Učitelé na sociálních sítích 2. Anna Freimannová

čtvrtek 8. listopadu 2018 · 0 komentářů

Jmenuji se Anna Freimannová a jsem učitelkou angličtiny. Kdykoliv se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala, s oblibou říkám, že jako slepý k houslím. Můj původní záměr byl prosadit se jako grafická designérka.

Zdroj: Tajný učitel 3. 11. 2018


Představení

Během studia na střední škole však sled událostí vedl k zjištění, že je se vzdělávacím systémem nejspíš něco špatně. Tou dobou jsem naprostým omylem získala práci jako soukromá učitelka angličtiny pro děti z přilehlého okolí a začala se na jednotlivé chyby zaměřovat o něco více. V mezičase jsem se učila učit a získala tak krásný náskok tříleté praxe v oboru. Když jsem maturovala, byla jsem už pevně rozhodnutá, co chci se svým životem dělat. Chci učit a chci změnit naše školství k lepšímu.

Po maturitě jsem tedy nastoupila na pedagogickou fakultu. V mezičase jsem nadále působila jako soukromnice a dále vedla kroužek angličtiny pro děti v naší místní školce. Peněz z toho ovšem nebyl dostatek, vysokoškolské studium je relativně nákladná záležitost, obzvlášť když si musíte všechno hradit sami. Ve druhém ročníku jsem tedy nastoupila jako učitelka na nedaleké učiliště. Byl to zážitek k nezaplacení, dá se říct, že jsem začala s tou nejobtížnější možnou variantou, a to po všech stránkách.

Když pominu fakt, že jsem musela pracovat s naprosto demotivovanými studenty z horších rodinných poměrů, vedla jsem nikdy neustávající válku s vedením školy.

Do práce jsem totiž nastoupila s přesvědčením, že lze věci dělat jinak, a že angličtina může být nejen přínosná, ale zábavná a obohacující i pro budoucí mechaniky a svářeče. Vedení ovšem bylo extrémně konzervativní, mé učební metody striktně odmítalo a soustavně mi házelo klacky pod nohy. Co se mých kolegů týče, jednalo se zpravidla o vyhořelé a zkostnatělé kantory ze staré školy. Jejich postoj k práci nebyl o nic lepší než postoj samotných studentů. Mohli bychom se tu donekonečna handrkovat o to, zda byla dřív slepice nebo vejce, ale faktem je, že změna na pracovišti nebyla vítaná. Když jsem pak ohledně problematiky učňovského vzdělávání začala promlouvat v médiích, vedení se rozhodlo, že jsem pro jejich školu příliš hlučná a nepohodlná, a studenti mi někdy v půlce března oznámili, že tam údajně příští školní rok již nebudu zaměstnána.

Ačkoliv mi tuto informaci nikdo oficiálně neoznámil, a to dokonce ani v momentě, kdy do konce školního roku zbýval poslední týden, nelenila jsem a začala shánět novou práci. Zadařilo se a já po letních prázdninách putovala na základní školu se vstřícným vedením a otevřeností k novým metodám, kde působím v současnosti.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Od vstupu do školství jsem toho vlastně moc neočekávala. Ze střední jsem měla relativně dobrou představu, jak se věci asi mají. Na fakultě jsem se nic moc nového nedozvěděla, tak jsem byla zkrátka smířená s tím, že se budu učit za pochodu, stejně jako všechno. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak snadné bylo najít práci bez jakéhokoliv relevantního vzdělání. Neměla jsem u sebe ani potvrzení o studiu z VŠ a zda a jak jsem schopná vyučovat angličtinu nikdo nikdy neprověřoval. V podstatě mě všude přijali jen na mé dobré slovo. Neříkám, že to byla chyba, ale něco to o současném stavu vypovídá.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Jelikož vyučuji jazyk, ideální hodina pro mě vypadá tak, že řeč nestojí. Nejšťastnější jsem, když děti hodně diskutují, povídají a kladou otázky. S tím byl ze začátku problém. Většina dětí má dojem, že pokud se na něco musí zeptat a přiznat tak, že tomu úplně nerozumí, říká to o nich, že jsou hloupé. Zrovna tak se bojí odpovídat, když si nejsou zcela jisté, zda je jejich odpověď správná. Po měsíci na nové škole se mi to ale k mé velké radosti povedlo odbourat. Naučili jsme se, že učit se něco nového znamená dělat chyby, že to bez nich nejde, díky čemuž se i ti nejslabší snaží na sobě pracovat, protože vědí, že nedovolím, aby se jim někdo posmíval. To je podle mě ideální hodina – všichni se podílí na diskuzi, jeví zájem o to, co se právě děje, navzájem si pomáhají a ve třídě panuje pohodová atmosféra.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Těch negativ je poměrně hodně, mám jich celý sáhodlouhý seznam. Kdybych ale měla vybrat ty nejstěžejnější, nejvíc mi asi vadí, jak málo se systém zaměřuje na děti jakožto individuály. Je nastavený tak, že musí každý umět všechno, takových dětí si cení nejvíc – jedničkářů a premiantů. Méně prostoru se už věnuje tomu, aby si děti našly něco, co je baví, v čem jsou dobré. Něco, na co by se měly zaměřit. Automaticky se předpokládá, že se musí naučit všechno, což z nich generuje nějaký průměr, který ale následně neví, co s vlastním životem.

Dále mi vadí, jak systém vnímá učitele. Učitel může být de facto kdokoliv s tím správným papírem, ačkoliv tohle povolání představuje mnohem víc a spousta lidí, která ho dělá už dlouhé roky, by se od škol měla přitom držet na míle daleko.

S hledáním pozitiv je to o něco horší, protože jak to vidím já, je, že český vzdělávací systém je něco, co má neuvěřitelný potenciál, ale ti, co ho mají na povel, dělají všechno proto, aby zůstal nenaplněný.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím si, že výjimečný učitel je někdo, kdo nepředává jen odborné znalosti, ale také nějaké dovednosti a hodnoty, které si děti odnesou ze školy na celý život. To se každému může povést jiným způsobem. Někdo předává přímo, jiným se to povede skrz jejich přístup k žákům a učební styl. Také je to někdo, kdo se dovede odpoutat od hranic svého předmětu a vyučovat v souvislostech, ukázat, proč je zrovna tohle důležité znát a co si z toho vzít.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatných učitelů jsem zažila víc než těch dobrých. A dokonce i víc než těch průměrných. Dokonalým odstrašujícím příkladem by mohla být moje třídní učitelka ze střední školy. Věřím, že je to v jádru moc hodná ženská a že to tehdy všechno myslela dobře, ale ke svým dětem bych někoho takového rozhodně nechtěla.

Vyučovala češtinu a literaturu, což byly do střední předměty, které jsem měla moc ráda a dodnes je považuji za krásné, pokud se vyučují dobře. Ona nicméně postrádala cosi jako učební styl, hodiny vypadaly tak, že se buď dělaly výpisky z knížky, nebo se opisovala prezentace z projektoru. Málokdy navíc cokoliv z toho vysvětlila, jen jsme psali zaklínadla, kterým nikdo nerozuměl, a kdykoliv jsem si troufla vznést dotaz na to, co že to vlastně znamená, málokdy to dovedla vysvětlit. Určitě měla ohromné množství odborných znalostí, ale při jejich čerpání tak nějak zapomínala lidskou řeč. Dávala strašlivě dlouhé testy v krátkém časovém limitu a byla neuvěřitelný pedant na to, aby každý ve třídě tiše seděl a psal jako stroj. K tomu měla sklony plést se nám neustále do osobních věcí. Lidi, co mě znají, dobře vědí, že jsem odjakživa relativně sdílná, když už se někdo ptá, s problémy se nijak netajím, ale ke svěřování se zrovna jí jsem měla vysloveně odpor, protože se stavěla do role neomylné a nezpochybnitelné autority a neměla prakticky žádné pochopení.

Špatný učitel je pro mě tedy někdo, kdo vyžaduje militantní poslušnost, ačkoliv jeho hodiny nejsou prakticky ničím zajímavé, a neplní funkci "tlumočníka," tedy není schopen nabyté vědomosti předat jazykem, kterému žactvo dobře porozumí.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělala?

Myslím, že moje největší selhání přišlo během práce na učilišti. Nechala jsem se příliš udolat svým okolím. Tehdy jsem za zadkem neustále měla nějakou kontrolu, protože se vědělo, že jdu svou výukou proti proudu, a ještě jsem to zhoršila tím, že jsem na sebe upozornila online. Důsledkem bylo, že se na mě většina kolegů sesypala jako vosy. Byla jsem neustále pod palbou a na okamžik mě to zlomilo. Do práce jsem chodila unavená a naštvaná. Projevilo se to na výuce. Zkrátka jsem to zabalila a začala dělat, co chtějí. Knížka a nudný výklad. Bylo to jen pár měsíců a přešlo mě to v momentě, kdy mi jedním studentem bylo řečeno, že už tam od nového školního roku pracovat nebudu. Na okamžik mě to položilo, ale krátce na to jsem našla novou práci a došlo mi, že už nemám co ztratit, tak jsem se vrátila zpět do sedla. Přesto to dodnes považuji za selhání, protože mě donutili jít proti svému přesvědčení, a už to nikdy nesmím opakovat, protože je to dokonalý recept na vyhoření.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Na peďáku jsem třetím rokem. Nastoupila jsem v dobré víře, že se dozvím něco užitečného. Jak být lepší, efektivnější učitelka. Pravda je ovšem taková, že jsou ty roky, které si na fakultě musím odsedět, naprostá ztráta času a peněz. Kromě toho, že si do hlavy lijeme absurdní množství faktů k naší specializaci, se o učení nedozvídáme prakticky nic. Hodin o pedagogice jako takové je naprosté minimum a lidi, co je vedou, sice mají hrubou představu o tom, jak asi vypadá dítě, ale to je asi tak všechno. Je to tak, že buď přijdete na fakultu jako někdo, kdo má určitý talent či nadání vyučovat, a to důležité se naučíte až za pochodu, nebo ho nemáte a vylezete obohaceni o pár tlustých knížek a nespočet brutálních kocovin.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministryně školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jako ministryně školství bych pravděpodobně musela vyvolat naprostý převrat. Věci se sice pomalu posouvají k lepšímu, ale většinou jen v miniaturním měřítku. Od střední si v hlavě dělám seznam toho, co všechno je naprosto postavené na hlavu, a neuplyne týden, aby mi na něj nepřibyla další položka. Z těch nejstěžejnějších změn jsou to asi následující:

1) Učitelé jako takoví. Připadá mi absurdní, že může učit prakticky každý se správným papírem. A ani to dnes vlastně neplatí. Potkala jsem nespočet lidí, kteří ve školství absolutně nemají co dělat. Ať už mě učili, nebo jsem s nimi pracovala, utvrdili mě v tom, že být učitelem není povolání pro každého. Titul před jménem je to poslední, co by mělo rozhodovat o tom, koho škola zaměstná. Při přijímacím řízení by se měly hodnotit kompetence kandidáta. Jenomže k tomu by zas někdo vymyslel nějakou nesmyslnou tabulku, která nakonec stejně o ničem nevypovídá. Řešení, které mě v tomto ohledu napadlo, je výběrová komise, složená z vedení a pracovníků školy, rodičů a klidně i žáků/studentů, ty s učitelem nakonec tráví nejvíce času.

2) Náplň učiva. Ačkoliv se od klasických osnov konečně upustilo a přešli jsme na systém RVP a ŠVP, situace stále není příznivá. Ve vzdělávacích plánech jsou věci, které jsou v jednadvacátém století úplně zbytečné. Neříkám, že by děti neměly znát žádná fakta, jen se ptám, proč tolik? Proč je raději neučíme, jak potřebné informace rychle a efektivně získat? Onehdy jsem zadala práci v osmé třídě, jednoduchý a banální úkol. Vyhledejte, jak staré děti chodí do kterých škol ve Velké Británii. Po mučivých patnácti minutách jsem zjistila, že ty děti sice vědí, co je to Google a k čemu je dobrý, ale absolutně nevědí, jak s ním pracovat. To samé platí i o internetových slovnících a překladačích. Všechny informace dnes máme prakticky na dosah ruky, ale nikdo se po nich nenatáhne. Učivo, které se pokládá za všeobecné znalosti, bych osekala zhruba na třetinu. Děti by sice měly vědět, jak vypadá žába, že je obojživelník a co to znamená, ale určitě nemusí umět popsat její trávicí soustavu, stejně jako by měly ovládat základní matematické operace, ale kvadratické rovnice, permutace a integrály to nejsou. Uvolněný prostor bych zaplnila znalostmi a schopnostmi nezbytnými pro život v jednadvacátém století – finanční gramotnost, digitální gramotnost, naprosté základy práva a hlavně věnovala čas osobnímu rozvoji. Děti, co dnes vychází ze základních škol, toho vědí strašně moc. Co ale pořádně nevědí je, kdo jsou, jaké mají vlohy a co by chtěly dělat se svým životem.

3) Maturity. Co se týče našeho systému středních škol, má veliký potenciál. Jenomže to neustále někdo kazí. Moc se mi líbí, z kolika oborů a odborností si lze vybrat. Jenže zatěžování těchto škol jednotnou maturitou tomu neuvěřitelně ubližuje. Ubírají se hodinové dotace právě na odborné předměty, které by měly být tím nejdůležitějším, a nahrazují se češtinou a matematikou kvůli nesmyslným cermatím testům. V důsledku toho sice ze škol lezou absolventi s příslušným papírem, ale ze své odbornosti téměř nic nevědí, protože se místo pěti prakticky zaměřených hodin týdně pět hodin biflovali epifory, anafory, elipsy a epizeuxy. Nevím jak vy, ale když si najmu webdesignera, budu chtít pěkný a funkční web, nikoliv literární analýzu Danteho Božské komedie. Přitom by stačilo velice málo – dát školám naprostou svobodu rozhodovat o podobě závěrečné zkoušky. Nebo alespoň zavést ve státních maturitách nějaký multilevel. Přispělo by to ke zvýšení kvality středních škol, neboť by se rychle ukázalo, kteří absolventi se lépe uplatní na trhu práce a které školy potřebují naopak zapracovat na kvalitě. Uniformace maturit, ke které došlo v posledních letech, je se současnou strukturou středních škol v ČR nejen nesmyslná, ale hlavně kontraproduktivní.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Zkušeností s rodiči popravdě moc nemám. Když jsem pracovala na učilišti, rodiče se zapojení do dění ve škole spíše vyhýbali a škola o to obecně nijak zvlášť nestála. Teď na základce je to o dost jiné, vedení má pro kontakt s rodiči velmi přísnou politiku a naopak se je snaží zapojit co nejvíc do dění. S takovým přístupem souhlasím, z mnohých škol mám pocit, že se s rodiči zbytečně staví do nějaké kontra pozice a handrkují se o to, kdo bude mít navrch, ačkoliv by obě strany měly sdílet stejný zájem.

Čas od času se mi někdo z rodičů ozve, obvykle se jedná o otázky ohledně výuky, zkoušení, nebo někdo sem tam požádá o trochu specifičtější přístup ke své ratolesti. Zatím šlo vždy o zcela rozumné požadavky – předtištěná slovíčka pro dysgrafiky a jiné úlevy pro děti s IVP, takže jsem neměla sebemenší problém vyhovět. Očekávám ale, že to takhle idylické nebude pořád.

Co ti jako učiteli dělá radost?

Největší radost mi dělá, když se mi v dětech povede probudit zájem a ukázat jim, že učit se něco nového nemá být “opruz.” Před pár lety jsem dostala k doučování třináctiletou holčinu. Byla geniální matematička a šachistka, ale jazyky k smrti nenáviděla. K angličtině měla vysloveně odpor, ale rodiče jí chtěli dotlačit do učení. Učila jsem jí rok. Je to tak půl roku, co jsem potkala její babičku a ptala se na ní. Vyprávěla mi, jak holka nakonec našla pro jazyk nadšení. Ze čtyřek se nakonec propracovala k těm nejlepším ve třídě a z angličtiny se dokonce rozhodla maturovat. Takových zážitků s bývalými žáky mívám spoustu a neskutečně mě to těší.

A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Pro mě je úspěchem, že ačkoliv se to zatím děje jen v malém měřítku, školství jako celek pomalu směřuje k modernizaci. Dnes už máme mraky osvícených škol s osvícenými vedeními, která se rozhodla, že se z té zkamenělé dinosauří éry vymaní. A i když ještě nejsou všude a zdaleka jich není dost, jsou to nezbytné první krůčky, za kterými stojí neuvěřitelné množství lidí, kteří nikdy nepřestávají pracovat na tom, aby se věci změnily k lepšímu. A každým dnem jich přibývá čím dál víc. Věřím, že pokud nepolevíme, jednou se nám to podaří.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger