Barbora Ziková: Sebeřízené vzdělávání – odpověď na nejistou budoucnost?

pondělí 13. července 2020 ·

Svět se mění zběsilou rychlostí a držet s ním tempo začíná být stále těžší. Osmnáctiletá studentka Anna se vydá na univerzitu splnit si svůj sen a stát se programátorkou. Než úspěšně složí státní zkoušku, budou technologie, o kterých se učila v prvním semestru, už zastaralé. Osnovy na její základní a střední škole současnému světu také nerozuměly. Nejdůležitější dovednost pro 21. století, tedy rozvíjení emoční inteligence, kritického myšlení a kreativity, se tedy Anna musí naučit sama, nebo jí ujede vlak. A její cesta za lepšími zítřky snad povede skrze sebeřízené vzdělávání.

Zdroj: Magazín Perpetuum 2. 7. 2020

Pro začátek je třeba si ujasnit terminologii. V českém prostředí nerozlišujeme mezi sebeřízeným (self-directed learning) a seberegulovaným (self-regulated learning) vzděláváním. V anglické literatuře je však mezi těmito dvěma směry důležitý rozdíl.

Termín sebeřízené vzdělávání se objevil v 70. letech v oboru andragogika a vzdělávání dospělých. Dospělí studenti za podpory svých lektorů a učitelů převzali iniciativu a začali sami rozhodovat o tom, co a jak se potřebují nebo chtějí naučit. Definovat si cíle, najít správné metody, jak svých ambic dosáhnout, identifikovat nejlepší informační zdroje a nakonec vyhodnocovat efektivitu svého učení – to všechno jsou dodnes úkoly sebeřízeného studenta (Knowles, 1975, s. 18). Najednou nebylo potřeba vševědoucího profesora, který by měl patent na pravdu. Lidé zjistili, že jediný, kdo je může něco naučit, jsou oni sami.

Přestože je tato metoda vhodná zejména pro dospělé, na principu sebeřízeného vzdělávání funguje v ČR mnoho svobodných škol, kde si děti samy řídí, čemu se chtějí věnovat, kdy do školy chodí a jakým způsobem se nejraději učí.

Oproti tomu seberegulované vzdělávání se v posledních letech stalo trendem právě ve výuce dětí a mladé generace. Samoregulovaný student či studentka se aktivně podílí na svém vzdělávacím procesu. Pracují se svou vnitřní motivací a upravují své chování tak, aby co nejvíce zefektivnilo jejich cestu za vědomostmi a schopnostmi (Zimmerman, 1989, s. 329). V ideálním vesmíru tedy nepotřebují poznámky za vyrušování v hodině – stačí je více či méně důrazně upozornit, že jejich chování v daný moment rozhodně nepřispívá k tomu, aby se naučili to, pro co si do školy přišli. Mnohdy se také podílejí na tvorbě třídních pravidel, a nemají tedy potřebu je porušovat, neboť si je sami vymysleli.

Seberegulovaný student se také rozhodne, co a jak se chce učit, na rozdíl od sebeřízeného studenta má ovšem vždy po ruce někoho, kdo mu s učením na požádání pomáhá. Nejčastěji jde o zkušeného mentora, kouče či průvodce. Ten poskytuje úvodní instrukce, nástroje k efektivnímu učení, a dokonce může děti zasvětit do toho, jak tyto nástroje používat. Například jim tedy na hodině mediální výchovy pomůže stáhnout Photoshop a vysvětlí, že tento program se používá na úpravu fotek. Naučit se v něm pracovat už ale seberegulovaný student musí sám – za pomoci YouTube videí, knih anebo šikovného spolužáka či rodiče.

Průvodce také dokáže podat pomocnou ruku a dává nutné výchovné i odborné hranice. Škola, která věří v seberegulaci, tak klidně může mít povinnou docházku, klasické předměty a známkování, což by pro svobodnou školu mohla být noční můra. Hlavní rozdíl oproti tradičnímu systému je v respektujícím a individualizovaném přístupu, který dítěti do výuky příliš nemluví, pokud samo dítě o pomoc nepožádá. Naopak nechá dítě objevovat a hloubat v předem daných tematických okruzích tak hluboko, jak si přeje. Seberegulované vzdělávání lze již najít nejen na mnoha kvalitních státních školách, ale třeba i v Montessori či Scio institucích.


Jak funguje seberegulované učení?

Seberegulované učení pracuje se známou Zimmermanovou metodou EUR, tedy evokace – uvědomění – reflexe, přičemž průvodce nejčastěji zasahuje ve fázi evokace, tedy úvodu do tématu a reflexe, bez které není proces učení efektivní. Téma Evropské unie tak můžeme započít diskuzí, evokací, ale uvědomění si každý řídí sám. Někdo se rozhodne pročíst Wikipedii, další udělá interview s rodiči, kteří si pamatují referendum o vstupu do EU, jiný se bude věnovat kreslení a poznávání vlajek všech členských států. Perspektiva a hloubka získaných znalostí bude u každého dítěte jiná, téma ale zůstává pro každého stejné. Proces učení zakončí reflexe a propojení všech postřehů, které třída zjistila, do souvislostí.


Benefity sebeřízeného a seberegulovaného vzdělávání

Velmi zajímavá je definice americké The Alliance for Self-Directed Education, která považuje sebeřízené vzdělávání za formu učení skrze jakékoliv aktivity a zážitky, které si student sám vybere a které vedou k tomu, že se z něj stane vzdělaný člověk. Učení ale nemusí probíhat výhradně během cvičení vybraných pouze za cílem sebevzdělání. Tento přístup vyvolává zajímavé otázky: Jak definovat učení? Kdy se učíme?

Tradiční školský systém je postaven na předpokladu, že učení probíhá pouze s pedagogicky vzdělaným pracovníkem ve třídě plné vrstevníků a jen skrze didaktické, pečlivě připravené materiály. Tuto zkostnatělou formu vzdělávání sice již mnoho jednotlivých škol a učitelů dávno odmítlo, systém se však ještě přizpůsobit nedokázal.

Do budoucna bude ovšem nevyhnutelné, aby se školský systém adaptoval na nekončící proud změn. Průmysl 4.0, neboli digitalizace, nástup strojového učení a umělé inteligence, s tím související psychický tlak a zanikající pracovní místa… Potřebujeme školy budoucnosti, abychom se s těmito výzvami dokázali vyrovnat. Namísto letopočtů a učení se básniček nazpaměť je nutné brousit komunikační dovednosti a učit psychohygieně nebo programování.

Nutno také dodat, že budoucnost není černobílá a mnoho pracovních míst bude nejen zanikat, ale i vznikat. Pravděpodobně ovšem půjde o vysoce specializované funkce, které budou vyžadovat profesionály se širokou paletou schopností a dovedností, jaké si dnes umíme jen stěží představit. Podle zprávy Světového ekonomického fóra bude do roku 2022 potřeba výrazně přeškolit či dovzdělat 54 % všech pracujících. Lze předpokládat, že tento trend bude v dalších letech zrychlovat.

Je logické, že firmy ani školy nejsou schopny držet s digitalizací a nástupem nových technologií krok. Zodpovědnost za vzdělání proto nevyhnutelně musíme všichni vzít do svých rukou a nevymlouvat se, že jsme „se to ve škole neučili“ nebo „nikdo nás na to nevyškolil…“ Nemusíme se však zaměřovat pouze na budoucí pracovní uplatnění. Mnoho studií přímo prokazuje pozitivní vliv sebeřízenosti a seberegulace na mentální zdraví člověka. Jde o jednoduchou rovnici – kdo z vás má rád, když vám někdo říká, co, jakým způsobem a kdy máte dělat? Seberegulovaný i sebeřízený student si o svém osudu rozhoduje sám, čelí více problémům, ale na konci dne uléhá do postele v průměru spokojenější než žáci běžných škol.


Jak se stát sebeřízeným studentem?

Cest za efektivním učením je mnoho. Jedna z nich vede skrze osvícené školy a respektující lektory, kteří dávají dětem prostor pro vyjádření vlastních názorů, zpochybňování naučeného, ale i čas a podporu objevovat jejich vášně a zájmy. Pokud již dítětem nejste, nezbývá vám nic jiného než přeskočit seberegulační fázi a vydat se rovnou do vod sebeřízeného vzdělávání. O mnoha užitečných zdrojích jsme již psali – vyzkoušejte YouTube, podcasty, ale taky e-learningové platformy Seduo nebo anglickou platformu Coursera. Další možnosti skýtají všemožné přednášky, workshopy, cestování či jen prostý upřímný hovor s lidmi kolem nás.

Nezapomeňte – učení neprobíhá ve škole. Učení je cokoliv, co z nás udělá vzdělaného člověka, který se dokáže orientovat ve svém světě. Tak v jakém oboru se začnete orientovat vy?

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger