Lucie Fialová: Už po týdnu mě napadlo, co kdybychom se na všechno učení vykašlali, říká výtvarnice Kateřina Šedá. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc

čtvrtek 30. dubna 2020 · 0 komentářů

Být na jednom místě a všímat, si co se v mém bezprostředním okolí děje. To je jedno z poselství projektů mezinárodně uznávané výtvarnice Kateřiny Šedé. Teď se jí to splnilo, až ji někteří podezřívají, že koronavirové zastavení je další z jejích akcí. Sama si ho užívá, nebýt jedné věci… Domácí škola!

Zdroj: Rodiče vítáni 17. 4. 2020

„Už po týdnu doma mě napadlo – co kdybychom se na to učení kompletně vykašlali. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc,“ říká matka páťačky Julie. I ta dostala příležitost se vyjádřit. A taky manžel David. Přinášíme netypický rodinný rozhovor.

Jak vám jde domácí škola?

Julie: Radši bych šla do školy.
Kateřina: Hrozně, polovinu času mě stojí dohadování s dcerou, aby si vůbec k učení sedla. Občas mám pocit, že k tomu má úplný odpor. Vzhledem k tomu, že je dyslektička a dysgrafička, všechny úkoly jí trvají mnohem déle než jejím spolužákům. Škola nám taky moc nepomáhá. Každé pondělí dostaneme úkoly a nějak si s tím musíme poradit sami. Úplně ve všem máme zpoždění, včetně povinné literatury. A úkoly typu: „Zazpívejte si s domácími mazlíčky a jako důkaz pošlete video“ neplníme už vůbec.
David: Kromě Julie, která chodí do páté třídy, máme ještě druhou, čtyřletou dceru. Takže dopoledne jeden z nás pracuje a druhý vaří, učí, hlídá a hraje si zároveň. Většinou tak s Kateřinou oba doufáme, že na nás připadne ta práce.

Co nového jste se za ten měsíc a kousek naučili nebo zjistili?

Julie: Dny s učením jsou delší než dny bez učení. Ale my se učíme každej den, takže jsou všechny dny teď stejně dlouhý. Taky jsem se naučila víc sprostých slov.
David: Nevím, jestli naučili, spíš učíme. Máme hodně nestereotypní životní rytmus, takže se snažíme naučit stereotypu. Moc se nám to ale podle mě nedaří, máme v tom ještě pořád velké rezervy.
Kateřina: Já jsem zjistila, že si z páté třídy nic nepamatuju. A Julie taky ne.

Naučili jste se i něco, co se neučí ve škole?

Julie: Naučila jsem se skoro udělat přemet, rozbít kokos podle videa a taky s mamkou kreslíme Brnox.
Kateřina: Naše děcka se naučila pouze věci, co se ve škole neučí. Od různých domácích prací, přes vaření až po každodenní kreslení něčeho nestandardního.
David: Snažíme se každý den, aby se děti naučily anebo zažily něco neobvyklého. Může to být úplná hloupost. Včera jsem třeba vylezl s dětma na střechu kůlny a dívali jsme se na známé věci z trošku jiné perspektivy. Jindy jsme dělali krmítko pro veverky, pozorovali mravence. Ale taky jsme řezali dřevo, pekl se velikonoční zajíc, čeká nás malování pokojů… Pro děti se dá vymyslet hrozně moc věcí. Učí se při všem.

A co byste se chtěli naučit – bez ohledu na to, jestli to chce škola.

Julie: Já se chci naučit přemet.
David: Vidět věci v souvislostech. A naučit se teoretické znalosti přenést do praktického života. To je podle mě mnohem důležitější než encyklopedické znalosti.
Kateřina: Já bych se chtěla jednoznačně naučit společné koncentraci na jednu věc. Už na začátku karantény jsme zavedli dny bez telefonů a tabletů, protože každý z nás byl smrtelně roztěkaný. Tahle droga nás neustále svádí komunikovat s někým jiným, stačí, když pípne sms, a člověk zapomene na lidi v místnosti. Přála bych si, aby nás technologie přestaly ovládat a my jsme začali ovládat je. Vypadá to jako malichernost, ale pro mě je to na samostatný školní předmět.

Které úkoly vás nejvíc baví, a které nejmíň?

Julie: Žádné úkoly mě nebaví, život není úkol. Baví mě tělocvik, protože z něho nejsou žádný úkoly.
David: Výuku máme rozdělenou. Já učím matematiku, Kateřina češtinu a angličtinu, o zbytek se dělíme. Mě zatím asi nejvíc bavil přírodopis. Na základce jsem to měl spíš podle učitelů, takže většinou vedl dějepis, nejvíc jsem se, kupodivu, nudil v hudebce. Tam jsem snad za celou dobu neměl učitele, který by mě pro ten předmět nadchnul. A to mám hudbu rád, i když noty neumím dodnes.
Kateřina: Nás baví úkoly, které si dáváme sami. Strašně ráda bych se nadchla třeba pro časování sloves, ale nejde mi to. Navíc bydlíme přímo u lesa, venku je teď pořád krásné světlo a jaro je strhující. Snažím se děcka učit dívat a něco skutečně uvidět… na procvičování budou mít v životě ještě dost času…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Jana Nováčková: Nepleťme si on-line výuku s domácím vzděláváním

středa 29. dubna 2020 · 0 komentářů

Podnětem pro napsání tohoto článku byl povzdech jednoho kolegy, že tato situace přináší domácímu vzdělávání medvědí službu, protože pro širokou veřejnost bude představa o domácím vzdělávání to, co se dělo za koronaviru.

Zdroj: blog autorky 4. 4. 2020

Obávám se, že může mít pravdu. Skutečně může lehce dojít k záměně – lidé se mohou domnívat, že když se současné učení dětí odehrává doma, že je to tedy domácí vzdělávání. Není. Termín domácí vzdělávání se běžně používá pro individuální vzdělávání na 1. a 2. stupni ZŠ podle § 41 školského zákona č. 561/2004 Sb. Není nárokové, rodiče o něj musí žádat. Dítě musí být zapsáno v nějaké škole (která ani nemusí být v místě jeho bydliště), kam jednou za půl roku dochází na přezkoušení, zda zvládlo povinný obsah učiva. Podstatné je, že čas mezi těmito přezkoušeními je plně v režii dané rodiny. Děti (a potažmo jejich rodiče) nedostávají ze školy žádné pokyny, žádné úkoly.

Současnou „koronavirovou“ situaci naopak charakterizuje, že vzdělávání dětí řídí stále škola. Na dálku přes technologie. Rodiče se najednou ocitli v roli nedobrovolných pomocníků učitelů. I oni, tak jako jejich děti, jen vykonávají úkoly, ani oni, tak jako jejich děti, nemají žádný vliv na to, co a jak mají dělat.

Domácí vzdělávání probíhá zcela jinak. Především vychází z potřeb a zájmů dětí. „Domškoláci“ (jak se jim běžně říká) se zajímají o nejrůznější věci. Když se děti mohou věnovat tomu, co je zajímá, mají báječnou příležitost poznávat sebe sama, své silné i slabé stránky. Rodiče děti podporují, poskytují jim informace, kde či od koho by se mohly o svém zájmu dozvědět víc, pomáhají jim, pokud o to děti požádají. Děti se učí z vlastní vnitřní motivace.

Domácí vzdělávání vyžaduje, aby jeden z rodičů (případně prarodičů) byl s dítětem doma. To může být pro některé rodiny nepřekonatelné. Tak vznikly komunitní školy, tj. různá sdružení, spolky, kde v pronajatých prostorách děti zapsané v individuálním vzdělávání tráví čas společně ve věkově smíšené skupině dalších „domškoláků“. S nimi je několik dospělých (pedagogické vzdělání není podmínkou), kteří jsou jim k dispozici pro jejich vlastní, vnitřně řízené učení. Společně si vyvozují pravidla, aby se každý cítil bezpečně.


Mnoho lidí nevěří, že by se děti samy učily

Učení je jedním ze základních nástrojů přežití. Příroda si to pojistila tím, že když něčemu porozumíme, něčemu novému se naučíme, vyplavují se „hormony štěstí“ a my se cítíme báječně. Přesto je velká část dospělých přesvědčena, že děti se samy od sebe nechtějí učit, takže je k tomu musíme „pro jejich dobro“ donutit. Většinou k tomu dochází na základě běžné zkušenosti, že málokteré dítě se dobrovolně učí tomu, co po něm žádá škola.

Ani dospělí, ani děti obvykle sami od sebe nedělají to, co jim nedává smysl. Dělat věci bez zjevného smyslu odporuje tomu, jak funguje náš mozek. Ten se nejdřív potřebuje ujistit, že nám nehrozí žádné nebezpečí (to se musí vždy odstranit na prvním místě). Když jsme ale v bezpečí, snažíme se najít smysl toho, čím se máme zabývat. Smysluplnost bývá hodně individuální. Co má smysl pro jednoho, nemusí mít smysl pro jiného – třeba jen v té chvíli nebo vůbec.

Platí to i pro učení. Ve škole je zjevně nesmyslného obsahu poměrně dost (což asi řada rodičů v současné situaci registruje). Některé povinné učivo postrádá smysl samo o sobě, nemalá část nesmyslnosti jde na vrub nepřiměřenosti učiva schopnostem a zralosti dětí. Přesto většina dospělých bez dalšího přemýšlení věří, že je v pořádku, aby se děti učily, co nemá smysl. Nezřídka i obviňují děti, že je to jejich vina, že je to nezajímá, že se málo snaží atd. Přirozený důsledek pak je, že pokud je vina na straně dítěte, školství není třeba měnit.


Když chybí smysl, nastupuje vnější motivace

Pokud tedy není důvod se něco učit, protože to postrádá smysl, a učitelé to musí nějakým způsobem do svých žáků aspoň na krátkou dobu dostat, pak nezbývá než použít vnější motivaci, tedy pochvaly, odměny, tresty. Ve škole takto fungují hlavně známky a poznámky. Výzkumy působení odměn a pochval začaly před padesáti lety a stovky experimentů potvrdily jejich obrovská rizika. Především, že pochvalami a odměnami znehodnocujeme odměňovanou činnost na pouhý nástroj na jejich získání. Totéž se děje i s učením. A děje se to neuvěřitelně rychle – prakticky během prvních dvou měsíců v první třídě. U poměrně velké části dětí to vede k tomu, že se utlumí jejich přirozená motivace dokonce k veškerému učení. To, že se děti nechtějí učit, je tedy důsledek, nikoliv příčina.

Vnější motivace nemůže z podstaty věci vést ke kvalitní práci. Ta se provede jen v takové míře, abychom nepropásli odměnu či abychom nebyli potrestáni. Není důvod do ní vkládat energii, když je to jen pouhý nástroj, sám o sobě bezcenný. Když už není na obzoru příslib odměny či pochvaly nebo hrozba trestu, není proč v činnosti pokračovat. Daniel Pink v knize Pohon (Anag, 2011) píše, že poznatky o dopadech vnější motivace patří k nejdůležitějším objevům společenských věd ve 20. století, ale také k těm nejvíce ignorovaným.

Porozumění světu je pro děti jedním ze základních cílů jejich vývoje. Je omylem si myslet, že by se chtěly učit „jen samé hlouposti“. Dokládá to i fakt, že většina „domškoláků“ mívá mnohem širší rozhled než mají obvykle děti ve škole. Také výsledky absolventů svobodných demokratických škol jako jsou Summerhill nebo Sudbury Valley School za desetiletí jejich existence dokazují, že i když tamní děti neabsolvují žádné povinné učivo, jejich uplatnění v životě je velmi dobré včetně náročných profesí.

Pokud by se stalo, že z nějakého důvodu by se dítě, které již absolvovalo několik ročníků tradiční školy a stalo se závislé na vnější motivaci, mohlo samo rozhodovat, co bude dělat, čím bude trávit svůj čas, pravděpodobně měsíce až roky nesáhne po ničem, co připomíná učení ve škole. Scénář hraní na počítači je vysoce pravděpodobný (tam má vše pod svou kontrolou). To je zkušenost výše jmenovaných svobodných demokratických škol. Teprve po individuálně dlouhém čase naleznou děti opět svou vnitřní motivací a začnou naslouchat svým vlastním zájmům, otázkám, na které chtějí znát odpovědi.

Argumentem odpůrců vnitřně řízeného vzdělávání bývá, že přece v životě musíme dělat věci, které nás nebaví. Jistě. Vnitřní motivace neznamená dělat jen zajímavé věci. Z vnitřní motivace děláme i věci, které nás nebaví, ale jsme přesvědčeni o jejich smysluplnosti. Takových činností není málo. Děti, které měly to štěstí, že si mohly uchovat vnitřní motivaci, tedy ty, které měly dost možností dělat si věci podle sebe, budou v situacích sice nezábavných, ale smysluplných činností mnohem zodpovědnější než děti, které se v důsledku neustálého vedení, přikazování a používání odměn a trestů staly závislé na vnější motivaci.

Myslím, že současná situace on-line výuky nabízí rodičům příležitost k zamyšlení, co je pro děti opravdu důležité – zda plnění záplavy úkolů nebo rozvíjení svých silných stránek, svých zájmů. Tak jako to mají možnost zažívat děti v domácím vzdělávání. V tom skutečném, podle § 41 školského zákona.

Karel Gargulák: Nemá smysl nechat žáky v krizové situaci propadat aneb české ministerstvo školství může hledat inspiraci u slovenských kolegů

úterý 28. dubna 2020 · 0 komentářů

Ministr školství Robert Plaga v Otázkách Václava Moravce 5. 4. prohlásil, že jeho rezort připraví vyhlášku, která by měla učitelům dát návod, jak klasifikovat děti v druhé polovině současného školního roku. Co by mohl takový předpis obsahovat a jak vůbec k hodnocení žáků konkrétně přistoupit?

Zdroj: blog Karka Garguláka 8. 4. 2020

Inspiraci přinesl na tiskové konferenci hned následující den Plagův čerstvě jmenovaný slovenský kolega Branislav Gröhling. Jím vydané pokyny k hodnocení žáků byly zároveň publikovány na webu www.ucimenadfialku.sk. Právě tento web slouží jako komplexní zdroj informací, doporučení a metodického vedení všem ředitelům, učitelů, žákům i rodičům v době uzavření škol a zajištění výuky na dálku.

Zpátky však ke klasifikaci. Závazné pokyny slovenského ministra školství k hodnocení žáků základních a středních škol stojí na třech základních principech:
“a) zajistit spravedlnost při hodnocení každého žáka respektováním individuálních podmínek na domácí přípravu a distančního vzdělávání,
b) soustředit pozornost na poskytování slovní zpětné vazby,
c) akceptovat jedinečnost aktuálních podmínek vzdělávání žáků.”

Konkrétně v případě základních škol ministerstvo školství konstatuje, že během vzdělávání na dálku neplatí běžná klasifikace (tedy “klasické známkování”). Hodnocení má mít charakter konstruktivní zpětné vazby poskytované žákům během učení. Má mít motivační charakter, pojmenovat žákům chyby, které dělají a navrhnout postup při jejich odstraňování. Průběžné hodnocení má mít rovněž značně individualizovaný charakter, zohledňovat věkové a individuální zvláštnosti žáka a přihlížet k jeho momentální psychické i fyzické disponibilitě.

Dále pokyny hovoří o tom, že se v průběžném i závěrečném hodnocení musí přihlížet k okolnostem, možnostem a individuálním podmínkám pro domácí přípravu během přerušeného vyučování ve školách. Tj. Slováci jsou si výrazně vědomi nerovných podmínek v zajištění přístupu ke kvalitnímu vzdělávání v rámci domácí přípravy, což je jedno z největších rizik, na které je upozorňováno snad ve všech zemích (viz doporučení OECD).

Ředitel školy má dle pokynů ministerstva za úkol označit ty předměty, které sice měly být původně klasifikovány, ale podmínky vzdělávání na dálku neumožňují naplnit cíle předmětu kvalitně či plnohodnotně (např. výchovy). O tomto kroku ve formě doporučení v pořadu OVM hovořil i český ministr Plaga.

Ve všech ročnících základní školy se může realizovat závěrečné hodnocení i formou slovního hodnocení. V rámci závěrečného hodnocení lze využít kombinované hodnocení (klasifikace a slovní hodnocení) buď v rámci různých vyučovacích předmětů nebo i v rámci téhož předmětu.

V první třídě se dle slovenského ministerstva školství průběžné i závěrečné hodnocení musí realizovat pouze formou slovního hodnocení (!). Tj. už žádné obrovské dvojky, trojky na vysvědčení u začínajících školáka, ale relevantní popisná zpětná vazba jeho úspěchů, práce, silných stránek a prostoru pro zlepšení.

Při průběžném i závěrečném hodnocení se doporučuje zohlednit také sebehodnocení žáka. Což není v rámci klasického pojetí hodnocení na českých i slovenských školách zcela běžné. I s ohledem na absenci dostupných materiálů k problematice “formativního hodnocení” musí učitelé a ředitelé vycházet především ze zdrojů nezávislých vzdělávacích organizací. V tomto ohledu mezi nejvíce citované (i samotným MŠMT) patří výstupy, materiály a publikace organizace EDUkační LABoratoř, která je po dobu uzavření škol poskytuje zdarma.

Pokud jde o postup do dalšího ročníku, žáci na Slovensku nebudou moci být ze žádného předmětu hodnocení jako nedostateční nebo že dosáhli neuspokojivých výsledků. V tomto školním roce se tedy nebude opakovat ročník. „V případě, že si žák 2. stupně neplní své povinnosti ze subjektivních důvodů a zároveň měl nedostatečné výsledky i za období před přerušením vyučování ve školách, bude moci pedagogická rada navrhnout jeho přezkoušení.”

Velmi inspirativní pro českou realitu jsou i pokyny slovenského ministra školství pro získávání podkladů pro hodnocení vzdělávacích výsledků žáka. Ty mají učitelé v čase přerušeného vyučování ve školách sbírat zejména z portfolií žákovských prací a rozhovory se žáky, popř. konzultací s rodiči. Podklady mohou být projekty, řešení komplexních úloh, samostatné praktické práce zpracované žáky během domácí přípravy s přihlédnutím k individuálním podmínkám každého žáka. Všechna tato doporučení organizace EDUin dlouhodobě uvádí jako žádoucí, přičemž jsou i tématem letošního auditu.

Jedním ze zásadních bodů pokynů je také to, že během přerušeného vyučování se na slovenských školách nedoporučuje hodnotit žáky na základě testů a písemných zkoušek (!).

Dle slovenského ministra školství se po obnovení vyučování ve školách nesmí realizovat písemné a ústní zkoušení nejméně tři týdny od nástupu žáků do školy. Zde se jedná o reakci na jeden z možných fenoménů, kdy po otevření škol může nastoupit “honba za známkami” pro účely závěrečné klasifikace.

Tolik ke slovenskému příkladu jasných pokynů k hodnocení a klasifikaci žáků na základních školách v době přerušené prezenční výuky.

Na pondělní tiskové konferenci však nově pověřená šéfka Státního pedagogického ústavu Miroslava Hapalová, mimo jiné analytička projektu To dá rozum, jehož cílem je postupná proměna slovenského vzdělávání, deklarovala, že organizace po Velikonocích připraví i doporučení k redukci závazného obsahu vzdělávání a identifikaci klíčových oblastí vzdělávání a naopak k pojmenování těch méně prioritních. Tedy to, o čem český ministr školství prozatím pouze mluví, bude mít na Slovensku podobu konkrétních doporučení hlavní kurikulární autority.

Dále ústav přebral od ministerstva školství správu zmíněného webu www.ucimenadialku.sk, na jehož obsahu bude i nadále spolupracovat s profesními, akademickými a neziskovými organizacemi. Tato spolupráce bohužel v ČR prozatím nenastala.

Všechny tyto kroky a opatření mohou být inspirativní pro českou realitu, kde MŠMT i přes pár sympatických aktivit (web #NaDálku, několik obecných doporučení, spolupráce na přípravě pořadu UčíTelka či webináře NPI ČR), prozatím z pohledu jasnějšího metodického vedení a přímé podpory školám, ředitelům a učitelům, příliš mnoho neudělalo. Z kroků slovenského ministerstva lze do jisté míry i cítit, že Slováci chápou současnou situaci jako příležitost pro otevření mnoha témat (obsah vzdělávání, hodnocení). To vše s cílem získání podpory pro postupnou proměnu vzdělávání a vzdělávacího systému. Následujme je!

Autor působí jako analytik a konzultant organizace EDUin

Vladimíra Spilková: Je učitelství ohroženou profesí? A je příprava budoucích učitelů v krizi?

pondělí 27. dubna 2020 · 0 komentářů

Na obě otázky uvedené v titulku odpovídám ano a vysvětlím, proč považuji současný stav za alarmující. Zatímco ve vyspělých zemích je v posledních desetiletích kvalita učitelů v centru pozornosti vzdělávací politiky a vytváření příznivých podmínek pro učitelskou profesi, pro co nejkvalitnější přípravu budoucích učitelů a podporu jejich celoživotního profesního rozvoje jednou z jejích priorit, Česká republika v této oblasti zcela zaspala. Dlouhodobě neřešené problémy vyústily v krizi učitelské profese, jejíž řešení je složité a rozhodně nebude rychlé.

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 24. 3. 2020

Shrňme na úvod klíčové problémy a výzvy k řešení:

– Školám chybí tisíce učitelů (aktuálně chybí 6 000 úvazků, ve výhledu až 11 000).

– Není dostatek kvalitních uchazečů o studium učitelství (na některé obory se lze dostat bez přijímacích zkoušek).

– Značná část absolventů nenastoupí do profese (nejsou přesná čísla, kvalifikovaný odhad je 30–50 %).

– Máme vysoký věkový průměr učitelů (čeští učitelé patří k nejstarším v rámci zemí OECD).

– Nedaří se generační výměna (počet odcházejících učitelů není pokryt počtem absolventů), výrazně klesá počet učitelů do 35 let (mezi roky 2006 a 2016 poklesl podíl této věkové kategorie učitelů o 10 %).

– Roste počet odchodů z profese, alarmující je to zejména u začínajících učitelů (odhad až 30 % během prvních tří let).

– Přetížení učitelů a stres vedou u značné části učitelů k syndromu vyhoření (dle výzkumů u 20 % učitelů; dalších 50 % je jím ohroženo, vykazuje již znaky vyhoření).

– Neřeší se problém kvality učitelů z hlediska jejich schopností (někdy i motivace) zvládat nové požadavky a výzvy spojené s nutnou proměnou školního vzdělávání a s ohledem na charakteristiky a potřeby současné žákovské populace (podloženo výzkumy – např. Vašutová, 2006; Kratochvílová, 2007; Simonová, Straková, 2005).

– Neřeší se problém přípravy budoucích učitelů z hlediska jejich připravenosti pro kvalitní výkon profese, pro změněné paradigma vzdělávání (proměna cílů – zaměření na osobnostní rozvoj žáka, individualizace a společné vzdělávání, inovace obsahu, progresivních metod výuky, způsobů hodnocení žáků apod.) a pro nové role učitele – jako průvodce vzděláváním, jako facilitátora, který žákům pomáhá a podporuje je v jejich osobnostně-sociálním rozvoji, apod.

– Potýkáme se s dlouhodobým silným podfinancováním resortu školství, které je příčinou mnoha výše uvedených problémů. Změnit tento stav je kardinální úkol (první kroky k nápravě jsou realizovány), ale sám o sobě tento krok k řešení kritické situace rozhodně nestačí.

Je jasné, že řešení nebude jednoduché a rychlé, neboť jde o komplex složitých, vzájemně provázaných a dlouhodobě opomíjených problémů.

Zaměřím se nyní na problém kvality vzdělávání budoucích učitelů. A to ze dvou důvodů. Podle výsledku analýzy Delphi z června 2019 (byla realizována a využita v souvislosti se Strategií 2030+) 700 odborníků ve vzdělávání považuje kvalitu přípravy budoucích učitelů za jeden z pěti hlavních problémů českého vzdělávacího systému. Osobně jsem rovněž přesvědčena, že zásadní změna přípravy učitelů je klíčovou výzvou, neboť změna v této oblasti má potenciál výrazněji ovlivnit další problémy, jako je např. zájem uchazečů o studium, kvalitní výbava absolventa profesními kompetencemi pro práci se žáky a s tím spojená motivace k nástupu do profese, spokojenost a ochota v ní zůstat apod.

Zdůrazňuji, že mluvím o zásadní změně v přípravě budoucích učitelů. Je známo, že patřím ke kritikům současného stavu. Ve zkratce řečeno – teoreticky a oborově vzdělaní absolventi nejsou dostatečně připraveni na zvládání výzev současné praxe a požadavků na kvalitní vykonávání profese. Týká se to zejména budoucích učitelů pro 2. stupeň základní školy a školy střední. Na všech fakultách připravujících učitele v ČR je realizován akademický model studia učitelství, v němž dominuje teoretická příprava, předimenzovaný obsah studia s nedostatečným ohledem ke skutečným potřebám praxe, atomizované obory bez integrace do smysluplného celku, nízký podíl pedagogické praxe, nedostatečně propojené s teoreticky orientovanou výukou. Na rozdíl od zahraničních trendů trvá velmi silné podcenění praktické přípravy na profesi. Zatímco ve vyspělých zemích je podíl praxe v kurikulu učitelského vzdělání 20 až 40 %, u nás je to 8 až 10 %.

Důraz je kladen na studium oborů na úkor profesní přípravy (pedagogika, psychologie, oborová didaktika, praxe). Je podceněna podpora osobnostního rozvoje, leckde dokonce tato dimenze přípravy učitelů zcela chybí. Stále je vlivný mýtus, že kdo umí obor, umí také učit. Ani nový systém akreditací a standard pro tzv. regulovanou profesi nepřinesl zlepšení, spíše zakonzervoval špatný stav.

Z hlediska procesů výuky převládají levné formy, přednášky a velké seminární skupiny s malým prostorem pro aktivní procesy profesního učení, tradiční způsoby hodnocení – od přijímacích zkoušek (testování oborových znalostí, ne předpokladů k učitelství) po státnice (dílčí znalosti oborové i profesní bez syntézy klíčových znalostí a dovedností ve vazbě na prokázání učitelské způsobilosti). Současná realita procesů výuky vykazuje vážné nedostatky. Studenti by však měli při přípravě na svoji budoucí profesi zažívat model kvalitní výuky jako inspiraci pro vlastní učitelskou praxi. Řada autorů (např. J. Vašutová a H. Kasíková) upozorňuje na to, že často jde o „antididaktickou“ přípravu, tedy o ukázky toho, jak by to při práci se žáky být nemělo.

Kapitola sama o sobě je současný profil vzdělavatelů učitelů, zejména v oblasti pedagogické, psychologické a oborově didaktické přípravy. Řada z nich je více teoretiky a výzkumníky než učiteli s potřebnou úrovní pedagogické zdatnosti a s hlubším zájmem a přímým kontaktem se školskou realitou. Srovnejme to např. se vzděláváním lékařů. Studenti medicíny se připravují na profesi pod vedením zkušených lékařů, kteří jsou schopni propojovat teorii s klinickou praxí. Podobný model je v přípravě učitelů obtížně představitelný, řešením by mohlo být větší zapojení špičkových praktiků ze škol do výuky, např. v podobě párové výuky se vzdělavateli učitelů.

Tolik tedy ve zkratce k problémům v kvalitě vzdělávání budoucích učitelů. Dlužno podotknout, že uvedená generalizace je zjednodušeným a redukovaným pohledem a že na poli učitelského vzdělávání existuje na fakultách i řada příkladů vynikající praxe. Navíc mnoho uvedených problémů je způsobeno či ovlivněno vnějšími faktory a nastavenými podmínkami pro vysoké školy (např. chronické podfinancování, podmínky akreditací).

V příštím čísle přejdu od popisu problémů k návrhům na jejich řešení. Zaměřím se na klíčové aspekty změny – co, proč a jak měnit – a na konkrétní cesty, které vedou ke změně kvality přípravy učitelů.

Zpětná vazba při online výuce

sobota 25. dubna 2020 · 0 komentářů

Poskytovat zpětnou vazbu je náročné, poskytovat ji při online výuce ještě náročnější. Ve spolupráci s Pedagogickou fakultou UK jsme definovali doporučení, která učitelům mohou s hodnocením pomoci. Pokud se zpětnou vazbou na dálku učitelé začínají, není vhodné aplikovat všechny změny najednou, je potřeba postupovat s rozvahou.

I online zpětná vazba by měla být formativní. Formativní hodnocení učitel využívá v okamžiku, kdy se žák ještě učí, tedy během procesu učení. To je hlavní rozdíl oproti sumativnímu hodnocení, které jekonečné a používáme ho k vyjádření toho, do jaké míry si žák látku osvojil. Zjednodušeně řečeno umí x neumí. Sumativní hodnocení při online výuce nedoporučujeme.

Řada učitelů prvky formativního hodnocení ve své výuce běžně používá. Informují žáky o úspěšnosti v prověřované oblasti, poskytují informace o tom, v čem a jakým způsobem se může žák zlepšovat, dávají možnost nápravy, pokud žák neuspěl, a poskytují takovou zpětnou vazbu, která obsahuje doporučení, jak toho docílit. Avšak chybí jim celková koncepce, kdy se jejich postupy propojí a jsou pro ně i pro jejich žáky ještě účinnější. Právě distanční výuka nyní poskytuje vhodný prostor pro postupné zavádění formativního hodnocení.

Hodnotit formativně ale neznamená pouze slovně, učitelé mohou využívat různé škály, diagramy či emotikony, vždy je však důležité, aby příjemce zpětné vazby zároveň obdržel informaci o tom, v jaké oblasti udělal chybu a jakým způsobem se může zlepšit. Ve chvíli, kdy takovou zpětnou vazbu učitel poskytne, měl by si později najít čas i na to, aby zjistil, jak na ni žák zareagoval a dát mu možnost prokázat vlastní posun.

„Definovali jsme 12 pravidel pro online zpětnou vazbu, protože jsme přesvědčeni, že formativní hodnocení do distanční výuky ideálně zapadá. Stejně tak ale patří i do každodenní práce všech učitelů při běžné práci ve škole,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.

1. Neznámkujte: Používejte formativní zpětnou vazbu. Řekněte žákům, co mají udělat, aby se zlepšili.

2. Definujte jasné cíle: Když budete vědět, čeho mají žáci dosáhnout, víte, na jaké aktivity se zaměřit.

3. Vytvořte týdenní plán: Nechte žáky plnit úlohy dle zájmu a schopností, vlastního rozvržení, tempa či přístupu k internetu.

4. Oceňujte pokroky: Popište, co se žákům povedlo. Vyvažujte ocenění a kritiku.

5. Neporovnávejte žáky mezi sebou: Poskytujte zpětnou vazbu individuálně, průběžně a cíleně.

6. Kombinujte způsoby vyhodnocování: Využívejte automatické vyhodnocování online cvičení a doplňte svůj komentář.

7. Neopravujte všechny chyby: Zaměřte se na jednu chybu a k ní dejte doporučení. Na základě chyb žáků plánujte jejich další práci.

8. Ponechte čas na opravu: Dejte žákům čas na opravu a přepracování úkolů za pomoci vaší zpětné vazby.

9. Podporujte spolupráci: Nemusíte být u všeho, propojte žáky mezi sebou, aby si pomáhali s řešením úkolů.

10. Chtějte zpětnou vazbu. Zajímejte se, jak žáci rozumí zadání úloh, hodnocení a kolik času nad vypracováním úkolů tráví.

11. Určete čas pro konzultace: Vymezte si dobu, kdy budete k dispozici, žákům, kolegům nebo rodičům.

12. Důvěřujte žákům: Nesnažte se kontrolovat úplně vše a přenechejte více zodpovědnosti žákům.


______________________

O neziskové organizaci EDUkační LABoratoř:

EDUkační LABoratoř je vzdělávací organizace, která podporuje rozvoj inovativních forem výuky. Věnujeme se vzdělávání pedagogů, vydávání odborných publikací, formativnímu hodnocení, popularizaci učitelského povolání a vzdělávací politice.

Více na www.edukacnilaborator.cz

Koronavirus a výuka. Co na to studenti?

pátek 24. dubna 2020 · 0 komentářů

Ze zájmu jsem na sociální síti Twitter položil čtyři otázky pro učitele a čtyři pro studenty. Zaměřím se spíš na studentské odpovědi a to jak z důvodu, že tento text pravděpodobně budou číst učitelé, tak i protože učitelských odpovědí bylo málo, abych mohl dělat velké závěry. Jde v podstatě o poptávku a nabídku.

Zdroj: blog Tajný učitel 15. 4. 2020

Proč číst tento text? S vysokou pravděpodobností budeme učit online ještě deset týdnů a v textu najdete reakce studentů na současnou situaci a jejich náhled na výuku. Jedná se o formu zpětné vazby, která je obecná, proto by ji učitelé nemuseli vnímat jako kritiku zaměřenou přímo na svou osobu a zároveň proto je větší šance na změnu, přizpůsobení se. První přizpůsobení bylo samozřejmě nástup online výuky, ale je ještě nutné druhé přizpůsobení ve formě zlepšení online výuky, která nemůže být pořád stejná. Jde o základní principy, kdy a jak práce zadávat, v jakém formátu apod. Proč je to důležité? V některých případech může být současná situace jak mluvit do zdi, kdy nevím, co si člověk na druhé straně myslí.


Jak zněly otázky?

Studenti měli napsat v jakém jsou ročníku a na jakém typu školy. Druhá otázka se už týkala konkrétní výuky v současných možnostech: „Jak dostáváš zadané úkoly? Jaké nástroje většinou používají vaši učitelé (email, Google Classroom,…), jakým způsobem a v jakém množství (v neděli úkoly na celý týden nebo ze dne na den…)?“ Další otázka se týkala (ne)spokojenosti: „Jak ti to zatím vyhovuje?“ K této otázce měl student napsat i výhody a nevýhody. Poslední otázka byla zaměřená na tipy a rady pro ostatní.

Všechny odpovědi se budou týkat studentů středních škol.

Způsobům, jakým učitelé zadávají práci, jednoznačně dominují Bakaláři a email. Ale je to obrovský problém – podle odpovědí prakticky všude zadávají učitelé práce v rámci jedné školy každý svým vlastním způsobem, přes jiný nástroj. To pak vytváří velké zmatky, studenti musí kontrolovat třeba i čtyři různé platformy, přičemž ne všechny posílají oznámení o nové události. Zbývá tak jen neustálé přihlašování a kontrolování, jestli náhodou nebyl zadaný úkol. S čímž je spojen i fakt, že ne všude je ustálený systém a učitelé zadávají úkoly nepravidelně nejen co se týče času, ale i dnů a týdnů. Teď si představte, že si student chce něco naplánovat, jít na chvíli ven, pustit si film, starat se o rodinu nebo si jen pasivně odpočinout, ale pořád musí kontrolovat „ty různé internety“ a je nervózní, protože neví, kdy úkol přijde, ale zároveň ví, že úkol přijde a bude na něj například jen večer.

V extrémní většině případů byly u dotazovaných studentů úkoly zadávány na týden.

Největší výhodou současného způsobu výuky byla pro většinu studentů možnost samostatné organizace plnění úkolů, volného času, ale například i vstávání. Jednoduše řešeno – strukturovat si svůj čas. K tomu bylo i párkrát zmíněno méně stresu a více času.

Naopak největší problémy, opět pro velkou většinu zúčastněných studentů, byly spojené s nejednotností učitelů a jejich způsobem zadávání prací. Někdo dá úkol vždy v neděli do Moodlu s odevzdáním do příští neděle, někdo pošle úkol náhodně v pondělí s tím, že úkol musí být odevzdán ještě dnes a třetí učitel nic neřeší, až najednou po čtrnácti dnech dá úkoly na dalších čtrnáct dní. Pro studenty je pak těžká orientace, kde co mají najít, když mají několik zdrojů, kde jsou zadány úkoly.

Menšinově padlo i to, že některé učivo je lepší slyšet, studenti jsou doma bez motivace, někteří učitelé odmítají technologie, je moc práce a „tohle není, co jsem si objednala, kdybych chtěla studovat dálkově, tak se přihlásím na dálkové studium“.

Neobjevili jsme společně nový kontinent, ale aspoň ty největší chyby by měly být zřejmé a proto bychom se jim měli vyhnout. Shrnout by se to dalo následujícími slovy: někteří na to prdí, někteří zas dávají moc úkolů; někteří učí během svých hodin, někteří posílají zadání naprosto náhodou. Problémem jsou tedy především nejednota a různost ve všech směrech (zadání, odevzdání, systém) na jedné škole.


Co studenti doporučovali dalším studentům?

Nejčastější rady od studentů pro studenty byly:
– udělat si pořádek v úkolech tak, aby bylo jasné, kdy a kde se úkol odevzdává a pochopitelně kdy ho tím pádem vypracovat
– nenechávat úkoly na poslední chvíli, naopak několikrát padlo radši udělat úkol hned a pak mít volno
– pravidelnost
– psát učitelům, komunikovat s učiteli a nebát se jich, pokud něco nevím
– udělat si čas pro sebe a pro odpočinek
– vytvořit si příjemné prostředí pro práci (v pokoji)

Ukázky názorů studentů najdete ZDE.


Rodiče v roli pedagogů. Předběžné výsledky dotazníkového šetření Vzdělávání doma

čtvrtek 23. dubna 2020 · 0 komentářů

Pandemie COVID-19 postavila rodiče do role pedagogů, kteří musejí doma vzdělávat své děti. Kolik času nyní rodiny v Česku tráví výukou? Zvládají ji? Přijde rodičům školní práce užitečná nebo nikoli? S jakými problémy se rodiče potýkají a co by šlo vylepšit? Základní odpovědi na tyto otázky přineslo výzkumné šetření Vzdělávání doma.

Zdroj: Výzkumná zpráva, Praha, Brno, 14. dubna 2020

Za první dubnový týden se podařilo získat data od takřka 10 tisíc rodičů dětí z 1.–9. tříd (včetně nižších ročníků víceletých gymnázií). Každý rodič odpovídal za jedno jím zvolené dítě v rodině. Celkově se příliš nelišily odpovědi rodičů se středním nebo nižším vzděláním od odpovědí rodičů s vysokoškolským vzděláním, jejich odpovědi tedy uvádíme v hlavním shrnutí výsledků souhrnně – samostatně je lze nalézt v příloze.

Je třeba mít na paměti, že dotazník byl šířen po internetu a účast v šetření byla dobrovolná, takže se jej zúčastnili primárně rodiče, kteří mají zájem o vzdělávání svých dětí a mají připojení k internetu. Šetření tedy nezahrnuje důležitou skupinu rodin, které z jakýchkoli důvodů nejsou schopny svým dětem při domácím vzdělávání asistovat.


Shrnutí výsledků

Z výzkumu vyplývá, že většina rodičů z našeho souboru si myslí, že jejich rodina vzdělávání doma v zásadě zvládá, i když by v průměru potřebovali trochu více času. Většinově vidí rodiče práci, kterou škola nyní zadává, jako užitečnou. Narážejí však na celou řadu problémů a zároveň uvádějí řadu nápadů, jak vzdělávání v domácnostech vylepšit. Přitom ale mají velmi různá očekávání a možnosti. Celkově lze říci, že situace není tak kritická, jak by se mohlo z některých mediálních vyjádření zdát, ale zároveň je tu značný prostor pro zlepšení.


Základní přehled o vzdělávání doma

Konkrétně 91 % rodičů se domnívá, že rodina vzdělávání doma v zásadě zvládá (viz obr. 1 v příloze). Užitečnost současné školní práce převážná většina rodičů hodnotí kladně (75 %; podrobněji viz obr. 2). Ve srovnání s užitečností domácích úkolů zadávaných dříve spatřuje současnou školní práci užitečnější 21 % rodičů, zhruba stejný podíl rodičů naopak spatřuje užitečnější dřívější domácí úkoly. 59 % rodičů hodnotí užitečnost stejně.

Děti tráví učením různý čas (obr. 3), nejčastěji mezi 2 a 4 hodinami denně (72 %), starší o trochu více. Přitom většina rodičů s nimi stráví více než polovinu tohoto času (66 %). To je ve shodě s nedávným šetřením agentury PAQ Research.

Celkově si rodiče myslí, že jejich děti by potřebovaly času trochu víc, aby školní práci zvládly, avšak v průměru pouze o necelou půlhodinu. Souvisí to s tím, že 43 % rodičů se sice domnívá, že objem školní práce je nyní velký, ale 45 % ho hodnotí jako tak akorát (podrobněji viz obr. 4). Zajímavé je, že u dětí z druhého stupně si 32 % rodičů myslí, že děti by nyní k zvládnutí školní práce potřebovali 6 a více hodin denně, zatímco 26 % 3 hodiny nebo méně (podrobněji obr. 5). Z výpovědí rodičů jasně vyplývá, že vzdělávání probíhá na školách velmi různě a že požadavky jednotlivých škol se značně liší.


Tři časté problémy, se kterými se rodiče potýkají

Některé problémy se ve výpovědích rodičů opakují. Předběžně pozorujeme tři základní okruhy: 1) nedostatek času, 2) omezené zdroje, které mají v domácnosti k vyučování k dispozici a 3) nedostatek vědomostí a dovedností, kterými disponují učitelé.

Ad 1) Řada rodičů chodí do zaměstnání nebo musí odvést z domova stejné množství práce jako obvykle, k tomu musí nakupovat a vařit. V rodině je často více dětí, je tedy třeba se učit s několika školáky nebo se postarat o mladší dítě, aby nerušilo starší dítě při práci. Kvůli povaze onemocnění COVID-19 však rodičům nemůže vypomoci širší rodina nebo přátelé.

Ad 2) V rodině často není dostatek počítačových zařízení, a tak nastávají situace, že na jednom rodinném počítači musí rodič vykonávat home-office a zároveň by na něm měla probíhat výuka jednoho i více dětí. Některé rodiny nemají tiskárny, skenery, nemají potřebné programy a často si stěžují na nestabilní internetové připojení. Situaci komplikuje skutečnost, že v některých školách používají různí učitelé různé platformy, a rodiče se tedy musí učit pracovat v různých prostředích. Ani dispozice bytů mnohdy není taková, aby poskytla dítěti prostor pro dostatečné soustředění.

Ad 3) Někteří rodiče také reflektují, že nejsou plnohodnotnými učiteli. Poukazují na to, že nemají vědomosti a dovednosti, kterými disponují učitelé, ani jejich autoritu. Nevědí například, jak dítě motivovat či jak mu látku vysvětlit. V řadě případů si také uvědomují, že učivo neovládají a že je pro ně obtížné a časově náročné je z internetu a ostatních dostupných zdrojů nastudovat tak, aby ho byli schopni dítěti kvalitně předat.


Co by rodičům pomohlo

Doporučení rodičů budou ještě podrobně analyzována. Předběžně lze však poukázat na následující tipy.

1. Pravidelná, ale relativně krátká, online výuka a zároveň omezení množství další školní práce, k níž je potřeba počítač. Někteří rodiče zmiňují, že by si přáli, aby byli učitelé v domácí výuce více „přítomni“. Nejvíce touží po interaktivní, nebo alespoň frontální výuce s učitelkou či učitelem, případně po výukových videích, přejí si, aby i při tomto způsobu výuky byli učitelé schopni učivo více vysvětlit (a ideálně dávat dětem zpětnou vazbu). Může za tím být představa, že mimo online sezení by se minimalizovala přímá práce dítěte s počítačem, neboť by děti netrávily čas opisováním zadání z počítače, vyhledáváním informací na internetu či vypracováváním složitých prezentací. Online výuka s učitelem by tak mohla paradoxně vyhovovat i některým rodinám, které nedisponují počítačem pro každého člena, protože by zabrala méně času, než když dětí řeší pomocí počítače úkoly samy.

2. Omezit šíři a rozsah učiva. V domácí výuce by se zaměřili pouze na hlavní předměty: matematiku, češtinu a angličtinu, eliminovali by výchovy a vedlejší předměty, jako je dějepis a přírodopis. Rodiče často navrhují omezit novou látku a věnovat větší péči procvičování, protože jim podpora dětí při vysvětlování látky zabere mnohem více času a energie, než jenom kontrola správnosti úkolů. U výuky cizího jazyka se ale objevuje i problém v tom, že někteří rodiče kvůli neznalosti jazyka dětem nemohou vůbec pomoci.

3. Někteří rodiče mají konkrétní návrhy na zlepšení konkrétních výukových projektů (např. programu Učí Telka České Televize). Protože není příliš jasné, nakolik lze tato a podobná doporučení zobecnit, bylo by vhodné se v nějakém dalším šetření více zaměřit na konkrétní návrhy na vylepšení hlavních výukových programů v ČR.

I když by většina rodičů uvítala větší vedení školy, existují i rodiče, kteří by naopak uvítali větší volnost, aby mohli vzdělávání svých dětí uchopit po svém. Šetření jasně ukazuje, že se škola nemůže zavděčit všem, protože požadavky rodičů se liší. A to i s ohledem na specifické potřeby jejich dětí.


O výzkumném šetření Vzdělávání doma

Na šetření se podílí Cyril Brom, David Greger, Tereza Hannemann a Jana Straková z Univerzity Karlovy, Roman Švaříček z Masarykovy univerzity a Jiří Lukavský z Akademie věd České republiky. Dosah výzkumného šetření mezi široké spektrum rodičů zajistila především Česká televize.

Kontakt:
e-mail: vzdelavani@ksvi.mff.cuni.cz
Cyril Brom, Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, 724 064 566
Roman Švaříček, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 723 959 550
Renata Týmová, vedoucí útvaru výzkumu a analýz, Česká televize, 777 229 441

Vybraná zjištění České školní inspekce k distančnímu vzdělávání

středa 22. dubna 2020 · 0 komentářů

V termínu od 1. dubna do 14. dubna 2020 realizovala Česká školní inspekce řízené telefonické rozhovory s řediteli téměř 5.000 základních a středních škol.

Zdroj: www.csicr.cz 15. 4. 2020

Cílem těchto telefonických rozhovorů bylo zjistit, jakými formami a způsoby školy distanční vzdělávání pojímají, na co se při vzdělávání zaměřují, jak se daří s žáky komunikovat, s jakými překážkami se setkávají nebo jakou pomoc či podporu potřebují. Vybraná zjištění byla prezentována ve středu 15. dubna 2020 na tiskové konferenci.

Do distančního vzdělávání se zapojuje naprostá většina žáků, liší se samozřejmě rozsah takového zapojení a jeho způsob. Na prvních stupních základních škol se do online komunikace se svými učiteli zapojuje 81 % žáků, na druhých stupních 72 % a na středních školách téměř 80 %.

V přibližně tisícovce škol však třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a ve zhruba sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků. Hlavní příčinou nekomunikace žáků je buď absence IT vybavení nebo nedostatečné připojení k internetu. Významným faktorem pak je také nízká motivace některých žáků ke vzdělávání nebo nižší podpora ze strany jejich rodičů, kteří samozřejmě musí řešit i řadu jiných pracovních či osobních záležitostí. Nejsložitější situace je v tomto směru v regionech s nízkým socioekonomickým statusem a zejména ve vyloučených lokalitách. Velmi pozitivním faktem však je, že i v těchto územích se školy snaží distanční vzdělávání žáků nějakým způsobem realizovat a hledat cesty, jak jim úkoly předat či zpřístupnit a jak s nimi komunikovat.

Nejčastějšími komunikačními platformami jsou WhatsApp na základních školách a informační systém Bakaláři na školách středních. Velký podíl škol s žáky komunikuje prostřednictvím e-mailu nebo přes sociální sítě.

Zhruba polovina základních a více než 60 % středních škol se během distančního vzdělávání snaží pokračovat ve výuce podle tematických plánů jednotlivých učitelů, v souladu se školním vzdělávacím programem. Jen v malém podílu škol (třetina ZŠ a 16 % SŠ) určilo jejich vedení konkrétní tematické priority, na něž se škola v distančním vzdělávání soustředí. Právě takový postup je však jednoznačně potřeba doporučit. Pozitivním zjištěním je, že prakticky všechny základní a střední školy se soustředí na procvičování a opakování učiva, které bylo již dříve probráno, ovšem více než 80 % základních škol a více než 90 % středních škol se současně snaží distančním způsobem seznamovat žáky s učivem novým. To však může být velmi komplikující pro samotné žáky a zejména pro jejich rodiny. Hlavním cílem distančního vzdělávání by tak mělo být udržet u žáků návyky spojené se školní prací, nikoli snaha probrat distančním způsobem co nejvíce učiva podle školního vzdělávacího programu.

Většina škol svým žákům během distančního vzdělávání poskytuje zpětnou vazbu, a to zpravidla motivačně a formativně orientovanou. Některé školy pak úkoly plněné distančním způsobem standardně známkují. Současně existují nemalé podíly škol, jejichž učitelé žákům úkoly pouze zadávají, aniž by s žáky následně jakýmkoli způsobem komunikovaly o jejich plnění.

Česká školní inspekce školám doporučuje, aby se nesnažily pojímat distanční vzdělávání v příliš velkém rozsahu, ale aby se soustředily na profilové předměty, na takové znalosti a dovednosti, které jsou nezbytné pro další vzdělávání, a zejména aby věnovaly dostatek prostoru procvičování a opakování již probraného učiva. Z pohledu hodnocení žákovské práce během distančního vzdělávání Česká školní inspekce školám doporučuje, aby všem žákům poskytovaly průběžnou zpětnou vazbu a hodnotily zejména jejich snahu a přístup ke vzdělávání na dálku. Známkování úkolů plněných na dálku považuje Česká školní inspekce sice za možné, ovšem nikoli za vhodné. V žádném případě by pak známky udělené za úkoly plněné v období distančního vzdělávání neměly mít vliv na závěrečnou klasifikaci. Ta by měla zohledňovat pouze výsledky žáků během prezenčního vzdělávání, případně s promítnutím zhodnocení jejich snahy o pravidelnou práci během distančního vzdělávání, ovšem s respektem k podmínkám, které pro vzdělávání na dálku tito žáci měli.

Vybraná zjištění jsou k dispozici v přiložené prezentaci z tiskové konference České školní inspekce ze dne 15. 4. 2020. Podrobná tematická zpráva z tohoto zjišťování bude zpracována v horizontu dvou týdnů.

Prezentaci ČŠI Distanční vzdělávání – řízené rozhovory s řediteli škol najdete ZDE.


Alena Bílková: Děti by měly trávit více času v přírodě, říká expert z Bulovky. Jak se chovat bezpečně a kdy zdravě riskovat?

úterý 21. dubna 2020 · 0 komentářů

Jak nezpanikařit a pobývat s dětmi venku bezpečně v době karantény? Serveru Lidovky.cz odpovídají odborníci na infekční nemoci, péči o děti i pohyb dětí v přírodě.

ZdrojLidovky.cz 20. 4. 2020

„Pobyt venku je nezbytný z hlediska podpory pohybu i doplnění vitaminu D, když svítí slunce. U malých dětí je třeba počítat s tím, že energetický výdej je nějak nastaven a není správné ho náhle přerušit na neustálý pobyt doma,” uvádí dětská lékařka Hana Cabrnochová.

Čím je pro děti pobyt venku nenahraditelný, vysvětluje také Tereza Valkounová z Asociace lesních mateřských škol. „Děti se venku intenzivně pohybují, čímž se jim prokysličuje tělo, a to posiluje imunitu. Zároveň to pomáhá procesu učení, mozek potřebuje hodně kyslíku a zároveň nové neokoukané podněty. Svět venku je vždy něčím nový, lze jej nekonečně zkoumat a testovat. Toho lze uvnitř dosáhnout jen s vynaložením sil dospělých (a když to pro děti neudělají, děti svět uvnitř brzy také přetvoří, ale většinou k jejich nelibosti).”

Rodiče, kteří nevědí jak děti unavit, je často usadí k televizi. A podle Terezy Valkounové to svým způsobem funguje, jenže: „Děti lze unavit i televizí, ale jinak. Mají vyčerpanou pozornost, zato tělo zůstalo nehybné. Prožilo s hrdiny pohádek mnoho emocí, ale pasivně. Pohyb venku spíše občerstvuje – je řada výzkumů, že pohled do přírody, zejména do zeleně, obnovuje pozornost a snižuje stres,” vysvětluje Valkounová.


Ne všechny děti mohou nosit roušky

Pražská hygienická stanice ještě v březnu přistoupila k opatřením ohledně šíření nového typu koronaviru poměrně radikálně. Povolila sice individuální vycházky do přírody a parků. Zároveň ještě 26. března slovy tiskového mluvčího Zbyňka Roublíka serveru Lidovky.cz vzkázala, že by venku měl v době krizových opatření být zajištěn minimálně dvoumetrový odstup jednotlivých osob, což zcela vyjímá třeba pobyt dětí na pískovištích.

Na nošení roušek v té době hygiena trvala u všech dětí včetně nemluvňat, od čehož za úlevného potlesku odborníků časem upustila. Přesto se mnoho rodičů zaleklo, a s dětmi, které neudrží roušku na obličeji, raději zůstali doma. Problém s rouškami měly jak malé děti, které nešlo k jejich nošení přesvědčit ani hrou na superhrdiny nebo rouškou oblečenou na oblíbeném plyšákovi, ale také například děti s poruchou autistického spektra.

Právě pro tyto děti je ale pobyt venku zvlášť nenahraditelný, protože jim není možné vysvětlit, že ven nemůžou a čeká je náhradní program. „Pokud je takové dítě rádo venku a vy mu tu radost odeberete, je pro něj těžké až nemožné pochopit souvislosti, proč se to děje. Je to pro něj často činnost, při které se může uvolnit, vyventilovat nahromaděný stres, fyzicky si zařádit.

Setkáváme se i s tím, že pobyt venku je jedna z mála činností, která dítě opravdu baví, zaujme a vnímá ji jako smysluplnou,” popisuje Lenka Frišová, ředitelka Naděje pro děti úplňku.

Rouška na obličeji může být pro tyto děti nepřekonatelná překážka. „Známe rodiny, které ještě s dětmi nevyšly v době karantény z bytu, protože si dítě na obličeji roušku nenechá a je pro něj obtížné se novou dovednost tak rychle nebo vůbec naučit.

Nebo jsou odkázány na víkendové dny, kdy mohou vyjet z města někam do přírody, kde na ně lidé nekoukají skrz prsty, že jejich dítě, třeba osmileté, nerespektuje nařízení vlády,” doplňuje Frišová.


Cesta z města jako jediná správná?

Jak se ale chovat ve městě, když je příroda daleko? Běhání skupinek dětí venku bez dozoru považují za nezodpovědné všichni oslovení. Je třeba je hlídat, aby si starší děti pokud možno udržely na obličeji roušku a nesahaly zbytečně na kontaminované povrchy.

„I pro čerstvě chodící děti je lepší mít s sebou kočárek tam, kde si nejsme hustotou lidí jistí, abychom eliminovali kontakt s okolím. Kočárek je možné chránit pláštěnkou nebo jinou pomůckou,” doporučuje pediatrička Cabrnochová.

Nošení dezinfekce stále s sebou a omývání dětských rukou by mělo být samozřejmostí, před riziky na dětských hřištích ale podle Cabrnochové pouhá disciplína nechrání.

Vítá tak krok některých radnic hřiště úplně uzavřít. Podle ní je na hřištích přežívání viru delší, než by laik očekával, a zejména plasty jsou v tomto ohledu velice rizikové. „Jako dětští lékaři jsme dali pryč z ordinací hračky, takový předmět může být snadno kontaminován. Nedávno byla publikována data o přežívání viru na různých typech předmětů. Nejdelší doba je právě na plastových površích, a těch je na hřišti dost. Obecně děti často sahají na okolní povrchy, na stěny, sklo, madla a pak si snadno sáhnou na obličej, mnou si oči, olizují předměty,” popisuje Cabrnochová.

Jiří Beneš z kliniky infekčních nemocí na Bulovce je ale benevoletnější. „Myslím si, že není potřeba se tolik bát. Především si myslím, že by děti – stejně jako dospělí – měly trávit více času venku v přírodě, že čerstvý vzduch dýchacím cestám prospívá. Já bych doporučoval chodit s dětmi na pískoviště kdykoli, když tam není hodně jiných dětí, a hlavně si hlídat, aby se tam současně nevyskytoval jiné děti nebo dospělí s projevy respirační infekce (smrkání, kašlání),” uvádí Jiří Beneš…

…Nikdo vám nezaručí, že před vámi na hřišti nebylo infikované dítě, upozorňuje dále Jiří Beneš. Podle něj ale ve městě stoprocentně dítě před infekcí uchráníte jen tím, že mu zatrhnete pobyt venku a jakýkoli sociální kontakt. Přirovnává to ale k logice matek, které dítěti celoživotně zakážou sportovat, aby se nezranilo. „Považuji za lepší smířit se s představou, že k životu patří riziko. To znamená nevyhledávat riziko, ale na druhé straně být schopen ho přijmout. Když se vrátíme ke koronavirové infekci, je důležité vědět, že právě děti ohrožuje tato infekce velmi málo, rozhodně méně než dospělé osoby,” uzavírá.


Výzva k toleranci

Což nás vede k tomu, že stále platí, že by se děti měly stýkat s prarodiči minimálně, protože ti jsou nejrizikovější skupinou. „U babiček a dědečků bychom měli kontakt co nejvíc eliminovat, pomoci s nákupem a ze vzdálenosti jim ho předat, ale jinak volit telefonickou formu komunikace,“ upozorňuje pediatrička Cabrnochová a doplňuje, jak se chovat po návratu domů z výletu.

„Když přijdeme domů z procházky, tak by dítě mělo projít dezinfekcí ručiček, dobře si je umýt. U vstupu do obydlí v ochranné zóně – třeba na chodbě – odložit bundu, sundat boty, nenechat děti běhat doma v botech. Věci, které přišly do kontaktu s venkem, by měly být odstraněny včas, ne až v bytě.”

Zároveň je na místě výzva k toleranci starších lidí k dětem. Není nutné je brát jako pobíhající riziko nákazy.

„Musíme se také zamyslet nad tím, že dnes máme maminky zavřené doma nejen s malými dětmi, ale i školáky, a že je to obrovsky náročné.

Nejen, že se musí postarat o malé děti, ale i o povinnosti školáků. Musí zařídit starším dětem režim, jako by šly do školy – vstát ráno, obléknout se, učit se, dostat svačinu, teplý oběd.

Rodiny jsou najednou celé dny doma a některé z nich přichází o příjmy, mnoho domácností bojuje s existenčními problémy. Buďme k sobě tolerantní, jsme v nelehké situaci pro všechny,” vysvětluje Cabrnochová.

“Rozumím strachu ohrožených skupin obyvatel, narůstají jejich obavy, jsou ve stresu. Stejné obavy mají rodiče dětí s poruchou autistického spektra, o které by se v případě onemocnění rodičů neuměl nikdo jiný adekvátně postarat. Vědí, že zdejší systém není připraven převzít péči o děti, které mají vysoce individualizované potřeby mnohdy vyžadující velmi náročnou nepřetržitou péči. Proto buďme k sobě ohleduplní a přistupujme k druhým s respektem k jejich stavu. Nedělejme unáhlené závěry a buďme si vzájemně oporou,” vzkazuje Lenka Frišová z Naděje pro děti úplňku.

Nový nástroj pro online výuku: Učíme se

pondělí 20. dubna 2020 · 0 komentářů

Stovky učitelů z celé republiky se nám svěřily se svými aktuálními problémy s online výukou. Na základě jejich zpětné vazby jsme připravili nový výukový nástroj Učíme se. Je zdarma a dále na něm pracujeme. Můžete přidat své nápady.


Jak to celé funguje

Živý přenos učitele a prezentace

Žáci vidí učitele a materiály, s kterými pracuje. Učitel má možnost mezi materiály v průběhu přenosu přepínat.


Přihlášení o slovo

Žák se může kdykoli během vyučování přihlásit o slovo. Učitel mu může vyhovět, čímž se žák v živém přenosu zobrazí vedle něj.


Zkoušení žáků

Učitel může kdykoli v průběhu vyučování připojit žáka do živého přenosu.


Nahrání materiálů

Učitel může kdykoli během vyučování nahrávat jakékoli soubory a odkazy. Žáci mají k materiálům přístup po zahájení vyučování.


Benefity pro učitele

Žáci se nemusí registrovat.
Nemusíte stahovat žádné aplikace.
Vyučování máte pod kontrolou.

Více ZDE.

Mobilita – začiatok kariérnej dráhy

sobota 18. dubna 2020 · 0 komentářů

Projekty v programu Erasmus+ jsou pro studentky a studenty zajímavou zkušeností, o čemž svědčí reakce účastníků. Oceňují především sebezdokonalení v angličtině, ale i praktické zkušenosti z práce v cizím prostředí.

Obchodná akadémia v Žiline na základe schváleného grantu vo výške 68 085 EUR na projekt Mobilita – začiatok kariérnej dráhy (Mobility – the beginning of the career path) Národnou agentúrou programu Erasmus+ (kľúčová akcia KA1 – Vzdelávacia mobilita jednotlivcov, Mobilita učiacich sa a zamestnancov v odbornom vzdelávaní a príprave), zrealizovala stáže pre 30 žiakov 4. a 5. ročníka študijného odboru 6317 M 74 obchodná akadémia – bilingválne štúdium (slovensko-anglické) a 4. očníka študijného odboru 6317 M obchodná akadémia v Londýne vo Veľkej Británii. Hlavným cieľom projektu bolo umožniť žiakom otestovať si svoju pripravenosť na pracovný život uplatnením a obohatením teoretických vedomostí získaných štúdiom a s ohľadom na otvorenosť európskeho trhu práce sa pripraviť aj na prácu v inej členskej krajine.

V prípravnej fáze projektu (máj – jún 2019) boli na základe výberového konania podľa vopred stanovených a schválených kritérií vybratí účastníci zahraničnej odbornej praxe. V rámci prípravy pred mobilitou (jún – september 2019) absolvovali kurz kultúrnej a jazykovej prípravy, ktorého obsah bol zameraný na poznávanie kultúry, histórie, tradícií a životného štýlu obyvateľov Veľkej Británie, najmä Londýna. Jeho úlohou bolo pripraviť žiakov na rozdielne spoločenské a pracovné prostredie.

Realizačná fáza projektu – výkon odbornej praxe v Londýne – bola pripravená v spolupráci s ADC College v Londýne a uskutočnila sa v termíne od 13. 10. 2019 do 26. 10. 2019. Sprevádzajúce osoby Ing. Cedzová, Mgr. Eliášová a Ing. Kochláňová v spolupráci s mentormi na pracoviskách zabezpečovali monitoring a mentoring účastníkov stáže a implementáciu ECVET nástrojov. Naplánovali a zrealizovali pre účastníkov víkendový kultúrno-historický program, pôsobili ako psychická a morálna opora a pomáhali im pri prekonávaní spoločenských i pracovných rozdielov.

Počas odbornej praxe žiaci vykonávali odborné administratívne a ekonomické činnosti na pracovisku, plnili zadané individuálne a tímové pracovné úlohy a zlepšovali si komunikačné zručnosti v cudzom jazyku. Na základe splnenia kritérií hodnotiaceho nástroja ECVET (Work Experience Assesment) bola žiakom uznaná známka na vysvedčení za 4. resp. 5. ročník v predmete odborná prax a čiastková známka za esej v predmete jazyková odborná príprava v anglickom jazyku. Žiaci získali Europass Mobility, účastnícky certifikát ADC College a certifikát o absolvovaní mobility vystavený Obchodnou akadémiou.

Mobility v zahraničí umožnili žiakom spoznať kultúru, tradície a históriu Veľkej Británie, prispeli k odstráneniu predsudkov o trhu práce v zahraničí a poskytli im motiváciu do ďalšieho vzdelávania v podmienkach Európskej únie.

Poďakovanie patrí celému realizačnému tímu projektu: pani riaditeľkám Ing. Ľ. Pevnej, JUDr. Tomaníčkovej, vyučujúcim Ing. Cedzovej, Mgr. Ďuríkovej, Mgr. Eliášovej, Ing. Kochláňovej, Ing. Vartiakovi, PhD. a administratívnym pracovníčkam pani Baránkovej a Frývaldskej.

Ďalšie informácie o programe Erasmus+ sú dostupné na internetovej stránke www.erasmusplus.sk.


Reakcie účastníkov mobility

Aké činnosti ste počas stáže vykonávali? Čo nové ste sa naučili alebo v čom ste sa zlepšili?

– Naučila som sa, že je dôležitá komunikácia so supervízorom a správne pochopenie zadanej úlohy. Prišla som na to, že nie je hanba sa radšej dvakrát spýtať ako nebyť si istá a spraviť to potom zle. Takisto netreba robiť veci naviac, ale splniť radšej na 100 % veci, ktoré mi boli dané.

– Zlepšila som sa veľmi v anglickom jazyku. Naučila som sa veľa ekonomických odborných pojmov.

– Naučila som sa komunikovať s klientmi, odpovedať na problémy zákazníkov, pracovať v tíme, byť trpezlivejšia a zlepšila som si znalosti anglického jazyka.

– Pracovala som v realitnej kancelárii. Naučila som sa lepšie komunikovať v anglickom jazyku, naučila som sa pracovať s rôznymi programami, ktoré využívala realitná kancelária, ale naozaj za najväčšie zlepšenie pokladám schopnosť komunikovať s ľuďmi v anglickom jazyku na rôzne témy a dokonca ku koncu pobytu som bola schopná aj poradiť v istých situáciách v práci.

– Zlepšila som sa v anglickom jazyku. Naučila som sa pracovať v kolektíve a spoznala som niektoré zahraničné doklady, ktoré na Slovensku nemáme.

– Pracovala som v Excel dokumentoch spolu s informáciami z interného systému, skenovala som dokumenty a následne ich prideľovala do správnych zložiek. Vypisovala obálky pre klientov, písala dokumenty. Naučila som sa samostatnosti.

– Vytváranie tabuliek v Exceli, práca s dokumentami, vyplňovanie tlačív… zlepšila som sa v odbornej angličtine a mala som možnosť vidieť, ako vyzerajú zahraničné faktúry a ďalšie dokumenty.

Aké skúsenosti boli pre Vás najdôležitejšie, negatívne i pozitívne?

– Negatívum pre mňa bolo, že som prišla do neznámeho prostredia. Veľmi pozitívne pre mňa bolo, že všetci vo firme sa správali milo a pomáhali mi.

– Pre mňa bola najdôležitejšia skúsenosť práca v tíme zloženom z ľudí z rôznych krajín. Negatívna skúsenosť bola možno práca priamo s klientami, ktorí občas nemali trpezlivosť.

– Komunikácia so zákazníkmi mi pomohla zlepšiť si plynulosť v angličtine. Naučila som sa rozumieť viacerým prízvukom ktorým som zo začiatku nerozumela.

– Najdôležitejšie pre mňa bolo komunikovať v angličtine. Možno by som uvítala trošku viac úloh ale rozhodne som bola spokojná. Úlohy, ktoré som dostala na vypracovanie mi boli vysvetlené a atmosféra vo firme bola vždy veľmi priateľsky naladená. Celkovo prax hodnotím veľmi dobre a rozhodne by som ju odporučila aj iným.

– Pozitívne bolo, že som sa naučila veľa nových fráz a zlepšila si výslovnosť anglických slov. Negatívne bolo, že som niektoré dni nepracovala v kancelárii, ale v kostole.

– Naučila som sa byt zodpovedná, nebáť sa, byt sebavedomá. Boli sme odkázaní sami na seba, vedieť vyriešiť problémy sami.

– Najdôležitejšia bola pre mňa komunikácia v cudzom jazyku a správne pochopenie úloh. Bola som jedna z tých, ktorým bola vybraná menej kvalitná firma. Alebo skôr to ani nebolo o kvalite firmy, ako o tom, že sme robili veľmi nudnú a stereotypnú prácu. Nevadí, beriem to ako veľkú skúsenosť a som rada, že som mohla byť tohto súčasťou a mala som vôbec možnosť sa do Anglicka dostať.

– Zlepšenie si cudzieho jazyka, naučenie sa, skúsenosti s realitkou, ale čo sú pre mňa negatívne aspekty, bolesti chrbta a aj očí lebo som presedela za počítačom v priemere 7 hodín.

– Niesť si zodpovednosť za všetko, čo vo firme robím a dávať si pozor na chyby.

– Ako pozitívnu vec vnímam zlepšenie v anglickom jazyku a menší strach komunikácie s ľuďmi v inom jazyku, ako mínus je pre mňa to, že som vykonávala stále tú istú činnosť 2 týždne.

Radko Sáblík: Proč projektová výuka v době uzavření škol

pátek 17. dubna 2020 · 0 komentářů

Asi mnoho učitelů nezažilo, aby školy byly na delší dobu zavřené. Aby byli okolnostmi nuceni vymyslet způsob, jak své žáky a studenty vzdělávat na dálku. Na druhé straně i pro ně tato situace může přinést nové poznatky, nové zkušenosti, které pak mohou zúročit v klasickém vzdělávacím procesu.

Zdroj: Učíme online 15. 3. 2020. Portál byl spuštěn na Smíchovské střední průmyslové škole, jejímž je ing. Sáblík ředitelem. Tisková zpráva ZDE.

Za nejméně vhodné považuji pouhé zadávání tradičních úkolů, či žákům a studentům sdělit, že si mají nastudovat látku například od stránky 10 do stránky 100, z čehož pak budou zkoušeni. Proto jsem všem učitelům na své škole doporučil, aby zvážili možnost využít u nás tradiční projektovou výuku. U nás všichni studenti vytvářejí ve třetím a čtvrtém ročníku celoroční práci, studentský, respektive maturitní projekt. Tyto předměty jsou přímo v rozvrhu, většinou jsou témata zpracovávána v různě velké skupině řešitelů. Kromě toho vykonávají studenti krátkodobé či střednědobé projekty v některých předmětech.

Osobně se domnívám, že vymyslet pro skupiny studentů střednědobý projekt, třeba i s prvky nové látky, je velmi vhodný způsob pro současnou situaci ve všech předmětech. Studenti budou muset hledat informace, ty vyhodnocovat, komunikovat mezi sebou, využívat je k vytvoření řešení. Učitelé jim pak různou formou mohou radit, být pro ně konzultanty, mentory. Včetně využití různých forem on-line komunikace.

Až mimořádná situace pomine, mohou studenti své výstupy prezentovat a tím bude mít učitel i podklady pro jejich klasifikaci. Navíc při prezentaci při troše zkušeností, které naši učitelé mají, mohou snadno zjistit, jak moc se daný student na vytvoření projektu podílel, kdo byl tahounem a kdo se tak říkajíc vezl. Při prezentacích se pak i další skupiny studentů dozvědí mnoho zajímavého, mohou se svých kolegů ptát, čímž si tázaní procvičují další důležité dovednosti, jako je umět dobře a srozumitelně vysvětlit své výstupy.


Proč volit skupinu, a ne zadat projekt jednotlivci

Vycházejme prosím z praxe. Málokdy se v ní stane, že něco řeší jednotlivec, většinou musí spolupracovat tým, ve kterém jednotlivci zastávají různé role, vycházející z jejich silných stránek, z jejich dovedností, zkušeností. K tomu se jim velmi hodí zkušenosti s prací v týmu, ve schopnosti v týmu komunikovat, stát se jeho lídrem, vést ho. Ne každý se s tím však setká během základní či střední školy, byť situace se postupně mění k lepšímu.


Kolik řešitelů je vhodných pro pracovní skupinu

Pochopitelně bude záležet na daném tématu a jeho šíři. Dva řešitelé dle mého nejsou skupina, tři pak ta nejmenší. Horní hranice de facto není omezená. Například, když jsme řešili před roky modelování koncentračních táborů v Osvětimi pro jejich pozdější virtuální prohlídku, pracovalo na tomto projektu více než čtyřicet studentů třetích a čtvrtých ročníků. Tam již byli studenti rozděleni do podskupin, ve kterých spolupracovali, a pak své výstupy skládali dohromady. Tam už byla komunikace obtížnější, stejně jako řízení projektu.

Pro současnou situaci bych asi mohl doporučit skupiny o počtu tří až šesti žáků či studentů, ale opravdu bude záležet na konkrétním tématu a na tom, jak dokáže učitel práci definovat, a jak dokáže dohlédnout, aby si řešitelé tuto práci rozdělili rovnoměrně. A také úměrně jejich dovednostem.


Rozdíl mezi projektem, domácím úkolem či referátem

Tradiční domácí úkol většinou znamená pocvičování si znalostí a dovedností na typickém příkladu, cvičení, vztaženém ke konkrétní úzké specializaci. Referát znamená vytvořit pomocí převzatých informací smysluplný výstup. Naproti tomu projekt staví před jeho řešitele konkrétní úkol, nemůže spočívat pouze na převzatých informacích, musí zde být vlastní podíl řešitelů. U projektu většinou také jde o nutnost řešit daný problém v souvislostech, komplexně, napříč různými oblastmi vzdělávání, nutnost přenést teoretické poznatky do praxe.

Co je pro projekt typické, je hledání řešení. Většinou nejde o stereotypní postupy, řešitelé objevují nové cesty, objevují nové poznatky, učí se novým znalostem a dovednostem, uplatňují svou kreativitu. Pro splnění úkolu musí každý z nich naplnit svou část úkolu, někdy i v časové posloupnosti, což je nutí dodržet termíny, odevzdat kvalitní práci, aby tím nepoškodili celou skupinu. Ne každý je tak otrlý, aby nechal své spolužáky na holičkách.

Také se mnohdy stane, že během práce se automaticky vygeneruje lídr, někdy i jedinec, od kterého by to nikdo nečekal, spolužáci ani učitel. Někdy i on sám pro sebe objeví své skryté manažerské vlohy.


Krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý projekt

Již jsem zmiňoval celoroční práci na naší škole ve třetím a čtvrtém ročníku, zde jde jasně o dlouhodobý projekt. Navíc v některých případech se netýká jen jednoho roku, ale začíná v ročníku třetím a končí v ročníku čtvrtém. Za dlouhodobý projekt se ale dá považovat i ten, který žáci či studenti řeší během jednoho pololetí.

Za střednědobý projekt považuji takový, který trvá po dobu týdnů až měsíců. Zase záleží hodně na zadání a na intenzitě či množství vykonané práce.

Krátkodobý projekt mohou vlastně řešit studenti či žáci i během jedné hodiny, dvouhodinovky, ale třeba během studijní stáže, kempu, školy v přírodě a podobně.


Ve skupině nelze práci spravedlivě ohodnotit – mýtus

Dle mého jde opravdu o mýtus, který se nezakládá na realitě. Záleží však hodně na tom, jak s danou skupinou hodnotitel pracuje, komunikuje. Uvedu opět na příkladu našich studentských a maturitních projektů.

Každá třída je rozdělena přibližně na polovinu podle počtu osob ve skupinách. Ta má v rozvrhu ve třetím ročníku dvě hodiny, ve čtvrtém nově dokonce tři hodiny. Během nich s nimi pracuje garant projektu, který jim nakonec přiděluje body na návrh konzultanta. Ale také před ním skupiny řešitelů prezentují své dílčí výstupy, čelí otázkám jeho i svých spolužáků.

Každá skupina má také svého konzultanta, který je odborníkem na zvolené téma. To si volí u nás studenti sami, já jako ředitel jim ho schvaluji. A ne automaticky. Musí jít o skutečný projekt a ten musí mít i další využití. Pro studenty, pro školu, pro sociální partnery naše či studentů. Jen v případě, že si studenti téma sami nevyberou, tak jim ho přidělím. Což se děje jen v menším procentu řešitelů, u studentů, kteří v danou chvíli nic moc neumí a nic moc je nezajímá.

Konzultant tedy s týmem komunikuje po celý školní rok, většinou elektronicky přes hodnotící list na Virtuální škole. Tam studenti zavěšují své dílčí výstupy, v komentačních bodech pak mohu nejen já sledovat jejich komunikaci s konzultantem. Ten většinou napíše, co se mu na zavěšeném výstupu nezdá, co v něm mají řešitelé opravit. A ti tak činí, někdy i opakovaně.

Jelikož garant i konzultant sledují práci skupiny po delší dobu, dokáží zjistit, kdo je tahounem skupiny a kdo se naopak veze. Jelikož si studenti ve skupině rozdělí úkoly na konci analýzy, kterou všichni dělají na začátku projektu, lze i k tomu přihlédnout. A věřte, při prezentacích se pozná, zda daný student úkol skutečně vyřešil, anebo to za něj udělali spolužáci, aby mohli projekt dotáhnout do zdárného konce. Pak se stane, že jeden ze studentů má třeba na konci roku z projektu známku výbornou, zatímco jiný hodnocení dobré či dostatečné.

Online jazyky rozdají zdarma své kurzy studentům

čtvrtek 16. dubna 2020 · 0 komentářů

Online jazyky, se kterými se pomocí online programů a aplikací vzdělávají stovky tisíc Čechů, nově otevírají své programy a dávají kurzy angličtiny a nejazykové kurzy až do konce školního roku zdarma pro všechny studenty základních, středních, vysokých i mateřských škol.

„Vývoj situace v posledních dnech byl šokující nejen pro nás, ale pro všechny. Učitelé z různých škol nás začali masivně kontaktovat, zda pro ně můžeme zprostředkovat online výuku pro studenty. Tak dlouhý výpadek v učivu si školy nemohou dovolit,“ komentuje vývoj posledních týdnů Martin Dvořák z Online jazyků a dodává: „S našimi kurzy mají aktuálně zkušenosti žáci a studenti ze 402 základních a středních škol. Situace posledních dní se ale v České republice tak zkomplikovala, že jsme se rozhodli poskytnout naše kurzy všem dětem a studentům zdarma a to až do konce školního roku."


Na své si přijdou nejmenší i vysokoškoláci

Online jazyky zpřístupňují svou vlajkovou loď – kurzy angličtiny – a to už pro nejmenší žáky mateřských škol, kurzy pro žáky základních škol, obecné kurzy angličtiny od A1 po C2 i speciální kurz angličtiny jako přípravy k maturitě.

Pro žáky a studenty nově otevírají také zásobu nejazykových kurzů pro základní a střední školy, kde si mohou opakovat český jazyk, dějepis, zeměpis nebo chemii. Mezi těmito kurzy si studenti mohou vybrat a studovat je v rámci online rozhraní na svém počítači nebo v rámci aplikace na svém telefonu a tabletu. „V rámci mobilní aplikace je možné se propojit se svými spolužáky a motivovat se ve studiu navzájem. Obratem také připravujeme rozšířený přístup pro učitele, aby mohli posun dětí ze třídy sledovat a vyhodnocovat,” představuje novinky v systémech Martin Dvořák z ONLINE jazyků.


Bezplatnou aktivaci kurzů pro děti, žáky a studenty je možné získat ZDE.

Webináře společnosti Soitron budí velký zájem. Stovky pedagogů se učí, jak zvládat výuku na dálku

středa 15. dubna 2020 · 0 komentářů

Již přes 1500 učitelů se zúčastnilo interaktivních webinářů společnosti Soitron, prostřednictvím nástrojů společnosti Microsoft. Celkem se jich v českých a slovenských školách z různých krajů od poloviny března 2020 uskutečnily už dvě desítky a zájem stále stoupá.

Kvůli přerušené výuce v českých a slovenských školách řeší pedagogové nelehký úkol – jak při online hodinách využívat moderní technologie. Pedagogům s tím pomáhá i společnost Soitron prostřednictvím online webinářů, které jsou realizovány výhradně pro učitele, ředitele nebo správce sítě.

Učitelé i žáci dostávají v rámci webinářů řadu užitečných rad, jak používat nástroje Microsoft Office 365 pro školy, včetně desktopové a mobilní aplikace Microsoft Teams. „Webináře jsou bezesporu něčím, co lidé začali vnímat jako pomoc. Možná přichází doba kombinovaného vzdělávání, kdy se právě tato forma stane už na základních školách zcela běžnou. Již delší dobu nabízíme vzdělávacím institucím školení, která jsou automaticky doplňována právě webináři, sloužícími k opakování látky,“ vysvětluje konzultant pro vzdělávání společnosti Soitron v ČR Jiří Chytil. Kvůli zájmů pedagogů bylo nutné navýšit kapacitu webinářů s pomocí nové technologie Broadcast. Nyní se jich může společně zúčastnit až 10 000 účastníků.


Zadání testu je hotové během pár minut

Učitelé si velmi chválí webinář zaměřený na tvorbu písemných prací prostřednictvím nástroje Microsoft Forms. Umožňuje během pár minut vytvářet například testy z matematiky a snadno je sdílet se studenty. Součástí každého webináře je i seznámení se s funkcionalitou aplikace OneNote, určené k zapisování a předávání učební látky na dálku.

Populární jsou i webináře zaměřené na komunikaci prostřednictví Microsoft Teams. Na jednom z nich spolupracoval i Tomáš Milička, učitel informatiky a matematiky na GPOA Znojmo. „Hlavní výhoda používání Microsoft Teams ve vyučování spočívá v tom, že mezi sebou studenti ihned komunikují. Okamžitě se mohou na cokoliv ptát, a z mé zkušenosti jsou mnohem aktivnější než ve třídách. Záznam vyučovací hodiny se navíc nahrává, takže se k němu mohou kdykoliv vrátit a v klidu si probíranou látku prostudovat,” uvádí Tomáš Milička a dodává, že jedním z velkých bonusů webinářů je právě vznik komunity pedagogů, kteří chtějí od společnosti Soitron i nadále pomáhat a radit.


Online nástroj pro výuku na gymnáziu nastavili v rekordním čase

Společnost Soitron se v této složité době snaží pomáhat nejen jednotlivým pedagogům, ale i školám a prezentované výhody online výuky dokáže velmi rychle uvést do praxe. Příkladem je Gymnázium Kysucké Nové Mesto na Slovensku, kde nasazení Microsoft Office 365 proběhlo v extrémně krátkém čase. „Na základě informací z webinářů nás paní ředitelka gymnázia požádala o pomoc při nasazení a nastavení Office 365. Vypracovala podklady a seznam učitelů i studentů. My jsme následně vytvořili prostředí MS Office 365, ověřili a přidali doménu a následně vytvořili profily žáků,“ popisuje Martin Kameniar, team leader cloudové infrasktruktury společnosti Soitron na Slovensku.

Díky skvěle připraveným podkladům a dobré spolupráci s paní ředitelkou bylo během víkendu za dvě hodiny vše nastavené. Žáci tak v novém týdnu začali používat své online účty. „Pomáháme samozřejmě dál – nastavení Microsoft Office 365 je aktuálně před dokončením na dalších dvou školách“ doplňuje Martin Kameniar, který se na této aktivitě podílí s kolegou – konzultantem pro vzdělávání Michalom Podroužekom.


V Minecraft: EducationEdition studenti trénují prostorovou představivost

Soitron učitelům připomíná, že pro studenty je do konce června 2020 k dispozici i interaktivní výuková počítačová hra Minecraft: EducationEdition, která je modifikací úspěšné celosvětově známé hry Minecraft. „Více než tři roky učím v Minecraftu. Nejprve jsme v něm postavili model vlastní školy. Super projekt na půl roku, kde se toho děti naučily možná více než při předchozím způsobu výuky. No a teď ho mám v osnovách. Půl roku se v něm učíme programovat. Využívá modelování ve 3D, čímž trénujeme prostorovou představivost. Jelikož se jedná o simulaci reálného světa, můžeme řešit skutečné problémy,“ podotýká zkušený učitel informatiky z gymnázia v Českých Budějovicích Miroslav Kotlas a nabádá učitele, aby se online nástrojů pro výuku nebáli.

„Zvládnete to i vy. Podporu vám mohou poskytnout vzdělávací centra Microsoftu, které jsou roztroušeny po celé republice či společnosti jako je Soitron, které vám pomohou s kompletním řešením. Vy už jen učte a užívejte si to,“ dodává Miroslav Kotlas.

Aktuální přehled webinářů a záznamy již uskutečněných najdete ZDE.


Peter Gray: Zavření škol kvůli koronaviru: vzdělávací příležitost

úterý 14. dubna 2020 · 0 komentářů

Vzdělání je mnohem více, než to, co je učeno ve škole. Využijte toho. Pandemie nikdy není dobrá věc. Je to hrozná věc. Ale možná z ní může vzejít něco dobrého.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 22. 3. 2020, překlad Jakub Václavovič

Cokoli, co přeruší naše zvyklosti, nás může vést k tomu, abychom zkoušeli jiné možnosti. Možnosti, které nás z dlouhodobého pohledu mohou posunout. V tomto článku chci mluvit o potenciálních benefitech koronavirem způsobených uzavření škol a zrušení mimoškolních dospělými řízených aktivit, kterými děti před tím trávily mnoho času.

Není žádným tajemstvím, že školní děti poslední dobou trpí přeorganizováním života. Ve škole nebo školní prací tráví více času než doma a mnohé jsou ve zbytku dne zaneprázdněné aktivitami, které řídí dospělí. Děti byly zbaveny svobody objevovat a následovat své vlastní zájmy, vytvořit si sebevědomí a zažít nezávislost, která vychází z vytváření svých vlastních aktivit a řešení svých vlastních problémů. Mezi následky patří rekordní úroveň úzkosti, deprese a dokonce i sebevražd a velké poklesy v kreativitě a pocitu kontroly (řízení) vlastního života mezi dětmi a mladými dospělými. Když jsou životy dětí programovány ostatními, nenaučí se žít vlastní životy. Pokud děti neustále dělají, co jim dospělí řeknou, mají málo příležitostí objevit a následovat, co ony samy chtějí dělat – tedy objevení toho, do čeho jsou zapálené.

Zdá se, že jako společnost věříme, že všechen schooling (přesvědčení o nezbytnosti škol jako institucí zajišťujících vzdělávání, opak unschoolingu, pozn. překl.) a vedení dospělými jsou dobré pro vzdělávání dětí, ale tak tomu není. Vzdělávání, když se nad tím zamyslíme, je mnohem více, než memorování faktů a učení se akademických znalostí vyučovaných ve škole. Stát se vzdělaným znamená zjistit, kdo jste, co rádi děláte, jaké je vaše místo ve světě a naučit se, jak se stát zodpovědným za svůj život a jak řešit své vlastní problémy. Toto všechno vyžaduje svobodu si hrát a objevovat, neomezovanou kontrolou dospělých. Druh svobody, kterou měla většina dětí v minulých dekádách, ale dnes chybí. Teď, díky karanténním opatřením, mají děti příležitost experimentovat se svobodou, pokud jim to dovolíme. Přiznávám, není to plná svoboda, která by byla ideální. Dokud virus koluje, děti nemají možnost se potkávat a hrát si spolu. Ale stejně mají děti najednou více času než kdy předtím si vytvořit a strukturovat své vlastní aktivity.

Jak můžete vy jako rodič pomoci dětem dobře využít tuto možnost? Tady je pár myšlenek.


Nebojte se, že děti budou akademicky pozadu

Skutečně jen velmi málo z toho, co jsme se měsíce učili ve škole, si dlouhodobě zapamatujeme. Jsou důkazy o tom, že znalosti ve školách nejvíce prosazované – čtení, psaní a numerické znalosti, se děti hlouběji učí v mimoškolních aktivitách než ve škole. Oproti populární představě „letního propadu” v akademických znalostech výzkumy ukazují, že znalost čtení a matematické myšlení se může oproti měsícům strávených ve škole rychleji zlepšovat právě během letních prázdnin (více ZDE). Když si děti čtou pro zábavu nebo řeší skutečné problémy kolem sebe zahrnující matematiku, získávají tyto znalosti ve větší hloubce a způsobem, který dává smysl. Zapamatují si je lépe, než v rámci školní práce.

Po léta dělám výzkum s mladými lidmi zapojenými do sebeřízeného vzdělávání. Tito lidé nechodili do škol založených na kurikulu, ale byli vzděláváni doma dle myšlenek unschoolingu nebo chodili do škol určených pro sebeřízené vzdělávání. Jako děti se vzdělávaly hrou, objevováním, následováním svých zálib bez toho, aby jim byly nuceno kurikulum. Některé z nich, z různých důvodů, se v jistý moment rozhodly začít chodit na běžnou veřejnou školu. Obvyklým výsledkem bylo, že neměly žádný problém se zařadit do třídy, v jaké by běžně byly, kdyby chodily do školy. Pokud byly v něčem pozadu, rychle to dohnaly.

Pokud škola, do které vaše děti chodí, vyžaduje od žáků dělat určitý počet domácích úkolů za den a zasílat je přes internet, tak by to asi měly udělat, aby nemusely čelit okamžitým dopadům. Většinou ale dokáží dokončit tuto práci v mnohem kratším čase, než jaký vyžaduje běžný školní den, takže jim stejně zbyde dostatek volného času (bohužel, zdá se, že zkušenosti rodičů v České republice jsou odlišné a momentálně se potýkají s velkým množstvím práce, která je po jejich dětech požadována, pozn. překl.).


Umožněte dětem přijímat zodpovědnost a zkoušet nové výzvy

Skrze neziskovou organizaci Let Grow jsme já a moje kolegyně Lenore Skenazy zjistili, že děti by rády převzaly velké domácí práce, u kterých jim zatím nebyla dána důvěra k tomu, aby je dělaly. Například některé děti chtěly samy uvařit jídlo pro celou rodinu, ale neměly k tomu příležitost z důvodu strachu rodičů, že se zraní, nebo se jim to nepovede. Pokud to tak je ve vaší rodině, je to šance pro vás i vaše dítě se naučit něco velmi hodnotného. Můžete se naučit se uvolnit a nebýt takovým perfekcionistou a váš potomek může zažít nadšení z šance sám uvařit. Moje rada je nechat dítě udělat to podle sebe a radit jen, pokud je to skutečně nezbytné z hlediska bezpečnosti, nebo když si dítě řekne o pomoc. Vaření nabízí učení se i v oblastech matematiky a čtení. A pokud se jídlo nepovede, lekcí je, že chyby není třeba se bát, že je to náš nejlepší učitel. Stačí to zkusit znovu.

Tady je další, smělejší nápad. Dle věku vašeho dítěte se jej můžete zeptat, jestli by si chtělo vymalovat pokoj – jakoukoli barvou si přeje! Opět, zbavte se svého perfekcionismu a potřeby kontroly, aby mohlo situaci převzít vaše dítě. Dobře si pamatuji, když mně poprvé rodiče dovolili vymalovat si vlastní pokoj, bylo mi asi deset let. Byla to zkušenost, která mi pomohla vyrůst. V sebevědomí jsem vyrostl o metr do výšky. Rodiče mi dali nějaké instrukce, ale nechali mě to udělat samotného (i když mi rozmluvili, abych pokoj vymaloval černo-žlutými pruhy).

Mnoho dětí, a není to žádné překvapení, by moc rádo zažilo venku nová dobrodružství s pocitem nezávislosti, ale bylo jim to znemožněno obavami rodičů. Například, jedna dívka chtěla na kole objet blok, sama, bez rodiče, který by jel s ní. V rámci projektu Let Grow dívka dojednala s rodiči, že nejdříve sama dojede na konec bloku a zpět, zatímco se jeden z rodičů dívá. Když se to povedlo, dívce umožnili jet na konec bloku a zpátky i bez jejich dohledu. Nakonec dívce dovolili i jezdit kolem bloku. V tomto příkladu rodiče překonali svůj strach v postupných krocích, v procesu, kterému kliničtí psychologové říkají systematická desenzibilizace a dívce se díky tomu mohlo výrazně zvýšit sebevědomí.

Jaká dobrodružství můžete svému dítěti umožnit? Samozřejmě, virus limituje některé venkovní aktivity, ale rozhodně ne všechny. Dokud děti zůstanou alespoň dva metry od ostatních lidí, kteří by mohli být přenašeči, venku je bezpečněji než uvnitř. Virus likviduje slunce i vítr a přežije mnohem déle uvnitř, než venku.

Možná si vaše dítě může i hrát venku s kamarády, když vynaleznou hru, u které bude potřeba držet se od sebe okolo dvou metrů. Můžou tomu říkat třeba koronaball. Představuji si například hru, u které jsou děti přivázané k sobě dvou a půl metrovým lanem a musí od sebe zůstat dostatečně daleko, aby bylo lano pořád napjaté a nedotklo se země, zatímco si přihrávají míč a běží přes hřiště směrem k brance. Je to jen nápad jak stimulovat nové, kreativní myšlenky. Umožněte dětem to vymyslet. Vytváření nových her je také velké učení.


Příležitost pro rodinnou pospolitost

Rodiny jsou poslední dobou zaneprázdněné stíháním práce a organizovaných aktivit a mohou mít nedostatek příležitostí se skutečně poznat. Teď je tu šance pro vás a vaše děti zlepšit vzájemný vztah tak, jak se vám to třeba před tím nedařilo. Povídejte dětem příběhy ze své minulosti nebo rodinné historie. Čtěte si spolu skvělé knížky, ty, které si užijí lidé všeho věku. Hrajte si spolu. Možná můžete své dítě naučit nějakou hru, kterou jste hráli jako děti, a dokázat jim, že není nudná. Možná vás vaše děti mohou naučit nějakou svojí oblíbenou počítačovou hru a dokázat vám, že není špatná. Každý se učí! Jedna z mých oblíbených vzpomínek z dětství je z doby, kdy jsme v Minnesotě zapadli na pár dní sněhem a nikdo nemohl nikam jít. Do nekonečna jsme hráli kanastu, hodně se nasmáli, mezi hraním kanasty si četli z našich oblíbených knih. Sněhová vánice vytvořila mnoho problémů, ale díky ní mám vzpomínky, kterých si budu cenit celý svůj život.

Jak si vaše děti budou pamatovat pandemii roku 2020?

Celý text najdete ZDE.

Co nového obsahuje přepracované vydání knihy Respektovat a být respektován?

sobota 11. dubna 2020 · 0 komentářů

„S potěšením oznamuji, že 20. 4. 2020 vyjde nové přepracované vydání naší knihy Respektovat a být respektován. Knihu si můžete už teď objednat u nakladatelství PeopleComm“ napsala nám Jana Nováčková.

Nové přepracované vydání důsledně vychází z konceptu Respektovat a být respektován a doplňuje ho o nové poznatky, které byly publikovány za 15 let od vydání první knihy. Také jsou v něm využity bohaté zkušeností z vedení stejnojmenných kurzů.

V knize najdete při zachování všech základních myšlenek R + R tyto nejpodstatnější změny:

– Nově je zařazena kapitola o zvládání vlastních emocí. Vycházíme vstříc potřebám a zkušenostem účastníků našich kurzů, kteří si často povzdechli: pokud jsem v klidu, tak se mi respektující komunikace docela daří, ale když jsem v emocích, tak to nezvládám.

– Já-sdělení jako nástroj sdělování vlastních potřeb, emocí a očekávání je pojato jako samostatná kapitola – předtím byly informace o něm obsaženy v několika kapitolách.

– Podstatně je přepracovaná kapitola o potřebách (včetně potřeb rodičů a zdůraznění tzv. vývojových úkolů).

– Nová je kapitola Vztahy – osobnost – socializace, jež propojuje témata, která byla sice zmíněna již v původní knize, ale dává je do dalších souvislostí a doplňuje novými tématy (pojem attachment, jak vytvářet návyky, postup při zprostředkování hranic).

– Další nová kapitola Konflikty jsou příležitost k učení se týká postupů jak při konfliktech dospělých s dětmi, tak dětí mezi sebou.

– Čtyři kapitoly týkající se motivace (vnitřní a vnější motivace, tresty, odměny, pochvaly) jsou doplněné o novější poznatky.

– Zcela byla přepracována první část kapitoly o škole (s názvem Tradiční škola versus svobodné vzdělávání). Je v ní představen koncept vnitřně řízeného vzdělávání a přehledně uvedeny argumenty z vývojové psychologie, proč je tradiční školství nereformovatelné a v čem jsou jeho největší rizika.

– Nově jsou za většinou kapitol zařazena stručná shrnutí toho nejdůležitějšího. V některých kapitolách jsou použita grafická schémata ilustrující text.

– Výrazné změny doznalo i grafické zpracování – text se čte „hladčeji“, jsou odstraněny zvýrazňující prvky (tučné písmo a rámečky v textu), tak, aby si čtenář sám mohl rozhodnout, které informace jsou pro něj osobně důležité.

– Seznam literatury je doplněn o stěžejní díla, která vyšla za posledních 15 let.


Poznámka autorek

Původně jsme se pokusily knihu přepracovat společně s manželi Kopřivovými, spoluautory konceptu Respektovat a být respektován. Na rozdíl od nás se však věnují ještě naplno vedení kurzů (my dvě jsme je již předaly dalším námi vycvičeným lektorkám). Jejich pracovní vytížení je natolik veliké, že nebylo v jejich silách se věnovat ještě i přepracování knihy. Proto jsme se společně domluvili, že přepracování knihy si vezmeme na starost už jen my dvě. (Jana Nováčková a Dobromila Nevolová)

Zuzana Hronová: Rodiče chtějí změny ve školách

pátek 10. dubna 2020 · 0 komentářů

Velká část rodičů si přeje změny ve vzdělávání svých dětí. Málo však není ani těch nenáročných, kteří nemají na školu žádné zvláštní nároky a přejí si hlavně to, aby je ničím nezatěžovala (24 procent), popřípadě těch spořádaných, kterým jde hlavně o školní osnovy, disciplínu a výkon (28 procent). Typy rodičů podle jejich nároků na školy se detailně zabýval průzkum společnosti School My Project.

Zdroj: Chytré Česko 21. 2. 2020

Ač se české školství dlouho nenacházelo v dobré kondici, z výzkumů opakovaně vyplývalo, že zhruba dvě třetiny oslovených rodičů byly se stavem školství spokojeny naposledy v roce 2009. Jenže v roce 2015 připravily výzkum rodičovské spokojenosti společnosti EDUin, Scio, Společnost Montessori, Unie center pro rodinu a komunitu a neformální sdružení pro individualizaci vzdělávacího procesu Vysněná škola. Nespokojily se jen s ošidnou škálou spokojený-nespokojený, ale nálady rodičů a jejich touhu po změnách zkoumaly podrobněji.

Stav českého školství považovalo za velmi dobrý bez nutnosti změn pouhé jedno procento rodičů, 19 procent ho označilo za dobrý, ale s tím, že je stále co zlepšovat, a 51 procent o něm řeklo, že je spíše dobrý, ale některé věci je potřeba změnit. Konkrétní otázky pak odhalily u rodičů touhu po změně. Například více než 60 procent si přálo individuálnější přístup k žákům, zohledňující jejich schopnosti, úroveň či momentální zájem bez ohledu na rozvrh. A 56 procent rodičů se vyslovilo, že by bylo ochotno platit tisíc a více korun měsíčně za lepší vzdělávání svého dítěte.

Podobně dopadl tentýž rok i výzkum agentury Ipsos Pohled veřejnosti na české školství a na úroveň základních škol. V něm s výrokem, že české školství míří dobrým směrem, souhlasilo pouze 32 procent oslovených rodičů a s tvrzením, že stát se snaží zvyšovat kvalitu vzdělávání, souhlasilo 36 procent. Spolupráci rodičů s učiteli na základních školách hodnotí jako dostatečnou 31 procent dotázaných a zapojení rodičů do školního dění vidí jako dostatečné dokonce jen 25 procent.

Stále populárnější začaly být nejrůznější soukromé školy s rozličným zaměřením, alternativní školy, komunitní školy či domácí vzdělávání. Co se stalo? Vyrostla tu nová, porevoluční, liberálnější generace rodičů, které úroveň vzdělání přestala být lhostejná a začala jí vadit zakonzervovanost podmínek ve školství.

Společnost School My Project (Škola, můj projekt) šla ve výzkumu názorů rodičů ještě dál a místo škály spokojený-nespokojený a líbí-nelíbí provedla jejich podrobnou typologii a společně s výzkumnou agenturou IdeaSense připravila výzkum, který detailněji ukazuje pohled na potřeby rodičů nastávajících školáků. Pětistovka respondentů na škále vyjadřovala, co je pro ně do jaké míry důležité nebo co naopak od školy neočekávají.

Hned pro 89 procent odpovídajících bylo důležité, aby se učitel zaměřoval nejen na obsah výuky, ale také budoval vztahy mezi dětmi. Pro 83 procent dotázaných rodičů je důležité, aby školní hodnocení obsahovalo informaci, s čím by měli dítěti pomoci. Tedy aby hodnocení nejen říkalo, jak dítě uspělo či neuspělo, ale i to, co může dělat pro zlepšení, případně s čím mu mohou doma pomoci. Téměř 90 procent rodičů nechtělo do školy dojíždět více než dvacet minut.

Výzkum přinesl také zmiňovanou typologii českých rodičů do čtyř základních skupin na základě jejich odpovědí, přičemž žádná z těchto skupin výrazně nepřevažuje.

Nejpočetnější byli tzv. spořádaní rodiče (28 procent). Podle výzkumníků je pro ně důležité školní hodnocení a to, aby je hodnocení informovalo, s čím by měli dítěti pomoci. Preferují, když škola zadává dítěti domácí úkoly. V porovnání s ostatními mají tito rodiče slabší vztah k využití digitálních technologií ve škole. Je pro ně důležité, aby obsah vzdělávání vycházel ze školních osnov. Nevyhledávají hlubší vztah mezi sebou a školou, nepotřebují, aby učitel byl partnerem pro výchovu dítěte nebo aby škola zohledňovala představy rodičů o metodě výuky. Od školy taktéž neočekávají prostor pro vlastní seberealizaci.

Spořádaní rodiče o sobě říkají: „Potřebujeme vyhodnocovat, jak si naše děti stojí vzhledem k cílům školních osnov. Hodnocení nám slouží k tomu, abychom věděli, jak našim dětem pomoci.“

Komunitní rodiče tvoří 26 procent a podle autorů studie se zajímají o to, zda se jejich i ostatní děti ve škole cítí dobře. Více než jiní rodiče chtějí, aby učitel budoval vztahy mezi dětmi. Je pro ně důležité, aby učitel byl partnerem jak pro vzdělávání, tak pro výchovu dítěte. Chtějí, aby škola byla přirozeným rozšířením jejich domácího prostředí. U školního hodnocení je méně zajímá, jak si dítě stojí oproti očekávaným cílům a výstupům. Stejně tak je pro ně méně důležité, zda učitel používá při vedení výuky konkrétní metody. Jsou více ochotní podílet se na financování vzdělávání svého dítěte.

Komunitní rodiče o sobě říkají: „Chceme, aby se naše děti i ostatní žáci měli ve škole dobře. Aby kromě obsahu výuky učitel budoval i vztahy mezi dětmi. Škola nemá děti jen vzdělávat, ale i vychovávat.“

Nenároční rodiče představují 24 procent. V porovnání s ostatními segmenty tito rodiče kladou na školu dle výzkumníků menší nároky. Záleží jim však na tom, aby se výuka nepřenášela formou domácí přípravy na rodiče. Je pro ně důležité, aby stát kompletně hradil vzdělávání. Méně je pro ně důležité, aby učitel budoval vztahy mezi dětmi a aby hodnoty jejich rodiny a školy byly v souladu. Preferují školu v blízkosti svého bydliště.

Nenároční rodiče o sobě říkají: „Vzdělávání má platit stát a za výuku je odpovědný učitel. Nechceme, aby na nás jako rodiče škola přenášela povinnosti a odpovědnost.“

A konečně 22 procent představují angažovaní rodiče. Výzkum je definuje jako ty, kteří chtějí mít možnost ovlivňovat obsah vzdělávání, fungování a pravidla školy. Podporují využití digitálních technologií ve škole. Je pro ně důležité, aby i jim škola dítěte nabízela prostor pro vlastní seberealizaci. Nelpí na tom, aby obsah vzdělávání vycházel ze školních osnov. Jak výzkum podotýká, do této skupiny také častěji spadají rodiče dětí se specifickými vzdělávacími potřebami.

Angažování rodiče o sobě říkají: „Chceme mít vliv na to, co se naše děti učí, a podílet se na tvorbě hodnot, které škola našim dětem vštěpuje. Škola nám dává příležitost i pro vlastní seberealizaci“

„Rozdělení těchto čtyř typů bylo v rámci republiky rovnoměrné, nenašli jsme rozdíly mezi kraji ani mezi městy a venkovem. Mohli bychom přitom očekávat, že například ve městech budou náročnější a angažovanější rodiče, zatímco v okrajových regionech budou spíše ti nenároční. Nic takového ale tento výzkum neprokázal,“ říká koordinátor propagace společnosti Václav Zeman. Upozorňuje také, že se o málokterém rodiči dá říct, že by reprezentoval čistě jen jednu kategorii. Může se s jednou z nich shodovat třeba ze šedesáti procent, vždy se ho však v různé míře týkají i charakteristiky ostatních skupin.

Vzdělávací společnost School My Project při své podpoře škol ředitelům radí, jak nepátrat jen po spokojenosti či nespokojenosti rodičů, ale po jejich konkrétních potřebách. To vedení škol otevírá spoustu nových témat a možností. Školy, které s touto společností spolupracují, tak hned při zápisu prvňáčků používají dotazníkový průzkum rodičovských očekávání směrem ke škole v on-line podobě. Nejde prý o to, aby se škola přizpůsobovala tomu, co chtějí rodiče, ale o to, aby si obě strany vyjasnily svá očekávání a své hodnoty.

„Obě strany si řeknou, v čem se shodnou a v čem ne a zda je dobré, aby dítě chodilo právě sem. V řadě případů to může předejít tomu, aby se nějaký rozkol odehrál až následně, třeba po půlroce nebo po roce, kdy už je pro dítě těžší opouštět školu, kde si již vytvořilo nějaké vazby,“ vysvětluje Václav Zeman.

Své poznatky a výzkumné nástroje nabízí společnost také zřizovatelům škol, neboť i pro ně by mělo být důležité mapovat mnohem podrobněji potřeby a požadavky rodičů v daném regionu a zvážit, zda a do jaké míry nabídka jednotlivých škol na tuto poptávku reaguje. „Pestrost vzdělávací nabídky v daném regionu nemusí být dána jen tím, kolik se v místě povolí alternativních či soukromých škol, které nasytí nejhlasitější nespokojené, ale i tím, kam a jak se budou profilovat ostatní školy v místě,“ říká Zeman. „Školy v dané oblasti by si mohly vybrat určitou část směřování a mohly by si mezi sebou rozparcelovat území a zaměřit se na určitý balíček rodičů,“ dodává.

Každý rodič si může snadno zjistit, do jaké kategorie patří a z kolika procent s ní má shodu, a to pomocí on-line dotazníku na stránce rodicovskatypologie.cz.

Firma neplánuje, že by udělala nástroj, který by rodičům po naklikání požadavků, preferencí a oblasti doporučil konkrétní školy, které by pro ně a jejich děti byly ideální. „Dokážeme spíše říct, jaká škola by typově odpovídala, ale nechceme doporučovat nějaké konkrétní,“ vysvětluje Zeman.

Jaké potřeby ke školám jsou pro rodiče nejdůležitější? Pro 89 % rodičů je hlavní, aby se učitel zaměřoval nejen na obsah výuky, ale budoval i vztah mezi dětmi.

Společnost School My Project pro školy vytvořila ucelený vzdělávací koncept nazvaný Škola, můj projekt. Celý koncept i jeho jednotlivé nástroje nabízí k využití dalším školám, dnes s nimi již pracují tři menší soukromé subjekty – škola Mánesova v Sokolově, škola Osmička v Roudnici nad Labem a ZáŠkola v Brandýse nad Labem. Těm firma mimo jiné pomáhá sledovat, co rodiče zajímá a jak to ladí s tím, na co klade důraz škola.


Nenechat děti semlít v systému a pomoci škole


Jednou ze škol, která s koncepcí Škola, můj projekt pracuje, je Gymnázium, základní škola a mateřská škola Mánesova s. r. o. v Sokolově. „Zájemci o naši školu mohou kdykoliv během roku po předchozí domluvě přijít na návštěvu do výuky. Rodiče jsou účastni výuky a poté následuje rozhovor s vyučujícím a vedením školy o tom, co rodiče viděli a zažili při výuce. Před nástupem dítěte do naší školy se scházíme s rodiči, mluvíme o naší koncepci a organizaci výuky, o našich hodnotách a principech a vyjasňujeme si vzájemné potřeby a očekávání,“ líčí zástupkyně ředitelky školy Markéta Adamcová.

S rodiči dle svých slov mluví škola otevřeně, to znamená, že upozorňuje i na případná rizika. Rodiče jejich budoucích žáků u nich dělají tzv. Q sort, tedy nástroj, který zjišťuje míru souladu jejich výchovně-vzdělávacích preferencí s preferencemi školy. Pokud dítě přestupuje z jiné školy, absolvuje v „Mánesovce“ zkušební období, většinou týden, kdy obě strany zjišťují, zda je pro něj škola vhodná.

Během školního roku tu pořádají několik informačních schůzek o koncepci školy, kam mohou přijít všichni, které to zajímá, a na cokoliv se zeptat. „Často tyto schůzky spojujeme s dalšími akcemi jako jsou například vánoční nebo velikonoční dílny, čajovna, ukázka prací dětí a podobně. Rodiče tedy mají mnoho příležitostí dozvědět se vše o naší škole,“ dodává Adamcová.

V Roudnici nad Labem někteří rodiče nebyli spokojení se státními základními školami, které se tu nacházejí. Přišly jim příliš konzervativní a zamrzlé v minulosti. Jako alternativa k nim vznikla v září 2019 komunitní soukromá škola Osmička se zaměřením na individuální a environmentální výchovu, jež ve výuce vychází právě z českého inovativního vzdělávacího konceptu Škola, můj projekt.

„Na velkých státních školách v Roudnici jsou učitelé, kteří nejenže učili moji ženu, když byla malá, ale dokonce i moji tchyni,“ přibližuje Michal Klečka, tatínek zdejšího devítiletého žáka. „Zažili jsme biflování věcí, o nichž děti nevědí, proč se je učí, doma hodinu a půl úkoly. Přechod do soukromé školy Osmička znamenal únik z tohoto systému,“ říká.

Pochvaluje si jednání školy se žáky i rodiči, v tomto směru šlo podle něj o obrat o 180 stupňů. „Z formálních třídních schůzek a poznámek v žákovské knížce jsme přešli na normální lidskou komunikaci, kdy se se zakladatelkou a ředitelkou Bárou Rajchlovou a také s učiteli bavíme jako rovný s rovnými, tak jak by si člověk představoval, že se s lidmi chce bavit. Odpoutalo se to od toho formalistického školství,“ líčí tatínek.

K dokonalosti podle něj chybí ještě více času na rodiče, což je ale dáno tím, že se škola teprve rozjíždí a zabydluje, takže vedení má práce „nad hlavu“. „Nicméně trend je nastavený dobře a chce to jen čas a rutinu. Rodiče se do chodu školy zcela přirozeně zapojují. Já trochu rozumím počítačům, tak jim pomáhám s IT vybavením, jeden tatínek je angličtinář, tak učí angličtinu, jiná maminka je znalkyně historie, tak učí dějepis, a jiní zase jdou s dětmi na bruslení nebo na výlet,“ popisuje.

Osmička převzala z konceptu Škola, můj projekt nejen otevřenou komunikaci s rodiči, ale i nový styl učení, zaměřený především na tzv. měkké dovednosti – tedy rozvoj sociálních, emocionálních či komunikačních schopností, sebepoznávání a seberegulaci, méně již na „tvrdé“ znalosti. „Vnímám to tak, že je to správně a tyto dovednosti jsou nesmírně důležité, ale stále mám pochybnosti, zda děti v životě uspějí, protože jsem vyrůstal ve školství konce 80. let, kdy jsme nic jiného než biflování znalostí nepoznali,“ říká Michal Klečka. Že je ale nový systém dobře nastavený, pozoruje na svém synovi a jeho osobním rozvoji.

„Státní škola mu nedávala žádný prostor, tady se najednou rozmluvil, získal sebevědomí a nadšení pro věc. Takže rádi spolu s ostatními rodiči vedení školy a učitelům pomáháme, jak se dá, protože nikdo z nás nechce své děti nechat semlít v současném státním systému školství v Roudnici,“ uzavírá.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger