanování na základních školách.


Novinky za červen 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Otevřená rodina: cesta, během níž vyrostou děti i rodiče / Shefali Tsabaryová ; překlad: Viktor Jurek – 1. vydání
Brno: BizBooks, 2018 – 302 stran
ISBN 978-80-265-0734-5
Vědomé rodičovství – revoluce ve výchově. Hledejte, co vás jako rodiče svazuje, a osvoboďte celou rodinu. Budujte a pěstujte blízký vztah s dětmi. Otevřete se a rozkveťte.

Odpojte své dítě od sítě: 101 způsobů, jak se odtrhnout od přístrojů a užívat si skutečného života / Liat Hughes Joshiová ; z anglického originálu How to unplug your child ... přeložila Jitka Ondryášová – Vydání první
Praha: Euromedia Group, 2018 – 127 stran
ISBN 978-80-7549-632-4
Nabídka různých aktivit, jak v dnešní přetechnizované době trávit volný čas jinak než před obrazovkou, ať už jsou to mobilní telefony, tablety, notebooky či televize.

Lesk a bída vzdělávání / Vladimíra Dvořáková, Jiří Smrčka – Vydání první
Praha: Knižní klub, 2018 – 207 stran
ISBN 978-80-242-6106-5
Publikace se věnuje odvrácené tváři současného vysokého školství.

Úvod do psychologie / Zdeněk Helus – 2., přepracované a doplněné vydání
Praha: Grada, 2018 – 310 stran
ISBN 978-80-247-4675-3
Vývoj vědecké psychologie. Základní duševní jevy. Současná psychologie: věda o psychice, o vědomém a nevědomém prožívání a o chování. Pohled na vlastnosti osobnosti. Uvedení do sociální a vývojové psychologie.

Příliš inteligentní na to být šťastný? Výjimečná inteligence – dar či prokletí? / Jeanne Siaud-Facchin ; překlad Radka Labric – 1. vydání
Praha: Ekopress, 2017 – 227 stran
ISBN 978-80-87865-34-7
Zamyšlení a snaha o pochopení fungování nadaných lidí, jejich zvláštností, jejich síly i jejich zranitelnosti, jejich dětství i dospívání.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky

Mediální výchova není v českém školství vnímána jako důležité téma / Karel Strachota
In: Speciál pro střední školy: příloha časopisu Řízení školy – Roč. 2018, č. 3 (2018), s. 18–19.
Během prosince 2017 a ledna 2018 proběhl ve spolupráci s agenturou Median již druhý průzkum zjišťující stav mediální výchovy na středních školách. Z výsledku šetření je patrný rozdíl mezi vztahem vyučujících k mediální výchově a nastavením vzdělávacího systému. Vyučující považují za problematické celkové nastavení výuky. Nedostatečná podpora, nedostatek kvalitních materiálů. Výuka formou průřezového tématu je nedostatečná a na mediální výchovu není dostatek času. Autor článku, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni (JSNS), seznamuje čtenáře s portfoliem programu. Vyučujícím nabízejí 26 audiovizuálních lekcí věnujících se médiím.

Kritickým myšlením ke skromnějšímu životu / Petra Turečková
In: Komenský: odborný časopis pro učitele základní školy – ISSN 0323-0449 – Roč. 142, č. 3 (březen 2018) (2017/2018), s. 36–41.
Téma udržitelného způsobu života, dobrovolné skromnosti a závislosti na přírodě se dotýká našeho celého života. V článku je prezentována vyučovací hodina žáků 5. třídy základní školy na toto téma. Cílem hodiny bylo, aby si žáci sami stanovili předsevzetí úsporných opatření, která jsou schopni ve svém věku dodržovat. Učitelka zvolila metodu I.N.S.E.R.T. (Interaktivní poznámkový systém pro efektivní učení a myšlení), pantomimu, dramatizaci, práci s videem a metodu Diamant (vrchol diamantu je to, co je pro žáky nejdůležitější). Poslední fází výuky byla reflexe, volné psaní, stanovení cílů a sebehodnocení.


Tematická rešerše: Problém šikanování na základní škole 

Ukázka

Agresivní chování ve školách z pohledu učitelů a žáků 2. stupně základních škol v ČR / Ladislav Csémy, Tamara Hrachovinová, Olga Starostová, Petr Čáp
In: Moderní vyučování: časopis pro nové programy v českém základním školství – ISSN 1211-6858 – Roč. 22, č. 1–2 (leden–únor 2016), s. 14–20.
Předložená studie si klade za cíl shrnout hlavní výsledky projektu, zaměřeného na výskyt vybraných forem agresivního chování ve škole, a v souvislosti s tím analyzovat názory učitelů na agresivní chování v kontextu běžných profesních povinností a názory na způsoby, jimiž by bylo možné agresivní chování žáků ve škole snížit.
Článek je rozdělen na 3 části: 1) Agresivní chování žáků 2. stupně ZŠ z pohledu učitelů, 2) Agresivní chování ve školách z pohledu žáků 2. stupně ZŠ, 3) Kvalitativní část výzkumu – hlavní výstupy.

Preventivní program není ztráta času: školy by se ho měly naučit správně využívat / Jana Švecová ; [autor interview] Jaroslava Štefflová
In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy – ISSN 0139-5718 – Roč. 119, č. 14 (2016), s. 8–9.
Rozhovor s psycholožkou zabývající se v současnosti individuální pomocí dětem, bývalou lektorkou preventivních programů na základních a středních školách. Její zkušenosti se zaváděním preventivních programů zabraňujících rozvoji šikany a dalších negativních jevů ve školních kolektivech a s postoji žáků a rodičů k těmto programům. Jak rychle dokáže zavedení preventivního programu zlepšit klima v třídním kolektivu, jak reagovat na růst počtu dětí s poruchami chování v třídních kolektivech v souvislosti se zaváděním inkluzivního vzdělávání (asistenti pro celou třídu, včasná podpora pro učitele).



Šárka Kabátová: Worldschooling? Cestujeme po světě a učíme se z věcí kolem sebe, říká Češka. Své děti nedává do školy

pátek 27. července 2018 · 0 komentářů

Vyznávají výchovu či životní styl, kterému se moderně přezdívá „worldschooling“. Za tímto pojem se skrývá nomádský styl života rodiny s dětmi, které nenavštěvují školu, učí se jen to, co je zaujme a nikde nejsou doma déle než pár měsíců. „Od běžné české rodiny se ta naše liší asi hodně,“ líčí rozhovoru pro server Lidovky.cz matka tří dětí Lucie Tatranský.

Zdroj: Lidovky.cz 26. 6. 2018

Lidovky.cz: Jak byste popsala váš životní styl? Čemu byste to připodobnila? V čem je odlišný od „běžné“ české rodiny s dětmi?

Životnímu stylu, který provozujeme, se říká worldschooling. Cestujeme s naší rodinou po světě a učíme se z věcí, které jsou kolem nás. S manželem překládáme, takže nám stačí pouze počítač a připojení k internetu a můžeme pracovat odkudkoli. Od běžné české rodiny se ta naše liší asi hodně. Nemáme jeden domov, ale vytváříme si ho pokaždé, když někam přijedeme. Většinou se na jednom místě zdržíme mezi jedním a třemi měsíci. Pak zase pokračujeme dál. Děti nechodí do školy, ale učí se doma. Respektive se učí ve chvíli, kdy je něco zaujme. Naše rodina spolu tráví veliké množství času. Jsme spolu vlastně pořád. Nejdůležitější věci jsme schopni zabalit do pěti příručních zavazadel a fungovat z nich několik měsíců.

Lidovky.cz: Proč jste se vlastně rozhodli nezůstávat na jednom místě, ale cestovat, a to i s dětmi?

To asi nemělo nějaký konkrétní důvod. Cestování nás s manželem vždycky bavilo a dávalo nám smysl. A ve chvíli, kdy jsme začali cestovat pomalu a na plný úvazek, tak to byla pohoda i se třemi malými dětmi. Přijde mi, že při cestování člověk neustále vystupuje ze své komfortní zóny a to mu otevírá obzory.

Lidovky.cz: Je výchova dětí na cestách odlišná od té domácí?

Nemyslím si. Na cestách řešíme nejspíš to, co většina rodičů tady v České republice.

Lidovky.cz: Jak se učíte s dětmi? Kolik času vám to denně zabere a v čem je to odlišné u každého dítěte?

Pokud s dětmi objevíme téma, které je zajímá, tak se mu věnujeme tak dlouho, dokud nás baví. Děti se dost často „učí“ bez nás. Mají přístup k elektronickým knihám a internetu a spoustu věcí si zjišťují samy. Každé se věnuje tomu, co mu dává smysl, a způsobem, který mu vyhovuje. Tomuto způsobu vzdělávání se říká sebeřízené a dospěli jsme k němu postupně.

Lidovky.cz: Stačíte na jejich vzdělávání? Nebo si musíte studovat látku dopředu?

Neustále narážím na to, že děti zajímají věci, o kterých nemám ani zdání. Nemám problém jim říct, že o tématu nic nevím. Jednoduše jdeme a společně vyhledáme informace. Nic dopředu si nestuduji, protože nejsem schopna odhadnout, co je zrovna zaujme.

Lidovky.cz: Co vidíte jako největší výhody takového životního stylu?

Cestování otevírá oči. Každý den se přesvědčujeme o tom, že svět není tak strašně nebezpečné místo, jak se nám mnohdy snaží média předkládat. Učíme se respektovat jinakost a vidět věci v souvislostech. Cestování všeobecně každého obohacuje.

Lidovky.cz: A naopak nevýhody?

Občas je dost těžké být daleko od rodiny a přátel, ale jezdíme do Česka alespoň na dva měsíce v roce, abychom si všechny užili. Pak je také dost náročné, že spolu trávíme všechen čas a nemáme babičky nebo hlídací tety, abychom si s manželem mohli například zajít na rande. Naštěstí potkáváme na cestách spoustu dalších worldschoolujících rodin a tak si občas vzájemně vypomáháme.

Lidovky.cz: Jak vnímají děti, že nevyrůstají jako jejich vrstevníci? Uvědomují si to vůbec?

Ve světě je worldschooling velmi populární, takže se setkáváme s rodinami, které žijí stejným životním stylem. Možná proto to děti nevnímají jako něco výjimečného. Prostě ví, že každý to má trochu jinak a nějak je to netrápí. Jediné, co jim občas chybí, jsou kroužky, o kterých jejich čeští kamarádi často vyprávějí.

Lidovky.cz: Nechtěli jste se někdy vrátit a žít podle „standardního“ modelu?

Jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Ale v tuto chvíli nám tento životní styl vyhovuje. Až to někoho z nás přestane bavit, tak budeme přemýšlet o nějakém kompromisu. :)

Lidovky.cz: Byl problém najít školu, která by vám vyšla vstříc?

Děti jsou zapsané v zahraniční škole, ve které probíhá i hodnocení, a do Čech pouze dodáváme vysvědčení.

Lidovky.cz: Nebojíte se, že budou mít děti problém ve chvíli, kdy se od vás odpoutají?

Tak to mě upřímně nikdy nenapadlo. Nedovedu si představit, proč by tomu tak mělo být. Naopak si myslím, že pokud máte dobré základy, lépe se vám na nich staví vlastní svět…

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Sarah Louise Esau: Může unschooling zachránit planetu?

středa 25. července 2018 · 0 komentářů

Může unschooling zachránit naši planetu? Myslím, že ano. Základní principy unschoolingu tak, jak je chápu já, jsou: souhlas, respekt, svoboda, podpora, láska, napojení, sounáležitost.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 19. 6. 2018

Unschooling je sebeřízené vzdělávání, které vychází ze zájmu dítěte a využívá maximum činností z reálného života. Podporuje vnitřní motivaci a osobní zodpovědnost bez užití donucování a do středu pozornosti staví mezilidské vztahy a vzájemný souhlas ve všech aspektech každodenního života.

S tímto přístupem ostře kontrastuje nikým nezpochybňovaný názor, který dnes v naší kultuře, vystavěné na politicko-sociálním systému patriarchátu, panuje – totiž názor, že k tomu, aby z našich dětí vyrostli společenští a užiteční členové společnosti , musíme je řídit. Podle Teresy Graham, autorky knihy Parenting for Social Change (Rodičovstvím ke společenské změně, u nás zatím nevyšlo, ale přeložené články od T. G. jsou ZDE – pozn. SU), v sobě máme všichni hluboce zakořeněnou představu, že „ti silnější mají právo ovládat ty méně silné, a že počátek toho leží ve vztahu rodiče a dítěte“.

Náš systém vzdělávání tyto společenské normy již dlouhou řadu let naplňuje a „tvaruje“ děti tak, aby byly produktivní v systému globální ekonomiky. Mezi všemi těmi reformami povinného vzdělávání, které od jeho masového rozšíření na konci devatenáctého století proběhly, se současný vzdělávací systém nezamyslel nad tím, co by mohlo potřebovat či chtít samo dítě, nebo jestli daný vzdělávací model aktivně podporuje lidskost a život na této planetě. Ačkoli „politický imperativ“ brojí za neustálý růst, všechny fyzické důkazy – klimatická změna, eroze půdy, mizející přirozené prostředí živočišných druhů, mizení druhů samotných a tuny plastu znečišťujících naše oceány – nám společně naznačují, že náš vzdělávací model závislý na politickém systému rychle ztrácí udržitelnost.

Dokud se za pilíře úspěšné společnosti považuje zisk, průmysl a korporátní styl života, bude plundrování přírodních zdrojů pokračovat. Má-li život na Zemi přežít, je nutné tyto globální politické a ekonomické struktury, včetně našeho současného školského systému, demontovat.

U nás ve Spojeném království máme demokratickou společnost, naše školy tomu však neodpovídají. V mnohých z nich se dnes vyučují takzvané Britské hodnoty, které se prý mají soustředit na témata svobody jednotlivce a demokracie – přitom však naše státní školy a většina nezávislých škol samy o sobě demokratickými institucemi nejsou. Skutečná demokracie ve školách by umožňovala rovnou a aktivní spoluúčast na všech oblastech (školního) života; umožňovala by, aby hlasy studentů měly váhu ve všech záležitostech týkajících se školy – skutečnou váhu, ne jen tak na oko, jako se děje v povrchních školských radách.

Svoboda, pokud by všem školákům skutečně byla přiznána, by zahrnovala absenci svévolných omezení a brala by v potaz práva všech zúčastněných. Přesto většina dětí nemá ohledně docházky do školy na výběr – považuje se to za prostý fakt, který většina lidí nezpochybňuje. Navíc jsou dětem základní práva a svobody upírány i za školními vraty. Vzdělávání probíhá násilně, za použití modifikace chování v podobě žebříčků odměn, výhrůžek, kolektivních trestů, nechávání po škole a rituálního ponižování. Některé školy mohou vytvářet dojem citlivějšího přístupu, který se více soustředí na dítě, a učení v nich působí poutavěji, celostněji a zábavněji. Když se však podíváte pod povrch věcí, zjistíte, že víceméně každá škola, s výjimkou té hrstky, která se soustředí na sebeřízené vzdělávání, stojí na principu donucení…

…V průběhu krátké existence povinného vzdělávání jsme si zvykli věřit tomu, že se děti dokáží učit jen donucením. Dávno jsme zapomněli, že děti jsou ve skutečnosti studenti od přírody a mají vrozenou potřebu učit se – chodit, mluvit a objevovat svět kolem sebe prostřednictvím hry, pozorování a zkoumání. Jako by nestačilo, že věříme tomu, že děti potřebují být k učení nuceny, věříme i tomu, že musíme regulovat, co se učí. V průběhu času jsme přijali myšlenku, že, abychom v životě neselhali, musíme všichni usilovat o akademickou verzi úspěchu.

Prostou pravdou je, že planeta nepotřebuje více úspěšných lidí. Zato zoufale potřebuje více mírotvůrců, léčitelů, restaurátorů, vypravěčů a milovníků všeho druhu. Potřebuje lidi, kteří žijí dobře tam, kde žijí. Potřebuje lidi s morální odvahou, kteří jsou ochotní připojit se k boji za obyvatelný a lidštější svět. A tyto vlastnosti mají pramálo společného s úspěchem tak, jak si ho definovala naše kultura.

Způsob vzdělávání, který byl vymodelovaný ve školách, nám umožnil industrializovat Zemi. Teď ale nastal čas zvolit si místo nadvlády nad Zemí důvěrnost s ní. Generaci za generací zapomínáme, jak na naší planetě žít udržitelně. Naše moderní osnovy, rozdělené do jednotlivých předmětů, jsou odtržené od navzájem propojeného celku – předměty jsou teoretické a nemají kořeny v Zemi. Unschooling je oproti tomu život sám, neexistuje v něm žádný reálný rozdíl mezi životem a učením…

Samozřejmě, že děti navštěvující školu mohou být ekologicky uvědomělé. Nicméně vzdělávání založené na formátu „shora dolů“ a „sedíme v lavicích“ osloví jen některé děti, zatímco jiné z procesu vyřadí. Přestože skvělí učitelé, mentoři a vzory budou vždy potřeba, co není potřebné je onen donucovací systém, který nám říká, co si myslet, jak se chovat a který nás okrade o naše mladá léta a přirozenou touhu učit se. Nepotřebujeme systém, který nás odděluje od našich rodin, našich komunit a skutečného života za dveřmi učebny.

Jak ale vlastně unschooling souvisí se záchranou naší planety? Je jisté, že naše zacházení se Zemí je do určité míry odrazem toho, jak se chováme jeden ke druhému…

…To, co musíme udělat, je odklonit principy vzdělávání od lhostejnosti k Zemi směrem k jejímu léčení. A tento proces začne až tehdy, když vyléčíme sami sebe a naše vztahy mezi sebou. Musíme naši sílu přesunout z oblasti ovládání do oblasti podporování.

Unschooling – tato přirozená nástavba respektujícího rodičovství – je onou archou, na kterou se musíme nalodit, abychom Zemi zachránili. Unschooling není jen o vzdělávání a učení, je to způsob žití. Největší mylnou představou o unschoolingu je, že jde o pasivní „nevýchovu“. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, jelikož unschooling ve skutečnosti vyžaduje vyšší stupeň interakce a propojení s dětmi. Ale v roli, která je podporující, a ne ovládající.

Přestože jsou rozhodnutí a zodpovědnost za učení zcela v rukou dítěte, má rodič nebo opatrovník velký vliv na to, zda okolní prostředí umožňuje přirozeným učebním instinktům dítěte efektivně pracovat. Rodič musí zajistit, aby dítě mělo přístup k rozmanitým zdrojům poznání a lidem, a mohlo si tak podle nich utvořit pestrou paletu dovedností, vědomostí a hodnot naší kultury. Dítě potřebuje hodně času a svobody, aby mohlo rozvíjet své zájmy, a také potřebuje mít poblíž rodiče, který zodpoví otázky, bude s ním interagovat a pomůže.

Unschooling také neznamená svobodu, kdy si můžete dělat, co chcete. Namísto toho po vás vyžaduje respektovat osobní hranice lidí v okolí, vede k naslouchání svému nitru a nalezení vnitřního řádu, na rozdíl od ovládání nějakou nahodilou vnější autoritou. Namísto svévolných pravidel nastoupí pravidla a hodnoty rodiny a hlavním cílem se stane vzájemná láska a péče. Jde o to trávit společný čas s těmi, které milujeme nejvíc na světě, a podporovat je v tom, aby se stali co nejlepšími lidmi tím, že se společně postavíme výzvám společnosti.

Z pedagogického pohledu spočívá podstata unschoolingu v tom nechat se vést k vlastní nezávislosti, kriticky myslet a učit se ze zájmu, nikoli kvůli tomu, kam až to můžete v naší společnosti založené na konzumu a pohodlnosti dotáhnout. Unschooling si váží všech druhů znalostí, protože věří, že každý člověk může planetě předat něco cenného.

Model unschoolingu by mohl být skutečně inkluzivní, a to v takové míře, jaké náš současný školský systém nikdy nedosáhl a nikdy nedosáhne. Podle Petera Graye, výzkumného profesora na Bostonské univerzitě a zastánce demokratického vzdělávání, se alternativy k výuce donucováním ukázaly být levnějšími, a stávají se tak naprosto dostupnou možností pro všechny děti. Když Gray zmiňuje například školu Sudbury Valley, uvádí, že „ve srovnání se státními školami v okolí funguje zhruba s polovičními náklady na žáka.“

S ohleduplným využíváním technologie, tohoto nepřítele přírodního světa, dnes „unschoolingový sen“ ožívá naplno. Technika samořízenému učení významně napomáhá a mnoha rodičům poskytuje možnosti, jak flexibilně pracovat na dálku. Tento životní styl se tak dnes stává stále více přístupným. Technologie přináší rozmanité možnosti vzdělávání a dnes již existuje nespočet zdarma přístupných služeb, které dětem umožňují z domova snadno získávat nové dovednosti či informace.

Místo toho, abychom omezovali otevírací dobu knihoven nebo je dokonce zavírali, vylepšeme je a naopak rozšiřme tak, aby mohly poskytnout společenské prostory pro setkávání unschoolerů a rozšířily nabídku zdrojů, ze kterých lze čerpat. Pojďme vytvořit zařízení, která budou podporovat každé dítě v sebeřízeném vzdělávání. Pojďme založit více komunitních zahrad a pozemků a povzbuzujme další a další rodiny k pěstování vlastního jídla. Právě toto jsou místa, která navštěvuje naše důchodová populace, náš přirozený zdroj zkušeností, která nás může mnohému naučit. Pojďme najít další příležitosti k setkávání všech generací. Tak, aby mohly pracovat na společných projektech, budovaly soucítění a rozvíjely společnou odpovědnost vůči Zemi, místo toho, abychom je zavírali do příslušných institucí.

V ideálním světě bychom školy nepotřebovali. Je ale pravda, že ne každý rodič si přeje nebo se cítí být připraven na unschoolingové vzdělávání svého dítěte doma na plný úvazek. Je tedy třeba vzít ohled na to, že některé rodiny věří ve výuku donucováním jakožto nejlepší nebo jedinou myslitelnou volbu. Všechny děti si zaslouží něco víc. Tady ve Spojeném království bychom mohli po přehodnocení priorit společnosti otevřít státem financované demokratické školy , které budou využívat sebeřízené vzdělávání a budou tvořit součást našich komunit. Znamenalo by to, že by všechny děti, bez ohledu na barvu kůže, na výsledky testů, na náboženství, na výdělek rodičů nebo na místo bydliště, měly přístup ke vzdělávacímu prostředí v souladu s étosem unschoolingu.

Přestože unschooling nezaručuje více zážitků mimo domov nebo třídu, může tomu tak být. Poskytuje rodinám čas, svobodu a příležitosti k tomu, aby mohly trávit více času venku a staly se autentickou a živoucí součástí svého okolí a svých komunit. Co takhle odstranit ty zdi, ta omezení, která děti po většinu jejich dne uměle drží zavřené v místnostech, a zjistit, co by se mohlo stát? Zapomněli jsme snad, že jsme zvířata, součást přírody? Když se pozorně zaposloucháme, opravdu můžeme zaslechnout své vlastní volání divočiny. Jak řekl E. O. Wilson: lidstvo „získalo náklonnost k životu, zemi, lesům, vodě, půdě a místu“.

Unschooling je dar, který po vás chce, abyste zpomalili, prohloubili dech, vychutnali si přítomný okamžik a rozmontovali vše, co jste si doteď mysleli, až se znovu objeví podstata toho, co znamená být člověkem. Žádá, abyste zpochybnili nejen vzdělávání, ale samotnou podstatu žití, a tím vás vyzývá k vědomému životu. Unschooling k vám přistupuje s respektem, a vy pak díky tomu máte větší kapacitu k tomu, abyste projevovali respekt všem ostatním živým bytostem…

Celý text si můžete přečíst ZDE.



Martin Zvěřina: Utéci ze škol. Státu se v některých situacích represe nevyplácí

pondělí 23. července 2018 · 0 komentářů

Rodiče, pro které je domácí vzdělávání příliš svazující, si našli cestu, jak jeho „přísná“ pravidla obejít. Naději, že by tato praxe mohla být legalizována, mají nulovou – v nynějších časech nenajdete politickou reprezentaci, která by zrušila povinnou školní docházku či dohled státu nad vzděláváním.

Zdroj: Lidovky.cz 14. 6. 2018

Unschooling, metoda, kdy si dítě samo určuje, čemu se bude věnovat, v čem se hodlá vzdělávat, vypadá jako anarchie, avšak nemusí být ani nefunkční, ani nedostatečná.

Každý z nás si ze základní či střední školy odnesl nějakou „slepou skvrnu“, tedy předmět, ze kterého si, rokům usilovného vzdělávání navzdory, nepamatuje téměř nic. Může to být ruština, fyzika, dějepis či cokoli jiného, podle povahy každého z nás, a přesto takový člověk ve společnosti bezproblémově funguje. Není tedy vyloučeno, že absolvent unschoolingu může být nerozeznatelný od řádně vycepovaného studenta.

Problém je v tom, že takový postup narušuje systém a ten systém ručí za kvalitu výuky. Zatímco v unschoolingu ručí za kvalitu výuky pouze rodič, u kterého dospělé dítě těžko může, zvláště pak zpětně, vymáhat náhradu za ušlé příležitosti či si stěžovat na to, že nezískal kýženou práci. Ne že by u státu mohl, ale stát vydává prostřednictvím škol diplomy a certifikáty, které de facto jsou „pracovními knížkami“.

Ve světě, v němž drtivá většina občanů požaduje kontrolu a stát i Evropská unie certifikují téměř vše, není prostor pro takové rizikové vzdělávání. A to i přesto, že například ministr zdravotnictví se chystá povolovat léčitele, i když je to nesmysl, stejně jako samotná představa „certifikovaného šarlatána“. Bohužel, způsoby, jakými stát tlačí na exoty, kteří se chtějí dostat mimo oficiální systém, přinášejí úplně opačný výsledek.

Například dlouholetý a nákladný boj vakcinologické lobby proti pár odpůrcům očkování v průběhu let zmnohonásobil počet těch, kteří k vakcinaci přistupují s krajním podezřením. Proto je na místě poprosit odpovědné činitele, aby na příznivce unschoolingu neposílali, obrazně řečeno, komanda v kuklách a s beranidlem. Rozhodně tím neprospějí dotčeným dětem a rodičům, a koneckonců ani státu, který zastupují. Společenskou atmosféru v to nepočítaje.


Joseph Cornell: Objevujeme přírodu. Učení hrou a prožitkem

sobota 21. července 2018 · 0 komentářů

Joseph Cornell, přírodovědec a pedagog, zjistil, že děti se učí mnohem efektivněji, je-li atmosféra učení naplněna radostí a je-li jim umožněno, aby se do předmětu učení zcela ponořily.

Jeho koncepce tzv. flow učení (flow označuje plynutí – tedy plynutí zážitku samotného, splynutí prožívajícího člověka s intenzivním prožitkem) zahrnuje čtyři na sebe navazující kroky:
1. probuzení nadšení,
2. zaměření pozornosti,
3. ponoření do nezprostředkované zkušenost
4. sdílení zážitků s ostatními.

Aby autor pedagogům či rodičům pomohl navozovat celý cyklus flow učení, předkládá ke každé fázi různé příklady her. Kniha je určená pro volnočasové pedagogy a vedoucí programů v přírodě, učitele a rodiče se zájmem o přírodu.

Američan Joseph Cornell (1950) je dnes jednou z vůdčích světových postav environmentální výchovy. Vyvinul hojně využívanou metodiku pro aktivity s dětmi v přírodě – tzv. flow učení. Je zakladatelem Sharing Nature Foundation, kde jsou jeho metody dále rozvíjeny. Přednáší a vede workshopy po celém světě, jeho knihy byly přeloženy do více než 15 jazyků.

Více podrobností a ukázky najdete ZDE.


Buďte zajímavější než počítač! 10 tipů pro rodiče, díky kterým dá dítě přednost vám

pátek 20. července 2018 · 0 komentářů

Jestli vaše dítě prosedí celé prázdniny u počítače, záleží především na vás. Počítače, mobily a tablety jsou sice velkým soupeřem, nikoli však nepřekonatelným. S trochou fantazie, pochopením a především chladnou hlavou, bude brzy mnohem snadnější nasměrovat dítě také k jiným aktivitám.

Vaše úsilí má smysl, řešit rozvinutou závislost na internetu či hrách je mnohem obtížnější, než jí předcházet. Odborníci z brněnského Centra prevence Společnosti Podané ruce sestavili praktické desatero, které vám s tím pomůže.


10 rad pro rodiče a prarodiče, kteří chtějí být lepší než počítač

1. Nepodporujte komfort v počítačovém „doupěti“ vašeho dítěte tím, že mu tam nosíte jídlo, pití apod. Jeho potřeba odcházet od počítače se tím snižuje. Zkuste dítě naopak co nejčastěji vylákat na nějakou zajímavou aktivitu, jako je společné jídlo, sport nebo výlet.

2. Buďte dětem příkladem. Nemůžete po nich chtít, aby netrávily čas na internetu, když sami prosedíte u počítače celé hodiny. Nezapomeňte, že děti jsou vaším odrazem.

3. Neztrácejte nervy! Dříve, než ve vzteku vypnete dítěti počítač, se zkuste zeptat, co hraje a kolik času potřebuje na dokončení úkolu. Také by se vám nelíbilo, kdyby vám někdo vzal knihu, když jste na předposlední stránce.

4. To, že dítě dostanete radikálním způsobem od počítače ven, ještě neznamená, že mu tím nabízíte kvalitní alternativu trávení volného času. Zajímejte se, jak vaše dítě tráví čas mimo domov a nabídněte mu smysluplné aktivity.

5. Komunikujte. Všímejte si více toho, co vaše děti vyhledávají na internetu, jaké hry hrají, na co se dívají v televizi, čím se baví na mobilu. A než začnete vymýšlet ty nejsložitější kombinace hesel pro rodičovské zámky, zkuste si s nimi prostě více povídat.

6. Berte vážně doporučený věk u her. Než dítěti pořídíte novou hru, zkuste si o ní zjistit co nejvíce, stačí její název zadat do vyhledávače na internetu. A nezapomínejte, že hry už nejsou výsadou pouze počítačů.

7. Také věkové hranice pro užívání sociálních sítí mají své důvody. Vaše děti ještě nemusí umět vyhodnotit všechna rizika kyberprostoru.

8. Přehnanou kontrolou ničeho nedocílíte. I když chcete být zodpovědní a vědět, s kým a o čem vaše děti na sociálních sítích komunikují, respektujte jejich soukromí. Veďte děti k samostatnosti a zodpovědnosti, abyste jim mohli důvěřovat a aby děti důvěřovaly vám.

9. Všichni máme stejné množství času, záleží jen na vás, jak s ním naložíte. Věnujte z něj největší kus právě dětem. Dejte si tu práci a vymýšlejte různorodé aktivity, které vaše dítě zaujmou. Spoustu tipů můžete najít (paradoxně) právě na internetu.

10. Společné chvíle jsou to nejcennější! Čím více času budete trávit se svými dětmi, tím lépe jim porozumíte, pochopíte, co je baví a proč. Vymyslet smysluplné činnosti pro volný čas bude potom mnohem snadnější a v praxi efektivnější.

Více inspirace a další rady pro rodiče najdete také v krátkém videu „Jak předcházet on-line závislostem“, které připravilo Centrum prevence v Brně.


Klíčovou roli hrají rodiče, problém však stále více zajímá i školy

Centrum prevence v Brně působí na více než stovce škol v Jihomoravském kraji. Realizuje přes 800 preventivních programů za rok, přičemž se zaměřuje na různé typy závislostí. Trendem posledních tří let je rostoucí zájem základních škol o programy zaměřené na netolismus, tedy závislost na internetu. „Zatímco v letech 2016 a 2017 tvořily tyto programy 17 % procent z celkově realizovaných, tak za 1. pololetí 2018 se poptávka zvýšila na 29 %. Školy také mají stále častěji zájem, aby naše programy absolvovaly i mladší děti. V roce 2016 tvořily programy se zaměřením na netolismus na prvním stupni 3 % všech programů, v letech 2017 a 2018 je to už 7 %,“ upřesňuje Jan Veselý, vedoucí Centra prevence v Brně.


Centrum prevence v Brně, společnost Podané ruce o. p. s.

Centrum prevence v Brně působí od roku 1994. Zaměřuje se na realizaci všeobecné, selektivní a indikované primární prevence. Působí v celém Jihomoravském kraji a spolupracuje s více než 120 školami a školskými zařízeními. Ročně svými programy osloví 16,5 tis. žáků. Centrum také pořádá vzdělávací aktivity pro pedagogy a rodiče a poskytuje poradenské služby.



Katka Králová: Skrytá tvář pochvaly: Co dětem škodí víc? Chválit, nebo nechválit?

středa 18. července 2018 · 2 komentářů

Jsem si vědoma, že tímhle tématem rýpnu do vosího hnízda. Neznám totiž v naší zeměpisné šířce nikoho, kdo by svému dítěti aspoň sem tam neřekl: Jde ti to pěkně, šikulka! Nebo: Vidíš, jaká jsi šikovná holčička. Teda ty jsi fakt borec, jak parádně jezdíš na tom kole. Ale přesto, milí rodiče, nemůžu si pomoct, rýpnu do toho (naštěstí nejsem alergická na vosí bodnutí :)). Zvu vás k článku, který vás možná naštve, možná zabolí – ale změní váš pohled na chválení všeho druhu.

Zdroj: Katka Králová, blog Nevýchova 12. 7. 2018

Chválení totiž vypadá natolik přirozeně a hezky, že je nejvyšší čas tuhle pozitivní škatulku rozbít a podívat se, co to v ní hnije. A co ve skutečnosti znamená, když děti chválíme. Nic moc teda, řeknu vám rovnou.


Chválení se tváří přirozeně. Díky staré výchově v nás

Byli jsme v tom všichni vychováni: hodné holky, zlobivé holky, šikovní kluci, raubíři.
A tak není divu, že nám to chválení a dělení na hodné šikulky a zlobivá trdla tak nějak přirostlo k puse.
No a pak se objeví moderní výchovné styly, které tvrdí: No, tak to počkat. Vy chválíte svoje dítě? Tak to z něj ale vychováváte závisláka, víte to? Takového, co bude vždycky dělat věci jen pro to, aby se někomu zavděčil. To ho neučíte do života nic dobrého, chápete?
A vy si možná říkáte:
To je snad proti zdravýmu rozumu už. Nemůžu svoje dítě ani pochválit? Je to přece pro něj dobrý, ne? Co mám teda jako dělat? Mě máma nikdy moc nechválila, pořád jen kritizovala, a jak by mě to zahřálo, kdyby mě občas pochválila. Ne, to fakt nechápu, je to nějaký divný celý.
Víte co? Máte pravdu. Je to nějaký divný celý.
Ona totiž ta hra o chválení a pozitivním vlivu pochvaly je celá tak trochu mimo. A děti to moc dobře cítí. Vyškolil mě v tom před časem náš Janek.


Chválíme, protože dětem nevěříme

Jedeme takhle autem, už je to dlouhý a Janek (10) mi najednou říká:
„Kači, pojď si povídat.“
„Tak jo, a o čem?“
„Nevím, o něčem, co tě zajímá.“
„Tak jo,“ říkám, „zeptám se tě na něco, co mě zajímá, jo? Ale nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš. Co je ta úplně nejvíc nejhorší věc, kterou dělají rodiče dětem?“
Napadají mě věci jako: mlátí je, křičí na ně, ale dostanu úplně nečekanou odpověď.
„Nevěří jim. Myslí si, že jsou blbý a že nic nedokážou. Ale děti toho dokážou mnohem víc, když je nikdo nepodceňuje. Ale když jim to dospělí takhle říkají, začnou si to myslet taky, že nic nedokážou, a to je to nejhorší.“
Řídím, koukám pořád dopředu, ale cítím, že se ze zadního sedadla začíná rozvíjet důležitý rozhovor. Říkám: „Aha, ale spousta dospělých přeci děti podporuje a chválí, ne?“
To, co se dozvídám, mě zarazí do sedačky ještě víc.


Chválení je podvod

„No to jo, ale to je podvod. Oni totiž ve skutečnosti dětem nevěří. Ale chtějí, aby byly chytrý a šikovný, takový, jaký je chtějí – a tak je chválí, aby pak ty děti dělaly, co potřebují.”
A sakra. Kolik toho, co dospělí považují za geniální strategii, jim děti nebaští.
„To není opravdová pochvala,“ pokračuje hlas na zadním sedadle, „to je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný. Pro ty, kterým nevěříš. Ne pro toho, komu fakt věříš.“
Jen polknu.
„Jako fakt si myslíš, že mi dělá radost od někoho slyšet, jak jsem šikovnej, když to vím?“ říká mi ještě. „Prostě dospěláci si o nás myslí, že jsme malí, blbí, nic nechápeme, nemáme z toho rozum.“
Pomalu mi na sedadle řidiče padá brada.
Tak moc mají ty dospělácké kličky prokouknuté. Všechno to cítí. A my si myslíme, že to s nima fakt umíme a že je podporujeme a motivujeme a… omyl jak vrata, milí rodiče.


Proč chválíte vy?

Myslela jsem na článek o chválení už dlouho, a dobře, že jsem počkala na tenhle moment. Janek to totiž vystihl dokonale. Dívejte:
Proč svoje dítě chválíte vy?
A budu teď možná trochu drsná, ale až vyjmenujete všechny ty důvody, jako že ho přece chcete ocenit a chcete, aby měl ze sebe radost a věděl, že je dobrej... ruku na srdce, řekněte, proč ho chválíte doopravdy?
Proč mu říkáte – šikulka! – když se vyčůrá do nočníku?
Chvíli o tom přemýšlejte.
Není to náhodou proto, že si myslíte, že je ještě malý a ne dost šikovný, aby to dokázal i bez vašeho tleskání nad plným nočníkem? Že potřebuje pozitivní motivaci, aby to zvládnul? A že mu nedokážete důvěřovat, že se naučí čůrat do nočníku, až bude jeho čas?
Jak moc věříte v jeho schopnosti a přirozený vývoj?
A když říkáte – no teda, taťko, podívej, jakýho máme šikovnýho kluka, už čůrá sám! – opravdu ho v tu chvíli oceňujete, nebo mu spíš hrajete divadýlko, abyste ho správně naladili a příště chtěl zase na nočník? (Jinými slovy, aby udělal, co chcete vy?)
Jenže celé to divadýlko nad nočníkem (a podobných situací je spousta, ještě si je ukážeme) je jedna z největších manipulací, které se rodič nevědomky dopouští. „To je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný, Kači“ – která způsobí přesný opak toho, co pro svoje dítě chcete: nerozvíjí jeho schopnosti, naopak, zabíjí je.
Pojďte se na to podívat, ať víte, o čem mluvím. Představte si na moment, že jste malé dítě. Budu vám teď chviličku tykat, aby vám to šlo snáz.


Když dítě začne dělat radost rodičům

Takže – představ si že jsi malé dítě, jsou ti tak čtyři roky. Jsi doma s mámou a hraješ si na zemi v obýváku s kostkama. Máma něco vaří v kuchyni a pouští si k tomu rádio. To se ti líbí, hudbu miluješ. Vyskočíš od kostek a začneš se vrtět do rytmu.
„Teeda, ty krásně tancuješ,“ řekne máma. A usměje se na tebe. Z rádia začne další písnička, trochu rychlejší. Je to tvoje oblíbená, tak se rozhýbeš ještě víc a točíš se dokola, necháváš ruce vlát kolem sebe a cítíš z toho takovou lechtavou radost v břiše, je to úplně parádní pocit.
Poskočíš si do rytmu a uděláš otočku, a ještě jednu, jupííí! A máma se na tebe podívá a říká: „No tobě to jde, šikulka! Já úplně žasnu.“
Směješ se na ni a děláš další otočku. Když se to mámě tak líbí. A ještě, dívej, mami. Už se tolik nesoustředíš na hudbu, která tě před chvílí roztančila. Sleduješ mámu. Schválně, co řekne, až uděláš další kreaci.
Usmívá se, tak dobrý, tohle se ti povedlo, máma má radost.
Najednou jí ale zazvoní telefon. Utře si ruce do zástěry a jde ho zvednout. „Ahoj Moni, jó, dobře se máme. Počkej, v úterý? To asi nemůžu, máme tam plavčo...“
Aha, to volá teta Monča. Mamka s ní povídá a už na tebe vůbec nekouká. Mamko, směj se, dívej, jak mi to jde. Trochu ještě přidáš, aby to máma viděla, začneš vyskakovat, děláš jednu otočku za druhou… a máma se najednou na tebe otočí a řekne přísně:
„Přestaň dupat, prosim tě! Vůbec neslyšim, co teta říká.“
Zarazíš se a zůstaneš stát. Co je, mamko? Vždyť tančím pro tebe. A prve se ti to tak líbilo.
Přeješ si, aby se máma zase na tebe otočila a smála se a…
Máma dotelefonuje a říká: „Kolikrát jsem ti říkala, že když telefonuju, tak nemáš dělat rachot? Víš, jak je to nepříjemný? No nekoukej na mě, zlobim se.“
Stojíš tam, hudbu z rádia už ani nevnímáš, a je ti smutno. Přece to byl tanec pro tebe, mami.
„No, teď si můžeš blbnout, jak chceš. Předveď mi zase něco pěknýho, ať to tu můžu v klidu dovařit.“
Ale tancovat ti teď vůbec nejde. Radost z hudby je pryč. V těle teď nemáš žádný rytmus, jen takové nejisté prázdno. Chceš se aspoň na chvilku přitulit k mámě a cítit, že jsi pořád její šikulka. Tak přijdeš blíž, chytneš ji za nohu a přitiskneš se k ní.
„Ach jo, teď když můžeš tancovat, tak mi tu budeš trucovat a motat se mi pod nohy? Jdi dál, ať tě neopařím, prosim tě. Slyšíš, pusť mě, ty děláš vždycky všechno opačně.“
Cože, mamko? Vůbec ti teď nerozumím. Já přece dělám všechno, abys ze mě měla radost. Tancuju pro tebe, aby ses usmívala a říkala, jak mi to jde. A kreslím pro tebe, pamatuješ? Vždycky mi pak říkáš – tééda, takovej pěknej obrázek, to se ti povedlo. A sním pro tebe i tu hnusnou teplou mrkev z polívky, mamko, když řekneš – velký šikovný děti jedí všechno, tak šup, zblajzni tu mrkvičku, ať mám z tebe radost.
Moc si to přeju, abys ze mě měla radost, víš? Prosím, řekni to zase. Ať nemusím cítit, jak moc jsi ze mě zklamaná.
...
Neznáte tyhle pocity z dětství?
Taky byste se pro pochvalu rozkrájeli, a když najednou nepřicházela, bylo vám z toho úzko? A taky jste dělali věci proto, aby se to líbilo mámě s tátou, a přestalo pro vás být důležité, co se líbí vám?
A víte, proč je to problém?
Protože když začnete dělat věci proto, aby se líbily druhým, začnete pomalu ztrácet sami sebe. Dívejte.


Příběh pokračuje: Nechci tě zklamat, tati

To malé dítě, které jste si před chvílí představovali a které tak rádo tančilo na hudbu z rádia, pomalu vyroste. Najednou je z něj třeba devatenáctiletá slečna. A rozhoduje se, kam na vysokou.
Hudbu miluje pořád a chce to zkusit na hudební vědu. Uvažovala i o DAMU, ale to si není úplně jistá. Jenže táta by chtěl, aby ji vzali na ekonomku. Tetelil by se blahem, že jeho šikovná holčička si jednou bude psát ke jménu stejný titul jako on. S DAMU by nesouhlasil. Ne, to ne, to by ho zklamala. Úplně ho slyší:
„To mi teda nedělá vůbec žádnou radost, když si představím, že mám doma komediantku. Myslel jsem, že si vybereš nějakej obor, kterej má budoucnost, že něco v životě dokážeš…“
Tolik chce, aby z ní měl táta radost, aby na ni byl pyšný. A když si představí ten jeho zklamaný výraz... Jo, rozhodnuto. Podá si přihlášku na ekonomku. Na DAMU by ji stejně třeba nevzali.
Škoda, že tak miluje Janáčka a Vivaldiho a že neudrží nohy v klidu, jakmile zaslechne hudbu. No co. Zato jí táta určitě jednou zatleská nad dosaženým diplomem (podobně jako kdysi nad plným nočníkem, všimněte si), téééda, to máme šikovnou holku, přečte si zas v jeho očích a bude ji to hřát.


Pochvala je totiž návyková

Pár let nato, unavená a bledá z toho, kolik energie vložila do tátova snu, stojí na promoci a šťastně se usmívá. Dokázala to. Byla už na praxi v bance. Připadá jí to tam upjatý, studený, svírá se jí žaludek při představě, že tam bude chodit nafurt. Ale má tam slušnou možnost kariérního postupu, říkal táta.
Když přebírá svůj diplom, na moment se zadívá na tátu s mámou, jak hrdě září v první řadě. Jo, je jejich báječná dcera. Šikulka.
Uvnitř sebe sice cítí takovou zvláštní díru, která zabolí vždycky, když zaslechne nějakou svoji milovanou skladbu, ale to nevadí. Už ví, jak to udělat, aby to přestalo bolet. Stačí, aby ji někdo pochválil za to, co všechno dokázala. Stačí udělat radost ostatním. A že není šťastná? No a kdo dneska je, žejo.

A co vy?
Nežijete náhodou podobný příběh?
A chcete ho zařídit i pro vaše děti, aby dokázaly, co chcete vy, a dělaly vám radost?
Dneska tím, že jim zatleskáte, když se vyčůrají do nočníku. A že je nadšeně pochválíte pokaždé, když udělají něco podle vašich představ. Nakreslí krásný obrázek, správně si obujou botičky, spapají celý obídek i s tou teplou mrkví, přinesou jedničku z diktátu…
A zítra už se samy rozhodnou „správně“. Stačí, když si představí vaše nadšení, jaké jsou šikulky, když dělají věci podle vás, nebo naopak ten váš zklamaný výraz, a…
… všimli jste si? Závislost je na světě.
Pochvala od mámy a táty, na kterou si dítě zvyklo, začala být pro něj natolik důležitá, že se stala jeho hnacím motorem.


A najednou už to bez ní nejde

Malé dítě si kreslí svůj obrázek jen tak, protože ho to baví. Do té doby než párkrát uslyší – no ty jsi šikulka, to je ale hezký obrázek. A pak najednou začne chodit a ptát se: Mám to hezký, mami? A máma řekne – no máš to krásný.
Ale opravdu se vám všechny jeho obrázky tak líbí? Nebo už chválíte jen účelově – a hrajete na něj tu hru: musím mu to pochválit, ať se cítí dobrý a má ze sebe radost? („No ale to je podvod, Kači,“ pamatujete na Janka?)
Radost mělo dítě i předtím, svítily mu oči, když si čáralo po papíru, bylo do toho celé ponořené… ale když si zvyklo, že mu to mamka pochválí, najednou to potřebuje. Jako by už obrázek sám o sobě neměl hodnotu, dokud nedostane štempl „pěkný!“
A co kdybyste teď řekli – nemáš, tenhle obrázek se mi nelíbí. Takový malý konec světa, že? Dítě by bylo zklamané, smutné, možná by i plakalo, že se to mamince nelíbí. Negativní hodnocení bolí.
Ale jen ve světě, kde hrajeme na tyhle nálepky: šikulka, borec, jednička versus nešika, nemehlo, budižkničemu.
Každá pozitivní nálepka má totiž chtě nechtě svůj negativní protiklad. Jakmile existuje bílá, existuje i černá. Dokud jsem šikulka (bingo! bílá) – cítím se dobře. Jakmile nejsem šikulka (au! černá) – cítím se k ničemu.
Vážně tohle naše děti potřebují jako motivaci do života?


Jenom tím kopeme do dětského sebevědomí

Možná vám ale pořád vrtá hlavou, proč byste dítěti nemohli říct třeba:
No to jsi šikulka, jak už se krásně oblíkáš sám, to mám z tebe radost.
No teda, jednička z pololetky, ty nám děláš samou radost, jen tak dál.
No vidíš, jak ti to dneska jde, když jsi tu flétničku trénoval, paráda!
Přece tím oceníte jeho výkon a zdravě ho to nakopne, ne?
Nakopne. Ale ne zdravě.
Protože všechny tyhle věty jsou pořád v duchu – když ti to jde, tak nám děláš radost a jsme na tebe hrdí. A když ti to nejde? To z tebe nemáme radost, to jsme zklamaní, broučku.
A to vám teda řeknu, tohle je čistý zásah do dětského sebevědomí a sebehodnoty.
Když dítě cítí od milované mámy nebo milovaného táty, že by mělo být lepší, šikovnější, zdatnější, aby z něj měli radost a nebyli zklamaní, a když to navíc zažívá opakovaně – netrvá dlouho a začne mít pocit, že pro ně není dost dobré. A začne se bát o jejich přízeň.
Co když zase máma bude kvůli mně smutná. Co když zase tátu zklamu. Co když už mě nebudou mít rádi, když jim neudělám radost.
A tak začne dělat všechno možné proto, aby se svým bohům, mamce s taťkou, zavděčilo.
Začne žít pro ten sladce pomíjivý pocit – teda, to jsi borec, to jsme na tebe pyšní. Začne dělat v životě věci proto, aby ho zažívalo zas a znova a nemuselo cítit bolavou prázdnotu z vlastní nedostatečnosti. Začne kreslit pro potlesk, ne proto, že ho to těší. Začne se bičovat k výkonům za pochvalu, aby samo sobě dodalo hodnotu. (Kterou jsme mu s první nálepkou šikulka versus nešikulka vzali.)
Koneckonců pro příklad nemusíme chodit daleko. Vždyť se podívejte do sebe. Jak to ve vás jede dodnes:


Jak tyhle nálepky drží pod krkem vás

Taky uděláte první poslední, když po vás kamarádka něco chce, i když sami nevíte co dřív a padáte na pusu? Ale přece byste ji nezklamali, to šikovný holky nedělaj.
Taky bez mrknutí oka přijmete další úkol, i když už teď děláte v práci za dva a volný víkend jste neměli, ani nepamatujete? Vy to přece dokážete. Nemůžete říct šéfovi, že už je to nad vaše možnosti. Jen ať to vidí, jakou má v týmu šikulku.
Nebo se cítíte provinile, když přijde nečekaně kamarádka a vy jí nemáte co nabídnout ke kafi a navíc máte v bytě binec? Šikulky přece mají doma pořádek, co si teď o vás pomyslí?
Nebude zklamaná, co to má za kámošku? A nepomluví vás?
Jo, a taky jste zapsali děti od roka na angličtinu pro batolata, i když pochybujete, že to má dvakrát v týdnu na 30 minut smysl? Jenomže velký šikulky mají šikovný děti a musí je podporovat a rozvíjet, co jim stačí dech. Přece nebudete lůzr a nezůstanete pozadu.
A taky se vám klepe žaludek, když máte zavolat k doktorce, že jste dneska nepřišli, protože jste na to zapomněli jako na smrt, a potřebujete přeobjednat? Šikulky přece takový seky nedělají, ty si dávají pozor, aby neselhaly.
Pořád máte nutkání být hodná šikovná holčička, hodný šikovný kluk, že? Možná jste si toho ani nevšimli, že dál děláte věci proto, abyste se zavděčili druhým. Že vás hřeje, když vám zatleskají, máte pak ze sebe lepší pocit. A pořád máte někde na pozadí strach, že když nebudete podle jejich představ, zklamete je.
Kolikrát denně vlastně cítíte selhání, když nejste podle něčích představ?
Když nejste dost opálení a štíhlí jako modelky v reklamě na opalovací krém. Když nejste dost udělaní a free jako borci na billboardech. Když nejste dost trpěliví na hřišti s dětmi, zatímco kamarádka má svatozář a nikdy by nezakřičela. Nebo když nemáte uvařeno a ve dveřích se nečekaně objeví tchyně…


Přitom jste už velký, ne?

Tak co se pořád bojíte, že někoho zklamete?
Možná proto, že na vás rodiče taky používali sladkobolnou motivaci chválením. A ta přes všechny dobré úmysly prostě nevybuduje stabilní, sebevědomou osobnost.
Zato vybuduje (mimo jiné) závislost na mínění druhých, na jejich přijetí, ocenění, na pochvale. Na lásce rodičovského Boha, co milostivě přidělí štempl „pěkný!“, když se vám něco povede. A když se vám to nepovede… blbý, co? Takový neschopný budižkničemu. Fakt nemožný. Teda to já nevim, co jste to zač a co z těch vašich dětí jednou bude…


Tak stop, jo? Nikdo už se tu bičovat nemusí

Víte, neříkám to všechno proto, aby vám z toho bylo těžko. Nakonec sama ty pocity vlastní neschopnosti, nedostačivosti a selhání dobře znám, a hon za šikovnou holčičkou, která všechno zvládne a všechny potěší, jsem pár let taky běžela. Než mi došlo, že buď toho nechám, nebo na to dojedu vlastním zdravím.
Ale naštěstí nikdy není dost pozdě – a to je ten důvod, proč o tom mluvím – nikdy není pozdě svlíknout kabát šikulky a zjistit, že pod ním ještě pořád máte svoji kůži a že je zdravá (i když teda možná už malinko svraštělá :)).
Já si nedávno takhle „svlíkla“ barvu z vlasů. Přestalo mi dávat smysl dělat ze sebe někoho jiného, dokrášleného, a tak jsem si prostě přestala vlasy barvit. Je mi 36 a mám tak čtvrtinu vlasů šedivou. Asi nemusím říkat, že mě za to nikdo nepochválil :) Naopak, lidi dost divně koukají. Ale další kus dokonalé šikulky je díky tomu pryč. Můžu být o kus víc sama sebou, i kdyby to znamenalo, že pro druhé jsem ošklivá.
Teď už mě to dojímá, jak moje šediny začínají vykukovat, ale přiznám se, chvíli to bolelo, přelézt přes všechny ty věty jako – obarvi se, podívej se, jak to máš ošklivý, nebo naopak – jééé, ty to máš krásný. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec odvážila.
Jenže to, co jsem za tím strachem objevila, je další část pokladu. Další část mě. Hrozná úleva, řeknu vám. Navzdory všem těm pohledům v duchu – ježíši, to si nemůže obarvit hlavu, ta vypadá, nemožný, fakt – se cítím stabilnější a opravdovější.
A říkám si, možná taky už dlouho toužíte opustit nějakou škatulku? Možná toužíte zout staré boty, do kterých vás narvali, protože vás řežou do krve a mrzačí vás? Tak pojďte, udělejte to teď hned. A kdyby vám snad chyběla odvaha, podpořím vás tou svojí. Tady jsou moje odrostlé šediny v celé své kráse. Bez příkras, bez studu, bez šikovných holek. Prostě takové, jaké jsou:

A pojďte to stejné dopřát i dětem. Být samy sebou. Není potřeba rvát je do škatulky (šikulka, borec, raubíř, nešika…), která je pak na každém kroku řeže do nohou.


Můžete začít tím, že přestanete šikulkovat

Ale možná vás už chvíli napadá, že si přece nedáte pusu na zámek. Že prostě vaše děti jsou pro vás ty nejlepší a nejúžasnější a jste z nich upřímně nadšení. To proto se radujete, když se jim něco povede, to proto je chválíte a říkáte šikulka. Ne proto, abyste je manipulovali. A teď je máte přestat chválit? Ne, to vám nedává smysl.
Tak fajn. To je totiž přesně to vodítko.
Protože pamatujete? Šikovné hodné holky a šikovní hodní kluci dělají věci proto, aby to bylo správně podle něčích představ, ne proto, že to dává smysl jim.
Takže jestli vám dává smysl radovat se, když vaše dítě exceluje, nemusíte být „hodná Nevýchovná šikulka“ a zamknout si pusu na zámek, abyste náhodou něco nepodělali. Nedělejte věci proto, že tu někdo stojí se vztyčeným prstem a říká nenene, takhle ne, to bys tomu dal! To musíš takhle, táák je to hezky!
Buďte z dítěte nadšení, pokud jste nadšení autenticky a upřímně (a není to na něj jen další šméčko). Radujte se s ním, jásejte, tančete s ním, jestli to tak cítíte. Ale opravdu k tomu potřebujete přilípnout na něj nálepku „šikulka“?
Nezapomeňte, že prvních pár let jste pro něj vševědoucím Bohem, co řekne mamka s taťkou, je svatý. Potřebujete, aby byl váš šikula, jednička, borec, nebo vám stačí, že je to váš šťastný Péťa, Jeník, Fíla, nadšená Emča, Máňa, Barborka?


Příběhy šikulek a borců. Žije se s tím jako s cejchem

Ona totiž ta šikulka, nalepená na něj stokrát za den, byť z upřímné radosti, může být někdy taky slušný tlak. Mrkněte na tenhle příběh (jeden z mnoha podobných, které jsem od rodičů slyšela):

Zvládly jsme s Šári (4) mytí hlavy, kterého se bála. Předem jsme se domluvily, jak to uděláme a že to zmáknem. A když jsme to zmákly a já jsem zavřela sprchu, rozplakala se.
„Já jsem to nezvládla.“
„Jak to?“
„Nezvládla jsem to, mami, nebyla jsem statečná.“
„Vždyť jsme to krásně spláchly.“
„Nebyla jsem statečná,“ opakovala.
Celá se zalykala a já chvíli nevěděla, co říct.
Člověku by okamžitě naskočily všechny ty utěšující věty, že jo. Ale jo, zvládla jsi to krásně. Jsi statečná holka. Jsi šikulka. Vlastně jsou na první pohled hrozně pozitivní. Jenomže jsem cítila, že něco tu sakra nesedí. A že bych jí nijak neprospěla, kdybych jí teď chtěla ujistit, že rozhodně JE statečná. Necítí se tak. A má s tím problém.
Tak jsem chvíli mlčela a nakonec jsem řekla: „Ty, Šári, ale já taky někdy nejsem statečná.“
Zarazila se. „A kdy, mami?“
„No pamatuješ třeba, jak mě minule bolelo ucho? Nebyla jsem statečná. Strašně jsem se bála jít k doktorovi, že mi ho budou píchat. Seděla jsem tu a brečela, že tam nechci. Nakonec jsem to zvládla, ale celá jsem se klepala a vůbec jsem nebyla statečná.“
„To nevadí, když nejsem statečná?“ zeptala se.
Zůstala jsem jak opařená. A znova mi došlo, že celé to naše ujišťování, chválení a hecování – no vidiš, jaká jsi statečná holka, super, zvládla jsi to – je fakt naprd. Myslíme, jak je podporujeme, a přitom je drtíme. Bojí se nebýt statečné a vyčítají si to, připadají si, že zklamaly. Brr.

Blanka (ta, co někdy vůbec není statečná)


Ale co když dítě po pochvale touží

„Ale já jsem jako dítě po pochvale toužila,“ posteskne si občas některá maminka, když spolu o tom mluvíme. „Naši mě nechválili, jenom kritizovali, nic jim nebylo dost dobrý, a co bych za to dala, slyšet od nich, že jsem jejich šikovná holka.“
A úplně chápu, jestli to tak cítíte a máte dojem, že vaši rodiče udělali chybu, když nenaplnili vaši potřebu pochvaly.
Jenomže tahle potřeba – potřeba pochvaly – vzniká taky jen v závislostním prostředí. V prostředí, kde máma s tátou neustále dítě hodnotí, protože sami sebe vnímají jako ty velké a zkušené, kteří vědí, co je správně, zatímco dítě vnímají jako malé a nezkušené. („Myslí si o nás, že jsme malí a neschopní, Kači“ – připomněl se mi zase Janek.)
A tihle rodiče mají za to, že do dítěte musí všechno teprve vložit a všechno ho naučit, aby vědělo, co je správně. A tak chválí, když dělá správné věci, a kritizují, když dělá špatné věci. A někdy prostě jen chválí, když se dítě vejde do jejich představ a dělá jim radost, a jindy zase jen kritizují, když dítě jejich představám neodpovídá.
Ale chválení a kritika jsou jen dvě strany téhož. Dvě podoby hodnocení. Negativní versus pozitivní. Špatně versus správně. Černá, bílá.
V prostředí, kde existuje převážně černá, dítě logicky začne lačnit po bílé. Má potřebu vyvážit nálož kritiky dávkou pochvaly, aby se cítilo milované. A znovu – stává se závislým na pochvale. Tentokrát na té chybějící, v kontrastu s neustálou kritikou.
To nejlepší, co můžete pro svoje dítě udělat, je takové závislostní prostředí vůbec nevytvářet. Ale to je na další článek, nebo na setkání v našem kurzu, pokud byste na tom chtěli zapracovat hned. Dneska zůstaňme u pochvaly. Ať se taky dozvíte, co můžete dělat místo ní, když chcete svoje dítě podporovat, oceňovat, a přitom nenálepkovat.


Jak přestat chválit a začít podporovat si můžete přečíst ZDE.

Jiří Nantl: Proč je státní maturita fiasko a jak z toho ven

pondělí 16. července 2018 · 0 komentářů

Na státní maturitu jsou různé názory. Když ji však poměřujeme chladnou úvahou coby politické opatření, je to zřejmý propadák. Státní maturita totiž prakticky nenaplnila žádná očekávání, která s ní byla spojena. Žádné problémy nevyřešila, naopak přidala nové. A již druhou dekádu zbytečně zůstává zásadním tématem české vzdělávací politiky, kterou tím vlastně paralyzovala.

Zdroj: Fórum 24.cz 28. 6. 2018

Problémy kolem státní maturity, od neustálých nejasností ohledně jejího účelu a podoby až po nepřijatelná selhání při její realizaci, jsou vážné. Daleko závažnější však je, že pozornost upřená na maturity zakrývá dlouhodobé systémové problémy středního školství.

Ty jsou přitom dobře známé. Celkem důkladně je popisuje Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020. Tento základní koncepční dokument českého školství byl přijat v roce 2015 na základě rozsáhlé konzultace s odbornou i širokou veřejností (probíhala už od roku 2012). Zatímco běžné vládní strategie u nás obvykle nejsou o mnoho víc než soupis požadavků zájmových skupin a nápadů resortních úředníků, Strategie vzdělávací politiky se svým charakterem a způsobem vzniku zřetelně vymyká, a už proto zasluhuje pozornost.

Analýza situace, kterou Strategie vzdělávací politiky nabízí, není příliš radostné čtení: V Česku jsou do značné míry oslabeny role a kvalita druhého stupně základní školy. (Také poslední zjištění organizace Cermat mimochodem potvrzují, že příčiny selhávání maturantů v matematice mají původ už v kvalitě výuky matematiky na základní škole.) Střední školství je extrémně fragmentované, na středních školách se učí přes 300 různých oborů. Paleta oborů mate uchazeče o studium a je příliš nákladná, aniž by takto úzká specializace měla valný smysl, neboť většina zaměstnaných absolventů do pěti let od konce studia působí ve zcela jiném oboru.

Naprostá většina absolventů středních škol maturitního směru pak pokračuje na vysokou školu nebo do jiné formy vyššího vzdělávání, na což však často nejsou dobře připraveni z hlediska všeobecného vzdělání (mezi maturanty převažují absolventi středních odborných škol). Zcela tristní je pak situace v segmentu učňovského školství: Výsledky mezinárodních testů PIAAC z roku 2013 ukázaly, že absolventi učňovských oborů vykazují čtenářskou gramotnost na úrovni absolventů základní školy, a ve schopnosti pracovat s IT jsou na tom dokonce hůře.


Kolotoč nápadů. Každý rok znovu

To všechno jsou problémy s velikými sociálními a ekonomickými dopady, které ve výsledku významně přesahují vlastní chod školství. Strategie vzdělávací politiky proto také navrhla konkrétní systémová opatření: Měl být konečně zpracován „Národní program vzdělávání“, který požaduje školský zákon z roku 2004 jako východisko pro rámcové vzdělávací programy jednotlivých typů škol a oborů. Ty už více než deset let existují bez jakéhokoli ukotvení v celkové představě o roli jednotlivých stupňů vzdělávacího systému v současné a budoucí společnosti a ekonomice.

Rámcové vzdělávací programy se také měly stát srozumitelnějšími, protože dnes obsahují stovky deklarovaných cílů. Ve středním školství měl být zahájen proces redukce počtu oborů a posílení společných prvků vzdělávání, což mělo zajistit, aby absolventi získali dostatečné znalosti a dovednosti pro celoživotní uplatnění. Mimochodem, co se týká státní maturity z matematiky, Strategie vzdělávací politiky doporučuje její zavedení až ve vazbě na systémové změny ve výuce matematiky na základních a středních školách. Nic z tohoto se samozřejmě nestalo…

Zatímco podoba státní maturity, ať již v rovině legislativního nastavení nebo konkrétní podoby testů, se mění doslova každý rok, systémové změny – dokonce vyhlášené platnou státní strategií pro oblast vzdělávání – se nedějí vůbec. Každý ročník státní maturity spolehlivě vede k explozi nápadů, zčásti točících se v kruhu. A tak se teď možná dočkáme obnovení dvojí úrovně obtížnosti státní maturity, která byla obsažena v původním konceptu maturity, ale v roce 2012 se zrušila. Spolehnout se v tomto kolotoči lze jen na to, že téměř žádný z těchto nápadů není hlouběji promyšlen a podepřen analýzami z hlediska fungování celkového systému, z hlediska samotné realizace ani z hlediska dlouhodobých dopadů.

Dokud bude přetrvávat fascinace maturitou a budeme neustále měnit její nastavení, místo abychom se zaměřili na zlepšování kvality výuky, nikam se neposuneme a budeme ve školství jen mrhat lidskými i ekonomickými kapacitami. Taková změna však vyžaduje přejít od spektakulárních řešení k poctivé a systematické práci. Dokážeme to?

Mikael Krogerus, Roman Tschäppeler: Kniha rozhodnutí. 50 grafických modelů pro strategické rozhodování

sobota 14. července 2018 · 0 komentářů

Které auto si mám koupit? Jak můžu motivovat sebe nebo svůj tým? Jak to, že lidé touží po tom, co nepotřebují? Kdy je čas na změnu? Proč je dobré mít omezený výběr? Žiju v přítomnosti? Proč lidé kouří, i když je to nezdravé? Na tyto i řadu jiných otázek pomohla tato kniha odpovědět již milionu lidí v 27 různých zemích.

Skládá se z padesáti grafických modelů a jejich stručného popisu. Sami autoři říkají, že modely jsou zjednodušením důležitých součástí skutečnosti. S pomocí obrázků znázorňují to, co lze slovy vyjádřit jen stěží. Nehledejte v nich však odpovědi. Ty naleznete teprve potom, co si model sami vyzkoušíte. Autoři přitom používají proslulé i zcela neznámé modely rozhodování. Kniha tak velmi přístupnou formou poskytuje podněty pro rozmanité aspekty rozhodování i úspěšného života obecně.

A ještě malý návod. Pokud rádi užíváte metodu „pokus–omyl“, začněte nejlépe částí „Jak se zlepšit“, případně „Jak zlepšit druhé“. Jste-li onen typ, který si nejprve prostuduje určitou teorii a pak podle ní jedná, doporučujeme začít kapitolou „Jak se lépe pochopit“ nebo „Jak lépe pochopit druhé“.

Mikael Krogerus je původem finský žurnalista. Roman Tschäppeler zase švýcarský producent. Oba se potkali v alternativní dánské obchodní škole Kaospilot a dnes žijí ve švýcarském Bielu. Společně napsali několik bestsellerů, které byly přeloženy do řady jazyků.

Více informací a ukázky z knihy najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Robert Čapek: Učící zahrada aneb Nejlepší je houští

pátek 13. července 2018 · 0 komentářů

Třídenní konference v Popradu „Učíme pre život 2018“, kde jsem měl dva workshopy, přinesla velmi mnoho konferenčních vystoupení, workshopů i dílen. Jejich úroveň byla kolísavé, jak by také ne: hned celá čtvrtina byla realizována samotnými účastníky. Několik vystoupení bylo ale natolik zajímavých, že by byla škoda se o ně nepodělit.

Zdroj: blog autora 1. 4. 2018

A začnu konceptem učících zahrad. Základ této koncepce je myšlenka, že ve správně designované zahradě je možné vyučovat mnoho předmětů, v podstatě všechny. Už při jejím návrhu, na kterém spolupracují sami žáci, se může aplikovat matematika a další předměty a co teprve, když je hotová?

Nejen, že sem chodí žáci kreslit a procvičovat cizí jazyky, ale je tu skvělé výzkumné prostředí pro přírodopis (včetně geologie), prvouku nebo fyziku. Nejde o to, jen se venku posadit a učit se, ale pracovat v interakci se zahradou! Sama přednášející pak vymýšlela různé poněkud bizarní nápady, jako počítání, o kolik procent vyrostly tulipány, ale to je jen taková kamufláž (jako že jde učit všechno).

Ve skutečnosti se podle mého soudu jedná zejména o tyto tři přístupy:
1) chovat se v zahradě jako správný výzkumník – přírodovědec,
2) odvést na této zahradě kus poctivé pracovní činnosti,
3) vytvářet se žáky land art.

Velmi často také tvorba učící zahrady vytváří prostor pro zapojení rodičů, a tedy zlepšuje jejich vztahy se školou. To ale neznamená jen postavit altánek s lavicemi nebo záhonek s mrkví. Na podporu zmíněných přístupů lze v zahradě postavit různé zajímavé instalace:
1. Hmyzí domek
2. Bylinkovou spirálu (tu jsem popisoval podrobněji v Moderní didaktice)
3. Pocitový chodník
4. Dendrofon nebo litofon
5. Domek pro ježky
6. Skálu pro ještěrku
7. Jezírko
8. Živé ploty
9. Meteo stanici
10. Kruhové ohniště (Artušův kruh)
11. Vrbové stavby, živé ploty
12. Terasovité záhony a mnohé další.

Je to kupa skvělých věci, které lze vytvářet na zahradě, ale nejdůležitější vždycky bude smysluplná edukační činnost, kterou učitel musí umět správně zacílit. Nakonec dostala celé vystoupení nečekanou, ale vynikající pointu. Přihlašovaly se různé učitelky se svými příklady a na úplný závěr došlo na kolegyni z waldorfské školy. Ta konstatovala: „My jsme upravovali zahradu a nechali jsme žáky hlasovat, co by si sami přáli. Nechtěli dendrofon nebo altánek. Chtěli co nejdivočejší zahradu, plnou křoví a schovávaček.“ Někdy je možná lepší nevymýšlet to, co by se asi žákům líbilo, ale zeptat se jich.

Článek s fotografiemi najdete ZDE.

Jan Froněk: Učení venku odbourává stres u dětí

středa 11. července 2018 · 0 komentářů

Výukový program Les ve škole vzdělávacího centra TEREZA motivuje učitele, aby se svými žáky chodili ve výuce ven a umožnili jim učit se o lese v lese. Je zároveň mezinárodním programem, do kterého je zapojeno už 26 zemí z celého světa. Zeptali jsme se Jana Froňka, vedoucího programu, proč je učení venku pro učitele a žáky tak důležité.

Zdroj: Řízení školy 10. 4. 2018

Jak dlouho Les ve škole funguje u nás a kolik českých škol s programem pracuje?

V českých školách a hájích funguje tento program od roku 1998, přičemž v roce 2007 jsme se přidali k mezinárodní síti Learning About Forests (www.leaf.gobal). Účastníme se celosvětových kampaní (třeba při podzimním Sázení stromu pro mír) a sdílíme nápady se zeměmi ze 4 kontinentů. V ČR je dlouhodobě zapojeno něco přes 320 škol, to dělá asi 800 učitelů a přibližně 15 000 žáků, což už je pěkná tlupa.

Spolupracujete jenom se základními školami nebo i mateřskými a středními?

Především se základními školami, ačkoli v posledním roce se k nám přidalo i hodně mateřinek, protože je nalákala hravá prvňáčkovská metodika s lesní ponožkou a pozitivní ohlasy od nich máme i na skřítkovskou metodiku pro druháčky. Kreativně si s dětmi poradí a vyberou si pracovní listy, u kterých nezáleží na čtení a psaní.

Proč tady program vlastně vznikl? Proč si myslíte, že je venkovní výuka přínosem? Generace dnešních dospěláků se také neučila venku a zvládli jsme to.

Zvládli, ale taky jsme mnohem více času po škole trávili venku, pohybem. A popravdě, mám pocit, že mě škola dobře naučila potlačit potřeby těla (pohyb, protažení, pití a čůrání), připravila mě perfektně na práci u stolu. Odtud ale plyne spousta „civilizačních“ nemocí a proto mi jako nejdůležitější přínos venkovní výuky připadá to, že je to zdravé. Kdybychom chtěli těch důvodů vyjmenovat víc, našli bychom výzkumy potvrzující, že venkovní učení posiluje u žáků vztah k místu svého bydliště, že se zvyšuje jejich schopnost učit se (všechny předměty, nejen přírodovědné), odbourávat stres a budovat zdravější vztahy v kolektivu. Více zajímavých i překvapivých důkazů se dočtete v publikaci Petra Daniše Děti venku v přírodě: ohrožený druh?, která je volně ke stažení na https://jdeteven.cz/cz/publikace-ke-stazeni.

Vy se v programu primárně věnujete výuce o lese v lese, tzn. že prosazujete, aby učitelé přírodovědná témata probírali s dětmi také v přírodě, nejen ve třídě. Ale dají se učit venku i jiné předměty? Dělá se to?

Loni jsme začali propojovat učitele, kteří učí venku jakýkoli předmět (včetně matematiky, jazyků, apod). Aby se mohli vzájemně inspirovat, založili jsme k tomu účelu web www.ucimesevenku.cz, výměna nápadů probíhá i přes facebook. Snažíme se zatím posbírat metodickou inspiraci a postupně budeme rádi, když se podaří přesvědčit i další učitele, aby si nějakou venkovní lekci zkusili. Pro ty, kdo vědí, že by je tento směr zajímal více, jsou na onom webu vyjmenované možnosti dalšího akreditovaného vzdělávání. Ambiciózním cílem, který si do dalších let klademe, je, aby venkovní výuka byla v ČR chápána jako „normální “.

„Proč jít do lesa? Je to tiché a krásné místo, které vám pročistí plíce. Žijí tu krásné rostliny a živočichové, které nenajdete před vaším domem.“ Žáci z Ústí nad Labem

Vnímají učitelé nějaké překážky v učení venku? Nebo naopak chodí s dětmi ven často a rádi?

Učitelů se na to ptáme a jejich nejčastější odpovědí je, nijak překvapivě, čas – cesta ze školy do lokality podnětné pro učení a zase zpět do školy jim prostě něco zabere. Venkovní lekce také málokdy naplní jen 45 minut, takže je potřeba být domluven s kolegy na výměně hodin, případně na to myslet již před tvorbou rozvrhu a vytvořit si aspoň jednou v týdnu dvouhodinový blok s jednou třídou. Snazší je to, samozřejmě, na prvním stupni, ale i na druhém stupni máme příklady učitelů, kteří v terénní výuce vidí hodnotu a dokáží ji realizovat. Co nám většina učitelů neřekne, ale může hrát roli, je to, že být venku viděn se třídou je přece jen trochu odhalení - není tam taková míra kontroly nad třídou a nad svým společenským postavením, lidé mě slyší mluvit na žáky a možná si říkají, že si místo učení venku hrajeme. A slýcháme také obavy spojené s rizikem úrazu dětí, zašpiněním se, potřebou dohánět později zanedbanou látku. Přes to všechno jsou mezi námi učitelé, kteří učí ročně 100 a více hodin venku, jako třeba V Plzni škola venku děti baví.

Když se učitel rozhodne, že by chtěl učit své žáky venku, co pro to má udělat? Je potřeba, aby si na výuku venku zajistil nějakého specialistu?

Věřím, že nejlepším specialistou je učitel sám – tedy jeho otevřená mysl, kreativní přístup k výuce a dětem, a možná nejdůležitější je důvěra, že venkovní výuka má smysl. Inspiraci už si pak najde snadno. Na www.ucimesevenku.cz jsou zmíněné semináře a lekce ke stažení, také výklad právního rámce, který učiteli dodá jistotu, že učit venku se smí.

Jako s každou novou věcí může být užitečné nepřepálit start a začít postupnými krůčky, s kratším časem venku na jednu aktivitu, později se lze dopracovat k celodenním venkovním projektům. Protože podle zkušeností otřelých venkovních pedagogů se ukazuje, že i žáci si v podnětném prostředí potřebují zvyknout, aby byli schopni se začít soustředit na učení.

„Ve volné přírodě jsou děti mnohem bezprostřednější a mohou více projevit své osobnostní rysy. Navíc spojujeme výuku s praxí a např. živá ještěrka v lese je stokrát zajímavější než na obrázku.“ Jana Vejmelková, ZŠ Fantova Kaplice

Může se zapojením školy do programu nějak pomoci rodič?

Rozhodně může. Dejte učiteli odkaz na web www.lesveskole.cz a nabídněte mu, že k nim do školy přijede lektor zdarma ukázat metodiky a vysvětlit, jak to v Lese ve škole chodí. Sami si web také probrouzdejte. A ujistěte učitele, že nebudete mrmlat, když se vaše dítě při výuce zamaže.

Co říkají na výuku venku děti? Líbí se jim to? Chodí ven i v zimě, nebo když prší?

O reakcích dětí není v tomto ohledu potřeba moc diskutovat. Jeden prvňáček to shrnul slovy „V lese honím listy, sbírám houby, pozoruji srnky, zajíce, veverky a je mi tam moc bezvadně." Navíc je venkovní prostředí pro žáky místem, kde využívají všechny své smysly, vznikají jim spontánně nové otázky a samozřejmě je to také zábava se spolužáky.

A zima a déšť? To záleží na vybavení dětí a nastavení učitele, jestli i dočasné nepohodlí chápe jako podnět k učení nebo se třeba obává reakcí rodičů. Je to individuální, ale inspirujeme se i v zemích, kde je z našeho pohledu velmi nevlídno a vidíme, že to jde.

Petr Daniš: Každý si může klást vědecké otázky o přírodě

pondělí 9. července 2018 · 0 komentářů

Petr Daniš se zabývá dětmi a přírodou, vzděláváním a ochranou životního prostředí. Zajímá ho, proč si děti hrají, jak se učí a proč potřebují kontakt s přírodou a se světem pro své zdraví a učení. Napsal knihu Děti venku v přírodě: ohrožený druh? (2016). Působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina. Je členem různých výborů a pracovních skupin pro environmentální výchovu a vzdělávání pro udržitelný rozvoj u nás i v zahraničí.

Zdroj: Silvie Pýchová, Řízení školy 16. 6. 208

Jaké změny ve vzdělávání chcete skrze aktivity TEREZY dosáhnout?

Chceme, aby vzdělávání pomáhalo dětem stát se dobrými správci našeho světa, aby pomáhalo vytvářet společnost žijící ve větší harmonii s přírodou. Myslíme si, že k tomu musíme děti vybavit určitými kompetencemi, kterých je velké množství. Jde o znalosti, ale hlavně o dovednosti, aby zvládly být schopnými správci, vytvářely uvědomělou společnost a mohly být blíže přírodě, než jsme třeba dnes my.

To nejsou vůbec jednoduché věci, a proto si myslíme, že musíme vybavit i učitele kompetencemi, jak děti takovýmto způsobem vzdělávat. Nejde nám ani tak o jednotlivé znalosti, ale o to, pomáhat dětem vytvářet si postoje a hodnoty a ovlivňovat nějakým způsobem jejich jednání. Ne tak, že bychom jim říkali, co je a není správně, ale tak, že je vybavíme dovednostmi, jak rozumět složitému světu kolem sebe, jak se v něm zorientovat a rozhodovat. Cokoliv člověk dnes udělá, má dopad na přírodu, na zvířata a také na lidi kolem, v naší zemi i na druhém konci planety. Člověk musí porovnávat, jestli to, co udělá, má nějaké nezamýšlené dopady, a neměl by tedy udělat něco jiného. I při běžných činnostech člověk vědomě nebo nevědomě ovlivňuje spoustu věcí a je dobré se naučit tuto skutečnost si zvědomit a vědomě rozhodovat o tom, jaké jsou dopady toho, co děláme a jak žijeme. Jsou za tím různé dovednosti, které se děti musejí naučit, aby světu rozuměly a aby v něm mohly být aktivní.

Jak konkrétně pracujete se školami a učiteli?

Máme dlouhodobé programy a školy se do nich mohou přihlásit. To je jádro naší činnosti. Programy jsme částečně vybrali a přenesli do České republiky ze zahraničí. Například Ekološkola, GLOBE nebo Les ve škole jsou původně ze zahraničí, ale my jsme je zároveň hodně adaptovali pro české prostředí. Z obecného mezinárodního rámce jsme dotvořili spoustu velice konkrétních a precizních metodik, které učitelům nabízíme. Učitelé nebo školy se do programu přihlásí a my se je pak snažíme dlouhodobě podporovat, poskytovat jim učební materiály, nabízíme jim školení, ale i konzultace či mentoringovou podporu, aby díky tomu dostávali postupy přímo do výuky.

Moc nevěříme na krátkodobé programy pro děti, kdy učitel přijde na program se třídou jen jako na představení. Děti si z něj odnesou určitý zážitek, ale je příliš krátký na to, aby se mohlo něco podstatného stát. Snažíme se proto spíše dlouhodobě investovat do učitelů, aby oni sami dokázali ve své výuce posouvat děti k určité harmonii s přírodou a porozumění přírodě a pečování o ni, ale i o lidi kolem nich. I když se zaměřujeme primárně na dlouhodobé programy, zároveň si uvědomujeme, že někteří učitelé nejsou připraveni pracovat v tomto rozsahu. Zavedli jsme proto nový projekt Učíme se venku, kde se snažíme učitelům dávat jednoduché, krátkodobé lekce a aktivity, které si může každý vyzkoušet a zařadit je v různých předmětech do výuky, a alespoň trochu se tak posunout k tomu, že se učí venku a zajímavým, interaktivním způsobem.

Jaké nároky to klade na učitele?

Na některé učitele to klade velké nároky, zároveň ale mnoha z nich naší činností pomáháme. Hodně musejí investovat zejména učitelé, kteří nám pomáhají naše metodiky vyvíjet. Není to tak, že bychom všechno vymysleli sami, spíše máme nějaké know-how, učitelé mají zase své know-how, vědí, jak pracovat s dětmi, a spolupracujeme na tom, že vznikají nové věci. Naše aktivity zkoušíme společně s učiteli a evaluujeme je. Skupina učitelů, která nám pomáhá s vývojem, je hodně daleko v přemýšlení o výuce a v metodických dovednostech.

Další velké skupině učitelů se ovšem snažíme jejich výuku ulehčit. Na ně to klade nároky chtít něco dělat zajímavě, být otevřený interaktivnímu učení nebo novému přístupu, který děti učí nejen znalostem, ale i dovednostem a nechává je, aby na nějaké věci přicházely samy. Těmto učitelům poskytujeme spoustu pomoci, nabízíme jim připravené metodiky, hodiny, semináře, konzultace apod. Když jsou v zavádění aktivit úspěšní, umožňujeme jim například zviditelnit jejich školu. Nefunguje to tak, že jen chceme něco po učitelích, ale rozhodně jim také mnoho nabízíme.

Aktuálně s námi spolupracuje více než 800 škol a zhruba 4 000 učitelů. Jde o učitele prvního stupně, na druhém a třetím stupni převážně o učitele přírodních věd. Zároveň naše oblast zájmu nepokrývá jen přírodovědnou gramotnost, ale i humanitní vědy a přístup k člověku. Můžou se tedy zapojit například i učitelé občanské výchovy, protože se věnujeme angažovanosti, občanství, tomu, jak měnit své okolí. Kdyby učitelé neměli pocit, že jim spolupráce s námi něco důležitého přináší, nevstupovali by do našich programů.

Co se díky tomu učí žáci?

Chceme, aby měli rádi přírodu, aby rozuměli přírodě nebo životnímu prostředí, aby pro ně něco dělali. Zabýváme se všemi úrovněmi od mít rád (vztah) přes rozumět (dovednosti) až po konativní dělat, angažovat se, měnit, být aktivní. Myslíme si, že podporovat takové postoje a činnosti u dětí je možné a že se to díky programům, které přinášíme, na mnoha místech skutečně děje. A nejen díky nám, ale především díky učitelům, kteří aktivity ve výuce s dětmi skvěle dělají. Často se jedná o projektovou výuku, protože tak mají žáci šanci něco zmapovat, analyzovat, identifikovat nějaký problém, pak ho zkusí řešit a přijdou s nějakým řešením, které může mít dopad pro ně ve škole, ale také třeba nějaký širší společenský dopad. Čistí například řeku, odhalí zdroje znečištění nebo pomáhají lidem v okolí. Je toho celá řada, co mohou udělat, a je na nich, pro co se rozhodnou.

Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka? Jak se to ve vaší práci projevuje?

To, co děláme, se týká každého. Každý může objevit kouzlo pobytu venku v přírodě, každý může dělat vědu o přírodě a každý může také proměnit své okolí a místo, kde se pohybuje, k lepšímu. Někdy, když vyprávíme o tom, co děláme, bývají naše aktivity dávány dohromady s projekty na podporu elit, tedy nejlepších dětí, aby mohly vědecky zkoumat. Nám naopak přijde důležité, že co nabízíme, může dělat opravdu každý, že máme prostor pro každé dítě a nejde o to, nějak špičkově podpořit nejlepšího přírodovědce ve třídě, aby byl ještě víc nejlepší. Chceme každé dítě naučit vědeckému uvažování, ukázat, jakým způsobem se věda dělá, vysvětlit, jakým způsobem rozumět světu kolem nás a světu přírody. Každý si může klást vědecké otázky, navrhovat experiment, zkusit ho ověřit, udělat závěr a klást si další otázky.

Přijde nám, že náš způsob výuky funguje a že je moc důležité, aby všechny děti měly přístup k takovému zážitku a přemýšlení a mohly rozvíjet své dovednosti. Hodně často se nám stává, že učitelé jsou překvapení, jak pomocí metodik a aktivit, které jim nabízíme, začnou vynikat úplně jiné děti, než vynikaly doposud v jejich dosavadní výuce. A nezaznívají jen klišé, že prakticky zaměřené děti najednou mohou konečně dělat rukama – ohlasů je celá škála. Učitelé reflektují, že se děti, které doposud jen obtížně zažívaly úspěch, najednou díky změně stylu učení a díky zařazení jiných dovedností začnou více zajímat. Začnou tak vynikat i děti, do kterých by to nikdy neřekli, které byly doposud problémové, co se týče chování nebo prospěchu.

Proč se hlásíte k vizi úspěchu pro každého žáka?

Pro nás je obrovskou hodnotou spolupráce. Jsme přesvědčeni, že společně zvládneme více než sami. Vize úspěchu pro každého žáka je tak veliká, že k jejímu dosažení nestačí žádná jednotlivá organizace. A líbí se nám, že se na ní můžeme podílet, že něco takového sdílíme, že můžeme spolupracovat a vyměňovat si zkušenosti a posilovat se.

Jaké důležité změny jsou potřeba v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?

V první řadě se o ní musí hodně hovořit. Přijde mi, že je dobrá a postupně se šíří, ale že o ní musíme stále mluvit a mluvit, aby se stala ještě veřejnější a sdílenější. Pak si myslím, že musíme hodně podporovat učitele, aby vize úspěchu pro každého mohli dosahovat, aby o ní mohli přemýšlet a zaměřovat se na realizaci právě této vize, a ne na spoustu jiných věcí, které je od ní odvádějí. Aby se nezaměřovali na úspěch dětí v testech, na správné vyplnění papírů, abychom jim dokázali odbourávat bariéry, které jim znesnadňují přímou cestu za vizí, aby se opravdu každý žák mohl učit něco pro něj podstatného, co využije ve svém životě. Změnit zaměření výuky tímto směrem není jednoduché, a učitelé proto potřebují prostor, odbourání bariér, které je omezují, podporu, sdílení a kolegiální pomoc.

Rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV, pro časopis Řízení školy, červen 2018

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za květen 2018

sobota 7. července 2018 · 0 komentářů

Teď o prázdninách bude více času na čtení – přinášíme trochu inspirace z Pedagogické knihovny J. A. Komenského.

Novinky za květen 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Didaktika předškolního vzdělávání / Eva Šmelová, Michaela Prášilová a kol. – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 229 stran
ISBN 978-80-262-1302-4 Sign.: II 115726V1
Vývoj alternativní didaktiky v českých zemích. Charakteristika předškolního věku: dítě, role a kompetence učitele mateřské školy, kurikulum, rodina, předškolní vzdělávání, pedagogická komunikace a pedagogická diagnostika.

Činnosti ke svátkům a tradicím v předškolním vzdělávání. Od jara do léta / Zuzana Kupcová, Hana Nádvorníková, Veronika Růžičková, Eva Svobodová, Alena Vondrušková – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 157 stran
ISBN 978-80-7496-347-6 Sign.: II 115714/2V1
Inspirace pro pedagogickou práci s dětmi v předškolních zařízeních s možností využití lidových tradic, významných dní či státních svátků.

Činnosti ke svátkům a tradicím v předškolním vzdělávání. Od podzimu do zimy / Zuzana Kupcová, Hana Nádvorníková, Veronika Růžičková, Eva Svobodová, Alena Vondrušková – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 161 stran
ISBN 978-80-7496-346-9 Sign.: II 115714/1V1
Inspirace pro pedagogickou práci s dětmi v předškolních zařízeních s možností využití lidových tradic, významných dní či státních svátků od podzimu do zimy.

Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí / Howard Gardner ; z anglického originálu Frames of mind přeložila Eva Votavová – Vydání druhé
Praha: Portál, 2018 – 479 stran
ISBN 978-80-262-1303-1 Sign.: II 115727V1
Vývoj pojetí inteligence. Na základě výzkumů z oblasti psychologie, etnologie a dalších oborů dokázána existence nejméně sedmi relativně nezávislých druhů inteligence.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Mozek teenagerů: neřízená střela / Jaroslav Petr – Obsahuje bibliografické odkazy: 3 In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 24, č. 2 (únor) (2018), s. 30–33.
Nevyrovnané, impulzivní a často riskantní chování teenagerů bylo dříve připisováno rozkolísané hladině hormonů při dospívání. Současné poznatky však dokazují, že za chování teenagerů může nedokončený vývoj jejich mozku. Autor cituje odborníky z oblasti psychologie (Leah Sommervilleová, B. J. Caseyová), kteří dokazují, že během puberty prodělává mozek komplikovanou přestavbu a ještě nestačil dokončit svůj vývoj. Podle Daniela Romera je za nárůstem rizikového chování nedostatek zkušeností spolu s vrozeným nutkáním prozkoumávat svět kolem sebe. Reálnou hrozbu pro teenagery představuje i široká nabídka návykových látek; mozek teenagera má přitom k závislosti na návykových látkách zvýšenou dispozici. Teenageři se stávají v podmínkách moderní civilizace zranitelnějšími.

Dva tisíce dětí ročně nedokončí základku / Michaela Kabátová. In: Lidové noviny – ISSN 0862-5921 – Roč. 31, č. 43 (20.II.) (2018), s. 1,3.
Příspěvek je věnován trendu posledních let, kterým je nulové dosažené vzdělání některých žáků základní školy, komentuje příčiny a důsledky narůstajícího podílu žáků, kteří nedosáhli ani základního vzdělání, uvádí statistiky uchazečů o zaměstnání s neúplným základním vzděláním, kdy mají dokončený pouze 1. stupeň základní školy, a uchazečů bez vzdělání s nedokončeným 1. stupněm základní školy v regionálním členění a za ČR celkem v letech 2015–2017, a poukazuje na skutečnost, že tento handicap omezuje mladé lidi pracovně a ohrožuje je i existenčně.

Odklady povinné školní docházky v perspektivě učitelek mateřských škol / Jana Majerčíková –Obsahuje bibliografické odkazy In: Orbis scholae – ISSN 1802-4637 – Roč. 11, č. 1 (2017), s. 9–30.
Autorka v textu analyzuje názory učitelek mateřských škol k situaci ohledně odkladů povinné školní docházky. Výzkumného šetření se účastnilo 25 učitelek MŠ s pedagogickou praxí od 2 do 15 let. Výsledky ukázaly, že klíčovým článkem odkladů jsou rodiče, kteří zdánlivě zohledňují zájmy a potřeby dětí a soustřeďují se rovněž na zájmy vlastní. Jako nedostatečnou vnímají učitelky akceptaci svých odborných připomínek ohledně odkladů rodiči a pociťují zklamání z očekávané expertnosti poraden a z nefunkční spolupráce s některými základními školami.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger