Katka Králová: Když se dítě sekne a respektující přístupy selhávají: Co s ním?

čtvrtek 9. dubna 2020 ·

Taky vám děti občas (nebo pořád) kazí plány a komplikují situaci? Zaseknou se, když se to nejmíň hodí? Třeba to od nich nejsou jen záseky, ale důležitá zpráva. Pojďte ji uslyšet. Ať se vám zítra, až se zas někde seknou, nestane to samé co mně: Že s nimi ztratíte spojení.

Jen ještě maličkost, než začnete číst. Zapomeňte prosím na chvíli všechno, co si o vychovávání dětí myslíte, a čtěte mezi řádky. Nejde tu o pokažený výlet, kterým to celé začalo, ale o citlivou věc, na niž ve výchově tak často zapomínáme: Být spolu.

A tak vás zvu: Pojďme navázat s dětmi ztracené spojení. Bez něj se totiž výchova (i Nevýchova) jen těžko podaří.


Výlet za trest: Zaseklé děti a máma na prášky

Den volna s dětmi, který si chcete pořádně užít. Takže vyrážíme.
„Mami, já mám hlad,“ slyším hned po pár metrech.
Vybalujeme křupky a jablíčko.

„Mě boolej nohy,“ říká za chvíli ta starší, „sednem si tady?“
„Tady ještě ne, nejdřív kousek ujdem, co říkáš?“ nadšeně navrhuju. Tenhle parádní výlet si nenecháme zkazit.
„Hm,“ povídá.
Beru to jako souhlas.
„Já si chci taky sednout,“ pípne ta mladší.

„Hele, tak co kdybysme si zpívaly, můžeme jít pomalu a užívat si to, co myslíte?“
„Skákal pes přes oves,“ chytne se okamžitě mladší dcerka.
Ale místo další sloky řekne: „Mamii, pejska taky boolej nohy.“
Z čeho?? Vždyť jsme ještě nic neušly.
„Mami, to je fakt vopruz,“ pronese otráveně ta starší.
„Já nejdu,“ mladší se nečekaně sekne a sedne si do sněhu.

Co je?? No dobře, asi mají nějakou nepohodu. Nesprdnu je, přece nejsem policajt. (Pro nezasvěcené: policajt je typ rodiče. 3 typy rodičů najdete tady.) Takže se ptám:
„A co byste potřebovaly, abysme mohly ťapat a užít si to?“
Známá Nevýchovná otázka. Plná respektu. Jenže když se použije tupě, bez respektu k situaci, nemusí vám fungovat.
„Nic. Já nechci ťapat.“
„Já taky ne.“
Uff.


Pomalu cítím, jak se mi žene krev do hlavy

Chci být trpělivá. Chci být laskavá. Chci s nimi hledat řešení… Ale normálně mě to štve. NECHCI poslouchat, že NECHCETE. Já si to chci krucinál s váma užít. Tak proč jste zaseklý a nejdete?
Dýchám a přemýšlím.
„Hele, a co bys potřebovala ty, mami, abysme nikam nemusely a normálně jsme si to užily?“
Podpásovka.
Stojím a nevím.

(Aha, takhle taky děti občas stojí a nevědí. Už se jim nedivím. Já teď fakt nevím, jsem plná emocí. Moc nechybí a kopala bych nožičkama kolem sebe, že chci a chci a chciii!)
Holky vidí, že se mnou není řeč. Vůbec mě teď nepřemlouvají, nenabízí, nenavrhujou (s respektem k situaci). Někdy jsou o tolik moudřejší než já. Jen tu teď se mnou jsou a sledujou.


Najednou bác! a výlet v háji

Ta starší se najednou zničehonic zatočí dokola a upadne do sněhu.
„Jauvajs! Moje noha! To bolí, mami,“ skuhrá, „nemůžu jít.“

Neeee! To je zlej sen, tenhle výlet. Chci si to s nima užít! Ale copak to jde?? Já se tady snažím, chystám, dělám pro ně první poslední, fakt se je snažím chápat, navrhuju… a jim je to jedno! S nima to fakt nejde. Možná všechny ostatní děti jsou v pohodě, ale ty moje jsou prostě jiný, netvrďte mi, že se s nima dá domluvit, žádná domluva na ně nefunguje! …

Znáte tyhle myšlenky?
Ne, máte pravdu, nejsou vůbec parťácké.
Jsou to jen myšlenky umanutého „dítěte“, které si vzalo do hlavy, že bude po jeho. Život bude dokonalej, plány budou vycházet, děti budou sluníčka a…


Celý text si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger