Učitelé na sociálních sítích 7. Pavel Hodál

úterý 17. prosince 2019 ·

Ahoj, jmenuji se Pavel Hodál a už 19 let přemýšlím nad tím, co učit a jak to učit. Řešil jsem to jako žák, později jako student a nyní jako učitel. Je to podle mě nekonečný proces. A díky tomu, že je nekonečný, mě stále ještě i po těch mnoha letech baví.

Zdroj: Blog Tajný učitel 5. 11. 2019

Představení

Někdy před osmi lety jsem si omylem smazal z disku všechny přípravy, prezentace, písemky. Prostě vše. Celý můj dosavadní učitelský život odešel do virtuálního koše.

Ano, mohl jsem si vše obnovit ze zálohy. Ale neudělal jsem to a bylo to jedno z nejlepších profesních rozhodnutí. Byla to ideální příležitost začít znovu a jinak. Podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Takže bych mohl říct, že mým životním krédem je “učitelský vývoj, změna, nové podněty”.

Když už se tu tak představuji, musím zmínit i druhé mé důležité heslo. Tvrdím, že pracuji doma a bavím se v práci. Více či méně se mi to daří. Někdy je více té zábavy a jindy zase práce a povinností. V obou oblastech. Učitel je jen člověk jako každý jiný. Proto je velmi důležité vybalancovat osobní a pracovní život. Najít určitou rovnováhu.

Myslím, že třetím bodem, který mě charakterizuje, je cestování. Kdysi dávno jsem ještě jako student objel Evropu a pak se vydal do Indie. Prostě jsme v Brně sedli na autobus a po deseti dnech a mnoha busech, vlacích a taxících překročili indickou hranici. Takovou cestu po zemi jsem pak absolvoval ještě dvakrát. Indie mě chytala a už nepustila. Létal jsem tam každý rok. Následovalo přerušení práce a téměř dvouletá cesta kolem světa. Od té doby jezdím jen do Indie. Příští prázdniny už to bude 25 let.

Baví mě i publikování na webu. Na svých stránkách https://www.tybrdo.cz/ píšu o tom, co se mi osvědčilo ve škole a také sepisuji tipy, zážitky a návody pro cestování po Indii. Někdy mám víc náladu psát o Indii a jindy zase o výuce a školství. To je dost šílený mix. Ale rozdělovat to nechci.

Jaké bylo tvoje očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Očekávání? Je to už dlouho, moc si nevzpomínám. Ale troufám si říct, že asi žádná. Já nastoupil do školství po roce práce v soukromém sektoru a po téměř dvouleté a úžasně svobodné cestě kolem světa.

Ve škole jsem tedy začal totálně odpočatý a s nadhledem. Nebyl jsem typický student hned po státnicích. Ta chuť něco tvořit, dělat, učit… byla po dlouhém „cestovatelském nicnedělání” tak silná, že přehlušila všechny ostatní negativa. Šel jsem tehdy oproti soukromé sféře s platem o polovinu dolů a ocitl se okamžitě na hraně materiálního přežití. Čekal jsem to, ale bylo to těžší než jsem si kdy dokázal představit. Za garsonku v Brně se v té době platily 4 tisíce a mně na účet přišlo 5 700 Kč čistého.

Překvapilo mě tehdy složení učitelského sboru. Většinu tvořily důchodkyně a nebo učitelky těsně před důchodem. Muži žádní. Tomu bohužel také odpovídala témata hovorů ve sborovně, způsob komunikace s žáky, celková energie a nastavení školy. Nebylo to vždy příjemné. Pozitivní ostrůvky tu ale existovaly. Mladé kolegyně byly ve velké menšině, ale přeci jen se jich tu pár vyskytovalo. Jednu z nich jsem si pak vzal za manželku. Občas vtipkuji, že v tom davu důchodkyň vlastně neměla konkurenci.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Ideální hodina je taková, která má přesah. Neskončí zvoněním a hranicí jednoho předmětu. Když se mi podaří propojit přírodopis, zeměpis, chemii, článek z internetu, který četli, nebo třeba televizní dokument. Když se v očích žáka objeví takové to “AHA”.

Mně v tu chvíli stačí jeden takový žák ze třídy. Občas se totiž stane, že ten “aha” okamžik přijde u ostatních se zpožděním. Dříve nebo později ale přijde. Já jako učitel u toho už možná nebudu, ale věřím, že ten okamžik nastane.

Jedna žákyně mi poslala po prázdninách pohled z cest. Píše v něm doslova: “Drahý pane učiteli, posílám pozdrav z rozhraní dvou litosférických desek… Úplně si vás tady dokážu představit, jak se rozplýváte nad krásou země a hlavně nad geologií… Děkuji za cenné informace, které tu využiji.”

Takže ta ideální hodina (kterou jsem tak tehdy nevnímal), měla dohru o půl roku později.

Ideální hodina je také taková, kdy neodcházím vyčerpaný a s unaveným hlasem. Je to hodina, kdy žáci pracují více sami a já jsem jen jejich průvodcem.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Začnu těmi pozitivy. Mezi ně řadím v prvé řadě obrovské množství nadšených kolegů učitelů. Mám je kolem sebe a potkávám je na kurzech. Sám jsem v rámci různých projektů školil na rozmanitých školách. Potkal jsem úžasné lidi, kteří byli nadšení do své práce. Bylo poznat, že mají žáky rádi a také, že rádi učí. Co učitel, to originál.

Stačilo se projít po třídě, chvíli si s nimi povídat… a hned člověk získal obrovskou zásobu inspirace a elánu. Nemyslím, že bych to mohl a dokázal využít. Neznamená to, že musím hned převzít jejich nápady. Byli to často učitelé prvního stupně nebo mně vzdálených oborů. Ale jako inspirace a na dobití mých „učitelských baterek” to stačí. Myslím, si, že i přes negativní obraz v médiích, je takových většina. Data k tomu ale nemám.

Mezi ta negativa patří podobná setkání. Ale bohužel s úplně opačnou polaritou. Projel jsem různé školy nebo byli takoví jedinci násilím vysláni na má školení. Otrávení, naštvaní. S názory a metodami, které se už desetiletí nezměnily. Bohužel i takových jsem hodně potkal a nebylo to příjemné.

Dřív mi to bylo skoro jedno, ale od té doby, co mám vlastní děti, to řeším poněkud víc. Co kdyby takový jedinec měl učit mé dítě? Co s tím? Někdy mi připadá, že český stát se chová jako takový nezodpovědný rodič, kterému nezáleží na tom, kdo a jak jejich děti učí.

O tom, co učit a jak to učit, se vedou spory. Nebo ještě hůře ¬– ani se o tom nemluví. Chybí koncepce, chybí systematická podpora a chybí hluboký zájem. Ano, můžete namítnout, že tu máme učitelské komunity, konference, různé projekty… Jenže to je podle mě jen takové plácnutí. Ostrůvky pozitivní deviace. Ale systematická kvalitní vize školství chybí. Možná právě proto jsem rád za všechna ta pozitivní setkání s učiteli, kteří dělají svou práci dobře a s láskou. Takže abych to shrnul na závěr – za největší negativum českého školství považuji to, že stojí pouze na nadšených individualistech nebo výjimečných školách (jejich ředitelích).

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným?

Výjimečný učitel je podle mě osobnost. Učí přirozeně a žák mu věří to, co říká a prezentuje. Vyvolává touhu také to zkusit, zkoumat, jít víc do hloubky. Jde příkladem.

Myslím, že my všichni máme někde ve své minulosti nějaké učitelské vzory, které nás v průběhu dětství nebo dospívání ovlivnily. Potkali jsme je v určitém životním stádiu a v určitém osobním rozpoložení. Výjimečného učitele máme tedy každý jiného. Je náš osobní „úžasný učitel”.

To, že mě kdysi na gymplu zaujal biolog pro svůj předmět nebo angličtinářka se stala vzorem, ještě neznamená, že byli zároveň výjimeční i pro mé spolužáky. Jinak by tu dnes bylo dalších 30 učitelů biologie, že?!

V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele? Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatný učitel neučí. Špatný učitel přednáší. Pouze diktuje a nezáleží mu na tom, zda jeho žáci látku chápou. Špatný učitel neposkytuje zpětnou vazbu. Špatný učitel se dále nevzdělává a učí tak, jak je už 20 a víc let zvyklý.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Jako každý začátečník jsem možná měl přehnanou představu, že můžu každého něco naučit. A že o to také žáci stojí. Brzy jsem vystřízlivěl. Dodnes si pamatuji na jednu moji žákyni, která mi v 9. třídě nedokázala na mapě ukázat Atlantik. Nevěděla, netušila, nechápala, co po ní chci. A bylo jí to jedno. Já z toho tehdy šílel. Nechápal jsem tu situaci.

Dnes je dospělá a občas se potkáme. Přitom si pěkně popovídáme. O všem jiném než o škole. Je spokojená, má rodinu a pracuje. Takže to vlastně dobře dopadlo, že?!

Za největší chybu tedy považuji přílišné soustředění na obsah konkrétního předmětu a chybějící nadhled. Když jsem jej (aspoň částečně) získal, ulevilo se mi.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Naprosto nepřipravila. Selhala jak odborně tak i v didaktické rovině. Vidím v tom jeden obrovský průšvih.

Asi bych měl zřejmě vysvětlit, jak to s mým studiem vlastně bylo. Já vystudoval učitelství biologie-zeměpis-geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. To byla pro mě opravdová kombinace snů. Velký dík patří mnoha nadšeným učitelům, kteří byli zapálení pro svůj obor a dokázali nám zprostředkovat své znalosti. Přednášky i cvičení byly téměř bez výjimky velmi kvalitní a oni odvedli dobrou práci ve svém oboru.

Jenže žádný z nich nebyl učitel ani didaktik. Mluvili o buňce a horninách, mapách a rostlinách… prostě o svých oborech. V tom byli dobří. Jak to naučit, to je nezajímalo. I když bylo součástí studia pedagogické minimum, nikdo se nám, až na pár výjimek, v tom nijak nevěnoval. Občas na Přírodovědě zaskakovali lidé z brněnského Pajdáku a to pak byla velká bída. Lidsky i odborně.

Třeba taková didaktika geologie – ten předmět jsme měli v indexu, ale ne v rozvrhu. Nikdo to totiž nechtěl učit. Tak jsme ten předmět vůbec neabsolvovali. Nikdo si toho nevšiml. Jenže pak jsme z toho státnicovali. Cekem úsměvné, že?

Později jsem si dodělával studium informatiky na Pedagogické fakultě v Brně. Měl jsem už za sebou šest let práce ve školství. A to, co jsem na „Pajdáku” viděl, mě znechutilo a odradilo. Učili nás lidé, kteří na přednášky chodili naprosto nepřipravení a vůbec netušili, jak to v reálné škole a v hodině probíhá. Třeba jednou přišel vyučující a dvě hodiny nám vysvětloval, jak ve Wordu formátovat odstavce, jak nastavit tučné písmo a podobně. Ozvali jsme se, že jsme všichni učitelé informatiky, že to sami umíme a učíme. Jeho to nezajímalo a mlel dál svou. Takových tam bylo hodně.

Někteří přednášející ale zájem měli a ptali se nás, svých studentů s praxí, co a jak ve škole děláme. Tak proběhly i některé přednášky a zkoušky. Původně jsem šel na studia pro nové informace já sám. Ale bývalo to naopak. Já vysvětloval zkoušejícímu, jaký software se ve škole používá, jaké jsou alternativy, co v něm žáci dokážou. On jen překvapeně doplňoval „aha!, to je zajímavé, to jsem netušil”. Pak mi zapsal jedničku a šel jsem domů. Jen tak mimochodem, za to studium jsem platil.

Často jsme tam seděli s otevřenou pusou a nevěřili svým uším, jaké bludy, nepřesnosti s neznalostí školské reality nám páni docenti vyprávěli. Vůbec netušili, co je obsahem studia ZŠ a co patří na střední školu. Ti lidé tam učí dodnes. A připravují budoucí učitele.

Vlastně jsme všichni v kruhu (všichni učitelé s praxí) po prvním semestru naznali, že to nemá cenu a že to tam jen musíme odsedět a získat závěrečný papír s razítkem.

Nechci jim všem křivdit. Je to přeci jen už pár let zpět a situace se mohla změnit. Když se ale podívám na web těch kateder, kterými jsem na Pajdáku prošel, vidím stále stejná jména.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Mám rád techniku a rád ji využívám při výuce. Nemyslím si ale, že technika ve školství by měla být samoúčelná. Vždy by měla plnit roli podpůrného prostředku pro vlastní cíl výuky.

Technika není špatná a neměli bychom ji vinit za to, že ji žáci mají rádi. Mobil, tablet, internet – to jsou jen nástroje. Je to kladivo, které použiji ve správnou chvíli na správném místě. Nic víc. Je to jen prostředek, díky kterému může být hodina zajímavější, živější. Nezapomenutelná. Odlišná, efektivnější… vyberte si, co vám vyhovuje. Použijte správné kladivo na správném místě a nezatloukejte hřebík dlaní. Žáci to ocení. To mi dělá radost. Když se mi podaří díky technice efektivněji dosáhnout cíle hodiny.

Radost mi dělá také zpětná vazba od žáků, od rodičů, od kolegů. Nemusí být zrovna hned pozitivní. Stačí jakákoliv. Je totiž projevem zájmu. A to někdy stačí. Radost mi udělají absolventi, když se po půl roce staví a vypráví, že se jim daří. Že třeba zpětně ocenili, že jsem na ně byl víc náročný, než tehdy čekali, a že se jim to nyní v dobrém vrátilo.

Radost mi dělá i ta neustálá změna, kterou procházím já jako učitel. Stačí se podívat na mé starší metody práce a přípravy do hodin před dvěma třemi lety. Vidím u sebe posun a mohu srovnávat. Neznamená to, že jsou ty metody lepší. To netvrdím. Jsou jen jiné. A pro mě osobně je to znamení, že nestagnuji a pořád ještě si hraju v práci a pak pracuji doma.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jsem učitel a ne úředník. Byl bych špatný úředník a ještě horší ministr. Takže díky, nechci.

Co bych řešil? Finance? RVP? Různé „strategie”, inkluzi? Víceletá gymnázia? Stárnutí učitelské populace? Systém přípravy nových učitelů? Je toho hodně a zabývají se tím různé profesní skupiny. Pak se všichni pohádají a osočují se navzájem v médiích. Za ty roky, co to čtu, jsem ztratil iluze, že řešení existuje.

Panu ministrovi školství bych tedy přál silný mandát. Prostě jasné zadání a vizi od vlády směrem ke školství. Veškerou možnou podporu od vlády. Jasné slovo o prioritách podpořené konkrétními skutky a ne jen planými sliby. K tomu dobrý tým, který to dokáže zrealizovat.

Pokud bych přeci jen mohl něco navrhnout, něco z říše pohádek… Myslím si, že učitelům by někdy prospělo vyjít ze svého skleníkového prostředí do reality pracovního trhu. Hned by se na mnohé problémy koukali jinak.

No a veřejnost, zejména různé rozumbrady z diskuzí, bych nechal rok učit. Se vším všudy. Možná by jim to také změnilo pohled na věc.

Organizoval jsi konferenci BUMeeting. Proč a jak tě napadlo něco podobného udělat?

Učitelských konferencí a různých školení je celkem dost. Velkou řadu z nich jsem absolvoval jako účastník. Postupně mi ale docházelo, že se na nich setkává podobná skupina lidí. Většina z těch akcí je totiž zaměřená oborově. Třeba jen na technologie ve vzdělávání nebo na matematiku či jednu konkrétní platformu. Na tom není nic špatného, určitě je potřeba jít ve svém oboru do hloubky a dál se vzdělávat.

Jenže tomu někdy chybí ten přesah. Inspirace odjinud. Dokud jako učitel informatiky, přírodopisu a zeměpisu nepůjdu na přednášku o hudbě, nemám šanci zjistit, jak by mi pohled učitele hudebky mohl rozšířit obzory. Možná právě proto se mottem prvního ročníku BUMeetingu stala vzájemná inspirace:
– Dějepisář zvládne programovat roboty.
– Ajťák naučí přírodopis.
– Hudebkářka se dozví o fakenews.
– Mediální výchova zaujme všechny učitele.

Druhým podstatným důvodem bylo, že podobná velká akce v Brně chyběla. Ono jezdit z Moravy na konference do Prahy nebo do Plzně je prima. Jen to pro nás znamená velmi brzké vstávání, dopravu na druhou stranu republiky, případně hledání ubytování. Prostě samé komplikace.

Pro konferenci potřebuješ tým lidí, kteří se toho ujmou, vhodné prostory a chuť do toho dát čas a energii. To vše se v danou chvíli na daném místě splnilo. Tak vznikl Brněnský Učitelský Meeting.

Jaké to bylo po organizační stránce, vyskytly se nějaké problémy?

Tým lidí se dal dohromady celkem snadno. Stačilo jen naťuknout a hned jsme chrlili nápady. Problémy nastaly s účastníky. Asi bych to neměl nazývat přímo „problémy”. Bylo to vlastně příjemné. Zájem mezi učitelskou veřejností byl vyšší, než jsme čekali a než jsme byli schopni v daných podmínkách zvládnout. To je určitě sen každého organizátora akcí.

Když jsme konferenci plánovali, počítali jsme, že možná přijde až 60 lidí. Přeci jen akce je nová, nemá historii, reference, pověst… Ale plánovanou kapacitu jsme dosáhli už během prvního týdne a po pár dalších dnech jsme byli na stovce přihlášených. A to už byla krize. Sice příjemná, ale krize. Ty učitele je potřeba někam umístit, zajistit židličky, jídlo, více workshopů a tím pádem i více lektorů…

Když jsme byli někde na pozici 130 přihlášených, museli jsme vyhlásit stopstav a ostatní už odmítat. I přesto jsme v den zahájení akce měli desítky náhradníků. Proto největším problémem bylo odpovídat na e-maily a sdělovat, že to letos opravdu nejde, že musí počkat, jestli se neuvolní místo.

Můžeš BUMeeting s odstupem nějak zhodnotit?

Chtěli jsme vzájemnou inspiraci a dostali jsme ji.

Prohlížel jsem si, jaké workshopy si jednotliví účastníci vybrali, a všiml si, že skutečně se naplnil náš předpoklad a oni si namixovali rozmanitou směs. Technici navštívili didaktické workshopy vedené učitelkami prvního stupně, humanitně zaměření účastníci si vyzkoušeli práci s roboty. V tomto ohledu se zřejmě cíl akce opravdu vyplnil.

Shrnul to jeden z mých kamarádů. Ptal jsem se jej, co absolvoval. Prý že už má dost toho svého technického oboru a tak si rád vyzkoušel papírové skládačky a bubnování. U tématu, které vůbec nesouviselo s jeho prací, si odpočal a získal nápady pro práci s vlastními dětmi.

Určitě nejen mě zajímá, jestli bude další ročník. Takže bude?

Když jsme se ptali na závěr letošní akce účastníků, jestli by přijeli i příští rok, tvrdili, že ano. A také nesmíme zklamat všechny ty náhradníky, kteří se na první ročník nedostali.

Stálo nás to obrovské množství času, stálo nás to energii a nervy. Jenže – i v průběhu tohoto rozhovoru jsem několikrát mluvil o vzájemné inspiraci učitelů. To stejné platí i pro organizátory. Je příjemné mít kolem sebe šikovné a nadšené kolegy. Každý z nich umí to své a rád jsem se přiučil. Pokud se domluvíme, šel bych do toho znovu.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger