Tereza Valkounová, Petr Daniš: Nejlepší hry z lesních školek

sobota 31. srpna 2019 · 0 komentářů

Kniha pro rodiče, průvodce a učitele předškolních dětí přináší výběr her, které se osvědčily v lesních školkách. Některé jsou známé a rozšířené, jiné originální a neobvyklé. Všechny jsou ale vyzkoušené.

Buďte s dětmi venku a naučte je objevovat svět. Vybírali jsme takové hry a činnosti, které lze provozovat při různém počtu dětí a nezávisejí pouze na velké skupině. Ukážeme vám, jak hry s dětmi rozehrát, jak vytvořit vhodné prostředí, zajistit potřebné pomůcky a nastolit dobrou atmosféru. Navrhneme, jak můžete s dětmi v těchto situacích mluvit, zmíníme, na co si dát pozor, a představíme přínosy, které jednotlivé hry znamenají pro rozvoj dětí.

Tato knížka je terénním průvodcem pro rodiče a vzdělavatele, který vám ukáže, jak děti zvednout, dostat ven a rozhýbat k aktivitě. Zakládá se na odvěkých hrách, které odpradávna fascinovaly děti po celém světě – na stavění skrýší, cestách za dobrodružstvím, popouštění uzdy fantazie – a nabízí praktické, vyzkoušené a jednoduše použitelné tipy a návody, jak si hrát a prozkoumávat přírodní prostředí s dětmi.

Udělejte si s dětmi poutní hůl, postavte s nimi domky pro víly, skákejte hop a skok přes potok – a další nápady brzy začnou přinášet děti samy. Tato kniha, plná krásných her a nápadů z českých lesních školek, budiž vstupenkou k vašemu zotavení a posílení při hře venku s dětmi.

David Sobel, autor knihy Childhood and nature


Další informace ZDE.

1. třída? V pohodě!

pátek 30. srpna 2019 · 0 komentářů

Nástup do první třídy je pro děti i rodiče poměrně náročná záležitost. Nové prostředí, noví cizí lidé, nové povinnosti, noví kamarádi. Není divu, že se takový šestiletý kluk nebo holka může cítit poněkud vyděšeně. Co všechno mít na paměti, pokud vaše dítě právě nastupuje do první třídy?

Zdroj: Ivana Ašenbrenerová, Měsíčník Zdraví – srpen 2019

Máte-li doma nějaké starší dítě, které do školy už chodí, pak možná víte, jak na to. Nebo to máte aspoň trošku snadnější. Buďte však připraveni na to, že s nástupem do školy vás čeká něco úplně jiného, než na co jste byli zvyklí ve školce. Dítě bude unavenější, možná bude dokonce po návratu z družiny spát, nebo bude naopak zlobivější a bude dovádět, protože ve škole to samozřejmě nejde tak, jako to šlo ve škole na zahradě. „Když šel náš Honzík do první třídy, první týden spal téměř pokaždé, když jsme přišli domů. Byl zvyklý na odpolední spánek i ve školce a jeho tělo to prostě vyžadovalo. Pak se to začalo upravovat, ale když chtěl, tak jsem ho samozřejmě nechala,“ vypráví pětatřicetiletá Dagmar.


Usnadněte to dětem co nejvíc (i sami sobě)

Pokud to jde, už na konci prázdnin pomalu nastavujte režim, aby to pro děti nebyl takový šok. Pozvolna se přibližuje školnímu režimu, nenechávejte děti ponocovat a učte je dřív vstávat a vymýšlet nějaké aktivity už na dopolední hodiny. Podle psycholožky Terezy Beníškové je také vhodné nastavit denní limity pro čas strávený na elektronice (počítače, tablety, chytré telefony). „Hlavně dítě ale pozitivně nalaďte, aby se nebálo jít do školy. Hledejte to pozitivní, třeba to, že tam bude chodit i jeho kamarád ze školky nebo že tam budou dobře vařit ve školní jídelně.“

Vstup do školy je velká změna ve fungování celé rodiny. S příchodem září se začnou objevovat otázky typu, kdo bude dítě vyzvedávat ze školy, kdo mu bude pomáhat s přípravou do školy nebo kdo bude připravovat svačinu. V případě svačin je dobré připravit ji už večer do krabičky a dát do ledničky. Ráno pak ušetříte spoustu času a zbavíte se jedné stresující situace. Mnohem lépe se vám všem bude fungovat, když nastavíte nějaká jasná pravidla a režim. Povídejte si s dětmi po návratu, jak to tam vypadalo, mluvte o tom, co je jinak než ve školce, a snažte se dítě pozitivně naladit, aby se do školy druhý den zase těšilo.


Návod na pohodové ráno

Pokud zažíváte se starším dítětem dost adrenalinu zvláště po ránu, pak je téměř jisté, že i s prvňáčkem vám to hrozí. Zkuste na to jít jinak. Štěpánka Štrougalová, matka čtyř dětí a majitelka dětského centra Baby Clubu Juklík, radí: Méně příkazů a více odpovědnosti nechat na dětech. „Příkazy, zákazy a doporučení – v napětí jsou pak děti i rodiče. To ale není nejlepší start do nového dne. Přitom to jde i jinak, jen je třeba trošku rezignovat na vlastní pocit důležitosti a dopřát dětem více pravomocí. Naučí se tak samostatnosti, zodpovědnosti a školní rána budou pro všechny příjemnější,“ říká Štěpánka Štrougalová.

Buďte příjemní, struční a jasní. Nechte si od dětí říct už večer, co by chtěly ke svačině, místo kontroly nabídněte spolupráci (samozřejmě, že prvňáčkům ještě aktovku kontrolovat musíte, ale zkuste nechat kus odpovědnosti na nich samých). „Velmi se mi taky osvědčilo rozhodnutí méně zakazovat. Ono to i ošklivě zní. Nedělej to, nelez tam, nekřič. Mnohem lépe se poslouchá: pojď, zkusíme to spolu. Za ruku to půjde lépe. Mluv trochu tišeji. Místo toho, abyste řekli: Neber si do školy to auto, ztratíš ho, je lepší říct: Opravdu už tě to autíčko omrzelo, takže riskneš, že se ti ve škole ztratí? A rozhodnutí nechám na dětech,“ říká Štěpánka Štrougalová.


Noví kamarádi v nové škole

Pro spoustu dětí je vstup do první třídy i náročný kvůli novým tvářím, které tam budou potkávat. Některé děti jsou extroverti a nemají s tím problém. Jiné, spíše uzavřené, už to jako velký problém mohou brát. Každá změna kolektivu je náročná, a to nejen pro děti. Problém to bývá často i pro dospělé. Jako rodiče se tedy musíme snažit dětem to usnadnit. Umožněte jim, aby si pozvaly například spolužáky k sobě domů, dovolte jim, aby šly ony na návštěvu k nim. Vysvětlujte jim, že to někdy nějaký čas trvá, než si dítě zvykne a než se s někým novým skamarádí. Určitě ale není namístě mazat jim med kolem pusy, takže je také jemně připravte na to, že v každé třídě může být někdo, kdo nebude jeho krevní skupina a kdo mu třeba nepadne vůbec do oka.


text: Ivana Ašenbrenerová, odborná spolupráce: Mgr. Tereza Beníšková
kniha První třídou bez pláče, Grada 2007
Typologie osobnosti u dětí, Šárka Miková, Jiřina Stang, Portál 2015

Tipy navíc najdete zde: https://www.mesicnikzdravi.cz/index.htm
Co dělat ještě před nástupem do první třídy?
Jak pracovat s prvňáčkem podle typu osobnosti?

Konec prázdnin se blíží! Chystejte nástěnky – jak jinak než on-line

čtvrtek 29. srpna 2019 · 0 komentářů

Už jste si nachystali informační nástěnku pro nový školní rok? Že ne? Dobře děláte, klasické nástěnky v dnešním světě virtuálního pokroku ztrácejí váhu a informace si rodiče i uchazeči o kroužky a sportovní lekce hledají on-line. Investujte čas do kreativní prezentace, která se neztratí a bude vždy po ruce. Jde to i zdarma a s profesionálními úpravami, které zvládnete vytvořit sami a snadno odkudkoliv.

Stejně, jako vy – vedoucí či lektor – vytváříte obsah pro informační nástěnky ve svém volnu, i sami jejich čtenáři uvítají, když mohou tyto informace vyhledávat především tehdy, kdy jim to časově napnutý start i průběh školního roku dovolí. Zprostředkujte jim proto aktuální informace pohodlně a prezentujte svůj kroužek, lekce nebo klub s nápadem a především s jistotou, že bude vše na svém místě, viditelné, a neodletí papírek s aktualitami. Díky vlastním webovým stránkám, které si na webnode.cz můžete zřídit jednoduše a zdarma, bude vypadat informační stránka, chcete-li nástěnka, profesionálně a efektivně.


Vzhled a struktura

Informativní nástěnka ve virtuálním světě může vypadat téměř totožně s visací nástěnkou na chodbách školy nebo ve volnočasových prostorách. Výhoda vlastních webových stránek je především ta, že nástěnka může být uspořádána přehledněji, aby čtenáři nebyli na první pohled zahlceni informacemi, které nepotřebují vidět v první okamžik. Zároveň lze doplnit spoustu dalších informací a vzpomínky, které si rádi připomenete. Připravte proto hlavní stránku přehledně a jednoduše tak, aby vynikly aktuální, nejdůležitější informace a ostatní rubriky seřaďte podle důležitosti. Z profesionálně vytvořených šablon si můžete vybrat tu, která vám pro dané zaměření nejvíce sedne.

Další rubriky, resp. jejich náhledy či odkazy na ně můžete umístit pod úvodní stránku aktualit s viditelnými prokliky na tyto rubriky. Anebo je můžete umístit například do lišty nad nebo po straně statické strany. Rubriky rozčleňte podle zaměření vašeho klubu nebo zájmového kroužku. Do každého z příspěvků a rubrik můžete jednoduše vložit i mapy, které vám šablona ve svém výběru nabídne. Spravovat můžete i galerie, kde si zaznamenáte důležité okamžiky atd. Každý prvek na stránce si můžete upravit podle svých představ.


Aktualizace a zabezpečení


Všechny příspěvky i rubriky můžete vždy po přihlášení na Webnode aktualizovat, mazat i přidávat. Stejně tak je možné smazat webovou stránku. Pro zabezpečení stránky a přístup pouze konkrétním uživatelům lze nastavit přihlášení prostřednictvím formuláře.


Prémiové služby

Se stránkami vytvořenými na platformě Webnode můžete začít v bezplatné verzi. Pokud plánujete na stránkách více pracovat, mít vlastní doménu a vkládat více obsahu, můžete si zakoupit balíček MINI za 1.499 Kč ročně, který prostor pro vaše stránky zvýší na 500 MB. Také získáte poukaz na registraci domény na jeden rok zdarma.

Výhodou této platformy je lokální česká podpora, která pomáhá řešit případné problémy s tvorbou stránek. Co uživatelé dále ocení, je spousta profesionálních šablon, které lze dále upravovat, a jednoduché ovládání uživatelského systému.

Více informací najdete na www.webnode.cz.

Tajný učitel: Pět největších chyb, které jsem dělal

středa 28. srpna 2019 · 0 komentářů

Pravděpodobně při jedné z mých etap velkých pochyb o tom, co to vlastně dělám a proč to sakra dělám, jsem si zapsal do poznámek, že musím napsat text plný mých chyb. Chyb, které jsem udělal a dělával na základní škole, po nástupu do první práce rovnou z údajné přípravky na vysoké škole. O chybách na gymplu bude článek za pár let, pokud budu ještě učitelem.

Zdroj: blog autora 2. 5. 2019


(R)evoluce

Učitel, který už někdy zkoušel nové metody, projekty a celé koncepty, tak to asi zná. Třída na to prostě není připravená. Já jsem byl ale plný nadšení, jak to bude super, ale realita za mým snem a iniciativou hodně pokulhávala. Pokud se takové síly protnou, je z toho debakl. Samozřejmě jsem se v podobných situacích neocitl hned v září. Proč? Protože jsem nic neuměl. Ale postupně jsem zkoušel různé nápady. A několikrát jsem to zabalil hned během vysvětlování nebo hned při prvních námitkách po mé otázce, jestli tomu všichni rozumí.

Jde vlastně o jednoduchou věc, kterou se snažím vysvětlit. Nemohu přijít do nové třídy a zavádět hned nové pořádky, které tehdy děti na základní škole neznaly a nebyly na ně zvyklé. Mohou to být skvělá cvičení, já mohu být nejlepší didaktik, ale stejně se objeví problémy, nespokojenost a kecy. Probírat půl roku otroctví na různých příkladech z historie a projet na jednom fenoménu celé dějiny je strašně „cool“, pokud o tom čtu článek, ale v praxi je to naprostá blbost, kde se jen ukáže nedostatek sebereflexe učitele. Stejně tak vzít holocaust, probírat ho celé pololetí s tím, že na tom ukážu fungování moderního světa.

Jednoduché poučení. Nezačínat něčím, co je pro mě největší „bomba“, nezačínat projektem a velkou skupinovou prací, ale nejdřív si zjistit, kdo co zvládá, kolik toho stihneme a jak to ve třídě funguje. Malé kroky dopředu. Přemýšlet o tom.


(Ne)vysvětlovat

Spojeno s první chybou popsanou výše. Měl jsem připravená skvělá cvičení, která můžu teď používat bez problémů, ale nevěnoval jsem čas pořádnému vysvětlení a pozornost tomu, jestli mi žáci rozumí. Pak z toho byla špatně vyplněná cvičení v lepším případě, v horším „stávka“ a moje rozčilování.

Opět jednoduchý závěr – nestačí jen krásně rovně nastříhat papírky, ale i se zamyslet nad tím, proč něco dělám, jaký je cíl a jak to vysvětlím. Musí to dávat smysl ze všech stran.


Netrpělivost a rozčilování

Bod, který je pochopitelně jen důsledkem předchozích dvou mých chyb. Já jsem nadšený, žáci to se mnou nesdílí, to vyvolá vztek, který nedokážu skrýt. A to trvalo dva roky. Pamatuji si naprostou hloupost – chtěl jsem hrát kufr, žáci mi otráveně sdělili, že kufr dnes už jednou hráli a já naštvaně odešel ze třídy, kam jsem se už nevrátil. Jak jsem psal, neuvěřitelná hloupost, ale byl to můj první rok. Dnes už bych to samozřejmě neudělal, i když se pořád dokážu naštvat, tak je to už vždy právem. Pak je mi to líto, ale už to není bezdůvodně.


(Ne)sbírání válečných historek

Při praxi během studia na vysoké škole jsem měl jediný problém – za dvacet minut jsem všechno vysvětlil a pak najednou „co mám jako teď dělat?“. Je zajímavý, že mi někdo během studia neřekl, že bych mohl vymyslet nějaké cvičení, opakování. To je vážně vtipný, protože tehdy mě to ještě vážně nenapadlo. Jo, vím, omezenec. (A další zajímavost, na kterou teď vzpomínám, je, že mi už tehdy všichni říkali „pane profesore“, ačkoli jsem ještě neměl ukončené ani magisterské studium). Na závěr jsem do svého sebehodnocení zapsal, že bych měl sbírat „válečné historky“, abych měl co vyprávět. Tím myslím příklady z praxe, srovnání, skok do jiné země nebo jiné doby, prostě cokoliv, co se nemusí zapisovat, je to relativně zajímavé a patří k tématu.

Dnes samozřejmě stačí sledovat sociální sítě. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cokoli čtu a vidím, můžu následně použít ve výuce. Pak jsem si za x měsíců vzpomněl, že jsem o tom někde četl, ale už jsem nevěděl, kde to mám najít. Proto dnes vše zaškrtávám, dávám do záložek a píšu si k tomu, jak a kdy to použiji.


Neházet křídu po dětech

To jsem se stále neodnaučil. Ale pracuji na tom a házím čím dál tím méně.

Zdeněk Brom, Miloš Novotný: Vytvořeno učiteli, ověřeno v praxi

úterý 27. srpna 2019 · 0 komentářů

Možná vám to před prázdninami uteklo – proto připomínáme zajímavý článek našich kolegů.

Zdroj: Česká škola 20. 6. 2019


Zdeněk Brom

„Reaguji na článek na serveru Česká škola Daniela Münicha, že „ve školství je práce jako na kostele, ale víceméně se o tom stále jen přemítá“. Domnívám se, že ve školství se toho děje mnohem více, jen se o tom neví. S kolegou jsme sedli a napsali text, který je v příloze. Snad se ozvou i další a vznikne debata s konkrétními příklady,“ napsal České škole učitel základní školy Zdeněk Brom. Přinášíme text o tom, co vše se na školách děje například v oblasti přípravy učebních materiálů a jejich ověřování.

Malá základní škola kdesi v České republice. Začátek školního roku. První třída.
Situace v hodině, kterou mnozí z praxe znají.

Klárka je bystrá a rychlá: „Pane učiteli. Já už to mám. Co mám dělat?“
„Moment, jen pomůžu Vašíkovi a jsem u tebe,“ odpovídám.
„Já tomu nerozumím. Co mám dělat?“ ozývá se Jana.

Poletuji jako čmelák mezi květinami, kterých je na třídní louce 29. Potřeboval bych být najednou u všech – u talentovaných, u těch, kteří potřebují pomoc …

Přemýšlím o učebnicích. Ty jsou mnohdy dobré, ale chybí mi v nich to nejdůležitější – vzájemné propojení s dalšími předměty a větší možnost individualizace práce žáka. Jak to udělat? Tohle je výzva.

„No, tak si je udělám sám,“ napadá mě.
Začínám tedy improvizovat – tvořím si, jako řada jiných učitelů, vlastní pracovní listy a další materiály. Zkouším je ve třídě se střídavým úspěchem. K mé velké radosti je výuka stále efektivnější.

Nacházím kolegy, kteří se zabývají podobnými problémy. I oni řeší, jak učit efektivně, jak pracovat s talentovanými žáky, jak zařídit, aby žáci se specifickými potřebami mohli pracovat se stejnou učebnicí nebo pracovním sešitem jako jiní žáci, …

Kladou si základní otázku: Jak připravit učební materiály od první třídy takovým způsobem, aby tyto materiály – český jazyk – matematika – prvouka – byly propojené, aby se v nich žáci mohli sami orientovat, i když ještě neumí číst?


Miloš Novotný: Dáváme hlavy dohromady, probíráme svoje zkušenosti z praxe a ujasňujeme si první hypotézy 

– Materiály musí být koncipovány tak, aby umožňovaly vzdělávání všem žákům celého spektra nadání.
– Materiály musí vést k vnitřní motivaci žáků při výuce českého jazyka, matematiky a prvouky.
– Materiály musí vyučujícímu poskytovat dostatečný základ pro kvalitní přípravu a usnadňovat mu ji. Vyučující tak může věnovat více času didaktickým záležitostem a uplatňovat dynamickou diagnostiku v praxi.
– Vzdělávací materiály by měly vytvářet základ pro zavádění formativního hodnocení, které se uskutečňuje v době učení a přináší žákům užitečnou informaci přímo v průběhu vzdělávacího procesu. Podstatné je, že jsou do něj zapojeni i žáci sami.

To se snadno napíše, ale složitěji udělá. Než jsme se od prvotní koncepce dostali k novému hotovému slabikáři, vylepšení učebnic matematiky a nové učebnici prvouky, uplynulo více než 5 let.

Abychom nepodlehli mámení o tom, že víme, co je pro učitele a žáky nejlepší, přistoupili jsme k dosud ojedinělému kroku. Ačkoli se na tvorbě materiálů podíleli pedagogové, zkušení autoři i redaktoři, místo toho, aby byly materiály po dokončení vydány, byly ještě ověřovány pilotním vyučováním. Při pilotní výuce se mnoho našich hypotéz potvrdilo a výuka zároveň přinesla řadu námětů k vylepšení materiálů, na které bychom bez ověření v praxi jednoduše nemohli přijít. Připomínky pilotních vyučujících mohly být průběžně zapracovávány a učitelé, kteří se pak podle prvních vydání rozhodli vyučovat, dostali již výukou prověřené materiály.

Při závěrečném pilotním ověřování prvouky jsme využili toho, že materiály pro český jazyk a matematiku byly již hotové, a provedli jsme ověření výuky ve třídách, kde používali celý soubor materiálů.

Při tom se ukázalo, že společná koncepce, která tyto materiály spojuje, přináší žákům i učitelům mnoho výhod:
– Jednotná grafika zlepšuje a zrychluje orientaci žáků v učebních materiálech a poskytuje přehledné a srozumitelné prostředí.
– Piktografická zadání zvyšují samostatnost žáků při práci s učebními materiály. Tím je posilováno vzdělávací sebevědomí žáků. V praxi se následně rychle ukázalo, že jsou žáci schopni samostatně pracovat. Navíc mohli respektovat své individuální tempo.
– Dvojí stránkování přispělo k lepší orientaci v učebních materiálech, což také posiluje žákovo vzdělávací sebevědomí. Vyučující, kteří využívali oboje stránkování, nemuseli chodit a hledat žákům stránku. To zvládli žáci sami.
– Těsné propojení s výukou má pozitivní vliv na chápání a řešení úloh v matematice a prvouce. Žáci četli na úrovni přiměřené jejich nadání. Nadaní četli a řešili slovní úlohy zcela samostatně. Další ve spolupráci s vyučujícím. Obě skupinky se vzájemně mohly doplňovat, ale nezdržovaly se.
– Zařazení práce s myšlenkovými mapami usnadňuje realizaci všech částí vzdělávacího procesu na úrovni 1. ročníku, tedy jak navození látky, tak i učení a opakování. Myšlenková mapa samozřejmě není samospásná, ale je efektivním pomocníkem při vzdělávání.

V době pilotáže se ukázala i další podstatná záležitost – vzdělávací materiály umožňovaly, aby vedle standardní úlohy učitele mohl vyučující přejít i k roli mentora a kouče vzdělávacího procesu.

Při tvoření učebnic a učebních materiálů a při pilotním ověřování v praxi postupně vznikají i další podpůrné materiály rozšiřující základní soubor, které může vyučující využít k větší efektivitě, názornosti nebo obohacení výuky:
– MIUč+ neboli multimediální interaktivní učebnice, která žákům poskytuje jasnou vizuální podporu a přispívá k efektivnosti výukového procesu.
– Magnetické dopočítadlo, které poskytuje v 1. ročníku jasnou vizuální oporu pro vysvětlení a pochopení matematických operací.
– Stavebnice umožňující žákům sestavovat velká tiskací písmenka spojováním dílků pomocí plastových šroubků a matic. Žáci tak rozvíjejí nejenom znalost těchto písmen, ale i jemnou motoriku. • V praxi byly ověřeny jednoduché pokusy vhodné do výuky prvouky v 1. třídě a jsou metodicky zpracovány.
– Vznikla výuková videa, která jsou podporou pro výuku přímo v hodinách, ale mohou pomoci i žákům, kteří jsou např. nemocní, neztratit kontakt s probíraným učivem.

Pro 1. třídu jsou učebnice a učební materiály připravené k využití ve školách. Pokud bychom měli napsat nějaký „reklamní slogan“, pak by to asi bylo: „Vytvořeno učiteli a ověřeno v praxi.“

Vzdělávací materiály AMOS: www.nns.cz/amos
Čteme a píšeme s Agátou: www.nns.cz/agata
Matýskova matematika: www.matyskova-matematika.cz – najdete tu i reference

„Ředitel naživo“ školství zatím systémově nezmění, má ale potenciál přispět ke zlepšení zapojených škol

pondělí 26. srpna 2019 · 1 komentářů

Organizace Učitel naživo po úspěšném zavedení programu, který školí učitele základních a středních škol, spouští nový projekt zaměřený na rozvoj ředitelů. Cílem je skrze dvouletý interaktivní a praktický program rozvinout pedagogickou vizi dvojic z vedení škol. Ačkoli program čelí problémům s financováním výcviku i s chybějícím zapojením méně iniciativních ředitelů, díky holistickému přístupu má Ředitel naživo potenciál velmi pozitivně přispět k rozvoji jednotlivých škol.

Zdroj: Magazín Perpetuum 14. 7. 2019

Program Učitel naživo již od roku 2016 úspěšně školí budoucí učitele základních a středních škol. Jak již napovídá samotný název, na rozdíl od klasického pedagogického minima je v tomto programu, který je taktéž plně akreditován Ministerstvem školství, kladen důraz na praktický výcvik.

Program lze navíc absolvovat za jeden až dva roky (dle intenzity výcviku), a to pouze po dokončení magisterského studia. Zájemcům o učitelství je tak umožněno vstoupit do profese skrze tuto alternativní cestu. V srpnu Učitel naživo navíc zahájí pilotní ročník nového programu Ředitel naživo. Jedná se o dvouletý program pro dvojice z vedení škol – pro ředitele v tandemu nejčastěji s jejich zástupci, kteří skrze zlepšení svých znalostí a dovedností mají zájem rozvíjet své školy.


Aby se žáci učili „naplno a s radostí“

Program Učitel naživo usiluje o rozsáhlý dopad na kvalitu českého školství, proto je pochopitelné, že po úspěšném založení programu věnujícímu se učitelům následovala další myšlenka, tentokrát zaměřená na vedení škol. Účastníci programu Učitel naživo do učitelské praxe nastupují motivovaní a připravení: „Učíme se jen to podstatné a vše si můžeme vyzkoušet přímo v praxi. Přitom máme dostatek volnosti a podpory pro rozvoj vlastního osobitého přístupu,“ vyjadřuje se ke studijnímu plánu studentka Helena C., která si také pochvaluje sebejistotu v učení, kterou si během výcviku vybudovala.

Ačkoli kvalitní a efektivní vzdělávání učitelů je nadmíru důležité, podpora ředitelů má z důvodu jejich vůdčí pozice ještě větší potenciál pozitivně ovlivnit kvalitu škol. Ředitel je totiž hlavní osobou, která určuje směřování školy: mimo jiné nabírá učitele, kontroluje kvalitu jejich práce a odpovídá za určování a plnění vzdělávacího plánu. „Jak rozsáhlé zahraniční studie, tak běžná praxe ukazuje, že ať už se učitelé snaží zlepšit školu ve vztahu k učení dětí sebevíc, tak bez dobrého pedagogického vedení to nejde,“ vysvětluje Libor Pospíšil, koordinátor programu Ředitel naživo.

Cílem je, aby z projektu vycházeli ředitelé, kteří „trvale zařizují, že se v jejich škole každé dítě učí naplno a s radostí.“ Organizace se tedy snaží o rozvoj školy na té nejelementárnější úrovni, na úrovni osobního a studijního růstu každého žáka. Toho má být nepřímo dosaženo skrze průpravu učitelů a nyní i skrze rozvoj schopnosti ředitelů formulovat jasnou a efektivní vizi směřování školy a monitorovat dopad své práce na vzdělávání všech studentů, jednotlivě i kolektivně.


Reflexe, diskuse a sdílení zkušeností

Program Ředitel naživo zatím není akreditován Ministerstvem školství, ale o jeho schválení budou organizátoři usilovat v průběhu konání pilotního ročníku. Povinný studijní program pro ředitele škol, jehož studium je (dle zákona o pedagogických pracovnících) ředitel povinen zahájit dva roky od nástupu do funkce, tzv. Studium pro vedoucí pedagogické pracovníky, je z velké části zaměřen na ovládnutí praktických administrativních kompetencí skrze studium oborů jako jsou Ekonomika a finanční management nebo Základy práva.

Ředitel naživo je naopak zaměřen primárně na rozvoj pedagogického smýšlení: nabízí možnost úvahy nad všeobecným směřováním školy a intenzivního sdílení zkušeností. Pospíšil uvádí, že hlavním cílem programu je „rozvinout v účastnících pedagogické lídry.“ Program tedy není zamýšlen jako náhrada zavedeného Studia pro vedoucí pedagogické pracovníky, ale jako komplementární program pro ředitele a jejich zástupce, kteří si přejí dále rozvíjet sebe i svou školu.

Studijní program je koncipován na základě konzultace s několika zahraničními institucemi, jako jsou NYC Leadership Academy, která zřizuje obdobný program, nebo NYC Department of Education, vládní oddělení pro školství státu New York. Tato spolupráce byla nadále doplněna o poznatky z mnoha českých i zahraničních studií. Realizační tým projektu byl navíc podporován expertní radou, která se během přípravy programu scházela jednou měsíčně po dobu půl roku a jejíž členy jsou zkušení ředitelé, zástupci nevládních a neziskových organizací i odborníci z akademické sféry.

Výsledkem tohoto úsilí je velmi různorodý studijní plán, který budou účastníci během dvou let absolvovat. „Ve 14 vzdělávacích blocích bude prostor pro učení se novým věcem, ale i pro praktické řešení výzev, před kterými jejich škola stojí,“ přibližuje kurikulum Pospíšil.

350 hodin studia se skládá jak ze vzdělávacích bloků a exkurzí, tak z mnoha hodin individuální mentoringové podpory a participace ve svépomocných skupinách, ve kterých budou účastníci navzájem sdílet své postřehy. Studijní plán tedy usiluje o vyváženou kombinaci výuky účastníků a kolektivního sdílení vlastních zkušeností. I proto se do programu mohou hlásit zástupci vedení bez ohledu na školu, region nebo délku praxe – organizátoři programu očekávají, že právě různorodost profilů a zkušeností účastníků toto sdílení učiní co nejpřínosnějším.


Zlepšení školy ano, systému však zatím ne

Zatímco koncepce programu se zdá být propracovaná a vyvážená, projekt v praxi ve své snaze systémově zlepšovat vzdělávací systém čelí řadě překážek. Cena programu, 33 000 Kč za rok studia pro jednoho účastníka, může být překážkou pro školy a zřizovatele škol v chudších regionech. „Jsme si vědomi toho, že někteří ředitelé budou stát před velmi složitým úkolem. Mnozí budou před Sofiinou volbou – použijí finance na vzdělávání kolegů, nebo na to vlastní?“ doznává Pospíšil a dodává, že organizátoři proto rádi zájemcům poskytnou rady a podporu při hledání zdrojů financování.

I samotná iniciativa a ochota se do programu zapojit nicméně nevyhnutelně přijde v první řadě od již aktivních a angažovaných ředitelů. Tato autoselekce tak zamezí tomu, aby se z Ředitele naživo stal katalyzátor systémové změny ve vzdělávání, a poukazuje na nutnost nejen podpory, ale i iniciativy ze strany Ministerstva školství v úsilí o jakoukoli změnu na národní úrovni. Odborná rada programu se bude nicméně i nadále scházet, aby program rozšiřovala a propojovala se státním vzdělávacím systémem. Můžeme tedy očekávat další vývoj koncepce programu, který bude mít v budoucnosti za následek třeba i znatelné změny v celém systému.

Více informací: www.reditelnazivo.cz


Jeff Goins: Jít vlastní cestou

sobota 24. srpna 2019 · 0 komentářů

Tuhle otázku si kladl či klade občas asi každý z nás. Kdysi si ji položil i tehdy třicetiletý ředitel marketingu Jeff Goins a vědomě se rozhodl stát se spisovatelem, vyslyšet volání, kterým byl ke své vlastní cestě lákán a směrován. Ať už tomu budete říkat smysl života, životní cesta či náplň, podle Jeffa Goinse to má v sobě každý člověk. Ale jen někteří se to rozhodnou v sobě objevit, vydají se na dlouhou a nesnadnou cestu do hlubin vlastního já a zkusí svou vlastní cestu nejen nalézt, ale také se po ní vydat a vytrvale kráčet.

Autor knihy Jít vlastní cestou věří tomu, že jen v takovém případě prožijeme svůj život naplno a uspokojivě. Jen soulad toho, co děláme, s tím, v co věříme, je podle něj tou správnou životní cestou. Celý proces hledání, nacházení a prošlapávání vlastní cesty má podle něj vždy sedm shodných rysů, sedm etap, které nalezneme také v každém jednotlivém příběhu, který nám v knize předkládá. Začíná nasloucháním vlastnímu životu, hledáním jeho důležitých okamžiků a snahou je rozklíčovat a najít v nich základní směr, kterým by se člověk měl ubírat. Následuje fáze učednická, kdy se člověk snaží svou cestu poznat detailněji, jako se kdysi učedníci učili od svých mistrů – proniká do tajů řemesla a učí se po té cestě kráčet. A postupně se sám stává mistrem, který může svůj odkaz předat dál.

Autor v knize věnuje každé z fází jednu kapitolu a na reálném příběhu ze života ukazuje, jakým způsobem se dá přemýšlet, jak dál postupovat, čeho si všímat a na co klást důraz. Ukazuje různé cesty za úspěšně prožitým životem, od nechtěného těhotenství k založení organizace porodních asistentek nebo od záliby v malování k úspěšné firmě na vytváření webových stránek. ač může za některými jednotlivými kroky stát náhoda, zejména v počáteční fázi je to prý docela časté, celý proces už by pak měl být vědomým konáním a úmyslnou cestou za osobním úspěchem, štěstím a spokojeností.

Kniha Jít vlastní cestou chce být průvodcem i mapou na této pouti, ale větší část informací si do nich budete muset obstarat a zakreslit sami. Je to přece vaše vlastní cesta.


Ukázka: Život není sen

Před chvílí jsem zavolal svému příteli Jonathanovi, abych ho požádal o radu. Založil nakladatelství, což byl několik let jeho sen, a chtěl jsem se dovědět víc to tom, jak se to stalo. Co přivedlo Jonathana k tomu, že změnil perspektivu a ze snílka se stal mužem činu? Nejprve se trochu zdráhal, ale naléhal jsem, dokud nepolevil. Nakonec řekl, že zásadní změnu vyvolala jedna jednoduchá věta. Po ní se všechno začalo měnit, a to vše díky drobnému, ale významnému posunu ve významu slov.

Každý týden se Jonathan scházel se svými přáteli na večeři, scházeli se u kuchyňského stolu, aby si povídali o svých nadějích a snech a o tom, co by jednou chtěli v životě dělat.

„Jednou večer,“ vzpomíná, „jsme všichni seděli kolem mého stolu v kuchyni a povídali si jako obvykle. Přemýšleli jsme o tom, jaký by náš život byl, kdyby se naše sny splnily, kdyby byly podmínky jiné, chápeš? A pak někdo promluvil a řekl: Co kdybychom přestali říkat, co kdybychom to udělali, a začali říkat pojďme to tak udělat?“

To na Jonathana zapůsobilo. To byla výzva, kterou potřeboval, aby začal svůj sen realizovat. Místo, aby si říkal, „co kdyby“, začal konat. Zanechal snění a stal se mužem činu. Když jsem s ním mluvil po telefonu, cítil jsem, že se něco změnilo: byl nový člověk. Byla to malá změna – malý obrat, ale rozdíl byl obrovský.

Lekce je zřejmá. Můžeme strávit své dni sněním o lepším životě, nebo se pustit do chaotického údělu a začít hned dnes. Nečekáte jen vy, až budete povoláni, ale vaše poslání čeká na vás. A můžete otálet, hrát si až do vyčerpání s představami, „co by, kdyby“, nebo si můžete říct těch pár slůvek, které všechno mění: Pojďme na to. Ve španělské hře, kterou napsal Pedro Calderón de la Barca, Život je sen, tráví hlavní postava Segismundo téměř celý svůj život zamčený ve věži a vede monolog, v němž popisuje život jako pouhý sen. Říká:
„Co je život? – Přelud, klam. / Co je život? Hrozně vratký / stín, dech dechu jinovatky. / Vše velké je malé jen. / Dnes už vím: život je sen, / i ty sny jsou z jeho látky.“

Je to hluboký a poetický monolog, nejznámější z celé hry, je však také trochu depresivní. Segismundo tím říká, že sám život je fantazie a to, co si myslíme, že víme, je pouhá iluze. Tak bohužel mnoho lidí žije svůj život. Přemýšlejí o poslání pouze jako o nenaplněném snu, promarní svou vášeň a oloupí svět o cenný dar – své činy. Na konci života, jak jejich příběh bledne a stává se součástí věčnosti, si říkají: Stálo to za to? Udělal jsem všechno, co jsem udělat měl? Nebo jsem byl příliš opatrný?

Na svých smrtelných postelích spatříme věci nejjasněji, jak jsme je kdy viděli. Každý z nás bude nucen čelit tomu, jak jsme skutečně vedli svůj život, zvlášť pokud jsme měli příležitost a nechopili se jí. Při představě toho dne se nejvíc děsím toho, jak budu rekapitulovat všechny ty chvíle, kdy jsem nedostál svému potenciálu, proč jsem se více neponořil do svého poslání. A co je příčinou? Můj strach!

Strach. Všichni ho cítíme. Je to síla, která postihuje i ty nejodvážnější z nás. Co s ním tedy uděláme? Opřeme se do toho s vědomím, že neúspěch je nevyhnutelný, ale současně to není legitimní překážka. Můžeme jít dál, i když někdy jiným směrem.

Právě tehdy začíná na vašem příběhu záležet, tedy když začnete využívat své nadání a dovednosti, které jste získali. Tehdy, když se potkají myšlenky a činy, když přestáváme snít a začínáme žít. Když jednáme, roste napětí a riziko je nevyhnutelné. Ale odměna je obrovská. Jak s tímto okamžikem naložíme, přetrvá věčnost. Jaký odkaz zanecháte svým potomkům, není rozhodnutí, které učiníte na smrtelné posteli. Je to volba, kterou děláte právě teď se zdroji, které máte k dispozici právě v tomto okamžiku.

Je tu samozřejmě i jiná možnost. Můžeme to vzdát, zahořknout. Můžeme věřit, že následovat svou vášeň je fraška. Stejně jako Segismundo se dokonce můžeme natolik ztrácet ve svém snovém světě, že nedokážeme rozlišit, co je skutečné. Tato možnost tu určitě je. Problém však je, že ideály ještě nikoho nezměnily, sen ničím nezalomcuje. A svět zůstává stejný bez ohledu na velikosti vašich myšlenek. Skutečná proměna může nastat, až když lidé začnou jednat. Abyste mě správně pochopili, sny mají velkou moc. Jsou hybatelem změny. Ale samy o sobě nic nezmůžou. Posedávat po kavárnách a mluvit o tom, že jednoho dne se stanete spisovatelem nebo aktivistou či podnikatelem, je asi to nejhorší, co můžete dělat. Máte pocit, že pracujete, ale ve skutečnosti ničíte skutečnou práci vedoucí k naplnění svého snu.

Co tedy s tím? Přestaňte mluvit a začněte konat. Nesněte o tom, že budete spisovatelem – začněte psát. Nesněte o tom, že budete aktivistou – pusťte se do něčeho. Nesněte o tom, že budete podnikatelem – spusťte nějaký projekt.

Nedávno jsem se spojil s Jonathanem. To nakladatelství založil a řídil ho několik let, ale jak šel život dál, jeho zanícení se upřelo jiným směrem. Firmu tedy zavřel a začal něco jiného, a jak se ukázalo, nakladatelství bylo na jeho cestě jen jedním krokem. Kdyby s ním nezačal, nebyl by dnes tam, kde je. Nešlo o to, aby uspěl. Sám by řekl, že se mu to nepodařilo, aspoň co se týče nakladatelství. Jde o to, že to zkusil. Nezůstal u samotného snění, ale začal jednat. Cokoli jiného než takovýto aktivní přístup je lacinou nápodobou života, který vám bylo určeno žít. Je to otálení. Místo abyste uvízli ve vyjetých kolejích, proč nezkusit to, co udělal Jonathan, a učinit obrat novým směrem? Možná budete překvapeni, jaké příležitosti vám přijdou do cesty.

Více informací a další ukázky najdete ZDE.

Jak začít podnikat? Středoškoláci se to mohou naučit formou soutěže

pátek 23. srpna 2019 · 0 komentářů

Středoškoláci ve věku od 16 do 21 let mají příležitost přihlásit se do 4. ročníku Soutěž a Podnikej. Dvouměsíční program, jehož cílem je umožnit studentům pracovat na svém nápadu a rozvinout své podnikatelské myšlení v praxi, chce navázat na úspěchy z předchozích let. Soutěžící si pod vedením zkušených mentorů z bysnysového prostředí vytvoří svůj podnikatelský záměr aplikovatelný do praxe. Na vítěze soutěže čeká desetidenní obchodní cesta do Chicaga.

Zdroj: Tisková zpráva 26. 6. 2019

Soutěž a Podnikej vznikla jako myšlenka dvojice podnikatelů Martina Vítka a Davida Friedla, kteří sami začali podnikat už během studia střední školy. Třech uplynulých ročníků programu se zúčastnilo 304 studentů a úspěšnost soutěžících se rok od roku zvyšuje. „Dáváme středoškolákům šanci reálně si vyzkoušet podnikání za téměř nulového rizika. Provádíme je celým procesem od rešerše trhu až po tvorbu business plánu a vstup na trh,” popisuje proces spoluzakladatel Soutěž a Podnikej David Friedl.


Osobnosti z praxe a řešení, která mají reálný dopad

Soutěž je určena všem studentům středních škol ve věku od 16 do 21 let, kteří chtějí získat praktické zkušenosti, příležitosti a kontakty. V průběhu celého programu má každý soutěžící k dispozici svého mentora z řad zkušených podnikatelů nebo vrcholového managementu firem a propracovanou metodiku provázející je všemi úkoly. Nově také může využít konzultací expertů pro jednotlivé sekce.

Nápady studentů zasahují do různorodých odvětví od módního designu až po technologická řešení. Vítěz loňského ročníku, Ondřej Gonzor, se přihlásil s vizí aplikace, která poskytuje zpětnou vazbu učitelům, a tak snižuje riziko jejich vyhoření. V současnosti Ondřej se svým týmem testuje aplikaci Pochopim.to na pěti školách a na podzim se chystají spustit první oficiální verzi.

Studenti se mohou přihlašovat do 2. října na stránkách www.soutezapodnikej.cz. Soutěž organizovaná Nadačním fondem vzdělávání a podnikání vyvrcholí celorepublikovým finále v lednu 2020, kde se proti sobě utkají vítězové z regionů. Hodnotit je bude nezávislá porota skládající se z expertů z oblastí produktových řešení, služeb, investic a marketingu.


__________________

O “Soutěž a Podnikej”

Soutěž a Podnikej je mimoškolní program určený pro studenty středních škol z celé České republiky. Smyslem projektu Soutěž a Podnikej je umožnit studentům zrealizovat ve spolupráci s odborným mentorem svůj sen a rozvinout své podnikatelské myšlení. Nápady soutěžících zasahují do širokého spektra oborů, od školství, pojišťovnictví, IoT až po deskové hry a módní produkty. Soutěž a Podnikej se pod záštitou MŠMT a dalších institucí podílí na tom, aby v České republice vyrostla generace motivovaných, samostatných lidí. Soutěž a Podnikej je organizována Nadačním fondem vzdělávání a podnikání.

Více informací je k nalezení na webových stránkách.


Koordinátor soutěže: anna.vesela@soutezapodnikej.cz

Lídr působí na celé klima v systému

čtvrtek 22. srpna 2019 · 0 komentářů

Druhá část rozhovoru s prof. Arnoštem Veselým, vedoucím expertního týmu, který připravuje hlavní směry Strategie 2030+.

První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 18. 8. 2019

…Když se připravuje strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ a důležitou roli v tom má ministerstvo školství, jak klíčová proměnná je z vašeho pohledu osoba ministra školství? Když se vezme minulých dvacet, třicet let a kdo všechno se v čele rezortu vystřídal, a teď si člověk představí, že tam zase může přijít leckdo, je to opravdu tak zásadní věc, která domeček strategií může rozbourat? Anebo ten systém má určitou rezistenci vůči tomu, že se ministrem školství stane někdo, kdo skutečně nebude úplně ideální?

Dvě věci, které jdou částečně proti sobě. Zaprvé: ten systém je hrozně decentralizovaný, a i strategie bude mířit na to, aby vznikaly kapacity a schopnosti hlavně v konkrétních územích. Taková strategie je pak poměrně rezistentní vůči jakémukoliv ministru. Na druhé straně musíme posílit také kapacity ministerstva, protože ministerstvo je v tomto ohledu trošku chudák, který je často kritizován za to, že neplní nějakou roli.

Přitom kompetencí, co může dělat, má ve skutečnosti strašně málo, protože reálně tu politiku můžou zlepšovat hlavně zřizovatelé, případně aktéři, kteří jsou přímo v těch územích, ale ministerstvo na ně, na tu jednotlivou školu těžko dosáhne, takže je spíš jenom nepřímo ovlivňuje prostřednictvím financí.

Možnosti ministerstva jsou tedy relativně malé v dobrém i ve špatném slova smyslu. A my bychom chtěli, aby se do jisté míry především posílily kapacity území, aby skutečně na úrovni dřívějších okresů vznikaly podpory ředitelů, učitelů. V tom případě by ministr takovou roli neměl a strategie by mohla fungovat relativně nezávisle na změně v čele rezortu.

Máte však pravdu, pokud jde o ministra školství, stejně jako například ve škole či v jakémkoli úřadě, lídr hraje strašně důležitou roli z hlediska atmosféry, která tam je, a v tomto ohledu i v celém sektoru.

Ministr rozhoduje o tom, nakolik je otevřený, transparentní, komunikativní, nakolik sdílí vize. Je strašně důležité, nakolik lidi podporuje, neháže jim klacky pod nohy, neříká, že dělají všechno špatně atd. Může tak velmi ovlivnit klima, ve kterém působí.

Samozřejmě, že může činit i velmi konkrétní kroky. Je možné přijímat zákony, změnit naprosto zásadní věci v systému – například způsob testování atd. Může dělat i velmi konkrétní technické kroky, kterými nabourá systém. Ale na druhou stranu si myslím, že jeho hlavní role je spíš z hlediska lídra, nakolik je pozitivní, nakolik dává určitou vizi, nakolik podporuje učitele a plní své sliby. To je také strašně důležitá věc, že něco řekne, a potom to skutečně vykoná a stojí si za tím, nakolik je schopný věci implementovat, realizovat.

To potom působí na celé klima v systému, které teď je, řekl bych, z hlediska historické perspektivy hodně pozitivní oproti některým minulým ministrům. Je velmi důležité, jak se člověk cítí, když jde do nějakého systému. Všichni víme, že když je společnost špatně řízená, má šéfa, kterému nedůvěřuje, o kterém si myslíte, že vás nevede dobrým směrem, samozřejmě se hůř pracuje a celá atmosféra se mnohem zhorší. Takže na jednu stranu ty možnosti jsou reálně omezené, na druhé straně z hlediska atmosféry a klimatu je ta role důležitá.

Celý text druhé části rozhovoru najdete ZDE.

Děti mají větší znalosti než před dvaceti pěti lety. Rozdíly se projevují hlavně v testech z angličtiny

· 1 komentářů

Čeští školáci mají dnes větší znalosti než děti před čtvrt stoletím. Vyplývá to z dat organizace Kalibro, která 25 let připravuje testy pro děti na základních a středních školách. V angličtině toho dokonce znají kluci víc než dívky. „U jiných jazyků jsou většinou lepší děvčata, protože mají větší trpělivost na učení slovíček a jsou pečlivější. Tady je ale chlapci dohnali a v posledních letech předehnali,“ vysvětluje ředitel Kalibra David Souček.

Zdroj: Pavla Lioliasová, www.irozhlas.cz 13. 7. 2019

Které dvojice jsou tvořené slovy z protikladným významem? Které věty jsou bez gramatické chyby? I na to se ptají v některých úlohách v testu z angličtiny, který připravuje organizace Kalibro. Děti testuje nejen v cizích jazycích, ale i v češtině nebo matematice. Právě v angličtině jsou ale rozdíly ve znalostech největší, říká ředitel Kalibra David Souček.

„Ta angličtina je takovou výjimkou v tom, že se děti zlepšují ve všech typech úloh. Ať jsou zaměřeny na porozumění textu nebo na vlastní psané projevy.“ Podle Davida Součka ale za zlepšením dětských znalostí angličtiny není jen školní výuka.

„Na rozdíl od jiných jazyků se zlepšují více chlapci než dívky. Odpovídá to tomu, že kluci více hrají hry po internetu nebo se zabývají například dabováním či titulkováním cizích filmů,“ doplňuje.

V ostatních předmětech se české děti zlepšily jen mírně. „Když těm dětem dáme úlohy, které jsme jim zadávali jako komplexní text před dvaceti pěti lety, tak dojdeme k závěru, že s malými odchylkami umí zhruba stejně.“


Redukce množství učiva

Souček ale upozorňuje, že v posledních letech narostlo množství učiva, které mají školáci znát. „Nedaří se nám naučit děti spolehlivě to, co jsme chtěli. Podle mého názoru bychom měli ten obsah opravdu velmi zredukovat a soustředit se na to, aby to, co tam zůstane, bylo důležité a pochopitelné,“ myslí si. „A aby tyto zásadní věci pochopily všechny děti ve třídě dokonale a mohly na nich stavět,“ dodává.

Že jsou takzvané rámcové vzdělávací programy předimenzované, upozornila už dřív taky Česká školní inspekce. Ministerstvo školství začalo na úpravách okruhů, podle kterých se ve školách učí, pracovat.

Šéf úřadu Robert Plaga z hnutí ANO ale celý proces pozastavil kvůli přípravě vzdělávací politiky s názvem Strategie 2030+. Podle mluvčí úřadu Anety Lednové se ale na revizích i tak dál pracuje.

„Pozastaveny byly zásadní revize, které budou navazovat na strategické cíle, které jsou formulovány v aktuálně připravované strategie vzdělávací politiky 2030+. Národní ústav pro vzdělávání v současné době tedy pracuje na analytických studiích a dalších podkladech. Dílčí revize tedy pokračují dál,“ vysvětluje mluvčí. „Odhadem by zásadní práce na revizích měly pokračovat v roce 2020,“ doplňuje.

Přípravu revizí má na starosti hlavně Národní ústav pro vzdělávání. Plaga ale nedávno rozhodl o jeho sloučení s Národním institutem pro další vzdělávání. Podle Lednové je jedním z důvodů i redukce míst. Přípravy nových rámcových vzdělávacích programů se ale změny nedotknou.

„Cílem chystané změny, tedy sloučení, je především odstranění překryvů a duplicit v činnosti dotčených organizací. Tím chceme docílit lepšího řízení a kvality činnosti ostatních organizací,“ popsala.

Národní ústav pro vzdělávání dal za přípravu podkladů pro změny v rámcových programech jen minulý rok 6 milionů korun.

Průzkum ukázal, že o angličtinu jde rodičům především

středa 21. srpna 2019 · 0 komentářů

Ačkoliv jsme aktuálně svědky obrovského rozvoje technologií a elektroniky, není informatika rodiči považována při studiu za klíčový předmět. Rodiče vidí jako nejdůležitější předmět ve škole angličtinu. Potvrzují to výsledky průzkumu, který pro školu Beehive zpracovala společnost Rondo Data.

Zdroj: Protext 28. 6. 2019

Z výsledků průzkumu pro Beehive International School vyplynulo, že právě znalost světového jazyka je podle veřejnosti pro život stěžejní a na kvalitu výuky by měl být kladen zvláštní důraz. V průzkumu na reprezentativním vzorku 2500 respondentů byla dotazovanými jako stěžejní předmět nejčastěji označená angličtina. Po anglickém jazyce pak následovala čeština a matematika. Výuku angličtiny považuje za důležitou přes 85 % dotázaných, přes 70 % dokonce jako velmi důležitou. To jen potvrzuje, že lidé si uvědomují, že angličtina v současnosti představuje nezbytné vybavení člověka pro budoucí úspěchy a rozvoj kariéry.

Jak jsme na tom s kvalitou vzdělávání? Zde jsou názory rozpolcené. Dle výsledků průzkumu považuje kvalitu výuky angličtiny jako dostatečnou zhruba 51 % respondentů, zbytek si myslí opak. „Děti na českých školách obvykle jen biflují slovíčka a nesmyslně těžkou gramatiku. Při prvním setkání s jazykem v praxi se však nedokážou zeptat ani na cestu,“ říká ředitelka bilingvní školy Beehive Martina Přenosilová.

Častým problémem je, že dítě s jazykem začíná příliš pozdě. Pokud má jedinec dosáhnout v druhém (vedle mateřského) jazyce vysoké úrovně, je podle odborníků nutné, aby s výukou začal do šesti let. Tento názor sdílí i více jak polovina dotázaných. Ideální je proto konfrontovat dítě s angličtinou již v mateřské škole. „Názor že by učení cizích jazyků kazilo dětem dětství je absolutní nesmysl. U nás ve školce se děti učí angličtinu tak přirozeně, jak jen to jde. A ano, má to velký smysl. V době, kdy se děti, které jsou teď na základních školách, dostanou na pracovní trh, bude angličtina naprosto samozřejmým pracovním nástrojem všech,“ dodává Martina Přenosilová.

Češi se dle mezinárodních srovnávacích testů ve znalosti angličtiny zlepšují nejvíce z celé Evropy, stále ale nestačí například na sousední Německo či Rakousko. Úroveň jazyka na pokročilé úrovni ovládá v dnešní době více jak 60 % mladých Čechů. Za progres mohou implementace anglického jazyka do základního vzdělávání již od první třídy, zvýšená kvalita učebních materiálů, praktické využívání jazyka v každodenním životě (filmy, hry, práce na počítači) a především nezbytnost využívání angličtiny jako komunikačního prostředku v zaměstnání. Znalost angličtiny je dnes požadovaná u dvou třetin nabízených pracovních pozic.

Vzpomínka na pana Vojmíra Srdečného

úterý 20. srpna 2019 · 0 komentářů

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského ve své tiskové zprávě z 20. 8. 2019 píše: Ve věku nedožitých 100 let zemřel PhDr. Vojmír Srdečný, jeden z posledních pamětníků nacistické perzekuce českých vysokoškolských studentů po listopadu 1939.

Pan Srdečný spolupracoval s NPMK mj. na výstavě Nesmíme zapomenout. Jan Opletal a další oběti listopadu 1939 a na stejnojmenné knize. Byl členem historické skupiny 17. listopad 1939 a mezinárodního výboru Sachsenhausen. V roce 2016 převzal medaili Ministerstva školství za vynikající práci.

Vojmír Srdečný se narodil 6. října 1919 v Albrechticích nad Orlicí v rodině zaměstnance pojišťovny a zakladatele tamního Sokola. Na podzim roku 1939 nastoupil ke studiu na Ústav pro vzdělání profesorů tělesné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze. Zúčastnil se protinacistické demonstrace 28. října 1939 a 15. listopadu tryzny za Jana Opletala. Po pěti týdnech studia byl 17. listopadu 1939 zatčen na Švehlově koleji (ve Slavíkově ulici na Žižkově) Gestapem a spolu s dalšími studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn do 20. prosince 1940.

Po válce dostudoval, v září 1947 nastoupil do nově vybudovaného rehabilitačního ústavu Kladruby, kde se věnoval zdravotní tělesné výchově. Právě tam se setkal s pacienty s hendikepy. Uvědomil si, že by jim prospěl sport, a tak se sportem tělesně postižených začal. Už 15. dubna 1948 se díky jeho iniciativě konaly 1. Kladrubské hry, které se pořádají dodnes. Tehdy měly celosvětové prvenství. Sport tělesně postižených se ale nesetkal s podporou vyšších míst, v roce 1949 musel Vojmíra Srdečný Kladruby opustit. Dalších 10 let pracoval na oddělení dětské obrny státních lázních Velké Losiny. Zařízení nespadalo pod ministerstvo zdravotnictví, a tak mohl pokračovat v pohybových aktivitách tělesně postižených. V roce 1959 se situace v Kladrubech uklidnila a Vojmír Srdečný se tam na čas vrátil.

Zasloužil se také o účast hendikepovaných sportovců na paralympiádě. Prosazoval účast Čechoslováků už v roce 1960, podařilo se to ale až v 70. letech. Na hry v nizozemském Arnhemu v roce 1980 odjel jako vedoucí výpravy. Od roku 1964 působil jako odborný asistent na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové, od roku 1990 na VOŠ a Vysoké škole tělovýchovy a sportu Palestra.

V roce 2005 navštívil Památník Sachsenhausen. Už v letech 1945–1947 vypracoval evidenci studentů deportovaných 17. listopadu 1939. Tento seznam 1216 studentů za pomoci NPMK rozesílal na vysoké školy a dalším vědeckým institucím.

Čest jeho památce!

Renata Klánová: Prázdninové čtení o školní participaci

· 0 komentářů

Téma participativního rozpočtu může na první pohled vypadat jako záležitost pouze pro dospělé. Opak je ale pravdou! Nezapomínáme ani na názory dětí. Pomocí Pébéčka je učíme se aktivně zapojovat do rozhodování v jejich školách. Na jaře letošního roku jsme realizovali pilotní projekt Pébéčka na střední škole v Hlinsku a rozšířili tak naše portfolio o nabídku pro střední školy. Jak školní participativní rozpočet probíhá? Na to jsme se zeptali Mgr. Helgy Hrabincové, která projekty zajišťuje.

Zdroj: Participace 21, 23. 7. 2019

Jak se liší školní participativní rozpočet od městského?

Princip participativního rozpočtu je stejný. Je vyčleněna určitá finanční částka, o které se rozhoduje, za co ji obyvatelé města a nebo – v našem případě žáci či studenti – utratí. Návrhy nejprve schválí vedení školy (jde o jejich realizovatelnost) a pak o nich celá škola hlasuje. Na rozdíl od města jsme proces ve školách zjednodušili a projekt se tím pádem odehrává rychleji, třeba během 3 týdnů.

Jak takové Pébéčko probíhá?

Proces Pébéčka má sedm fází. V první fázi jsou stanovena pravidla, podle kterých bude Pébéčko na dané škole probíhat. Pravidla určuje vedení školy. Na základních školách má celý proces na starosti pedagog, kterému říkáme koordinátor. Na středních školách se do realizace zapojují mnohem více studenti a pedagog je spíše záštitou a průvodcem celým procesem. V druhé fázi žáci a studenti navrhují své projekty, nejprve za třídy, pak za celou školu. Vedení školy nejlepší navržené projekty zhodnotí po stránce realizovatelnosti a vytvoří seznam projektů, o kterých se bude hlasovat. Tato fáze se jmenuje Schvalování. Následně mají žáci a studenti příležitost své projekty propagovat v rámci kampaně. Ta patří k nejživějším a nejoblíbenějším částem procesu. Po skončení kampaně proběhne hlasování, vyhlášení výsledků a poslední fází je vítězné projekty zrealizovat. Žáci a studenti tak vidí v reálném čase výsledky své aktivity.

Jak se liší Pébéčko na středních a základních školách?

Proces Pébéčka se neliší, co se týče jednotlivých fází a průběhu. Základní rozdíl je v tom, že na středních školách funguje tříčlenný organizační tým, který Pébéčko realizuje. Na základních školách to má na starosti vybraný pedagog. Zároveň proces navrhování projektů i jejich prezentace je na středních školách sofistikovanější a studenti mají možnost se naučit víc. Pébéčko je na každé škole jedinečné. Podstatné je, že si žáci i studenti prožijí celý proces na vlastní kůži a díky tomu pochopí, že svou aktivní účastí mohou život a prostředí okolo sebe ovlivnit. Získají dovednosti, které mohou využít v životě i ve svém budoucím zaměstnání.

Jaké návrhy žáci a studenti obhajují?

Návrhy se ve své podstatě příliš neliší. Obvykle řeší nejpalčivější problémy, které se na škole z pohledu žáků a studentů vyskytují. Může to být neexistence relaxační a odpočinkové zóny, zlepšení prostředí na školních toaletách, nové sportovní vybavení nebo vylepšení odborných učeben. Důležité je, že vedení školy tak vlastně získá zajímavou a důležitou zpětnou vazbu. Dospělí si často myslí, že je potřeba řešit úplně jiné věci, než děti potřebují.

Jak pomáhá Pébéčko ve školách a co si o něm myslí školní koordinátoři?

Na tuto otázku odpovídají koordinátoři podobně: Zapojení žáků do chodu školy zlepšuje celkovou atmosféru ve škole, rozšiřuje dovednosti žáků a studentů o prezentační a argumentační schopnosti a v neposlední řadě je učí základy finanční gramotnosti.

Na co se Váš tým připravuje v nadcházejícím školním roce 2019/2020?

Budeme pokračovat v šíření participativních rozpočtů na základních i středních školách. Naším snem je, aby se do Pébéček zapojily všechny školy v ČR a čekají nás nové zajímavé projekty. V nich budeme kombinovat klasické i upravené participativní rozpočtování a hlasování různými metodami, které jsme si vyzkoušeli v celorepublikovém školním hlasování “Moje škola – Můj hlas”). Rozvíjíme spolupráci s dalšími vzdělávacími programy a organizacemi, komunikujeme se zřizovateli škol, s učiteli nebo studenty, kteří se na nás přímo obracejí.


Učitelé si spíš než na platy stěžují na únavu, upozorňuje Arnošt Veselý

pondělí 19. srpna 2019 · 0 komentářů

Často se diskutuje o velkých změnách, ale pokud se nezmění to, jak učíme v jednotlivých školách, jak přistupujeme ke studentům a jak je vzděláváme, tak se samozřejmě nezmění nic, říká v rozhovoru pro Tiscali.cz profesor Arnošt Veselý. V současnosti vede expertní skupinu ustavenou ministrem školství, která připravuje výchozí dokument ke Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 13. 8. 2019

Z obsáhlého rozhovoru vyjímáme:


Hodně velká různost názorů na vzdělávací politiku

Už teď absolvujete řadu debat a diskuzí s různými dalšími aktéry. Pozorujete i tam větší otevřenost ke změnám, nebo jak ke kterým změnám? Jak vnímáte atmosféru v terénu?

Zabývám se vzdělávací politikou dvacet let, takže mnoho věcí pro mě není překvapivých. Člověk to ví a zná, ale přece jenom, když je úplně v centru dění, některé věci ho opravdu překvapí svojí intenzitou, a to, co člověka zaskočí, je skutečně velká rozmanitost názorů, jakými směry by se vzdělávací politika měla rozvíjet. Neshoda mezi různými aktéry v mnoha ohledech je poměrně vysoká.

Na jedné straně máme relativně progresivní křídlo, které by školství navrhovalo velmi radikálním způsobem změnit, ale pak máme i relativně konzervativní proudy, které by se rády vrátily k tomu, jak to bylo dříve. Takže bych řekl, že obecná shoda tady je nebo se pomalu rodí, zároveň však míra neshody a různost názorů je hodně velká. Ono to vyplývá ještě z jedné věci. Není to jenom otázka hodnot a přesvědčení o tom, co by bylo správné, ale jde také o to, že jednotliví aktéři mají naprosto odlišné zkušenosti.

Díky tomu, že naše vzdělávací soustava je hodně heterogenní, máme například školy, které opravdu bojují o každého studenta a které potřebují studenty. A máme školy, kde je obrovský převis poptávky po studiu, a samozřejmě tyhle školy, jejich ředitelé nebo učitelé mají úplně odlišný pohled na vzdělávání, mají odlišné zkušenosti prostě proto, že něco jiného je učit v nějaké, řekněme, elitní škole, kde je studentů dostatek, a v jiné škole, kde bojujete o každého studenta.

A této různorodosti se podle vás ta strategie musí nějak přizpůsobit?

Je to přesně tak. Dám jiný příklad té různorodosti. Je to třeba role zřizovatelů. Je jich obrovské množství, více než dva a půl tisíce, a každý zřizovatel přistupuje ke svému zřizování úplně odlišným způsobem. Máme tady zřizovatele, kteří se opravdu o své školy velmi pečlivě starají a snaží se.

Jeden zřizovatel například pomáhá ředitelům škol, které zřizuje, třeba při výběru učitelů. Najme si vlastní personální agenturu a hledá jim učitele. Je tam finanční podpora, podpora nepedagogických činností atd. A pak máme samozřejmě celou řadu zřizovatelů, kteří neposkytují vůbec žádnou podporu, naopak školám v podstatě nepomáhají.

Není ambicí strategie také nastavit různorodosti určité mantinely?

Ta tam samozřejmě musí být, musíme se pokusit nastavit základní parametry, mantinely tak, abychom dosáhli určité úrovně jednotnosti, a to hlavně ve výstupech, ani ne v procesech a vstupech. Protože pokud je to pořád garantováno státem, musí tam být garantováno, že každý žák dostává aspoň nějakou úroveň v kvalitě vzdělání, na to, myslím, nemůžeme rezignovat. Ale nastavit například role zřizovatelů je někdy velmi obtížné, protože to opravdu funguje různým způsobem.

Někde hrají velmi významnou roli obce s rozšířenou působností, někde ji třeba tak silnou nehrají. Někde by ředitelé například uvítali, kdyby byli zbaveni některých kompetencí a povinností, a jiným ředitelům to zase velmi vyhovuje. Tím chci říci, že mají odlišnou zkušenost, nejenom odlišné hodnoty.

Dávat do různorodosti systému určitá pravidla vždycky znamená, že když se to pokusíme příliš unifikovat, příliš sjednotit, hrozí, že některým případům, které fungují dobře, ale odlišně od většinového módu, bychom mohli uškodit. Takže bych byl opatrný s příliš velkým sjednocováním, s velkou ambicí říct, že to bude jednotný způsob, jak to budeme dělat všude.

Na druhou stranu nejde nevidět, že rozdíly mezi školami, mezi regiony se pořád zvyšují, a to je věc, na kterou musí vzdělávací politika určitě reagovat. Není možné, abychom měli 14 vzdělávacích systémů, když máme 13 krajů a Prahu. Ty systémy se od sebe začínají velmi vzdalovat…


Kultura zlepšování v každé jednotlivé škole

Do jaké míry vnímáte mezi učiteli určitou zaběhanost v tom, jakým způsobem učí, a důraz na zachování statu quo? I v souvislosti s tím, jak učitelský sbor stárne, je tam logická větší setrvačnost lidí, kteří už mají dlouhou profesní zkušenost a jsou zvyklí si to dělat po svém.

Je to nesmírně různorodé, až se trošku bojím to zobecňovat, protože bezesporu v tom systému je neskutečné množství opravdu úžasných učitelů, kteří učí dobře a ještě neustále přemýšlejí o tom, jak učit lépe. Ale nemůžeme nevidět, že tam je také celá řada učitelů, kteří skutečně svým žákům nepomáhají, když to řeknu takhle skoro eufemisticky, a pak je tady celá řada učitelů, která je někde mezi a potřebuje podporu.

Záleží na konkrétním typu škol, konkrétním regionu, konkrétní škole, takže zobecnění je pak velmi obtížné. To jediné, co můžeme říci, je, že samozřejmě, jak jste připomněl, je teď velmi velký problém s nedostatkem lidí ve všech oborech a týká se to také učitelů. I ředitelé vnímají, že sehnat dobrého učitele nebo skoro jakéhokoli učitele je problém. Takže to, co víme jistě, je, že musíme udělat maximum pro to, aby učitelé, kteří ve školách jsou, v nich zůstali a učili co nejlépe.

Zároveň to znamená, že pokud někdo věří ve velkou obměnu učitelů, tak to není úplně realistické. Je potřeba změnit pedagogické fakulty, aby učily stále lépe, aby připravovaly lépe, ale musíme pracovat s učiteli, které teď minimálně z velké většiny ve školách máme. A jak jste správně naznačil, nejde to změnit ze dne na den. A třeba to není tak zcela nezbytně nutné, možná jsme až příliš pesimističtí ohledně způsobů výuky.

Možná jde také o to, že učitelé nemají podporu, nevěří si. To rovněž víme z některých výzkumů, že nemají pocit, že svoji práci dělají dobře, protože jsou neustále kritizováni, stále nejsou dostatečně finančně ohodnoceni, také v tom máme velký deficit. Takže je to otázka i přístupu. Když je budeme neustále kritizovat a říkat, co všechno dělají špatně a jak špatně učí, rozhodně to není ta správná cesta.

Dnes učitelé snadno mohou nabýt dojmu, že každý je expert na vzdělávání, všichni hovoří o změnách a reformách, vzdělávání je velké téma a učitelé to pak můžou vnímat i jako velký tlak na sebe.

Ano, a potom to hlavně berou tak, že oni ty věci dávno dělají. Rozhodně bych byl rád, aby to byla spolupráce, aby to bylo vzájemné pochopení. Strategie nemůže říkat a nebude říkat 'učíte špatně, učte jinak'. Takhle to není, protože to by byla opravdu velká dehonestace lidí, kteří učí dobře a kteří se snaží, a to by bylo opravdu velmi špatné takhle to vnímat. Takže spíš je to o podpoře, pomoci a vzájemné diskuzi o tom, jak učit lépe, a to zejména na úrovni učitel–učitel.

Co nám rovněž vyplývá z rozhovorů a vůbec ze setkání, které máme, a dalších výzkumů, je – vídám to sám na vysoké škole, taky učím dvacet let – že je strašně málo prostoru pro komunikaci na úrovni učitelů, na sdílení poznatků, zkušeností nad jednotlivými žáky, nad konkrétními výukovými postupy, jak zlepšit výuku konkrétního předmětu.

Myslím si, že je tam velký prostor pro zlepšení a systém by měl podporovat to, když se učitelé spolu baví, že mají uvádějícího učitele. Že když učitel nastupuje, je za to někdo odpovědný, že tady máme metodické kabinety, předmětové komise, které mají nějak fungovat, že tady je kultura zlepšování v každé jednotlivé škole. To jsou věci, které jsou nejzásadnější, ta kultura. To se nedá změnit zákonem nebo strategií, to, že je běžné, že učitelé uvažují, jak učí a jak učit lépe.

Takže myslíte, že to není problém financování nebo jen zčásti, ale je třeba víc myslet na to a podporovat to, že se to může dělat takhle?

Finance je podmínka nutná, nikoliv postačující. Myslím si, že deficit ve financování je obrovský a důsledky jsou evidentní, protože prestiž toho povolání šla dolů. Lidé si to vybírali z jiných důvodů, které byly různé, například to byli opravdu velcí nadšenci. Takže určitě musíme zajistit, aby to bylo dostatečně finančně ohodnoceno, ale když se teď bavíme s učiteli, tak to není ten úplně nejzásadnější problém.

Mnoho učitelů třeba vyjadřuje názor, že s tím počítali, že to do jisté míry je součástí jejich volby. Ostatně, když jde člověk na akademickou půdu, také nepočítá s tím, že bude milionář nebo že si tím vydělá, dělá to z jiných pohnutek, chce dělat něco užitečného, smysluplného.

A samozřejmě, nechce mít pocit, že dělá práci úplně zadarmo a že je využíván, musí mít dostatečný příjem. Ale to, co třeba nyní učitelé říkají, je, že je trápí spíš jiné věci. Opět názory jsou různé, ovšem typicky, když se jich zeptáte, je to na prvním místě únava.

Únava z toho, že je zde jiný typ žáků, je potřeba se připravovat individuálně na jednotlivé hodiny a měnit výukové postupy. Pokud to myslí vážně s výukou, musí přistupovat ke studentům jinak, než to dělali dřív. Stojí to novou přípravu, znamená to celou řadu dalších školení, debaty v rámci kolektivu a pak samozřejmě diskuze s rodiči.

A dá se s tím vůbec něco dělat?

Celá řada problémů, které jsou ve školství, leží mimo školství. To je další věc. Nemůžeme vyřešit problémy, které leží mimo školství, typicky například sociální nerovnosti. Ty jsou z velké části generovány mimo vzdělávací systém a nemůžeme očekávat, že školy všechno vyřeší. Podobně, pokud nám bují byrokracie v celém státě, a obecně si myslím, že administrativní nároky rostou ve všech oblastech, školství není výjimkou.

Když si učitelé, ředitelé stěžují na byrokracii, administrativu, mnoho věcí leží mimo systém. Je to vykazování, které není v rámci rezortu školství, například bezpečnost práce, GDPR atd. Ty nevznikly v rámci rezortu školství, týkají se všech oblastí našeho života, a my z toho nemůžeme vyskočit.

Ředitelé nám říkají, dělejte s tím něco, ale to zcela nejde. Proto jsem realista v tom, co můžeme dokázat, proto nemá cenu slibovat nesmyslné cíle a vize, které budou jenom frustrující. Podle mě je potřeba klást si náročné, avšak realistické cíle, kterých jsme schopni dosáhnout v určitém časovém horizontu.


Druhou část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě

sobota 17. srpna 2019 · 1 komentářů

Ohromující svědectví o vzestupu autoritářství jde hlouběji než novinové titulky a nabízí nám cestu ven ze všeobecné nejistoty.

Na základě velkoryse pojatého výzkumu a prostřednictvím událostí poslední doby v Rusku, na Ukrajině, v USA i v Evropě ukazuje Snyder podstatu hrozícího nebezpečí. Pomáhá porozumět, proč jsou tradiční politické ctnosti prospěšné a kterou z nabízených možností bychom si měli zvolit: rovnost, nebo oligarchii, individualitu, nebo totalitu, pravdu, nebo lež.

Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie.

Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.

Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013).

Ukázka.
Recenze.


Karel Hvížďala: Snyderova Cesta do nesvobody

Zdroj: www.vltava.rozhlas.cz 19. 11. 2018

„Pojmy a postupy cestují z Východu na Západ. To se týká i slova fake, falešný, i slovního spojení Fake News, falešná zpráva.

Takový výraz zní jako americký vynález a Donald Trump si ho přivlastnil, ale ze začátku byl nejčastěji používán v Rusku a na Ukrajině, a to dávno před tím, než ovládl Ameriku. Tento výraz označuje fikci, kterou vydává za žurnalistický text, aby způsobil zmatek při hledání příčin nějaké události, a tím diskredituje žurnalistiku jako takovou.

Politici, kteří touží po věčnosti, nejprve sami rozšiřují falešné zprávy tak dlouho, až uvěří, že všechny ostatní zprávy jsou falešné, což vede k tomu, že za pravdivý považují jen vlastní spektákl. Ruské kampaně, které mezinárodní veřejný prostor zaplavily fikcemi, začaly v roce 2014 na Ukrajině a v roce 2015 se přesunuly do Spojených států, aby v roce 2016 přispěly ke zvolení současného prezidenta. Technika je stále stejná, jen s přibývajícím časem je rafinovanější.“

To jsou slova amerického historika Timothy Snydera z knihy The Road to Unfriedom, Russia, Europe, America, tedy Cesta do nesvobody, Rusko, Evropa, Amerika, kterou tento profesor Yellow University a zaměstnanec Institutu věd o člověku ve Vídni, kde momentálně žije, dedikoval novinářům, hrdinům dnešní doby. V češtině již vyšla jeho předešlá kniha Tyranie.

Tato nová Snyderova kniha má šest kapitol: Individualismus a totalitarismus, Následky a selhání, Integrace nebo impérium, Inovace nebo věčnost, Pravda nebo lež, Rovnost nebo oligarchie.

Esejistická Snyderova kniha velice zevrubně rozebírá nejrůznější ohrožení naší civilizace a řadu pastí, které popisuje, se bezprostředně týkají i nás. Ukazuje třeba na past současné žurnalistiky, která upřednostňuje pouze to, co se odehrává právě teď, což vede k tomu, že ztrácíme schopnost chápat, o co se ve skutečnosti jedná, protože pomíjíme kontext. To má za následek, že je možné s námi snadněji manipulovat.

Podobně ukazuje na past přeceňování trhu, tedy ekonomiky, která je dobrá pro určení cen a pro distribuci zboží, ale tím zároveň upozaďuje liberální demokracii, která je v důsledku systémem názorů a praxe, institucí a chování, a tím udržuje ve společnosti rovnováhu. Snyder říká: Čína má větší růst HDP než třeba Kalifornie, ale to přece neznamená, že se tam žije lépe, jak ví každý myslící člověk. V takové společnosti se rozvírají nůžky mezi občany a oligarchy, což vede k zvyšování pnutí ve společnosti.

Více ZDE.

Marcela Petráková: Studijní stáž ve francouzském Toulouse

pátek 16. srpna 2019 · 0 komentářů

Začátkem letošních letních prázdnin jsem měla možnost zúčastnit se zahraniční studijní stáže pod záštitou Národního institutu dalšího vzdělávání (NIDV) a Ministerstva zahraničních věcí. Spolu s dvanácti pedagogy a řediteli škol z různých koutů České republiky se stalo naší cílovou destinací město Toulouse na jihu Francie.

Hlavním tématem našeho týdenního školení bylo Globální rozvojové vzdělávání – trvale udržitelný rozvoj. Kromě řady workshopů, přednášek a diskusí jsme měli možnost nahlédnout do prostorů místních vzdělávacích institucí (Lycée Hélène Boucher, Collège Berthelot nebo Lycée Pierre de Fermat) a vytvořit si tak srovnání se vzdělávacím systémem a edukačním prostředím u nás.

Osobně mě zaujalo samotné výběrové řízení pedagogů do škol, které zde probíhá na státní úrovni na základě osobního portfolia a pohovorů k prokázání kompetencí. Následně je pak učitel přiřazen na školu v různých oblastech Francie, což ve většině případů znamená stěhování se za prací.

Další neznámou pro mě byla skladba pedagogických a nepedagogických pracovníků, která je zde obohacena o zdravotníky a zaměstnance zajišťující dozor o přestávkách a během stravování.

Velmi pozitivně hodnotím celkový ekologický přístup jednotlivých škol, kdy například ve školních jídelnách funguje samoobslužný výběr jídla. Žáci mají možnost nabrat si tolik jídla, kolik ve skutečnosti sní, aby nedocházelo ke vzniku zbytečného odpadu. Stejně tak řada škol využívá dešťovou vodu k zalévání školních pozemků nebo splachování toalet.

V neposlední řadě chci zmínit zákaz používání mobilních telefonů během celého vyučování.

Závěrem bych chtěla velmi poděkovat všem, kteří se podíleli na uskutečnění této studijní cesty do zahraničí. Věřím, že veškeré poznatky získané během stáže se pro všechny zúčastněné stanou velkou zkušeností a inspirací v pedagogické profesi.



Učitelé informatiky upozorňují na závazky, které Strategie digitálního vzdělávání dosud nenaplnila

čtvrtek 15. srpna 2019 · 1 komentářů

V digitálním vzdělávání nám stále ujíždí vlak. Hrozí, že naše děti nebudou schopné ostatním na pracovním trhu konkurovat

Zdroj: Tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 12. 6. 2019

V listopadu 2014 vláda schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která má naše děti připravit na to, aby byli schopné konkurovat na evropském i globálním pracovním trhu. Podle Jednoty školských informatiků, která naplnění strategie vyhodnocuje, s žádným výrazným posunem v digitálním vzdělávání počítat nemůžeme. Není totiž stále jasné, jak se budou učitelé s digitálními technologiemi seznamovat či jak bude nové pojetí informatiky ve školách zavedeno.

Když vláda v roce 2014 schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020 (dále SDV), vypadalo to jako velká příležitost. Na rozdíl od jiných resortů či reforem novou strategii vítali samotní učitelé a vyjádřili jí podporu. Jednota školských informatiků proto naplňování strategie vyhodnocuje a svůj monitoring zveřejňuje na webu http://digivzdelavani.jsi.cz. Naposledy učitelé vyhodnotili naplňování SDV letos v květnu. Výsledek ale není pozitivní.

„Dobrou zprávou je, že máme nové pojetí informatiky, které se nyní pilotuje na stovce českých škol a vzniká síť krajských ICT metodiků. Není ale vůbec jasné, jak se budou proškolovat desetitisíce učitelů, jak budeme rozvíjet informatické myšlení ve školách a neřešíme profesní rozvoj ředitelů a zřizovatelů škol,” říká předseda Jednoty školních informatiků Daniel Lessner. To nejdůležitější ovšem je, že vedení škol ani zřizovatelé nemohou využít dlouhodobě udržitelné financování digitální infrastruktury škol. „Minimální standard kvality ICT infrastruktury splňuje jen desetina škol. Děti i učitelé pracují na starých zařízeních a školy často nemají prostředky ani na zajištění správy sítě,” dodává.

„Promeškáváme další příležitost, jak zlepšit vzdělávání. Ukazuje se, že strategie psát umíme, ale neumíme je naplňovat. K naplnění strategie se sice zavázala vláda, ale plnění opět pokulhává. Pokud nebudeme plnit ani závazky, které si dáváme sami, náš vzdělávací systém se nikam nepohne,” dodává Tamara Kováčová, která v EDUin koordinuje projekt Otevřené vzdělávání.


Hodnocení Jednoty školských informatiků k 17. 5. 2019

autor: Daniel Lessner

Čtěte ZDE.

Nikola Šedinová Slabáková: Lidová píseň v hudební výchově primárního vzdělávání

středa 14. srpna 2019 · 0 komentářů

Hlavní otázka tohoto příspěvku zní: „Jak správně zpívat a uplatnit lidovou/národní píseň ve vyučování hudební výchovy na primárním stupni vzdělávání?“

K tématu diskutuji tři stěžejní body
– lidová píseň jako součást kulturního dědictví předávaného generacemi
– složka hlasové výchovy
– poetika a hudebnost pro interpreta či posluchače

V rámci své pedagogické praxe v primárním, sekundárním i terciárním vzdělávání v oboru hudební výchovy jsem se rozhodla ve výuce aplikovat znalosti, které mi předali mí hlasoví pedagogové během univerzitního studia v ČR i zahraničí a které jsem získala pěveckou činností. Smyslem hudby je vnímat krásu, vracet se k ní. V případě vyučování to znamená, že děti kromě toho, že chápou zpěv jako něco, co ke všeobecnému vzdělání patří, je ideálním stavem, pokud je zpívání i baví a věnují se mu bez nucení.

Chci se zabývat otázkami, zda, proč a jak lidovou píseň v hodinách hudební výchovy zařadit, jak ji uchopit. Co je vlastně lidová hudba? Slovy Leonarda Bernsteina: „Nám vypráví o povaze národa, budeme vždy něco vědět o své vlasti, když známe její písně. Občas tyto písně nechají pocítit klima dané země, někdy něco vyprávějí o její krajině nebo pojednávají o tom, co lidé daného území dělají. Velmi podstatné ale je, že lidové písně v rytmu, akcentech, tempu, vůbec svým charakterem předkládají, jak lidé dané oblasti mluví. To znamená, že jejich řeč – obzvláště ta v jejich básních, se promění do not hudby, a konečně vstupují tyto rytmy řeči a zvláštnosti lidové hudby do klasické hudby, do opery nebo koncertní hudby daného národa. Proto zní Čajkovskij rusky, Verdi italsky a Gershwin americky.“

Nakolik se může někomu zdát rigidní, když v nabídce různorodé vokální hudby by měl žák sáhnout či dostat předestřenu lidovou píseň, pak se domnívám, že je to stěžejní prvek kulturního dědictví a maximálně možná přínosná volba pro hlasovou kulturu dítěte či mladého člověka. Je to právě lidová píseň, u které dítě vnímá libozvučnost a textovou složku. V ideálním případě dítěti zpívá již maminka, jistě se však s písní setká v mateřské škole. Právě ona hudební a dějová složka činí pro dítě zpěv písně poutavým, často jsou při jejím nácviku přidávány i pohybové prvky či pantomima.

Dle mých zkušeností mohu říci, že národní píseň používám ve výuce velmi často, je pro mě základem hudebního vzdělávání, zejména v preprimárním a primárním období. Dítě spontánně přijímá přirozený nápěvek prošlý zkušenostmi generací, krátká, snadná často ABA forma, a většinou líbivá melodie mu utkví v paměti, opakováním stále více přemýšlí nad obsahem textu, který také správně vyslovuje.

Právě výslovnost často zvukomalebných textů lidových písní je zásadní součástí hlasové výuky v rámci hodin hudební výchovy. Tak, jak se dítě učí recitovat básničku, bezchybně, zvučně, intonačně správně, podobně jsou nutná pravidla k interpretaci písně, jejichž osvojení nejen že dítěti přináší pozitivní aspekt do řečového vývoje, ale současně si uvědomuje souladnost řeči, učí se srozumitelně mluvit, být slyšen, komplexně se zdokonaluje v interpretaci. Tyto rétorické vlastnosti se pak za celý život mnohokrát vybaví během zkoušek ve školním věku, v osobním životě, zaměstnání, v situacích pohovorů, jednání, umělecké činnosti.


Jak píseň zpívat, aby přinesla tyto požadované efekty?

– Při přednesu písně je nutné správně vyslovovat. Čteme li dětem správně pohádky, ještě v dospělosti si vzpomenou na tón hlasu, spisovný jazyk, artikulaci, ale i na úsměv při čtení textu. Nikterak se vokální projev v tomto aspektu neliší od mluveného, v přípravné fázi klademe důraz na precizní výslovnost konsonantů, protože pokud se tak nestane, přidáním vokálů je při zpěvu text špatně srozumitelný. Děti navíc mají tímto způsobem zafixovánu potřebu správné výslovnosti, což uplatní v mluveném textu. Sama jsem správnou výslovností při nácviku písně úspěšně pracovala i s dětmi s logopedickými poruchami na primárním a sekundárním stupni vzdělávání.

– Smysl textu. Je důležité při prvotním seznámení s písní vědět, o čem zpívám. Zda je text veselý, smutný, k jaké příležitosti. Obsah textu se odráží v hudbě, což uplatníme zvláště v preprimárním a primárním vzdělávání, kde se text často doprovází pohybem či pantomimou.

– Správný dech. Děti většinou od svých pedagogů vědí, že se dýchá do břicha. Už méně z nich je schopno oblast bránice lokalizovat a ještě méně správný dech předvést. Brániční opora opět souvisí se správnou výslovností, je li souhláska správně vyslovena, děti pohyb bránice ucítí a vyzkouší si tak žádoucí dechovou oporu. Pro ty, jimž výslovnost činí potíže vyzkoušíme nejprve hlasová cvičení typu „ssss…“, kde je rovněž možno vnímat, jak tělo reaguje na nádech a výdech.

– Intonace. Zpívání čistě je samozřejmou podmínkou přednesu vokální skladby. Souvisí opět se správnou výslovností. Pokud není tón dostatečně podepřen dechem, je intonace chybná.

– Zajímavý hudební doprovod. Dle mých zkušeností děti velmi pozitivně reagují na prokomponovaný hudební doprovod, ne jen akordický. Zpíváme-li písně např. ze sbírky F. Sládka Náš poklad, je u zpěvu větší odezva než s akordickým doprovodem obdobných písní. S tím souvisí hráčská vyspělost pedagoga. Neznamená to však, že hra melodické linky s akordy není dostatečná. Lze využít i předvolený nástrojový doprovod na elektrickém klavíru, který je pro děti také působivý.

Dovolím si tvrdit z průběhu své praxe ve výuce hudební výchovy, že děti chtějí zpívat lidové písně a není to nic, na co by mělo být nazíráno s hávem opovržení, nemodernosti. Tyto písně zpívají jak děti na prvním stupni, tak žáci gymnázia. V rámci primárního vzdělávání jsem se věnovala vlivu lidové písně na všeobecný rozvoj dítěte a z tohoto hlediska konstatuji, že v hodině hudební výchovy děti i při prvotním sekání s pro ně novou lidovou písní na ni reagovaly aktivním zájmem.

Na základě mých poznatků mohu říci, že děti preprimárního i primárního stupně vzdělávání lidové písně nezřídka preferují před umělými písněmi populárního žánru. S tímto repertoárem vystupujeme a získáváme tak zpětnou vazbu v podobě radosti posluchačů, která umocňuje naši. Děti mají díky zpěvu lidové hudby výbornou průpravu pro mluvní projev, recitaci a znalost kulturního dědictví, nářečí různých oblastí a obsahů souvisejících s různými typy slavností, prací v průběhu kalendářního roku, běhu života.

MgA. Nikola Šedinová Slabáková, Ph. D. , Katedra primárního vzdělávání fakulty Přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci

Zajistí ministerstva včas, aby všechny materiály podpořené z veřejných peněz byly zveřejněny pod otevřenou licencí?

pondělí 12. srpna 2019 · 0 komentářů

Z materiálů jako jsou brožury, slovníky, mapy apod., které vznikly za podpory veřejných grantů a fondů, by měli mít užitek všichni, ne pouze příjemci dotací. Ministerstva školství a sociálních věcí se proto zavázala, že podmínkou bude pro příjemce souhlas se zveřejněním všech výstupů pod veřejnou licencí, aby kdokoliv další mohl materiály používat, upravovat a pak následně šířit.


Zdroj: Tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 7. 8. 2019

Ukázkovým příkladem, kdy místo vzdělávání stát zafinancoval pouze komerční aktivity, je projekt Angličtina a němčina pro strojaře opavské firmy Open Agency, která inkasovala od daňových poplatníků skoro dva a půl milionu korun. Firma ovšem učebnici odmítla zveřejnit a ukázalo se, že příjemci evropských peněz nejsou nuceni vzniklé výstupy zveřejňovat. Sdílení vzniklých materiálů závisí jen na jejich dobré vůli.

Ministerstvo školství a Ministerstvo práce a sociálních věcí se v Akčním plánu pro otevřené vládnutí zavázaly „zajistit uveřejňování digitálních obsahů nejrůznějšího charakteru, které jsou podpořeny z veřejných prostředků, pod otevřenou licencí Creative Commons (příp. jinou), a tím k nim zjednodušit přístup a umožnit jejich úpravy a sdílení všem aktérům ve vzdělávání". Prakticky to znamená, že Angličtinu a němčinu pro strojaře by mohly používat firmy, které připravují své zaměstnance na stáže či práci v zahraničí.

Akční plán pro období 2018 až 2020 je součástí protikorupčních opatření, proto jej spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Podle monitoringu jsou však dosavadní postupy ministerstev velmi minimalistické. Ministerstvo školství sice s příjemci dotací podepsalo smlouvu o zveřejňování výstupů pod veřejnou licencí dokonce ještě před samotným závazkem, ale učinilo tak jen pro jeden typ projektů (OP VVV).

„Ministerstvo práce a sociálních věcí naplňuje svůj závazek ve strategii, ale zatím nevidíme žádný konkrétní krok, který by vedl k reálnému opatření, který o systémové podpoře otevřenosti mluví,” říká Tamara Kováčová, které vede v EDUinu projekt Otevřené vzdělávání. Jako první drobnou vlaštovku alespoň MPSV podpořilo návrh, aby Rada hospodářské a sociální dohody (tzv. tripartita) v roce 2020 zveřejňovala analytické, vzdělávací a další relevantní materiály pod otevřenou licencí Creative Commons.

Bylo by užitečné vědět, jak chtějí ministerstva v naplňování svých závazků postupovat. „Obě ministerstva by měla například představit seznam svých dotačních programů s doplněným harmonogramem, do kdy se v následujících dvanácti měsících do podmínek pro žadatele do každého dotačního programu propíše požadavek na otevřenost materiálů. Jde o významný krok k tomu, aby se s veřejnými prostředky nakládalo hospodárně,” dodává Kováčová.

Kontakt:
Tamara Kováčová, EDUin, Aliance pro otevřené vzdělávání
E-mail: tamara.kovacova@eduin.cz
Tel.: 603 942 437

Co si můžete (konečně) přečíst v Učitelských listech

sobota 10. srpna 2019 · 0 komentářů

Prázdniny se překulily přes polovinu, možná už nastal čas na čtení, které jste v běžném školním shonu nestihli. Na webu Učitelských listů jsme pro vás nashromáždili opravdu hodně inspirace. A hodláme v tom pokračovat. Snad je to pro vás užitečné.

Přes dvě stě příspěvků o vyučování

například

Steve Hughes: Jak správně učit děti. Rozhovor s neuropsychologem

Tajemství nejlepších škol je probádané: učí efektivně

Martin Macháček: Co by mělo být základem základního vzdělávání


Přes osm desítek článků o inovativním vzdělávání

například

Umazané, ale šťastné. Děti z lesní školky žijí jako indiáni

Venkovská škola, kde vám otevře dítě a volně se tam povalují pilky. „Děti nejsou hloupé. Dávají na sebe pozor,“ říká ředitelka

Iva Málková: Chybovat se smí

František Tichý: Zkoušení před tabulí u nás vůbec neprobíhá

Peter Gray: Co kdybychom základní medicínský princip uplatnili ve školství?

9 věcí, které ovlivní budoucnost vzdělávání. Jak budeme učit za dvacet let?


Dvě stě dvacet článků na téma profese učitele

například

Skromné sny učitele odvedle anebo co by mi pomohlo, abych mohl učit, jak bych chtěl

Robert Čapek: Statečné srdce

Tajný učitel: Zápisky ze střední

Na konci školního roku vás vyrazí


Skoro pět set tipů na odbornou literaturu pro učitele různých stupňů

a další a další témata...

Cíl splněn – jsem absolvent. Ale co dál?

pátek 9. srpna 2019 · 0 komentářů

V průběhu studií je všechno tak nějak jasné. Alespoň zhruba. Je jasné, že po zimním semestru následuje zkouškové, poté je letní semestr, pak zase zkouškové, takhle několikrát dokola, poté bakalářka (či diplomka) a státnice. V mezičase nějaké brigády, nezapomenutelné párty a kámoši… No jo, ale co dělat po tom, co dokončíme školu?

Zdroj: Lucie Džurdženiková, www.studenta.cz 17. 6. 2019

S koncem vysoké školy (ať už úspěšným nebo neúspěšným) končí i náš velký životní cíl (a s tím taky program). Co dál? Určit si nový cíl? Osamostatnit se, založit rodinu, cestovat, najít si práci, nebo se věnovat tomu, na co doteď nebyl čas a pořád si užívat výhod levného mamahotelu? Všechny možnosti jsou správné. Pokud je to to, po čem vaše srdce prahne, měli byste to dělat. Zcela zásadní je neustrnout na místě a myslet si, že celý svět čeká jenom na vás a příležitosti budou přicházet tak nějak samy a život vám sám ukáže, co máte dělat. Většinou neukáže.

Je velice důležité zjistit, co je to, po čem prahnete – abyste se nenechali jen tak unášet a za dvacet let se neprobudili vedle někoho, koho nemáte rádi a nechystali se do práce, kterou nesnášíte a ani v ní nevyděláváte dostatek peněz na to, abyste si mohli dovolit život, o kterém jste vždycky snili. Takže jak na to? Máme pro vás pár tipů.


1. Co vás baví tak, že byste to dělali i zadarmo?

Co vás dokáže naprosto pohltit tak, že se dostanete do flow, zapomínáte na prostor i čas, netušíte, co se kolem vás děje a nevnímáte okolí? Zjišťujete si o tom ve svém volném čase stále nové a nové informace a posouváte se dál? Může to být cokoli. Čtení, psaní, kreslení křídou na chodník, hry s dětmi, natáčení videí nebo třeba plavání. Ne, nic není hloupé. Ne, nejde teď o to, jestli se tím (podle vás) dá vydělat, nebo ne. Může vás naprosto naplňovat i představa spokojené rodiny a hodiny strávené hrou na schovávanou nebo s míčem. Takže co?


2. Koho obdivujete, jaké osobnosti jsou pro vás vzorem?

Zkuste si je sepsat a napsat si k nim charakteristiky, které obdivujete. Nemusí to nutně souviset s tématem či oblastí jejich práce. Můžete obdivovat fyzika pro jeho urputnost a perfektní zaměření na cíl. Nebo třeba spisovatele pro jeho dokonalou schopnost sloučit spokojenou rodinu a fungující práci.


3. Co vám jde tak nějak samo?

Když se do toho dáte, je až překvapivé, jak snadné to je a jak rychle dosahujete výsledků. Ne, nedokážou to stejně všichni. Znamená to, že jste v tom jedineční.

Sepište si všechny tři oblasti – v čem se vám protly? Objevují se tam spíše profesní nebo rodinné charakteristiky? Anebo obojí? Běžte si za tím, nikdo jiný to za vás neudělá.

A pamatujte – v životě už nejdou tři pokusy, jako to bylo u zkoušek. Máte jenom jeden pokus, tak ať stojí za to!

Tajný učitel: Skupinová práce – učitel vs. student

středa 7. srpna 2019 · 1 komentářů

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se, co a jak, a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Zdroj: blog autora 25. 6. 2019

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.


Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal…).


Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.


Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Jak dál po neúspěšných přijímačkách na vysokou školu?

pondělí 5. srpna 2019 · 0 komentářů

V posledních letech se přijímacích zkoušek na vysoké školy účastní kolem devadesáti tisíc studentů. Vloni v nich neuspělo a nikam se nedostalo zhruba patnáct tisíc přihlášených, letos se dají očekávat podobná čísla. Jste v takové situaci i vy? Pokud ano, jaké máte možnosti? Na následujících řádcích vám poradí odbornice na vzdělávání a akademická ředitelka společnosti Tutor Miluše Vondráková.


Pomaturitní studium jazyků

Pokud se pro něj rozhodnete, celý školní rok od září až do června se budete věnovat zevrubnému studiu jednoho vybraného jazyka. Toto studium často mívá časovou dotaci dvacet hodin týdně (dopolední či odpolední kurzy), což je i minimální hranice pro udržení si statusu studenta. Je velkou výhodou si tento status zachovat, protože pak nemusíte platit zdravotní a sociální pojištění, udržíte si nárok na různé slevy a podobně. Podmínkou ovšem je, abyste v předešlém akademickém roce ukončili střední školu maturitou. Na konci pomaturitního studia jazyků obdržíte certifikát, případně i složíte vybranou jazykovou zkoušku, například FCE nebo CAE podle pokročilosti.


Nultý ročník vysoké školy

Pokud sníte o prestižním oboru, kam je těžké se dostat, a letos jste neuspěli, vaše šance může zvýšit nultý ročník daného oboru, například medicíny, práv nebo humanitních studií. Čekají vás dva semestry, kde se budete věnovat jednak základům daného oboru, jednak často i cílené přípravě na přijímací zkoušky. Cena se pohybuje cca od dvaceti do padesáti tisíc korun. Ne všechny nulté ročníky vám zároveň garantují i status studenta. Chytrou volbou tak může být kombinace obojího, například dopoledne chodit na angličtinu, odpoledne pak třeba pilovat chemii, biologii a fyziku v nultém ročníku medicíny.


Druhé a třetí kolo na veřejných VŠ

Některé hlavně menší veřejné vysoké školy vypisují během léta druhé, někdy i třetí kolo přijímacího řízení. Samozřejmě nemůžete čekat, že se zde objeví nejatraktivnější obory, ty byly již dávno naplněny během prvního kola. Jde spíše o minoritní studijní zaměření, na která se nepodařilo přilákat dostatek studentů.


Soukromá VŠ / VOŠ

Další možností je zvážit studium na soukromé škole. Tam je možné se přihlásit do konce srpna, u řady z nich až do konce září. Ovšem například na pražských soukromých vysokých školách za akademický rok zaplatíte i mezi padesáti a šedesáti tisíci korun. Levnější alternativou mohou být vyšší odborné školy, z nichž některé o prázdninách a v září také pořádají další kola přijímacího řízení.


Pracovní uplatnění

K zahození nemusí být ani využít čas k získávání pracovních zkušeností. Pokud si najdete brigádu například na každý všední den na několik hodin, lze ji zkombinovat s pomaturitním studiem jazyků nebo s nultým ročníkem. Pokud sníte o některém velmi žádaném oboru a letos to nevyšlo, je namístě uvažovat o roční praxi v oboru, než to budete zkoušet znova. Velmi vám taková odborná praxe pomůže například na psychologii, kam se obvykle dostane jen každý patnáctý uchazeč a v ústním kole hraje motivace a dosavadní odborné aktivity důležitou roli. Nebo si najděte práci na plný úvazek, ale pak se vám bude zpět ke studiu vracet už těžko. Zvážit také můžete rozjezd nějakého menšího podnikatelského projektu, který by šlo do budoucna skloubit se studiem.


Rok v zahraničí

V řadě zemí, například v USA, jsou populární tzv. „Gap Programs“, tedy dát si mezi střední a vysokou školou rok pauzu. Ten rok se dá strávit například brigádou v zahraničí kombinovanou s cestováním. Nebo na nějakém zahraničním projektu neziskové organizace. Nevýhodou je, že školní a maturitní znalosti za rok z hlavy částečně vyprchají, což vás může znevýhodnit příští rok u přijímaček.


_____________________

Tutor, s. r. o.: je součástí největší české vzdělávací skupiny EDUA Group. Zaměřuje se na vzdělávací expertizu, metodiku a na pořádání přípravných kurzů k maturitě, k přijímacím zkouškám na střední a vysoké školy a na pomaturitní jazykové studium.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger