Hana Vaverková: Závěrečná potřetí!!!

středa 26. září 2018 ·

„Jsou to miláčkové,“ řekla mi kolegyně Katka, když mi je předloni předávala. A byli. I když ne všichni a vždycky. Koncem 5. třídy jsem jich občas měla plný zuby.


Tak jak to všechno letos bylo

Kluci přestali kamarádit s holkama. I když jen někteří. Nedej bože chytnout se při hře za ruce. Asi to k tomu věku patří. Poslední škola v přírodě na téma Velikonoční ostrov byla krásná. Snad nejhezčí, co jsem kdy zažila. Líbila se skoro všem. Ovšem moji chlapci měli spoustu výhrad. Tragedie kdysi krásného ostrova je nijak neuchvátila a nejraději by pořád hráli fotbal.

Dnešním dětem není vůbec lehké se zavděčit. To, do čeho se jim nechce, je pro ně nuda. Klukovi Péťovi, jehož snem je být úspěšným youtuberem a většinu času stráví doma na počítači nebo tabletu, nemám toho ve škole moc co nabídnout. Skupinová práce ho nebaví, pomáhat nikomu nechce a sám o pomoc nestojí.

Ne že by nebyly hezké a veselé chvilky. Naopak. Někdy zjara jsem v novinách narazila na vtipný fejeton o virtuálním psovi. Ve škole jsem ho přečetla dětem a vybídla je, ať taky napíší o něčem virtuálním. Skoro všichni se do práce pustili s chutí. Někteří požádali o delší čas – do konce týdne že to zvládnou. Zvládli, jen David nic. Ani v pondělí a ani v úterý. Trochu jsem přitlačila. Tvrdil, že má slohovku virtuálně. Zasmála jsem se a vtipálka ocenila za originalitu. Nicméně jsem trvala na písemném zpracování. Dočkala jsem se.

Cituji:

Virtuální slohovka

Žil byl jeden moc chytrý kluk, teda docela chytrý kluk. Měl nápady, které by ani pravý vědec nevymyslel. Než dostal ten nejtěžší úkol, který byl zadán v hodině tak hrůzné, že by se jí ani všechny horory nevyrovnaly. Tak nudné, že by oproti ní byly dětské pohádky zábavou na celé roky. Ta hodina mohla být jedině čeština. Měl napsat sloh o čemkoliv virtuálním. Jen málokdo by tenhle úkol napsal včas. Měl na to pouhé dva dny. Přemýšlel. 1. den: udělám to zítra. 2. den: udělám to zítra. A tak se stalo, že do školy přinesl vlastně nic. Když se ho paní učitelka zeptala, kde že má tu slohovku, on bez váhání před sebe natáhl ruce. Paní učitelka se na něj podívala svým často používaným pohledem: že žádá vysvětlení. A on použil také svůj velmi častý pohled: že jako neví, co má vysvětlovat. Vždyť přece splnil zadání. Jeho slohovka je dokonale virtuální!


Také ve vlastivědě jsme si užili. Čtvrťáci i páťáci ji měli docela rádi. Byla jsem pyšná, jak nám to jde. Na závěrečnou prověrku byli skvěle připraveni. Až na jednoho. Na otázku, kdy žil Jan Hus odpověděl Tonda celkem správně, že v 15. století. Ovšem odpověď na otázku, čím byl – učitel, křesťan a kosmonaut – mi vyrazila dech a přivodila pochybnosti o mém pedagogickém umu.


Pak přišly prázdniny

Od doby, co nejsem ředitelka, je tak zoufale nevyhlížím. A tyhle stály za to! S třemi syny a jejich rodinami jsem zdolávala beskydské vrcholky a pomáhala počty vypitých piv se získáním speciálních půllitrů. Za svou jedinou dcerou jsme se s manželem vydali přes oceán do Kanady, do nejstaršího národního parku se spoustou medvědů. Po úvodní instruktáži, jak se jim vyhnout či ubránit (nehledět do očí, neutíkat, pomalu couvat) a zapůjčením pepřových sprejů (z 6 m stříkat na hlavu) jsem se neubránila zklamání, když jsem si jediného, kterého jsem na dálku konečně zahlídla, spletla s velkým černým psem.


A zase do školy!

Já vím, že nejsem úplně „in“, když se docela dost těším. Na děti i jejich rodiče, na kolegyně, na všechno. Jen je mi líto mé paní ředitelky. Když jsem před 5 lety končila, myslela jsem, že horší to už s tou hromadou papírů na ředitelském stole být nemůže. Ale může!

A co bych nám přála? V posledním týdnu jsem si přečetla v novinách a časopisech hodně názorů, jaké naše české školství je a jaké by mělo být. Mně se líbí to skandinávské.

V týdeníku Reflex vyšel letos článek Finský zázrak. Z uvedených 25 věcí, které dělají ve finských školách jinak než u nás a funguje jim to, vybírám alespoň těchto 10:
– Váží si učitelů a dobře je platí
– Zrušili inspekci – za kvalitu ručí ti, kdo vzdělávání poskytují, učitelé a ředitelé
– Neznámkují, známky nahradili systémem osobních hodnocení
– Učí hlavně projektovým vyučováním
– Nepoužívají standardizované testy
– Lpí na cizích jazycích
– Politici neškodí – nemění vzdělávací politiku po každých volbách
– Věří vládě, že není zkorumpovaná, rodiče věří školám a nemluví jim do učebních plánů
– Školy a rodiče věří svým učitelům a učitelé žákům
– Žáci vědí, že vzdělání je jejich zodpovědnost


A u nás? Testujeme, vládě a politikům moc nevěříme a zodpovědnost za žáky mají hlavně učitelé, které kontrolují inspektoři. Hlavně ty papíry, aby byly v pořádku.

V tom článku o finském školství je také věta: Někdo se naučí číst až ve třetí třídě, a přesto se pak stane počítačovým géniem. Neřešíme, jak dobře žáci zvládají standardizované testy, ale jak dobře jsou připraveni pro život. My ve Finsku jednoduše věříme, že všichni lidé jsou v podstatě dobří. Je nás tak málo, že si ani nic jiného nemůžeme dovolit.

Víte, kolik že jich je? Pět a půl milionu. Nás není o moc víc. A finská vize v nedohlednu.

Ale jak si pamatuju z jednoho zamilovaného filmu – Nebudeme zoufat. Nalezneme sílu v tom, co zbylo.

Hana Vaverková, září 2018

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger