František Tichý: Výchova jako dobrodružství. To se v té Přírodní škole učíte na stromech?

sobota 15. února 2020 ·

Kniha představuje konkrétní doporučení z 23leté praxe fungování Gymnázia Přírodní škola. Ocení ji především ti, kdo se rozhodli věnovat dobrodružné výchově dětí a dospívajících. Inspiraci nabízí budoucím a současným učitelům, vychovatelům, rodičům, vedoucím oddílů a zájmových kroužků.

Pro ty, kteří neměli možnost se seznámit s historií a systémem Přírodní školy, předkládáme krátké shrnutí, včetně vysvětlení některých speciálních pojmů.


Přírodní škola


Základními prvky jsou kromě malého kolektivu maximální zapojení dětí do života a organizace školy (samospráva), specifický způsob rozložení učiva a ověřování znalostí (podmínkový systém), časté společné pobyty školy mimo Prahu (výjezdy) a závěrečný projekt Expedice.

Škola začala fungovat v roce 1993 jako sedmileté gymnázium. Zpočátku se 40 studenty ve dvou třídách, později se rozšířila na čtyři třídy. V současnosti má formu osmiletého gymnázia, ve čtyřech třídách studuje 85 žáků.Věnuje se jim kolem 15 učitelů a spolupracovníků. Škola se v minulosti několikrát stěhovala. V současnosti má páté sídlo ve své historii – v Praze 7 v Letohradské ulici.

Řada aktivit probíhala celoškolně, tj. se všemi různě starými studenty. Jde zvláště o: ranní sraz každý den (tzv. společné shromáždění, slangově nazvané „společňák“, studijní výjezdy několikrát za rok. Výjezdy jsou tematicky zaměřeny a trvají od čtyř do čtrnácti dnů. Celkem děti a učitelé stráví se školou cca 6 týdnů školního roku mimo domov. Na přípravě a organizaci výjezdů i dalších školních aktivit se přímo podílejí studenti školy. Všechny třídy jsou rozděleny do několika skupinek po cca pěti dětech, tzv. „kruhů“. V rámci každého z nich si děti volí ze svého středu kapitána. Ten skupinku nejen organizuje v rámci školních aktivit, ale zastupuje ji na studentské radě (viz kapitanátě).

Ve většině vyučovacích předmětů je uplatňován tzv. podmínkový systém. Učební látka těchto předmětů a další požadavky vyučujících jsou na začátku školního roku studentům předloženy v podobě seznamu úkolů, tzv. podmínek. V jednotlivých čtvrtletích je stanoven závazný počet „podmínek“, který musí studenti splnit. Výběr podmínek a způsob jejich plnění je do značné míry na volbě jednotlivých žáků.

Studenti, kteří na konci roku (v praxi cca v polovině května) splní předepsaný počet podmínek (včetně těch, které byly vypsány jako povinné), se za odměnu mohou zúčastnit dvoutýdenní Expedice. V jejím rámci si volí téma, jemuž se chtějí věnovat, popř. se mohou podílet i na jeho vymýšlení a přípravě. V době Expedice žáci pracují výhradně ve věkově smíšených skupinách.

Škola ve své práci vychází především z pedagogického systému Janusze Korczaka, Antona Makarenka a ze zkušeností skautského hnutí. Výraznou inspirací je i práce Jana Bosca a reformních pedagogů meziválečného období.


Být spolu

...Nestačí přijít a odučit si svoje hodiny, zorganizovat programy, vyplnit čas služby. Skutečný život společenství se vytváří teprve ve chvíli, kdy toto končí...

K tomu, abychom „byli spolu“, je třeba využít příležitosti stávající a vytvářet příležitosti nové. Začnu se vztahem kantorů, respektive vychovatelů či vedoucích, a dětí. Tady je problémem, že si mladí lidé, ale i my starší fixujeme své sociální role. Ve „formálních“ situacích je to důležité a leccos to zjednodušuje. Ve třídě jsem učitel, na plavání trenér, to je důležité a autorita by měla vyrůstat i z respektu k funkci (souhlasím s hláškou z jednoho dílu filmů o „básnících“, že „i blbec si zaslouží úctu, když má funkci“). Když však jdeme společně na výlet, povídáme si na obědě nebo spolu hrajeme v divadle, vztah může přerůstat a prohlubovat se, vzniká prosto k vzájemnému otvírání se, poznání, úctě a obohacování. To pak zpětně mění kvalitu vztahu a společné práce, a zvláště motivaci k ní i ve formálnějších situacích – výuce, službách, společných činnostech...

Ale jak na to? Tak třeba při společném jídle. Kolik kantorů napadne sednout si při jídle – ať je to ve školní jídelně nebo na škole v přírodě - - ke stolu s dětmi?Když jsem to na základní škole , kde jsem před lety učil, udělal poprvé (a upřímně řečeno mě ani nenapadlo, že bych si měl sednout ke stolu kantorskému), byl jsem u kolegů okamžitě „za divného“. Kupodivu se zprvu divily i děti. A přitom je málo přirozenějších situací, jak být spolu. Můžete se zeptat, jak se mají, navázat na zajímavou diskuzi z hodiny, nebo naopak se ztišit a dětem naslouchat. Můžete se posadit k dítěti, které sedí samo – možná, že s ním druzí nemluví nebo je smutné. Vždy se zeptám, jestli si smím přisednout. Mladší často překvapeně a potěšeně přikývnou, starší občas i naznačí, abych si hledal jiné místo. Pokoru, přátelé. V takových chvílích poznáte, jak na tom u dětí opravdu jste, jen je třeba mít oči otevřené.

Podobnou funkci mohou mít jinak nenáviděné dozory o přestávkách. Někdy stávám na chodbě, povídám si s dětmi, které se u mne zastaví. Nebo se jen tak procházím mezi lavicemi ve třídách, dívám se, co kdo o přestávce dělá, děti oslovuji, a už tím, že jsem mezi nimi, si někteří rošťáci rozmyslí své nápady. A když je hezky a jsme venku, hrajeme s dětmi fotbal nebo si jen tak pinkáme... Když jsme byli na výjezdu, brával jsem kytaru a hrál a zpíval a kdo měl chuť, přišel se přidat... A stejné jeto, když někam cestujeme. Zvláště putování vlakem je krásná příležitost zastavit se tu a pak zase tam, popovídat si, domluvit se na přípravě hry, poslechnout si, co bylo o prázdninách a pod....

„Bytí spolu“ ale nenastane samozřejmě, příležitosti je nutné vytvářet. To platí nejen ve vztahu vychovatel – děcko, ale i mladší – starší děti. Vzájemné provázání tříd, generací a rolí nenastane samo. To je vidět v běžných školách, v nichž spolu na stejné chodbě žijí děti, které se po několika letech často ani neznají jménem....

Na mnoha jiných místech zmiňuji, že propojení věkových skupin a maximální zapojení dětí do všeho, co děláme, je naší prioritou (i když ne vždy se nám to daří tak, jak bychom si přáli). Pokud je to možné, je třeba, aby se školní činnosti realizovaly napříč třídami a ročníky. A jde to nejen na výjezdech a na Expedici, kde třídy de facto rozpouštíme a studenty rozdělíme do věkově smíšených skupinek, ve kterých realizují program, soutěží, mají služby atd., ale i ve výuce... Pokud se podaří, že třída na vyšším stupni probírá stejné téma jako třída, mladší, snažíme se výklad propojit programově. Třeba společnou návštěvou zoologické nebo botanické zahrady, muzea nebo projektem ve škole. Takovým příkladem je v přírodopise hmyz, jeho výuku realizujeme jako společný dopolední projekt pro sextu společně s primou. Starší si vždycky k sobě vylosuje mladšího, vyberou si téma, to společně připravují a pak představují zbytku studentů. Podobnou zkušenost má i kolega Marek s geologickými procházkami. Nejlepší jsou ty, kde jsou spolu různě staré děti...

Osobně pokládám za naprosto zásadní pro onen moment „být spolu“ dobrovolné akce. Kolegové mě s úsměvem považují trochu za blázna, když stále organizuji pro naše děti nějakou dobrovolnou akci. Ty u nás pořádáme téměř každý víkend, ať je to společný výlet, návštěva v dětském domově, akvaparku nebo kině, letní puťák nebo splouvání řeky. Kdo chce, může jít, někdy se nás sejde pět, někdy dvacet. Mnoho dětí říká, že právě dobrovolné akce jsou to nejhezčí, co na Přírodní škole zažívají. Právě když nemusí, sejdou se lidé, kteří mají chuť se sejít a kteří se chtějí vidět mimo čas povinně vymezený škole. A najednou je všechno jinak. Vztahy se uvolní, všichni mohou „vyklouznout“ ze svých zaběhaných rolí. Není třeba se příliš stresovat s programem ani s tím, že to někoho nebude bavit a bude to ostatním kazit. Stačí, že spolu jdeme a povídáme si, pak si v lese zahrajeme nějakou jednoduchou hru, zajdeme na polévku, na čaj.

Zároveň se takto zcela přirozeně vytváří úplně jiná kvalita – mezi námi kantory a dětmi, ale i dětmi mezi sebou navzájem. Můžeme se vzájemně více poznat než na velkých školních výjezdech, máme čas naslouchat si, „odvázat se“, být spolu jen tak prostě a přirozeně pro pouhou radost z tohoto bytí a vzájemnosti.


Zdroj: František Tichý a kol. Výchova jako dobrodružství. To se v té Přírodní škole učíte na stromech? Nakladatelství GEUM a Gymnázium Přírodní škola, 2017




0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger