Jak dostat děti na výlet? Vemte si na pomoc mobilní aplikace. Poradíme jaké

pátek 31. července 2020 · 0 komentářů

Většina rodičů ráda bere děti na výlety. Jenže děti by často raději zůstaly s mobilem na gauči. Jak z toho ven? Poradíme, jak potomkům výlety zatraktivnit, ale pozor: není řeč jen o zábavě. Neuškodí, když se děti naučí využívat mobily i prakticky.

Zdroj: www.rodicevitani.cz 29. 12. 2019

Zná to asi každý rodič – děti někdy nebývají zdaleka takovými fanoušky rodinných výletů jako dospělí. Asi nejznámější variantou, jak dětem výlety zpříjemnit, je geocaching. Stačí do mobilu nainstalovat příslušnou aplikaci (geocaching.com, ale už existují i alternativní aplikace), založit si v ní profil a už si můžete zpestřovat výlety hledáním „pokladů“, které v přírodě i ve městech schovali hráči před vámi. Alternativou ke geocachingu je Wherigo – venkovní hra založená na používání GPS navigace.

Zatraktivnit mašírování krajinou se snaží i aplikace Skryté příběhy. Každá trasa děti vtáhne do příběhu jedné historické postavy, která z mobilu promlouvá hlasem profesionálních herců a která právě něco plánuje nebo řeší nějaký problém. Podobně funguje aplikace Místa Paměti národa nebo Geofun.

Začněte už doma – správný výlet začíná včasným plánováním: ukažte dětem mapy online, server, kde mohou vyhledávat spoje i online zdroje informací o přírodě nebo pamětihodnostech. Čím víc děti do přípravy výletu zapojíte, tím víc ho vezmou za vlastní. Když výlet končí, ať najdou nejbližší místo, kde se lze občerstvit anebo nejvýhodnější spoj domů.

Sportovně založeným dětem může pomoci, když zapneme krokoměr a změříme si délku trasy nebo rychlost – doporučujeme například aplikace Runtastic nebo Sports Tracker.

Když dorazíte na hrad, nechte potomka, ať o něm něco vyhledá na internetu a zahraje si na průvodce. Zaujme vás u cesty neznámá rostlina nebo strom? Stáhněte si aplikaci PlantNet – pak stačí objekt zájmu vyfotit a dozvíte se o něm vše potřebné. Malým badatelům se může hodit i to, že si do telefonu lze stáhnout například lupu, a nemusíte ji brát s sebou ven fyzicky. Aplikace Skymap zase ukazuje a pojmenovává souhvězdí na noční obloze.

Umělečtěji zaměřené děti mohou výlet zaznamenávat pomocí fotoaparátu, doma se pak mohou naučit, jak fotky upravovat, jak vytvořit online album, sdílet ho s ostatními účastníky výletu anebo z fotek vytvořit vzpomínkové video. Podpoříte tak nejen dovednosti práce s tabletem či počítačem, ale také kreativitu a soustředění.

Při tom všem ctěte svaté pravidlo: všeho s mírou. Chcete, aby si děti výlet užily, co nejvíc se toho naučily a dozvěděly, a ne aby si zvrtly kotník, protože škobrtají lesem s mobilem v ruce.


Co by měly děti znát, než je vypustíme do světa:

– Online mapy: zkuste Google Maps nebo Seznam Mapy, které nabízejí i turistické trasy.

– Servery o počasí – například Aladin. A když Aladin ukáže, že bude hezky, prozkoumejte Swim Places – aplikace s doporučením na místa, kde se dá vykoupat.

– Pro případ úrazu: aplikace českého Červeného kříže První pomoc nebo aplikace Záchranka.

Sláva nazdar výletu!

Více ZDE.

Lucie Kočárová: Jak se hýbou české děti? Máme mnoho aktivních sportovců, jen málo dětí ale pravidelně chodí nebo jezdí na kole. A tloustnou

středa 29. července 2020 · 0 komentářů

Určitě už jste to viděli: malé sportovce, kteří pětkrát týdně dřou na hřišti nebo v tělocvičně, ale jejich rodiče je vozí autem nejlépe až do šatny. A taky už jste si určitě všimli oplácaných dětí, které se s mobilem v ruce poflakují po nákupních centrech. Jak se hýbou české děti? Odpověď není jednoduchá, ale jedno se dá říct s jistotou: z jejich životů už téměř vymizel spontánní pohyb, jako je jízda na kole, lezení po stromech nebo úplně obyčejná chůze.

Zdroj: www.rodicevitani.cz 7. 5. 2020

Gymnastický sál Sokola Žižkov ze všeho nejvíc připomíná kostel. Má téměř gotickou klenbu a vysoká okna, kterými dopadají proudy světla na koberec na prostná, bradla, kladiny a trampolíny. Každé odpoledne a večer tu trénují všechny věkové kategorie a každé odpoledne s výjimkou soboty tu najdete alespoň jednu ze tří dcer Evy Píglové. Kateřině je osm a trénuje dvanáct hodin týdně, šestiletá Eliška osm hodin, čtyřletá Lucie čtyři hodiny. Všechny dívky jsou v závodních družstvech a s gymnastikou začaly i před třetími narozeninami.

„Musím říct, že holky gymnastika baví. Jasně, je to dřina, kolikrát se jim na trénink nechce, ale pak tu jsou spokojené, protože vidí, že mají výsledky. Samozřejmě je to vykoupeno tím, že už prostě na další kroužky není čas. Víkendy i prázdniny trávíme v tělocvičně, prakticky si nemůžou dovolit vynechat. Když pak ale Eliška přijde ze školy s tím, že jako jediná umí v první třídě skákat přes švihadlo a kotrmelec vpřed i vzad, máme z toho všichni dobrý pocit,“ říká Eva. Výhodou rodiny je, že bydlí v pěší vzdálenosti, školu i školku mají děvčata prakticky přes ulici od tělocvičny. I tak představuje gymnastika pro rodinu zátěž, například finanční – ačkoliv vzhledem k počtu dětí dostali slevu, ročně platí přes padesát tisíc korun.

„Kdyby holky řekly, že už nechtějí chodit, přijali bychom to; my s partnerem nemáme ohledně jejich sportovních úspěchů žádné ambice. Vidíme ale, jak jsou díky sportu pracovité, zodpovědné a odolné, takže každý rok si říkáme – snad ještě letos vydržíme,“ dodává Eva Píglová.


Pohybu dětem ubývá s věkem, pětina žáků se vyhýbá tělocviku

Tolik jako Kateřina, Eliška a Lucie z Prahy nejspíš sportuje málokdo. Jak moc se ale české děti skutečně hýbou? Na tuto otázku odpovídají vědci z Univerzity Palackého v Olomouci, kteří se pravidelně účastní mezinárodní studie HBSC o zdraví a životním stylu školáků. Dotazovali se třinácti tisíc dětí ve věku jedenáct až patnáct let z 230 škol po celém Česku na to, jak tráví volný čas.

Výsledky jsou možná poměrně překvapivé, a to zejména pro skeptiky, kteří tvrdí, že děti jsou čím dál línější a nejraději by jen zíraly do mobilu. 86 % dětí mezi 11 a 15 lety tráví svůj čas aktivně, ať už ve skautu, uměním nebo sportem. A ačkoliv české děti tloustnou (více než pětina školáků na druhém stupni váží víc, než by měla, jde zejména o chlapce a děti z nízkopříjmových rodin), nedá se říct, že by se nehýbaly.

Naopak, dvě třetiny z nich se věnují několikrát týdně nějaké organizované sportovní aktivitě, zejména jde o děti z lépe situovaných rodin, jejichž rodiče si mohou dovolit sport financovat. V jedenácti letech jsou to téměř tři čtvrtiny, v patnácti už ale jen o málo víc než polovina. Nejvíce sportují děti v Praze a Západočeském kraji, nejméně v Ústeckém a Libereckém. Alespoň pětkrát týdně se hýbe polovina chlapců a čtyři pětiny dívek – zároveň ale 20 % dětí nosí omluvenky na tělocvik a 5 % je uvolněno úplně.


Předčasná specializace škodí tělu i výkonům, tvrdí sportovní lékařka

Široké spektrum dětí a dospívajících vídá ve své ordinaci v centru Prahy sportovní lékařka Marie Skalská. Přicházejí k ní jak děti, které chtějí se sportem začít, tak i vrcholoví sportovci, jejichž těla je potřeba pro vysokou zátěž optimálně vyladit. „Děti mívají poměrně dost spontánního pohybu v předškolním věku. Prvním zlomem je věk šest let, kdy je náhle usadíme do lavic. Další pokles aktivity nastává s nástupem na druhý stupeň, kdy přibývá učení, a namísto družiny mají děti odpolední vyučování. A posledním zlomem je pak věk kolem čtrnácti, patnácti let, kdy děti nastupují na střední školu,“ myslí si sportovní lékařka.

S tím jde ruku v ruce i to, že nejvíc státních i sponzorských peněz jde do vrcholových klubů, které pak tlačí na své malé svěřence. Nejhorší situace je ve velkých městech, kde „jde o medaile“. Kdo tlak a narůstající zátěž není ochotný snášet, tak odpadá – často právě v citlivém věku 13–15 let, kdy náhlý výpadek mnoha tréninků týdně není snadné nahradit jinou aktivitou, a tak bývalý mladý sportovec často končí doma u počítače.

Další problém podle doktorky Skalské představuje předčasná specializace dětí. V některých sportech, jako je například krasobruslení nebo sportovní gymnastika, to vlastně ani jinak nejde – největších úspěchů dosahují děvčata kolem 16, 17 let; s přibývajícím věkem, změnou postavy a posunem těžiště jde jejich výkonnost rychle dolů. „Pak tu mám ale hokejisty, kteří odmala jedou dvoufázové tréninky na ledě, ovšem kromě toho už nedělají nic. Nejdou nikam pěšky, neprojedou se na kole. Je přitom třeba si uvědomit, že ta úspěšná generace Nagana byli kluci, co ještě vyrůstali s volným pohybem, kopali fotbálek, běhali kolem domu,“ vysvětluje Marie Skalská. Děti by podle ní měly mít co nejširší možnost se rozvíjet bez tlaku na výkon ideálně do věku 12 let.


Všestrannost je základ, sportovní klub nabízí i sociální kolektiv

To, že předčasná specializace dětem škodí, si myslí i Martin Jahoda ze společnosti SportAnalytik. A souhlasí i s tím, že největším problémem dnešních dětí je nedostatek spontánní pohybové aktivity, jako je volné pobíhání s kamarády.

„I pokud byste své dítě byli ochotní volně vypustit ven, nejspíš by tam bylo samo. Partičky dětí, jako si je pamatujeme ze svého dětství, už potkáte málokde. Dnes musí rodič dítěti vybrat oddíl, přihlásit ho, zaplatit nemalé peníze a ještě ho tam vozit nebo vodit. Je to velký nárok,“ vysvětluje manažer a otec čtyř dětí. Vnímá i to, že mnoho klubů je zaměřeno čistě výkonnostně, takže děti už od raného věku drilují konkrétní dovednosti a na rozvoj všestrannosti není čas ani prostor. „Mnozí rodiče už ale právě toto nechtějí; záleží jim spíš na tom, aby jejich dítě získalo dobrý všeobecný základ. Proto jsme založili program Gymnathlon, v němž se děti od dvou do sedmi let hravou a nesoutěžní formou seznámí se základy atletiky, gymnastiky a míčových her,“ vysvětluje Jahoda. V rámci programu sportuje v ČR už 1 200 dětí a zakladatelé plánují rozjet kurzy i pro dospělé. Kdo nemá v dosahu Gymnathlon, tomu dobře poslouží i oddíly sokolské všestrannosti, které bývají na každé vesnici.

Co ale dělat s dítětem, kterému je třeba deset let, je vidět, že na závodění v čemkoliv to u něj nebude, a pomalu propadá nechuti k pohybu? Psychologové radí: domluvte se, že se musí aspoň tři hodiny týdně hýbat, a hledejte společně formu, která pro dítě bude stravitelná. Řešením může být třeba některý z „malých“ sportů, jako je třeba veslování nebo lakros. „Má smysl to nevzdat a hledat. Sport má pro děti mnoho přínosů. Nejen fyzických, ale sportovní oddíl pro ně může být druhým sociálním kolektivem vedle školy, který dítě může podržet, když to jinde třeba skřípe,“ vysvětluje Martin Jahoda. S tím souhlasí i matka malých gymnastek Eva Píglová: „Kačka má s ostatními v týmu skvělou partu. Tráví s nimi čas každý den, jezdí na soustředění v létě i v zimě. Když na některou zakřičí trenérka, ostatní ji podrží. Doufám, že nás právě tato parta a společný zájem přenese přes pubertu.“


Školní tělocvik: rozevírají se nůžky mezi dětmi

Při pohledu na statistiky, podle nichž klesá zdatnost a roste váha naší mládeže, často přijde řeč na školní tělocvik. Každé dítě a dospívající by podle RVP měl odcvičit alespoň dvě hodiny týdně a seznámit se se základy nejrůznějších sportů. Tělocvikáři ale říkají: nemůžete čekat, že zdatnost českých dětí zachráníme jenom my.

Šárka Eisová začala tělocvik učit v roce 1997, momentálně působí na základní škole v Kladně. „Když jsem začínala, byly na tom děti fyzicky víceméně podobně, protože každý se tak trochu hýbal. Dnes se mi ve třídách ale scházejí děti, které nesportují vůbec, a vedle nich extrémně specializovaní malí závodníci. Ty nůžky se neuvěřitelně rozevřely,“ říká. Musí při hodinách čelit například tomu, že hokejista nepřejde kladinu a gymnastka nedokáže chytit a hodit míč. Děti, které vynikají v nějakém sportu, se snaží co nejvíc zapojovat: mohou samy vést nějakou skupinu nebo ukazovat, jak se mají cviky správně provádět.

Šárka Eisová ovšem školní tělocvik odmítá pojímat výkonnostně. Trochu provokativně tvrdí, že by zrušila všechny tabulky a porovnávání. „Nikde v Rámcovém vzdělávacím plánu není napsáno, že děti musejí skákat přes kozu podél; je tam pouze uvedeno, že mají skákat přes překážku. Děti mají získat základní vzdělání, zdravotně orientovanou zdatnost. Máme jim v plné šíři představit svět pohybu, aby si uměly vybrat, co je baví. Naučit je správné návyky, třeba to, že se na sport převlékáme a aktivitu zahajujeme rozcvičením, toť vše,“ říká.

Během své kariéry učila například budoucí cukrářky a kuchařky, kterým ukazovala, jak cvičením kompenzovat fyzicky náročnou práci. Dnešní děti – třeba fotbalisty se zkrácenými svaly – zase učí, jak se protahovat. Když dítě nevyšplhá, nevadí; věnuje se během hodiny jiné aktivitě. Díky rozumnému přístupu se jí podařilo zvrátit trend a omluvenek z tělocviku jí spíš ubývá, než přibývá.

Podle Eisové se tělocvikáři potýkají s mnoha problémy, například s malými tělocvičnami, chybějícími hřišti i nedostatkem pomůcek. Práci jim neusnadňují ani rodiče, kteří se o své děti přehnaně bojí. „Musíte je přesvědčit, že nechcete, aby si děti ublížily, že je nijak netrápíte,“ vysvětluje.


Tělocvik on-line: jak na to, aby děti zase měly „tělák“ rády

„Někde se tělocvik zbytečně hrotí, jinde se zase zejména učitelky prvního stupně moc nenamáhají. Hodí dětem míč na fotbal a během hodiny tělocviku si opraví diktáty. Často říkají: my umíme učit psaní nebo počty, ale s tělocvikem si nevíme rady,“ říká Blanka Jeřábková ze společnosti Wannadoo, která provozuje aplikaci a web pro učitele nazvané Tělocvik online. Základními pilíři jsou aktivity z atletiky, gymnastiky a sportovních her, které doporučili odborníci z FTVS v Praze, přibývají ale i moderní prvky, třeba základy oblíbeného parkuru.

„Učitelé si u nás mohou najít jak jednotlivé cviky, tak i celé metodické plány vyučovacích hodin. Velký důraz klademe na správné provádění cviků a bezpečnost,“ vysvětluje Blanka Jeřábková. Obsahem jsou krátká i delší videa, kdy funkci figurantů plní děti ze ZŠ v Dolních Břežanech u Prahy. Tato základní škola se sice může pochlubit krásným novým zázemím, přesto jsou ale všechny aktivity proveditelné i v malých prostorách, jako jsou třeba třídy školní družiny.


Hodina pohybu denně? Jde to, ale…

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje dětem a dospívajícím minimálně jednu hodinu pohybu denně. „To nám přijde poměrně náročné, protože aktivní sportovec, který třikrát týdně trénuje a o víkendu má zápas, tato kritéria nesplňuje. Za nás stačí, když se dítě hýbe pětkrát týdně,“ říká Michal Kalman z Univerzity Palackého v Olomouci, vedoucí studie HBSC v ČR. Ani toto doporučení však neplní polovina chlapců a 60 % dívek.

Největším problémem je, že u dětí v ČR v posledních desetiletích v podstatě vymizela takzvaná „habituální aktivita“, tedy běžná chůze nebo jízda na kole. Podle výsledků studie HBSC jen málo dětí chodí pěšky do školy, a na kole jezdí jen 4 % chlapců a 1 % dívek. Důvodem je především dopravní situace v okolí škol. Podle Michala Kalmana v rámci zdravého pohybu dobře fungují víkendové aktivity s rodiči – jít ven, na túru, proběhnout se, házet si míčem nebo frisbee.

„Ze studie a rozhovorů s dětmi vyplývá, že současná generace dětí žije zdravěji než ty předcházející. Míň pijí a kouří, jedí víc ovoce a zeleniny a méně sladkostí. Chtějí žít zdravě a hýbat se, ale to, jak je společnost v posledních letech nastavená, jim to příliš neusnadňuje. Často vidíme aktivního sportovce, kterého rodiče vezou autem málem až do šatny. Tady je velký prostor pro pozitivní změnu,“ uzavírá Michal Kalman z UPOL.

Studie HBSC: Jak jsou na tom české děti s pohybem?

pondělí 27. července 2020 · 0 komentářů

Čeští školáci jsou aktivní, dvě třetiny z nich pravidelně sportují. Sportovní vyžití v klubech a kroužcích ale ještě neznamená dostatek pohybu. Ten se totiž vytrácí z běžného života. Dětem stále více chybí neorganizované hraní venku nebo aktivní doprava do školy či na kroužky. Nemalá část dětí je také uvolněna z hodin tělocviku. Vyplývá to ze zjištění výzkumníků z Univerzity Palackého v Olomouci, kteří se dlouhodobě zabývají životním stylem dospívajících v České republice.

Zdroj: Pedagogické info 28. 2. 2020

České děti jsou aktivní, ale na doporučovaný objem pohybové aktivity dosáhne jen necelá pětina školáků ve věku 11–15 let. Doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) udává pro děti 60 minut pohybové aktivity denně. „To neznamená, že by 80 % českých dětí nebylo aktivních. Existuje velká skupina dětí, které mají pravidelně dostatek pohybu, nicméně ne každý den,“ říká Michal Kalman, vedoucí výzkumného týmu z Olomouce. Alespoň pětkrát do týdne se hýbe zhruba polovina chlapců a 40 % dívek.


Dospívám a méně sportuji

Organizovanému sportu se věnují dvě třetiny dospívajících. O něco více sportují chlapci (72 %), ale i mezi dívkami se sportu věnuje většina (61 %). Procento dětí v oddílech a klubech klesá s věkem. V pátých třídách jsou zapojeny bezmála tři čtvrtiny (73,5 %), v devítkách už jen nadpoloviční většina (57 %).

Ani aktivní sport ale nemusí stačit. Děti organizované ve sportovních klubech mají sice až trojnásobně vyšší šanci splnit doporučení WHO. Skoro polovina sportovců ale není dostatečně aktivní ani pět dní v týdnu. Ve dnech, kdy mají trénink nebo zápas, mají pohybu dostatek. V ostatních dnech už ale ne. To souvisí s celkovým vytrácením aktivního pohybu z běžného života. „Dětem chybí neorganizované hraní venku i aktivní doprava do školy nebo do kroužků,“ upozorňuje Michal Kalman. Důležitou roli v pohybovém vyžití českých dětí hraje také socioekonomický status rodiny. Zapojení dětí do organizovaného sportu je běžnější v lépe situovaných domácnostech.


Do školy po svých?

Pěšky nebo na kole se do školy dopravuje přibližně 60 % dětí. Kolo volí jako dopravní prostředek do školy jen malý počet dětí (4 % chlapců a 1 % dívek). Pěšky pak nejčastěji chodí děti bydlící v těsné blízkosti škol. Sami školáci identifikovali faktory, které by jim usnadnily rozhodnutí cestovat do školy aktivně. Patří mezi ně zabezpečená místa, kde by mohli nechat kolo (69 %), bezpečnější místa pro přecházení silnic (69 %) či méně rušná doprava (61 %). „Větší množství pohybu dětí a venkovní aktivita v dětství a dospívání je velmi důležitá pro lepší zdraví a celkovou pohodu jedince. Vyžaduje však značné investice do infrastruktury, které umožní bezpečné outdoorové aktivity, chůzi a zejména jízdu na kole. Plánování měst a dopravy tak, aby byly zajištěny zelené plochy a bezpečné pěší a cyklistické trasy, je zásadním úkolem a zároveň dobrou investicí do zdraví obyvatel dané lokality,“ říká Dr. Srdan Matić, představitel WHO v ČR.

Za nedostatkem pohybu může být rovněž neúčast v hodinách tělesné výchovy na školách. Omezená docházka do tělocviku se týká pětiny školáků. Plně je z hodin tělesné výchovy omluveno 5 % dětí. Poměrně velká skupina je osvobozena částečně (cca 13 %). Čísla jsou ještě o něco vyšší u 11letých, kde má nějak limitovanou účast v TV skoro každý čtvrtý.

„Formovat v průběhu školní docházky vztah dětí k pohybu považuji za velmi důležitou část výchovy. Svou roli hrají také vzorce chování rodičů. Ministerstvo školství aktivně podporuje pohybové aktivity v družinách v rámci projektu ‚Sportuj ve škole‘, a to na téměř tisícovce škol,“ upozorňuje ministr školství Robert Plaga. Dalším nástrojem ministerstva na podporu sportování dětí a mládeže je dotační program zaměřený na sportovní kluby. Letos se do programu zapojilo rekordních 6500 klubů a oddílů, v nichž sportuje více než 700 tisíc dětí a mladých lidí do 23 let.


Pětina dospívajících má problémy s hmotností

S nedostatkem pohybu souvisí také narůstající hmotnost u dospívajících. Každé páté dítě ve věku 11–15 let má buď nadváhu nebo je obézní. Meziroční srovnání navíc ukazuje, že počet dětí s nadměrnou hmotností roste. Sice pomalu, ale jistě. V roce 2018 mělo 15 % z nich nadváhu a 6 % bylo obézních.

Tým z Univerzity Palackého v Olomouci dlouhodobě sleduje a komentuje faktory ovlivňující zdraví českých školáků ve věku 11, 13 a 15 let. Do aktuálního výzkumu se zapojilo 230 škol a své odpovědi poskytlo více než 13 tisíc dětí.

Studie HBSC (Health Behaviour in School-aged Children), vznikající ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), se komplexně zabývá životním stylem mladé generace. Kromě čerstvých dat o pohybové aktivitě nebo riziku obezity se zaměřuje také na stravovací návyky, konzumaci alkoholu, kouření a spotřebu marihuany nebo pití slazených a energetických nápojů. Do studie jsou kromě České republiky zapojeny čtyři desítky zemí z celého světa.


Více:
www.zdravagenerace.cz
www.hbsc.cz
www.euro.who.int/en/health-topics/Life-stages/child-and-adolescent-health/health-behaviour-in-school-aged-children-hbsc

Gabriele Kubitschek: Antistresová knížka pro učitelky mateřských škol. Relaxace, komunikace, týmová práce

sobota 25. července 2020 · 0 komentářů

„Vždyť si jenom hrají s dětmi!“ To je častá představa o práci pedagogů mateřských škol. Učitelky podle nich celé dny sedí na koberci, staví kostky a jezdí s kočárkem, pak stráví hodinku na zahradě a jako bonus je čeká dvouhodinovka poledního odpočinku, při kterém si mohou dělat, co chtějí.

Realita je ale jiná, ve třídě na ně čekají malé osobnosti, které mají své potřeby a vyžadují pozornost. A práce ve školce není jen prací s dětmi. Co teprve jejich rodiče, kolegyně, vedení a dokonce školní inspekce? A co ty hromady výkazů a dalších papírů, které se musí zpracovat?

Čtenáři v knize najdou užitečné tipy, jak stresu nejen čelit, ale hlavně předcházet. Díky knize zjistí, jak reagují na zátěž a co z jejich chování může vést ke zvýšenému stresu. Naučí se také relaxovat a hlavně dokážou to, co si osvojí, přenést do práce s dětmi.

Gabriele Kubitschek je logoterapeutka, specializuje se na relaxační techniky a stresový management. Je též výtvarnice.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Josef Valenta: Global Teacher Pedagogika aneb O čem přemýšleli finalisté GTP CZ 2020

pátek 24. července 2020 · 0 komentářů

Luxujeme stupně pro vítěze, klademe salám na chlebíčky, žehlíme si puky na kalhotách… Čtvrtý ročník české verze Global Teacher Prize, ceny [cituju] „pro pedagogy působící na základních a středních školách v České republice“, je zdárně uzavřen! Vyhlášení výsledků sice teprve bude (11. VI. 2020), ale už teď (1. VI.) tu píšu o některých tématech probíraných v rozhovorech s finalisty.

Zdroj: blog autora 3. 6. 2020

Bylo jich 11 (7 žen a 4 muži ), s každým proběhly 2 online rozhovory (posuzovalo se ale, samozřejmě!, i skrze jiné důkazy a zdroje), tedy 22 rozhovorů. Trvaly cca od 30 do 70 minut. Došlo na různá témata. Na některá po našich otázkách, k jiným se zpovídaní dostali sami (a ne všichni mluvili ke všem tématům).

Až uvidí témata skeptici, možní namítnou, že nejde o nic převratného, že to či ono se prostě ví a taky že to či ono „v praxi nejde“. Jenže… Jde o finalisty vzešlé ze znamenitých nominací a širokého výběru. Mluvíme tu o výborných učitelích. Jejich názory a témata, která otevírali, mají proto pro všechny porotce (tedy i pro mne) svou váhu. V této souvislosti podotýkám, že jiný člen poroty by možná psal ještě o jiných tématech a některá zde uváděná by vynechal. Ale to je v pořádku. „Komise“ je složena pestře a není to náhodné, nýbrž záměrné.

Témata budu komentovat krátce (z důvodu žádoucího rozsahu blogu). Pokusím se je poněkud kategorizovat, ale nebude to dokonalé… Nuže k věci.


1. oblast: Co by mohlo zůstat jako využitelná zkušenost po skončení distančního vzdělávání?

– Rozhodně některé formy distanční online práce. Nikoliv jako náhrada kontaktní výuky, ale jako doplnění. Např. využití videoklipů k výuce natáčených žáky samými.

– A také by se neměly vytratit kantorům ani dětem nově nabyté technické dovednosti.

– Někde krizový čas a hledání způsobů jeho pedagogického zvládnutí znamenal semknutí sboru či zlepšení vztahů mezi učiteli apod. I to by bylo žádoucí přenést do budoucnosti.

– ¬Objevily se i poznámky na téma: „lépe si promýšlet cíle (a též kritéria jejich dosažení)“. Souvisely vesměs tím, že bylo třeba poněkud proměnit výběr a upořádání učiva a tedy i jinak cílovat. Tady si dovolím poznámku, že „práce s cílem“ − alespoň dle mé vážně letité zkušenosti s DVPP i výuky na VŠ − je u nás docela problém spočívající v tom, že formulace cílů často neobsahují vyjádření cíle… proto mne vnesení tohoto tématu do debat potěšilo.

– Zajímavé byla také dílčí téma, totiž že „online doba“ přinesla učitelům ne běžný pohled na dovednosti pohybu žáků ve virtuálním světě. Jak tomu rozumět? Např. tak, že žáci sami navrhovali učiteli, jaké aplikace by se pro online setkávání či distanční výuku hodily.


2. oblast: Co může být obecnou inspirací pro školní edukaci v ČR jak s ohledem, tak i bez ohledu na zkušenost z doby krize?

Distanční výuka obrátila pozornost našich finalistů k obecnějším tématům. Někdy proto, že − jak stojí zde výše v otázce − museli během distanční práce sami plout ve vodách daného tématu. Jindy proto, že na to přišla řeč v rozhovoru, kde jsme se mj. ptali na jejich představy o možných změnách ve zdejším školně edukačním systému. Nebo v povídáních o tom, co sám respondent ve své praxí dělá bez ohledu na to, zda je nějaká krize či ne.

– Individualizace a diferenciace se specificky řešily jak v online výuce, která pro ně otevřela nové možnosti, vč. technických, tak i v úvahách obecnějších. „Adresáty“ diferencované výuky přitom mají být nebo jsou v praxi finalistů nejrozmanitější typy žáků. Od polarit „rychlý – pomalý“ až po polaritu „různé národnosti/etnika – Čechové“. Slovo „inkluze“ znělo zřídka, nicméně chci jen připomenout, že právě individualizace a diferenciace − už sto let staré novinky −jsou jejími klíčovými nástroji.

– A návazně téma: samořízení učení. V něm jde o to, že žák má možnost nejen učit se tak, aby vzhledem ke svému typu dosáhl individuálního úspěchu, ale též aby si mohl postup práce sám roz/na/vrhnout. Opět to pedagogika umí už sto let a leckde to využívají. Je dobré, že ve finále GTP zaznělo i toto téma.

ؘ– Badatelská výuka byla dalším tématem některých finalistů. Jde − de facto − o typ konstruktivistické/ho výuky/učení − je samozřejmě aktivizující a učí znalostem a myšlení založeným na empirických důkazech a úkonům jejich objevování.

– Zpomalení! (vykřičník je můj) Téma opakované, podnícené tím, že při online výuce je prostě třeba počítat, že obvyklé a mnohými kantory oblibované vysoké tempo učení nebude moci dosti dobře nastat. Jsem rád, že se toto téma a tato zkušenost objevily − ano, jde to a mělo by to jít i pomaleji (viz o zpět téma individualizace). A také v souvislosti s následujícím:

– Výběr učiva. K tomu finalisté v praxi distanční přistupovali různě, avšak znovu sami potvrdili důležitost tohoto kroku didaktické analýzy a didaktického projektování. Samozřejmě, že úvahy o výběru se týkaly spíše redukce množství učiva, ale též jeho volby na základě smysluplnosti dané látky − viz o tom níže.

– Poslední téma pojmenuju sám jako „silná témata“. Týká se v každém ročníku většinou jen některých finalistů, ale to není kritická výtka ostatním. Co tím myslím? Někteří kantoři mají „silný tah na bránu“ v oblasti témat s velmi širokým společenským dopadem. Abych předem neprozrazoval nic o našich finalistech, dám jako příklad téma, které se v tomto ročníku GTP neobjevilo. Takový příkladem by mohlo být třeba „vypořádávání se s fake-news, postpravdami a falešnou virtuální realitou“. Doufám, že tento příklad je dostačující pro vytvoření si čtenářovy představy.


3. oblast: O jakých dalších pedagogických tématech se − bez ohledu na současnou situaci − mluvilo ve vztahu k práci finalistů?

– Zodpovědnost žáků a studentů za jejich vlastní vzdělání. Nikdo z finalistů samozřejmě nechtěl, aby ji přebírali jen „klienti“ škol, ale příklon k jejich vedení právě ke zvýšené odpovědnosti za své vlastní vzdělání tu byl (alespoň pro mne) zřetelný.

– Změna způsobu hodnocení ve školách, zejm. s ohledem na „formativní hodnocení“ − fenomén pulzující aktuálně v DVPP a v nejedné sborovně. Naši finalisté o něm hovořili nezřídka, hlásili se k němu a padly i kritické zmínky o tom, jak zní v ústech těch, kteří o něm mluví, ale přesně nevědí… [1]

– Redukce učiva (viz výše) jako téma sice vycházela v některých rozhovorech z aktuální zkušenosti, ale pokud jsem si dobře psal poznámky, tak nejen. Potěšilo mne, že finalisté považovali toto téma za důležité. Všeobecná redukce toho, co se chápe (v RVP) jako povinné, zřejmě klepe na dveře… jenže, nakonec to stejně bude záležet zase na učiteli…

– Smysluplnost učiva (viz též výše), a to v souvislosti s redukcí i motivací žáků. Nedá mi to nepodotknout, že kategorie smysluplnosti učiva jest u nás sice mluvena, ale ve třídách můžete běžně vidět, jak (dovolte využít mou oblíbenou trojici) láčkovci, bitva u Salamíny a gerundivum válcují např. rozvoj funkční gramotnosti, v životě použitelné co chvíli.


A návazně na redukci a smysl

– Výuka v mezipředmětových vztazích a tedy i projektová výuka a také důraz na

– skupinové kooperativní vyučování jsou sice pedagogickými evergreeny, ale mrzelo by mně, kdyby o nich finalisté nemluvili jako o důležitých jako pro ně osobně tak systémově.

– Velká témata či velké otázky pro vzdělávání ve škole a pro výuku jako „téma“, které rovněž zaznělo. Je to téma složitější v tom smyslu, že takovými tématy/otázkami mohou být na jedné straně témata vpravdě filozoficko-existenciální, ale také třeba klíčová témata řešená v konkrétním „odborném“ oboru (jehož pedagogickým „odrazem“ je obor edukační) nebo otázky, které si před sebe postaví na následující rok určitá školní komunita, protože jsou pro ni důležité nebo ji zajímají (viz tedy někdy, ne vždy, i předchozí dva typy).

– Rámcový vzdělávací program. Potěšením pro mne bylo, že s výjimkou úvah o redukci učiva právě v RVP, byl jinak tento dokument běžně akceptován až velmi chválen. Potěšením proto, že RVP dává učiteli značnou svobodu volby (např. učivo zde vymezené je pouze doporučené, nikoliv povinné, a pokud ho má někdo „moc“, mohl by − před klnutím dokumentu − zrevidovat nejprve svůj vlastní výběr množství látky), a že finalisté to vědí.

Tolik tedy bez dalšího k důležitým tématům, o nichž hovořili finalisté GTP CZ 2020.



_______________________

[1] Jen kratičce pro nezasvěcené: FH je souborem v didaktice ne neznámých postupů (od přesného cílování až po sebehodnocení žáka), avšak vycizelovaných a poskládaných (do podoby několika strategií) tak, aby prolnuly celou výukou (tedy nejen „na konci“), proměnily některé její parametry a zajišťovaly, aby hodnocení každému žákovi přinášelo informace potřebné k jeho dalšímu úspěšnému učení a rozvoji.

Vladimíra Spilková: Cesty ke kvalitní přípravě učitelů – co, proč a jak měnit?

středa 22. července 2020 · 1 komentářů

V návaznosti na reflexi současného stavu přípravy budoucích učitelů a jejích rezerv (uveřejněnou v minulém čísle) naznačím alespoň ve zkratce základní principy potřebných změn. Podle mého názoru by mělo jít o změnu komplexní a do značné míry radikální. V čem ji vidím? Především ve změně paradigmatu přípravy učitelů, v obratu (s jistou nadsázkou „koperníkovském“) v nahlížení na smysl, klíčové cíle, jádrový obsah i strategie výuky studentů učitelství. Východiskem nového paradigmatu je pojetí učitelství jako pomáhající profese, apelující na zásadní změny role učitele.

Zdroj: Řízení školy 5/2020

Začnu zdánlivě banálním, pro mnohé však provokativním – učitel je především učitelem dětí a ty učí mimo jiné prostřednictvím obsahů vzdělávání. Hlavním smyslem práce učitele je pomáhat jim na jejich vzdělávací cestě a podporovat je v osobnostním rozvoji, ve všech kvalitách osobnosti, nejen z hlediska poznávání.

Optikou učitelství jako pomáhající profese jsou dominantní následující role učitele:

průvodce žáků na cestě za kvalitním vzděláním, který vytváří příznivé podmínky pro úspěšné učení u všech žáků v bezpečném a podnětném prostředí;

diagnostik , který zkoumá a umí poznat, jaké jsou individuální předpoklady, možnosti a potřeby žáků;

facilitátor, který na základě poznání žáků, jejich silných stránek i rezerv tyto žáky podporuje v celostním rozvoji jejich osobnosti s cílem dotáhnout je k jejich osobnímu maximu;

reflektivní praktik, který do hloubky přemýšlí o své práci se žáky, o jejím smyslu, cílech, o procesech učení a jejich výsledcích se snahou zlepšovat svoji práci;

– aktivní člen profesní – navzájem se učící – komunity, který spolupracuje s kolegy, sdílí své učitelské zkušenosti, podílí se na rozvoji školy i rozvoji své profesionality apod.

Pojetí učitelství jako pomáhající profese společně s akcentem na měnící se klíčové role učitele vede ke konkrétním otázkám – co to znamená pro studium učitelství na vysokých školách, tedy co a proč a jak učit budoucí učitele, aby uměli kvalitně pracovat se svými žáky a připravovali je co nejlépe na současné zvyšující se nároky na vzdělání i na budoucí výzvy.

To znamená především je připravit na měnící se pojetí školního vzdělávání. Konkrétněji:

– na změnu v hierarchii cílů – od důrazu na sumy znalostí k šířeji pojatým způsobilostem, kompetencím (občanská, mediální, k učení aj.), k rozvoji kritického myšlení, sociálních dovedností, kultivaci postojů a hodnot, k rozvoji vnitřní motivace k poznávání, odpovědnosti za vlastní učení aj.;

– na měnící se prostředky k jejich dosahování – výběr smysluplného obsahu, progresivní metody – konstruktivistické a kooperativní učení, formativní způsoby hodnocení a to vše v bezpečném a podnětném prostředí.

Náročnou výzvou, které by měla příprava učitelů náležitě dostát, je připravenost na inkluzivní vzdělávání, na rozmanitost žákovské populace, na individualizaci procesů učení, na měnící se charakteristiky a potřeby dětí a dospívajících (generace Z/alfa).

Přijmeme-li jako základní obecný cíl vzdělávání budoucích učitelů jejich přípravu na výše uvedené pojetí školního vzdělávání, na měnící se potřeby heterogenní žákovské populace, pak to znamená zásadní změnu v obsahu studijních programů učitelství. Je třeba překonat tradiční dominanci oborové přípravy (stále je vlivný mýtus „kdo umí obor, umí učit“) ve prospěch profesní přípravy, tedy výrazně posílit pedagogicko-psychologické vzdělávání, oborovou didaktiku a reflektovanou praxi.

Jsou-li tyto obory jádrem profesního modelu přípravy, musí být jejich obsah smysluplný z hlediska potřeb praxe, být výběrem toho nejpodstatnějšího a nejpotřebnějšího z hlediska kvalitního vykonávání profese. To znamená mít odvahu k redukci obsahu, možná výrazné, v intencích „méně je někdy více“. A co se týče pedagogiky, je nutné – slovy W. Brezinky – přejít od tzv. profesorské pedagogiky, oboru pro teoretiky a vědce, k tzv. pedagogice praktické služby, oboru, který má primárně sloužit učitelům jako fundament v jejich práci.

Mají-li být pedagogicko-psychologické obory pro učitele skutečnou oporou v jeho práci se žáky, pak stojí před studijními programy učitelství náročná výzva: oslabit atomizaci poznatků do mnoha dílčích disciplín a kurzů a více uplatňovat tematický přístup, který integruje poznatky z různých disciplín do širších tematických celků.

Příprava studentů na učitelství jako pomáhající profesi s akcentem na nové role učitele vyžaduje z hlediska obsahu studia také dostatečný prostor pro osobnostní rozvoj (ať už prostřednictvím specifických kurzů, či obsahů a forem jdoucích napříč). Východiskem je sebepoznávání, poznávání svých osobních dispozic a jejich průnik do pedagogické práce, rozvoj profesní identity – kdo jsem já jako učitel, kultivace profesních postojů a hodnot. Na etickou dimenzi by příprava budoucích učitelů měla klást velký důraz. Zvnitřněné profesní hodnoty, jimiž se budoucí učitel cítí být ve své pedagogické činnosti vázán, jsou předpokladem k rozvoji odpovědnosti za zásadní podíl na socializaci žáků a za podporu rozvoje každého žáka k jeho individuálnímu maximu.

Potřebnou změnou v obsahu studijních programů je výrazné zvýšení podílu praktické přípravy (dvou- až trojnásobné oproti současnému stavu). Rozhodně ale nejde jen o kvantitu, důležitá je především kvalita. To znamená, aby praxe byla průběžná, dlouhodobá, systematicky reflektovaná mentory a aby byla funkčně provázaná s teoretickou výukou. Pro kvalitu praxe je zásadní úzká spolupráce fakult a škol, zapojení špičkových učitelů z praxe do výuky na fakultě, vznik fakultních, klinických škol, legislativně ukotvených, aby byly pro spolupráci vytvořeny adekvátní podmínky, apod.

Z hlediska procesů profesního učení budoucích učitelů považuji za klíčový konstruktivistický přístup, který chápe proces stávání se učitelem jako tvořivé osvojování profese na základě vlastní činnosti, praktických zkušeností a sebeobjevování v roli učitele ve spolupráci a s podporou mentorů ze škol a vzdělavatelů učitelů z fakult.

Co se týče metod výuky, kladu důraz na princip izomorfismu (Tomková), kongruence (Korthagen). Jeho podstatou je, aby studenti učitelství zažili na vlastní kůži výuku, která je bude pozitivně ovlivňovat v jejich budoucí praxi. Konkrétněji – aby se na fakultě učili v bezpečném sociálně-emočním klimatu, zažívali partnerskou a vzájemně respektující komunikaci, kooperativní učení, formativní způsob hodnocení, aby měli dostatek příležitostí k aktivnímu a autonomnímu učení, k uplatnění kritického myšlení, diskusím a argumentování, k sebereflexi apod.

Podnětnou inspirací pro systém přípravy budoucích učitelů je vzdělávací program Učitel naživo, který je dvouletým doplňkovým pedagogickým studiem poskytujícím kvalifikaci Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro 2. stupeň ZŠ a SŠ. Program je v českém prostředí výjimečný jak rozsahem (při srovnání se standardními DPS dvoj- až trojnásobek hodin), tak množstvím reflektované praxe (zhruba polovina vzdělávacího programu) a především celkovou koncepcí – využívá např. integrované kurikulum, vytváření učící se komunity (studenti, průvodci vzděláváním, provádějící učitelé ze škol), která v průběhu dvou let studia intenzivně spolupracuje, důraz na skupinovou reflexi a sebereflexi jako klíčový nástroj profesního učení, formativní způsob hodnocení studentů učitelství, princip izomorfismu aj.

Karel Gargulák: Kompetence, gramotnosti, uzlové body: cíle proměny kurikula prozatím vyvolávají spíše rozpaky

pondělí 20. července 2020 · 0 komentářů

V posledním červnovém týdnu představilo ministerstvo školství návrh textu Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+. Po několikaměsíční přípravě uvnitř samotného ministerstva byl zveřejněn dokument, který by se měl stát klíčovým zdrojem vize pro vzdělávací systém ČR. Zároveň tím vrcholí proces, který započal na konci roku 2019, kdy se do práce pustila osmičlenná expertní skupina, jejímž cílem bylo stanovit hlavní směry, kterými se má české vzdělávání a vzdělávací politika v následující dekádě ubírat.

Zdroj: Beduin 22.–28. 6. 2020

Text strategie z dílny MŠMT zachovává několik zásadních částí z původního výchozího dokumentu expertů (MŠMT). Ať již jde o komplexní uchopení proměny přípravy a dalšího vzdělávání učitelů či vybudování systému podpory školám v území prostřednictvím tzv. středního článku. Uchovány jsou i cíle a opatření směřované k zajištění rovných vzdělávacích příležitostí pro všechny žáky bez ohledu na jejich socioekonomické či kulturní zázemí.

Bolavé místo celého materiálu prozatím tvoří uchopení prvního ze dvou hlavních cílů „Zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život” a návazné strategické linie definující cesty k jeho dosažení (nazvané „Proměna obsahu, metod a forem vzdělávání”). Ty obsahují vnitřně nejednotné a nesrozumitelné zadání proměny současného kurikula.

Kriticky lze vnímat především náhodně používané pojmy (kompetence, klíčové kompetence, gramotnosti atd.) či nedefinované koncepty, cíle a další záměry ministerstva (za všechny: „Vzdělávání bude zahrnovat informační a datovou gramotnost, komunikaci a spolupráci, mediální gramotnost, tvorbu digitálního obsahu, bezpečnost v online prostředí, ale i řešení problémů a kritické myšlení”). Z textu lze cítit jistou „nejistotu” v tom, jaké kroky by měly ke zdárné proměně cílů, obsahu a pedagogických strategií (způsobů vzdělávání) učitelů na našich školách přispět. „Pokud nejsme schopni udělat vnitřně konzistentní dokument, jak můžeme udělat vnitřně konzistentní reformu pro 4 200 základních škol”, shrnul za mnohé čtenáře dokumentu obavy akademik a výzkumník Dominik Dvořák (ZDE).

Kulaté stoly, které v minulém týdnu provázely představení Strategie 2030+, však odhalily ještě jednu poněkud závažnější „nekonzistenci” materiálu v oblasti kurikula. Ač text hovoří o „…redukci očekávaných výstupů na úrovni základních a středních škol za účelem výrazného snížení objemu celkového učiva obsaženého ve školních vzdělávacích programech…”, zároveň dodává, že „…podmínkou realizace revidovaných programů je jejich doplnění o další uzlové body včetně očekávaných výstupů…”. Právě nad touto nejasností, kdy na jednu stranu strategie mluví o nutnosti redukovat závazné cíle (očekávané výstupy) a tím i návazné učivo k jejich dosažení, zároveň cíle (a tedy pravděpodobně i učivo) přidává. Tím však přirozeně hrozí další svázání škol dalším obsahem a popření jejich dnes poměrně svobodných pedagogický cest k dosažení cílů vzdělávání v rámci stávajícího kurikula.

Oprávněnou obavu nad tímto opatřením dále umocňuje i návazný záměr obsažený v návrhu strategie, kterým je zavedení „ověřování znalostí a dovedností, které má probíhat v uzlových bodech základního vzdělávání ve 3., 5., 7. a 9. ročníku”. Zavedení testování přirozeně může vést ke zpětnému ovlivňování cílů a obsahu vzdělávání ve školách a orientaci na úspěch v samotných testech, nikoliv na dosažení cílů vzdělávání definovaných kurikulem.

Negativní vedlejší externalitou může být i další problematické prohlubování nerovností v podmínkách, průběhu a výsledcích vzdělávání. Zároveň, jak dlouhodobě upozorňujeme, je právě kvalita testování – především z dílny CERMATu – jedním z velkých problémů českého vzdělávacího systému. Všechny tyto výše popsané obavy vyjádřili i někteří z účastníků debat v rámci kulatých stolů pořádaných MŠMT.

Výše popsané problémy do jisté míry odvádějí pozornost od původního záměru expertů a autorů Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Ti v textu uvádějí, že jádrem revize RVP by mělo být ujasnění, že kurikulární dokumenty jsou adresované zejména učitelům, tedy že mají být pro učitele nejen zadáním, nýbrž i funkční oporou a pomocí při vyučování. Dílčí kroky revize pak mají dle expertů zahrnout především proměnu architektury samotných kurikul.

„Pro jednotlivé vzdělávací oblasti (vzdělávací obory, blízké vzdělávací obory) na různých stupních formálního vzdělávání vznikl konkrétní obsah kurikula, který lépe popíše přímo ve vztahu k danému oboru (předmětu) především výchozí hodnoty pro výuku, pedagogické přístupy, využití klíčových kompetencí, gramotnosti a výpočetní techniky, vazby na průřezová témata nebo hodnocení žáků formativním i sumativním způsobem či další oblasti,” uvádí dokument. Právě tímto směrem se vydává většina nejefektivnějších vzdělávacích systémů v zemích OECD. Zmínit je možné například kurikula Austrálie, Singapuru či kanadského Ontaria.

Šmelová Eva, Prášilová Michaela a kol.: Didaktika předškolního vzdělávání

sobota 18. července 2020 · 0 komentářů

Publikace se zabývá základními aspekty předškolního vzdělávání se zřetelem na specifika dítěte předškolního věku. Autoři se věnují tradičním tématům didaktiky v kontextu předškolního vzdělávání.

Řeší aktuální problémy současné praxe. Propojují tak teoretické a praktické poznatky s informacemi potřebnými pro každodenní činnost učitele předškolního zařízení a rozvoj jeho profesních kompetencí.

Publikace je určena především pro pracovníky předškolních zařízení, ale i pro studenty oborů zaměřených na předškolní vzdělávání. V rámci jednotlivých kapitol nalezne čtenář případové studie, jejichž rozbor vede k integraci znalostí předškolní didaktiky, obecné pedagogiky, pedagogiky předškolního věku, pedagogické psychologie, školského managementu a dalších disciplín vstupujících do předškolního vzdělávání.

Jednotlivé kapitoly jsou doplňovány příklady a případovými studiemi, které se vztahují k praxi předškolních zařízení. Celkové pojetí publikace nepřesahuje rámec didaktiky předškolního vzdělávání.

Prof. PhDr. Eva Šmelová, Ph.D., je docentkou a vedoucí Katedry primární a preprimární pedagogiky na PdF UP v Olomouci.

Doc. PhDr. Michaela Prášilová, Ph.D., je docentkou Ústavu pedagogiky a sociálních studií na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, na stejné fakultě participuje i na výuce studentů preprimárních studijních oborů.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Josef Mačí: Škola z jiného vesmíru na konci světa. Tady se učí šest let dálkově

pátek 17. července 2020 · 0 komentářů

Školy letos zažily šok. Jak učit najednou dálkově? V malé obci Březová na Uherskobrodsku ale byla celá škola připravena. Každodenní distanční výuku tady totiž žákům nabízí už šest let.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz 4. 7. 2020

Ministerstvo školství hledalo celou koronakrizi návod, jak co nejefektivněji učit na dálku. Stejně tak učitelé zkoušeli najít co nejlepší postupy. Odpověď přitom ležela celou dobu v jedné škole v zapadlé obci na hranicích se Slovenskem, kde distanční výuku zdokonalují už šest let.

Stačilo se vydat na konec světa. Tohle přirovnání může znít sice trochu omšele, ale zrovna v případě Březové je přiléhavé. Však ho používá i sama škola. Obec leží v malebném údolí Bílých Karpat a dostat se sem dá jen po uzounkých klikatících se silničkách. Areál školy je úplně posledním shlukem budov v obci, a když konečně vezmete za kliku vstupních dveří, přivítá vás právě nápis „Školy na konci světa“ vyvedený žlutě nade dveřmi.

Spíš než na konci světa se ale v areálu Škol Březová objevíte v jiném vesmíru. Nelze to zpozorovat úplně na první pohled. I když možná překvapí na tak malou obec rozlehlý areál se vzorně opečovávanými budovami s oranžovou a žlutou fasádou a až překvapivě velkou sportovní halou.

Napoví ale pohled na čísla. Zdejší obec má totiž podle posledních údajů Českého statistického úřadu 1003 obyvatel. Do mateřské, základní a střední školy tady chodí 1376 žáků. Jestli jsou Olomouc nebo Brno univerzitními městy, tak Březová je školní obcí.


Z kravína do Ameriky

Jak je to možné?

„Cesta, o které všichni říkají, že ji projít nelze, je pro mě teprve výzva,“ usmívá se ve své kanceláři pár kroků od vchodu ředitel škol Ludvík Zimčík.

Před 20 lety byla přitom zdejší malotřídka na zavření. Do nevzhledné budovy se zateklou fasádou, která připomínala spíš kravín než školu, chodilo 33 žáků.

Zimčík ale vymyslel plán, jak do školy nalákat nové žáky, kteří obci chyběli. Rodinám totiž nabídl individuální vzdělávání. Žáci se podle tohoto systému vyučují doma a učitelé je pouze v pololetí a na konci školního roku přezkouší z požadované látky. Takovou výuku ale značná část škol neumožňuje. Záleží totiž vždy na řediteli, jestli ji žákovi povolí.

Jenže v Březové jdou ještě dál. Nejenže žákům vzdělávání doma bez problému umožňují, ale mají také přesně daný studijní plán týden od týdnu ve všech předmětech a i stálý rozvrh. Škola totiž funguje plně distančně. To, co žáci na základních, středních a vysokých školách zažili letos během koronaviru poprvé, tady funguje úplně běžně. Streamované hodiny, konzultace prostřednictvím videokonferencí, odevzdávání úkolů online, vzdělávací interaktivní materiály kdykoliv k dispozici na serveru školy.

„Teprve letos začali všichni kvůli koronakrizi objevovat Ameriku, ale my v té Americe žijeme už 16 let,“ říká Zimčík. Tak dlouho nabízí škola individuální vzdělávání, od 1. září 2014 pak funguje v plně distanční každodenní online výuce.


Od prvního stupně k lyceu

Zimčíkova cesta nebyla jen neprojitá, ale také namáhavá a s řadou slepých uliček, a tak ji škola zdolávala postupně. S individuální výukou začínala nejdřív na prvním stupni. V roce 2005 také legislativa ještě ani nic jiného neumožňovala.

„Mě ale lákal ten druhý stupeň,“ vrací se zpět Zimčík.
Jenže individuální vzdělávání pro děti od šesté třídy mohlo nabízet jen pět škol v pokusném ověřování.

„V roce 2008 byl ministrem školství Ondřej Liška a on několikrát v novinách řekl, že potřebuje ajťáky do škol, a tak jsem mu napsal takový přímý dopis, že se mu dobrovolně nabízím a ať se přijede podívat, co tady všechno děláme. Nic jsem za to nechtěl, jen ať nás přidá do pokusného ověřování. Věřte, nevěřte, do týdne jsem měl razítko. Zařadili nás tam, a my jsme to tak tady mohli odstartovat,“ popisuje ředitel březovských škol.

Před čtyřmi lety navíc v Březové otevřeli i lyceum, na kterém se žáci vzdělávají pouze dálkově. Obec se tak mimochodem stala jednou z mála v Česku, která spravuje i střední školu. V naprosté většině případů je totiž zřizují kraje. Letos tady maturovalo prvních dvacet žáků.

Abychom to tedy sečetli. V březovské mateřské škole je zapsaných 126 dětí, na základní 1130 a na střední 120 žáků. Celkem 1200 z nich se učí distančně.

Oficiálně tady distanční výuka ale vůbec neprobíhá. Ve školském zákoně se totiž o ní nic nepíše, malá úprava by se tam mohla objevit teprve jako reakce na proběhlou pandemii koronaviru a uzavření škol. A také jako legislativní příprava na případnou druhou vlnu nemoci.

Individuální vzdělávání ale v zákoně je už 16 let a škola pouze dobrovolně nabízí rodičům a dětem servis navíc. Tedy že část domácí výuky od nich převezme.

V rámci internetové školy, která běží na Školách Březová přes systém Moodle, mají žáci a jejich rodiče od prvního dne školního roku jasno, co po nich učitelé vyžadují a jak se na zkoušky mají připravit. Průběžně odevzdávají práce do svého portfolia, kam má učitel kdykoliv přístup. Může tak kontrolovat, jak žák pracuje.

Online jsou nejrůznější typy testů, procvičování, učební materiály, které se pak konzultují na streamovaných hodinách. Každá třída od čtvrtého ročníku dále má svůj daný každodenní online rozvrh. „Docházka“ je ale dobrovolná, protože nic jako distanční výuka podle zákona neexistuje.

„Co se týče žáků vzdělávaných doma, na nich je vidět, že se více soustředí na to, co je baví a zajímá. Mají na to také více prostoru. To je věc, která třeba na základní škole není možná, protože jsou dané předměty a jasné požadavky. V tomto ohledu funguje základní škola jako průvodce věděním a teprve ke konci výuky, nebo až na střední škole si žáci mají možnost vybrat,“ vidí rozdíl mezi oběma typy výuky učitel chemie a přírodopisu Tomáš Beníček, který učí jak prezenčně, tak distančně.


Všechno pro děti

Pro koho tedy vlastně škola je? Malá nápověda by tu byla. Pokud by nějaký místní útočník netrefil nejen branku, ale ani síť za ní, skončí míč v okně nebo na střeše školní haly. Areál totiž začíná pár metrů za brankovou čárou místního fotbalového hřiště.

A zdá se, že blízkost zeleného trávníku láká na školu mladé fotbalisty. A rozhodně nejde o žádné místní nazdárky. Letos v Březové maturoval třeba Matěj Kovář, brankář Manchesteru United, který dokonce na podzim zasedl jako náhradník na lavici jednoho z nejslavnějších klubů světa v Evropské lize, a to v pouhých dvaceti letech.

Studují tady ale i další české fotbalové naděje, třeba hráč PSV Eindhoven Michal Sadílek, liberecký záložník Michal Beran nebo Lukáš Ambros, se kterým letos podepsal smlouvu německý Wolfsburg.

„Maturitu si ale u nás dodělával třeba Jan Karel Pavlík, který už přitom absolvoval rok na FAMU,“ popisuje Zimčík. Talentovaný filmař zvítězil na několika studentských festivalech se svými krátkými filmy, a i proto ho už v roce 2014 zařadil časopis Forbes do výběru 30 pod 30.

První skupinou, která v Březové studuje, jsou tedy sportovci a další pak umělecky zaměření žáci. Dálkově se ale učí také děti nějakým způsobem znevýhodněné, ty, které nemají s prezenční výukou dobrou zkušenost, a pak žáci z rodin s vyhraněným názorem na školství nebo obecně k životu. Školu v Březové také navštěvují děti s různou vírou – katolíci, evangelíci, ale i muslimové.

„Jsme škola pro každého, protože se dokážeme se všemi domluvit a nastavit jasná pravidla,“ ví, co je nutné Zimčík.


Doma, nebo ve škole?

Někteří pedagogové v Březové učí děti jak ve třídě, tak v online výuce. A mohou tak porovnávat oba přístupy.

„Žáci v prezenční výuce více spoléhají na učitele. Vy tam s nimi prostě jste. Naopak žákům online nabídnete různé možnosti a oni si vyberou, co jim nejvíce vyhovuje,“ vidí hlavní rozdíl v obou možnostech zástupkyně ředitele pro lyceum Hana Staňová.

A jsou odlišní i žáci?

„Online forma nijak žáky neovlivňuje. Je to jako ve škole. Jsou lidé, kterým to naprosto vyhovuje a dokážou si nastavit vlastní režim. Vědí, co se mají naučit a naučí se to. Je to pak pro ně často efektivnější než se nechat rozptylovat ve třídě od 15 spolužáků. Jsou zase děti, které se neobejdou bez toho, že jim látku někdo vysvětlí, probere ji s nimi a oni mají možnost se doptat,“ dodává Staňová.

Se svými distančními žáky se vidí naživo pouze při pololetních a závěrečných zkouškách. Některé probíhají v Březové, učitelé ale žáky vyjíždějí přezkoušet i do Prahy a Brna. Někteří se ale nemohou vrátit ani jednou za půl roku, protože to mají do Česka třeba přes půl světa. Takové žáky pak škola zkouší přes Skype.

K tomu škola vyučuje i děti rodičů vyslaných Ministerstvem zahraničních věcí na diplomatické mise. MZV proto se Školami Březová podepsalo memorandum o spolupráci. Pro děti vyslanců a diplomatů mají tak v Březové vyčleněno 50 míst na základní škole.

„Cílem vzájemné spolupráce je využít mimořádný potenciál subjektu Školy Březová k zajištění podpory výuky žáků, kteří primárně navštěvují zahraniční školy mimo území ČR, a to zejména v oblasti českého jazyka, reálií (vlastivěda, dějepis, zeměpis) a matematiky,“ píše se v memorandu z března 2017.

„Dlouho se nám za zády každý šklebil. Teď nás ale doporučují kolegové pedagogové, psychologové nebo třeba lékaři,“ usmívá se nad posměšky ředitel. Dnes škola láká nejen žáky z celé republiky na distanční výuku, ale i na tu prezenční děti z okolních obcí.

Mateřskou a základní školu v Březové reálně navštěvuje dohromady 176 dětí, což je na tisícihlavou obec velmi pěkné číslo. Stojí tady také nová tělocvična, na kterou nešla ani koruna z dotací. Všechno si škola a obec mohly dovolit samy.

Hlavně ale tady v podhůří Bílých Karpat funguje laboratoř dálkové výuky. Z ní si i do budoucna mohou vzít příklad další školy, a to hlavně, pokud se budou muset v průběhu nadcházejícího školního roku opět na nějakou dobu uzavřít. V Březové si totiž za šest let už většinou slepých cest distanční výuky prošli


Už jsme o této škole publikovali:

17. 1. 2019 Ludvík Zimčík: Třicatero ředitele škol na konci světa

18. 1. 2019 Karel Machala: Individuální vzdělávání má smysl


Markéta Popelářová: Využívání technologií není zárukou kvalitní ani moderní výuky, říká autor výukové aplikace pro matematiku

středa 15. července 2020 · 0 komentářů

Jakub Stránský se v rámci společnosti Techambition podílí na vývoji aplikace, která díky umělé inteligenci pomáhá učitelům zatraktivnit výuku matematiky. A to hned několika způsoby. Jak konkrétně by vypadala výuka matematiky, kdyby se váš učitel rozhodl aplikaci používat? A proč software není vhodný pro všechny učitele?

Zdroj: Magazín Perpetuum 14. 12. 2019

Jak konkrétně se promění výuka matematiky na škole, která si zakoupí vaši aplikaci?

Software pomáhá do výuky zařadit či optimalizovat čtyři výukové strategie – kooperativní učení, peer instruction, koncept převrácené třídy a také frontální výuku. Výuka se tedy promění podle toho, které metody se učitel rozhodne využívat.

Nejčastěji učitelé software využívají pro domácí úkoly, samostudium, individuální přípravu. Student si tedy ve škole nebo po příchodu domů vezme telefon, tablet nebo počítač a projde si učitelem zadané interaktivní lekce. V nich dáváme důraz na vizualizace, ve kterých mají studenti možnost něco sami objevit – bez toho, že by jim to někdo vysvětlil. Pravda je ale taková, že tyto postupy v dobré polovině tříd zájem studentů dlouhodobě nezvednou.

Lekci vysvětlující základy derivací je možné si prohlédnout ZDE.

Pokud je cílem více zaujmout studenty, jeví se jako lepší možnost tzv. peer instruction. Metoda spočívá v tom, že si studenti samostatně vytvoří své závěry. Nevědí však, zda mají pravdu či nikoliv. Aplikace je následně rozdělí do diskuzních skupin. V každé skupině jsou studenti s rozdílným názorem a stejným učebním profilem (někteří rádi a úspěšně pracují s vizualizacemi, jiní nikdy nečtou text, jdou jim příkladové úlohy, apod.). Důležitým kritériem pro složení skupin jsou také dlouhodobé výsledky. Pokud má méně úspěšný student pravdu a jiný, zpravidla bezchybný student se plete, budou o svých závěrech spolu mluvit tihle dva.

V prvních debatách dají většinou méně úspěšní studenti ihned za pravdu těm úspěšnějším. Po několika takových konfrontacích se však i ti méně úspěšní snaží svůj názor vysvětlit.

Ze statistik se zdá, že se především snaží si názor vytvořit. Začnou totiž více času trávit samostatnou přípravou před diskuzí. To je pro nás klíčové.

Další z prvků, kooperativní učení, probíhá v hodině a skupinka studentů se během něj snaží řešit interaktivní lekce společnými silami. Pro celou skupinu stačí jedno zařízení, třeba telefon jednoho ze studentů, a většinou jsou v jedné skupince tři až čtyři studenti. Jejich cílem je dohodnout se na společném postupu. Aplikace sama vybírá, kdo bude zodpovědný za jednotlivé kroky, podle toho, pro koho jsou adekvátní výzvou. Opět podle výsledků a učebního profilu.

Koncept převrácené třídy pro studenta znamená, že se na hodinu připraví doma a v hodině již o jednotlivých postupech a výsledcích debatuje se zbytkem třídy a učitelem.

Ukázkový report pro učitele k nahlédnutí ZDE.

Zdůrazňujete prvky spolupráce, kooperace, výměny názorů mezi studenty. Máte pocit, že to je něco, co nám ve školách chybí?

Faktem je, že právě spolupráce a kooperace ovlivňují a zvedají individuální úsilí jednotlivých studentů. To znamená, že čím víc studenti spolupracují ve skupinách, tím víc práce dělají individuálně. Studenti ze tříd, kde byla zadána nějaká forma kooperativního učení, alespoň jednou měsíčně vyřešili dvakrát více našich lekcí dobrovolně, proto se snažíme pomoci učitelům zařadit tento prvek do výuky.

Jedním z důvodů je tržní potenciál. Na vysokých školách je totiž obsah učiva příliš diverzifikovaný. Pokud tedy vytvoříte obsah pro jednu vysokou školu, budou software používat jen tam, jelikož žádná jiná vysoká škola pravděpodobně nebude chtít obsah ve stejné podobě.

Dalším důvodem je, že jsme chtěli vytvořit službu, která poslouží co nejvíce lidem. Na střední škole jsou osnovy univerzálnější, proto jsme se rozhodli zaměřit právě na ně. Nedávno jsme se také spojili s Martinem Krynickým a jeho projektem Realisticky.cz. V následujících letech budeme podle obsahu z Realisticky tvořit nový obsah pro střední školy i pro druhý stupeň základních škol.

Oslovujete učitele a požadujete po nich, aby ve výuce matematiky vyzkoušeli nové metody a do výuky zapojili počítač. Pro některé z nich to mohou být dvě nové věci. Není takový požadavek pro naše učitele příliš velký?

Podle mě to není velký požadavek na učitele jakožto osobnosti. Problém bývá s časem. Je hodně tříd, které jsou oproti plánu výuky o něco pozadu, a na testování nových věcí tak učitel často nemá ani pomyšlení. Přece jen zabere pár hodin, než učitel, který doposud například s kooperativním učením nepracoval, naučí sebe i studenty z těchto postupů vytěžit co nejvíce. I když učitel věří, že aplikace bude pro matematické poznání nebo pro osobnosti studentů prospěšná, nedokáže vždy najít čas a zařadit ji do své výuky.

Je to běh na dlouhou trať. Někteří učitelé rok nebo i dva používají náš software jen pro individuální práci, než ho vyzkouší pro nějakou méně obvyklou strategii.

Učitelé, kterým se to však podaří, následně software využívají v mnohem větším počtu tříd, častěji a dlouhodobě. I proto věřím, že to stojí za pokus.

Je možné vaši aplikaci využívat i v jiných předmětech než v matematice?

Obsah budeme tvořit i pro fyziku. S fyzikou jsme na vysokých školách začínali, rádi se k ní vrátíme.

Co se týče dalších předmětů, máme za sebou drobné testy českého jazyka, zeměpisu a dějepisu. Zde si zatím netroufám soudit, jak přínosný náš software bude. Těmto předmětům chybí exaktnost, o kterou se u matematiky či fyziky naše neuronové sítě, které vytvářejí doporučení pro učitele, do jisté míry opírají. Debata o nějakém tématu v dějepise má jiný charakter než debata o správném výsledku v matematice.

„Ve mně zvláštním způsobem hlodala myšlenka, že potenciál počítače ve výuce ještě nikdo nenaplnil,“ uvedl jste v rozhovoru pro startupjobs.cz. Máte pocit, že je to něco, na čem by naše školství mělo obecně zapracovat? Měli bychom počítače používat více?

Využití technologií není zárukou kvalitní ani moderní výuky, ani progresivního nebo dobrého učitele. Je to něco, co v kontextu podmínek, ve kterých se učitelé nacházejí, může učiteli a výuce pomoci, ale nic nezaručuje. Žádná metoda ani žádná pomůcka není vhodná pro všechny učitele nebo všechny studenty. A to stejné platí i pro technologie.


Celý text s ukázkami ZDE.

Barbora Ziková: Sebeřízené vzdělávání – odpověď na nejistou budoucnost?

pondělí 13. července 2020 · 0 komentářů

Svět se mění zběsilou rychlostí a držet s ním tempo začíná být stále těžší. Osmnáctiletá studentka Anna se vydá na univerzitu splnit si svůj sen a stát se programátorkou. Než úspěšně složí státní zkoušku, budou technologie, o kterých se učila v prvním semestru, už zastaralé. Osnovy na její základní a střední škole současnému světu také nerozuměly. Nejdůležitější dovednost pro 21. století, tedy rozvíjení emoční inteligence, kritického myšlení a kreativity, se tedy Anna musí naučit sama, nebo jí ujede vlak. A její cesta za lepšími zítřky snad povede skrze sebeřízené vzdělávání.

Zdroj: Magazín Perpetuum 2. 7. 2020

Pro začátek je třeba si ujasnit terminologii. V českém prostředí nerozlišujeme mezi sebeřízeným (self-directed learning) a seberegulovaným (self-regulated learning) vzděláváním. V anglické literatuře je však mezi těmito dvěma směry důležitý rozdíl.

Termín sebeřízené vzdělávání se objevil v 70. letech v oboru andragogika a vzdělávání dospělých. Dospělí studenti za podpory svých lektorů a učitelů převzali iniciativu a začali sami rozhodovat o tom, co a jak se potřebují nebo chtějí naučit. Definovat si cíle, najít správné metody, jak svých ambic dosáhnout, identifikovat nejlepší informační zdroje a nakonec vyhodnocovat efektivitu svého učení – to všechno jsou dodnes úkoly sebeřízeného studenta (Knowles, 1975, s. 18). Najednou nebylo potřeba vševědoucího profesora, který by měl patent na pravdu. Lidé zjistili, že jediný, kdo je může něco naučit, jsou oni sami.

Přestože je tato metoda vhodná zejména pro dospělé, na principu sebeřízeného vzdělávání funguje v ČR mnoho svobodných škol, kde si děti samy řídí, čemu se chtějí věnovat, kdy do školy chodí a jakým způsobem se nejraději učí.

Oproti tomu seberegulované vzdělávání se v posledních letech stalo trendem právě ve výuce dětí a mladé generace. Samoregulovaný student či studentka se aktivně podílí na svém vzdělávacím procesu. Pracují se svou vnitřní motivací a upravují své chování tak, aby co nejvíce zefektivnilo jejich cestu za vědomostmi a schopnostmi (Zimmerman, 1989, s. 329). V ideálním vesmíru tedy nepotřebují poznámky za vyrušování v hodině – stačí je více či méně důrazně upozornit, že jejich chování v daný moment rozhodně nepřispívá k tomu, aby se naučili to, pro co si do školy přišli. Mnohdy se také podílejí na tvorbě třídních pravidel, a nemají tedy potřebu je porušovat, neboť si je sami vymysleli.

Seberegulovaný student se také rozhodne, co a jak se chce učit, na rozdíl od sebeřízeného studenta má ovšem vždy po ruce někoho, kdo mu s učením na požádání pomáhá. Nejčastěji jde o zkušeného mentora, kouče či průvodce. Ten poskytuje úvodní instrukce, nástroje k efektivnímu učení, a dokonce může děti zasvětit do toho, jak tyto nástroje používat. Například jim tedy na hodině mediální výchovy pomůže stáhnout Photoshop a vysvětlí, že tento program se používá na úpravu fotek. Naučit se v něm pracovat už ale seberegulovaný student musí sám – za pomoci YouTube videí, knih anebo šikovného spolužáka či rodiče.

Průvodce také dokáže podat pomocnou ruku a dává nutné výchovné i odborné hranice. Škola, která věří v seberegulaci, tak klidně může mít povinnou docházku, klasické předměty a známkování, což by pro svobodnou školu mohla být noční můra. Hlavní rozdíl oproti tradičnímu systému je v respektujícím a individualizovaném přístupu, který dítěti do výuky příliš nemluví, pokud samo dítě o pomoc nepožádá. Naopak nechá dítě objevovat a hloubat v předem daných tematických okruzích tak hluboko, jak si přeje. Seberegulované vzdělávání lze již najít nejen na mnoha kvalitních státních školách, ale třeba i v Montessori či Scio institucích.


Jak funguje seberegulované učení?

Seberegulované učení pracuje se známou Zimmermanovou metodou EUR, tedy evokace – uvědomění – reflexe, přičemž průvodce nejčastěji zasahuje ve fázi evokace, tedy úvodu do tématu a reflexe, bez které není proces učení efektivní. Téma Evropské unie tak můžeme započít diskuzí, evokací, ale uvědomění si každý řídí sám. Někdo se rozhodne pročíst Wikipedii, další udělá interview s rodiči, kteří si pamatují referendum o vstupu do EU, jiný se bude věnovat kreslení a poznávání vlajek všech členských států. Perspektiva a hloubka získaných znalostí bude u každého dítěte jiná, téma ale zůstává pro každého stejné. Proces učení zakončí reflexe a propojení všech postřehů, které třída zjistila, do souvislostí.


Benefity sebeřízeného a seberegulovaného vzdělávání

Velmi zajímavá je definice americké The Alliance for Self-Directed Education, která považuje sebeřízené vzdělávání za formu učení skrze jakékoliv aktivity a zážitky, které si student sám vybere a které vedou k tomu, že se z něj stane vzdělaný člověk. Učení ale nemusí probíhat výhradně během cvičení vybraných pouze za cílem sebevzdělání. Tento přístup vyvolává zajímavé otázky: Jak definovat učení? Kdy se učíme?

Tradiční školský systém je postaven na předpokladu, že učení probíhá pouze s pedagogicky vzdělaným pracovníkem ve třídě plné vrstevníků a jen skrze didaktické, pečlivě připravené materiály. Tuto zkostnatělou formu vzdělávání sice již mnoho jednotlivých škol a učitelů dávno odmítlo, systém se však ještě přizpůsobit nedokázal.

Do budoucna bude ovšem nevyhnutelné, aby se školský systém adaptoval na nekončící proud změn. Průmysl 4.0, neboli digitalizace, nástup strojového učení a umělé inteligence, s tím související psychický tlak a zanikající pracovní místa… Potřebujeme školy budoucnosti, abychom se s těmito výzvami dokázali vyrovnat. Namísto letopočtů a učení se básniček nazpaměť je nutné brousit komunikační dovednosti a učit psychohygieně nebo programování.

Nutno také dodat, že budoucnost není černobílá a mnoho pracovních míst bude nejen zanikat, ale i vznikat. Pravděpodobně ovšem půjde o vysoce specializované funkce, které budou vyžadovat profesionály se širokou paletou schopností a dovedností, jaké si dnes umíme jen stěží představit. Podle zprávy Světového ekonomického fóra bude do roku 2022 potřeba výrazně přeškolit či dovzdělat 54 % všech pracujících. Lze předpokládat, že tento trend bude v dalších letech zrychlovat.

Je logické, že firmy ani školy nejsou schopny držet s digitalizací a nástupem nových technologií krok. Zodpovědnost za vzdělání proto nevyhnutelně musíme všichni vzít do svých rukou a nevymlouvat se, že jsme „se to ve škole neučili“ nebo „nikdo nás na to nevyškolil…“ Nemusíme se však zaměřovat pouze na budoucí pracovní uplatnění. Mnoho studií přímo prokazuje pozitivní vliv sebeřízenosti a seberegulace na mentální zdraví člověka. Jde o jednoduchou rovnici – kdo z vás má rád, když vám někdo říká, co, jakým způsobem a kdy máte dělat? Seberegulovaný i sebeřízený student si o svém osudu rozhoduje sám, čelí více problémům, ale na konci dne uléhá do postele v průměru spokojenější než žáci běžných škol.


Jak se stát sebeřízeným studentem?

Cest za efektivním učením je mnoho. Jedna z nich vede skrze osvícené školy a respektující lektory, kteří dávají dětem prostor pro vyjádření vlastních názorů, zpochybňování naučeného, ale i čas a podporu objevovat jejich vášně a zájmy. Pokud již dítětem nejste, nezbývá vám nic jiného než přeskočit seberegulační fázi a vydat se rovnou do vod sebeřízeného vzdělávání. O mnoha užitečných zdrojích jsme již psali – vyzkoušejte YouTube, podcasty, ale taky e-learningové platformy Seduo nebo anglickou platformu Coursera. Další možnosti skýtají všemožné přednášky, workshopy, cestování či jen prostý upřímný hovor s lidmi kolem nás.

Nezapomeňte – učení neprobíhá ve škole. Učení je cokoliv, co z nás udělá vzdělaného člověka, který se dokáže orientovat ve svém světě. Tak v jakém oboru se začnete orientovat vy?

Klára Smolíková, Bára Váchalová: Zakousněte se do knihy. Pracovní listy k rozvoji čtenářství

sobota 11. července 2020 · 0 komentářů

Soubor pracovních listů je určený pro žáky 1. až 3. tříd. Úkoly jsou řazeny se vzestupnou náročností, první třetina není příliš textová a postupně přibývá úkolů textových a ubývá výtvarných.

Jednotlivé úkoly směřují především k podpoře čtenářství a k rozvoji pozitivní vazby na knihy, ale i k podpoře čtení s porozuměním a rozvoji slovní zásoby a jsou různého typu (dokreslování, doplňování, spojování, dopisování atd.) Každý pracovní list doplňuje na druhé straně metodika, legenda a další náměty. Děti například zjišťují, jak se dá do knihy zakousnout a pochutnat si na ní, na čem si lze naopak při četbě vylámat zuby, vytvářejí ilustrace k příběhu, zamýšlejí se nad významem knižní obálky, ujasňují si, které typy příběhů mají rády a proč.

Klára Smolíková řadu let spolupracovala s dětskými časopisy, píše knížky pro děti a scénáře ke komiksům, počítačovým hrám i večerníčkům. Publikuje také metodické materiály pro ZŠ a externě spolupracuje s Pedagogickou fakultou UK v Praze. V Portálu je spoluautorkou knih Viktorka a vesmírná dobrodružství, Hračky a masky z papíru, Chyťte Bycha, Ve škole straší, Šimonovy pracovní listy 11 a 12.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

…„Jako velmi hodnotnou součást knihy považuji zařazení metodické části pro učitele či rodiče, v níž naleznou tipy a rady, jak s daným pracovním listem pracovat, jak uzpůsobit pracovní prostředí či děti pro práci namotivovat. Samozřejmostí je také přiložené řešení k některým doplňovacím úkolům, jež by mohly být náročnější na splnění, aby u nich nedošlo k omylům či nepochopení.“ (Z recenze Pavlíny Lišovské)

Lenka Menšíková: Buďme pro děti příkladem

pátek 10. července 2020 · 0 komentářů

Aneb Jak spolupráce rodičů se školou obohatí všechny a nejvíc děti. Proč s dětmi sdílet svou práci a co jim to může přinést. Lenka Menšíková se dělí o své zkušenosti z pohledu rodiče spolupracujícího se školou (ZŠ Janovice).

Zdroj.


Děti se učí z velké části do určitého věku pozorováním nás, rodičů

„Už zase se hrabou v hlíně, já to nechápu. Podívej, jak vypadají!“ Ujely mi jednou nervy, když jsem viděla své děti (ještě ve školkovém věku) opět celé od bláta. Ti dva nevynechali jedinou příležitost, aby byli celí špinaví. Většinou mě baví je pozorovat, ale jsou chvíle… no, chápete mě, ne? Soused se na mě podíval a s úsměvem konstatoval: „A ty se divíš? Co děláš každou volnou chvíli???“ No, ano, miluji zahradu, květiny, byliny a kontakt s nimi mě naplňuje klidem a radostí. A děti se učí od nás, dospělých, jak jinak. Jen tento úhel pohledu mě prostě nenapadl. Děti se učí z velké části do určitého věku pozorováním nás, rodičů. Dělají to přirozeně, s chutí a radostí. A tak si říkám, proč toho nevyužít dál, i v době, kdy děti začnou chodit do školy?


Ukažte dětem svou práci

Mám práci, která mě baví. Vybrala jsem si ji sama. A protože je její součástí také práce s lidmi a lektorování, napadlo mě, že by bylo hezké ukázat svou práci dětem ve škole. Prozatím těm malým, na prvním stupni, které jsou nadšené a dychtivé po vědění a nových informacích. Chtěla jsem jim předvést zajímavé a věřím i důležité informace hravou a tvořivou formou. Zasadit do kontextu i nových souvislostí to, co mnozí znají. A poté totéž, ale v pozměněné, věku uzpůsobené formě ukázat i dětem starším. To pro mě znamenalo jinou přípravu, zamyšlení i vcítění se do jejich kůže, abych dokázala udržet jejich pozornost. Chtěla jsem i tyto starší děti zaujmout, přála jsem si, aby si z mého povídání něco do života odnesly.

Naše škola není velká a je rodičům a komunikaci otevřená. Umožňuje vzájemnou diskuzi mezi rodiči a učiteli, naslouchá názorům rodičů a spolupracuje na společných projektech. Má zkušenost je teprve krátká, mé děti nastupují do druhé a třetí třídy, ale vnímám naši školu jako rovnocenného partnera, ne jako uzavřenou instituci. Velmi si vážím toho, že učitelé respektují můj názor (a já respektuji jejich), že jsou vnímaví k mým podnětům a pracují i s mými nápady.


Můžeme ukázat dětem, proč se dané téma učí

A samozřejmě nejsem jediná, kdo měl a má příležitost postavit se před děti a ukázat dětem svou práci. Ukázat jim informace, které ve škole získávají, v reálných souvislostech a dát jim nový smysl. Dát jim do ruky odpověď na častou otázku: „Proč se zrovna TOHLE musíme učit, k čemu mi to bude?!“ Propojit jim jednou tématikou více předmětů, protože život není matematika nebo fyzika v izolované podobě, není jen český jazyk či zeměpis. Když tuto informaci získají děti i od nás, rodičů, kteří mají chuť sdílet svou práci, a ta je navíc baví, pak lze vytvořit velmi inspirativní prostředí, na které dobrý učitel dokáže vhodně navázat. Právě v tom vězí kouzlo. Při dobré spolupráci učitele a rodiče (nebo jiného zajímavého hosta) lze z přednášky mnohé vytěžit. Můžeme ukázat dětem, proč se dané téma učí, podpořit jejich zájem o probíranou látku a jejich motivaci se učit. Je tak velký rozdíl v tom, když se učíte věci proto, abyste je uměli k prověrce nebo proto, že znáte smysl toho, proč se danou látku učíte a k čemu vám to může být, a to platí v jakémkoliv věku. Děti jsou jako houby, nasávají informace, které je zajímají, dokáží jich vstřebat neuvěřitelné množství. Ale často jen když je baví nebo v tom vidí smysl.


A jak taková spolupráce školy a rodičů může vypadat?

Tak například naše paní učitelky umožnily mým dětem předstoupit před třídu s prezentací zajímavých faktů z dovolené na ostrově sopečného původu. Nebo stačila jen krátká zpráva paní učitelce a mohly se podělit se svými spolužáky o setkání s ornitologem, jehož vyprávění a ukázky živých ptáků a ptáčat ve volné přírodě fascinovaně sledovaly. A také se paní učitelka nechala inspirovat doporučením na krásný dokument o spisovatelce a malířce Daisy Mrázkové, s jejíž knihami děti ve škole pracují. A nejen to, děti si po shlédnutí dokumentu zkoušely malířské techniky, které Daisy Mrázková používá.

Shrňme si nyní možné dopady spolupráce rodiče s učiteli a školou:
– propojením učiva s praxí dáte dobrý příklad dětem;
– zejména malé děti jsou nadšené z vaší účasti ve škole, stáváte se jejich vzorem a umožňujete vyzkoušet si učivo v praxi;
– posilujete jejich sebevědomí a potažmo i pozici v kolektivu (děti zejména v mladším věku jsou pyšné na své rodiče, a pokud rodič vystoupí před třídou, ukáže něco zajímavého, stane se pro děti oporou);
– druhotným dopadem může být i ztráta ostychu dětí vystoupit před publikem (opět patrné zejména u mladších dětí – vidí-li svého rodiče zaujatě a poutavě povídat před třídou, může to být impulz zkusit to také);
– dáte dětem informace v jiných souvislostech, které ve škole běžně nezískají – dáte do souvislosti učivo s praxí;
– ukážete dětem, že škola je partner (boříte zažitý a nezdravý strach z autorit);
– posílíte v dětech hodnoty jako sounáležitost a podpora;
– umožníte dětem i jiný způsob vnímání informací (některé děti více vnímají informace poslechově, jiné potřebují zapojit i jiné smysly, umožníte vyzkoušení v praxi apod.)
…a určitě najdete další.

A tak, milí rodiče, máte-li svou práci rádi, podělte se o ni. Pojďme dětem příkladem, buďme jim vzorem. Dejme smysl jejich učení a podpořme jejich vnitřní motivaci pro další objevování a rozvoj. Zamysleme se nad tím, co právě probírají nebo co již znají a zkusme jim tyto informace zasadit do smysluplného celku – naší práce – a umožnit jim pohled „za obzor”. Zajímejme se o jejich vzdělání nejen otázkami, jaké mají známky. Zaměňme otázky typu: „Co bylo dnes ve škole?”, na které následuje odpověď typu: „Dobrýýý”, za otázky vybízející k diskuzi a zamyšlení. Hledejme, co děti ve škole baví a tato témata rozvíjejme. Zkusme být ve vztahu se školou proaktivní, nikoliv jen reaktivní.

Jak? Například:
– navrhněme sami učitelům svou pomoc;
– inspirujme je nápadem, zajímavými informacemi i zkušenostmi;
– nechme děti sdílet vlastní zážitky (můžete o nich učitele informovat a on již sám s dětmi na dané téma diskutuje).


Spolupracujme s učiteli, kteří o to stojí

A těch právě v dnešní době díky bohu přibývá. Sdílejme nejen doma, ale i ve škole, protože co vy víte, kolik dětí zaujmete, motivujete a inspirujete?

Stejně tak by bylo příjemné, kdyby i učitelé (nejen ve školce) oslovili rodiče, protože mnoho z nás, rodičů, nemá v první chvíli odvahu přijít s nápadem přednášet něco dětem, podělit se o své vědomosti a zkušenosti, či něco poradit. Třídní učitel povětšinou ví, čím jsou rodiče „jeho“ dětí. Často dokáží odhadnout, zda by rodič byl ochoten před děti předstoupit. Může na přípravě spolupracovat, dát rodiči tipy a rady, co by děti zaujalo a proč, jak správně přednášku načasovat, aby dobře zapadla do probírané látky. A věřte, nemusí se jednat jen o práci policie nebo zubní hygienistky, i běžné, na první pohled méně atraktivní zaměstnání může být zajímavé. Důležité je, aby vše bylo úměrné věku dětí, ideálně obsahovalo i probírané či probrané učivo a samozřejmě sdělení (tedy spíše v rovině mimoslovní), že práce nás může bavit.

Pokud máte děti školního věku, přemýšlejte, co je osobně by bavilo, o čem si s nimi povídáte, co je na vaší práci zajímá. Tak koncipujte svou hodinu a věřte, váš úspěch bude jistě zaručen! A nezapomeňte si to užívat, stojí to za to!


Co lze dětem třeba nabídnout?

Věřte, že téměř cokoliv – zkusme jen pár příkladů na ukázku. Děti na druhém stupni naší školy mohly pod mikroskopem pozorovat podvodní svět v makroměřítku s tatínkem z povodí řeky Odry, já jsem umožnila dětem nahlédnout do chemické laboratoře a pochopit rozdíly mezi rostlinnými oleji a destilovanými esenciálních olejů a jejich vznik a vlastnosti. Na dětský den měly možnost děti ve 2. třídě vyzkoušet, jaké to je vést kavárnu a obsluhovat v ní své nejbližší, anebo si malí nečtenáři poslechli pohádku v italštině a zkoušely pochopit, o jaký příběh se jedná. Určitě si dokážu představit povídání o vzniku nového oblečení v chráněné dílně a mnoho dalších povolání. A zkusme přestat vymýšlet argumenty, proč že to tentokrát nejde, protože, milí rodiče, i tento postoj je pro děti vzorem! Půjdete do toho se mnou? Držím palce a těším se na vaše zkušenosti! Přeji vám, ať jsou stejně dobré, jako ty naše.

Lenka Menšíková, majitelka studia přírodní péče RosMarina, lektorka, a také máma dvou dětí v ZŠ Janovice.

Další nápady najdete ZDE.


Markéta Popelářová: Patnáctiminutový rituál, který dětem zlepší školní den

čtvrtek 9. července 2020 · 0 komentářů

Tak jako i dospělí potřebují své ráno začít poklidně, například s kávou a novinami nebo během poklidného hovoru s kolegou, i děti ocení, když jejich den bude nastartován klidným rituálem.

Zdroj: Magazín Perpetuum 5. 2. 20108

Krátké setkání s ostatními spolužáky, při kterém se děti vzájemně pozdraví, povypráví si o svých víkendových zážitcích a plánech na zbytek dne, praktikují třeba na základní škole Highlander Charter School v USA.

Dětem toto setkání pomůže ke zklidnění sebe samých a vzápětí i k efektivnějšímu a příjemnějšímu učení. Poklidných ranních patnáct minut je prospěšných i pro učitele, kteří je iniciují, protože se díky nim dozví, co se v životech jejich žáků odehrává a jak se ten den cítí. Děti si kromě pozdravení a vyprávění také hrají zahrají hru nebo drží minutu ticha.

Podívejte se na video zachycující takový ranní rituál prvňáčků v Highlander Charter School ve Spojených státech.

Zdroj: Eutopia.org

Tajný učitel: Metody ve stylu sociálních sítí

středa 8. července 2020 · 0 komentářů

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21. století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového.

Zdroj: blog autora 5. 1. 2020

Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal. Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

– Jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

– Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

– Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

– Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

– A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time ZDE). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít v původním textu.

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Celý text s ukázkami najdete ZDE.


Jitka Mašatová: Jak na reflexi, zpětnou vazbu, týmovou spolupráci? Zkuste ‚Slabikář neformálního vzdělávání‘

úterý 7. července 2020 · 0 komentářů

To se takhle sešli čtyři lidé, kteří se dlouhodobě věnují vzdělávání – dětí, mládeže, učitelů – a řekli si, že se během své dlouhé praxe leccos dozvěděli, na leccos přišli, nasbírali celkem dost zkušeností a chtěli by se o ně podělit s ostatními. No a tak vznikl Slabikář neformálního vzdělávání…

Zdroj: Magazín Perpetuum 1. 9. 2019

Ne, tak jednoduché to nebylo. Pro Moniku, Jolanu, Tomáše a Tibora je totiž vzdělávání životním posláním a zároveň vášní. A proto Slabikář nemohl vznikat jinak než s vášní, dlouze a složitě, nekonečnými diskuzemi o důležitosti témat, s nekonečnými úpravami, přepisováním, škrtáním, aby v něm bylo opravdu to podstatné. Ovšem díky tomu stojí za to.

Suchou teorii ve Slabikáři nenajdete, naopak – jednoduchým a pochopitelným způsobem přibližuje metody, tipy a triky, které se v praxi osvědčily. A pokud se nějaká teorie ve Slabikáři rozebírá, je vždy postavená tak, aby vysvětlila mechanismy stojící za efektivním učením. Teorie s jednoznačnými implikacemi pro praxi.


Pokud chcete děti něco naučit, vytvářejte bezpečné prostředí

Třeba ta o fungování lidského mozku. Víte například, proč stres neprospívá procesu učení? Resp. proč se ve stresu nemůžeme nic nového naučit? Odpovědí jsou tři mozky a vývojová psychologie: nejstarší, plazí mozek zajišťuje vitální funkce, novější, savčí mozek odpovídá za emoce a nejmladší, lidský mozek je zodpovědný za vědomé chování, myšlení, porozumění souvislostem a představivost.

Jak tyto tři mozky interagují, pokud jsme ve stresu, v krizi? Dostáváme se do zóny paniky, kdy na řadu přichází plazí mozek s primárními reflexy. Ten nás buď zcela paralyzuje, nebo vezmeme nohy na ramena a utečeme, anebo začneme bojovat. V takové situaci nejsme schopni efektivního učení. Navíc pokud naše strategie útěku vyjde, může se stát, že budeme z podobných situací utíkat i příště. S tím souvisí i nebezpečí, že budeme méně ochotni vystupovat ze své zóny komfortu a podstupovat nové výzvy. S touto znalostí je pak vzkaz jakémukoli vzdělávání jasný: Pokud chcete děti něco naučit, vytvářejte bezpečné prostředí, aby nemusely zamrznout, utéct nebo útočit.

To jen tak jako malou ochutnávku.

Celý Slabikář je strukturovaný s jasným cílem: pochopit, jak se lidé učí, a následně představit funkční vzdělávací metody a techniky, pro lepší pochopení ilustrované příklady ze vzdělávací praxe nebo běžného života. Inspiraci v něm mohou najít všichni, kdo se profesně i dobrovolně zabývají prací s mladými lidmi – učitelé, skautští vedoucí, školitelé, lektoři. Prostě všichni, kteří nějakým způsobem rozvíjejí kompetence dětí a mládeže. Všichni ti, kdo v souladu s Jeanem Piagetem věří, že „cílem vzdělávání není zvyšovat množství vědomostí, ale vytvářet pro děti možnosti, kdy mohou vymýšlet a objevovat, vytvářet lidi schopné dělat nové věci“.


Jediné, co může být funkční, je individualizovaný přístup

A pozor, nejedná se jen o další z řady metodických pomůcek, kterých je na trhu spoustu, jedinečnost Slabikáře spočívá mj. v tom, že neposuzuje vzdělávání prizmatem dnešní doby, naopak všechna svá doporučení, metody, postupy píše optikou budoucnosti, optikou toho, jací budou mladí lidé v budoucnu a co budou od vzdělání skutečně potřebovat. A budoucnost vidí Slabikář jasně – jediné, co může být funkční, je individualizovaný přístup, který pomůže dětem odhalit jejich talenty a potenciál. Za pomoci učitelů, kteří nemusejí všechno vědět a znát, ale dokážou je inspirovat a spíš jim položí vhodnou otázku, než aby jim sdělovali odpovědi.


Ke stažení ZDE. Doplněný e-learningem. Elektronická verze zdarma, papírová za mírný poplatek.

Přímo na stránce https://www.slabikarnfv.eu/cs najdete objednávkový google formulář, příp. lze napsat na slabikar@anev.cz

Barbora Ziková: Learnlife – škola, která učí žít

pondělí 6. července 2020 · 0 komentářů

Po první návštěvě Learnlife, vzdělávací laboratoře budoucnosti, jsem samým nadšením celou noc nemohla spát. Tady chci pracovat! Tady, kde se učí opravdu potřebné věci. Kritické myšlení, práce s nejmodernějšími technologiemi, ale i upřímné sdílení emocí a důležitost sebereflexe. Navíc neformálně, takže si ani nevšimnete, že se učíte! Zkrátka škola snů…

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 4. 2020

Až o pár týdnů později jsem zjistila, že původní název tohoto pedagogického startupu byl „Our Dream School“. Nic výstižnějšího si po tříměsíční stáži stále nedovedu představit.

Školu snů najdete momentálně jen v srdci Barcelony, pomalu se však rozrůstá do celého světa. Vize zakladatelů Learnlife je totiž odvážná, chtějí změnit nefunkční systém vzdělávání a připravit mladou generaci na turbulentní a digitalizované 21. století. To vše v globálním měřítku.

Co přesně v současném systému nefunguje? Tak například test kreativity od NASA ukázal, že 88 % teenagerů ztratilo schopnost kreativně přemýšlet (více v knize George Landa – Breakpoint and Beyond: Mastering the Future Today). Další studie současné mladé generace odhalily výrazný pokles motivace k učení a zároveň strmý nárůst hladiny stresu po nástupu do školy. Learnlife se odhodlal jednat a vytvořit mezinárodní tým nejlepších metodiků a expertů na inovace ve vzdělávání.

Od stolu se však svět mění jen těžko, že? Proto se rozhodli podniknout cestu kolem světa, na které během dvou let navštívili přes 100 nejlepších škol ve 40 zemích světa a posbírali tak cenné zkušenosti a rady přímo v terénu. Veškeré poznatky poté vyústily v otevření prvního vzdělávacího hubu v Barceloně. Za každou pobočku ve vyspělých zemích také Learnlife otevírá jednu školu v zemích rozvojových. Další škola se tak brzy otevře v Kigali, hlavním městě Rwandy, a třetí u sousedů v Hamburku. Do roku 2030 plánují otevření 100 000 poboček na všech obydlených kontinentech.

A čím je Learnlife tak výjimečný? Jako stážistka jsem měla možnost zažít jejich inovativní přístupy na vlastní kůži a už od přijímacího pohovoru jsem tušila, co je klíčem úspěchu. Do Školy snů jsem totiž poprvé dorazila jako posluchač přednášky o budoucnosti vzdělávání. Představené myšlenky mě tak nadchnuly, že jsem se okamžitě šla představit prvnímu člověku, který měl na sobě Learnlife tričko. „Dobrý den, já jsem Bára, lektorka němčiny. Nemám moc zkušeností s výukou dětí, ale hrozně ráda bych u vás absolvovala praxi nebo pomáhala. Sháníte teď někoho?“

„Co je tvoje proč? Proč chceš do světa vzdělávání?“ překvapil mě budoucí kolega a lety ostřílený pedagog svou reakcí. Learnlife totiž nehledí jen na aprobace a diplomy. Škola snů má pevné základy postavené na hodnotách a odvážné sdílené vizi. A jaké hodnoty to jsou?


1. Life-long learning (celoživotní vzdělávání)

Když jsem se do týmu přidala, děti měly zrovna na konci pololetí prezentovat, co se za poslední měsíce naučily. Tyto prezentace probíhají formou slavnostního setkání s rodiči, kamarády a s takzvaným průvodcem (learning guide). Žádné známky, žádné testy, jediným úkolem je být kreativní a umět reflektovat. Jenže jak tak abstraktní zadání vysvětlit dětem? Hlavně názorně! Jeden z průvodců, Xavi*, se posadí před padesát adolescentů a dá jim do rukou barevné obálky. Do každé z nich si předem připravil okruhy otázek a studenti se ho tak sami ptají na jeho profesní úspěchy za poslední měsíce, co se mu naopak vůbec nepovedlo a v čem se ještě chce profesně zlepšit. Princip celoživotního vzdělávání totiž měří všem stejně a každý zaměstnanec se musí neustále učit. Studenti ani nedutají, všechny zajímá, jak se jejich nejoblíbenějšímu průvodci dařilo.

„V dalším cyklu chci zapracovat na svých koučovacích a mentorských dovednostech a těším se, že vy toho budete součástí!,“ končí svou prezentaci Xavi. Všechny děti tleskají, některé jdou Xaviho poplácat po zádech a vrátit obálky. Dobrá práce!

Já mám pro dnešek padla a odcházím v údivu. Z jaké planety tito lidé pocházejí? Jak je možné, že umějí bez ostychu tak otevřeně mluvit o svých nedostatcích a ani jeden puberťák se jim za to nevysměje? Klíčem je life-long learning. Průvodci si nenárokují patent na pravdu, neboť sami zůstávají věčnými studenty. Výsledkem je pokorná a bezpečná atmosféra. A proto se ani u studentů nevědomost netrestá, protože mnohem efektivnější je přetavit ji ve zvědavost a využít jako hnací motor pro další výuku.


2. Smysluplné učení

Studijní cesta kolem světa Škole snů ukázala, že lidé se nejlépe učí, pokud ve svém snažení vidí smysl. Jenže kdo dneska ví, co je smyslem jeho života? Enrique*, šestnáctiletý student, to už přinejmenším tuší.

„Na začátku roku jsem se začal učit programovat. Napsal jsem tohle,“ vypráví mi a ukazuje na svém notebooku shluk čísel a písmen. Nerozumím ničemu. „Je to vlastně rozšíření jednoho volně dostupného programu na úpravu fotek. Já totiž rád fotím noční oblohu, víš? A když svoje fotky teď projedu tím programem, co jsem napsal, propojí se s veřejnou databází vesmírných těles… no a pak mi to vypíše názvy a přesnou polohu všech hvězd, které jsem vyfotil.“
„Počkej, ale jestli ses začal učit v lednu… vždyť’ je teprve únor, jak jsi tohle dokázal?“
„Mě to prostě hrozně baví, víš? A taky jsem poslední týden moc nespal.“

Enrique rozhodně není jediný student, který vytváří tak ohromující projekty. Learnlife totiž vede děti k japonské filosofii Ikigai. Ta se zrodila na japonské Okinawě, ostrově s průměrně nejstaršími obyvateli planety. Výzkumy poukazují na to, že k tamní dlouhověkosti patrně přispívá i pocit smysluplné práce. Pomocí jednoduchých otázek pomáhá Ikigai nejen na Okinawě objevit silné osobní stránky, vášně a schopnosti potenciálně prospěšné pro společnost. V místě, kde se vše protne, lze najít jakousi osobní misi a smysl života. To se samozřejmě může v průběhu života ještě několikrát změnit, jako startovní čára ovšem systém Ikigai funguje pro teenagery skvěle.

Jakmile některé z dětí své Ikigai objeví, jeho průvodce mu pomůže sestavit individualizovaný plán a student pak může každý den v předem domluveném čase pracovat na svém srdcovém projektu (passion project) a vzdělávat se do hloubky v tom, co pro své budoucí zaměření opravdu potřebuje. Smysluplná práce se tak propojí s dalším velmi důležitým pilířem školy: děti si velkou část učení musejí řídit samy.Pokud žádný z průvodců neumí programovat nebo třeba točit podcasty, dostane student prostor k tomu, aby si našel online kurz, učil se podle YouTube anebo požádal nějakého člena rodiny či spolužáka, jestli by mu nepomohl. Průvodce pak asistuje při organizování projektu a plní důležitou roli mentora, který dohlíží na to, zda dítě svůj plán postupně plní. Takový způsob výuky tak rozvíjí i cennou samostatnost.


3. Síla komunity a mezilidských vztahů

V Learnlife jsem si poprvé naplno uvědomila klíčovou roli komunity. Každé dítě má svého mentora, se kterým se pravidelně setkává a probírá svůj pokrok či problémy, na které narazilo. Mentor může být z řad průvodců, ale potkala jsem i mladší studenty, kteří si své mentory vybrali mezi nejstaršími spolužáky. Výuka totiž probíhá ve smíšených věkových skupinách, rozdělených do tří hlavních programů: Explorers (Objevitelé), Creators (Tvůrci) a Changemakers (Hybatelé změn). Všichni se pravidelně dvakrát měsíčně potkávají na komunitních setkáních, kam dorazí každý člen týmu, včetně ředitele i uklízečky. Každý je totiž pro chod školy důležitý. Jedním z tradičních bodů programu, který mi navždy zůstane v paměti, je hra Much loves (Hodně lásky), při které si kdokoliv může vzít slovo a vyjádřit dík či obdiv vůči ostatním.Někdy se oceňují spolužáci vzájemně:

„Já chci poděkovat Leovi* za to, že mě naučil dělat nové triky na skateboardu!“ Často se však pozornost stočí k průvodcům.
„Díky, Xavi, tvůj vědecký kroužek byl fakt sranda!“ se zdá jako roztomilá maličkost, ale pro všechny z týmu jsou právě tyhle věty největším hnacím motorem.

Na prvním komunitním setkání jsem byla dost skeptická a vůbec jsem nečekala, že se děti odváží veřejně chválit. Jenže nebát se mluvit o svých emocích si trénují v předmětu nazvaném Real talk (Opravdový hovor), kde každý den půl hodiny probírají důležitá témata, jako je sebevědomí, přátelství, problémy s rodiči, nebo sexuální život. Vše, co se podle mě ve společnosti obecně bojíme otevírat.

Zní to idylicky, že? Learnlife mě ovšem naučil, že „Nikdy nejsi hotová!“. Vždycky je co zlepšovat a tento nadějný startup má přes veškeré úspěchy také své nedostatky. Budova školy v centru rušné Barcelony nenabízí moc možností pro výuku v přírodě a prostor nezbyl ani na klasickou tělocvičnu. Celý koncept je taky finančně i lidsky náročný, protože na jednoho průvodce připadá maximálně jedenáct dětí. Kromě toho škola zaměstnává spoustu expertů a dobrovolníků, kteří nabízejí odborné workshopy vaření, truhlářství nebo třeba 3D tisku. Asi je vám také zřejmé, že barcelonský hub je zatím soukromá škola pro děti ze zajištěných rodin. Jedno je však přes všechny minusy jasné – změna systému je možná a Learnlife ví, jak na to.

Stáž se mi chýlí ke konci a odnáším si hlavně naději, že za pár desítek let budou všechny děti školou povinné mít stejné možnosti jako ty barcelonské. Rozhodovat o tom, co se chtějí učit, a mít možnost najít si k tomu svou individuální cestu. Věřím, že je k učení bude pohánět vnitřní motivace tak jako Explorers, a ne strach ze špatných známek. A že jejich rodiče budou učitelům stejně vděční jako maminka jedné z našich studentek během posledního komunitního setkání:

„Moc vám děkuji. Opět poznávám svou dceru. Když chodila do normální školy, skoro neměla čas s námi večer mluvit, protože pořád dělala úkoly a něco se učila nazpaměť. O víkendech to samé. Až když začala chodit do Learnlife, stres opadnul a ona zase začala nadšeně vyprávět a sdílet, jak se celý den měla…“


_______________________

* Všechna jména byla změněna kvůli zachování soukromí studentů a pedagogů.

Learnlife si můžete z pohodlí domova projít virtuálně ZDE.


Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger