5 nejzávažnějších systémových problémů českého školství podle Pedagogické komory

středa 10. července 2019 ·

Spolek Pedagogická komora byl vyzván, aby v rámci přípravných prací na Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ identifikoval pětici nejzávažnějších systémových problémů českého školství. Materiál byl zaslán členům pracovního týmu MŠMT ke Strategii a organizátorům příslušného šetření Expertní identifikace priorit ve vzdělávání žáků v MŠ, ZŠ a SŠ v České republice.

Zdroj.

1) Špatné pracovní podmínky učitelů, ředitelů škol a dalších pedagogických i nepedagogických zaměstnanců

2) Chybí systémové zapojení pedagogů z praxe do přípravy změn ve vzdělávání a rozhodování o změnách ve školství je netransparentní

3) Dlouhodobé podfinancování školství

4) Současné nastavení společného vzdělávání (inkluze) rozvrací výuku a má negativní dopady na kvalitu vzdělávání

5) Nekoncepční rozhodování, které není založeno na analýzách, statistikách, ověřování v praxi a zahraničních zkušenostech


Co je podle Vás prioritně nutné do roku 2030 zlepšit ve vzdělávání žáků v mateřských, základních a středních školách?
Můžete se vyjadřovat jak k obsahu vzdělávání, tak i k procesům a podmínkám.


1. Problém č. 1 (popis)

Špatné pracovní podmínky učitelů, ředitelů škol a dalších pedagogických i nepedagogických zaměstnanců

2. Proč to považujete za problém?

V současnosti jsou pedagogové zahlceni administrativou. Ta jim bere čas, který by mohli věnovat přípravě na kvalitnější výuku (v případě ředitelů škol naplňování pedagogické koncepce školy a cílenému vedení zaměstnanců). Učitelé jsou přetěžováni nepedagogickými činnostmi a musejí se věnovat pracím, které v zahraničí dělá podpůrný personál. Kvůli tomu jsou pedagogové výrazně ohroženi syndromem vyhoření (chybí ucelený systém prevence, a to včetně půlročního až ročního placeného volna po 5 až 10 letech práce ve škole). Skutečná pracovní doba učitelů je vyšší než 8 hodin denně (v případě třídních učitelů může být i 10 hodin denně). Na pedagogy jsou nakládány stále další a další povinnosti, aniž by někdo vyhodnotil, zda je vůbec v lidských silách vše za stávajících podmínek zvládnout, a aniž by nárůst povinností (např. psaní školních vzdělávacích programů, změny v inkluzi po roce 2016 v souvislosti s novou vyhláškou č. 27, neustálé změny legislativy apod.) doprovázela cílená kvalitní plošná podpora.

3. O jaké poznatky/datové zdroje své tvrzení opíráte?

Vycházíme z šetření, které zorganizovala Pedagogická komora mezi svými členy, a ze zahraničních zkušeností.

4. Jaká vidíte řešení daného problému?

Vytvoření nových tabulkových míst ve školách – administrativa, správce školní techniky, školní sociální pedagog, školní psycholog, školní speciální pedagog, školní umělecký terapeut apod., jejichž počet (velikost úvazků) se bude odvíjet od počtu žáků dané školy, budou placeni systémově ze státního rozpočtu (nárokově) a zaměstnáváni na dobu neurčitou jako učitelé. Tedy nikoliv přes šablony, projekty ESF, podpůrná opatření v rámci inkluze apod., jak je tomu nyní, kdy jsou tyto pozice vždy jen na dobu určitou.

5. Čím by se mělo začít?

Vytvořením uceleného preventivního programu proti syndromu vyhoření (lze hradit z ESF) pro všechny pedagogické pracovníky.


1. Problém č. 2 (popis)

Chybí systémové zapojení pedagogů z praxe do přípravy změn ve vzdělávání a rozhodování o změnách ve školství je netransparentní

2. Proč to považujete za problém?

V současnosti vláda, MŠMT a jím přímo řízené organizace ani zřizovatelé škol nepovažují učitele za důležité partnery. Zástupci významných profesních organizací nejsou zváni k diskuzím o chystaných změnách v legislativě nebo klíčových dokumentech (revize RVP) a jejich názory nejsou zohledňovány při rozhodování. Učitelé z praxe mají nejvíce zkušeností se stávajícím systémem, protože se v něm dnes a denně pohybují a potýkají se s ním. Proto nejlépe vědí, co by se mělo změnit, aby školství lépe fungovalo. Stejně tak dovedou dobře předem identifikovat, co nebude v praxi fungovat a proč. Je třeba zohledňovat i reprezentativnost dané organizace, například počet jejích členů (zda má tisíce nebo desítky členů) a zda se jedná o profesní organizaci, která sdružuje učitele daného předmětu, ředitele škol či pedagogické pracovníky, kteří přímo pracují s dětmi, nebo se jedná o organizaci sdružující lektory, kteří vzdělávají pedagogy, či jde o pouhé teoretiky, kteří s žáky přímo denně nepracují nebo s nimi nepracují vůbec. Mnohdy se učitelé ani předem nedozvědí, jaké změny vláda nebo MŠMT připravuje a kdo na nich pracuje. MŠMT a jím přímo řízené organizace například nezveřejňují složení pracovních týmů, nejsou k dispozici zápisy z jednání, není zveřejňováno, které organizace jsou v pracovních skupinách zastoupeny apod. Většina změn probíhá neveřejně a netransparentně, což umožňuje a usnadňuje zásahy nejrůznějším lobbistům.

3. O jaké poznatky/datové zdroje své tvrzení opíráte?

Opíráme se o zkušenosti Pedagogické komory. Například vyhýbání se odpovědím ze strany MŠMT nebo jím přímo řízených organizací na žádosti o informace podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které jsme podali. MŠMT někdy nedodržuje zákonné lhůty pro odpovědi nebo v odpovědích neuvádí požadované informace.

4. Jaká vidíte řešení daného problému?

Maximální transparentnost úřadů a organizací – automatické zveřejňování všech informací na internetových stránkách. Vytvoření stálého poradního sboru při MŠMT, kde budou zastoupeny největší profesní organizace jako je Pedagogická komora, Asociace speciálních pedagogů nebo CZESHA. Ke konkrétním tématům zvát i další organizace – u změn maturit nebo revize RVP z češtiny přizvat kromě výše zmíněných organizací rovněž např. Společnost učitelů českého jazyka a literatury. Zřídit Pedagogickou komoru ČR ze zákona jako samosprávnou profesní organizaci, která bude oficiálním připomínkovým místem ke školské legislativě. Do té doby udělit Pedagogické komoře, z.s., statut externího připomínkového místa ze strany MŠMT, jak je tomu například u Asociace ředitelů gymnázií.

5. Čím by se mělo začít?

Ustavením stálého poradního sboru při MŠMT. Přizváním Pedagogické komory do všech pracovních skupin MŠMT a jím přímo řízených organizací, protože je v současnosti nejpočetnějším školským spolkem v ČR se více než 2500 členy.


1. Problém č. 3 (popis)

Dlouhodobé podfinancování školství

2. Proč to považujete za problém?

Česká republika dává na školství jedno z nejnižších procent vzhledem k HDP mezi státy EU i OECD. V roce 2016 podíl školství na hrubém domácím produktu dokonce klesl na 3,6 % HDP, což bylo historické minimum. Projevuje se to v nízkých platech učitelů a dalších pedagogických pracovníků, kteří kvůli tomu odcházejí ze školství. Je obtížné najít za ně adekvátní náhradu. Průměrný věk pedagogů se neustále zvyšuje. Stále častěji vyučují učitelé v důchodovém věku. V důsledku nízkých platů učitelů, které činí pouhých 60 % průměrné mzdy vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, což je nejméně ze zemí EU, klesá aprobovanost výuky a roste počet nekvalifikovaných učitelů. To má dle zjištění ČŠI negativní dopad na kvalitu vyučování. Dlouhodobě stagnuje částka na ONIV, z níž se hradí učebnice, pomůcky, DVPP apod. Chybí finance na podpůrný personál a nová tabulková místa. Technické vybavení škol je zastaralé. Extrémně finančně podhodnocena je práce třídních učitelů.

3. O jaké poznatky/datové zdroje své tvrzení opíráte?

O statistiky MŠMT, zjištění ČŠI a výpočty Pedagogické komory, z nichž vyplývá, že vnitřní dluh, který se ve školství nastřádal, činí minimálně 0,5 bilionu korun (rozdíl mezi průměrnými výdaji na školství v zemích OECD a ČR vzhledem k HDP).

4. Jaká vidíte řešení daného problému?

Skokově navýšit rozpočet školství na 6 % HDP, aby bylo možné postupně začít sanovat historický vnitřní dluh. Kromě platů zaměstnanců navýšit rovněž prostředky na ONIV. Navýšit příplatek za třídnictví alespoň na 2 500 Kč měsíčně. Narovnat platy ředitelů škol, aby se výrazně nelišil plat ředitelky mateřské školy od platu ředitele střední školy (totéž udělat v případě učitelů i dalších pedagogických pracovníků různých stupňů škol).

5. Čím by se mělo začít?

Zvýšením rozpočtu pro školství alespoň na průměr členských států EU.


1. Problém č. 4 (popis)

Současné nastavení společného vzdělávání (inkluze) rozvrací výuku a má negativní dopady na kvalitu vzdělávání

2. Proč to považujete za problém?

V roce 2016 vstoupila v platnost nová striktní pravidla společného vzdělávání, která upravuje vyhláška č. 27. Ta musela být od té doby několikrát novelizována, protože se v praxi neosvědčila. Jedná se o jeden z příkladů nekoncepčního rozhodování MŠMT, kdy nebyli ve fázi přípravy změn přizváni zástupci profesních organizací, kteří s žáky denně pracují (speciální pedagogové, učitelé…). Naopak významné slovo dostali zástupci organizací jako je ČOSIV, kteří s dětmi přímo ve školách nepracují. Zatímco pedagogové z praxe upozorňovali na to, že nový systém nebude funkční, MŠMT názory zkušených učitelů ignorovalo. Výsledkem je složitý byrokratický systém, který paralyzuje poradenská zařízení a zatěžuje školy zbytečnou administrativou. Snižuje se počet speciálních tříd. Žáky se speciálními vzdělávacími potřebami vyučují místo speciálních pedagogů učitelé bez vzdělání v oblasti speciální pedagogiky, čímž dochází k deprofesionalizaci výuky a snižování kvality. V rámci podpůrných opatření se příliš zaměřuje pozornost na asistenty pedagoga, kteří rovněž nemají vzdělání v oboru speciální pedagogiky (často nemají vysokoškolské vzdělání) a disponují pouze 120hodinovým kurzem, což je naprosto nedostačující. Byla zrušena příloha RVP-LMP, která zajišťovala v rozvrhu těmto žákům násobně vyšší počet hodin ve vzdělávací oblasti Člověk a svět práce. Ten v současnosti nelze organizačně zajistit v rozvrhu běžných škol. Další cizí jazyk (často i první) je pro tyto žáky příliš náročný, potřebovali by více hodin základních vyučovacích předmětů (čeština, matematika), aby neměli problémy uplatnit se v životě a práci. Učitelé nebyli a stále nejsou připraveni na výuku žáků s psychiatrickými diagnózami, mentálním postižením, těžšími poruchami chování apod. v běžných třídách, kde je 30 žáků. Stále chybí systémová podpora výuky žáků s OMJ, ale i žáků nadaných a s výše zmíněnými diagnózami. Škola nemůže odmítnout žáka se SVP, když k jeho kvalitní výuce nemá personální podmínky. Rodič si nemůže svobodně vybrat školu pro své dítě – pokud nemá doporučení z poradenského zařízení, nelze žáka zařadit do speciální třídy. Nelze zřizovat vícedruhové speciální školy ani speciální třídy bez omezení, přestože v běžných třídách mohou být žáci s různými SVP společně, aniž by zde platila obdobná omezení jako u škol a tříd speciálních. Současnou ideologii společné formální školní docházky (ve skutečnosti nelze o vzdělávání hovořit) je třeba nahradit koncepcí osobního maxima konkrétního žáka (k jeho dosažení může být daleko lepší méně početná speciální třída se speciálním pedagogem při běžné škole, než běžná 30členná třída s učitelem bez vzdělání v oblasti speciální pedagogiky). Řadový učitel s plným úvazkem nemůže ve svém volném čase dohnat 5 let vysokoškolské přípravy speciálního pedagoga.

3. O jaké poznatky/datové zdroje své tvrzení opíráte?

Statistiky MŠMT a zkušenosti členů Pedagogické komory – v naší anketě pouhá 2 % respondentů uvedla, že souhlasí se současným nastavením inkluze. Zároveň členové Pedagogické komory identifikovali současné nastavení společného vzdělávání jako největší aktuální problém školství (větší než nedostatek finančních prostředků, nekoncepčnost rozhodování, nezapojování učitelů z praxe do přípravy změn atd.). Máme zmapovánu řadu případů nepovedené inkluze, kdy žák způsobil zranění pedagogovi nebo spolužákovi, nebo intaktní spolužáci začali mít psychické problémy po zařazení žáka se SVP do třídy, protože je slovně napadal či fyzicky ohrožoval, nebo zcela rozvrátil výuku. Tyto závažné případy nezdařené inkluze nemohou vyvážit příklady úspěšného začlenění žáků s méně závažnými diagnózami, kteří do běžných tříd docházeli vždy.

4. Jaká vidíte řešení daného problému?

Provést odbornou revizi inkluze za výrazné účasti Asociace speciálních pedagogů, Pedagogické komory a CZESHA i dalších profesních organizací pedagogů z praxe. Využít zkušeností ze zahraničí, např. finského modelu, kde existuje významný segment speciálního školství a obdoba flexibilních „vyrovnávacích/podpůrných“ tříd při běžných školách, které navštěvují žáci jen dočasně nebo jen na hlavní vyučovací předměty, a to pod vedením speciálního pedagoga, který je vzdělává v méně početné skupině.

5. Čím by se mělo začít?

Schválením připravených změn ve vyhlášce č. 27, které navrhla pracovní skupina MŠMT za účasti Pedagogické komory již v květnu 2018, ale jejíž novela se neustále z neznámého důvodu odkládá.


1. Problém č. 5 (popis)

Nekoncepční rozhodování, které není založeno na analýzách, statistikách, ověřování v praxi a zahraničních zkušenostech

2. Proč to považujete za problém?

Změny ve školství se dějí nahodile. Často jsou motivovány politicky, nikoliv odborně. Mnohdy jde o hašení požárů (nebo dokonce jejich zakládání…). Chybí statistická data o českém školství. Nejsou k dispozici zevrubné analýzy zahraničních systémů, což znemožňuje kvalitní veřejnou diskuzi o chystaných změnách. A především chybí jasná koncepce a vize vzdělávání. Změny se většinou zavádějí, aniž by byly předem ověřeny v praxi (přijímací řízení na SŠ, maturity, dílčí úpravy RVP, inkluze…). Chybí shoda napříč politickým spektrem – po volbách nová vláda často ruší, co prosadila vláda předchozí (mnohdy oprávněně, protože se ukáže, že změny se v praxi neosvědčily, protože na nich neparticipovali učitelé).

3. O jaké poznatky/datové zdroje své tvrzení opíráte?

Četnost novel zákonů, vyhlášek a dalších dokumentů v oblasti školství. Jejich vzájemný rozpor a nejednoznačnost výkladů.

4. Jaká vidíte řešení daného problému?

Kromě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, v jejímž rámci zřejmě dojde k širšímu zapojení odborné veřejnosti do tvorby tohoto dokumentu a vzniknou analýzy, statistiky a překlady zahraničních materiálů, obdobně postupovat i při tvorbě aktuálního Dlouhodobého záměru vzdělávání do roku 2023, revize RVP, ale i novel zákonů, vyhlášek, nařízení vlády a dalších materiálů (včetně metodických).

5. Čím by se mělo začít?

Místo paralelních změn v legislativě, RVP, dlouhodobém záměru apod. je třeba nejprve dokončit Strategii vzdělávání 2030+, následně v souladu s ní vytvořit Dlouhodobý záměr vzdělávání do roku 2023, adekvátně změnit RVP a nakonec odpovídajícím způsobem nastavit legislativu.


Poznámky

Návrhy Pedagogické komory vycházejí z anket mezi členy spolku, kterých je skoro 2500. Jádrem návrhů je text otevřeného dopisu politikům za záchranu českého školství, který podepsalo více než 3800 pedagogů, a materiály Pedagogické komory připravené pro pracovní skupinu MŠMT ke společnému vzdělávání, které zpracoval náš pracovní tým pro revizi inkluze. Více informací o šetření naleznete v článku Probíhá identifikace priorit ve vzdělávání do roku 2030.

Pedagogická komora, z. s.
www.pedagogicka-komora.cz


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger