Ludmila Korecká: Nikdy není pozdě na změnu

pátek 12. října 2018 · 0 komentářů

Janka Chudlíková pracovala jako personální ředitelka, než se rozhodla odejít na volnou nohu a své znalosti z firemního světa předávat lidem jako lektorka a koučka. Poradí vám, jak řešit mezníky své profesní životní cesty.

Zdroj: Kariéra, příloha časopisu Žena a život, září 2018, str.28–31

Člověk si má vybrat profesi v patnácti, kdy většinou nejen pracovně neví, co se sebou…

Těm, co sami vědí – a rodiče jim to dovolí, radit nemusíme. To je požehnání a je to ta nejmenší skupina. Pak jsou ti, co mají nějakou touhu: fotit, být youtuberem, dělat grafiku, ale rodiče jim to nedovolí s argumentem, že se tím nedá uživit. Tady bych radila spíš těm rodičům, aby do dítěte neprojektovali svoje vlastní představy a názory. Dnešní doba nabízí obrovské možnosti, takže by se naše děti jednou mohly živit i tím, co je baví, a nerozdělovat to jako starší generace, kdy v práci děláme, co nás nebaví, a po práci máme své koníčky. Ideál je to spojit, najít cestu, jak prodat a zpeněžit to, co nás těší.

Pro mladé lidi, kteří nevědí kam jít, bych měla dvě doporučení: Nepřemýšlejte o hotové profesi, nedávejte jí konkrétní název. Díky automatizaci a robotizaci zanikne do deseti let až čtyřicet procent profesí, jak je známe dnes. Takže nehledejte profesi podle názvu, hledejte především činnost, která vás baví, u níž zapomínáte na čas, přestáváte vnímat svět a zároveň vám jde a uklidňuje vás. Co vám ve škole přirozeně šlo, aniž jste se na to museli učit? Vzpomeňte si, co vás bavilo, když jste byli menší, s čím jste si hráli, čím jste se zaobírali. A tam někde to najdete. Na tu činnost se zaměřte. Druhá rada je, že byste si měli vysnít práci snů. Co je to, co by vás jednou opravdu naplňovalo, v čem byste přirozeně byli spokojení a šťastní? Vytvořte si svou vizi. Až podle ní si dneska vyberte studium nebo i první zaměstnání. Vaše dnešní volba nemusí tomu snu odpovídat úplně stoprocentně, ale měla by být jako kamínek na cestě, o které víte, kam vede. Nedělejte nahodilý výběr jenom podle tady a teď, jako když vystrčíte nasliněný prst z okna a jdete tam, kam zrovna fouká vítr. Vědomě se rozhodujte tak, aby to dávalo smysl vůči tomu, kde jednou chcete být, a aby každý kamínek vaší cesty zapadal do mozaiky vaší osobní vize.

________________________________________________________________________

4 principy motivace

Opravdu funguje jen vnitřní motivace – tedy to, co chceme my. Nikdo jiný nás nemůže doopravdy dlouhodobě motivovat. Jak posílit vnitřní motivaci?

1. Představit si, jak bude vypadat to, co chceme změnit, za rok či dva, pokud nic neudělám. Když si to představím, tak mě to trochu vyděsí. To je důvod, který mě posune. Motivace vyděšením je dobrý recept pro věčné lenochy.

2. Vytvořit si silnou osobní vizi jak ideální představu konečného stavu, abych věděla, proč to dělám.

3. K cíli jít metodou malých kroků a oslavovat i drobná vítězství. Přijmout to, že mě to bude něco stát a že toho nedosáhnu hned, naplánovat si mezistupně.

4. Zapomenout na slovo „musím“. Nedělat to kvůli tomu, abych něco dokázala okolnímu světu. Dělat to proto, že to chci já, a v klidu, bez stresu si kráčet za svým snem.
________________________________________________________________________


Po studiu a nástupu do praxe to nabere obrátky – říká se, že kdo neudělá kariéru do třiceti…

Ano, to je docela fatální. Je prokázáno, že do třiceti si pokládáme stavební kameny pro svůj budoucí život. Staví se ten základ. Zároveň bych sem však za sebe dala jedno zásadní ale. Odmalička děláme, co se od nás očekává, co chtějí rodiče, co chce okolí, a postupně se ztrácíme sami sobě.Pokud to nevyřešíme do té třicítky, může se nám stát, že si nabereme tzv. falešný džob, falešnou profesi. Samotné uvědomění si toho může přijít až později s tím, jak v životě dozráváme. Moje ale tedy zní: Nikdy není pozdě na změnu. I kdybychom měli to kormidlo otočit v šedesáti, tak můžeme. To souvisí se sebeuvědoměním. Pokud dojdeme k hlubšímu sebepoznání a uvědomění, tak pro nás žádná statistika neplatí. Kdykoli můžeme změnit kurz směrem, kam nás táhne srdce. Směrem k oboru, který je pro nás ten pravý.

Jsou i jiné dobré důvody, proč udělat střih i uprostřed rozjeté kariéry?

Určitě. Pokud nejsme ve špatném kolektivu, netrpíme šikanou nebo nejsme na nesprávné pozici, vidím tři kritéria pro změnu práce:

1. Když už nám tam, kde jsme, není dobře. I kdybychom měli v práci dobrý kolektiv, může se stát, že nás to tam prostě nebaví a netěší. Jsme ubiti stereotypem a máme potřebu změny.

2. Když už nám ta práce nic nového nedává, už se v ní nic neučíme, nerosteme. My se totiž navzdory všemu rádi učíme. Máme v sobě kompas, který nám říká, že tady je stojatá voda a je třeba vyplout jinam.

3. Když už nám práce nedává smysl. A smysl – to je etický postoj. My potřebujeme vědět, že naše práce nějak prospívá jiným a světu. Myslím, že tohle přijde zákonitě s věkem. Když to, co děláme, není v souladu s naší životní filozofií, s našimi hodnotami, činí nás to nešťastnými a frustrovanými. To je ta chvíle, kdy bychom měli tvrdě bouchnout do stolu a kormidlo otočit někam jinam. I za cenu dočasných ztrát.

Ženě se ve věku do třicítky navíc k budování kariéry často přidává stres v soukromé oblasti z vědomí, že je čas najít si partnera a porodit děti. Přitom to bude znamenat překážku v práci…

Víte, s čím to souvisí? S nedostatkem sebevědomí a nesrovnanými životními hodnotami. Všechno je závislé na tom, zda víme, co chceme, a jestli na sobě lidsky i profesně pracujeme. Tak vzniká i naše sebehodnota. Když ji známe, máme i správné sebevědomí a umíme si dobře vybrat. Pokud jde o založení rodiny, příroda má svůj biorytmus, který nelze ošálit. Tělo stárne už od 25. roku.

Čili by si žena měl uvědomovat, že i přes tu teorii vytvořit profesní základ do třicítky to pro ni není tou první hodnotou?

Ano, jinak zaplatí tvrdou daň. Protože buďto bude biologicky pozdě, nebo také nemusí sehnat toho správného partnera. Ženy, které šly za kariérou v práci, jsou zvyklé na termíny a odškrtávání splněných úkolů. A mají tendenci přistupovat stejně i k založení rodiny. Teď mají termín na dítě a začnou plnit úkol mít dítě. Předtím si říkaly až-až-až a teď mají stres už-už-už. Není divu, když se to nedaří.

Jak se do takové situace nedostat?

Zaprvé je třeba ujasnit si motiv. Opravdu chci dítě? Proč ho chci? Za druhé: Jestli dítě opravdu chci, tak pro to musím něco udělat. Je dobré respektovat přírodu a mít první dítě ideálně do třicítky, aby netikaly biologické hodiny. Ujasnit si priority. Když něco v životě chceme, tak to vždycky znamená tady a teď udělat krok dolů a něčeho se vzdát. Musíme jít i do nepříjemna. Chcete lepší bydlení? Musíte si vzít hypotéku. Chcete dítě? Musíte ubrat čas práci. Je to příjemné? Ne. A to je to, co lidi nechtějí. Chtěli by jenom ty prebendy. Je nutné si uvědomit, že dítě potřebuje pouze lásku, ne lepší auto. Za třetí je třeba si věřit, Ženy si málo věří, a proto mají strach, že se v pracovním systému ztratí. Ale pokud jsem chytrá a pracovitá holka, vím, že mám tomu systému co dát. Právě na mateřské, kdy se ženy uvolní, si dokážou uvědomit, jestli je ta práce, kterou dělají, opravdu uspokojuje, nebo ne. Dnes je doba úžasných možností, kdy si ženy mohou najít dobré uplatnění nebo i začít podnikat. Být na mateřské přece neznamená vypnout mozek.

Ženy ve věku třicet až čtyřicet pět let musí řešit pracovní i rodinný management. Máte pro to rady?

Srovnat si, jestli má na to, aby dělala na plný úvazek. Protože pak je to fuška. Stojí za to ubrat a dělat na méně hodin. Začít rozlišovat důležité a méně důležité. Klíč je i v dlouhodobém plánování a myšlení. Většinou to, co je z dlouhodobého hlediska důležité, dnes nehoří. A to, co dnes hoří, obvykle dlouhodobě důležité vůbec není. Chce to odstup. Ale my ženy jsme nastavené mít více položek na seznamu a každou věc splnit na sto, ideálně na dvě stě procent, takže nad námi často vyhraje to „musím, hoří, rychle, hned“, naskakujeme na podněty. Musíme si uvědomit, že i v práci máme nějaký dlouhodobý cíl. To, co je pro tento cíl podstatné, máme udělat jako první každý den. Stačí, když tomu věnujeme alespoň jednu hodinu denně – a stále nám zbude dostatek času na to, co právě hoří. Stačí rozlišovat, co je důležité a co je urgentní. A to platí všude, nejen v práci.

Kolem padesátky se žena vyrovnává se syndromem prázdného hnízda, kdy děti odešly z domu, a v práci to většinou začíná už jenom nějak přečkávat do důchodu.

Je dobré sebe i děti připravovat na to, že odletí z hnízda do světa. Až se to stane, budeme psychicky v pohodě a můžeme se věnovat více i samy sobě. Jde o to, abychom vedle výchovy dětí našly čas také pro sebe, a vytvořily si tak svůj svět nezávisle na nich. Abychom rozvíjely samy sebe, svoje koníčky, svoje hodnoty a staly se tvůrčími bytostmi. Vzdělávání a práce na sobě nás zákonitě posune dál a nemusí to být ani finančně náročné. Dnes můžete online vystudovat i prestižní univerzity – zdarma. Lidé po padesátce se už vypínají, ale vlastně jim začíná druhý a mnohem svobodnější život. Vždy se dá někam rozvíjet. Jde o to nezůstávat uzavřená ve stereotypech. Einsteinova definice šílenství zní: Dělat to samé znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Chcete-li něco jinak, budete muset začít něco jinak i dělat.

Jedna věc je pro nás problém bez ohledu na věk – nepříjemný spolupracovník. Jak zvládnout člověka, který nás rozptyluje, rozčiluje, otravuje, a my s ním máme vydržet osm hodin denně?

Říct mu to. On si nemusí uvědomovat, že nám to vadí, nemusí si uvědomovat dokonce ani to, že to dělá. Musíme mu to říct. Ale jak to říct, abychom ho nezranili? Zakázaná slova jsou: Ty jsi, Nikdy, Vždycky a Pokaždé. Neříkat: Ty jsi nespolehlivý, nikdy neuděláš, co máš, pokaždé se na to vykašleš. Je dobré použít něco, čemu se říká behaviorální model, mluvit ne o něm, ale o sobě, nekritizovat toho člověka, ale určité chování, vždy uvést konkrétní příklad: Vadí mi, že jsi nevyplnil ten formulář včas, jak jsme se dohodli.

Jestliže to ten člověk dělá dál, pak je nutné dát mu hranice. Například: Pokud to budeš dělat nadále, tak to budu řešit s naším nadřízeným. Ale pozor: hranice se mají dodržovat. Rozmyslete si dobře, jakou hranici tomu druhému dáte, a pak ji dodržujte.

Pokud bych já osobně musela pracovat osm hodin denně s toxickým člověkem, který nebere žádnou zpětnou vazbu ani hranice na vědomí, a vedení by to neřešilo, zvažovala bych změnu zaměstnání. Víte proč? Protože vím, co vytváří dlouhodobý stres. Ale také proto, že já si už dnes věřím. Vím, že něco umím a že mám určitou hodnotu, tak není důvod, proč bych nemohla najít novou práci. Přece nebudu osm hodin denně trávit v pekle.

________________________________________________________________________

Vědomé rozhodování

Důvod, proč se nikam neposouváme, je, že jsme se pro to vědomě nerozhodli. Vše je naše volba – i nic nedělat, nic nezměnit je naše volba. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, neustále se rozhodujeme. Od rána do večera. Ale důležité je vědomé rozhodování. To znamená nadechnout se, zastavit se, zamyslet se a vědomě se rozhodnout podle toho, jak to chci v životě jednou mít, podle nejlepší představy o své budoucnosti.
________________________________________________________________________


Na www.jankachudlikova.com můžete číst blog Jankdy Chudlíkové, jsou tu také odkazy na její videa na YouTube, v nichž najdete odpovědi na mnohé otázky a problémy.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger