Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za prosinec 2018

pátek 25. ledna 2019 · 0 komentářů

Nadílka novinek v Pedagogické knihovně J. A. Komenského a obsáhlá tematická rešerše Metody, strategie a nástroje vedoucí ke zdokonalení čtenářské gramotnosti.


Novinky za prosinec 2018

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Líný učitel: cesta pedagogického hrdiny / Robert Čapek – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2018] – 175 stran
ISBN 978-80-7496-387-2
Kniha předkládá další příklady práce ve třídě, nabízí pohled na školu a naše školství, pomáhá hledat učiteli jeho vlastní filosofii – být dobrým učitelem.

Odemykání dětského potenciálu / Jan Mühlfeit a Kateřina Novotná – 1. vydání
V Brně: Management Press, 2018 – 272 stran
ISBN 978-80-7261-562-9
Kniha vám pomůže pochopit, v čem vaše děti vynikají. Odhalíte proč je důležité dětem pomoci objevit jejich přirozené talenty a podpoříte je v jejich rozvíjení a tak najdou cestu k sebepoznání, sebedůvěře i respektu.

Školní zralost a komunikace / Sandra Bejdáková, Jarmila Střechová, Lenka Suchardová, Jana Vítková, Helena Zdrubecká, Zdenka Ženatová – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2018] – 130 stran
ISBN 978-80-7496-390-2
Efektivní komunikace. Role komunikace mezi MŠ a ZŠ. Komunikace s rodiči. Spolupráce, přínos spolupráce a formy spolupráce mateřské školy se základní školou.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Dvě školy při střídavé péči / Václav Mertin. Obsahuje bibliografické odkazy: 1 In: Řízení školy: odborný měsíčník pro ředitele škol – ISSN 1214-8679 – Roč. 15, č. 10 (2018), s. 19–21.
Od roku 2012 je možné, aby dítě v České republice navštěvovalo střídavě dvě základní školy, pokud bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů. Psycholog Václav Mertin považuje toto rozhodnutí za špatné a svůj postoj vysvětluje. Dvě souběžné školy představují jednoznačně zvýšené nároky na edukaci dítěte, zhoršují podmínky pro vzdělávání a navíc dítěti ztěžují některé další aspekty socializace. Vzdělání představuje zásadní úkol pro vývojové období dětství a je třeba pro jeho optimální naplnění vytvářet vhodné podmínky. Podstatné je i zajištění volnočasových aktivit. Druhým aspektem je vytváření emocionální vazby dítěte na třídu a učitele. Václav Mertin se obrátil na ministry školství a spravedlnosti s žádostí o úpravu tohoto stavu.

Syndrom vyhoření a životní styl učitelů českých základních škol / Radek Ptáček, Martina Vňuková, Jiří Raboch, Irena Smetáčková, Pavel Harsa, Lucie Švandová. Obsahuje bibliografické odkazy In: Česká a slovenská psychiatrie: časopis České psychiatrické společnosti ČLS JEP a Psychiatrickej spoločnosti SLS – ISSN 1212-0383 – Roč. 114, č. 5 (říjen) (2018), s. 199–204.
Výkon učitelských povolání je spojen s velkou psychickou zátěží, která může vyústit v syndrom vyhoření, ale i v symptomy některých duševních poruch. K tomu přispívá i problematický životní styl. Cílem prezentované studie bylo zjistit míru vyhoření u učitelů základních škol a identifikovat hlavní zdroje vyhoření v souvislosti se životním stylem. Dotazníkové šetření na vzorku zhruba 2400 učitelů zkoumalo anamnézu, výkon profese učitele a životní styl. 53% učitelů uvedlo, že jejich práce je pro ně zdrojem dlouhodobého stresu, učitelé jasně neoddělují práci a jejich volný čas trpí často vyšší formou vyhoření. Kolem 15% učitelů uvádí střední až těžkou míru deprese. Podrobné výsledky v tabulkách.


Tematická rešerše: metody, strategie a nástroje vedoucí ke zdokonalení čtenářské gramotnosti

9 tajných rodičovských neřestí + 1 dobré předsevzetí do nového roku

· 0 komentářů

Jste rodič vzorňák? A jste pro svoje děti důvěryhodnou autoritou? Hned zjistíte :) A uvidíte, jak jednoduše posílit svoji rodičovskou pozici, aby děti braly vaše slovo vážně. Nejdřív ale vteřinku počítejte: Kolik z těchhle 9 tajných neřestí rodičů máte taky?

Zdroj: Milena Machalová, www.nevychova.cz

Znáte tu slast, dát si tajně za rohem fidorku (margotku, kofilu, snickersku, dosaďte tu svoji)? O:) Obalit nervy, aby děti neviděly a nejedly pořád ty nezdravé cukry, že jo. A jasně, pečlivě to utajit, abychom zachovali rodičovskou tvář a mohli dětem říkat: nenene, dneska už žádná sladkost, to by se ti zkazily zoubky!
A když už jsme u té čokoládky, dokážete si nechat půlku na potom? ;)

Z jiného soudku. Taky vypadáte v čepici jak největší jouda :D, takže dokud není minus dvacet, nikdo vás nedonutí se znemožnit a napařit na hlavu tu příšernou hučku? A snažíte se pak děti přesvědčit – čepičku mít musíš, je tam zima? Hlavně ať je nenapadne se zeptat „A proč nemáš čepici, mami?“

A co tohle: Hledáte každou chvíli klíče? To přece není možný krucinál, vždyť tu byly, no já je fakt nemám, nebral jste mi je někdo, přiznejte se, jo moment, uff, tady jsou. Znáte? A taky jste pak chytří a říkáte dětem: Zase jsi toho méďu někam zašantročil? Máš si na něj dávat pozor, říkám ti to pořád, tak se teď nevztekej! Jj, dobrá rada nad zlato :)

A když vám něco nejde od ruky, můžete se vzteky kousnout do… řekněme do jazyka? Cedíte naštvaně skrz zuby – do prčic, práce blbá, já už s tim seknu, jak to, že to sakra nejde, ne, na to fakt nemám nervy, krám jeden! Zatímco dětem pak moudře vysvětlujete, že to chce trpělivost, když jim něco nejde, jen ať to pěkně zkouší dál a hlavně ať se nerozčilují, to jim rozhodně nepomůže!? Svatá pravda. Což?
Míváte někdy den, kdy vstanete levou zadní, všechno je špatně a hlavně ať se vás nikdo na nic neptá, dneska fakt nemáte náladu něco řešit? A taky nechápete, když se tohle stane dětem, co jim zase přelítlo přes nos a proč na vaše jasně formulované otázky nenavrhují s úsměvem pět skvělých řešení? Holomci! Ehm, celý po nás :o)
A přiznejte se, taky milujete osolit si hudbu na plný pecky? Aspoň v autě, no, když to doma nejde. Ale ty dětský hluky a zvukový hračky a Prasátko Pepa na plný kule, to fakt nee! :D Snad aspoň jednou budou poslouchat slušnou muziku, aby se s nima doma dalo vydržet.

No a taky se občas rádi zapomenete a neuklidíte si po sobě? Hned? Co ta noční košile přes židli, mamko, a co ty ponožky na zemi u postele, taťko? Ale ono se to jednou nepo…
A co ta bundička tady, neříkala jsem ti, že si ji máš vždycky hned!! pověsit? ;)

A nakonec něco proti všem společenským pravidlům, jo, rodič to nerad přizná, ale: Olíznete sem tam na tajňačku nůž od paštiky nebo od té výtečné bio marmelády (příborový nůž, samozřejmě) anebo nezřízeně vyblížete talíř (či prstem skleničku od nutely), přece to tam nenecháte, taková škoda? Však jo, když nikdo nekouká :P

Nebo na jakou další svoji slabůstku jste si nad tímhle seznamem vzpomněli?


Kdo je tu autorita

Všechny jsou tak nějak lidské, ty naše malé neřesti, že? Ale u dětí to prostě chceme jinak. Na vzorňáka. A když nás přistihnou, že ani my ten vzorňák vždycky nejsme, a nedejbože po nás najdou na záchodě zapomenutý obal od fidorky :D, hrajeme to do autu. To teda nevím, kde se to tu vzalo. Nebo: Hele, nestarej se. Starej se radši o to, ať máš vyčištěný zuby.

Proč vlastně?
Proč chceme před dětmi vypadat bezchybní, namísto abychom jim ukázali, že i my máme nějakou tu slabost? Snad proto, aby z nich vyrostli ti bezchybní lidi a neopakovaly naše prohřešky.

Jenže děti jsou chytré. Dřív nebo později nás prokouknou, že taky vždycky neděláme, co kážeme. Všimnou si (například), že mamka nemá čepici a drkotá zubama, že věčně něco hledá, nechává věci ležet na nesmyslných místech a večer se třese na sladký. Nebo že taťka nemá po ránu náladu, a když mu věci nejdou podle plánu, rozpálí se doběla a pořádně si od plic zanadává.

No a pak jsme u nich místo za vzorňáka leda tak za náčelníka Velkou hubu, jehož slovo nemá žádnou váhu, protože pořád vysvětluje, moralizuje, poučuje, a sám se svých dobrých rad moc nedrží. A na čem pak chcete stavět tu rodičovskou autoritu, hm?

Skutečná autorita je totiž především člověk, který na mě nic nehraje a můžu mu věřit. Ne bezchybná rodičovská ikona ;)

No a navíc: Souhra mezi rodiči a dětmi vždycky začíná pochopením

Právě to přiznání si vlastních nedokonalostí, slabůstek a prohřešků pomáhá mít víc pochopení pro nedokonalosti, slabůstky a prohřešky dětí.

Ne, neznamená to, že odteď budeme všechno tolerovat, lízat spolu po nocích nutelu a dělat, že nám to nevadí. Znamená to ale zastavit se, než vypustím další moralistickou větu typu To se nedělá!, a vzpomenout si, že leccos z toho, co se nedělá, možná dělám taky.

A najednou máme k sobě blíž, broučku, když si vidím na vlastní špičku nosu a nestojím nad tebou jako bezchybný mravokárce. I když mi ty tvoje rozházené bundičky, zašantročené hračky a protivná rána lezou na nervy, dokážu tě pochopit. A pochopení je vždycky první důležitý krůček, abychom to spolu dokázali vyřešit. Jinými slovy:
Bez pochopení není řešení.

To není žádná novodobá výchovná teorie, mimochodem, jen prostá logika. Znáte to z matematiky přece – jak to chceš vyřešit, když tomu nerozumíš? ;)


Dobré rodičovské předsevzetí

Takže jak by mohlo znít, po tom všem, co jsme tu na sebe práskli? :)
Co třeba:
Nebudu tutlat svoje prohřešky, klidně je přiznám. Děti mě beztak vidí a chci, aby mi mohly věřit. A ty JEJICH prohřešky se pokusím nejdřív pochopit, než na ně houknu no prosim tě! Ať jsme spolu na jedné lodi a můžeme hledat dobré řešení.

Co říkáte, zní to jednoduše, ne?
Ale v jednoduchosti je síla. Nejenže tím posílíte svoji rodičovskou důvěryhodnost – když to zkusíte, můžete doma za pár dní pozorovat zajímavou změnu. Mrkněte. V tomhle Nevýchovném příběhu sice nejde o fidorku :), ale je na něm hezky vidět rodičovské přiznání + pochopení v praxi:


Mít k sobě blízko

Včera v jedné situaci se projevily hned dvě změny v mém chování, a ačkoliv to bohužel zatím není tak pořád, to uvědomění člověka vážně nakopne. Byla jsem pro dřevo do kamen, vedle ležel klacek, tak jsem ho zlomila a dala ke dřevu. Dcera (4) přišla ze školky a hrozný pláč, kdo jí zlomil ten klacek (chodila s ním jako s hůlkou).
1. změna: Teprve teď se učím odbourávat to, v čem jsem byla vychovaná a co bylo automatické – zapírání, lhaní. (Opravdu jsem v tom byla vychovaná, jednak mě k tomu vedl strach něco říci a jednak jsem viděla, že se to tak prostě dělá, když mi mamka říkala – tohle dědovi neříkej, řekni dědovi to a to – a já věděla, že to tak není. Ano, to byl zase strach mamky, která v něm vyrůstala.)
Takže jsem dceři řekla, že já jsem ten klacek zlomila. Následoval ještě větší pláč. „Ale mami… béé…“
2. změna: Místo „Ale, prosim tě, vždyť to byl jen klacek, tak nebreč“ přišlo:
„Promiň, ležel tu u dřeva a já nevěděla, že je tvůj. Co kdybychom došly ven pro jiný?“
„Ale co když tam žádný nebude?“
„Venku je spoustu klacků, velké, malé, stačí si vybrat.“

Za chvíli kolem běhalo nasmáté škvrně s novým klacíkem, který jsme na třikrát zalamovaly, aby byl přesně tak dlouhý, jak potřebovala :) Jsou to možná drobnosti, ale pro mě velké úspěchy a pokroky, u kterých cítím, i když jde vlastně o nepříjemnou situaci, jak k sobě máme blízko. Děkuju vám!

Milena Machalová

Joj, přiznat barvu a mít pochopení, namísto navyklého ale prosim tě.
Malá velká výzva pro „bezchybného“ rodiče.
Jdete s námi letos do toho?

P.S. Ale znáte to, každé dobré předsevzetí zůstane jen předsevzetím, když člověk trochu nemákne. Tak vás zveme přejít rovnou od teorie k praxi a 1) zkusit to netutlání a pochopení hned v první situaci, která se vám s dětmi naskytne, 2) udělat i další kroky ke vzájemnému porozumění. Abyste nejen vy začali víc rozumět dětem, ale aby taky děti začaly víc rozumět vám a chtěly s vámi spolupracovat.

Další kroky najdete hned tady, v našem Rodičovském seriálu. Je úplně zdarma a pro každého rodiče, který se při čtení článku minimálně jednou přistihnul :)

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger