Karel Machala: Individuální vzdělávání může mít smysl

pátek 18. ledna 2019 · 0 komentářů

Svět se prudce mění před očima, zatímco nejedna škola je v zajetí starých dogmat. Mnohé děti si z ní odnášejí šrámy na celý život. Pokud se vám podaří přemístit je do školy budoucnosti, která umí zachránit i děti s handicapem, zažijete obrovskou úlevu z toho, že někomu jde primárně o vzdělávání dětí.

Zdroj: Týdeník školství 21. 11. 2018

Některé školy bohužel svým přístupem vedou děti k nelásce k vědění, neučí je přemýšlet o světě a radovat se z poznatků, hrát si, rozvíjet své zájmy. K tomu přidejme přetěžování nevyužitelnými poznatky, vyžadování povinnosti „odsedět si to“ v lavicích bez odpovídajícího efektu, přičemž těžiště výuky bývá pak někdy stejně přenášeno na rodiče a domácí úkoly.

V širší rodině máme chlapce, který postupně přestal být schopen dostavovat se do třídy. Na počátku byla dysortografie s ADHD, necitlivý přístup učitelky a vedení školy. I děti někdy umějí být kruté k tomu, kdo se liší. A tak pomalu vznikal problém: „Já tam nemůžu.“ „Já to nedokážu.“ I když se večer rozhodl, že půjde, ráno z něho vyšlo: „Já to fakt nedám, nejde to.“

Problém vygradoval v 5. ročníku. Blížil se 2. stupeň a možnost domácí výuky tehdy běžně neexistovala. Ze zákona se proto rodina na přelomu 5. a 6. třídy dostala do téměř kriminální situace. Následovalo přetahování, hra na kočku a myši. Státní kočka se projevovala jako přísný trestající školský bůh – nedojdeš-li do školy, budete všichni zavřeni. Každý někde jinde. Žák v ústavu, rodič ve vězení.

Chlapec do školy nedokázal dojít, i když situace byla vážná. Dostal možnost „velmi vstřícného“ individuálního plánu: Nemusel do školy pětkrát týdně, ale jen čtyřikrát. Po tlacích sociálně-státních, školních a lékařských nastala krátká dvoutýdenní epizoda na dětské psychiatrii. Tam chlapec dostával medikament. Odmítal ho polykat, dostával ho tedy zakamuflovaný do jídla. Nepomáhal mu, neléčil ho, nesouhlasil s ním ani on, ani matka, ale přesto ho dostával. Diagnóza byla provedena střelbou od boku, zjišťovat, co je v mozku posunuté, jak a proč, je asi hudbou vzdálené budoucnosti. Když neumíme najít příčiny, místo léčby směřující k vyléčení „přeléčujeme“. Tedy nasadí se pokusně jeden medikament, a když nezabere, zkusí se jiný a pak další, až něco možná utlumí nějaký příznak. A zároveň může vyvolat jiné. Nebo se odborným jazykem napíše do orazítkovaných papírů výraz „pozorujeme určitý posun“, a tím je vytvořena virtuální realita, která ve skutečnosti neexistuje. Žádný posun nenastal. Chlapec jel po několika týdnech domů na víkend a už se zpátky do nedobrovolného zajetí nevrátil. Ani do školy se dostavit nedokázal, vyléčen přirozeně nebyl.

Se školou se rodiče snažili domluvit na přezkoušení. Škola reagovala chaoticky – jednou řekli, že zkoušky budou, protože musí být. Ať se připraví. Podruhé – zkoušky nebudou, nechodí přece do lavic 4x týdně dle plánu. Potřetí – zkoušky budou, připravte se do 2 týdnů. A nakonec: Zkoušky nebudou, musí chodit do lavic. To bylo doplněno nezměrným tlakem sociální pracovnice. Vše směřovalo k tomu, že chlapec bude umístěn v psychiatrickém ústavu, kde bude nedobrovolně jíst prášky, které nic neléčí.

Chlapec není hloupý, individuálně ho lze vzdělávat. Musí přece existovat možnost, jak mu umožnit získat vědomosti bez nutnosti sedět na zadku tam, kde sedět nedokáže. Klíč k řešení naštěstí existoval. To, co měly vědět sociální pracovnice, které na rodiče vykonávaly obrovský tlak, jsem se dozvěděl alespoň já. Ministerstvo školství mi dalo kontakt na školu, kde byla možnost domácí výuky i na 2. stupni. ZŠ Březová. Její ředitel dokáže prosazovat inovace ve vzdělávání. Umí být několik kroků před ostatními. Učitelé školy jsou milí a mají rádi děti.

Sedím v ředitelně a pan ředitel Ludvík Zimčík hovoří s jednou žákyní. Dívka vůbec není v budově školy. Je doma u počítače s kamerkou a nám se promítá její usměvavá tvář na velké plátno na stěně ředitelny – přes internet. Nevím vůbec, kde se dívka nachází. Může to být v ČR a může to být třeba v New Yorku. Moderní technika umožňuje, že si pan ředitel se žákyní koukají z očí do očí a probírají učivo.

To není jediná inovace. Žáci březovské školy mají propracovaný systém moodle pro domácí výuku dětí, přes který mohou plnit úkoly, komunikovat a odevzdávat své prezentace a testy odkudkoliv. Mohou navštěvovat hodiny online. Jednou za půl roku mají termín zkoušek, přijedou do školy a otestují své znalosti naživo s učiteli.

Chlapec se doma na zkoušky připravoval poctivě. Odevzdal do systému školy vše, co bylo třeba. Jeho výtvory například z historie byly moc pěkné. Trochu zpočátku skřípala angličtina (cizí jazyk bývá pro dysortografiky oříškem), ale intenzivním úsilím se podařilo téměř nemožné. Nikdy se do učiva nezakousl tolik jako právě v nové škole. Předchozí škola v něm vypěstovala odpor a fobii. Škola v Březové mu naopak dala šanci, kterou nezahodil. Dokázala naplnit své poslání u chlapce tam, kde jiná škola naprosto selhala, protože pro ni byla důležitější forma než výsledek.

Chlapec absolvoval ZŠ Březová dálkově a v současné době normálně chodí 3. rokem na střední školu. Jeho stav se díky ZŠ Březová zlepšil, zklidnil se a stal se z něho usměvavý člověk. Ale něco by jeho původní špatná škola určitě nečekala. Dokázal i přes handicap zvládnout angličtinu v individuálním vzdělávání tak dobře, že byl na SŠ vybrán díky nadprůměrné znalosti jazyka na stáž na Kypru. O rok později už uplatňuje své hobby na trhu – vytváří a prodává první a druhé reklamní video a je pozván další firmou k pravidelné spolupráci. Dokonce plánuje studium VŠ. Vše tedy dopadlo až neuvěřitelně dobře. Díky alternativám navrhovaným před lety tzv. odborníky na dětskou duši a sociálními pracovnicemi mohl dopadnout hodně špatně, naštěstí se je podařilo díky březovské škole vyřadit ze hry.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger