Šárka Mrázová: Škola jako projekt. Jak se děti snaží udělat svět lepším a poznat přitom také samy sebe

pátek 16. března 2018 · 0 komentářů

Škola Můj Projekt Praha, jak si říká, se skrývá v nenápadné budově uprostřed zahrady mezi paneláky nedaleko hlavního tahu na Brno. Tento druh školy se sice řídí celostátními vzdělávacími osnovami, ale výuka v nich má i řadu specifických prvků.

Zdroj: Hospodářské noviny 25. 2. 2018

Desetiletý Šimon z Prahy navštěvoval první dva roky klasickou základní školu. On sám ani jeho rodiče s ní ale nebyli moc spokojení. Přestěhovali se na Jižní Město, kde našli alternativu. Škola Můj Projekt Praha, jak si říká, se skrývá v nenápadné budově uprostřed zahrady mezi paneláky nedaleko hlavního tahu na Brno. Že se v ní učí skoro osmdesát dětí, kolemjdoucí ani netuší. Pozornost v této lokalitě k sobě strhuje spíše protější veřejná základní škola, do které chodí osm stovek dětí z širokého okolí.

Ve čtvrté třídě je se Šimonem zatím čtrnáct dětí, což je nejméně ze všech čtyř tříd z celé školy. „Je to tu jiné v tom učení. V předchozí škole jsme seděli v lavicích, psali nebo zvedali ruku, tady máme devadesátiminutové bloky a velkou volnost ve výběru témat," popisuje a vytahuje ze své složky štos papírů, takzvaný Plánovací list. „Třeba tady jsem si napsal, že se musím zlepšit v psaní příběhů, protože v tom moc dobrej nejsem, a že každý týden napíšu dva příběhy. A tady mám plnění, jestli jsem to zvládal, nebo ne, a co bych měl zlepšit, kdybych to dělal znova," ukazuje Šimon.

V těchto dnech při bloku vyhrazeném pro vlastní projekty vyrábí dekorace ze dřeva, které řeže pilkou na školní zahradě. „Jak jsem k tomu sklopenej, tak mě z toho bolí záda. Dělám to už týden. Až ho rozřežeme, vypálíme do něj obrázek." Podobně interaktivně vypadá i úvodní dvouhodinový integrovaný blok výuky, teď se v něm čtvrťáci učí o státech Evropské unie. Pracuje se sice ve skupině na podlaze uprostřed třídy, ale děti se volně pohybují kolem. „Někdy jsme ve skupinách, kde si děti rozdělují konkrétní role jako prezentátor, hledač informací nebo hlídač času, jindy ve dvojicích nebo samostatně," vysvětluje třídní učitel Jan Pevný, jemuž děti neřeknou jinak než Honzo.

Do školy se přihlásil na inzerát, ačkoliv původem kantor není. Vystudoval humanitní studia a sociologii. Na této práci jej lákala možnost rozvíjet sám sebe, vzdělávat se a hlavně pracovat s dětmi. Za čtyři roky, co učí, už prošel nejen vzděláváním Školy Můj Projekt, ale i kurzy zdravotníka, intuitivní pedagogiky, Hejného matematické metody, komunikace a reflexe. Jeho příklad odpovídá na některé otázky současného českého vzdělávacího systému, zda je třeba nezbytně nutné, aby ve školách učili jen vystudovaní pedagogové a jakými dalšími kurzy by učitelé mohli procházet. Jednou měsíčně má také k dispozici školení od lektorů stejnojmenného vzdělávacího konceptu Škola Můj Projekt. Školy, které s konceptem pracují, mají zároveň pravidelně k dispozici mentoring a supervizi učitelů a koučink vedení školy.

Základy vzdělávacího konceptu Škola Můj Projekt vznikly už v 90. letech v Sokolově ve škole v Mánesově ulici. Škola na pražském Jižním Městě funguje čtvrtým rokem. Tento druh školy se sice řídí celostátními vzdělávacími osnovami, výuka v nich má ale i řadu specifických prvků. Děti tak třeba od první třídy za podpory dvou učitelů ve třídě pracují na projektech, při kterých se snaží sledovat a zlepšovat svět kolem sebe. Výuka v projektech podle autorů konceptu rozvíjí spolupráci napříč ročníky a vede děti k odpovědnosti. Od třetí třídy si děti jeden den v týdnu plánují a řídí výuku samy. V bloku nazvaném Můj den se oproti projektům snaží poznávat a zlepšovat samy sebe.

Autorka konceptu Andrea Vedralová zdůrazňuje, že školy se díky němu mohou velmi intenzivně věnovat práci s hodnotami. „Nevíme, jak bude svět za 30 let vypadat a co vlastně mají děti umět. Budou však potřebovat především tři věci – rozumět si, cítit zodpovědnost za svět, ve kterém žijí, a umět zacházet samy se sebou. Proto věnujeme hodně času rozvoji klíčových kompetencí, tomu, aby se děti poznaly a uměly vyjádřit své potřeby, nastavovat si hranice, riskovat a plánovat si, jak k tomu všemu dojdou," vysvětluje. Právě o tom, co se děti mají naučit a co si ze školy skutečně odnášejí, se mezi odborníky v současnosti vede velká diskuze. Zodpovědnost za svět rozvíjejí žáci právě skrze projekty. „Není to projektová výuka, kdy učitel dopředu ví, co bude výsledkem. S návrhy, čemu by se chtěly věnovat a co by tím chtěly kolem sebe zlepšit, přicházejí v našich projektech samotné děti."

V první třídě v přízemí právě probírají vlastnosti látek. Na tabuli jsou napsané věci, které děti znají, jako třeba stavebnice, větev, tužka a nůžky. Děti odhadují, jestli větev plave, a pak si to hned v pokusech ověřují. Nad tabulí mají tiskacím písmem napsané své příběhy. Škola Můj Projekt neučí prvňáky číst, ale nejprve tiskace psát. „V prvním pololetí píší velká tiskací písmena, ve druhém pak malá. Učitelé pozorují, jakým způsobem dítě s těmi písmeny zachází. Přitom se v rytmické části procvičují i slabiky a hlásky. Aby dítě mělo sluchovou péči připravenou na čtení," vysvětluje Vedralová.

I tak malé děti se díky tiskacímu písmu lépe orientují ve svých poznámkách, které si zapisují do projektů. Učitel přitom diagnostikuje, jakou metodou budou schopny číst. „Je to výhoda, protože pak vycházíme z toho, jak dítě s písmeny opravdu zachází, a doprovázíme ho poté jeho cestou. Není to tak, že učitel rozhodne, kterou metodou se budou všechny děti učit číst," poznamenává. Žáci píší psacím písmem až ve druhé třídě, kdy je jejich grafomotorika na úplně jiné úrovni, a naučí se to rychle. Minimálně jeden den v týdnu se žáci školy na Jižním Městě učí mimo budovu školy, stejně tak družina se za každého počasí odehrává třikrát týdně venku. Děti podle Vedralové nerozlišují, jestli se učí v družině nebo ve škole. A o to učitelům jde.

Oproti ostatním alternativním školám, jako je například waldorfská nebo montessori, které vznikly v minulém století, si Škola Můj Projekt zakládá na tom, že více reaguje na dnešní potřeby dětí i společnosti a na větší míře svobody pro děti. „V tom systému mají žáci větší volbu v tom, čím mohou ve škole procházet. Zároveň na nich ale leží i větší zodpovědnost, kterou tím za své vzdělávání přebírají," vysvětluje Vedralová…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger