Ludmila Trapková: Staré rodinné struktury se rozpadají, nové se teprve hledají

úterý 10. září 2019 ·

V dnešních rodinách existují procesy a síly, jež se odehrávají i ve větších společenských celcích. Všude se hranice, i rodiny, buď samy rozpadají, nebo je někdo úmyslně destruuje. Mizí odlišování vnitřního od vnějšího prostředí rodiny, ztrácejí se rituály, jež udržovaly a chránily rodinné hranice.

Zdroj: Česká pozice.lidovky.cz 5. 7. 2019

Rodina je bio-psycho-sociální organismus, který je a musí být jako každý živý ohraničený. Hranice rodiny rozhoduje o jejím bytí a nebytí, její kvalita o zdraví a nemoci dětí i dospělých. Vyvíjí se už od buňky, pro život má zásadní význam, je výběrově polopropustná a zprostředkovává interakci s prostředím.

Sama o sobě je orgánem, který na hraničních přechodech rozhoduje, co přijme a co vyloučí, aby si organismus zachoval integritu a měl dostatečně stabilní podmínky pro zrání k dospělé identitě. Signály z okolí se na hranici překládají do vnitřního jazyka a zpět vycházejí jiné, určené příjemcům. V lidském společenství jsme si navzájem prostředím.

Kromě vnější hranice existují v rodině i vnitřní hranice, které garantují vývoj ke stále větší diferencovanosti a zrání. Taková je například generační hranice mezi dětmi a dospělými. Ne všechno, co se děje mezi dospělými patří dětem, a naopak, i děti se učí vytvářet vlastní identitu a v dospívání se začínají samy rozhodovat, co chtějí ještě sdílet s rodiči. Hranice mezi námi a v nás dávají životu, ať je jakýkoli, smysl a řád. Některé vyjednáváme, jiné nikoli, protože se do nich rodíme.


Chaos

Narušení rodinné hranice ohrožuje integritu, zpochybňuje identitu jejích členů. Ztrátou hranic vzniká chaos, rodinný organismus, v jehož zárodečném jádru vzniká nová generace, se rozpadá. Protože se podobný děj odehrává i na vývojových prazích, není snadné odlišit vývojovou krizi od destrukce. V obou případech se totiž hranice rozrušují, rodina prožívá ohrožení, ale také naději, že má dost sil práh překonat a vystavět nové hranice, lépe vyhovující další vývojové fázi života.

Narušení rodinné hranice ohrožuje integritu, zpochybňuje identitu jejích členů. Ztrátou hranic vzniká chaos, rodinný organismus, v jehož zárodečném jádru vzniká nová generace, se rozpadá. Protože se podobný děj odehrává i na vývojových prazích, není snadné odlišit vývojovou krizi od destrukce.

To se děje například při oddělování dospívajícího od rodičů a přípravy na založení nové rodiny, ve které se bude rodit další generace. Na vývojových prazích se vždy perou antagonistické síly – konzervativní zdroje z minulosti s liberálními tendencemi do budoucna. Destrukce nastává, když se proces zastaví a nebezpečně dlouho stagnuje kvůli převaze konzervativních tendencí. To pak mají některé vývojové krize rodiny podobně jako při porodu zraněné, poškozené, chronicky nemocné a bohužel i mrtvé.

Vývojové úkoly rodiny jsou po staletí stejné, vývojová psychologie dítěte se také nemění každých čtyřicet padesát let podle politických poměrů. Kolektivní nevědomí a společenský kontext se však generaci od generace vyvíjí a mění. Ve hře není jen genetika, ale i epigenetika, záleží nejen na vrozených dispozicích, ale i na množství a kvalitě výživy a podnětů zvenku.

Nejprve přes stěnu matčiny dělohy, po porodu se stejné zákonitosti opakují díky psychosociální hranici rodiny, kterou střeží rodiče rozdílní stejně jako pravá a levá ruka, plus minus pól, mezi kterými proudí životní energie. To, co se dítě naučí za svého života, „přejde mu tak do krve“, že to bude jako dospělý, když si nedá pozor, přenášet do další generace v podobě rodinných a transgeneračních vzorců chování. Ten, kdo například nezažil úplnou rodinu, nebude mu samozřejmostí.


Oslabování hlavní funkce

Žijeme v době, ve které fascinovaně, s obavami, nebo střízlivě přihlížíme globalizaci světa. Kam se podíváme, se hranice rozmělňují, nejsou respektovány, rozpadají se, a nejen geopolitické, o které se vždy bojovalo. Stírají se také hranice mezi generacemi, mezi mužstvím a ženstvím, nerespektují se biologické rozdíly mezi mateřstvím a otcovstvím, popírá se rozdíl mezi vlastním a náhradním rodičovstvím pro děti. V morálce se znehodnocuje pravda a lež nevadí tolik jako dříve.

Mizí odlišování vnitřního od vnějšího prostředí rodiny, ztrácejí se rituály, které udržovaly a chránily rodinné hranice společenskou úmluvou. Termínem stereotyp se jednostranně označuje to, co je třeba zrušit, překonat, nahradit. Dává se přednost názoru před vzdělaností, znalostmi a zkušeností.

Rodinné sítě jsou stále složitější a hlavní funkce rodiny přivádět na svět a dobře vychovávat děti až k dospělosti slábne. Západní společnost vymírá. Zdá se, že výdej sil stoupá a koordinace rodičů, partnerů, partnerek a dětí je stále chaotičtější.

Zapomíná se, že stereotyp je také výsledkem procesu, ve kterém se organismus učí šetrnému hospodaření silami, jak si může všimnout každý sportovec. Nebo když jsme se učili na konci prvního roku života chodit. Také když jsme se učili psát. Nejprve jsme chaoticky zapojovali celé tělo, než jsme se naučili koordinovat jen nezbytné funkce. Pohyby profesionálů, tanečnice nebo číšníka, jsou také výsledkem sebeomezování k co nejjednoduššímu funkčnímu pohybu za co nejmenší energetický výdej.

Důsledky na dětech se projevují nárůstem transgeneračních dluhů. Uvádí se, že jedna pětina žen u nás nebude mít děti, jen se neví, zda proto, že nemohou, nebo nechtějí. Jak se na tomto „trendu“ podílí přehnané tažení proti stereotypům? Na přeučování nevýhodného stereotypu potřebujeme víc úsilí než naučit se napoprvé dobrému návyku. Kdo však dnes určí, který stereotyp máme udržovat, chránit a dětem předávat jako přirozené věno, a který nahradit jiným?


Soudržnost

Podle francouzského sociologa Gillese Lipovetského začala na přelomu tisíciletí etiku povinnosti nahrazovat etika odpovědnosti. Pokud se staré stereotypy přežily, záleží nyní víc na rodině samotné, zda udrží soudržnost pouze zevnitř bez ohledu na lákadla a společenský kontext doby. To nejspíš dokážou jen zralí, od rodičů odpoutaní dospělí nezatížení velkými vývojovými dluhy, ti, kterým bezpečí a význam rodinných pout „přešlo do krve“.

Roste však počet mladých rodičů, kteří rodinnou stabilitu nikdy nezažili, dokonce ani ve svém okolí, a marně nějakou alespoň k napodobení vyhlížejí. Se šrámy, které se jim dodnes nezahojily, se přicházejí rodinných terapeutů zeptat, jak se to dělá, aby podobná traumata nezpůsobili svým dětem…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger