Jazykové trendy v roce 2019? Angličtina nutnost, druhý jazyk velká výhoda

pátek 31. května 2019 · 0 komentářů

Dnešní generace mladých lidí se bez jazykové výbavy neobejde. Kromě výuky ve škole a doučování pomáhají studentům zlepšit cizí jazyk i studijní pobyty v zahraničí. Ty reagují na poptávku zájemců a také na pracovní trh. Jaké jazyky je tedy nezbytné umět, aby člověk uspěl při pracovním pohovoru?

Zatímco se většina studentů do nedávna zaměřovala především na perfektní znalost angličtiny, v poslední době přibývá těch, kterým jeden jazyk nestačí. „Se znalostí dalšího jazyka lidé výrazně zvyšují své šance na pracovním trhu. Zatímco angličtina už je mnohdy považovaná za standard, znalost druhého jazyka je při pracovním pohovoru velká konkurenční výhoda,“ říká Kristýna Hrůšová, manažerka portálu Study.cz.

Podle informací z veletrhu ST Alphe Spain 2019 lze předpokládat, že i v roce 2019 poroste poptávka po cizích jazycích, jako je němčina, španělština, francouzština či ruština. Vzhledem k vývoji ve světě budou stále žádanější také asijské jazyky, především čínština, korejština a japonština. Za jejich studiem zájemci však musí přímo do konkrétní země.

Kromě preference jazyků se mění i věková hranice účastníků jazykových pobytů, která se podstatně snížila. Zatímco v 90. letech jezdili za jazyky do zahraničí především podnikatelé, dnes tvoří poměr dospělých a juniorů 60:40. Čím dál více rodičů si uvědomuje, že je pro jejich dítě nezbytné dorozumět se v zahraničí. Výjimkou tak nejsou ani desetiletí cestovatelé.

„Letos jsme zaznamenali výrazný růst prodejů juniorských jazykových pobytů. Nejvíce žádanou lokalitou i nadále zůstává Malta a Spojené království. Nicméně rodiče začínají posílat své děti i do vzdálenějších destinací, jako je třeba Kanada či Nový Zéland,“ uzavírá Hrůšová.

Lukáš Vartiak: Odborná prax v Londýne

čtvrtek 30. května 2019 · 0 komentářů

Po štyroch úspešne zrealizovaných mobilitných projektoch z rokov 2013 – 2017 a na základe udelenej Charty v oblasti odborného vzdelávania a prípravy, bol Obchodnej akadémii v Žiline opäť schválený grant na realizáciu projektu „Better job opportunities with vocational training abroad" vo výške 35 125 EUR z programu Erasmus+ (kľúčová akcia KA1 – Vzdelávacia mobilita jednotlivcov, Mobilita učiacich sa a zamestnancov v odbornom vzdelávaní a príprave).

Projekt je zameraný na získanie a overenie si odborných pracovných zručností žiakov a overenie ich jazykových schopností prostredníctvom odbornej praxe v zahraničí. Projekt je realizovaný počas 12 mesiacov od júna 2018 do mája 2019. Zahraničná odborná prax žiakov sa uskutočnila vo firmách a organizáciách zameraných na administratívu v Londýne od 23. septembra 2018 do 6. októbra 2018 a bude realizovaná v spolupráci s partnerskou organizáciou ADC College v Londýne. Do mobilitného projektu bolo zapojených spolu 15 žiakov 4. ročníka študijného odboru 6317 M 74 obchodná akadémia – bilingválne štúdium (slovensko – anglické) a 4. ročníka 6317 M obchodná akadémia.

Vďaka projektu strávilo 15 žiakov Obchodnej akadémie zo IV.A, IV.C a IV.G dva týždne na odbornej praxi v Londýne. Keďže do výberu sa dostali žiaci, ktorým anglický jazyk ide rovnako dobre ako ten slovenský, jazykovej bariéry sa báť nemuseli, a vďaka kvalitnej odbornej a kultúrnej príprave sa nemuseli báť ani každodenného života v jednej z najznámejších európskych metropol. Práve spomínaná príprava im pomohla najmä s orientáciu a cestovaním v Londýne, vďaka čomu žiaci dokázali hneď v prvý deň bez problémov nájsť svoje pracoviská. Žiaci počas dvoch týždňov získali nové pracovné skúsenosti na európskom trhu práce a osvojili si multikultúrne princípy novej európskej spoločnosti.

Žiaci boli ubytovaní v hostiteľských rodinách vo dvojiciach alebo trojiciach, pričom bolo dodržané pravidlo ADC College, ktoré hovorí, že dievčatá bývajú s dievčatami a chlapci s chlapcami. Tieto rodiny poskytli žiakom dočasný domov, v ktorom mali denne ustlané, upratané a navarené. Vďaka tomu, že väčšina rodín nebola pôvodom z Veľkej Británie, si naši žiaci osvojili multikultúrne princípy novej európskej spoločnosti a spoznali tak zvyky, tradície a kuchyňu rodín, ktoré sa do Veľkej Británie prisťahovali z rôznych kútov sveta.

Žiaci pracovali na rôznych pracoviskách. Najčastejšie išlo o realitné kancelárie a popri nich si žiaci vyskúšali prácu aj v cestovnej agentúre, účtovníckej firme, centre voľného času, IT firme, jazykovej škole, či dokonca v salóne krásy. Hlavnou náplňou práce boli administratívne činnosti, telefonická a e-mailová komunikácia a účasť na rôznych akciách. Všetci študenti získali od svojich dočasných zamestnávateľov pozitívne hodnotenie, veľmi cenný dokument EuroPass Mobility a účastnícky certifkát.

Výsledky prieskumu v rámci EÚ síce hovoria, že 87% účastníkov odbornej praxe v zahraničí je spokojných s pracovnými skúsenosťami, ktoré počas odbornej praxe získali, ale v prípade našich žiakov je spokojných až 100%!

Video k článku.



Požadavky firem rostou rychleji než kvalifikace populace, varují odborníci. S počítačem už musejí umět pracovat i strojaři

středa 29. května 2019 · 1 komentářů

Mezi nejhůře obsaditelné pozice se dlouhodobě řadí řemeslníci, techničtí pracovníci, inženýři či IT specialisté. Podle zástupců firem však může současnou situaci ovlivnit změna ekonomického cyklu. Ta by zejména průmyslovým firmám uvolnila nové pracovní síly. Odborníci upozorňují i na to, že vzdělávací systém nestíhá reagovat na rostoucí požadavky firem, zejména s ohledem na dostatečné vědomosti v oboru IT. Volají proto po systémové reformě.

Zdroj: Tisková zpráva 29. 4. 2019

Nezaměstnanost v České republice se dlouhodobě pohybuje na nejnižších číslech v historii, firmám chybějí zejména technicky vzdělaní lidé a informatici. Práce s počítačem je už nutná i ve strojírenství, což problémy s hledáním vhodných pracovníků jen prohlubuje. Podle nedávného výzkumu společnosti Manpower Group patří mezi nejhůře obsaditelné pozice zejména řemeslníci, řidiči nebo inženýři. Za nimi pak následují technici, obchodní zástupci a pracovníci v IT.

Tuto skutečnost potvrzují i poslední čísla zveřejněná Úřadem práce ČR. Ke konci března 2019 bylo podle nich v Česku celkem 227 053 nezaměstnaných, což je o 14 364 méně než v únoru a o 36 555 osob méně než před rokem. Mezi pozice, po kterých je dlouhodobě vysoká poptávka, přitom Úřad práce řadí zejména technické pozice napříč všemi obory. „Nejhůře obsaditelné pozice se v dlouhodobém horizontu nemění, stabilně největší poptávka je právě po těchto profesích,“ uvedla mluvčí Úřadu práce Kateřina Beránková.

Na nedostatek uchazečů o tyto pozice dlouhodobě upozorňují také průmyslové firmy. „Jsou to zejména technici a řemeslníci. Souvisí to s dlouhodobým nezájmem o výrobní obory v posledních letech,“ řekl výkonný ředitel koncernu ZKL Jiří Prášil mladší. Situaci podle něj ovlivňuje aktuální ekonomický cyklus a druh firem, které český průmysl v současné době táhnou. „Jedná se hlavně o automotive. V případě ekonomické krize však pracovníci z tohoto odvětví budou jako první pomalu propouštěni, čímž se uvolní pracovní síla pro další podniky,“ předpověděl Prášil.


Rostoucí požadavky firem

Technické pracovníky řadí mezi nejhůře obsaditelné pozice také Marcela Vyskoková z personální agentury AdvantageConsulting. Kromě nich zmiňuje též vysoce kvalifikované inženýry, IT specialisty, lékaře či certifikované specialisty jako svářeče, techniky, mechaniky či řidiče. Problémem však podle ní není jen nedostatek pracovníků, ale zejména nedostatek vhodných pracovníků. S technologickým pokrokem a změnou struktury ekonomiky se totiž mění i požadavky firem na zaměstnance. „Ty tak rostou rychlejším tempem, než je tempo vývoje kvalifikace populace. Lidí na trhu práce je stále nedostatek, navíc mají nedostatečnou kvalifikaci a dovednosti i odlišné očekávání ve srovnání s tím, co očekávají zaměstnavatelé. Chybí jim také specializace na určité odvětví,“ dodala Vyskoková.

Podobný pohled přináší také Prášil, demonstruje ho přitom na srovnání situace během hospodářské krize a nyní. „Před 10 lety byla větší poptávka po čistě manuálních pracovnících. Vzhledem k tlaku na automatizaci a digitalizaci však dnes firmy hledají technické pracovníky s patřičným IT vzděláním, zejména pak operátory CNC strojů, kterých je kritický nedostatek. Oproti období recese je to velký rozdíl,“ doplnil výkonný ředitel ZKL.

Podle Vyskokové promlouvá nedostatek IT specialistů s postupnou modernizací technologií do prakticky všech odvětví. „Před 10 lety byla situace úplně jiná. IT pracovníci byli potřeba zejména ve firmách vyvíjejících hardware a software. Dnes jsou však vzhledem k modernizaci a digitalizaci poptáváni prakticky ve všech odvětvích ekonomiky, je o ně tedy ještě větší nouze,“ uvedla. Firmy podle ní oslovují personální agentury s pozicemi, se kterými si neví rady a které nejsou schopny samy obsadit. A zatímco v období krize jich bylo minimum, nyní jejich požadavky stoupají. Objevuje se tak například větší poptávka po obchodních zástupcích.


Změna myšlení i vzdělávání

Jednu z příčin současného stavu vidí Prášil ve výchově v rodině. Rodiče podle něj příliš nevedou své děti k manuální práci, ve výsledku je tak ve školství problém s obsazováním učebních oborů z důvodu nezájmu žáků. Podobně na situaci nahlíží i ředitel Akademie řemesel Praha Drahoslav Matonoha. „Je to hlavně dlouhodobým působením na obecné povědomí, že vysokou školu může udělat každý, a výhodnějšími platovými tabulkami pro absolventy jakékoli vysoké školy. Proto většina rodičů považuje za nejperspektivnější cestu k blahobytu svých ratolestí jakoukoli střední školu s možností co nejlehčí maturity. Tím se otvírají dveře pro široké spektrum akreditovaných i neakreditovaných vysokých škol. Tedy honba za papírem, a ne za znalostmi a dovednostmi,“myslí si Matonoha.

Podle něj je nutná reforma už od základních škol, která odhalí nedostatky ve vzdělávacím systému. Sám Matonoha by přivítal veřejnou diskuzi na téma, zda je opravdu nutné, aby všichni „jen kvůli Evropské unii“ měli maturitu, byť by byli vědomostmi na úrovni maximálně 9. třídy základní školy. Řemeslníci jsou podle něj oceňováni zejména na venkově a v menších městech, kde si lidé lépe uvědomují, že kvalitní řemeslník přečká i dobu těžké krize relativně bez problémů. O ty české je přitom velký zájem i v zahraničí, zatímco tuzemské firmy do republiky naopak přitahují především zkušené manažery.


Jiří Karen: Proč chybí učitelé matematiky, ale ne dějepisáři

úterý 28. května 2019 · 0 komentářů

Nová zpráva ministerstva školství konstatuje nedostatek učitelů v České republice, zejména u určitých předmětů. Problém je však daleko hlubší a týká se především rozporuplného systému kvalifikace zdejších pedagogů.

Zdroj: Deník Referendum 23. 5. 2019

Ministerstvo školství s velkou prodlevou zareagovalo na kritiku, že česká vzdělávací politika není podložena žádnými relevantními daty, protože stát není schopen zjistit, jak na tom naše školství vlastně fakticky je.

Výsledkem je obsáhlá zpráva z mimořádného šetření ke stavu zajištění výuky učiteli v mateřských, základních, středních a vyšších odborných školách. Konečně tedy máme v rukou podrobné statistiky. Jedním z hlavních výstupů je tvrdými čísly podložený „nedostatek učitelů“. Některá data však naznačují, že problém je daleko hlubší a zasahuje do vnitřně rozporného systému kvalifikace učitelů.

Zpráva uvádí, že školy trpí nedostatkem učitelů, a konkrétně cituje například učitele matematiky, angličtiny, češtiny a fyziky. Na první pohled takové zjištění dává smysl, avšak při bližším zkoumání neobstojí.

Český systém kvalifikace učitelů je založen na tom, že mladý adept pedagogiky absolvuje na vysoké škole nejčastěji tzv. učitelskou dvojkombinaci. Vybere si dva předměty, ve kterých se jako učitel odborně specializuje a ze kterých získá „aprobaci“.

Ponecháme-li teď stranou tragickou úroveň na některých pedagogických fakultách, které se soustředí na „nalití expertních a v praxi zcela nepoužitelných znalostí“, kámen úrazu se nachází v onom pojetí specializace, které se běžně nazývá „aprobovanost“. Školský zákon totiž pojem „aprobace“ nezná a vyžaduje pouze absolvování obecného pedagogického vzdělání. V praxi to funguje tak, že jakýkoliv učitel (tedy osoba s pedagogickým vzděláním) může učit jakýkoliv předmět podle uvážení ředitele.

Jak je tedy možné, že podle údajů ministerstva školství chybí určití specializovaní „učitelé matematiky“, když matematiku může podle současné úpravy zákona učit třeba tělocvikář?

Zdá se totiž, že v našem školství existuje jakýsi pochybný nepsaný kodex „selského rozumu“, ve kterém se vytváří nezdravý dvojkolejný systém „odborných primárních předmětů, které musí učit specialista“ a „sekundárních, okrajových, banálních, může je učit kdokoliv, je to jedno“. Dokladem existence takové praxe je statistika o počtu nekvalifikovaných učitelů dějepisu v Moravskoslezském kraji, která odhaluje, že šokujících 37,2 procenta dějepisářů vlastně vůbec učitelství dějepisu nevystudovalo. Jedná se například o tělocvikáře, občankáře či češtináře.

„Co si budem namlouvat, takový dějepis může přece učit každý, něco jim povykládáš, z učebnice jim to nadiktuješ, vždyť to zvládne i cvičená opice,“ konfrontovala mě kdysi kolegyně učitelka matematiky s určitým elitářstvím „exaktního oboru, kterému nerozumí každý“ (tak jako dějepisu evidentně).

Zpráva tedy uvádí, že školy „pociťují“ nedostatek učitelů matematiky (u kterých je podle nepsaného kodexu vyžadovaná specializace), zatímco nedostatek učitelů dějepisu zdánlivě neexistuje (jednoduše proto, že dějepis učí kdokoliv, kdo se zrovna namane). Jaká bude asi úroveň historického vědomí žáků učených tělocvikáři, je nabíledni.

Co z takového stavu vyplývá? Znamená to, že dějepis je banální zbytečnost, která nepotřebuje specialistu? Anebo to znamená, že matematika a fyzika jsou naprosto primární a jako takové nutně specialistu vyžadují?

V praxi to vypadá tak, že někteří mladí kvalifikovaní absolventi učitelství na Ostravské univerzitě mají problém sehnat učitelské místo své specializace, protože všechny úvazky jsou zabrané často přesluhujícími učiteli, kteří dějepis nikdy nestudovali. Lze se pak divit, když se mladý adept učitelství čelící frustrující realitě nekvalifikovaných lidí v důchodovém věku blokujících úvazek rozhodne na učitelskou dráhu rezignovat a místo toho se vydá do lépe placeného soukromého sektoru? Opravdu takto vyřešíme alarmující nedostatek učitelů?

Řešení, které chystá ministerstvo, působí poněkud bizarně, protože předpokládá, že se nedostatek kvalifikovaných učitelů vyřeší úpravou školského zákona, která umožní učit komukoliv bez ohledu na kvalifikaci (podmíněnou pouze mlhavým příslibem nutnosti doplnit si formální vzdělání v kurzech „někdy během tří let“). Řešit nedostatek specialistů náborem zcela nekvalifikovaných lidí se nezdá být promyšleným krokem.

Fenomén nedostatku učitelů zasahuje hlouběji do celkové koncepce státní vzdělávací vize a obecně konfrontuje radikální debaty o pedagogice. Nakolik má být pedagog „učitelem předmětu“ a nakolik „učitelem dětí“? Jak hlubokou expertní odbornou znalost musí učitel mít? Potřebuje učitel spíše didaktickou, psychologickou a pedagogickou průpravu, anebo je nutné, aby byl především vědecký expert ve své úzké doméně? Řešením daného problému by měla být koncepční a promyšlená restrukturalizace kvalifikačního systému vzdělávání pedagogů. V zásadě se nabízejí dvě cesty.

Lze zachovat systém učitelských aprobací, nicméně v tom případě je nutno přizpůsobit mechanismus vysokoškolského studia, který bude zohledňovat „poptávku po určitých specializacích“. Dále je nutno vytvořit registr neaprobovaných úvazků a adeptů učitelství, který bude garantovat, že mladý specialista dostane přednost před neaprobovaným vyučujícím. Důležitým prvkem by bylo vytvoření oborových metodických skupin, které by propojovaly učitele a zformovaly platformu pro zdokonalování učitelů a jejich celoživotní vzdělávání.

Druhou možností by bylo do systému říznout radikálněji a namísto oborových specialistů (učitel matematiky) vytvořit obecnější oblasti, jako například učitel společenských věd a učitel přírodních věd. V rámci studia takového oboru by pak absolvent musel projít didaktikami jednotlivých předmětů a zároveň prokázat základní orientaci v oboru (oborech). Suma „expertních znalostí“ by se logicky musela zredukovat, avšak v rámci tendencí „zpraktičtit“ učitelského vzdělávání by se mohl otevřít prostor pro důkladnější didaktickou a pedagogickou přípravu, a hlavně praxi.

V neposlední řadě je třeba v obou případech propojit systém vzdělávání s nově utvářenou vizí vzdělávání do roku 2030 a reformou kurikula tak, aby byly kompatibilní. Dokud bude pokračovat několikanásobná schizofrenie českého školství, kdy na jedné straně kurikulum předepisuje vzdělávací oblasti (například člověk a společnost), vysoké školy nabízejí adeptům učitelství předmětové kombinace (dějepis, občanská výchova) a praxe umožní učit komukoliv cokoliv (školský zákon), pokud to ale není fyzika či matematika, problém nedostatku učitelů nás bude sužovat nadále.

Média o výuce dějepisu

pondělí 27. května 2019 · 0 komentářů

Diskuse o výuce dějepisu už trvá hodně dlouho. Zajímá ale hlavně odborníky a učitele dějepisu – a někdy i média. Občas se vzedme hladina, když v době nějakého výročí žáci a studenti v mediálních anketách prokáží neznalost dat a faktů. Nebo když se k výuce dějepisu vyjádří BIS. Rodiče tento předmět neřeší. Považují ho za koníček. Památky navštěvuje, knihy o historii dostává a o tématu s rodiči mluví jen pár dětí ze třídy, jak jsme mj. slyšeli na kulatém stole SKAV Napomáhá škola porozumění historii? Mediální sestřih je ale docela zajímavý…


2019

23. 5. Jiří Karen: Proč chybí učitelé matematiky, ale ne dějepisáři

3. 3. Historik Petr Čornej: Riziko manipulace s dějinami existuje

20. 2. Dějepis není postsovětský, shodli se historici v reakci na BIS. Chtějí ve školách víc moderních dějin

16. 2. Vojtěch Ripka: Současné trendy ve výuce dějepisu

6. 2. Ivan Hoffmann: Poprask kolem dějepisu

6. 2. Ivan Štampach: Jak dál se školním dějepisem

6. 2. BIS neovlivňuje výuku dějin ve školách, jsou to bludy, reagoval Plaga na kritiku

21. 1. Proč BIS učí dějepis?

31. 1. Tajný učitel: Osnovy, maturita a moderní dějiny
(a mnoho dalších článků ke konkrétní výuce dějepisu)


2018

9. 12. Na školách se učí sovětský výklad moderních dějin, varuje zpráva BIS

28. 7. Diskuse ČT: Jak učit dějepis?

20. 6. V dějepisu nemá jít o střílení názorů ani o jeden správný příběh

18. 6. Dějepisář Radek Aubrecht: Každý si dnes může udělat výuku, jak chce, nemusí jet

11. 6. Příliš pravěku, málo novodobých dějin. Výuka dějepisu ve školách zamrzla

30. 5. Jiří Karen: Dějepis nesmí být pouhým závodem v memorování

19. 4. Jak se lišily Charta 77 a 2000 slov? Studenti v Historické laboratoři zkoumají moderní dějiny

20.3. Patrik Zandl: Děti reagují na to, když se dějiny vyprávějí jako příběh

24. 2. Příkaz k vystěhování a hlad. Školáci prožívají osudy lidí, kteří po Únoru přišli o všechno

13. 2. Rok 1918? Začala druhá světová? Středoškoláci neznají moderní dějiny, moc času tráví trilobity a neandrtálci

15. 1. Jaroslav Pinkas: Vzpomínková výročí a výuka dějepisu


2017

23. 11. 2017 Jak jsem dělal revoluci v dějepise a jak jsem dostal po(u)čuni

13. 1. 2017 České školy učí historii, ale co současnost?


2016

25. 9. 2016 Diktování letopočtů nefunguje. Žáci si musí tvořit názor, říká historik


Připravila Jana Hrubá

Daniela Krolupperová: Na rozcestí ke štěstí / od štěstí

sobota 25. května 2019 · 0 komentářů

Dvojkniha pro mladší školní věk, která spojuje příběh s poučením. Knihu uvítají děti mladšího školního věku, rodiče, prarodiče, pedagogové.

První kniha prostřednictvím jednoduchých zážitků, které jsou dětem důvěrné známé z jejich prostředí (sourozenecká nevraživost, neochota půjčovat své věci, žárlivost na úspěšnější kamarády, vlastní lenost atd.) seznamuje čtenáře se sedmi největšími lidskými špatnostmi. Každý z příběhů je zasazen do dětského světa, odehrává se v nebližší rodině nebo v dětském kolektivu. Druhá kniha obsahuje též sedm příběhů se stejnými hrdiny, ovšem hlavní postava se tentokrát zachová jinak, dobře. Rodiče a děti mohou díky jednoduchým příběhům citlivě pracovat s otázkami toho, co je správné a špatné, co jsou lidské slabosti a jak je zároveň skvělé jim nepodlehnout.

Daniela Krolupperová je překladatelka a novinářka, vydala řadu oceňovaných knih pro děti, v Portále např. Mizící hmyzíci, Jde sem lesem, Polární pohádka, Tajemství olivového háje aj.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Šárka Mrázová: Učitel není robot, chyba je spíš v systému

pátek 24. května 2019 · 0 komentářů

V učitelích není chyba, zato v současném vzdělávacím systému, který stále lpí na znalostech a vyžaduje testování dětí.

Zdroj: https://plus.ihned.cz 29. 11. 2018

Učitelka prvního stupně Kateřina Vrtišková ze Základní školy v Jílovém u Prahy říká, že stát nedává školám svou důvěru a příliš je kontroluje shora, přitom jeho vlastní vize jsou nejasné a mění se s každou politickou garniturou.

"Žijeme neustále v nejistotě. Zůstanou rámcové vzdělávací programy, nebo ne? Když budou upravované, tak jak? Co to bude pro nás znamenat? Není jasně dané, jaká je vzdělávací politika státu," řekla v rozhovoru pro HN Vrtišková. Třiačtyřicetiletá kantorka s dvacetiletou praxí letos vyhrála české kolo mezinárodní soutěže Global Teacher Prize, cenu pro inspirující pedagogy a průvodce učením, kterou uděluje nadace Varkey Foundation. České národní kolo soutěže pořádá od loňska vzdělávací centrum EDUin.

"I na státních školách působí spousta učitelů, kteří učí dobře tak, jak to má pro dnešní dobu smysl. Proto si nemyslím, že chyba je na straně učitelů, ale na straně systému," říká. K závazným osnovám, které byly v minulosti, se ale vrátit nechce. "Přijde mi to jako černá noční můra. Učitel byl jako robot, nebyla tam žádná kreativita." I přesto si ale myslí, že by se už nemělo vzdělávat podle předmětů, je to podle ní zastaralé. I v životě se podle ní obory přece prolínají.

Ohlasy semináře MŠMT s expertem OECD Andreasem Schleicherem

čtvrtek 23. května 2019 · 0 komentářů

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy uspořádalo seminář na téma Učitelská profese v dnešním světě, kde vystoupil jeden z předních expertů OECD, ředitel Direktorátu pro vzdělávání a dovednosti, pan Andreas Schleicher.

„Seminář se konal dne 16. května 2019 v Kaiserštejnském paláci. Program přilákal celkem 130 účastníků, mezi něž patřili zástupci učitelů, učitelských asociací, veřejné správy, neziskových organizací či vysokých škol a další.

Seminářem provázel státní tajemník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, PhDr. Jindřich Fryč, který po úvodním přivítání přítomných předal slovo ministru školství, mládeže a tělovýchovy Ing. Robertu Plagovi, Ph.D. Pan ministr ve svém projevu zmínil hlavní výzvy České republiky v oblasti učitelské profese a jak na ně MŠMT reaguje. Tím již v počátku semináře zazněla reflexe současného stavu, na jehož zlepšení MŠMT a další aktéři intenzivně pracují.

Následně vystoupil pan Andreas Schleicher, ředitel Direktorátu OECD pro vzdělávání a dovednosti, který ve své prezentaci poukázal na proměny vzdělávání v posledních letech a zmínil řadu zajímavých dat o tom, jak si Česká republika stojí v oblasti vzdělávání v porovnání s ostatními členskými a partnerskými zeměmi OECD. Poté se slova ujal prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc., bývalý ministr školství, mládeže a tělovýchovy a expert na problematiku učitelské profese. Ve své prezentaci představil mj. nejnovější data týkající se učitelské profese, která byla zjištěna v mimořádném šetření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Po vystoupení obou řečníků byla zahájena diskuze, v níž mohli zájemci položit otázky přítomným řečníkům.

Ze Semináře byl pořízen audio i video záznam, které naleznete níže.“


Prezentace ke stažení

Prezentace Andrease Schleichera ZDE

Prezentace prof. PhDr. Stanislava Štecha, CSc. ZDE

Zdroj: tisková zpráva MŠMT


Řekli na semináři

„Nejnovější data na semináři představil Stanislav Štech, vysokoškolský pedagog a expert OECD. Nepříznivá věková struktura ale zdaleka není jediným bolavým místem českého školství. „Jen 12 procent českých učitelů druhého stupně ZŠ souhlasí s tím, že mají společenské uznání. To je nejhorší vnímání vlastního postavení z 37 zemí,“ uvedl Štech.

Kantorskou profesi popsal jako „stárnoucí, méně atraktivní a kvalifikačně oslabenou, kde je 60 procent učitelů ve stresu a 20 procent cítí vyhoření“. Není divu, že ji v loňském školním roce opustilo 7 tisíc lidí, z toho čtvrtina do dvou let po nástupu.

Tuzemští učitelé mají hned po těch japonských nejmenší důvěru ve vlastní schopnost zaujmout slabší žáky. Nutně proto potřebují podporu zvenčí – mentoring, hospitace, předávání zkušeností, uvádějící učitele. „Musíme se soustředit na počáteční vzdělávání a také změnit míru teoretické a praktické přípravy,“ míní Štech.

Jeho pohled zarámoval mezinárodními zkušenostmi ředitel direktoriátu pro vzdělávání a dovednosti EDU-OECD Andreas Schleicher. „Indikátorem kvalitního školství nejsou jen platy, to je pouze jedna z podmínek, která ještě nedělá dobrého učitele. Důležité je měnit organizaci práce ve škole, vytvářet plošné kolegiální struktury, sdílet zkušenosti, což v Česku není běžné, učitelé tu spolu tráví málo času,“ uvedl. Hovořil také o motivaci. Žáků i pedagogů.

Například v Hongkongu chudé děti dosahují výborných výsledků, v Česku ale podprůměrných. „V ČR děti míní, že za dobré známky v matematice může talent. V Číně ale mají za to, že budou-li se hodně učit, zvládnou skvěle i matematiku, pílí umějí překonat nepřízeň společenského postavení,“ zdůraznil Schleicher. A platí to i o učitelích. Ve Vietnamu ti nejlepší usilují o místa v nejhorších oblastech, protože jedině tak si vybudují kariéru a mohou se stát řediteli. „Lékaři chtějí dělat ty nejtěžší operace, ale čeští učitelé podobné výzvy nehledají, přejí si malý počet velmi dobrých žáků, ne komplikované děti ve velkých třídách,“ dodává ředitel EDU-OECD.

Zabýval se i náplní výuky: „Největší výzva současnosti je posun od memorování k chápání, jak k věcem dochází. Moderní svět nás neodmění za to, že něco víme, ale ocení, že se znalostmi umíme cosi udělat.“ Podle Schleichera je také důležité, aby nejlepší pedagogové jenom neučili, ale také předávali svoje know-how.

V Šanghaji tráví učitel ve škole 11 až 16 hodin týdně, ale dalších 35 hodin pracuje s dětmi a rodiči, svoje žáky chce dobře poznat, aby je mohl co nejlépe vést. Ředitel ve Finsku tráví dvě třetiny času ve škole a jednu třetinu v místní samosprávě, buduje školský systém společně s obcemi, vytváří status profese. Proto je v této zemi, ale i v Singapuru a Koreji její status vysoký. A není divu, že ve Finsku je osm uchazečů na jedno kantorské místo.“

Zdroj: Kateřina Perknerová: Ve školách chybějí učitelé, hlavně ti do 30 let, Deník 20. 5. 2019


Události, komentáře ČT24: Kdo bude učit?

„Hosty pořadu ČT24 Události, komentáře byli ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga z hnutí ANO a místopředseda školského výboru Sněmovny Lukáš Bartoň z České pirátské strany.


Poznámka redakce Pedagogického infa

Důvody odchodu učitelů jsou podle šetření

Důvody ukončení pracovního poměru učitele / učitelky, začínajícího učitele / učitelky:
– Nedostatečné finanční ohodnocení
– Nízká prestiž učitelské profese
– Lepší pracovní uplatnění v oboru vzdělávání: neziskový sektor, soukromý vzdělávací sektor, státní správa
– Lepší pracovní uplatnění mimo učitelskou profesi
– Špatné kolegiální vztahy a absence spolupráce, odlišná hodnotová orientace
– Vysoká míra administrativní zátěže, která ztěžuje výuku i přípravu na ni
– Vysoké nároky kladené na učitele a nízká podpora, ať již ze strany vedení školy, personálního nedostatku
– Nedostatek spolupráce ze strany rodičů, jejich nepřátelský postoj, příliš vysoká / nerealistická očekávání rodičů“

Zdroj: Pedagogické info, 22. 5. 2019

Připravila Jana Hrubá

9 věcí, které ovlivní budoucnost vzdělávání. Jak se budeme učit za dvacet let?

středa 22. května 2019 · 0 komentářů

Studenti učící se venku za pomoci různých zařízení a naslouchající učiteli dle svého vlastního výběru. Jejich znalosti nejsou hodnoceny na papíře, ale na základě výstupů v praxi. O čem že tu mluvíme? Vítejte v budoucnosti našeho vzdělávání.

Zdroj: Magazín Perpetuum 18. 4. 2019

Se stále větším rozmachem technologií měnících náš okolní svět se mnoho lidí potýká s obavami, že technologie zcela nahradí lidskou inteligenci. Někteří učitelé mají strach, že až technologie nahradí některé naše schopnosti, už nebude koho učit. Ale jedno je jisté – vzdělávání nezmizí nikdy. Jen se promění do jiných forem. Projděte si 9 věcí, které zásadně ovlivní budoucnost vzdělávání během následujících dvaceti let.


Odlišný čas a místo


Studenti budou flexibilnější ve výběru, kdy a kde se chtějí učit. E-learning už nyní umožňuje učení na dálku a samostatné vedení. Koncept převrácených tříd, kdy se studenti učí teorii mimo školní třídu a praktické části se mohou věnovat ve třídě spolu s ostatními, bude stále častější.


Personalizované učení

Každý student bude mít k dispozici pomůcky přizpůsobené jeho dovednostem. To znamená, že se složitějšími úkoly a otázkami bude zabývat až ve chvíli, kdy se dostane na požadovanou úroveň. Studenti potýkající se s problémy budou mít více možností procvičovat. To by mělo pozitivně ovlivnit celý proces učení a zredukovat počet studentů nejistých si svými akademickými schopnostmi. Také to napomůže učitelům, aby lépe rozpoznali, který student a s čím potřebuje pomoci.


Volný výběr

Vzdělávání má možná stanovený stejný cíl, ale cesta k jeho dosažení se může u jednotlivých žáků lišit. Podobně jako u personalizovaného učení, i zde budou studenti mít možnost modifikovat učební plán podle vlastních potřeb a požadavků. Každý se bude moci učit s jinými pomůckami, programy a technikami. Do této změny můžeme započítat i tzv. blended learning (kombinace prezenční a e-learningové výuky), koncept převrácených tříd nebo BYOD (Bring your own device, Přines si své vlastní zařízení).


Založeno na projektech


Mnoho povolání se již nyní adaptuje na nezávislou ekonomiku, proto se i mnoho studentů učí v tzv. projektovém vyučování. Co to pro ně znamená? Učí se, jak využít své schopnosti v mnoha různých situacích v krátkodobém úseku. S tímto typem výuky by se měli obeznámit už na střední škole. Je to příležitost k nabytí schopnosti time managementu a organizačních a kolaborativních dovedností, které se jim budou hodit v budoucnu.


Zkušenosti z praxe

Jelikož technologie zefektivní a zlehčí mnoho oblastí našeho života, v osnovách bude místo pro věci, které se bez naší lidské inteligence a bezprostředního kontaktu s lidmi neobejdou. Praxe se tak stane nedílnou součástí předmětů. Školy umožní žákům získat více poznatků z reálného světa souvisejících s jejich povoláním. Součástí osnov budou stáže, mentoringové a týmové projekty.


Interpretace dat

Přestože je matematika považována za jednu ze tří základních gramotností, je bez pochyby, že dovednost vypočítat vše z hlavy se už brzy stane irelevantní. Počítače brzy převezmou kontrolu nad všemi statistickými analýzami, budou popisovat a analyzovat data a predikovat budoucí trendy. I proto bude potřeba se více zaměřit na naši vlastní práci a interpretaci dat. Aplikování teoretických znalostí na čísla a využívání lidského rozumu se stane základem pro novou podobu této gramotnosti.


Zkoušky dostanou novou podobu


Díky tomu, že nám technologické pomůcky pomohou vyhodnocovat naše znalosti téměř kdykoliv, klasické testy typu „otázka – odpověď“ vymizí úplně, nebo budou minimálně značně nedostačující. Již dnes je kritizováno, že se žáci učivo jen nadrtí na test a druhý den si z něj nic nepamatují. Testy podle učitelů nedokážou změřit znalosti, které by studenti měli nabýt před vstupem do prvního zaměstnání. Faktická znalost však bude moci být měřena během učení a dovednost aplikace těchto poznatků se nejlépe prokáže například až v praxi.


Student bude spolutvůrcem svého vzdělávání

Studenti budou stále intenzivněji zapojováni do formování obsahu svého studia. Udržování takového kurikula, které neodráží minulost, ale současnost, je realistické jen za předpokladu, že se na jeho tvorbě budou podílet profesionálové i studenti zároveň. Jedině kritický pohled studentů na obsah jejich osnov zaručí, že budou zahrnovat vše potřebné.


Mentoring bude stále důležitější


Za dvacet let bude vzdělávací proces každého žáka natolik nezávislý a svobodný, že mentoring bude nepostradatelnou podmínkou pro žákův úspěch. Učitelé budou představovat centrální bod v džungli informací, skrze kterou si studenti budou prodírat cestu.

Jak vidíte budoucnost našeho vzdělávání nebo školství vy?


Původní článek v angličtině byl vydán na webu eLearning Industry, autorem Christiaan Henny.

EDUzměna: Analýza výzev vzdělávání v České republice – Daniel Prokop, Tomáš Dvořák

úterý 21. května 2019 · 0 komentářů

O vzniku nadačního fondu EDUzměna jsme vás už informovali. Nyní prezentoval analytický materiál, který skutečně stojí za přečtení. Představitelé čtyř nadací – Nadačního fondu Avast, Nadace České spořitelny, Nadačního fondu Karla Janečka a Nadace Open Society Fund Praha – spolu s ředitelem jimi společně vytvořeného Nadačního fondu EDUzměna představili 14. 5. 2019 výchozí situaci a deset kroků k realizaci svého projektu.

Předcházející informace:

11. 3. Přidejte se k nám a pomozte rozproudit svěží vítr, který roztočí lopatky českého školství

12. 3. EDUzměna – Jak to udělat, aby všechny školy byly dobré?

4. 4. EDUzměna: Vznikla studie o aktuálním stavu českého školství


„Závažným problémem českého vzdělávacího systému jsou velké rozdíly mezi jednotlivými školami i v rámci regionů. Záměrem Nadačního fondu Eduzměna je podpořit vznik modelu, který v praxi ověří, jak by mohla vypadat podpora v konkrétním regionu, která by vedla ke kvalitnímu vzdělávání všech dětí a snižování rozdílů mezi školami.

Na základě výsledků analýzy, kterou si nechal Nadační fond Eduzměna zpracovat, zkušeností z praxe a po konzultacích s odborníky vybral nadační fond jako svou první prioritu pětiletou pilotáž systémové změny na malém území.

Společně s partnery (školami, neziskovými organizacemi a zástupci veřejné správy), kteří zde již řadu let dělají skvělou práci, chce nadační fond podpořit propojení různých know-how a najít způsob, jak posunout všechny školy v daném regionu na cestě k rozvoji. Inovace je postavena na zapojení a podpoře všech, kdo v daném regionu o vzdělávání pečují a zároveň jej ovlivňují – tj. žáků, rodičů, učitelů, ředitelů a zřizovatelů.

Záměrem je vytvořit replikovatelný model regionální podpory vzdělávání.

„Chceme podpořit vznik replikovatelného modelu, díky kterému se v průběhu pěti let zvýší kvalita všech škol v určitém regionu. Věříme, že v důsledku toho zde dojde ke zlepšení učení všech dětí. Model pak bude možné nabídnout k šíření do dalších regionů, ale vzejdou z něj i důležitá poučení pro tvůrce vzdělávací politiky.” říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna.

Nadační fond Eduzměna předpokládá investici v hodnotě 200 mil. Kč, která by měla prokázat, co vše je zapotřebí nastavit, aby se školy mohly dlouhodobě rozvíjet. Z této částky je již zakládajícími nadacemi přislíbena polovina prostředků a další dárce, kteří by se chtěli zapojit, fond hledá.“

(Zdroj: Tisková zpráva Nadačního fondu EDUzměna 14. 5. 2019)


Jak analytická studie vznikala?

„Studie vychází z existujících zdrojů. Jsou jimi zejména mezinárodní výzkumy (PISA, PIAAC, TIMSS, PIRLS, TALIS) využitelné pro studium vývoje jednotlivých oblastí gramotnosti a kompetencí českých žáků, nerovností ve vzdělávání apod. Dále již zpracované analýzy (výroční, tematické a další zprávy ČŠI, McKensie, OSF, EDUin, ČOSIV atd.), ad-hoc výzkumy realizované v dílčích oblastech vzdělávání, jako je mediální výchova, či mezi specifickými aktéry, jakými jsou aspiranti o učitelskou profesi (např. výzkumy MEDIAN, Jeden Svět na školách, Kalibro, SCIO atd.), a také akademické články českých i zahraničních autorů. Tato rešerše byla doplněna 4 skupinovými diskusemi – s experty v oblasti výzkumu a řízení vzdělávání, s řediteli a zřizovateli škol, s aktivními učiteli a se standardními učiteli.

Studie je rozdělena na úvod a další 4 kapitoly. První shrnuje aktuální stav vzdělávacího systému, především co se týká úrovně poskytování znalostí a dovedností dětem. Mezi ty patří mj. průměrná gramotnost v základních oblastech s trendy naznačujícími možné nedostatky vzdělávání na druhém stupni ZŠ, velká diferenciace kvality vzdělávání a závislost výsledků na rodinném původu, omezené znalosti a dovednosti žáků v oblastech jako je mediální gramotnost a jejich omezená občanská angažovanost a důvěra institucím, problémy v uplatnitelnosti z některých typů škol. V neposlední řadě potom fakt, že čeští žáci podle některých mezinárodních srovnání chodí do školy často neradi (což na 2. stupni ZŠ opět souvisí se sociálním statusem) a potýkají se nadprůměrně s problémovými jevy, jako je šikana.

Další kapitoly popisují vybrané problémy, které mohou s problémy na výstupech vzdělávání souviset a které existují na straně učitelů a výuky, rodičů a jejich vlivu na děti a vzdělání obecně, a řízení školní soustavy (tedy kooperace MŠMT, zřizovatelů a ředitelů škol).“

Je s podivem, že ministerstvo školství analytický materiál před tvorbou Strategie 2030+ a Dlouhodobého záměru vzdělávání 2019–2023 nepostrádalo…


Jako ukázku jsme pro vás vybrali doporučení, která vzešla z diskusí expertních skupin.


Doporučení z Fokus Groups (experti a učitelé)


Řízení škol:

– Koncepce vzdělávání by měla být dle názoru ředitelů a zřizovatelů formulována dlouhodobě: alespoň na 8 let, ideálně na 15 let tak, aby pokryla celý cyklus školní docházky pro dané dítě. Současný školský zákon tuto roli neplní. Školský zákon je vnímán jako nedostačující a nesrozumitelný. Objevuje se také názor, že MŠMT nemá organizační a odborné kapacity nejen jednotnou koncepci vytvořit, ale také prosadit a vymáhat. Mezi zřizovateli, řediteli i učiteli existují pochybnosti o motivovanosti a odborné kompetenci některých odborů MŠMT. (FG – experti)

– Podle ředitelů je možné mezi více školami sdílet následující profese: účetní služby, správa budov, úklid budov, IT support, právní služby, projektový management. V těchto konkrétních oblastech by byl převod kompetencí na vyšší úroveň vnímán pozitivně. (FG – experti)

– Chybí dlouhodobé vzdělávání ředitelů škol („ředitelské akademie“), které by zvyšovalo jejich kompetence a systematicky připravovalo na práci ředitele. Problémem je ovšem samoselekce a decentralizace, která vede k samostatnosti škol a omezené možnosti kontrolovat kvalitu škol i práci ředitelů. Chybějící celoživotní vzdělávání učitelů je pociťováno jako problém zejména na straně MŠMT, mezi zřizovateli relativně méně často. Samotní ředitelé se cítí být kompetentní dostatečně a dávají často přednost neformálnímu sdílení zkušeností se svými kolegy před dalším formalizovaným vzděláváním. (FG – experti)


Inkluze

– Z pohledu expertů představuje inkluze důležitý projekt, který bude vzhledem k sociálním a demografickým trendům nabývat na důležitosti. V tomto ohledu jsou kapacity a aktivity státu vnímány jako ne úplně dostačující. Experti např. poukazují na fakt, že některé neziskové organizace jsou výrazně napřed ve srovnání s aktivitami státu. Např. nezisková organizace Meta dle expertů v zásadě ve vzdělávání cizinců supluje roli státu a poskytuje kvalitu služeb, která je nad rámec aktivit státních institucí. (FG – experti)


Vztahy s rodiči

– Obecně by se rodiče dle expertů měli více zapojovat do fungování škol a měli by mít větší přehled o dění, které souvisí se vzděláváním jejich dětí. Nicméně míra spolupráce s rodiči je ovlivněna postoji a nastavením rodičů. Pokud rodiče chtějí pomáhat dětem, potom také přirozeně vyhledávají spolupráci s učiteli. Socioekonomické nerovnosti ve vzdělávání se projevují také tím, že rodiče s nižším vzděláním a nižším socioekonomickým statusem se méně zajímají o problémy dětí a jsou méně angažováni. (FG – experti)


Příprava a vzdělávání učitelů

– Vybraní experti z oblasti vzdělávání doporučují k vyzkoušení a otestování systém provázané přípravy studentů učitelství na pedagogických fakultách a jejich návazné iniciace do profese uvádějícím učitelem. Tato metodika je již využívána organizacemi jako Učitel naživo. (FG – experti)

– Jako alternativa k pedagogickému minimu se nabízejí týdenní či dvoutýdenní kurzy pro odborníky z praxe, jejichž součástí by byla zpětná vazba nebo dokonce spolupráce už přímo v průběhu učení. Ukazuje se totiž, že nejvíce pomáhá právě zpětná vazba na styl výuky, jak upoutat žáky, angažovat je během hodiny apod. (FG – experti)


Domácí příprava

– Podle expertů, kteří se domnívají, že pro Českou republiku je typický silný důraz na domácí práci, by byla vhodná následující opatření: a) omezit zadávání domácích úkolů a posílit jejich řešení ve škole či ve skupinách žáků, b) posílit školní doučování. (FG – experti)


Inovace ve výuce

– Experti poukazují také na možnou roli ICT (online aplikací) ve vzdělávání učitelů a zvyšování kvality výuky. Výuka některých předmětů či témat by mohla probíhat s využitím online aplikací, čímž by bylo možné poskytovat žákům v regionech s horší celkovou životní úrovní a kvalitou výuky kontakt s kvalitními učiteli. Využití ICT by tak mohlo pomáhat zkvalitňovat výuku v regionech s nedostatkem kvalitních učitelů. (FG – experti)


Syndrom vyhoření
– Jedním z důvodů, proč dochází na straně učitelů k vyhoření, je fakt, že učitelům chybí čas na odpočinek. Sami spontánně zmiňují tzv. sabbatical, který by využili nejen k odpočinku, ale také k dalšímu vzdělávání a doplňování znalostí. Dle názoru učitelů nejde primárně/pouze o čas na odpočinek, ale zejména o změnu zaběhlé rutiny. Význam sabbaticalu byl spontánně zmiňován jak učiteli na gymnáziích, tak učiteli na odborných učilištích a základních školách. (FG-učitelé)

– Syndromu vyhoření může dle učitelů účinně předcházet psychologická pomoc, např. ve formě psychologa nebo mentora. Učitelé se ovšem silně brání tomu, aby touto osobou byl ředitel, protože poté dochází ke střetu rolí nadřízeného a osoby poskytující mentoring a psychickou podporu. V tomto existuje odlišnost ve srovnání s pohledem ředitelů, kteří sami sebe vnímají jako osoby, které by měly tuto podporu poskytovat. Někteří učitelé (např. odborné učiliště) nedoceňují význam psychohygieny a mají k ní spíše skeptický vztah (nedůvěřují odbornosti školících pracovníků apod.). (FG-učitelé)

– Učitelé považují za klíčovou takovou psychologickou pomoc, která bude komplexní. Tj. poradenské pracoviště s psychologem a speciálním pedagogem, aby mohlo řešit různé krizové situace s dětmi i rodiči. (FG-učitelé)

(str. 60–61)

Zdroj.

Připravila Jana Hrubá

Rozhovor s Vladimírou Spilkovou o školské reformě a podobách současné školy

pondělí 20. května 2019 · 0 komentářů

Hana Horká, Kateřina Lojdová a Veronika Rodová pozvaly k rozhovoru prof. Vladimíru Spilkovou, která se do reformního hnutí zapojila teoreticky i prakticky od 90. let. Patří mezi nejvýraznější osobnosti současné české pedagogiky.

Zdroj: Časopis Komenský č. 1 / 2018


V současné době roste kritika školy, učitelů i učitelské profese. Jaký je Váš názor na postavení školy v dnešním světě?

Patřím k těm, kteří silně věří v důležitost školy a její význam pro rozvoj společnosti i jednotlivce nejen v dnešním světě, ale i v tom budoucím. Zde se odkazuji na futurologické přístupy, zejména metodu vytváření scénářů budoucnosti školství Schooling forTomorow, a vyjadřuji svoji identifikaci se scénářem tzv. rescholarizace, tedy posilování funkcí školy. Do jaké míry je tento scénář dalšího vývoje realistický a pravděpodobný, by bylo otázkou hlubší analýzy.

Podle mého názoru je a bude zejména v budoucnosti klíčová sociální, socializační funkce školy. Školu považuji za důležitého hráče v podpoře soudržnosti společnosti, a naopak ve snižování exkluze jedinců i celých sociálních skupin. Školy a vzdělávací instituce obecně mohou výrazně ovlivnit v pozitivním i negativním smyslu tzv. sociální kapitál. Ten je chápán jako rozsah a hloubka sociálních sítí, vzájemná důvěra, normy a hodnoty, které podporují spolupráci uvnitř skupiny i mezi nimi. Ze sociologického hlediska je třeba zdůraznit, že sociální kapitál je v současných pluralistických sociálně a etnicky heterogenních demokraciích považován za významnou hodnotu, o jejíž rozvoj je velmi žádoucí systematicky usilovat. Škola zde má (měla by mít) nezastupitelnou roli. Odstranění selektivity a úsilí o kvalitní vzdělávání pro všechny žáky představuje zásadní výzvu pro české školství.

Škola má samozřejmě další důležité role a cíle, zejména v oblasti vzdělávání chápaného jako všestranná kultivace osobnosti. Výrazně se proměňující společenský kontext, civilizační a kulturní faktory přinášejí nové požadavky na pojetí a kvalitu vzdělání a nová očekávání směrem ke škole, jejím funkcím, cílům, obsahu a strategiím výuky. Vzdělávací instituce (a jejich aktéři) mohou reflektovat změny sociokulturního prostředí převážně reaktivně dílčími změnami tradičního kulturního modelu, event. rezistencí vůči novým nárokům a setrváváním na dosavadní identitě. Nebo mohou přijmout proměny společnosti (současné i perspektivní) jako kulturní výzvu a podílet se aktivně na konstrukci nového pojetí vzdělávání a modelu školy v intencích snahy o co nejkvalitnější kultivaci budoucích generací, s respektem k potřebám jednotlivců i společnosti.

Jak může současná škola takové náročné úkoly naplnit?

Tady vidím zásadní problém v současném stavu českého školství. Aby škola mohla naplnit v budoucnosti svůj význam a silnou roli, tj. scénář posilování funkcí školy, aby mohla dostát změněným a zvyšujícím se nárokům a očekáváním, měla by být schopna se zásadně změnit, tedy zejména přijmout nové paradigma vzdělávání. Charakterizovat je v základních rysech by vyžadovalo samostatný text. Existuje však dostatek zdrojů zahraniční i domácí provenience, které ho přesvědčivě popisují. Nyní zde uvedu alespoň ve zkratce pár tezí, které považuji za důležité.

Východiskem pro nové paradigma vzdělávání ve škole je princip permanentního, celoživotního vzdělávání (bez časového a prostorového omezení) a s tím související potřeba vybavit žáky potřebnými kompetencemi pro další učení, pomoci jim v nalézání smyslu učení a probouzet v nich vnitřní motivaci k dalšímu vzdělávání a osobnímu růstu, podporovat autoregulaci a odpovědnost za vlastní učení. Z hlediska významu sociální funkce školy má důležitou roli rozvoj občanských, sociálních a interpersonálních kompetencí a etických kvalit žáků.

Nové paradigma školního vzdělávání a tzv.kurikula budoucnosti lze zkratkovitě vyjádřit také v následující podobě: vědění nemá být zprostředkováváno jako statický produkt lidského myšlení (učivo, předmět), ale jako „energie“, jako dynamický proces poznávání a poznání, které se vyvíjí, proměňuje a doplňuje; učení je aktivní utváření, a ne pouze předávání hotových produktů; důraz je kladen na vzájemnou provázanost jednotlivých oblastí vědění a na relevantnost vědění získaného ve škole pro řešení problémů v běžném životě; na partnerství mezi učiteli a žáky a jejich rodiči, kteří spoluvytvářejí společenství třídy a školy, na partnerské vztahy mezi školou a obcí apod.

Přestože se dnes může zdát, že význam školy pomalu vymizí, mluvíte o její nezastupitelnosti. V čem spočívá její nenahraditelnost?

Pro mne osobně je vedle sociální role školy klíčová její kultivační funkce. Důraz na kultivační funkci školy považuji za důležitý apel na proměnu školy ve smyslu její humanizace, tedy aby se v duchu idejí Komenského škola stala dílnou lidskosti, která usiluje o duševní, mravní a tělesný rozvoj dětí/žáků/studentů s důrazem na sebeutváření a sebezdokonalování. Kultivaci dětské osobnosti ve škole chápu jako vzdělávání v nejširším významu tohoto slova, tedy jako uvádění do poznání, zprostředkovávání společenských hodnot a norem, jako kultivaci sociálních vztahů, a rozvíjení kognitivních, emocionálních, volních, mravních a estetických kvalit dítěte. V tomto pojetí je škola službou dítěti, pomocí v jeho vývoji, podporou na jeho vzdělávací cestě, je místem, které má vytvářet podnětné příležitosti k maximálnímu rozvoji potencialit, které v každém dítěti jsou.

Reforma českého školství, která nastala po roce 1989, představuje složitý, komplexní a dlouhodobý proces, v němž se některé momenty nedaly zcela předvídat. Zásadní změnu představovaly Rámcové vzdělávací programy, které máme již více než deset let. V čem spatřujete jejich přínos?

Rámcové vzdělávací programy (RVP) jsem považovala a stále považuji za zásadní pozitivní zlom ve vývoji českého školství po roce 1989, za šanci ke skutečné proměně školního vzdělávání, a to jak z hlediska celkové filozofie, cílů a obsahu vzdělávání, tak také z hlediska metod a organizace výuky, z hlediska funkcí školy, redefinování jejího poslání, role učitele a jeho klíčových profesních kompetencí, potřebných ke kvalitnímu výkonu učitelské profese.

Hlavní přínos vidím v celkovém pojetí kurikulárních dokumentů – v překonání tradice závazných osnov s detailně a normativně vymezeným obsahem učiva doplněnými podrobnými metodickými příručkami a jednotnými učebnicemi, což vedlo k obrovské uniformitě školství. RVP vnímám jako důležitý nástroj k potřebné decentralizaci a podpoře rozmanitosti ve školství, neboť rámcově vymezuje klíčové cíle, obsah a očekávané výstupy žáků (oceňuji, že v případě RVP pro základní vzdělávání za delší časové období, pouze po 3., 5. a 9. ročníku) a nechává dostatečný prostor pro dotváření a konkretizaci na úrovni školy – v autorsky koncipovaných Školních vzdělávacích programech (ŠVP).

Dvouúrovňové participativní pojetí kurikula posiluje kompetence tam, kde se vzdělávání realizuje a kde by logicky měla být hlavní odpovědnost za jeho kvalitu. Posílení autonomie škol a učitelů tak vyjadřuje důvěru společnosti ve schopnosti škol a v profesionalitu učitelů.

Na reformě jste se aktivně podílela, navazovali jste na nějaké historické kontexty, či jste se inspirovali v zahraničí?

RVP a ŠVP vytváří podmínky pro „reformu zdola“, což je ověřená zahraniční zkušenost. Příkladem reformy, která staví na odpovědnosti školy samé, může být reforma francouzské primární a nižší sekundární školy z 90. let 20. století. V kurikulárních dokumentech je zdůrazněno: „Reforma bude úspěšná pouze tehdy, když bude mobilizovat každou školu, každého učitele, když bude konkretizována a modifikována podle místního kontextu do projektů jednotlivých škol, když bude na lokální úrovni přijata za svou všemi partnery vzdělávací politiky“ (Les cycles a l´écoleprimaire, 1991 (1), Le projet d´école 1992).

Podporu principu reformy zdola najdeme i v naší tradici v podobě požadavku, známého z reformního hnutí 20.‒30. let minulého století. Namísto centrálně řízených experimentů nechat „vyrůstat reformu ze škol“. Do diskusí o školství a podstatě jeho reformy se zapojily významné osobnosti vědeckého a kulturního života tehdejší doby, dokonce sám prezident T. G. Masaryk: „Zatím jsou školy jako velké nemocnice, ve kterých se všem pacientům podává v tutéž hodinu tatáž medicína […]. Dobrá výchova a dobré učení má být co nejindividuálnější, v tom děláme řadu pokusů, ale já bych jich dělal ještě víc.“ (2)

Co je podle Vás to nejpodstatnější, co reforma přinesla?

Za jeden z největších přínosů RVP pro základní vzdělávání považuji změnu v hierarchii cílů ‒ namísto tradiční triády vědomosti, dovednosti, návyky s důrazem na osvojování velkého množství poznatků vyvážený zřetel ke znalostem, dovednostem, postojům a hodnotám jako cílovým kategoriím vzdělávání. Deklarovaný odklon od přeceňování znalostí na úkor jiných hodnotných vzdělávacích cílů vítám jako žádoucí „koperníkovský“ obrat v nahlížení na kvalitu vzdělávání.

Na rozdíl od kritického postoje řady kolegů vnímám jako velmi pozitivní zařazení tzv. klíčových kompetencí mezi důležité cíle. Zaměření výuky (mimo jiné také) na rozvíjení kompetencí žáků, chápaných jako komplexní způsobilosti využitelné v životě a dalším vzdělávání, považuji pro český vzdělávací kontext za více než potřebné.

Přínos RVP vidím také v koncipování obsahu do šířeji pojatých vzdělávacích oblastí umožňující i jiná pojetí strukturace, než je členění do tradičních učebních předmětů. Považuji za důležité, že toto pojetí podporuje propojování poznatků, lepší chápání vztahů a mezioborových souvislostí. Důraz na obsahovou integraci vyjadřuje také zařazení průřezových témat, což je důležitý trend v koncipování kurikula v zahraničí.

Nyní probíhá revize rámcových vzdělávacích programů. Co je jejím smyslem?

Na úvod upřímně „vyložím karty“, aby bylo jasné, z jaké pozice mluvím. Jsem odpůrcem nějaké výraznější revize RVP a vysvětlím proč. Ministerstvo školství se nepoučilo z chyb při zavádění kurikulární reformy, špatně komunikuje a nedostatečně vysvětluje změnu, pro jejíž přijetí je podstatná ochota a motivace ze strany ředitelů a učitelů tuto změnu pochopit, identifikovat se s ní a pak se snažit ji skutečně (nejen formálně) realizovat. Ani Národní ústav vzdělávání (NÚV), kterému byla revize zadána, zatím nepostupuje v této věci dobře.

Bylo by třeba především vysvětlit, zda se počítá s tvorbou Státního programu vzdělávání, který je zakotven v zákoně a jehož vznik by zásadně ovlivnil celý postup při revizi RVP. Mělo by se také ujasnit, v jaké míře se bude vycházet z analýzy dosavadních zkušeností škol při implementaci RVP a tvorbě ŠVP, co a proč se jeví jako překonané, nadbytečné, problematické, co se naopak osvědčilo, co přináší vyšší kvalitu apod. Z tohoto hlediska MŠMT nešťastně poskytlo první informace o plánované revizi, čímž vyslalo signál, jak (ne)počítá se zapojením těch, jichž se změna bude nejvíc týkat. Opět to tedy vypadá na „inženýrský“ přístup v tak zásadní věci, což mi hodně vadí.

Z toho, co bylo představeno a co je publikováno na stránkách NÚV o podstatě revize a jejích cílech, si troufnu tvrdit, že nejde o dílčí revizi, ale že může naopak jít o zásadní proměnu RVP. Proti obecným argumentům ve prospěch revize nelze nic namítat (kurikulum je otevřený dokument, který musí po určité době reagovat na změny v jednotlivých oblastech lidského poznání i na měnící se potřeby a požadavky společnosti). Je logické, že nic nemůže být zafixované na věky.

Když jsem se ale začetla do návrhu konkrétních změn, první, co mne napadlo, bylo, že to může být výrazné otočení kormidla v kurikulární politice, že to může být zásadní uhnutí z cesty, po které kurikulární reforma před léty vykročila.

Proč si to myslím? Jako jeden z hlavních cílů revize je uveden úkol „nově, jednoznačně a závazně vymezit rozsah a obsah vzdělávání společný pro všechny […] revidovat stávající obsah RVP, především cílové struktury, včetně očekávaných výstupů vzdělávání“. Dočteme se také o jinak koncipovaných klíčových kompetencích, ohrožena jsou i průřezová témata, které (jak jsem uvedla výše) považuji za přednosti kurikulární reformy, za důležité impulzy k proměnám školního vzdělávání.

Příliš často je na můj vkus zdůrazňováno zaměření na výsledky učení a jejich měření, zejména testování. Zjišťování výsledků učení je plánováno na konci předškolního vzdělávání (považuji to za nevhodné), po 3., 5., 7. a 9. ročníku základního vzdělávání a v posledním ročníku středního vzdělávání. Přílišnou orientaci na výsledky spojenou se standardizovanými testy považuji za „nežádoucí“ návrat k přeceňování snadno hodnotitelných dimenzí vzdělávání a za opětovné posílení důrazu na znalosti.

Připadá mi nesmyslné, že návrh revize přichází v době, kdy jsou školy zahlceny dalšími podstatnými změnami, jako je například inkluze. Hodně učitelů a ředitelů je demotivováno permanentními a mnohdy nekoncepčními změnami, jsou zahlceni administrativními činnostmi, navíc vzdělávací politika státu nevytváří školám podpůrné a motivační prostředí. Podle mého názoru určitě není vhodná doba pro další zásadní změnu. Příběh kurikulární reformy by měl být mementem, poučením, neboť je příkladem nezvládnuté implementace, kdy decizní sféra nebyla schopna vytvořit pro úspěšnou realizaci kurikulární reformy dobré podmínky. Dá se říci, že učitelé byli bez přípravy hozeni do vody – a plavte, jak umíte!

Školní vzdělávací programy vznikaly za plného provozu, řada škol byla ze začátku pasivní, do poslední chvíle čekaly, zda zákon, nařizující povinnost vytvořit vlastní ŠVP, vůbec projde. Postupně většina škol více, či méně ochotně přijímala tuto zásadní změnu a v různé úrovni kvality ŠVP vytvořila. A za této situace považuji za necitlivé vůči školám a velmi nevhodné zveřejnit další ze záměrů revize – upustit od principu, že každá škola musí mít svůj ŠVP s argumentem, že jeho tvorba je náročná. Namísto toho by školám byly nabídnuty modelové ŠVP.

Přiznám, že se mi to zdá až neuvěřitelné, silně nefér, když se tohle řekne školám po deseti letech, kdy na tvorbě ŠVP řada škol nechala obrovské množství práce. Chtít po nich novou investici času a energie, aby v intencích revize, jinak formulovaných cílů, změn ve vymezení obsahu a očekávaných výsledků, předělaly své ŠVP, považuji za nepředstavitelné, skoro až nemravné. A co se týče modelových ŠVP, dejme tomu, že před deseti lety by byly pro některé školy berličkou. Ale dneska? Dnes by podle mne znamenaly velký krok zpět.

Monitorování průběhu kurikulární reformy, vyhodnocování jejích efektů, návrh dílčích změn a jejich pilotní ověřování, průběžná podpora škol při implementaci ověřených změn jsou bezesporu velmi důležité. Tento proces však musí být dobře připraven, být zahájen ve vhodný čas, musí být založen na důkladné analýze výchozího stavu, být široce diskutován, a hlavně musí být vytvořeny podmínky a podpůrné mechanismy pro školy.

Mluvíme o teoretickém zázemí a koncepčních otázkách kurikulární reformy. Jakou roli zde sehrává akademické prostředí, jak akademici ovlivňují kvalitu školy? Co si myslíte o propojení škol a pedagogických fakult?

Rámcový vzdělávací program zdůrazňuje, že pro dosahování stanovených cílů má rozhodující význam kvalita procesů učení ‒ kvalitní komunikace mezi učitelem a žáky, školou a rodiči, učiteli navzájem, kvalitní sociální klima třídy i celé školy, aktivní metody a strategie výuky, vhodné způsoby hodnocení žáků apod. Jsem přesvědčena o tom, že klíčem k realizaci kurikulární reformy je nová didaktická koncepce výuky, na které by se měli akademici podílet rozhodným způsobem. Osobně však vidím značný dluh české pedagogiky ve výraznějším angažmá v transformaci vzdělávání po roce 1989, v přijetí větší spolu/odpovědnosti za kvalitu vzdělávání a budoucí vývoj školy v širších společenských kontextech. To znamená vedle vytváření teorií a modelů, argumentování různých přístupů a koncepcí, sledování a hodnocení reálně probíhajících změn věnovat pozornost, energii a čas také především podpoře uvádění nových idejí v život, ať už jde o konkrétní pomoc školské praxi, či ovlivňování vzdělávací politiky.

Jak vnímáte neustále se rozšiřující nabídku vzdělávacích možností v rámci základního vzdělávání? Ovlivňuje tato skutečnost kvalitu vzdělávacích výsledků?

Přestože jsem zastáncem rozmanitosti ve školství, vítám existenci alternativních a inovativních škol, vnímám rozšíření nabídky vzdělávacích možností spíše jako určitý doplněk, který nepochybně má své místo v systému vzdělávání, neboť mimo jiné umožňuje rodičům svobodu volby vzdělávání pro své dítě na základě osobních představ o kvalitním vzdělávání. Z hlediska šíře záběru je role těchto škol limitovaná, byť představuje jistý inspirační potenciál pro hlavní vzdělávací proud. Vyjádřit se obecně a sumárně ke kvalitě vzdělávacích výsledků těchto škol považuji za téměř nemožné, byť si kvality řady těchto škol cením. Znám však také nekvalitní školy tohoto typu, které zdaleka nedosahují úrovně „běžných“ veřejných základních škol, tedy onoho hlavního proudu.

Rozhodně ale stojí za zamyšlení fakt rostoucí poptávky rodičů po „jiné“ nabídce vzdělávacích možností, která je trendem v posledních letech. O čem to svědčí? Kde jsou hlavní příčiny? Co rodiče hledají, co jim na současném systému základního školství vadí, co jim chybí? Jak na tento fenomén reaguje vzdělávací politika? Je to z hlediska jejích strategických zájmů dobré, žádoucí nebo je tomu naopak? Podle mého názoru je důležité hledat na dané otázky odpovědi, analyzovat tento trend, dosud u nás spíše neobvyklý na úrovni základního vzdělávání, uvažovat o důsledcích, které to pro budoucí vývoj českého základního školství může mít.

Dnes se často hovoří o kvalitě výuky a kvalitách učitele, což je také jedna z priorit Strategie 2020 (3). Jak podle Vás vypadá kvalitní výuka?

Téma kvality, ať už se to týká kvality vzdělávání, školy, výuky, kvalitního učitele, patří dlouhodobě mezi priority mých odborných zájmů. A to jak z hlediska teorie a výzkumu, tak také/především z hlediska snah o ovlivnění praxe, mých aktivit v oblasti podpory učitelů na jejich cestě ke zkvalitňování jejich práce se žáky.

Co si představuji pod pojmem kvalitní výuka ve škole (zužuji záměrně – v základní škole)? Východiskem k takovému uvažování jsou pro mne otázky, co, proč, jak a s jakými výsledky se mají žáci ve škole učit, aby byli dobře připraveni pro budoucí život osobní, občanský a profesní. Co budou v budoucnosti potřebovat, co má smysl jim zprostředkovávat, jaké znalosti a dovednosti jsou z tohoto hlediska klíčové, k jakým hodnotám a postojům je vést?

Souhrnně řečeno, je pro mne kvalitní výuka především antropologicky, na dítě/žáka/studenta orientovaná výuka, je pro mne synonymem pro tzv. osobnostně rozvojové pojetí výuky. „Obrat k dítěti“, zvýšený zřetel k potřebám a možnostem jeho celostního rozvoje považuji za vůdčí princip, na kterém je postavena kvalitní výuka. Chápu ho jako opozitum k tzv.škole bez dítěte, která je zaměřena dominantně na obsah učiva. Souzním s J.Deweyem (4), který říká, že tradičně pojatá výuka, zaměřená pouze na předávání poznatků, je „nehumánním jednostranně intelektuálním výcvikem“ a s C. Rogersem (5), podle něhož v takto chápaném vzdělávání „není místo pro celé lidi, ale jen pro jejich intelekt“.

V tomto pojetí je hlavním cílem výuky obecněji řečeno „starost o člověka" v jeho celistvosti, ve všech jeho kvalitách. Silně věřím tomu, že ve výuce nemá jít jen o předávání znalostí, o kognitivní rozvoj, ale že je stejně důležité rozvíjet dovednosti, kultivovat postoje (k poznávání, přírodě, kultuře, lidem, k sobě apod.) a hodnoty.

V mém pojetí kvalitní výuky je tedy důležitá rovnováha mezi těmito dimenzemi vzdělávání v intencích Delorsovy (6) formulace čtyř pilířů vzdělávání pro 21. století, kterým má škola věnovat stejnou pozornost: učit se poznávat (nástroje poznávání, kritické a nezávislé myšlení, zvídavost, pozornost); učit se jednat (životní dovednosti); učit se žít společně (respekt a úcta k druhým, tolerance k odlišnosti); učit se být (sebereflexe, autoregulace, odpovědnost).

Výše uvedeným cílům by mělo odpovídat smysluplné učivo, které podněcuje jak rozvoj žákovy osobnosti (po stránce sociální, emoční, volní, mravní), tak je důležité pro další poznávání a učení v různých oblastech vzdělávání. Kvalitní výuka podporuje u žáků chápání smyslu učení a tím i jejich vnitřní motivaci. Vede je k hlubšímu porozumění, k chápání vztahů a souvislostí uvnitř jednotlivých vzdělávacích oblastí i v širších dimenzích přesahujících jejich hranice.

Podle čeho se ještě pozná, že je výuka kvalitní?

Důležitým znakem kvality je pro mne individualizace výuky, kterou chápu jako respekt k potřebám a individuálním charakteristikám žáků, jako snahu o dosažení maxima v rozvoji každého žáka vzhledem k jeho možnostem. Z hlediska metod a forem výuky věřím v konstruktivistickou, badatelsky orientovanou výuku, v níž mají žáci prostor k hledání, zkoumání, objevování a konstruování poznání na základě vlastní činnosti, zkušeností, prožitků a osobních interpretací světa.

Kvalitu vidím také v kooperativní výuce, v podpoře rozmanitých forem spolupráce žáků v učení, při dosahování cílů výuky. Žáci se učí „efektivní spolupráci", pomáhají si, radí se, učí se diskutovat, argumentovat, obhájit svůj názor, ale i umění vyslechnout druhého, přijmout jeho argumenty, korigovat původní názor apod.

Klíčovým a stále ještě nedoceněným faktorem kvalitní výuky je kultura sociálních vztahů ve třídě, nejen mezi učitelem a žáky, učitelem a rodiči, ale i péče o vztahy mezi žáky, založenými na vzájemném respektu a úctě. S tím jde ruku v ruce význam bezpečného sociálně emočního klimatu ve třídě. Mnohé výzkumy, např. I. Stuchlíkové (7) či M. Havlínové (8), poukazují na těsné propojení poznávacích a emočních procesů. Negativní emoce (zejména strach, úzkost, pocit ohrožení) někdy žáky doslova paralyzují, nejsou schopni se soustředit, přemýšlet, panikaří, „přepínají“ na nižší úrovně myšlení. Zvídavost, tvořivé myšlení, odvaha riskovat, to jsou fenomény, které táhnou intelektuální výkon a obecný rozvoj žáka nahoru. Kvalitní je pro mne výuka, při níž se žáci učí v bezpečném a radostném prostředí.

Důležitým znakem kvalitní výuky je formativní hodnocení žáků, které poskytuje žákům i rodičům průběžně dostatek zpětných vazeb k procesu učení (nejen k jeho výsledkům). To znamená informace o tom, co už žák dobře umí, co např. zvládá s pomocí učitele, kde má ještě problémy, na co je třeba se zaměřit, co konkrétně pro zlepšení udělat apod. Projevem kvalitní výuky z hlediska hodnocení je, že učitel zohledňuje individuální vztahovou normu, hodnotí žáky vzhledem k jejich předpokladům a možnostem a ve vztahu k vlastním předcházejícím výkonům. Vytváří podmínky k tomu, aby hodnocení dávalo perspektivu úspěchu všem žákům, aby vytvářelo příznivý vztah mezi prožitky úspěchu a neúspěchu. Pozitivní orientaci hodnocení, povzbuzování a oceňování snahy a úsilí, orientaci na úspěchy žáka a pokroky (co už umí, co zvládá, co se mu daří) považuji za významný rys kvalitní výuky.

V kvalitní výuce je kladen důraz na autoregulaci, na autonomní učení, to znamená, že jsou žáci vedeni k sebereflexi, sebehodnocení a vzájemnému hodnocení. Musím přiznat, že jsem velmi kritická ke způsobům hodnocení žáků v současné škole. V českém školství je stále silně zakořeněna tradice hodnocení na základě srovnávání žáků navzájem a přeceňování hodnocení jednoduše měřitelných výsledků učení. Překonat tuto tradici a zkvalitnit způsoby hodnocení žáků představují silný apel směrem k současným učitelům.

Děkujeme za rozhovor.


Literatura

Delors,J. (ed.) (1996).Learning: TheTreasurewithin. Report to UNESCO ofthe International Commission on educationfortheTwenty-firstCentury. Paris: UNESCO Publishing.
Kantová,A. & Zinsmeister,R. (1938). Pokusné školy v demokracii. Praha: SPN.
Les cycles a l´écoleprimaire. (1991). Paris: Hachette 1991.
Le projet d´école. (1992). Paris: Hachette 1992.


Prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc. patří mezi nejvýraznější osobnosti současné české pedagogiky. Ovlivnila podobu a pojetí primární pedagogiky, svou prací významně přispěla k formulování teoretických východisek proměny školství, podílela se na řadě konkrétních reformních návrhů. V letech 1990 až 2016 působila na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedla katedru primární pedagogiky. V roce 2008 získala profesuru na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nyní působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a v projektu Učitel naživo.

Je představitelkou humanistické, na dítě orientované pedagogiky, s důrazem na osobnostně rozvojové pojetí vzdělávání. Vedla řadu výzkumných projektů zaměřených na analýzu stavu českého školství v mezinárodním kontextu. K nejvýznamnějším patří Rozvoj národní vzdělanosti a vzdělávání učitelů v evropském kontextu (1999‒2004) a Učitelská profese v měnících se požadavcích na vzdělávání (2007‒2013). Spolupracuje s univerzitami v Portugalsku, Francii, Finsku, Nizozemí či Belgii, zapojila se do mezinárodních projektů Erasmus a Comenius, dále např. Identifying TeacherQuality – Toolboxfor Teacher Reflection (2006–2009) a Primaryschoolteachereducation in thirteen TIMSS systems (1999–2000).

Je autorkou řady českých i zahraničních monografií, například v Anglii, Francii, Kanadě, USA nebo Německu. Působí v řadě vědeckých a odborných grémií, významná je její činnost expertní. Spolupracuje s MŠMT, se školským výborem Parlamentu ČR apod. V roce 1998 rektor Univerzity Karlovy ocenil její zásluhy pamětní medailí.


___________________________

(1) Les cycles a l´écoleprimaire. (1991).Paris: Hachette 1991, s.17.

(2) Kantová, A. &Zinsmeister, R. (1938).Pokusné školy v demokracii. Praha: SPN, s. 33‒34.

(3) Strategie vzdělávací politiky 2020, schválená vládou v roce 2014, viz rubrika Hovory o vzdělávací politice.

(4) John Dewey (1859‒1952), americký filozof, pedagog a psycholog, představitel filozofie pragmatismu. V pedagogice se kriticky vymezoval proti herbartismu. Dewey stavěl do centra výchovy dítě. Proto se věnoval dětské psychologii. Vyučovací proces chápal jako rozvíjení dětské zkušenosti, nikoliv jako předávání systematicky uspořádaných vědomostí. Základem poznávání je praktická činnost a experimentování, řešení problémových situací, což se stalo základem tzv. projektové výuky.

(5) Carl Rogers(1902‒1987) americký psycholog a terapeut, univerzitní profesor. Představitel humanistické psychologie, založené na Person-CenteredApproach (na osobu zaměřenou terapii). Rozvíjel skupinovou terapii, je autorem teorie osobnosti, vycházející z pojmu „já“. Cílem terapie je podle něj nepodmíněné pozitivní sebepřijetí, založené na vzrůstání otevřenosti prožívání, na růstu existenciální kvality žití, na rostoucí důvěře v sebe a svůj organismus a na plnějším žití v přítomném okamžiku.

(6) Jacques Delors (1925) francouzská ekonom a politik, který byl v letech 1985‒1995 předsedou Evropské komise. Jeho dlouhodobým politickým zájmem se stalo vzdělávání. Již v roce 1971 inicioval zákon, podle kterého měly francouzské firmy věnovat část zisků na vzdělávání svých zaměstnanců. V letech 1993‒1996 předsedal Mezinárodní vzdělávací komisi, která pod jeho vedením v roce 1997 vydala dokument „Učení je skryté bohatství: zpráva Mezinárodní komise UNESCO „Vzdělávání pro 21. století“. Zde jsou formulovány čtyři základní typy učení jako pilíře rozvoje evropské společnosti.

(7) Stuchlíková, I. (2007). Základy psychologie emocí, Praha: Portál.

(8) Havlínová, M. (1994) Úzkost ze zkoušení a školní dráha dítěte v režimu tradiční výuky. Praha: Poradna pro podporu zdraví ve školách SZÚ.
.

Angela Scarpa, Anthony Wells, Tony Attwood: Dítě s autismem a emoce. Program pro práci s dětmi

sobota 18. května 2019 · 0 komentářů

Tento praktický manuál určený učitelům a rodičům dětí s autismem nabízí jednoduché strategie, které dětem s vysokofunkčním autismem nebo Aspergerovým syndromem, které mají obtíže se zvládáním svých nálad, pomohou zmírnit negativní pocity a vedou k tomu, že se děti cítí v běžném životě lépe.

Autoři v knize vycházejí z kognitivně behaviorální terapie. Program, který vytvořili, je určen zejména dětem předškolního a mladšího školního věku. Jeho součástí je emoční vzdělávání, kognitivní restrukturalizace, nácvik sociálních strategií a nástroje pro zvládání reálných situací.

Kniha je určena pro práci se skupinou, v níž jsou děti s vysokofunkčním autismem a Aspergerovým syndromem. Z programu budou profitovat i děti s ADHD a ADD a také děti s poruchou chování. Ačkoli se jedná o program pro skupinovou práci, mohou jednotlivé aktivity s dětmi provádět i jejich rodiče, protože jednotlivé kroky lze uskutečňovat i individuálně.

Knihu využijí pedagogové a další profesionálové pracující s dětmi s vysokofunkčním autismem a Aspergerovým syndromem i rodiče těchto dětí.

Tony Attwood, Ph.D., je klinický psycholog z australského Brisbane. Má více než třicetiletou zkušenost s lidmi s poruchou autistického spektra. V současné době je profesorem na Griffith University v Queenslandu. Napsal řadu knih o autismu, v češtině vyšla jeho publikace Aspergerův syndrom.

Angela Scarpa, Ph.D., působí jako profesorka na státní polytechnické univerzitě Virginia Tech. Je klinickou psycholožkou a na univerzitě založila a vede kliniku pro autismus. Má dlouholeté zkušenosti s prací s osobami s poruchou autistického spektra.

Anthony Wells, Ph.D., působí jako profesor na Virginia Western Community College. Ve své práci se zaměřuje na roli sociální podpory v regulaci emocí.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Šetření metodou Delphi pro identifikaci prioritních témat ve vzdělávání – stručný popis metodického postupu

pátek 17. května 2019 · 0 komentářů

Jak probíhá zjišťování prioritních témat ve vzdělávání, které organizuje SKAV ve spolupráci s Technologickým centrem Akademie věd ČR? Co je metoda Delphi a za jakým účelem je nejčastěji využívána?

Zpracovalo: Technologické centrum AV ČR

Zdroj.


Cíle šetření

– Zahájit expertní diskusi o významných problémech systému vzdělávání v ČR
– Zapojit do této diskuse široké spektrum aktérů v oblasti vzdělávání
– Získat podněty z různých oblastí vzdělávacího systému na témata, kterými by se měla vzdělávací politika zabývat
– Posoudit získané podněty širokou komunitou expertů
– Poskytnout vstupy expertní skupině pro přípravu Strategie vzdělávací politiky 2030+


Metodický přístup k šetření

Pro dosažení uvedených cílů byla zvolena metoda Delphi, která:
– Pomáhá strukturovat diskusi o komplexních tématech
– Usnadňuje nalezení shody na omezeném okruhu témat
– Přispívá k utváření společného názoru skupiny expertů

Základní charakteristiky a principy metody Delphi jsou popsány v příloze.

Celý proces přípravy a realizace šetření je rozdělen do 4 fází:
– Příprava šetření (únor–březen 2019)
– 1. kolo Delphi (16. dubna–10. května 2019)
– 2. kolo Delphi (+/- 20. dubna–7. června 2019)
– Zpracování a vyhodnocení výsledků (7. června – 15. června 2019)


Příprava šetření

Přípravná fáze zahrnovala sběr témat, formulaci výroků a sestavení souboru expertů. Celá tato fáze byla realizována SKAV.

Při přípravě Delphi se témata (výroky) formulují zpravidla buď úzkou skupinou expertů, nebo na základě širšího a otevřenějšího sběru témat. V tomto případě byl SKAV zvolen druhý přístup, kde byl kladen důraz na bottom-up sběr širokého spektra témat pro následné šetření metodou Delphi.


1. kolo Delphi

Metodické nastavení a technickou realizaci šetření Delphi zajišťuje Technologické centrum Akademie věd ČR. V první kole Delphi bylo osloveno 748 expertů v následující struktuře:

školy a školské asociace: 26%
podpůrné příspěvkové organizace: 6%
mimoškolské svazy: 2%
státní instituce: 10%
kraje a města: 12%
neziskové organizace (mimo nadací): 12%
nadace: 5%
akademická sféra: 16%
odborní novináři: 2%
nezávislí experti: 9%

Každý z expertů obdržel pozvánku k vyplnění dotazníku s unikátním přístupovým kódem. Tím bylo zaručeno, že každý respondent vyplní právě jeden dotazník a nebude možné dotazník přeposlat k vyplnění dalším respondentům.

Dotazník obsahuje 39 výroků, ke kterým se oslovení experti vyjadřují ve dvou rovinách. Za prvé, výrok hodnotí z hlediska míry souhlasu/nesouhlasu (na Likertově škále 1–5) a zároveň mají možnost své hodnocení odůvodnit. Za druhé, výrok hodnotí z hlediska významnosti pro pozitivní změnu ve vzdělávání (na Likertově škále 1–7) a zároveň toto hodnocení odůvodní.


2. kolo Delphi

Po vyhodnocení vyplněných dotazníků z prvního kola budou všichni aktivní respondenti z prvního kola přizváni k účasti ve druhém kole Delphi. Oslovení experti, kteří se prvního kola nezúčastnili, nebudou do druhého kola přizváni. V tomto druhém kole budou hodnoceny stejné výroky jako v prvním kole, ale kromě samotných výroků budou mít respondenti u každého výroku k dispozici základní statistiky o výsledcích hodnocení v prvním kole (průměrné známky a rozptyl hodnocení) a kompletní přehled komentářů vyslovených v první kole zúčastněnými experty. Kromě opětovného hodnocení výroků budou mít experti možnost doplnit své hodnocení komentářem.

Dále ve druhém kole experti identifikují nejvýše 5 témat, kterými by se vzdělávací politika měla zabývat prioritně a 2 témata, kterými by se vzdělávací politika naopak zabývat neměla.


Zpracování a vyhodnocení výsledků

Výsledky z šetření Delphi budou zpracovány Technologickým centrem AV ČR a předány SKAV k dalšímu využití při diskusích o směřování vzdělávací politiky ČR.


Příloha – stručný popis metody Delphi


Co je metoda Delphi?

Delphi je interaktivní metoda využívaná pro expertní diskusi v určité předem ohraničené oblasti. V širším pojetí může být chápána jako proces strukturování skupinové komunikace. V užším pojetí ji lze charakterizovat jako metodu sběru expertních názorů skrze sérii dotazníků s kontrolovanou zpětnou vazbou mezi jednotlivými koly. Hlavními znaky Delphi jsou anonymita expertů a vícekolové dotazování se zpětnou vazbou na předchozí kolo, které expertům umožňuje nepřímo konfrontovat své názory s názory ostatních expertů a následně své názory měnit. Podobně jako brainstorming se využívá pro generování nových neotřelých myšlenek. Metoda slouží především k odhadu možného budoucího vývoje konkrétní oblasti, stanovení konsenzu nebo k vyjasnění sporných témat mezi experty a ke stanovení priorit budoucího vývoje.

Delphi vznikla v rámci rozvoje metod sloužících k předvídání možných dopadů technologického vývoje vzhledem k ekonomické a sociální regeneraci v poválečném období. Studie technologických předpovědí uvedla společnost Douglas Aircraft, která ustavila v roce 1946 projekt RAND (Brown 1968). Výstupy projektu RAND sloužily jako teoretický a metodologický základ pro vývoj současné prognostiky. Jedním ze závěrů projektů je zjištění, že v případě neexistence datové a informační základy pro odhad budoucího vývoje je vysoce efektivní zaznamenávat a syntetizovat názory oborových expertů. Vznik metoda Delphi byla tedy pokusem o syntézu formalizaci často konfliktních názorů expertů do soudržného a sjednoceného pohledu.


Účel metody

Delphi je primárně používána k usnadnění formování skupinového názoru (Powell 2003). Rozvinula se v reakci na problémy spojené s technikami konvenčních skupinových diskuzí, jako např. focus groups, a jejich výsledků, které se mohou potýkat s problémy se zkreslenými odpověďmi díky dominanci silných názorových osobností (Stewart 2001).

Výstupy metody se často využívají jako podklad pro odhad scénářů budoucího vývoje a k vytvoření hypotéz o vývoji jejich socio-ekonomických aspektů. Metoda byla například široce využívána při generování předpovědí vývoje v technologiích, vzdělávání a dalších oborech (Jairath 1994). Obecně je Delphi využívána v případech nutnosti vyjasnění vývoje určitého faktoru nebo situace, identifikace vývojových priorit nebo při návrhu scénářů budoucího vývoje.


Popis techniky

Metoda Delphi představuje strukturovaný proces sběru a syntézy expertních znalostí prostřednictvím série dotazníků s kontrolovanou zpětnou vazbou (Adler 1996).

Metoda Delphi je procesně relativně jednoduchá a realizuje se prostřednictvím série dotazníků, které jsou zaslané předem vybraným expertům. Tyto dotazníky jsou sestaveny tak, aby umožnily rozvinout individuální odpovědi do syntetických závěrů a umožnily expertům postupně upřesnit jejich názor z hlediska specifikovaných projektových cílů. Logickým cílem v pozadí metody Delphi je překonat nevýhody tradičních forem konzultace ve skupinách, zejm. potřebu eliminace dlouhých výměn názorů mezi jednotlivými účastníky.

Hlavním principem Delphi je kontrolovaná diskuze, která probíhá anonymně ve více kolech. Každý účastník Delphi v prvním kole obdrží a vyplní dotazník. Ve druhém kole každý účastník obdrží souhrn výsledků prvního kola současně s druhým dotazníkem. Na základě předchozích výsledků má možnost ve druhém kole pozměnit svůj názor. Stejný princip platí pro všechny účastníky bez ohledu na míru extrémnosti jejich názorů. Všichni účastníci se také mohou vyjádřit k odpovědím ostatních.


Zdroje

Adler, M., Ziglio, E. (1996): Gazing into the Oracle: The Delphi method and its application to social policy and public health. London: Kingsley Publishers.
Brown, B. (1968) : Delphi process: A methodology used for the elicitation of opinions of experts . Santa Monica: The RAND Corporation.
Gordon, T. J. (2003): The Delphi Method. In Glenn, J. C., Gordon, T.J (eds.). Future Research methodology. Washington, Millennium Project.
Powell, C. (2003): The Delphi technique: Myths and realities. Methodological Issues in Nursing Research, 41 (4), 376–382.
Stewart, J. (2001): Is the Delphi technique a qualitative method? Medical Education, 35 , 922–923.
Jairath, N., & Weinstein, J. (1994). The Delphi methodology: a useful administrative approach. Canadian Journal of Nursing Administration, 7 , 29–42.

Jana Hrubá: Data! Zvednou nás ze židle? Konference Úspěch pro každého žáka 2019

čtvrtek 16. května 2019 · 0 komentářů

Letošní konference iniciativy Úspěch pro každého žáka, která proběhla 16. 4. v Centru současného umění DOX, se věnovala datům a otázkám, kolik toho vlastně o stavu vzdělávacího systému víme a co s tím děláme.

Na konferenci byli tentokrát přednostně pozvání stakeholdeři – zainteresované osoby, partneři vzdělávání. Myslím, že každý s dvou stovek účastníků musel konstatovat, že se dozvěděl zajímavé a důležité informace.

Svědčí o tom i zpětné vazby, odevzdané v závěru konference. Účastníci ocenili zprostředkování komunikace aktérů ve vzdělávání, pestrost témat, širokou paletu řečníků i lidí v auditoriu, vysokou odbornou úroveň, zajímavé účastníky ze zahraničí včetně týmu ze Slovenska, vystoupení ministra školství a ústředního školního inspektora, představení Strategie 2030+, hledání společných priorit metodou Delphi, v neposlední řadě také profesionální organizaci konference včetně zajištění tlumočení a moderátory Silvii Pýchovou a Tomáše Feřteka.

Program ke stažení najdete ZDE.


Koho jsme mohli slyšet

Konferenci uvedl ministr školství Robert Plaga. Řekl, že by chtěl vrátit důvěru na všech liniích ve školství a propojit ji s něčím měřitelným – s daty. Jeho cílem je uvolnit maximální množství dat a zpřístupnit je veřejnosti. Situace už se zlepšila díky šetřením České školní inspekce. Nelze změnit skokově všechno, ale pracovat na tom společně. Jádrem úspěšného vzdělávacího systému jsou učitelé. Prioritou č. 1 je přilákat nejkvalitnější lidi.

Vedoucí Informačního centra OSN Michal Broža potvrdil důležitost spolupráce i na globální úrovni. Data hýbou světem – varování výrazných dat by nás ze židle zvednout mělo. Např. 30 let máme data o globální změně a nikdo nereagoval. Teprve nyní se začali aktivizovat mladí lidé – středoškoláci.

Arnošt Veselý z Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK, vedoucí expertního týmu, představil cíle a strategické linie Strategie 2030+. Řekl, že potřebujeme data a také odborníky, kteří s nimi dokáží pracovat. Budovat odborné kapacity v místech. Nikdy se všichni ve všem neshodneme, ale musíme hledat základní společné věci. V předcházejících dokumentech byly dobré myšlenky, ale problémem byla vždy implementace. Strategie by měla být evoluční v myšlenkách a revoluční v implementaci.

Joan Caddy z Ředitelství pro vzdělávání OECD potvrdila, že OECD má spoustu dat, která mají sloužit přípravě pro budoucnost, o které moc nevíme. Snižují se požadavky na manuální dovednosti a zvyšují požadavky na dovednosti mezilidské. Studenti potřebují široké portfolio dovedností a gramotností, profesních a sociálně emočních dovedností. Data z mezinárodního šetření PISA umožňují dialog o vzdělávací politice. Ukazují velké rozdíly ve výsledcích pod vlivem socio-ekonomického zázemí studentů. Autonomie českých škol je vysoká – informace ukazují ředitelům, jak na tom škola je ve srovnání s jinými zeměmi. Z toho je třeba navzájem se učit.

Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal nazval svůj příspěvek „Data ČŠI o českém školství – důvod k pesimismu, nebo výzva k akci?“ Máme malý podíl žáků v nejvyšší úrovni a velký podíl v úrovni nejnižší. Situace není příznivá – ne že by školy a učitelé nefungovali, ale změnily se společenské podmínky a rychle se mění technický pokrok. Učitelé stále dominují, nedaří se individualizace, což má dopad na vztahy učitelů a žáků. Data ukazují, že čím nižší je index obavy, tím lepší jsou výsledky žáků. Na výsledky žáků má vliv i profesní sebevědomí učitelů. Nároky na dovednosti učitelů jsou velké – tím větší je pak i potřeba podpory a vytváření lepších podmínek.

O Auditu vzdělávacího systému ČR hovořil Bob Kartous z EDUin.


Panelová diskuse

V panelové diskusi se setkali Jindřich Fryč (MŠMT), Jaroslav Jirásko (Učitelská platforma), Pavel Jungwirth (AV ČR), Kateřina Kapounová (Evropská komise), a Linda Sokačová (MPSV). Moderoval Tomáš Feřtek. Shodli se na důležitosti dat.

Některé myšlenky z debaty:
– Nejsme v bodě nula: Dat máme hodně. Jak s nimi dál pracovat, jak je číst? (JF).
– Naše školství moc nevzkvétá – chybí spokojený žák a spokojený učitel (JJ).
– Evropská komise srovnává data. Priority se překrývají: důraz na učitele a ředitele, nerovnosti v systému (KK).
– Cílem je vytvářet kompetence pro aktivní profesní, občanský a osobní život (LS).
– Hodně udělat s budováním důvěry (JF).
– Ze srovnání dat OECD vyplývá, že čeští žáci nemají motivaci k úspěchu (KK).
– Data nelze podceňovat. Měla by nás donutit k přemýšlení, jak definovat nově obsah vzdělávání. (JF)
– Školství chybí politicky projednaný dlouhodobý výhled – Národní program vzdělávání, který by zajistil kontinuitu (JJ).

Jak by měla vize vypadat?
– Ideální stav by byl, že se řekne: vzdělávací cíle do roku 2030 jsou tyto a nezávisle na politických změnách to bude platit (JJ).
– Nevěřím, že se podaří souvislý a čtivý text udržet jako uznávanou vizi. Udržet aspoň dvě až tři priority. Důležité je budování kapacit. Diskusi zaslouží otázka řízení (JF).
– Přestaňme data zpochybňovat a přemýšlejme, co s tím (LS).
– Řekněte svým studentům, aby vyšli do ulic. Dejme jim slovo (PJ).
– Zamyslet se nad tím, která pravidla potřebujeme mít v zákoně. Založená na datech, odpilotovaná. Např. s inkluzí se nečekalo na výsledek pilotování (KK).
¨
Důvěra je klíčová věc. Co se dá udělat praktického? (TF)
– Setkávání, komunikace, vzájemné respektování názorů. MAS působí pozitivně, lidé se více setkávají (JJ).
– Aktivita MAS má význam – síťuje aktéry (a supluje školské úřady). MAPy napomáhají,a by se ředitelé necítili ve vzduchoprázdnu (JF).

Uvažujete o regionálních střediscích podpory? (TF)
– Jsme v procesu úvah o postavení ředitelů škol: co všechno musí zvládat, jak je odbřemenit? Co by mohl převzít zřizovatel? (JF)
– V Čechách se za 10 let profesionalizovala debata o vzdělávání. Objevuje se čím dál víc relevantních partnerů. Věřím, že je tu dostatečný potenciál. Střední článek by měl být prioritou (KK).

Co mohou panelisté udělat? (TF)
– Mám svou roli na MŠMT: snažit se působit na své kolegy, aby byli co nejdůvěryhodnější. V určitém okamžiku musí rozhodnout – měli by přijímat co nejtransparentnější řešení. (JF)
– Terén projevuje vyhoření. Ukazovat, co je dobré, na čem mohou stavět (JJ).
– Střední článek b měl propojovat, reagovat na potřeby škol. Dávat důvěru dětem a studentům. Žijí a uvažují jinak. Dávat jim důvěru, že jsou schopni se vzdělávat. Školy dělají spousty aktivit – důvěřujme jim (LS).
– Malý „svazácký“ závazek: Vysoké školy by měly být více vidět, pracovat s pedagogy, aby byli partnery (PJ).
– Chtěla bych být při vyjednávání dalšího programového období, aby posloužilo změnám systému a více prostředků šlo přímo do škol (KK).


Situace škol a reformní snahy zdola na Slovensku

Daniela Čorbová / Iniciativa Kvalitné školstvo, Ladislav Baranyai / Školský network, Fórum proaktívnych škol, Martin Brestovanský / PedF, Trnavská univerzita v Trnavě, Fórum proaktívnych škol

Hosté hovořili o selhání implementace Národního programu výchovy a vzdělávání.
Poté vznikly reformní snahy zdola: Školský network www.skolskynetwork.sk, Fórum proaktívnych škol, Iniciativa Kvalitné školstvo


Ucelené služby celoživotního poradenství v rámci společného úsilí mezi odbornými odvětvími – Raimo Vuorinen, Finský institut pro výzkum ve vzdělávání při Jyvaskylské univerzitě, Finsko

Zkušenosti s budováním kompetencí pro rozvoj vlastní kariéry – systém celoživotní poradenství jako součást vzdělávacího systému, 70 center, školní poradci. Mezisektorová spolupráce šetří prostředky. Výzkum v různých evropských zemích – 140 studií. Naučili se během 10 let spolupráce.

Ekonomické výsledky – studenti rychleji dokončují studium, na úrovni země jsou konkurenceschopní.


Identifikace prioritních témat ve vzdělávání metodou Delphi – Michal Pazour, Technologické centrum Akademie věd, Jana Straková, Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, PedF UK

Informace o zahájení šetření:

„Stálá konference asociací ve vzdělávání, z. s., realizuje ve spolupráci s Technologickým centrem Akademie věd za podpory Nadace České spořitelny šetření v souvislosti s přípravou Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Jeho cílem je identifikace priorit ve vzdělávání a jeho výsledky budou v souhrnné podobě sloužit jako jeden ze vstupů pro přípravu Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+.

Nejprve proběhl v rámci Iniciativy Úspěch pro každého žáka sběr prioritních témat mezi aktéry ve vzdělávání realizovaný v průběhu února a března 2019 v koordinaci s prof. Arnoštem Veselým, který vede externí expertní tým MŠMT.

Nyní jsme spustili šetření, do kterého jsme pozvali 748 expertů z různých oblastí vzdělávací soustavy ČR (26% školy a školské asociace, 6% příspěvkové organizace, 2% mimoškolské svazy, 10% státní instituce, 12% kraje a města, 12% NNO mimo nadace, 5% nadace, 16% akademická sféra, 2% média, 9% nezávislí experti). Šetření probíhá metodou Delphi ve dvou kolech. V prvním kole jsou respondenti požádáni o posouzení 39 výroků charakterizujících současné problémy vzdělávání v ČR.

Ve druhém kole, které bude probíhat v druhé polovině května 2019, budou mít možnost seznámit se s hodnocením a komentáři ostatních účastníků šetření (vše anonymně) a korigovat či upřesnit své odpovědi z prvního kola. Na konferenci Úspěch pro každého žáka 2019, která proběhla 16. 4. v Centru současného umění DOX, jsme oficiálně proces Delphi zahájili.“

Zdroj: www.skav.cz 18. 4. 2019

O metodě Delphi si přečtěte více podrobností zítra.


Řečníci.

Vystoupení řečníků ve videozáznamu. K videím jsou připojeny i prezentace.

Audiozáznamy.

Na závěr zdařilé konference se sešli členové SKAV, aby připili sklenkou šampaňského své organizaci k letošním dvacetiletým narozeninám.

Hodně dalších úspěšných let, milá Stálá konference asociací ve vzdělávání!

Jana Hrubá


Fotogalerie. 

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger