Petra Procházková: Děti ovládají tablet, tkaničky si ale nezavážou, říká ředitelka malotřídky

úterý 22. ledna 2019 · 0 komentářů

„Dnešní prvňáci očekávají, že všechno bude akční, zatímco já si s nimi chci číst pohádku a přemýšlet nad tím, co jsme přečetli,“ říká učitelka Alice Kučerová.

Zdroj: www.idnes.cz/zlin 6. 1. 2019

Každé září začíná znovu, od začátku, když do školy přijdou nové děti. „Může se to zdát monotónní, ale já jsem u prvňáčků ráda. Je krásné sledovat jejich pokroky. Vždycky mám ohromnou radost, když začnou číst ze slabikářů,“ říká elementaristka a ředitelka základní školy v Přílepích na Kroměřížsku Alice Kučerová. Škola, kterou vede, je malotřídní a v jedné třídě se tak setkávají děti ze dvou ročníků. Nejmenším školákům ale dopřávají vlastní, samostatnou třídu.

Učí se prvňáci zvlášť, i když jich není dost, aby třídu naplnili?

Ano, letos mám v první třídě sedm žáků. V hlavních předmětech se učí sami, tedy psaní, čtení, matematiku a prvouku. Na výchovy nebo tělocvik jsou ale společně se staršími spolužáky, zvykají si na spojené vyučování. Mohli bychom je rovnou začlenit do spojené třídy, bývá to běžné, ale takto mají mnohem lepší start. Neustále je vidím, vím, co komu jde a co ne. Mohu je hned opravit, víc se jim věnovat. Zároveň je to pro ně náročnější, protože se neschovají. Ale taky mám čas vysvětlovat jim slova, která neznají.

Stává se často, že nerozumí?

Nedávno jsme při čtení narazili na slovo klásek. Musela jsem najít obrázek obilného klasu, aby věděli, o čem mluvím. Slovní zásoba je jedna z věcí, která se u dětí zhoršuje. Doma se méně povídá a čte. Proto děti nemají mluvní vzory. Navíc spisovné výrazy neslyší ani z televize nebo rádia, i dětské knížky jsou psané obecnou češtinou. My jsme tady na rozhraní Valašska a Hané, nářečí se míchají, tak jim ukazuji rozdíly. Na Hané mají slípku, na Valašsku slépku a správně je slepice. To je baví a snáz si to zapamatují.

Jaká je vaše letošní třída?

Klučičí, mám tam jen jednu holčičku. Takže je trochu problém udržet tempo, rozhýbat je. Jednoduché hry je nebaví, nechce se jim do nich, přitom třeba při hraní pexesa s abecedou se výborně procvičují písmenka. Už jsem ale měla i třídu, v níž, když jsem zavelela, „děti, vyskočíme“, a očekávala nějaké nadšení, tak se ozval chlapeček „a musíme?“. To žádná jiná třída nepřekonala. Není to ale ukázka toho, že by dnes byly děti línější. Těm, o kterých mluvím, je dnes už víc než dvacet let.

Potřebují současní prvňáci větší péči? Liší se od generací před nimi?

Samozřejmě. Ne horší, nebo lepší, jen jiné. Vyrůstají v jiném prostředí a mění se i nároky, které na ně jsou. Ovládají elektroniku, ale neumí si zavázat tkaničky u bot, protože to nepotřebují. Manuální zručnost je rozhodně horší, než měly děti dřív, protože ji zkrátka nemají na čem procvičovat. I zaujmout je začíná být obtížnější. Jsou netrpělivé, očekávají, že všechno bude akční a dechberoucí, zatímco já si s nimi chci povídat, číst pohádku, přemýšlet nad tím, co jsme přečetli. Přibývá i dětí s vadami řeči, to souvisí s mluvními vzory, o kterých jsem mluvila. A hodně se potýkáme se samostatností. I když to je spíš problém rodičů než dětí.

Co to znamená?

Rodiče je dovezou autem ke škole a zase je vyzvednou. Jenomže když se pak naskytne možnost jít na vycházku, třeba ve výtvarné výchově, děti si nemají co obléct, protože si mikinu nechaly v autě. S možností, že by šly někam pěšky, jaksi nepočítají. Najdou se i maminky, které donesou aktovku až do třídy. Nechceme dělat striktní nařízení, zatím se snažím jemně naznačovat, že to není potřeba, že to děti zvládnou samy. Samozřejmě jsou to extrémy, není to tak u všech.

Máte zkušenosti i s alternativními směry výuky?

Pustili jsme se do takzvaného splývavého čtení, metody sfumato. Teď ji učím třetím rokem a zdá se, že výsledky jsou dobré. Mám velkou radost, když začnou děti číst ze slabikáře, to vždycky byly krásné okamžiky, teď ale vidím, že jim to jde snáz. Sice postupujeme pomaleji, než když jsme slabikovali, ale ve výsledku čtou plynuleji a především rozumí tomu, co čtou. Ale přiznávám, že jsem na začátku měla obavy. Zvažovali jsme i další směry, třeba Hejného matematiku. Jenomže máme jen první stupeň a od šesté třídy přecházejí žáci do jiných škol. A v blízkém okolí žádná Hejného matematiku na druhém stupni neučí. Takže by nebyla návaznost.

Jak je to na malé škole s výukou jazyků?

Učíme angličtinu od první třídy. Dřív jsme ji nabízeli jako nepovinný kroužek, ale pak se nám ve třetí třídě, když začne být jazyk povinný, sešly děti, které už měly základy, a ty, které do kroužku nechodily. Proto jsme vsunuli jednu hodinu týdně už do rozvrhu první a druhé třídy. Princip výuky je stejný jako v kroužku, hrají si s obrázky, učí se říkanky a pomalu ten jazyk vstřebávají.

Loni se zvedla velká debata, zda je nutné, aby bylo dítě osobně při zápisu do školy. Rodič může přinést jen přihlášku a dítě nechat doma. Je to správný krok?

Držíme se vlastního rozumu a ten nás vede přesně opačnou cestou. Zveme předškoláky na besídky, děláme pro ně ukázkové hodiny v 1. třídě, ukazujeme jim školu, aby to prostředí znali, věděli, do čeho jdou a přestup zvládli v klidu. Aby přišli poprvé až v září a ani škola nevěděla, jaké děti nastoupí, je přece nesmysl.

Jak jsou děti připravené na zápis? Ve velkých městech se nabízejí speciální kurzy, neměla by ale stačit příprava z mateřské školy?

Většinou znají to, co mají znát. Problém bývá úchop tužky, v tom jsou mezi dětmi z různých školek velké rozdíly a ve škole už s tím mnoho nenaděláme. Nejdůležitější ale je, aby se dítě dokázalo zklidnit, sednout si k práci, udělat si kolem sebe prostor a na pár minut se soustředit. V tom je školka velmi důležitá a měla by mít rozhodující hlas v poznání školní zralosti dítěte. Proto rodičům, kteří váhají, radím, aby se ptali ve školce. U zápisu děti vidíme chvilku, některé se dokážou vypnout k perfektnímu výkonu, ale my už nepoznáme, jestli to tak je vždy, jestli u práce vydrží. Upřímně, nevím, jak mají ve školkách dokázat skloubit péči o dvouletá batolata a předškoláky zároveň. Hlavně na malé školky to asi hodně dolehne.

O malotřídních školách se několikrát v historii rozhodovalo, jestli je zrušit, nebo podporovat. Jestli je výuka v nich dostatečně kvalitní a srovnatelná s velkými školami. Je třeba vybavení, na které byste nedosáhli?

Na to dává jasnou odpověď testování od České školní inspekce. Děti z malotřídek v něm dopadly lépe než z velkých škol. A co se týká techniky, jsme na tom možná i lépe. Dosáhnout na evropské projekty, z nichž se dá pořízení financovat, není problém. V každé třídě máme počítače. Stejně tak interaktivní tabule, elektronické klávesy. Učitelky mají notebooky. To všechno využíváme a ve spojených třídách nám to hodně pomáhá. Učitelka se věnuje polovině třídy a ta druhá musí pracovat samostatně. Děti ale mají různé tempo a vědí, že když mají hotovo, mohou přejít k počítači. Berou to jako odměnu, přitom procvičují učivo. Na druhé straně nabídku tabletů jsme zatím zavrhli, aby technika nepřevládala nad obyčejným lidským kontaktem. Přece jen dávám přednost tomu, když se mohu dětem dívat do očí. A už tak se dostáváme do situací, kdy musíme těm starším vysvětlovat, proč se mají učit číst v mapě, když existují navigace.

A co personální obsazení? Máte problém zajistit vyučující?

Máme stabilní a kvalifikovaný tým, ale v době, kdy byly kolegyně na rodičovských dovolených, jsem byla zoufalá. Najít učitelku, byť i na záskok, je problém. Práce v malotřídce je náročná, protože učíte dva ročníky najednou. Vyžaduje to perfektní přípravu a organizaci každé hodiny. Musíte děti naučit, aby se nerušily navzájem. Vedete kroužky nad rámec práce. Navíc školy v obcích mají i jinou funkci. Připravujeme besídky na setkání seniorů, i školní besídky jsou velká událost, kdy máme plnou tělocvičnu rodičů, prarodičů i dalších příbuzných školáků. To všechno je práce navíc, z vašeho volného času. A prakticky bez nároku na odměnu. Na platy, které jsou ve velkých městských školách, nedosáhneme.

Platy učitelů jsou přece dané, jako u jiných státních zaměstnanců.

To ano, základ určují platové tabulky. Ale velké rozdíly, v řádech tisíců, pak dělají odměny a osobní příplatky. A ty nemáme. Kolegyně tvrdí, že věděly, do čeho jdou, a že tady učí rády, ale mně to vadí. Mrzí mě, že je nemohu finančně odměnit tak, jak by si zasloužily.

Školu vedete od roku 1992, před tím byla řadu let zavřená. Komunistický režim obecně malotřídkám nepřál. Jaké pak byly vaše společné začátky?

Zavřeli ji v roce 1980. Přílepy byly v té době součástí Holešova, žáci začali jezdit do spádové školy ve městě a šlo s nimi i vybavení školy. Budova se pak využívala různě, ale hlavně chátrala. Když obec získala po revoluci znovu samostatnost, oslovil mě tehdejší starosta. Chtěl, aby ji řídil někdo z obce. Odmítla jsem to, jenomže sama jsem do té školy chodila a nebylo mi jedno, co s ní bude, takže nakonec jsme přes léto škrábali omítky, malovali, drhli, zapojila jsem celou rodinu. Lavice jsme dostali vyřazené z jedné z holešovských škol, zvětšovala jsem obrázky z omalovánek a šili jsme doma barevné polštářky na zem, aby děti mohly o přestávkách relaxovat. Otvírali jsme v září roku 1992.

Žáků bylo tehdy dost?

Dostali jsme výjimku, protože minimální limit 42 žáků jsme nenaplnili. Neměli jsme ani kuchyni s jídelnou, obědy jsme dováželi z města. V jedné ze tříd zbyly namontované žebřiny a žíněnka, to byla tělocvična. Dát tam dětem míč nepřicházelo v úvahu. Ale obec dodržela slib, sehnala dotace na přístavbu, kde vznikl dokonce i učitelský byt. Abychom zvýšili šance na zajištění učitele.

Zabralo to?

Ano, kolegyně tehdy skončila studium, přišla jako praktikantka a zůstala.

Celý text najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger