Jakou autoritu dítě potřebuje, aby vás chtělo poslouchat?

úterý 12. února 2019 · 0 komentářů

Má Nevýchovný rodič u dětí autoritu? A opravdu může být dítě rovnocenným partnerem? Neuškodí mu to? Nebude mít problémy ve škole? Tady najdete odpovědi.

Zdroj: www.nevychova.cz 30. 8. 2018

Všude dneska slyšíte o Nevýchově. Něco vám na tom ladí, něco ne, a přemýšlíte, jak vlastně ty parťácké děti dopadnou? Budou nezvladatelné a budou mít jednou problémy ve škole? Nebo se z nich stanou předčasně dospělí, když je rodič bere jako sobě rovné? A je to vůbec reálné?

Rozhodně nejste jediní, kdo si tyhle otázky pokládá, milí rodiče. Tak ať vám tenhle rozhovor s Katkou Královou přinese odpovědi a pomůže vám se rozhodnout, jestli je Nevýchovné parťáctví vhodné i pro vás a vaši rodinu. Na konci najdete i ukázku partnerského přístupu ve 3 konkrétních situacích s dětmi a sami ucítíte, jestli tohle je cesta, kterou se chcete se svým dítětem vydat.

Teď už první otázka na Katku:

Název Nevýchova může vzbudit dojem, že jde o liberální výchovu bez jakýchkoli hranic a pravidel. Je to tak?

Ne, není. Nevýchova není liberální výchova, ale partnerská. V případě liberální výchovy se svět často nekriticky točí kolem dětí. Děti můžou všechno, nikdo by je neměl příliš omezovat. Co se ale často nebere příliš v potaz, jsou potřeby a hranice rodiče. Takže je tu nakonec nezvladatelné dítě, které má spoustu vrtochů, a rodič vůbec neví, co s nimi. Partnerská výchova naproti tomu neříká jen A – respektujte dítě, ale přináší i B, tzn. respekt k sobě jako rodiči.

Úplně jednoduše by se dalo říct, že nejde o to, aby bylo spokojené jen dítě a rodič tiše skřípal zubama. Pokud jsou máma, táta a děti parťáci, mají být spokojení všichni. Možná ne v každé situaci, ale tak nějak celkově ano. Je to něco, co je v českém prostředí revoluční myšlenka: myslet i na sebe a komunikovat, co potřebuju. My to rodiče učíme a myslím, že je to právě jeden z důvodů tak velké oblíbenosti Nevýchovy u současných rodičů.

Můžete stručně popsat princip Nevýchovy?

To je jako, kdybyste se mě zeptala, jestli můžu stručně popsat evoluci lidstva :D Můžu, ale bude to jen spousta prázdných slov, z nichž si čtenáři nebudou moct nic vzít. Protože žádný teoretický popis vám nezařídí prožitek toho, jak Nevýchova funguje.

Řeknu vám raději příběh, jak to vypadá, když se Nevýchova v rodině opravdu žije: Žehlím v kuchyni a kluci (8 let a 3 rokyr) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začínal často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká: „Plomiň, já se tobě omlouvám, to nebylo schválně.“ A starší na to: „Já tě chápu, ale bolí to, víš.“ A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě. (Zuzana Sopuchová Šimíková)

Opravdu může být dítě rovnocenným partnerem rodiče, když nemá tolik zkušeností a teprve se učí, co je správné a co ne? Nedělá se tak z dítěte předčasně dospělý?

Chápu, že se rodiče bojí, jestli toho na dítě není moc, když je odteď můj parťák a já mu říkám mnohem víc než do téhle chvíle a zvu ho k řešení společných problémů. Je ale potřeba vědět dvě věci. První je, že děti stejně cítí to, co prožíváme a řešíme, bez ohledu na to, jestli jim to říkáme nebo ne.

Určitě si taky pamatujete, když jste byla malá, maminka utírala oči do kapesníku, vypadalo to, že pláče, a když jste se jí zeptala, řekla jen: „Ne, broučku, nic mi není, jen mi něco vlítlo do oka, běž si hrát, utíkej.“ Děti jsou s námi tak svázané, že si nejde myslet, že nevnímají, co prožíváme. A protože se kolem mnoha věcí dělají zbytečné tajnosti, bojí se často mnohem víc, než kdybychom jim otevřeně řekli, co se děje a co potřebujeme.

No a druhá věc, partnerství vůbec neznamená, že tě zahltím přemrštěnou zodpovědností a úkoly. Proto je to partnerství. Citlivě vnímám, co už svedeš, kde už mě nepotřebuješ, a pořád tě zvu, aby ses do toho pustil sám. A když řekneš: „Ne, ještě to nedokážu, mami,“ je to úplně v pořádku, třeba příště. Mám skvělou kamarádku, jejíž čtyřletá holčička si umí říct, co zvládne a co ještě ne. A když doroste do toho, že už má odvahu, přijde a řekne mámě: „Mami, tady už tě nepotřebuju, tohle už zvládnu sama.“ Prostě nádhera. Jen je potřeba dát dítěti důvěru, že umí vnímat samo sebe.

No a co se týká toho, že rodič má víc zkušeností a dítě mu tím pádem nemůže být parťák. To podle mě neplatí. Partnerství není o stejnosti, ale o respektu a rovnocennosti. Rodič samozřejmě má víc zkušeností, ví, jak to ve světě chodí, dítě se od něj učí. Na druhou stranu dítě má mnohem víc citlivosti, empatie, spontánnosti, je otevřenější. A i my dospělí se od něj můžeme spoustu věcí naučit, pokud se budeme dobře dívat. Partnerství se nepoměřuje stejnou silou, stejným věkem nebo stejnými zkušenostmi.

Je to stejné, jako kdybyste řekla, že nemůžu mít rovnocenný, partnerský vztah s babičkou, protože už je na vozíku a nevyzná se ve světě moderních technologií. Jasně, nevyzná, ale to neznamená, že ji nemůžu respektovat, učit se od ní, naslouchat jejím potřebám a vyjadřovat ty svoje, a třeba naslouchat její životní moudrosti, která mně zatím chybí.

Partnerství je přístup k člověku, založený na vzájemné úctě, důvěře, naslouchání, učení se jeden od druhého. Není to snaha narvat dítě předčasně do dospěláckého světa. Vlastně je to naopak, je to obrovská příležitost porozumět světu dítěte.

Má v Nevýchově, resp. partnerské výchově rodič autoritu?

Ano. Řekla bych, že tu nejlepší, jakou si může osvícený rodič přát. Tu přirozenou. Vynucená, vyřvaná, vymlácená autorita totiž není autorita, ale pouhý strach. Strach, že se máma bude zlobit, že bude táta smutný, že mě nebudou mít rádi, že dostanu na zadek, že mě nepustí ven. Dítě se bojí, a proto dělá to, co rodič chce.

Jenže strachem nejde vybudovat zdravé sebevědomí, kritické myšlení, citlivost k druhému, prostě zdravou dětskou osobnost. My v Nevýchově vnímáme autoritu mnohem šířeji. Ne tak, že dítě poslechne, nebude odmlouvat a bude se +/- chovat, jak si rodiče přejí. Chápeme ji jako rodičovskou zralost, kdy rodič zná svoje potřeby, svoje hranice a umí je komunikovat otevřeně, pevně, ale i laskavě. A to bych podtrhla :) Skutečná autorita nehrozí a nevynucuje si poslušnost, nepotřebuje to. Dítě ji z nás cítí a přirozeně ji následuje.

Takže by se dalo říct, že pokud rodič autoritu nemá, je to práce především pro něj :) Stát se člověkem, kterému stojí za to naslouchat. Nevýchovní rodiče z toho těží především v pubertě, kdy už jednoduše nejde zařvat a čekat, že se dítě lekne a svěsí uši.

Takže ano, v partnerském přístupu hraje autorita velikou roli. A je krásné sledovat rodiče a děti, kteří ji k sobě opravdově cítí, jak se k sobě navzájem chovají.

A nemají děti z Nevýchovy problémy ve škole, kde s nimi nikdo nebude dlouze diskutovat?

S Nevýchovnými dětmi nikdo dlouze nediskutuje. To je jen zkreslená představa lidí, kteří v partnerství nežijí, že těmhle dětem musíte všechno do bezvědomí vysvětlovat a neustále s nimi o všem diskutovat. Vůbec ne. Naopak. Z vlastního pozorování bych řekla, že klasická výchova tráví dohadováním a řešením vzniklých výchovných problémů mnohonásobně víc času než výchova partnerská. Chvíli to samozřejmě trvá, než si rodiče a děti na nový styl komunikace zvyknou, pak už to ale jde fik, fik a žádné sáhodlouhé debaty se nekonají.

Ale ta otázka asi mířila spíš k tomu, jestli můžou mít Nevýchovné děti ve škole problémy. Samozřejmě můžou. Stejně jako jiné děti, které přicházejí z různých rodin s různými hodnotami a přístupy. Často jsou to hodnoty téměř neslučitelné s českým školstvím. Takže myslím, že kdybychom se teď mohli zeptat všech maminek a tatínků, co rozhovor čtou, jestli měly jejich děti někdy ve škole problémy, většina by řekla, že ano. A to tipuju, že většina z nich nejsou Nevýchovní rodiče.

Nicméně největší problém, který můžou Nevýchovné děti ve škole mít, je ten, že se nebojí ozvat. Chtějí vědět proč, chtějí rozumět, chtějí se podílet, umí diskutovat. A pak je to na zralosti učitele, jestli bude mít potřebu jejich chování označit jako nežádoucí a zatrhnout ho, nebo jim pomůže dál růst a rozvíjet se.

Jen víte, a teď se prosím neurazte, tahle otázka mi vlastně přijde trochu postavená na hlavu. Protože přece skutečnost, že je moje dítě zralejší, otevřenější, víc přemýšlející a diskutující, než jakékoli školství potřebuje a umí přijmout, tahle skutečnost přece nemůže být důvodem, abych ho raději víc sekala, nenechala ho ptát se a říkala mu: „Hele, nediskutuj, tvůj názor nikoho nezajímá, prostě to udělej a hotovo.“

Školství má dětem pomoct rozkvést v citlivého dospělého člověka s vlastním názorem. A asi každý z nás si musí položit otázku, jestli to opravdu dělá. Bojím se, že v odpovědi je zakopaný pes celé téhle obavy, aby dítě nemělo ve škole problémy…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.


Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger