Tomáš Doseděl: Ani koronavirus revoluci do školství nepřinesl. Dočkáme se někdy?

pátek 26. června 2020 ·

České školy byly nuceny ze dne na den přejít do online režimu. Příležitosti zbavit se letitých nánosů Rakouska-Uherska nebo normalizačního socialismu ale nevyužily. K transformaci obřích tříd na menší kolektivy nedošlo, proškrtání přemíry učiva v osnovách se děti dočkaly jen výjimečně.

Zdroj: Svět chytře 13. 5. 2020

K uzavření škol došlo hned na začátku koronavirové krize. I když děti nejsou virem ohroženy tak jako dospělí, vláda usoudila, že všechny velké kolektivy jsou zdravotním rizikem. Mládež se tak z lavic přesunula s učebnicemi do svých pokojíčků. Hned v začátku pandemie se v médiích objevily zprávy o škole, která vybudovala improvizované vysílací studio, kam chodí učitelé diskutovat s žáky pomocí propracovaných videokonferenčních systémů. Průměrná realita je ale značně odlišná.

Podle zjištění České školní inspekce je nejčastější komunikační platformou na základních školách WhatsApp a informační systém Bakaláři zase na školách středních. Velký podíl škol s žáky komunikuje prostřednictvím e-mailu nebo přes sociální sítě – zkrátka jen elektronickou poštou odesílá úkoly. Rodiče tak byli často nuceni zanedbávat svá zaměstnání a ujmout se role hlídačů a učitelek. I proto si mnozí z nich začali uvědomovat, kolik času a energie vzdělávání jejich potomků vyžaduje.


Střih! Kouzelná proměna se nekoná

Právě v tomto okamžiku mohlo dojít k první velké proměně školství. Rodiče frustrovaní tím, že musí vzdělávat často několik různě starých dětí, se měli začít spojovat – mohli vytvořit malé skupiny žáků podobného věku a začít si hrát, klidně na dálku, na skutečnou školu. Koneckonců proti hromadné výuce desítek školáků už dlouhé roky protestují – a pedagogové jim dávají za pravdu. Teď, když děti nemohou do školy, mohli rodiče ve skupině třeba čtyř žáků a jednoho dospělého systematicky probírat zadané učivo a vypracovávat domácí úkoly pod základním metodickým dohledem akreditovaného školského zařízení.

Odtud už by byl jen krůček k tomu, aby se rodiče vzdali svých pedagogických rolí, ve kterých trpí časově (musí přeci chodit do práce) a znalostně (není snadné si složitě vzpomínat na dávno zapomenuté učivo). K dispozici jim totiž jsou statisíce studentů vysokých škol všech možných oborů, včetně škol pedagogických.

Školství by se tak rázem transformovalo do mnohem modernější podoby. Třicetičlenné školní třídy by se rozpadly do malých skupinek, kde by se relativně kvalifikovaný pedagog mohl věnovat každému žákovi individuálně, podporovat jeho silné stránky a pomoci mu překonávat ty slabé.


Chceme pořád učit všechno?

Zatímco první šanci na změnu k lepšímu promarnili sami rodiče, za druhou promrhanou šanci musíme rozhodně vinit učitele. Přechod do krizového stavu, několikrát deklarované rozvolnění známkovací stupnice a další úlevy… to vše mohlo a mělo vést k řádné revizi osnov, respektive vzdělávacích plánů. Když je krize, má cenu soustředit síly jen na to nejpodstatnější a nezatěžovat děti balastem, který stejně přes prázdniny zapomenou.

Zpráva České školní inspekce, která kontrolovala průběh distančního vzdělávání, ale nevyznívá v tomto směru pozitivně: „Jen v malém podílu škol (třetina ZŠ a 16 % SŠ) určilo jejich vedení konkrétní tematické priority, na něž se škola v distančním vzdělávání soustředí.“ Takže drtivá většina škol učí i nadále přechodníky, se kterými se člověk jaktěživ nesetká, a v dějepise rozpitvává pravěk na úroveň jednotlivých drobností.

„Učitelé jsou naučeni, že musí školní a rámcové vzdělávací plány dodržovat,“ myslí si Helena Volavková z Gymnázia Telč. Překonat tento zvyk se pedagogům zjevně nepovedlo, ani když dostali na chvíli volnou ruku. Je to škoda, i dílčí pokusy o úpravu plánů na úrovni jednotlivých škol mohly a měly vést k širším debatám po ukončení krize a postupné revizi vzdělávacích plánů.


Technika, ach ta technika

Nechme teď chvíli stranou naše idealistické vize o proměně českého školství do formátu hodného 21. století. Na začátku koronavirové krize jsme doufali, že se výuka alespoň přenese do online prostoru. To se však ve většině případů nestalo. Na vině jsou pravděpodobně jednak znalosti na straně učitelů, jednak technické možnosti na straně škol.

Pokud vláda očekává návrat viru v druhé vlně začátkem příštího školního roku, měla by přes prázdniny investovat hodně peněz právě do toho, aby školy a učitelé měli počítače s webkamerou a dostatečně silným internetovým připojením. Nemluvě o tom, že by mělo ministerstvo školství přijít s metodologickými doporučeními, jak výuku na dálku efektivně provádět.

Proškolení učitelů v práci s moderní technikou pak rozhodně nebude na závadu ani v případě, že už nás nikdy podobná karanténní opatření nečekají. I když řadu věcí lze samozřejmě názorně vysvětlit jen s křídou a tabulí, dnešní děti jsou natolik uvyklé práci s technikou, že alespoň občasné zapojení moderních metod by jim při vstřebávání učiva jistě pomohlo.

„Naše škola má sice licenci na MS Office včetně programu Teams, ale zdaleka ne všichni s tím někdy pracovali,“ vysvětluje Helena Volavková z Telče. „Dostali jsme rychlokurz na základní používání, asi hodinu a půl, a pak už se tím každý učitel musel prokousávat sám.“

Zapomenout ale nesmíme ani na stranu žáků. Podle zjištění České školní inspekce se do online výuky zdaleka nezapojují všichni. „Na prvních stupních základních škol se do online komunikace se svými učiteli zapojuje 81 % dětí, na druhých stupních 72 % a na středních školách téměř 80 %.“

Ve vyloučených lokalitách jsou pak stovky škol, kde je zapojena sotva polovina žáků. Na vině je jejich špatné technické vybavení, absence internetového připojení nebo prostě nízká motivace ke vzdělávání obecně.

„U nás záškoláků moc nemáme,“ libuje si Volavková. „Zato je často problém s technikou. Jeden počítač sdílí více dětí, někdy je k němu potřeba pustit staršího sourozence, který píše test na vysoké škole. No a občas nám taky spadne spojení,“ dodává.


Jak mohlo vypadat školství v době povirové

Kdybychom společně dokázali překonat zažité vzorce a modely a provedli alespoň jeho částečnou změnu, mohlo to českému školství výrazně prospět. Rodiče měli možnost si uvědomit, že vzdělávání v menších skupinkách dává výrazně větší smysl. Měli možnost ukázat, že to s požadavky na změnu výuky na českých školách myslí opravdu vážně.

Pokud by jim něco takového nebyla schopná nabídnout škola, mohli se s dalšími rodiči skládat na „domácího učitele“ a do školy děti posílat jen k přezkoušení. Vedení malých vzdělávacích skupin se taky mohlo stát zajímavým bonusem osvícených zaměstnavatelů.

Koronavirus však k proměně českého školství výrazně nepřispěl. Ale kdo ví, třeba se toho dočkáme při nějaké jiné světové pandemii.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger