Hana Košťálová: Žáci by ve školách měli víc číst a porovnávat texty

středa 17. dubna 2019 · 0 komentářů

V českých školách se málo čte a učitelé moc neumí u dětí rozvíjet schopnosti nutné k porozumění informacím. Žáci by měli víc porovnávat různá sdělení a pracovat s texty i v předmětech mimo češtinu. V rozhovoru s ČTK to řekla programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu Hana Košťálová, která je odbornicí na rozvoj čtenářských dovedností. Za svou práci dostala nedávno ocenění od ministerstva školství. Čtenářství má podle ní vliv na fungování celé společnosti.

Zdroj: České noviny 10. 4. 2019

„Čtení se ve škole příliš omezuje na hodiny českého jazyka a ani v nich není běžné, aby se školáci učili například porovnávat a rozlišovat informace z několika podobných textů," uvedla Košťálová. I proto podle ní dělá dětem v současnosti velké problémy interpretace sdělení. Jak zjistila Česká školní inspekce, žáci mají potíže hlavně s domýšlením toho, co není v textu přímo napsané, ale mohou si to odvodit, či s hodnocením pravdivosti.

Školáci by se podle Košťálové měli při čtení naučit rozpoznávat, jak a proč informace vznikla a jak se dá chápat. „Nejde o čtenářství, ale o to, jak dekódujeme komunikaci kolem nás, ať už je to napsané nebo mluvené. Děti se tak učí dekódovat všechny možné typy sdělení, které k nim přichází všemi možnými cestami, způsoby, médii," vysvětlila.

Čtení podle ní podporuje nejen schopnost orientovat se v informacích či růst slovní zásoby, ale lidé díky němu získávají i větší přehled o světě. „Třeba když děti čtou beletrii, a nejen českou, ale i světovou, tak se dozvídají, jak se žije jinde, a když si o tom mohou trochu povídat a porovnávat to se svými zkušenostmi, tak se okamžitě zvyšuje úroveň jejich tolerance," uvedla.

Klasické čtenářské deníky, do kterých si žáci zapisují obsah knihy, by po dětech nevyžadovala. Pokročilejší čtenáře by místo toho nechala dělat si spíš poznámky k různým částem textu a potom o nich diskutovat se spolužáky. Začínající čtenáři by se podle ní měli soustředit na samotné čtení a nezatěžovat se zapisováním obsahu. U nejmenších školáků považuje za dobrý způsob zpětné vazby nechat děti nakreslit o knize obrázek.

Za škodlivé označila pracovní listy, které někdy vyučující dětem rozdávají a které obsahují otázky, jež se často vůbec netýkají interpretace textu. „Myslím, že kdyby se paní učitelky od tohoto osvobodily a nechaly děti třeba půl hodiny číst a pak si s nimi jen povídaly o tom, co četly, tak že bohatě naplnily svoje poslání," řekla.

Podotkla, že naučit žáky srovnávat různé texty není pro učitele jednoduché. Pro děti je totiž velmi těžké, aby odhalily, kde se informace doplňují a kde jsou v rozporu, protože často vnímají jen jednotlivá slova. Mezi školáky jsou navíc v dovednostech velké rozdíly a na každého může platit trochu jiná metoda, dodala.

Současný přístup k rozvoji čtenářství je podle Košťálové ovlivněn kulturou a historickým vývojem Česka. Zatímco například v anglosaských zemích se již dlouho podporuje umění přemýšlet o získaných informacích, v českých zemích to komunistický režim před rokem 1989 spíše potlačoval. Dostat se v těchto dovednostech na úroveň zemí s delší tradicí demokracie chce čas a vývoj, myslí si odbornice.

Problém by nehledala jen v obsahu učiva, které určují takzvané rámcové vzdělávací programy. Ministerstvo školství nyní vede s odborníky debatu, na jejímž základě se mají programy změnit. Podle Košťálové ale sebelepší vzdělávací programy nezaručí dobrou výuku. „Učitel učí jen tak dobře, jak dobře on sám se dokáže učit," řekla. Zaměřila by se tedy hlavně na podporu pedagogů ve výuce a sladění různých přístupů ve vzdělávání při zachování rozmanitosti škol.

Do vzdělávacího projektu Pomáháme školám k úspěchu, který Košťálová vede, je nyní zapojeno 23 škol po celé ČR. Projekt, jejž financuje nadace manželů Kellnerových, pomáhá učitelům rozpoznávat individuální potřeby žáků a přizpůsobovat jim styl výuky. Ministr školství Robert Plaga (ANO) předal letos na konci března Košťálové medaili 2. stupně, již dostávají odborníci, kteří se starají o rozvoj škol a jejich modernizaci.


Miroslav Hřebecký: Říše za zrcadlem

· 0 komentářů

Ač se na školách naplno učí a učitelé i ředitelé jsou tímto procesem plně zaměstnáni, na pozadí se rozbíhá proces revize kurikula. Je to velká příležitost srovnat krok s vývojem společnosti, s dobou, s technologiemi. Ale také velké riziko, že pokud to uděláme špatně, zakonzervujeme systém úplně a navždy. Co s tím na konkrétní škole?

Každému je jasné, že dříve nebo později se bude muset sáhnout i na ŠVP. I pro ředitele a celý učitelský sbor bude úprava momentem zastavení, ohlédnutí se, vynoření a analýzy. Za jaký konec začít klubko rozmotávat?

Jedna z velkých věcí, které jsou před námi v budoucím období, je revize RVP. Celé týmy se budou prohánět sem a tam kurikulem, budou bádat a schůzovat, radit se, dopisovat, škrtat. Přemýšlet, jak tam procpat své vidění světa, jak naopak vyšachovat již přinesené „hotové a definitivní“ návrhy jiných atd. Dovedete si to jistě představit. Dovolím si vás při té příležitosti pozvat podobně jako Alenka v říši divů za zrcadlo. Pojďme pootočit prizma vnímání školy, podívejme se na něj skrze ty, kvůli kterým veškeré školství „pácháme“. Pokusme se povýšit žáka ze subjektu na objekt a vžít se do jeho pocitů uprostřed školní vřavy.

Náhoda tomu chtěla, že se odkryla moje dávná vzpomínka, kterou jsem líčil kamarádovi. On se o ní někde zmínil na sítích a prý k tomu přelétlo sem a tam pár výživných komentářů. Kdysi jsem jako ředitel gymnázia pojal nápad, že zkusím strávit den ve třídě jako žák. Domluvil jsem se s kluky z vyššího ročníku, nafasoval mikinu s kapucí, dal si s nimi sraz na rohu před školou a skočil rovnýma nohama do studentské reality. O mém záměru věděli předem jen mí zástupci, brzy se to ale pochopitelně rozkřiklo i mezi učiteli, kromě oděvu jsem se nijak nemaskoval. Nijak to nevadilo, cílem nebylo za každou cenu konspirovat.

Začala první hodina, už si ani nepamatuji, co to bylo za předmět. Vyučující nás po příchodu do třídy optimisticky uvítala, zaujetí pro předmět z ní jen sálalo. Každým okamžikem nenechala nikoho na pochybách, že její předmět je nejdůležitější a jaké máme všichni štěstí, že jsme se ocitli na její hodině a můžeme se společně s ní věnovat vzrušujícímu poznání. Potud zcela v pořádku, motivace je ústředním pojmem v pedagogice a nikdo by nechtěl sedět a 45 minut pozorovat „v akci“ uspávače hadů. Začal jsem mít problém, když v další hodině se odehrálo to samé, jenom ve zcela jiném předmětu. „Vítám vás, pamatujete, co jsme dělali minule? Tak na to navážeme a přidáme dnes mnohem víc!“ Já minule nebyl, ale uklidnilo mne, že jsem nebyl sám, kdo si nepamatoval. Učiteli to nijak nevadilo, rozjel to pěkně od podlahy, nořil se do všemožných detailů a vyžadoval, aby všichni žili jeho předmětem, jako by se jím hned po maturitě začali živit. Po této hodině jsem se otázal svých spolužáků, jak dokážou všechno sledovat. Odpověď byla lakonická: „Člověk si to nesmí pouštět tolik k tělu, jinak nepřežije.“

Další hodinu se konala fyzika, psal se test. Zkusil jsem si to samozřejmě také, učitel mi s gustem písemku rozdal a následně i vybral a opravil. Přirozeně jsem si v testu ani neškrtnul. Kurikulum přírodních věd se už dávno utrhlo ze řetězu a zavrtává se do neuvěřitelných podrobností zcela odtažitých od každodenní reality. Je to nejen v běžném životě k neupotřebení, ale především k nezapamatování. Když si sečteme počet hodin, které si člověk odsedí v takovéto pouhé posilovně paměti… Opravdu mi nepřijde normální stav, kdy běžný rodič není schopen pomáhat svému dítěti s učením v přírodních vědách již na druhém stupni základní školy. Možná právě toto by mohlo být měřítkem míry škrtání v kurikulu. Není to sice nic metodicky odborného, ale zato ověřeného životem – v praxi si člověk uchovává ty znalosti a dovednosti, které doopravdy k životu potřebuje.

Po fyzice následovala filozofie. Hlava už mi začínala měknout a uvědomil jsem si, co je na tom nejhorší. Ty desetiminutové přestávky, během nichž se máte nejen přesunout z učebny do učebny a vyměnit si knížky a sešity na lavici, ale taky se mimochodem vynořit z hloubi jednoho oboru ve své mysli a v mžiku se přeladit do oboru druhého. V tomto případě měly společného jenom to, že oba začínaly na F. První úkol jsem o přestávkách zvládal, přelaďování jako korouhvička mi šlo o poznání hůř.

Angličtina – hurá, změna. Menší skupina, jiné, mnohem aktivnější metody práce. Konečně všichni mluvíme, předtím jsem měl pocit, že z neustálého nasávání mi praskne hlava. A navíc obrovský motivátor, tohle se bude v životě opravdu hodit, vždyť nás zanedlouho čeká další Comenius.

Poslední hodina to vše zpečetila. Je jedno, co to bylo zač. Hlavním úkolem této v pořadí třicáté páté hodiny onoho předmětu bylo překlenout prostor mezi třicátou čtvrtou a třicátou šestou lekcí. Já na seriály nikdy nebyl, zvlášť na ty nekonečné. Posledních 40 minut z oné třičtvrtěhodiny jsem přežil jen díky pronikavým myšlenkám na blížící se oběd. Původně jsem byl odhodlán absolvovat den se „svou“ třídou celý včetně odpoledního vyučování, ale na to mi už prostě nezbývaly síly. Zkuste si i vy jen sedět, poslouchat, psát si a snažit se v přesném rozvrhovém rytmu být nadějným biologem/lingvistou/chemikem/matematikem/filozofem atd.

Byl jsem v rámci tohoto živého zážitku opravdu vděčný všem učitelům, kteří se snažili zpestřit svoji hodinu jakoukoliv jinou aktivitou než frontální výukou. Dlužno dodat, že se opravdu snažili, byla jich drtivá většina. Jenže co naplat, pokud předměty absolvujete všechny naráz v kulometné dávce, přijdete si jako zoufalá korouhvička, která ze všech sil hledá převládající směr větru, aby aspoň na nějaký čas ukazovala k jedné světové straně. Po odsedění porce různých předmětů za sebou vám to stejně nejspíš začne splývat do jedné frontální nalejvárny. Tato metoda totiž, ať chceme nebo ne, ve většině škol stále převažuje.

Proč to celé píšu? Není nad vlastní zkušenost, ač jsme jí všichni zamlada prošli, je potřeba vše oprášit a znovu prožít. Podívat se na systém, o němž se domníváme, že ho důvěrně známe, z opačné strany barikády…

Celý text si můžete přečíst ZDE.


Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger