Iva Málková: Školství se změnit nemůže

úterý 12. listopadu 2019 · 0 komentářů

Je, jaké je. Odráží stav naší společnosti. Závisí na jednotlivých lidech. Oni jsou ti, kdo každodenním přístupem tvoří jeho kvalitu a buď se změnám brání, nebo je uskutečňují.

V každé škole je pedagogický anděl i ďábel. Jsou ve vedení i mezi učiteli. Tyto dva aspekty jsou pochopitelně i ve všech pracovnících, dětech i rodičích. A málokdy jsou v rovnováze. Někteří tu ďábelskou část popírají, u jiných převažuje, aniž by si jí všimli. Jiní jsou si jí vědomi a učí se s ní zacházet, aby to bylo pro ně i ostatní bezpečné.

Jsou školky a školy, do kterých se děti těší, kde je pro ně emocionálně bezpečno, kde mohou být samy sebou a dospělí jsou jim doprovodem v procesu. A jsou školy, kde to vypadá, že se čas zastavil – děti jsou ponižovány, srovnávány mezi sebou, trestány a zostuzovány.

Jsou vyučující, kteří sami sebe denně zkoumají: „Jak jsem to, co se dělo, mohl/a projít jinak? Proč mne toto dítě tak vytáčí? Co mám dělat, aby...“ A jsou tací, kteří netuší, že je možné se rozvíjet a měnit nebo na sebe nahlížet. Žijí v robinsonovské ulitě bez kontaktu s vnějším světem.

Jsou děti, které mají hluboké vhledy. Dokáží najít způsob, jak se přizpůsobit a v bezpečí v systému přežít nebo vyčuhovat a být výzvou. A jsou děti, které si se sebou neví rady, ztracené, vykořeněné, nešťastné, zoufalé a nemilované.

Jsou rodiče, kterých se vyučující bojí a ti, kteří se nezajímají. Jsou rodiče, se kterými je možné vést věcné a přínosné rozhovory.

Jsou ředitelé vizionáři a skvělí organizátoři, kteří dokážou zajistit cokoliv od vynikajícího týmu až po náhradní finanční zdroje. A jsou ředitelé, kteří změnám brání, zpochybňují je a zdůvodňují, proč to nejde.

Ztrácíme čas hledáním cesty, jak naše školství změnit. Teoretizujeme o krocích, které by se měly učinit, čerpáme na to dotace, tvoříme akční skupiny, zakládáme různá společenství. Probíhají různorodé centrálně nařízené pokusy dílčích rozhodnutí, která jsou zaváděna bez znalosti praxe a souvislostí, které z toho vyplývají. Jejich nefunkčnost zviditelňuje stávající zkostnatělost a ztrátu vzájemného propojení.

Nálepkujeme děti diagnózami, zařazujeme je do škatulek, ve kterých nemají možnost objevit a rozvíjet své dary ani zažít úspěch. Žijeme v přesvědčení, že víme, co se děti potřebují naučit a jak mají těch povinných devět let trávit. Udržujeme sebe i je v domněnkách, že známky jsou důležité a otvírají cestu k úspěšné životní cestě. Hledáme formy, „jak je připravit na život“ místo abychom ho s nimi žili a ukazovali jim jeho pestrost a ctili ji.

Každý den, každou vyučovací hodinu, každý podvečer při psaní domácích úkolů, každou myšlenkou můžeme ovlivnit, co se děje. Jediné řešení je hledat způsob, jak měnit nebo opouštět stávající postoje, zvyky a systémy přesvědčení. Osobním příkladem, zájmem o děti a spolupracovníky, empatií, laskavostí, smyslem pro humor, důvěrou, odvahou, vášní, tvořivostí…

Možné je cokoliv od černé až po bílou. Proces probíhá ve formě přílivu a odlivu. Chyba je nepostradatelná životní učitelka. Všichni jsme jedinečné lidské bytosti, máme svoji hodnotu a moudrost. Buďme odvážní, propojme naše hemisféry a dovolme jim vyváženě spolupracovat. Jen tak se mohou pootevřít zamrzlá srdce a bude možné dostat se společně k podstatě.

Zdroj.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger