Markéta Šichtařová: Dělník budoucnosti

úterý 20. března 2018 · 3 komentářů

„…Svoboda volby, nutnost mentální přizpůsobivosti, nutnost neustálé rekvalifikace a učení se nových technologií – to vše jsou věci, které valnou část lidí upřímně děsí. Právě odtud plyne značný díl strachů z průmyslu 4.0.

Zdroj: Šichtařová Markéta, Pikora Vladimír: Robot na konci tunelu aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím. Praha: NF Distribuce, 2017. Str. 119–120. ISBN 978-80-88200-04-8

Odbory se toho pochopitelně chopily. Například předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula namítá, že ne každý člověk má dostatečný intelekt na to, aby byl „operátor v nějakém 3 D rozhraní, nebo aby byl schopen programovat“. To má pravdu, rekvalifikaci na programátora skutečně nikdo nezvládne za pár týdnů. Pokud vůbec. „Rekvalifikace může trvat třeba rok a pak je otázka, kdo to zaplatí, z čeho bude ten člověk žít,“ varuje Středula.

No jo, ale zaprvé nikdo nechce, aby se všichni rekvalifikovali zrovna na programátory. Přiznejme si – to je trochu nadsazený příklad. A zadruhé: Největší klacky házíme pod nohy my lidé sami sobě. Přesněji řečeno: házíme je pod nohy našim dětem ve školách.

Asi takhle: Moderní továrny předpokládají, že v nich budou moderní dělníci schopni spolupracovat s roboty. Nebudou je vnímat jako něco nedotknutelného z Marsu. Takový dělník potřebuje o kapku víc znalostí matematiky, fyziky a programování než ten současný. Moderní dělník si musí poradit s problémy, které přináší „myšlení“ robota. Takové dělníky ovšem trh práce nenabízí. Nenabízí je, protože děti se takovým znalostem ve škole neučí.

Je to už globální problém. Např. v Británii je nyní pět tisíc dělnických profesí jen v automobilovém průmyslu, pro které nelze nalézt zaměstnance. Moderní dělník tak bude čím dál vzácnější a váženější. Svou produktivitou práce zvýšenou díky technologii nahradí deset starých dělníků. A promítne se to v jeho mzdě.

Školství by si mělo uvědomit, že potřebné vzdělání je dnes jiné než před dvaceti lety. Nikdo nebude potřebovat vědět zpaměti, kdy se narodil Karel IV. a jak vysoký je Mount Everest – namísto toho každý bude potřebovat si to na internetu vyhledat. Tím samozřejmě neříkám, že všeobecná vzdělanost nebude impozantní. Že by nebylo příjemné zpaměti znát výšku Mount Everestu; tvrdím ale, že pokud to jedno dítě bude vědět zpaměti, ale nebude si to umět na internetu zjistit, a druhé přesně naopak, pak v zaměstnání a v životě bude úspěšnější to druhé. Školství ale takhle vůbec neuvažuje.

Jestli jsou ale lidé nervózní, když slyší, že se bude svět kolem nás čím dál víc automatizovat, pak je popadají mnohdy vpravdě hysterické záchvaty, když slyší, že školy by měly učit jinak. Popravdě mě překvapuje míra zuřivosti, kterou jsou někteří lidé schopni projevit, jakmile se někdo o školství otře. Setkávám se s tím velmi často. Jelikož s manželem sami máme pět dětí, z toho některé již základní školou povinné, školství je pro nás samozřejmě i osobně zajímavé téma, které často ve společnosti glosujeme. To byste měli vidět a slyšet, co si při tom vyslechneme!

Většina argumentů zní zhruba takto: „Taky jsem se musel učit krasopis / nazpaměť levé přítoky Dunaje / musel jsem chodit povinně se školou na plavání… a jsem snad kvůli tomu nějaký postižený budižkničemu? Těm mladým jen prospěje, když budou umět psát krasopisně / nebudou pořád jen vysedávat u klávesnice / budou trénovat paměť / budou se učit nazpaměť přítoky / když se budou hýbat a budou chodit se školou plavat…“

Potíž je v tom, že je to přesně ono konzervativní uvažování, které nás a hlavně naše děti vyřazuje z budoucího trhu práce. Není sporu o tom, že je pěkné umět psát krasopisně plnicím perem. Že je impozantní vyjmenovávat zpaměti evropské řeky. A že je výborné umět plavat. Otázkou ovšem je, zda by tyhle znalosti a dovednosti měla škola upřednostňovat na úkor digitální gramotnosti. A odpověď zní, že ne. Pokud máme na školu jen omezený čas svého dospívání a logicky se nikdy nemůžeme naučit všemu, pak musíme volit mezi důležitým a „jen zajímavým“. A ubezpečuji vás, že v budoucnu bude digitální gramotnost podstatnější než krasopis. Na rozdíl od krasopisu totiž bude rozhodovat o tom, zda budeme či nebudeme nezaměstnanými.

Ale ke školství se ještě dostaneme detailněji. Nyní si pojďme říct: Co konkrétně by tedy měl „nový“ zaměstnanec umět? Měl by nabídnout to, co robot nemá: Tedy kreativitu, schopnost kriticky myslet, schopnost vyjednávat s ostatními. Robot totiž člověka ani v příštích letech nazastoupí na pracovním obědě, ani nedomluví nový velký obchod.“

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger