Hana Vaverková: Jak jsem se školila

pondělí 17. prosince 2018 ·

Někdy koncem srpna nebo začátkem září jsem se dobrovolně přihlásila do MAP II, aniž bych tušila, o co jde. Všichni ostatní v našem malinkém sboru už měli tolik povinností, že jsem při svém malém úvazku usoudila, že to zvládnu, ať je to co je to.

Sešli jsme se ve velkém zasedacím sále krajského úřadu. Hned při zápisu do prezenční listiny mě zaskočil starší kolega, který se organizátorů ptal, co podepisuje, a naznačil, že si to ještě rozmyslí. Na podobném školení jsem nebyla dobrých 5 let, vlastně od doby, co už nejsem ředitelka, ale pracující důchodce. Byla jsem zvědavá, co bude. A bylo.

Úvodem prezentace, co to vlastně MAP je – Místní akční plán. Snažila jsem se vnímat a pochopit. Po 20 minutách mi kolegyně z řady přede mnou předala kolující papírek s obrázkem lokomotivy s vagónky a nápisem „ Koho to nebaví, ať nakreslí vagónek“. To mě pobavilo a přikreslila jsem ten svůj. Po hodince si vzal slovo další řečník, který nás seznámil se zkratkou SRP. Čekala jsem, že přidá i kladivo, dnes se to tak trochu už zase nabízí. Nikoliv. SRP je totiž zkratka pro Strategické řízení a plánování. Moje pozornost poněkud ochabovala. Vagónků nejspíš přibývalo, mnozí přítomní se koukali do svých mobilů a já si přepisovala důležité údaje do kalendáře na příští rok.

Když se mikrofonu ujal mladinký fešák z Prahy, odložila ženská část v sále mobily a zaměřila své zraky na úvodní slajd. Byl na něm obrázek turisty s batohem. Řečník, projektový manager, se zeptal – plánujete strategicky? Co na to říct? Asi jo, ne? Následovala další otázka – co k tomu potřebujete? Prošedivělý kolega v zadní řadě zvolal – peníze! Následovala otázka – na co? Přišla odpověď – na všechno! Tady řečník slibně se rozvíjející debatu utnul a vrátil se ke své dvouhodinové prezentaci, aby nám sdělil perly typu – pokud nevíte, kam jdete, pravděpodobně skončíte někde jinde. My s vagónky si lehce domysleli, že v pr…. Pokud už tam dávno nejsme…

Tu a tam se zvedla ruka a zaznělo – ministerstvo neumí plánovat a po nás chcete strategické plánování. Nebo – ministerstvo samo neví, kam směřovat. Ředitelky mateřských škol se ozvaly s dotazem, kdy se školit, když je nemá ve školce kdo zastoupit a nemají peníze na zaplacení zástupů. Padla kritika, jak dopadla inkluze – nejsou asistenti, a pokud jsou, nejsou peníze na jejich zaplacení. Pán z Prahy se nenechal vyvést z míry a svoji prezentaci zakončil záhadnou větou – nic se neděje náhodně. Ufff!!!

Pro naše dotazy a připomínky už nebylo moc prostoru. Mladá černovláska si troufla a podotkla, že je to zbytečná práce, všichni jsou zavaleni administrativou, jsou přetížení a mnozí vyhořelí. Kolegyně Anička, těsně před důchodem, připomněla, že koncepci školy všichni máme včetně dlouhodobých a krátkodobých plánů, předkládáme je inspekci i zřizovateli, jsou součástí konkurzů. Zdálo se mi, že to projektového managera překvapilo. Tak jsem se neudržela a dodala, že kdyby nám toto všechno říkal před dvaceti lety, asi by to padlo na úrodnou půdu. Nyní ty tři hodiny tady pokládám za ztracený čas. Tím jsem ho asi naštvala a řekl, že teda vyřídí v Praze, že žádné MAP vlastně nepotřebujeme. Hurá, nebyla jsem tu zbytečně!

Bylo to asi první mé školení v životě, kdy ani jednou nezazněl potlesk. Ani ten ze slušnosti. „ To musíme?,“ zeptala jsem se Aničky při loučení. Smutně a odevzdaně kývla. Ministerstvo nařídí, přenese na kraje či magistráty a ty na školy. Kdo se nepřidá, je rázem podezřelý a koleduje si o malér. Vzpomněla jsem si, že něco podobného jsem před lety sama zažila. Nechtěla jsem se zapojit, už nevím do čeho, a zanedlouho mě osobně ve škole navštívila vrchní inspektorka! ( A pak jsem se přidala…)


O hodinu později jsem zahajovala to „ naše“ školení.

Po půl roce se nás na spřátelené škole sešlo něco přes třicet na jubilejním desátém P-AU. Kdo neví, tak se značkou PAU přišel před téměř 30 lety Standa Červenka a znamená to Přátelé angažovaného učení. My ji před 4 lety oprášili a přejmenovali na P-AU, jako že je nám často do au, au.

Dnes jsme si pozvali naši oblíbenou lektorku Blážu s tématem Komunikace v týmu a Inteligence úspěchu. Jen co jsem vstoupila do dveří školy, přehnal se kolem mě houf pubertálních děvčat, která zpívala – Škola hoří, oheň sálá, hurá, hurá, ještě něco přiložíme“. Hned se mi zvedla nálada. V prvním patře se už tvořily skupinky kamarádů s kávou v ruce. S některými jsme se naposled viděla na květnovém P-AU, které bylo zážitkové a na němž někteří při jízdě na raftech spadli do řeky Moravy. To bylo radosti!

Z chodby školy se stal koncertní sál s krásnou akustikou a před námi se seskupila děvčata od 3. do 9. třídy. Před nimi v 1. řadě vynikal jediný muž, můj loňský páťák Patrik. Kluk s Aspergerovým syndromem, který hrozně rád objímá, a když se naštve, občas i škrtí. A pak toho lituje. Zpívali a tančili s takovou vervou, že jsem zapomněla na tři krušné dopolední hodiny a skvěle se bavila. Na kytaru je doprovázel a hlasitě povzbuzoval ředitel Míla. Patrik zpívá moc rád a hlasitě. Ne vždy se trefí do správné tóniny. Ale je to bavič k pohledání. My diváci tleskali a krásně se naladili na nadcházející učení.

Ve třídě, kde se konal seminář s Blážou, bylo na tabuli napsáno – Milujeme Učitele Vaši Žáci. Nebyla to třída 1. stupně, kde to není až tak neobvyklé. Kéž by to bylo útěchou pro ředitele Mílu, který možná nemá všechny papíry v dokonalém pořádku, a kterého často navštěvuje ČŠI. Zato má srdce, a to se bohužel nehodnotí.

Hned na začátku jsme od Bláži dostali dárek – tužku s nápisem Život je krásný. A pak se nás začala ptát Proč? Proč tu jsme? Naše odpovědi se shodovaly – rádi se vidíme, rádi se učíme, je pro nás přichystáno výborné občerstvení… Aktivitou Oceňující dotazování nás Bláža přivedla k zamyšlení nad sebou samými, nad naším životem, naší prací a budoucností dalšího setkávání se. A protože se rozhodně setkávat chceme, domluvili jsme se na jaro 2019, tentokrát na Sluňákově! A vypadá to, že se máme zase na co těšit.

Cestou domů jsem si připomněla 3 S, které máme v našem školním vzdělávacím programu – spolupráce, svobodná volba, smysluplnost – tři důležité podmínky pro efektivní učení. Mohla jsem srovnávat. Dopolední seminář měl ke všemu daleko. Většina z nás se ptá – jaký to má smysl? Odpoledne to bylo jiné – lektory si vybíráme a platíme sami, jsme tu dobrovolně ve svém volném čase, nejčastěji v pátek odpoledne a občas i v sobotu. Spojuje nás láska k povolání, které jsme si vybrali. A občas si připomínáme, že život je krásný.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger