Úděl učitele

pátek 28. června 2019 · 0 komentářů

Na konci června odešli ze školy žáci a žákyně, kterým jsem byl čtyři roky třídním učitelem a ještě jsme spolu měli jeden rok v páté třídě. Už teď plánuji, jak jim na konci prázdnin napíšu, pokud to vydržím až do konce srpna. Co teď ale se všemi vzpomínkami a plány? Hádkami? Veselými tanečky? A společnými zážitky?

Zdroj: blog Tajný učitel 22. 7. 2018

V pátek na konci června jsme si rozdali vysvědčení a šli do restaurace na oběd, v pondělí si bylo pár z nás zahrát volejbal. Pak jsem na pár dní zmizel do zahraničí a hned první den po příjezdu už jsem potkal svého žáka, který mi zas připomněl tento „syndrom“.

Jde o jasnou věc – jsem učitel a každý rok odejdou žáci, které jsem učil. A já už je pravděpodobně nikdy neuvidím a o většině z nich ani neuslyším. A ano, je to divný, ale mě je to líto. Roky něco připravujete, v tomhle případě žáky na přijímací zkoušky, ale dejme tomu, že je připravujeme s dalšími učiteli i na život. A výsledek se nikdy nemusíme dozvědět. Jen vzpomínky.

První prázdniny to na mě dolehlo. Hlavně kvůli tomu, že jsem to vůbec nečekal. Byl jsem rád, že mám prázdniny a najednou mě to uhodilo. Strašně divný pocit. S jednou třídou deváťáků jsme si relativně rozuměli, najednou přišly prázdniny a mně to došlo. „Vypaření“, svým způsobem zbytečně strávený čas společně kvůli tomu, že už se neuvidíme. Že nebudu vědět, jak dopadli. Dostanou se na vysokou? Budou spokojení?

Tento školní rok jsem se potkal právě s jedním žákem z této třídy. V pátek, kdy pospíchám domů a chci mít klid. Najednou utekly dvě hodiny a my stáli celou dobu na ulici. Alespoň tak něco pochytím. Teď je to samozřejmě o něco složitější tím, že se stěhuji.

Tento text představuje jen formu terapie, prázdninový štěk, který si nikdo nepřečte. Ale pro mě jde o důležitou věc, kterou jsem si nikdy nedokázal představit a s kterou se prostě jako učitel musím vyrovnat. A například právě první rok to bylo extrémně těžké, protože mě na to nikdo nepřipravil.

Samozřejmě nezbývá nic jiného, než se se situací vyrovnat. Zvyknout si. I když v normální situaci se zvyknutí rovná rezignaci, což nemám v lásce. Zůstat v kontaktu pochopitelně dnes není nemožné. Vždy přijdou noví žáci a žákyně. Ale mě pochopitelně zajímají ti, s kterými mám fotku na zdi. Možná jde jen o obavu, že s dalšími žáky už nebudu mít takový vztah. Žádné speciální pozdravy, žádné vtípky a hlášky, které nikdo jiný nechápe a žádné společné ostudy.

Vidím jistě, jak si někdo klepe na hlavu a říká si „to je ale citlivka“. Ale také jistě vím, že jsou učitelé, kteří to cítí stejně jako já.

Jedno z nejlepších řešení je také prázdninové „extrémní“ cestování. „Extrémním“ myslím stopování nebo pouť. Pokud si lehnu k moři či rybníku, stejně budu myslet na školu, na lepší metody, na lepší způsoby chování. A pak na žáky. Ale při cestování se musím starat jen o důležité věci – co budu jíst a kde budu večer spát. A proto na chvíli zapomenu.

Během studia na střední škole jsem si myslel, že budu někde dělničit, bydlet na ubytovně. Dopadlo to trochu jinak a já nikdy nebyl spokojenější. Ale to platí jen od září do června.



Redakce Učitelských listů přeje všem žákům, studentům i jejich učitelům krásné a dlouhé prázdniny, hodně odpočinku i hodně nových nápadů a zážitků.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger