Radka Hrdinová: Škola na dálku po pandemii

středa 30. září 2020 · 0 komentářů

Jaké plusy a minusy by přinesla kombinace prezenční a online výuky, o níž do budoucna přemýšlí MŠMT? Přečtěte si text Radky Hrdinové, který vyšel 22. září v příloze Akademie Lidových novin.

Jitka Polanská: Učit se v parku matematiku? Klidně, říká tato škola, která je celé září venku. Stačí tužka, papír, sluneční brýle…

úterý 29. září 2020 · 0 komentářů

Kolik Čechů jste slyšeli říkat, že rádi pracují s notebookem na zahradě, na čerstvém vzduchu? Já hodně. Potřeba být v přírodě je u obyvatel české kotliny velká, tak jak to, že školy se k tomu odhodlávají spíš těžce a zatím okrajově? Jaké jsou organizační či psychické zádrhele bránící tomu, aby se víc učilo venku? Ze známých důvodů to teď získalo na aktuálnosti. Tahle škola byla v září ve třídě jen jeden den.

Co objevil během dlouhé jarní karantény Daniel Pražák o sobě

pondělí 28. září 2020 · 0 komentářů

Když na jaře zavřely školy, pražský učitel druhého stupně Daniel Pražák byl ve výhodě. Napsal diplomovou práci o využití digitálních technologií ve výuce a spoustu nástrojů k tomu vhodných doporučoval učitelské komunitě již před tím. Miluje Facebook, Twitter i Instagram, ale během měsíců nuceného distancování měl čas zkoumat na sobě i negativní dopady komunikace na dálku a života v online světě.

NÁRODNÍ GALERIE: aktuální nabídka programů pro školy

sobota 26. září 2020 · 0 komentářů

Annette Breaux, Todd Whitaker: Rychlá pomoc pro učitele. 60 řešení náročných situací

· 0 komentářů

Titul je vybrán z edičního plánu nakladatelství Portál na 2. pololetí 2020 v oboru pedagogiky. Ediční plán ke stažení ZDE.

Učitelé dennodenně řeší náročné situace. Ať už je to žák, který usnul či naopak šaškuje, či stále negativní kolega – pro (nejen začínajícího) učitele to představuje zátěž. Zkušení autoři popisují 60 takových situací v pěti oblastech: výzvy při práci se žáky, výzvy při práci s dospělými (rodiči a kolegy), výzvy při řízení třídy, výzvy při samotné výuce a profesní výzvy.

Annette Breaux je přední mluvčí současných trendů ve vzdělávání. Prof. Todd Whitaker vyučuje učitelský leadership na University of Missouri. Celý život se zabývá zkvalitňováním učitelské efektivity.

„Učitelům je sympatické pouze dítě, které se během vyučování chová jako omámené chloroformem, kromě momentů, kdy je vyvoláno k tabuli.“ Murphyho zákon


Klára Jabůrková: Topíme se ve svobodě?

pátek 25. září 2020 · 0 komentářů

Je to téměř patnáct let, kdy vstoupily v platnost kurikulární reformy – rámcové vzdělávací programy. Daly školám jedinečnou možnost zcela se zbavit učebních osnov a nasměrovat kormidlo školy podle vlastního uvážení. Na oplátku žádal stát dodržení velmi volných učebních výstupů pro třetí, páté a deváté ročníky. Touha po větší svobodě v učení a vzdělávání je plně pochopitelnou reakcí na doby ještě více minulé, kdy měl učitel až děsivou míru moci nad budoucností malého školáčka.

Zdroj: Magazín Perpetuum 28. 1. 2020

Stejně jako se předávají vzory chování v rodině z generace na generaci, tak i školství funguje na podobném principu. Jak se ministerstvo chová ke školám, tak se chová vedení škol k učitelům a učitelé k žákům. Naštěstí to není perfektní metafora a stejně jako v rodinách, i ve školách jsou jedinci, kteří se to snaží dělat jinak, lépe. Proč to ale zmiňuji?

Zavedení kurikulární reformy provázel chaos, zmatek a nejistota – ostatně to je charakteristická značka školských reforem posledních dvou dekád. Za vznikem rámcových vzdělávacích programů stály oceány dobré vůle a snahy vylepšit podmínky českého školství – samé dobré věci. Ministerstvo s láskou pozvedlo školy do náruče – a pak je hodilo do rybníka se slovy „však vy si nějak poradíte“. Jinými slovy – plavte, nebo se utopte. Tento model je typický pro mentalitu českých škol. Jste začínající učitelkou? Tak vám na první rok dáme třídu, do které nikdo jiný nechce ani vkročit, a rovnou si zkuste být jejich třídní – jo a potřebujeme ještě záskoky do družiny. Nemusíte být perfektní hned, stačí zítra. Jak to máte dělat? No, na to si přece přijdete sama, každý to děláme jinak, po svém. Ale pozor, abyste to nedělala zase moc po svém. No, však uvidíte.

Tento plavecký model předání zodpovědnosti se následně kopíruje dál. Každá škola se s tím poprala, jak dokázala. Některé jednoduše přepsaly učební osnovy do školních vzdělávacích programů a pokračovaly dál postaru. Některé začaly opatrně experimentovat s tím, co si mohou dovolit. A některé školy využily šance a skočily do rybníka svobody po hlavě. Zajímavé je, že podobné reakce na příliš velkou a náhlou svobodu mají i lidé jako individuality. Žádnou z těchto reakcí zároveň nelze posuzovat jako a priori špatnou nebo dobrou, vždy záleží na mnoha dalších faktorech – zejména na tom, jak ten který koncept uchopí konkrétní člověk.

Bylo třeba hledat inspiraci – jak to dělají jinde? Nehledali jen učitelé a ředitelé, nýbrž i rodiče. Ve zpětném pohledu lze vypozorovat, že reakcí na totalitní extrém ve výchově – autoritářství a uniformitu – byl extrém opačný, liberální. Inspirace se začala hledat ve volné a svobodné výchově dětí – ať už se jednalo o inspiraci A. S. Neillem a jeho školou Summerhill, Peterem Grayem, který inspiroval hnutí Svoboda učení, Tomem Hodgkinsonem a jeho Manifestem líného rodiče, nebo dalšími propagátory volné či svobodné výchovy. I kdybyste o těchto pojmech a jménech ještě nikdy neslyšeli, jejich myšlenky se k vám s nejvyšší pravděpodobností už donesly. Útržky a kousky informací a lákavých ideálů si našly cestu i do mainstreamových médií a do tříd většiny škol. Řekla bych, že problém nastává přesně v této chvíli, ale jak jsme si ukázali na historickém ohlédnutí, ony problémy nám tu už nějakou dobu klíčily.

Proč vlastně shrnuji tak inspirativní osobnosti do pytle s nápisem „problémy“? Jak se to vůbec týká špatně zavedených kurikulárních reforem školy? Jednoduše lze říct, že vržení školství do obřího oceánu jménem „svoboda“ vytvořilo prostor pro uchycení mnoha alternativních myšlenek a přístupů. Není to vůbec špatně! Jak jinak by se naše školství mohlo vyvíjet? Zádrhel spočívá v tom, že ty nejinspirativnější případy – jako je například škola Summerhill založená A. S. Neillem – jsou ve své podstatě na velmi menšinovém a extrémním konci výchovně-vzdělávací křivky, a je téměř nemožné je ve větší škále replikovat. Zvlášť v odlišných kulturně-právních podmínkách. To samé platí i pro svobodnou výchovu, která vyžaduje velkou osobní integritu a vyzrálost osobnosti rodiče či učitele a většinou i práci s dítětem jeden na jednoho. Do toho ještě existují kritické rozdíly mezi volnou a svobodnou výchovou, a aby toho nebylo málo, existuje mnoho různých definicí svobody, která vůbec není tak samozřejmým pojmem, jak by se mohlo zdát.

V každodenním životě škol a rodičů tak dochází k mnoha konfliktům, jejichž ohniskem jsou výchovné problémy dětí, které jsou vlastně výchovnými problémy dospělých. Nemusí to nutně znamenat, že učitelky chtějí, aby děti měly pravidla, a rodiče ve všem dítěti ustupují. Z vlastní zkušenosti vím, že to může být i úplně naopak – například když učitel z jakéhokoliv důvodu váhá ukáznit dítě, které mezitím „rozkládá“ celou třídu v marné snaze najít hranice, podle nichž bude moci bez obav a úzkosti fungovat. Aby to učitel zvládl, musel by totiž nastavit hranice dospělým a pomoci tak rodičům vychovávat vlastní dítě. A přiznejme si to na rovinu, jen ta myšlenka stačí na to, aby se velká část učitelské populace osypala hrůzou. Ideály svobody tak snadnou sklouznou k volné až bezhraniční výchově, protože tak je to prostě snazší.

Hledání cesty ke svobodě je nutně procesem pokusů a omylů. Příliš mnoho možností nám přinese spíš rozhodovací paralýzu než skutečnou volnost. V takovém prostředí logicky dochází k tomu, že mnoho lidí nabízené možnosti raději odmítne. Pokud je přítomnost a budoucnost příliš stresující, obracíme se k minulosti. Ta nás nemůže ničím ohrozit, nečíhají v ní žádná překvapení. Může se tak zdát, že školy, které se držely učebních osnov a kde učitel byl pan Někdo s rákoskou podporující autoritu, jsou odpovědí na problémy současnosti. Stejně jako se loď školství a výchovy překlápí na stranu extrémního liberalismu, tak se může zase velmi rychle překlopit do dobře známého autoritářského režimu. Náznaky, že něco takového probíhá, už tu jsou. Otázkou je, nakolik se nám všem pasažérům na lodi vzdělávání a výchovy podaří vyrovnat kormidlo a najít pro tu naši milou kocábku stabilní polohu.

Lukáš Masopust: “Soft skills”, které by měl žák ovládat, než ho můžeme začít vzdělávat

čtvrtek 24. září 2020 · 0 komentářů

Když jste se ve středověku a vlastně i pozděj šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod. I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.

Zdroj: blog autora 7. 7. 2020

V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena na studium na střední škole. Dokonce někteří mají později stejný problém, když jdou studovat na školu vysokou. Ptáte se, co tím myslím? O co jde? Prvním problém vidím v tom, že mnozí žáci nejsou zvyklí průběžně pracovat. Řekněme, že když mají nějakou úlohu do týdne dodělat, tak je pro ně týden tak dlouhá doba, že na úkol stihnou zapomenout. Neumí si někam poznamenat, že ho mají udělat. Další problém je konzultování s vyučujícím. Zde se jedná o dva problémy. Zaprvé se bojí zeptat či učiteli oponovat, za druhé se neumí vyjádřit, neumí se zeptat správně. Stává se mi například, že žák používá ve své otázce několik ukazovacích zájmen. Nakonec i když spolu sedíme u té obrazovky, kde má otevřený kód, se kterým si neví rady, tak mu stejně nerozumím. Jako by neuměl česky.


Schopnost porozumět psanému textu bude chybět i v životě

Čtenářská (ne)gramotnost je také často omílaná, dle mých zkušeností oprávněně. Mé zadání úlohy je zpočátku kratší, později dávám i delší, avšak to není podstatné. Žáci mají problém zpracovat obsah několika vět, které spolu souvisí. Vnímají je apriori odděleně, a ne v jejich kontextuálním významu. Tento problém si vezmou s sebou do dalšího života. Jak asi takový žák pochopí zadání od zákazníka? Někdy v rámci speciálních vzdělávacích potřeb žáka dostanu pokyn, že mu mám strukturovat zadání a ujistit se, že zadání chápe. To je pěkné. Bohužel i já jako učitel se dostávám do situace, kdy nejsem s to lépe něco vysvětlit.

Také je tu má odpovědnost jako učitele, dovolím si poznamenat, že někdy značně tíživá. Musím umět vyhodnotit, zda žák danou věc umí, zda na to má. Jak mi jednou řekl můj učitel didaktiky, když jsem se ho na toto ptal: “Pokud budete učit studenta lékařství, který neumí anatomii, tak ho přece nenecháte řezat do lidí.”. Pochopitelně u programování je ta odpovědnost méně vidět. Vzpomenu si na svá studia, jak jsem spočítal příklad z elektrotechniky špatně, byť můj postup byl dobře. Dostal jsem dostatečnou se slovy, že budu elektrotechnicky vzdělaný člověk, a to má nějakou právní váhu, a tak nemohu počítat špatně.

Pokud nevím, kde se žák zadrhl, je na to jednoduchý postup. Jít krok po kroku s jeho postupem a najít, kde je problém. V případě více žáků to spíše připomíná hraní několika simultánních šachových partií. Má to však limity, a to jak na straně učitele, tak i žáka.


Informatika není jen o psaní emailů a klikání myší

Dále tu máme IT dovednosti. Nemyslím nějaké odborné, ale ty co se běžně používají v mnoha firmách. Co tím myslím? Třeba, že umět sdílet a zálohovat si soubory na nějaké cloudové úložiště, že se dá více souborů zazipovat (a nepoužívat třeba rar), kontrolovat email každý den, že sdílení nespočívá v tom hodit příspěvek na nějakou sociální síť, ale znamená to nasdílet mi dokument, Mnozí netuší, že více žáků může tvořit najednou jeden dokument.

Proč to mladí neumí? Důvodů je více, hlavním problém je, že informatika na základní škole je špatně učena, či je její obsah zastaralý o 10–15 let. Bohužel toto společnost (v tomto případě hlavně rodiče) neřeší, nikdo netlačí na to, aby byly školy lepší.

Mám ale i jinou zkušenost ze soukromé školy ITstep, kde máme i junior akademii. Tam děti dostanou základy z informatiky, aby se později mohly rozhodnout pro libovolný obor. Kolegové nelpí na zastaralých postupech jako některé školy a učí tam své žáky to, co skutečně využijí. V rámci setkání s rodiči vysvětlují učitelé své postupy, aby je rodiče chápali a mohli připomínkovat. Za toto ale musí rodiče platit. A to není v pořádku, neb pak tu nemáme tu nemáme rovný přístup ke vzdělání, když rodiče musí platit za to, co má učit jejich děti základní škola. Bohužel někteří dospělí považují výše zmíněné dovednosti za vysoce odborné, které má učit škola právě našeho typu (SPŠE). S tímto názorem nemohu souhlasit, hlavně to žákovi stěžuje vše vnímat. Učení je postavené i na principu, že se něco naučíme, procvičíme si to, a tím se to pro nás stává vlastní a automatické. Pak teprve můžeme uvolnit mentální kapacitu na to se naučit něco dalšího. Například když se učím řídit auto, tak musím nejdříve zvládnout řízení samotného stroje, až pak se mohu dívat kolem, předvídat, co se bude dít, či se později naučit i jinému stylu jízdy.

Toto je však souhrn takových obecných dovedností, které jsou potřeba ke studiu na střední škole. Pak jsou tu i předpoklady studovat typ školy, co si žák, či spíše jeho rodič, vybral. Bez těchto obecných dovedností je však velmi těžké zavčas rozpoznat, zda si žák vybral správný studijní obor, či nikoliv. Jako učitel se setkávám s případy, kdy někteří schopní žáci studium vzdávají předčasně v důsledku své lenosti či neschopnosti se do učiva ponořit a naopak vidím situace, kdy rodič trvá na tom, aby potomek studoval školu, na kterou se dal a dodělal ji, i když na to nemá vlohy. Ani jeden přístup není dobrý.


Co budu chtít od svých dětí

Hodně lidí předpokládá, že budu chtít či spíše trvat na tom, že mé děti budou studovat techniku jako já. Překvapím je tím, že na tom netrvám. Chtěl bych naopak svému potomstvu předat myšlenku, že jsou věci, které je třeba umět alespoň obstojně, aby se člověk zvládl v životě pohybovat a nebyl na někom závislý. Teď hovořím nejen o dovednostech mentálních, ale i o jisté zručnosti. Umět si třeba vyžehlit košili, vyprat, vyměnit vodovodní baterii apod. A pak je třeba si hodně věcí zkusit a mít možnost se najít v tom, co mi jde, co mne baví. Čas ukáže, zda se mi to povede a zda je tento můj přístup ten správný.

Anna Brzobohatá : Klíče od školy a nic víc. Ředitelům chybí systémové vedení, říká expert

středa 23. září 2020 · 0 komentářů

Výběrové řízení a žádný zájemce. V lepším případě je u poloviny z nich jen jeden uchazeč. Práce ředitele netáhne. Ve vedení menších škol jsou často pedagogy, ekonomy i správci budov v jednom. „I ředitel potřebuje uvádějícího kolegu. Nejde ho hodit do vody, že se má naučit plavat,“ říká bývalý ředitel a odborník na školský management Václav Trojan.

Zdroj: www.idnes.cz 24. 8. 2020

Stará se stát v rámci podpory rozvoje ředitelů o to, abychom ve školách měli ty co možná nejlepší?

Důležité je tady to slovo „podpora“, která dosud chybí. Poslední dobou sice přibývá jak hub po dešti organizací, které se nějak snaží ředitele podporovat a nabízet jim svoje myšlenky, ale problém je trochu jinde. Máme u nás velké množství škol a také velké množství zřizovatelů s jednou školou. A ředitele je třeba pedagogicky podporovat. je to paradoxní, ale ředitel je osamělá role.

Jak to myslíte?

On je sice obklopen obrovským množstvím lidí, ale na rozhodování je sám. Ministerstvo je daleko, a jestliže zřizovatel školy nefunguje správně, nemůže správně fungovat ani škola. Navíc jsme ředitele posledních dvacet let tlačili do toho, aby si v rámci stanoveného normativního financování utrhli pro sebe co nejvíce dětí, protože každé dítě přinášelo do školy peníze. A až v poslední době začínáme mluvit o spolupráci ředitelů mezi sebou, vyměňování zkušeností, aby ředitelé aspoň v regionu tvořili společný pedagogický koncept.

Co tedy potřebuje ředitel ke své práci, aby byl dobrým ředitelem?

Pokud bychom se měli bavit o posloupnosti, je to v prvé řadě klid na práci. Zní to staromilsky, ale ředitel je neskutečně přetížený. V jedné osobě má být lídrem školy, manažerem a také vykonavatelem procesu, tedy jako pedagogický pracovník učí. Což je nejen neobvyklé, ale v zemích OECD je to dokonce rarita.

Majitelé menších firem často pracují na pozicích, které třeba nemůžou obsadit, nebo chtějí být ve středu dění.

To ano, ale ve škole má být ředitel lídrem, který přináší vize, motivuje lidi nebo dává dohromady tým. Zároveň má být manažerem, který ty vize a myšlenky uskutečňuje. A nakonec je tu ještě české specifikum, kdy je ředitel bývalým i současným pedagogem ve škole, takže k tomu ještě učí.

Neříkám, že je to málo povinností, ale pořád to není výjimka, když to porovnám například s některými podnikateli.
Souhlasím, ale od ředitele školy přeci chceme, aby se svojí práci věnoval naplno a jeho základním cílem bylo zlepšování učení žáků. V praxi jde ředitel na krajský úřad vyjednávat peníze pro školu a na druhou stranu by měl tou dobou být ve třídě a učit nebo se věnovat kolegům. A co je důležitější? Pro každou roli ve škole je to něco jiného. Ze zemí OECD máme největší míru autonomie škol, jak v pedagogické části a školních vzdělávacích programech, tak autonomii ve využívání zdrojů. A pak má ředitel ještě další povinnosti.

Volná ruka a spektrum možností je podle vás špatně?

To ne, ale ředitel potřebuje mít podpůrný aparát. Ve Strategii 2030+ se dokonce mluví o nepedagogickém řediteli, správci budovy či kvestorovi, které by měl mít ředitel k dispozici. Ale co ředitelé malých škol? Ti z malotřídek, kterých je asi 1300, což je neskutečné číslo? O větší podpoře se mluví 15 let. Ale jen mluví…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.


Zuzana Hronová: Školy byly mnoho let skanzeny. Koronavirus je může zreformovat za jediný rok

úterý 22. září 2020 · 0 komentářů

České školství má již potřetí v novém tisíciletí nakročeno k zásadním reformám. První dvě snahy z roku 2002 (Bílá kniha) a 2014 (Strategie 2020) skončily bezvýsledně, ta třetí (Strategie 2030) má mnohem větší šanci. Díky pandemii koronaviru a zavření škol, jež rozbily stereotypní představy o vzdělávání a umožnily učitelům i ředitelům dívat se na něj jinak.

Zdroj: Aktuálně.cz 14. 9. 2020

Kdo si pozorně přečetl doporučení České školní inspekce (ČŠI) pro školní rok 2020/2021, najde v nich mnoho podobností se Strategií 2030, obsahují zásadní reformy českého školství. S tím rozdílem, že dokument ministerstva školství počítal se zaváděním reforem v horizontu 10 let, dokument inspekce v horizontu roku či dvou. A toto urychlení rozhodně není nemožné.

Změnila se totiž jedna zásadní podmínka. Strategie ministerstva fungují jen jako doporučení a školy se jimi nemusí řídit, což také ve velké části případů činily. Jenže uzavřením škol a výukou na dálku najednou musely lety zažité zvyklosti přehodnotit a přistoupit na to, že není nutné odvykládat celou učebnici a že vlastně není nutná ani ta učebnice. Že není nutné pořád známkovat, lepší je dát žákovi a rodiči zpětnou vazbu, že děti baví výuka více, když je nechají pracovat ve skupinách na zajímavém problému třeba i napříč předměty. Že jde zadávat různé úkoly různým žákům nebo že některé digitální nástroje zpestří i ulehčí práci.

A právě i k těmto bodům směřují doporučení školní inspekce. Pakliže se je podaří uvést již tento školní rok do praxe, stane se tak o 10 let dříve, než předpokládala nejnovější strategie. "Stěžejní témata a výzvy pro český vzdělávací systém jsou známy dlouhodobě, v období výuky na dálku se ale mnohé z těchto výzev projevily ještě silněji. Naše doporučení tedy korespondují s klíčovými tématy Strategie 2030," říká ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Doporučení vycházejí ze zkušeností jarního distančního vzdělávání a chtějí odstranit problémy, které toto období odhalilo. "Jde například o přetěžování žáků nadbytečným obsahem, nízkou míru individualizace vzdělávání, nedostatečnou komunikaci s rodiči, nedostatečnou reflexi podmínek, které jednotliví žáci pro vzdělávání mají a podobně," vyjmenovává.

"Ta doporučení jsou velmi progresivní a proreformní, mile mě překvapily jejich obsah i konkrétnost," pochvaluje si Jaroslav Jirásko, místopředseda Asociace ředitelů základních škol a také ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad. "Ten dokument skutečně jako by nabízel zrychlení po cestě směrem k cílům ze Strategie 2030+ a to se mi velmi líbí. Je potřeba školy velmi rychle měnit," dodává.


Známkované zkoušení? Existují i vhodnější postupy

Inspektoři radí učitelům zjistit hned na podzim pokrok každého žáka, nikoliv však známkovanými testy, ale například prací ve dvojicích či skupinách. Každý žák by měl dostat příležitost, aby dosáhl svého maxima s ohledem na své předpoklady.

"Tradiční způsoby zkoušení u tabule nebo písemné práce jsou vzhledem k cílům vzdělávání v této situaci méně efektivní, uvědomíme-li si, že mezi cíle patří i spolupráce, komunikace a aplikace získaných znalostí a dovedností," upozorňuje Tomáš Zatloukal. Jako vhodnější postup označuje třeba společně řešit úlohy, které vychází z reálného problému v běžném životě, a pozorovat zapojení jednotlivých žáků a jejich schopnosti.

"Materiál správně nabádá školy, aby všichni společnými silami vzniklé rozdíly snižovali. Nakonec už z hlediska učitele je přece nesmysl, aby od září táhl klasickým výkonovým a soutěživým způsobem třídu s pravděpodobnými velkými rozdíly v kompetencích a škodolibě dával pětky těm neúspěšným," souhlasí ředitel Jirásko.

V prvních týdnech a měsících mají učitelé dorovnávat rozdíly, tedy věnovat se hlavně těm, kdo on-line výuku nezvládli či vůbec neabsolvovali. Vyvstává otázka, co budou během opakování látky dělat ti, již výpadek neměli a nudí se i o hodinách, když se jede běžným tempem.

Zatloukal říká, že cílem je podpořit každého žáka a inspekce individualizaci výuky zohledňující odlišné situace žáků preferuje, byť je velmi náročná. Dodává ale, že "větším rizikem jsou komplikace ve vzdělávání žáků, kteří nebyli během pandemie vůbec vzděláváni nebo kterým se během vzdělávání na dálku výrazně nedařilo, než dočasně pomalejší rozvoj žáků nadaných".

Jaroslav Jirásko by tuto situaci řešil vytvářením různorodých skupin, v nichž se žáci učí od sebe navzájem, což by prostřídal individualizovanou výukou. "Skupina nadaných může pracovat samostatně a bádat nad určitým problémem, zatímco učitel se může věnovat individuální pomoci žákům s konkrétními problémy."

Také on říká, že učitelé by měli věnovat zvýšenou pozornost slabším žákům, ať už doučováním, párovou výukou (druhý učitel ve výuce) či dělenými hodinami. "Bude to mravenčí práce všech učitelů a rozhodně to pro ně bude velmi časově náročné období," konstatuje. Zároveň ale říká, že třídy bývají i bez koronavirové pauzy plné různých dětí s různou úrovní znalostí, dovedností i motivace.

Šéf inspekce připomíná, že leckde za výpadek v učení může právě nízká motivace žáků a z ní plynoucí nízký zájem o on-line výuku. I na motivaci je tedy nutné dlouhodobě pracovat.


Nestudujeme kvůli certifikátu, ale kvůli dovednostem

Radí také zredukovat učivo, aby se nevykládalo v plném rozsahu, kdy se podle něj zachází "až do nepochopitelných detailů". Pak by se totiž mohlo stát, že by se letos doháněl loňský rok, takže část letošní výuky by se přesunula do příštího roku. Tak by se skluz mohl přelévat do dalších let a u posledních ročníků by takové dohánění nemělo řešení.

Místopředseda Asociace ředitelů základních škol Jirásko potvrzuje, že školní kurikula postupně zaplevelily různé dodatky, přídavky a rozšiřující učivo, ačkoliv se už dáno měla spíše zestručnit. "Tradiční pohled na české školství je požadavek na hard skills (tvrdé znalosti a dovednosti, pozn. red.), ale nikdo neřeší tolik potřebné a daleko univerzálnější soft skills," říká. K těm patří dovednosti v oblasti chování jako schopnost komunikace, spolupráce, organizace, vedení, kreativního či strategického myšlení, schopnost řešit problémy, navazování kontaktů či například empatie. Doporučení, aby ani rozvíjení soft skills se u žáků nezanedbávalo, se ve vzdělávacích strategiích objevuje už řadu let, ale školy na ně doposud neměly čas ani kapacitu a podle Jiráska neexistovala ani společenská poptávka.

Ostatně i Česká školní inspekce apeluje na rozvíjení dovedností a schopnost použít znalosti v reálné situaci pro řešení konkrétního problému namísto dlouhých výkladů před tabulí. "Učitele mohla v tomto směru obohatit zkušenost z distančních forem vzdělávání, kdy byla frontální výuka většinou málo účinná a učitel musel poskytovat mnohem častěji zpětnou vazbu těm, kteří ho sledují, a současně získávat zpětnou vazbu od nich pro sebe," říká Zatloukal.

V rámci dohánění učiva inspekce radí soustředit se především na češtinu, matematiku a cizí jazyk, což její šéf vysvětluje tím, že komunikační a čtenářské dovednosti, schopnost využívat matematické operace a komunikovat v cizím jazyce jsou zcela zásadní pro další dráhu žáka bez ohledu na to, jaká tato dráha bude.

Důraz na tzv. profilové předměty na úkor přírodních věd Jiráskovi vadí. "Tohle je jediná věc, která mě na jinak skvělém materiálu školní inspekce mrzí. Na jedné straně se stále hovoří o nutnosti podpořit přírodovědné obory - různé projekty, evropské dotace, ministerské rozvojové programy poslaly na školy stamiliony na podporu přírodovědných předmětů. No a nakonec se v materiálu inspekce nepřímo dočteme: důležité jsou profilové předměty, na to ostatní v tuto chvíli kašlete."

Určité řešení může představovat slučování předmětů, kdy se například chemie, biologie a fyzika dají vyučovat jako "přírodní vědy" dohromady, což nejen ušetří hodiny, ale děti zároveň pochopí látku v souvislostech. Ústřední školní inspektor připomíná, že rámcové vzdělávací programy toto již 15 let umožňují, ale málokterá škola možnost využila.

"Integrované předměty jsou podle mě jednou z nadějí na změnu. Mnoho škol včetně naší předměty už integruje, školám v tom nikdo nebrání. Izolovanost jednotlivých předmětů na druhém stupni je škodlivá a škola má mít vzdělávání nastaveno podle principu 'všechno souvisí se vším'," říká ředitel základky v Lázních Bělohrad. Upozorňuje ale také, že touto změnou musí projít především příprava budoucích učitelů na pedagogických fakultách.


O čem vypovídá Plhova dvojka

V dokumentu inspekce rovněž doporučuje omezit známkování a popřemýšlet o zavádění formativního hodnocení, tedy slovní zpětné vazby - "toto ti šlo, na tomto bys měl ještě zapracovat, protože…" Žák i rodič tak dostanou jasnou informaci, jak zlepšit učení, samotná známka toho totiž moc neprozradí.

"Řada dlouhodobých problémů plyne právě z toho, že je klasifikace odtržena od učení žáka. Klasickou ilustrací je Plhova dvojka z filmu Marečku, podejte mi pero (scéna, kdy Plhovi rodiče váží několikahodinovou cestu do školy, aby se dozvěděli, že jejich syn má dvojku, a zase jedou zpět - pozn. red.). Známky jsou sice komunikačně jednoduchý a elegantní nástroj, ale ve většině případů nepřinášejí efektivní podněty pro učení většiny žáků," konstatuje Zatloukal s tím, že ale nechce známky zcela zatracovat, jen mnohdy nahradit komplexnější a využitelnější informací.

"Známkování je tedy fakt nešvar. Přesto si aktuálně vůbec nedokážu představit, že by se na školách přestalo známkovat a 'jedničekchtiví' rodiče a prarodiče by si to jen tak nechali líbit. Je to už tak šílené, že prakticky o nic jiného nikomu nejde a celé základní a střední školství je honba za známkami. Je to velmi smutné," zlobí se Jirásko.

Tento bod materiálu inspekce chápe jako obranu škol, které neznámkují, a jako povzbuzení školám, které o tom uvažují: "Nebojte se, jděte do toho, máte naši podporu." Na reformu hodnocení je podle něj více nepřipravená česká společnost než školství. Že to jde i bez známek, ostatně pedagogům ukázala distanční výuka, během níž ministerstvo školství doporučovalo spíše neznámkovat, ale dávat zpětnou vazbu.


Už není cesty zpět

Koronavirové změny zaběhlých školních pořádků by inspekce ráda využila i k ponechání některých digitálních technologií také v běžném režimu vyučování. Zatloukal radí například nadále využívat kvalitních vzdělávacích obsahů na internetu, výukové simulace, digitální platformy pro zadávání úkolů nebo spolupráci žáků v digitálním prostředí.

Používání digitálních technologií hodnotí Jaroslav Jirásko jako "jednoznačně pozitivní věc". "Šetří čas, papír, materiál, umožňuje sdílení a spolupráci a nabízí velmi efektivní a komplexní komunikaci. To, co se dělo během koronaviru, ovšem mohlo na školách probíhat už před 10 lety. Pod rouškou 'objevení Ameriky' zastíráme, jak moc špatně na tom školství je," tvrdí.

V Lázních Bělohrad podle něj začali nový školní rok pod heslem "již není návratu", používají i nadále komunikační platformy, dokoupili licence na on-line programy, sdílejí dokumenty, vzdělávají nemocné děti distančně a dělají on-line schůzky i porady. Díky tomu je nijak nezaskočí případné další zavření škol.

Inspektoři doporučují pokračovat i v úspěšně nastartované komunikaci a spolupráci s rodiči. Školám radí minimalizovat všechny pomyslné prahy, které komunikaci mohou bránit. "Využívat takových cest, které jsou preferovány rodiči, a hledat témat, která jsou významná pro rodiče či kde se jim nedostává informací," vyjmenovává Zatloukal.

Před školami tedy stojí celá řada velkých výzev, ale díky koronavirové výluce, která nabořila letité stereotypy a naučila pedagogy myslet jinak, je asi největší šance, že se změny skutečně podaří dostat po dvou desítkách let z papíru do praxe.

"Přesto při pohledu na školy zjistíte, co všechno se za posledních 20 let změnilo, posunulo, kolik škol opravdu dbá na rozvoj dovedností a postojů, eliminuje dril a memorování. Obecně je ale změna na školách bohužel pomalejší než změna ve zběsile rychle se měnící společnosti. Pak jsou i ty měnící se školy doslova skanzeny ve srovnání s tím, kde je společnost a jakým tempem se mění. Éra distančního vzdělávání nakonec přes všechno zlé posunula školy o pěkný kus dopředu," dodává.


Celý text a související články najdete ZDE.

Antonín Kašpar: Jakmile děti zjistí, že dějepis je dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované

pondělí 21. září 2020 · 0 komentářů

Historička, spisovatelka a učitelka Veronika Válková je autorkou několika učebnic dějepisu a úspěšných fantasy knih. Spojením těchto pólů může být úspěšná série pojmenovaná Kouzelný atlas putování časem, jejíž hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára.

Zdroj: Respekt 14. 9. 2020

„Příběhy jsou dobře konstruovány, jejich návaznost na historické či literární prameny je příkladná, jazyk dialogů kopíruje současnou mluvu, humor je laskavý a hravý. Radost číst. Doufejme, že dnešní dvanáctileté slečny dostanou chuť dozvědět se ještě víc,“ píše se v recenzi na knihy o Trojské válce a Pompejích. Zatím naposled se Bára vydala do časů Pražského povstání v roce 1945.

Jste spisovatelka a učíte. Co těmto dvěma profesím přinesla ve zlém či v dobrém pandemie a karanténa?

Spisovatelské profesi to nepřineslo dobrého nic. Musela jít na mnoho týdnů prostě stranou. Distanční výuka je pro pedagoga neporovnatelně náročnější než prezenční, pracovala jsem deset i třináct hodin denně, často včetně víkendů. Na psaní jsem neměla ani čas, ani sílu. S odevzdáním rukopisu jsem se nakonec nějakým zázrakem zpozdila jen o dva týdny, ale odstonala jsem to.

A pedagogická profese?

Tady se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Drtivá většina dětí a studentů zjistila, že škola je vlastně super – a nejen proto, že tam mají kamarády. I proto, že výuka „naživo“ je mnohem lepší, interaktivnější, všechno se snadněji chápe a lépe pamatuje. Jsme živé bytosti, je naprosto logické, že nejlépe se vzděláváme v přímém kontaktu s jinou živou bytostí. Nespokojenci, kteří hudrali, že je školství málo digitalizované, pochopili, že to není kvůli neschopnosti pedagogů najít na klávesnici enter – většina kolegyň a kolegů na všech stupních škol prokázala vysokou počítačovou gramotnost, když byla schopna do týdne přejít na využití digitálních technologií. Ale že je to proto, že jako profesionálové kantoři dobře vědí, jak nejlépe s dětmi pracovat. Dobrý pedagog se nemusí schovávat za interaktivní tabuli. Distanční vzdělávání by ale bylo na samostatný rozhovor.

Objevil se motiv nemoci nebo ohrožení lidí v některé z vašich knih?

Pokud myslíte v reakci na současnou situaci, tak to ne. Nemám potřebu svoje knihy takto „aktualizovat“ – připadá mi to laciné. Ráda zareaguji na výročí nějaké významné události, jako bylo například 100 let od vzniku našeho samostatného státu, ale současné aktuality neřeším. Jinak jsou v mých knihách ovšem lidé v ohrožení každou chvíli – bez ohrožení přece není dobrodružství.

Začala jste psát fantasy ještě v době, kdy se jí vlastně tak neříkalo. Takže jste fantasy literaturu ani neznala? Nebo jste četla třeba Hobita?

Hobita jsem jako desetiletá četla, ale to neznamená, že jsem znala fantasy literaturu. Hobit pro mne byl roztomilá pohádka, nic víc. O existenci fantasy jsem neměla nejmenšího tušení. Ostatně – copak se pojmem fantasy označoval třeba film Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka? Přitom to rysy fantasy splňuje.

Co jste vlastně v mládí četla?

Co jsem našla v knihovně – a měli jsme ji poměrně obsáhlou. Když jsem se nudila, šla jsem si prostě vybrat nějakou knížku. Na chalupě jsem četla zase cokoliv, co jsem našla na půdě. Mayovky, KODky, Dicka Francise, detektivky se soudcem Ti, dívčí románky po babičce, Scotta, Čtvrtka, Dumase, Loukotkovou, Zinnerovou…

Inspirací k napsání vaší první fantasy Wetemaa prý byly islandské pověsti. Máte i oblíbené české pověsti?

Inspirovaly mne islandské ságy v překladu Ladislava Hegera, a to nesmírně silně. Svou první knihu jsem začala psát prakticky hned, jak jsem je dočetla. Dodnes je to pro mne fascinující svět. Česká literatura nic obdobného nemá, české pověsti se ságami srovnávat nelze, to je úplně jiný žánr.

Který spisovatel vás vůbec nejvíc ovlivnil – v mládí i v dospělosti?

Jsou spisovatelé, které obdivuji, například Agatha Christie, Kare Holt nebo Robert Merle. Ovšem žádný nebyl mým vzorem, pokud se ptáte na tohle. Tedy že bych si někdy řekla – já bych chtěla umět psát jako ten a ten. To ne. Ale bezpochyby mě nějak ovlivnil každý autor, kterého jsem četla. Obohatil mi slovní zásobu, utkvělo mi zajímavé přirovnání, oslovilo mne, jakým způsobem dokáže vykouzlit atmosféru. Tomuhle vlivu se nelze ubránit a bylo by i špatně se mu bránit, protože je to nesmírně obohacující. Je to jako okoukat u malíře, jak míchá modrou barvu, a pak ji použít na svých vlastních obrazech.

Wetemaa byla megaúspěšná, ale teď už jste dlouho žádnou fantasy nenapsala. Je to kvůli vašim knihám o putování časem?

Máte pravdu, poslední fantasy Koruna Élladu vyšla asi před sedmi lety, pak už jsem zvládla myslím jen jednu povídku, protože jsem plně vytížená psaním knížek o Báře a jejím kouzelném atlasu, díky kterému cestuje do minulosti.

Jak a kdy jste na tenhle nápad přišla? A co bylo na prvním místě? Napsat vtahující příběh, nebo seznámit malé čtenáře s historií?

Podobné otázky dostávám často a po pravdě odpovídám, že jsem na ten nápad nepřišla, ale Bářin příběh si mne sám našel. Prostě jsem jednou zjistila, že píšu o holčičce, která se dostala do bitvy na Vítkově. Takže těžko odpovědět na to, co bylo prvotní motivací. Připadalo mi ale, že příběh má obrovský potenciál. Měla jsem tehdy pocit, že pro holky kolem dvanácti není na trhu žádná pořádná literatura, jen zamilované románky nebo knížky o koních. A že by si zasloužily i něco jiného. S tím potenciálem jsem se nezmýlila, vychází už třiadvacátý díl a mám smlouvy na další. Ukázalo se ovšem, že to není pouze dívčí série. I na díly, které pokládám za vyloženě „holčičí“, chodí nadšené reakce od kluků.

Některé lidi dějepis nebaví, někdy i nudí, v jednom z rozhovorů jste říkala, že to byl až do osmé třídy i váš případ. Proč je dobré chápat a znát dějiny?

Kterým důvodem začít? Historie a filosofie jsou tzv. čisté vědy. Nemáte z nich přímý praktický užitek jako z matematiky, biologie nebo jazykovědy. Ale tříbí nám myšlení, učí nás uvažovat o světě v mnohem hlubších souvislostech, vnímat příčiny a následky, a to jiným způsobem než exaktní vědy. Přináší nám zkušenosti generací a generací našich předků, a to je obrovské, byť nehmatatelné bohatství. Studium historie a filosofie je, jako když se hrdina vydá do světa na zkušenou. Vyrazí bez krejcaru a vrátí se bez krejcaru, přesto je jiný, nesrovnatelně bohatší – právě o ty zkušenosti, které mu pomohly stát se moudřejším. Nebo když si dovolím ještě další podobenství: chce-li zahradník sklízet co nejlepší jablka, musí pečovat i o kořeny jabloně, ne jenom o její korunu, protože jinak nemusí pochopit, proč právě tahle jabloň nese tak pěkná jablka a támhle na té se neurodí ani jedno.

A zajímá tedy podle vás děti historie?

Historie je jeden z nejatraktivnějších vědeckých oborů. Jen se podívejte, kolik časopisů s historickou tématikou vychází, kolik se točí historických filmů. O kvalitě a historické správnosti se teď bavit nebudeme, ale vypovídá to o tom, že historie je přitažlivá pro lidi jakéhokoli věku. Pro děti pochopitelně také. Má to i punc romantiky, ne? Rytíři, Vikingové, pyramidy… Navíc je to výlet za vlastními předky. Naše praprapra… prababičky a praprapra… pradědečkové zažili třicetiletou válku, vládu Karla IV., boje mezi Přemyslovci a Slavníkovci… Jakmile děti zjistí, že dějepis není jenom datum a událost, že je to úžasné dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované.

Na naší škole máme dobrého učitele dějepisu, ale jinde si na vyučování historie stěžují. V čem je podle vás hlavní problém českých učitelů?

Stejně jako máte vynikající zubaře, průměrné zubaře a mizerné zubaře, máte vynikající, průměrné i mizerné kantory. A je jedno, jestli se to týká dějepisu, angličtiny nebo matematiky. Je to prostě jako u všech profesí. Nejsem kompetentní říkat, jaký je hlavní problém v přístupu českých dějepisářů, protože jich zas tak moc neznám, ale můžu říct, jaké problémy vidím v přístupu k dějepisu. Četla jsem, že když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, byla ve školách posílena výuka dějepisu, aby se děti vychovávaly k demokracii. Když jsme v roce 1989 svrhli komunismus, nějak nikoho nenapadlo, že je výchova k demokracii po půl století totality (nacistické i komunistické) tak potřebná, že by měly být posíleny předměty, které ji mohou poskytnout. Tedy dějepis a společenské vědy. Několik generací prošlo totalitním školstvím, kdy jim bylo neustále prezentováno, že humanitní obory jsou „plevelné vědy“ a důraz se kladl na exaktní obory, které nejsou pro totalitu ohrožující. Ale hlubší znalosti dějin a filosofie, to je z pohledu totalitního režimu semtex. Není náhodou, že na západ od našich hranic mají humanitní předměty vyšší hodinové dotace než u nás. A právě ty nanejvýš dvě hodiny týdně stejně jako před rokem 1989 jsou podle mne jedním z hlavních problémů. Je to málo prostoru na to učit děti chápat souvislosti, příčiny a následky – a věřím, že řada kolegů proto výuku z nouze redukuje na data a události.

Kam jste se s Bárou při knižním putování časem ještě nevydala a chtěla byste?

Bože, takových míst a dob je! Nevím, co vybrat dřív. První nebo třetí kruciáta? Čína v době vlády císařovny Wu? Masakr v Glencoe? Římané na našem území? Něco o Keltech? Orknejské ostrovy v době, kdy vzkvétala vesnička Skara Brae? Nebo nechat Báru udělat zkušenost, jaký hnus byla vláda jakobínů ve Francii?

Láká vás i nedávná historie, tedy po roce 1948?

V souvislosti s psaním knížek ne. Protože je to příliš čerstvé a hrozilo by, že dojde ke zpolitizování toho příběhu. Zatím jsem si jako hranici stanovila rok 1945. Možná ji za deset, patnáct let posunu. Pokud budu bárovky ještě psát.

Hlavní hrdinka má dost podobné zájmy jako vy, dokonce i stejné zvíře. Je to náhoda, nebo záměr?

Náhody neexistují.

Zkusíte se někdy vydat i do budoucnosti? Lákala by vás sci-fi?

Když jsem byla v pubertě, sci-fi jsem hltala, ale už dlouho ji nečtu. Takže ani nepřemýšlím o tom, že bych se jí někdy věnovala. Ovšem kdo ví, co bude za pět, deset let…

Co vás tedy baví nejvíc psát? Učebnice, fantasy, Kouzelný atlas?

Při psaní učebnic nejde moc o zábavu. Je to velmi zajímavá, ale výsostně odpovědná a náročná práce. Je na ní hodně ubíjející, že text lektoruje asi milion lidí a každý k tomu má nějaké připomínky a opravdu vás čerti berou, když musíte vysvětlovat, proč jste do učebnice, kterou má pochopit i budoucí zedník, neuvedla, kdo byl lotyšským premiérem v roce 1991… Jinak mě asi nejvíc baví vždycky to, co právě píšu. Takže momentálně Kouzelný atlas. Ale po fantasy se mi stýská, ne že ne.

Která kniha se vám povedla nejvíc?

Tak na tohle vám neumím odpovědět. Kdybych jednu knihu takhle vynesla, měla bych špatné svědomí vůči ostatním. Já mám obrovskou radost z každé, která vyjde.

Vystudovala jste a učíte latinu. Co se vám na tomto jazyku líbí?

Nejvíc se mi líbí, že si můžu v originále, tedy bez ovlivnění překladatelem, číst texty staré víc než dvě tisíciletí. To je fantastický pocit. Pak na latině miluju, že je jednoduchá a má jasnou a přehlednou gramatiku, a přitom čím lépe ji umíte, tím lépe umíte i ostatní jazyky. Celou vysokou jsem nehrábla na angličtinu, zlepšovala se automaticky s tím, jak jsem postupovala v latině. Když si nemůžu vzpomenout, jak se něco řekne anglicky, stačí po anglicku zprznit latinské slovo a většinou je to správně. Aniž bych se kdy učila francouzsky nebo španělsky, byla jsem po státnicích schopná číst odborné francouzské texty nebo překládat výklad španělského průvodce. Latina prostě v hlavě vytvoří takový jazykový mustr, na který se ostatní indoevropské jazyky nabalují. Tu a tam také můžete proložit svou řeč nějakou latinskou frází, když chcete ohromovat, navíc latina podporuje logické myšlení stejně jako matematika.

Jak jste se k ní dostala?

Tak to byl velmi zajímavý impuls. Četla jsem sci-fi Pondělí začíná v sobotu od Arkadije a Borise Strugackých. Je to o programátorovi, který shodou okolností začal pracovat ve Výzkumném ústavu čar a kouzel (VÚČAKO), což byl klasický sovětský výzkumný ústav se všemi nešvary té doby. Od ostatních se lišil tím, že se tam opravdu zkoumala kouzla, řada zaměstnanců kouzlit uměla, pohybovaly se tam pohádkové nebo bájné bytosti, realita fungovala jinak než běžně. Dočetla jsem ke scéně, kdy se na schůzi vedoucí ústavu Janus Poluektovič o něčem polohlasem bavil s několik set let mrtvým bývalým velkým inkvizitorem latinsky, aby jim ostatní nerozuměli. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně trapně, že latinsky neumím. Jako absolutní nýmand. Bylo mi čtrnáct. A rozhodla jsem se, že se latinsky naučím.

Jste také vášnivá cestovatelka. Která z kultur vám přišla nejzajímavější?

Nejzajímavější ve smyslu nejodlišnější jsou pro mne určitě asijské kultury, ať už se jedná o japonskou, korejskou, čínskou či malajskou. Ty jsou mi hodně cizí, byť se po dobu návštěvy umím přizpůsobit. Třeba v Koreji se jedna z prvních otázek, kterou dostanete při seznamování, týká věku. U nás je to absolutní nezdvořilost. Ale Korejec potřebuje vědět, jestli jste starší nebo mladší, aby měl jasno v tom, jak se k vám chovat. Hierarchie podle věku je tam velmi silná. Nejvíc mi to ale vyhovuje na severu. Sever je drsný, vyžaduje od lidí, aby byli zodpovědní sami za sebe, to mám ráda. Zároveň si tam ale lidé mohou víc věřit. Na Islandu platí to, na čem se domluvíte, i když není podepsaná smlouva. V místech, kam nejezdí tolik turistů, se nezamykají ani auta, ani domy.

Jaké místo jste ještě nenavštívila a chcete se tam podívat?

Ty největší cestovatelské sny už mám skoro všechny „odškrtnuté“. Zbývá mi jeden, v současné době nesplnitelný, a obávám se, jestli kdy vůbec splnitelný bude. Křižácký hrad Krak des chevaliers v Sýrii.

Autor byl stážistou v Respektu

Samet na školách

sobota 19. září 2020 · 0 komentářů

Během listopadových událostí v roce 1939 i 1989 stáli studenti přímo ve středu dění. Jak budou tato výročí a hodnoty svobody a demokracie reflektovat dnes?

Zapojte se do projektu Samet na školách a připomeňte si s žáky výročí 17. listopadu. V průběhu celého podzimu nebo třeba jen během jednoho dne. Projekt Samet na školách pořádají organizace Post Bellum, o. p. s. (Paměť národa), a spolek Díky, že můžem.

Můžete si vybírat z bohaté nabídky programů o moderní historii nebo současných tématech na webu sametnaskolach.cz, uspořádat s žáky Sametový happening nebo Sametový festival – vlastní oslavu svobody a toho, co pro vás sametová revoluce znamená.

Zaujala vás možnost pro studenty zorganizovat si vlastní Sametový happening, ale nevíte, jestli to zvládnou? Přihlaste se s nimi na Sametovou dvoudenku! Veškerý program nabízíme při včasné objednávce zdarma a vaše studenty podpoříme kontinuálními konzultacemi, drobnými dárky (trikolory, plakáty) a přehledným manuálem, jak na to.

Kontakt:
sametnaskolach.cz
nela.cukrova@postbellum.cz


Sametová dvoudenka 2.‒3. 10. 2020

Během dvoudenního semináře vás a vaše žáky čeká nabitý program, který vás provede úskalími organizace akce pro celou školu. Nahlédneme pod pokličku marketingu, produkce a projektového řízení. Z dvoudenky odjedete s představou, jak bude váš festival vypadat, s plánem dalších kroků a spoustou inspirace. Setkáte se s partou podobně naladěných učitelů a žáků z celé republiky a získáte příležitost inspirovat se zkušenostmi z loňského ročníku.

Přihlašovat se můžete do 23. září 2020 přes formulář v kalendáři na webu skoly.pametnaroda.cz.
Seminář, ubytování a strava jsou pro účastníky zdarma.
V rámci přihlašovacího formuláře bude možné zvolit i online variantu této akce.


Výstava

Součástí projektu je výstava Střípky revoluce, kterou si můžete prostřednictvím webu objednat pro svou školu. 12 panelů, 6 témat, 5 vzpomínek pamětníků, odlišné pohledy reflektující dopady sametové revoluce, prvky rozšířené reality. Panely ožijí v mobilních telefonech dobovými i pamětnickými videi a animacemi.

První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

pátek 18. září 2020 · 0 komentářů

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Zdroj: blog Tajný učitel 10. 9. 2020

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.


Postup:

1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.

2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.

3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.

4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.

5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.

6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?“

7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.

8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.

9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

10. Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Jak učit o fake news, propagandě a manipulacích

čtvrtek 17. září 2020 · 0 komentářů

Učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka na svém webu k mediální výchově zveřejnil lekci Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací. Ta obsahuje i metodiku pro učitele, základní teorii, ale i množství aktivit a her. Podklady do výuky jsou součástí on-line otevřené učebnice, ve které učitel každý měsíc zveřejňuje jedno nové téma se vším, co učitelé pro výuku potřebují.

Zdroj: tisková zpráva Gymnázia Na Zatlance 29. 5. 2019

Výuka o dezinformacích a hoaxech je rozdělena do čtyř devadesátiminutových bloků, kde žáci pochopí základní pojmy a vyzkouší si tvořit fake news, poznají principy propagandy a uvědomí si charakter postfaktické doby. “Součástí lekce je průvodce pro učitele, podle kterého se může učitel rozhodnout, co si z palety témat a aktivit do své hodiny převezme. Pokud by se ale učitel rozhodl převzít celou lekci, podaří se mu propojit mediální výchovu s dějepisem, českým jazykem, občanskou výchovou, informatikou i anglickým jazykem,” říká Michal Kaderka, který vyučuje mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu na Zatlance.

Lekce Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací je součástí on-line otevřené učebnice mediální výchovy Svět médií. Předchozích osm lekcí se týká tvorby zpravodajství, diskusí na sociálních sítích, nebo rozlišení faktů a komentářů. “Na žádost kolegů jsem vytvořil a zveřejnil lekci k historii médií, kde se mediální výchova protíná s ostatními předměty. Stejně tak jsem zveřejnil i porevoluční vývoj médií. Učitelé najdou i prolink na aplikaci s otázkami, které umožní formou hry Riskuj ověřit, co si žáci z obou lekcí pamatují,” dodává Kaderka. Podle něj je na novodobé historii médií krásně vidět, jak se do ní otisklo třicet let společenských i ekonomických změn.

„Velmi vítám a oceňuji tuto mediální aktivitu,“ říká Petr Nutil, zakladatel webu Manipulátoři.cz, „vždyť právě vzdělávání na poli mediální gramotnosti a kritického myšlení je jedním z nejpodstatnějších úkolů, který by škola v informační společnosti měla mít. Co jiného bychom měli učit své děti než to, jak se orientovat ve světě, jak vyhodnocovat informace, jak poznat ty kvalitní od nekvalitních a jak nepodléhat trikům populistů a demagogů? Vybavíme-li je těmito schopnostmi, věřím, že jim budou vysoce užitečné po celý život, a to v mnoha různých oblastech.“

„Je jen málo oblastí, které trpí takovým nedostatkem výukových materiálů a učebnic, jakou je právě oblast mediální gramotnosti. Proto velice vítám tyto online lekce, které jsou zpracovány poutavě, využívají aktuálních příkladů a také jsou podpořeny velkým množstvím audiovizuálních prvků. Navíc je učebnice volně přístupná a každý učitel ji tak může využít, což je skvělé.” říká Vojtěch Bruk, jeden ze zakladatelů Zvol si info.

Otevřená učebnice je součástí rozcestníku k mediální výchově http://www.svetmedii.info/. Veřejnost na webu najde informace, jak ve školách mediální výchova vypadá včetně příkladů, co se v ní učí. Učitelé zde naleznou všechny podklady do výuky i kalendář kurzů mediální výchovy. Novináři zde najdou všechna data o mediální gramotnosti děti, společnosti či o mediální výchově ve školách.


_______________

Michal Kaderka vyučuje mediální výchovu na Gymnáziu Na Zatlance v Praze, občanskou nauku v Karlínské obchodní akademii a učí mediální výchovu studenty učitelských oborů na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

V roce 2017 spoluzaložil Učitelskou platformu, jejíž cílem je zlepšit kvalitu vzdělávání.



Vojtěch Ripka: Současné trendy ve výuce dějepisu

středa 16. září 2020 · 0 komentářů

Dějepisná výuka se v českém prostředí tradičně potýká s kritikou a negativní společenskou odezvou. Rodiče mají dojem, že děti znají historii málo, a příčinu vidí převážně ve výuce údajně poznamenané tradičními a neefektivními metodami.

Zdroj: EDUin 16. 2. 2019

Právě na poli historického vzdělávání přitom působí množství institucí, které se zabývají metodami výuky, zkoumáním a aplikací nových didaktických postupů či vypracováním zajímavých učebních materiálů. Tyto instituce spolupracují se školami, učiteli i ministerstvem a aktivně působí ve směru zefektivnění dějepisného vzdělávání. Podílí se na systémové proměně dějepisného kurikula na základním a středním stupni českého školství.

Výsledky, metody a principy své práce se některé české vzdělávací instituce rozhodly prezentovat ve společné platformě. Platforma Dějiny ve veřejném prostoru má za cíl diskutovat výsledky dějepisné práce se širokou veřejností a společně promýšlet podoby historie ve veřejném prostoru. Má-li se totiž historická výuka oprostit od metod biflování tvrdých dat, je potřeba vnímat historii v kontextu prostředí, které nás obklopuje a formuje, jako proces konstruování příběhu v kulturní či kolektivní paměti.

Konference Česká společnost a historická výročí zahájila letos v listopadu činnost platformy a zazněla zde řada inspirativních postřehů z oblasti inovace dějepisné výuky.


Jak učit dějiny?

Pokud k dějinám přistoupíme konstruktivistickým způsobem, tedy tak, že historii uznáme za součást žitého prostředí, které každodenně ovlivňuje naše myšlení a jednání, objeví se řada možností inovace dějepisné výuky. Nejpalčivěji vyvstane potřeba reflektovat ve výuce soudobé dějiny, formy nedávné historie a to, jak právě tyto události ovlivňují situaci, v níž se nacházíme.

Jeden z nejvýznamnějších lektorů výuky moderních dějin, Alan McCully, přišel s metodou tzv. konfliktních dějin. Metoda se nevyhýbá konfliktním tématům ve výuce, naopak otevírá je a cílí na vytvoření prostředí, v němž je možné konfliktní dějiny pojednat. McCully, učitel a badatel původem ze Severního Irska, touto metodou vyučuje dějiny, které pro irskou společnost představují nedávnou krvavou minulost. Komunity zatížené odlišnými zkušenostmi nedávných bojů spolu nekomunikují a odmítají připustit dialog.

McCullyho metoda uznává, že stejnou událost mohou různé komunity interpretovat jinak, že tedy existují různé dějiny, a že cílem dějepisného vzdělání je citlivě zprostředkovat nestejným, třebas vzájemně znepřáteleným skupinám, odlišné perspektivy dějin, různé zkušenosti téže události. Spíše než poučování o tom, jak to tehdy skutečně bylo, hledá metoda způsoby, jak přemostit kulturní a politické rozpory pomocí dialogu.

V českém kontextu lze koncept konfliktních dějin vztáhnout například na události typu Bitva na Bílé hoře, rozpad Československa či Sametová revoluce. McCullyho metoda, ale také další vzdělávací metody uplatňované v ČR například oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, nikterak nezpochybňují to, že se události staly, pouze upozorňují na to, že výklad toho, jak se staly, nebo dokonce proč, může být různý. (S McCullyho metodou konfliktních dějin přímo pracuje například učební materiál věnovaný bratřím Mašínům.)

Důraz se přesouvá od jednoho správného výkladu k prezentaci různých perspektiv. Znát dobře událost zde neznamená pamatovat si datum, ale nahlížet rozličné perspektivy události. Připomeňme například v českém kontextu obvyklé boje o interpretaci listopadu 1989. K rozvoji takové znalosti potřebují žáci především schopnost rozlišovat a analyzovat argumenty. Nutným předpokladem a současně důsledkem takové práce je, že se ze třídy stává bezpečné prostředí, kde se žáci nebojí vyjádřit různé názory.


Pojednat dějiny pravdivě?

Práce s mnohostí perspektiv zdánlivě zpochybňuje tradiční nárok pojednat historickou událost pravdivě. Rodiče se obávají, že konstruktivistický výklad dějin neumožní zaujmout správný pohled, respektive nazřít ten pravdivý. Skutečně, perspektivace bere různá tvrzení stejně vážně. To ale neznamená, že všechna klade vedle sebe jako pravdivá. Vyznat se v množství výkladů je jedna z kompetencí, ke které dějepisná výuka směřuje, proto lektoři nabízejí spíše než frontální výklad různé analytické nástroje k orientaci. Vedle učebnic pracují se zdroji a prameny a vedou žáka k orientaci v nich.

Jedním z podstatných pramenů je paměť. Žáci přicházejí do škol s osvojenými perspektivami a školní výklad s nimi konfrontují. Soudobé dějepisné metody spíše než aby podporovaly opozici mezi pamětí a výkladem historických fakt, anebo cíleně nastolovaly jedinou pravdu, pracují s pamětí aktivním způsobem. Vtahují skrze ni studenty do výkladu, vzbuzují jejich aktivní zájem. Učitel zkoumá vzpomínky a reflexi události různých diváků a podporuje žáky v argumentaci a analýze vlastních východisek.

Vzpomínky historickou událost nijak neohrožují, naopak prezentace různých pamětí dotváří obraz skutečnosti jako komplexního celku. Zkoumáním východisek vlastních i jiných názorů žáci sami poznávají, že historie je podmíněná místem, sociální, ekonomickou či politickou situací interpretů. Učí se poznávat dějiny jako společnou, respektive společensky vytvářenou a konstruovanou platformu a místo vytváření vlastních identit.


Jak dějiny zobrazovat?

Pro konstruktivistický výklad dějin jsou podstatné různé formy výrazu historie. Zohledňuje různé obrazy jako film, videohru, dokument ve výuce především proto, že o historii se dnes žáci dozvídají mnohem více z populárních médií než z hodin dějepisu, a měli by proto s těmito formami sdělení umět kriticky zacházet. I proto fórum Dějiny ve veřejném prostoru ustavilo svou činnost ve spolupráci se subjekty veřejného prostoru, aby se různé formy zobrazování historie v oboru historického vzdělávání reflektovaly, komunikovaly a diskutovaly, a aby se celkově nahlédlo, že historie není jen předmět na školách, ale především žitá praxe, se kterou je třeba adekvátními způsoby pracovat.


___________________________

Vojtěch Ripka vystudoval politologii a sociální politiku, pracuje jako lektor a vedoucí Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Text vyjadřuje postoje Oddělení vzdělávání ÚSTR, které se zabývá výukou moderních dějin a vývojem vzdělávacích materiálů zaměřených na rozvoj historických kompetencí. Oddělení pracuje týmově.


Tajný učitel: „Mnichovský mýtus“ ve výuce

úterý 15. září 2020 · 0 komentářů

Už je to nějaký čas, co jsem četl recenzi na knihu „Mnichovský komplex“ od Jana Tesaře. Asi před měsícem byla na knihu poměrně velká sleva, čtyřicet procent, tak jsem neváhal. Kniha přede mě položila hodně odlišný pohled na otázky týkající se roku 1938 a 1939 v Československu, dokonce i na Moravce jako symbol kolaborace s nacistickým režimem.

Zdroj: blog autora 17. 5. 2020

Neselhal zde dějepis obecně a pravděpodobně většina dějepisářů? Existuje dobro a zlo v rámci výuky o Mnichovské dohodě? Pokud ano, máme ho jako zodpovědní lidé za výuky učit? Máme vůbec v dějepise učit „dobro“ a „zlo“? Můžeme to hodnotit? Zeptejte se sami sebe – co se vám vybaví, když uslyšíte spojení Mnichovská dohoda? Pokud učíte dějepis, jak učíte tuto událost a období? Není to celé jen alibi a hra na vlastenectví?

Cítím zde i já své selhání. Učím Mnichovskou dohodu tradičně, zpochybňujeme její mezinárodní právní platnost, řešíme, jestli jsme měli bojovat, ale taky se pohybuju na rovnici „smlouva nám byla předložena“ a bylo to „o nás bez nás“.

A samozřejmě nechybí Hlas úzkosti od Františka Halase:

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali


Ale jsou tu další nepříjemné otázky. Pokud většina společnosti zná Mnichovskou dohodu jako „zradu“ a „o nás bez nás“, nejsem povinen ji takto učit a žáky socializovat do mýtu? Když budu učit nepříjemnou pravdu, neuškodím tím vlastně studentům? K čemu jim bude „pravda“, když všichni ostatní žijí v mýtické pohádce?

Jaká byla realita? O čem píše Tesař? V čem spočívá onen mýtus? Proč Mnichov nebyl žádnou zradou? Zjednodušeně Tesař píše, že tolik chválená „první republika“ byla plná politikaření a podprůměrných lidí. Což se dá pochopit, protože to byli většinou starší pánové vychovaní a vzdělaní za jiných podmínek a demokracii se učili za pochodu.

Výsledkem bylo, že Československo o budoucí válce vědělo dlouho dopředu, ale nedělalo nic pro to, aby bylo samostatně relativně schopné ustát alespoň počáteční útok na vlastní zemi a občany, aby dokázalo alespoň vystřelit jako známku hrdosti a nesouhlasu. Jako jasný důkaz neschopnosti a nepřipravenosti lze použít argumenty, že zničená Francii se na další válku začala připravovat roky před tím, než u nás vůbec padlo rozhodnutí něco dělat. To, že politici pak nedokázali hrát psychologickou hru a že vše bylo přetočeno v náš neprospěch (bude naše chyba, pokud válka začne), už je jen finální důkaz nepochopení nové reality.

Teprve v roce 1932 padlo rozhodnutí, že republika musí být nejpozději do 1937 připravena na válku s Německem. Opevnění se začalo stavět 1936… Silnice a železnice se nikam neposunuly za celých 20 let republiky. Sklady benzinu neexistovaly.

Zbraně se z Československa stále vyvážely do světa, československé armádě chyběly. Šlo o zisk. V roce 1938 NIKDO nezničil jedinou zbraň, což je opak nepsaného zákona – zničíte zbraně, aby je nedostal nepřítel. Naopak, ještě před okupací jsme zbraně prodávali Německu (!). Při německém útoku na Francii bylo 5 z 20 tankových divizí z naší země, 15 z 50 pěších divizí bylo vyzbrojeno československými zbraněmi. Další „naše“ zbraně Německo přeprodávalo svým spojencům.

Když bylo obsazeno Rakousko, naši politici nic neřekli, nic neudělali. Jasný důkaz, že politika appeasementu neublížila jen nám, naopak, my sami jsme takovou politiku vyznávali a řídili se jí. Když se rakouský scénář přihodil nám, křičeli jsme „zrada“.

Podle Tesaře šlo o vypočítavost a vytvoření sjednocujícího mýtu. Počítalo se s tím, že za nás bude Francie bojovat, že za nás budou umírat Francouzi a že to pro nás bude levnější, protože to zaplatí Francie. A když to Francie neudělala, tak je to „zrada“. Proč to všechno? Nenastala prohra a její důsledky – nerozdělil se národ, naopak se lidé sjednotili, protože „chtěli jsme bojovat, ale nemůžeme“. Měli jsme alibi. Takový mýtus zamlčel našel slabosti a sousedy dal do škatulky „nenávist“. A pomohl zdůvodnit vztah k SSSR a komunismu.

Pokud zpochybňujeme osm desítek let trvající „pravdu“, musíme samozřejmě být ochotní pohlížet kriticky na novou „pravdu“, konkrétně na Tesaře.

Co s tím ve výuce? Možná za pár let vymyslím konkrétní program a návod, ale teď myslím, že budou stačit otázky a možnosti, jak naložit s „mnichovskou zradou“. Na otázky lze odpovídat „pocitově“, lze ale i hledat informace. Můžeme najít a vytisknout historické texty z novin, v kterých lze hledat informace. Klasicky lze zadat do lavice, i do skupin.

– Byla Československá republika připravena na střet s Německem? Co bychom potřebovali pro úspěšnou obranu? Měli jsme to?

– Byli lidé připraveni se bránit? Lze najít zmínky, projevy a důkazy ochoty bojovat a bránit zemi i v jiném období, než v posledním týdnu před Mnichovskou dohodou?

– Byla pomoc Francie a SSSR reálná? Zaručovaly nám mezinárodní smlouvy s těmito státy vojenskou pomoc? Za jakých podmínek?

– Existoval plán na obranu? Existoval plán na vítězství? Existoval záložní plán? Co kdybychom vojensky prohráli, jaké by nám zbyly možnosti?

– Proč se nebránit? Pokud nebudeme bojovat, co by měl stát udělat se zbraněmi a vojenským materiálem?

– Jak se měli zachovat českoslovenští politici, když Německo zabralo sousední Rakousko? Jaké byly reálné možnosti? Pokud nic neřekneme, jaké to může mít důsledky? Pokud se ozveme, jaké to může mít důsledky? Může ČR pomoct Rakousku vojensky?


Fabulace do objasňování minulosti nepatří

pondělí 14. září 2020 · 0 komentářů

Události, které výrazně poznamenaly životy nás starších, jsou pro mladou generaci už historií. Je však potřeba jít při studiu historie k autentickým pramenům. V každé rodině je jistě dostatek příběhů, které ji mohou pomoci osvětlit, a historické dokumenty jsou už konečně také (většinou) dostupné. Ptát se pamětníků a dokumentovat fakta, odstraňovat nánosy ideologie – to je úkol nové generace historiků (a také učitelů).

Zdroj: FFabula Spolek studentů historie FF UK 21. 7. 2020

„Spolek studentů historie na FF UK se ohrazuje proti mediálním útokům na děkana, doc. Michala Pullmanna. Jako studenti historie protestujeme proti delegitimizaci historické vědy prostřednictvím osobních útoků, které připomínají praktiky kádrování, vytváření seznamu nepřátel a umlčování opozice pro rozdílné názory tak, jak je známe z nechvalně proslulých období 20. století.

Ohrazujeme se taktéž proti zaměňování prezentace závěrů odborné práce s obhajobou minulého režimu. Skandalizování výsledku dlouholetého výzkumu doc. Pullmanna, který nedemokratický režim před rokem 1989 nijak neobhajuje – naopak přichází s tezemi, které se snaží objasnit jeho životnost a dynamiku, svědčí podle nás o naprostém nepochopení smyslu historické vědy.

Je nezbytné připomenout, že svoboda akademického bádání a svoboda diskuze patří k základním principům fungování vysokých škol v demokratickém systému. Volání po cenzuře této diskuze, i kdyby bylo vedeno obavou ze zlehčování zločinů komunistických režimů, považujeme za značně znepokojivé.

Domníváme se, že právě usilování o objasnění naši minulosti v celé její komplexitě je s to významně pomoci porozumět i naší přítomnosti a problémům, kterým můžeme čelit v budoucnosti. Je nediskutovatelné, že žijeme v době, která podobnou reflexi potřebuje. Nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuze. V opačném případě skutečně hrozí, že se historická věda promění v nástroj populistů a ideologů.

Výbor
Spolek studentů historie FF UK



Otevřený dopis Michala Klímy členům Spolku studentů historie FF UK

Zdroj: www.forum24.cz 22. 7. 2020

Novinář Michal Klíma reaguje formou otevřeného dopisu na Spolek studentů historie FF UK, který se ohradil proti „mediálním útokům“ na děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. Klíma Pullmannovi napsal v reakci na jeho rozhovor v týdeníku Echo, kde zazněla slova o tom, že pohled na totalitní režim v Československu může být různý, a Pullmann v něm taktéž uvedl, že ne každý chtěl cestovat a režim pociťoval jako nesvobodný. Klímův dopis členům studentského spolku přinesl deník FORUM 24.

Milí studenti,

je skvělé, že jste se ozvali na ochranu svého děkana. Je vidět, že sledujete i aktuální diskusi, a to je dobře. Souhlasím s vámi, že je nepřijatelné někoho kádrovat, vytvářet seznamy nepřátel a umlčovat opozici pro rozdílné názory. Jsou to, jak píšete, metody nechvalně proslulých období 20. století.

Vstoupil jsem do diskuse s vaším děkanem a snažil jsem se o věcný tón, což na sociálních sítích řada lidí ocenila. Někteří mi ale vytýkali, že jsem uvedl, že s doc. Pullmannem máme každý jiné životní zkušenosti vzhledem k prostředí, z něhož vycházíme. Podotýkám, že jsem tak reagoval na to, co o svém mládí řekl pan děkan ve svém rozhovoru. Jinak bych to sám nevěděl. Nepochybně jste zaznamenali, že jsem v žádném případě nezpochybňoval jeho právo zveřejňovat své názory, naopak jsem okamžitě přijal nabídku na diskusi s ním kdekoliv včetně vaší fakulty.

Souhlasím s vámi i v tom, že názory na fungování minulého režimu, a to samozřejmě včetně těch, které považuji za mylné, nejsou obhajobou toho režimu. Ve své kritice jsem mluvil o relativizaci zločinů. Té se ale člověk může dopustit i z pozice kritika. Toho se podle mého názoru dopouští doc. Pullmann.

Odsoudil bych každé volání po cenzuře, a mrzí mne, že to tu vůbec musím opakovat. Téměř celý život jsem věnoval obhajobě svobody slova – za minulého režimu i po jeho pádu. Nezaznamenal jsem ale, že by někdo volal po tom, že by pan docent nebo kdokoliv jiný neměl mít právo cokoliv zveřejňovat. Zajímalo by mne, kde jste takové „volání po cenzuře“, které zmiňujete, četli nebo slyšeli.

A konečně souhlasím naprosto i se závěrem vašeho stanoviska, že usilování o objasnění naší minulosti pomůže porozumění naší přítomnosti a možným budoucím problémům. Píšete naprosto správně, že nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuse. S vaším děkanem jsem byl rozhlase i v internetové televizi a myslím, že z obou stran diskuse probíhala kultivovaně.

Zdá se, že se shodujeme v principech. V čem je tedy problém? Já jsem ve Fóru 24 a pak i v rozhovoru s ním na ČRo a v DVTV věcně kritizoval to, co váš děkan řekl v rozhovoru pro Echo 24, a označil jsem jeho závěry za chybné. Myslím, že jsem dostatečně vysvětlil proč, a nemá smysl, abych to tu opakoval. Doc. Pullmann opakovaně uvedl, že se ve svých závěrech opírá o zahraniční historiky. Uvedl, pokud se nemýlím, dva americké. Přiznám se vám, že to nechápu. Od sedmdesátých let, kdy jsem ještě chodil do školy, mám doma knihu Potlačená zpráva. Jde o Zprávu komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu z let 1949–1968.

Knihu vydal v Itálii v roce 1970 čelný představitel levicového exilu Jiří Pelikán. Jde o unikátní, v Československu v té době zakázaný originální text zprávy tzv. Pillerovy komise, oficiální komise pověřené v polovině šedesátých let ústředním výborem KSČ vyšetřit a zhodnotit politické procesy v Československu a prostředí, v němž se konaly. Její zveřejnění v Československu nebylo možné, protože mu zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sám Jan Piller se přidal k Husákovu normalizačnímu vedení a od zprávy, kterou sám podepsal, se později distancoval. Taková změna názorů, resp. stanovisek byla ovšem v té době u vysokých komunistických představitelů běžná.

Vážení studenti, vřele vám doporučuji seznámit se s tímto dokumentem. Má víc než 300 hustě psaných stran a velmi detailně popisuje podmínky a okolnosti procesů, odpovědnost za ně a další souvislosti. Vzhledem k tomu, že jedním z bodů mé polemiky s doc. Pullmannem byla údajná neinscenovanost některých protestů pracujících, ocituji zde jen krátké pasáže, které se právě toho týkají.

„Mechanismus výroby politických procesů byl výrazným obrazem manipulace vedoucí politické skupiny s celou společností. Šlo o manipulaci všeobecnou. Bezpečnost manipulovala se zatčenými, ale i s justicí a politickými funkcionáři; s bezpečností manipulovalo politické vedení a rovněž naopak, rovněž s justicí i se zatčenými. A všichni – politické vedení, bezpečnost i justice – manipulovali s obyvatelstvem.

Vynakládali mnoho energie, využívali všech prostředků masového působení – tisku, knih, schůzí, konferencí, rozhlasu, své autority – aby přesvědčili o správnosti procesu, aby usměrnili myšlení obyvatel, aby je získali pro aktivní podporu svých činů, vyzývali je k udávání, k ‚odhalování nepřátel‘. Tento tlak byl tak soustředěný a silný, tato atmosféra a ‚špionománie‘ působila natolik, že většina obyvatelstva uvěřila. V důsledku toho se v jejich vědomí změnila lež v pravdu.“

„Porušování zákonnosti, které dosáhlo masových rozměrů, vyvolalo právní nejistotu u velké části obyvatelstva. Zákonná ochrana občana byla rozrušena, ústava ztratila společenskou prestiž. Porušování zákonů státními a stranickými orgány a funkcionáři mělo řetězovou reakci, rozrůstalo se a hranice jejího působení se posunovaly. Z tohoto stavu (podhoubí) vyrůstaly nezákonné procesy a zpětně tento stav udržovaly a prohlubovaly. Občan ztratil možnost bránit svoje právo, prosadit uplatnění zákona ve zdánlivě malých případech porušování práva, ale později tuto možnost ztratil i občan v procesech, kde se jednalo o jeho životě. Nezákonnost si nevybírala, postihovala nejen ty bez funkcí a ‚bezvýznamné‘, ale také vysoké a nejvyšší funkcionáře.“

To jsou jen dva krátké výňatky z děsivého popisu atmosféry padesátých let u nás. O kousek dál autoři popisují, jak se někteří komunističtí umělci podíleli na „tvorbě dusivé atmosféry a na utváření souhlasu obyvatel s politickými procesy“.

Zdůrazňuji, že jde o vnitřní materiál komunistické strany. Tedy nikoliv jejích nepřátel, které by snad bylo možno podezírat z přehánění. Naopak, můžeme se oprávněně domnívat, že ve skutečnosti byla situace mnohem horší. Když například materiál mluví o tom, že režim vyzýval k udávání a k odhalování nepřátel, nelze si to představit jen jako nějaké všeobecné apely, ale jako tvrdý tlak spojený s všemožným vydíráním.

A nyní, i kdybyste o té době věděli jen to, co jsem právě citoval, byste mohli říci, že souhlas lidí s procesy nebyl zinscenovaný?

Velmi bych si přál, abyste opravdu přispěli k pochopení minulosti přesně z důvodů, o nichž píšete. Ale k tomu je třeba znát primární dokumenty, jako ten, ze kterého cituji. Archívy jsou otevřené. Vy se nepotřebujete dozvídat o stalinismu od historiků ať už z Pensylvánie nebo z Francie. Vy byste sami měli být arbitry děl těchto historiků, odborníky na naši českou a československou historii, kteří znají fakta, protože se s nimi do hloubky seznámili.

Přeji vám, aby se vám to podařilo, a těším se na výsledky vaší práce.

Michal Klíma


Tyto dva příspěvky jsou jedny z prvních v bohaté diskusi o komunismu, která se kolem problému odvinula ZDE.

Holger Dambeck: Vedle nul je jednička velké číslo. Matematické triky pro každý den

sobota 12. září 2020 · 0 komentářů

Dá se kus dortu rozdělit na přesné třetiny? Jak namalovat vejce a ovál? A existují tkaničky, které se opravdu nerozvážou? Ať chceme, nebo ne, s matematikou se v každodenním životě setkáváme neustále.

Avšak to, co jsme se naučili ve škole, nám často nepomáhá nebo jsme to už dávno zapomněli. U absurdně nepraktických věcí, jako je teorie množin, je to dobře. Ovšem v jiných případech se může matematika skvěle hodit.

V této knize osvědčený autor Holger Dambeck prozrazuje praktické matematické tipy a triky pro rozličné situace, ať už jde o stání ve frontě, parkování, učení se telefonních čísel nazpaměť, mocnění čísla 65 na druhou, vázání kravaty, nebo umělecké kousky s pravítkem a kruhem. A žádný strach: Nikdo se nemusí biflovat vzorce nebo debatovat o křivkách. Pro autora totiž matematika znamená zábavné přemýšlení a nalézání geniálních řešení.

Holger Dambeck vystudoval fyziku a pracuje jako redaktor ve Spiegel Online, kde píše dva pravidelné matematické sloupky. Je nositelem ceny Německé matematické společnosti. V Portále vyšla jeho úspěšná kniha Přijdou tři logici do baru…

Další informace a ukázky najdete ZDE.


Josef Mačí: První vysoká škola v Česku chce učit už jen online. Plány uspíšil koronavirus

pátek 11. září 2020 · 0 komentářů

České vysoké školy chystají i kvůli koronaviru změny ve výuce, a to už od příštího akademického roku. Žádná ale nejde tak daleko jako soukromá Unicorn University. V roce 2021 chce totiž vyučovat kompletně online.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz, 7. 6. 2020

Byl to šok. Ze dne na den se kvůli pandemii covid-19 uzavřely nejen vysoké, ale všechny školy. A pro velkou část studentů se neotevřely minimálně dva měsíce. Uzavření zasáhlo nejen do vyučování v semestru, ale třeba i do státnic. Ty musely fakulty okamžitě odkládat nebo rušit.

Vysoké školy tak přešly na dálkovou výuku. Od nového akademického roku se ale chtějí vrátit ke starému známému prezenčnímu vyučování. Ne tak soukromá vysoká škola Unicorn University. Ta jako první v Česku minulý týden požádala u Národního akreditačního úřadu o akreditaci bakalářských programů v plně distanční formě. Student by tedy mohl absolvovat a získat titul bez toho, aniž by jednou jedinkrát vstoupil do kampusu školy.

„Pokud všechno půjde, chtěli bychom přespříští akademický rok 2021/22 poskytnout plně online studium,“ říká výkonný ředitel Unicorn University Marek Beránek. Do budoucna chtějí tímto způsobem nabízet všechny obory, nejen ty bakalářské, ale i programy v anglickém jazyce, aby je mohli ve virtuálním prostoru navštěvovat studenti z celého světa. V aktuálním akademickém roce studuje ve dvou bakalářských a dvou magisterských programech na Unicorn University celkem 444 studentů z 18 zemí.

Stejný krok už v polovině května oznámila Cambridgeská univerzita. Ta ale zůstane u online výuky a zkoušení už od nového akademického roku. Stejně jako například Manchesterská univerzita nebo podle zatím známých plánů i Kalifornská státní univerzita.


Úřad: Ani dálková výuka nemá být bezkontaktní

Na rozdíl od zahraničí ale není v Česku tak jednoduché přepnout výuku do online režimu. Bezprecedentní situace kolem koronaviru je pouze výjimkou potvrzující pravidlo. Zákonný a akreditační rámec je totiž neúprosný.

V zákoně o vysokých školách se distanční formě věnuje jediná věta a v podstatě říká jen to, že taková forma studia existuje. Bude tedy jen na názoru akreditačního úřadu, jestli vyhodnotí, že je studium pouze ve virtuálním prostoru v českém vzdělávacím systému možné.

„Současná legislativa dává pro distanční vzdělávání dostatečnou oporu. Distanční vzdělávání však nesmíme zaměňovat s nejrůznějšími dálkovými kurzy celoživotního vzdělávání. I pro distanční vysokoškolské vzdělání je nenahraditelný osobní kontakt studenta s vyučujícím, stejně tak v řadě studijních programů nelze ničím nahradit například přímou laboratorní nebo praktickou výuku,“ říká Jiří Smrčka z Národního akreditačního úřadu.

To ale není případ Unicorn University, která vyučuje v oborech softwarový vývoj, business management nebo softwarové inženýrství a big data. Tedy už z podstaty programy, u nichž není přítomnost studentů tak nezbytná, jako třeba v případě studentů medicíny.

„Národní akreditační úřad tolik nezajímá obsah vzdělávání jako spíše formální náležitosti. O čem se povede asi nejdelší diskuze, bude otázka, jak my ověříme, že tím studentem jste skutečně vy. Když si ale můžete založit bankovní účet bez toho, aniž byste vkročil do banky, tak proč nemůžeme použít stejné technologie, abychom ověřili, že na konkrétní zkoušku jste přišel opravdu vy,“ ptá se Beránek.


Čas na debatu o virtuálních univerzitách

Během nejtvrdších omezení kvůli pandemii koronaviru se ale vysoké školy musely výhradně dálkové výuce přizpůsobit. Ministerstvo školství proto přijalo novelu zákona o vysokých školách, která v tomto roce umožnila, aby školy využívaly plně distanční formu výuky, tedy nejen v rámci přednášek, ale třeba i zkoušek nebo státnic. Tenhle režim chce nyní převzít i v „mírových“ časech Unicorn University.

Dá se ale očekávat, že se nejprve bude muset vyjasnit řada otazníků. Některé z nich se objevily už při letošních přijímacích zkouškách od společnosti Scio, které v rámci přijímacího řízení využívají desítky fakult v Česku a na Slovensku. Na konci května totiž proběhly pouze v online formě a studenti museli k ověření totožnosti a kontrole toho, že nepodvádí, umožnit sledovací aplikaci přístup ke kameře, mikrofonu, a dokonce celému disku počítače. Naskenovat navíc museli i místnost, kde test psali. Debatovat se tak bude nejen o spolehlivosti ověřování totožnosti, ale i o zásazích do soukromí a bezpečnosti dat.

„Víme už, že technologie jsou tu k dispozici a můžeme se o ně opřít v případě nouze i jindy. Ale víme stále málo o skutečném distančním vzdělávání, které je významným fenoménem v celoživotním vzdělávání na celém světě,“ hodnotí aktuální stav Lucie Rohlíková z oddělení Celoživotního a distančního vzdělávání Západočeské univerzity.

Podle ředitele Unicorn University ale převládají přínosy nad negativy. Navíc student bude mít vždy možnost si vybrat, jestli je pro něj vhodnější online forma studia, nebo prezenční výuka.

„Teď je ideální čas na to otevřít diskuzi, jak upravit v České republice fungování vysokých škol tak, aby mohly být více online. V tomhle jsme pionýři. Budeme dělat všechno proto, abychom nabídli studium online, a vlastně tak dali lidem na výběr,“ dodává Beránek z Unicorn University.

Žádná z českých veřejných vysokých škol se sice tak dramatickou cestou jako Cambridgeská univerzita nebo Unicorn University nevydala, i jejich fakulty ale počítají se změnami ve výuce.

„Většina našich oborů je technicky zaměřených, některé jsou umělecky zaměřené a jak praktická výuka, tak experimenty budou i nadále jejich součástí. Porozumět lesnictví, zahradnictví nebo zemědělství jen při pohledu do počítače samozřejmě možné nikdy nebude. Získané zkušenosti ale určitě využijeme pro lepší podporu kombinované formy studia a budeme připravovat některé kurzy k realizaci online,“ plánuje prorektor pro vzdělávací činnost Mendelovy univerzity v Brně Radim Farana.

Na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci se připravují nejen na to, že se podobná situace může opakovat, ale mění i plány do budoucna.

„Zkušenosti z uplynulých měsíců aktualizují plány UP do budoucna a promítají se do příprav Strategického záměru UP na období 2021–2031, do budování virtuálního e-campu UP, který bude probíhat souběžně. UP se připravuje i na variantu, že s ohledem na další vývoj situace může případně také akademický rok 2020/21 probíhat dál v režimu online nebo v hybridním módu,“ říká mluvčí UP Gabriela Sýkorová Dvorníková.

České veřejné školy se tak sice chystají na případné další omezení výuky v novém akademickém roce, znamená to ale v jejich podání hlavně to, že zdokonalují už zavedené digitální nástroje, aby byly případně připravené na další nucenou přestávku v prezenční výuce. K žádným razantním krokům se ale v zásadě nechystají.

„Na UK jsme využívali online formy výuky do určité míry i před covid-19 krizí a po krizi budeme v tomto směru pokračovat a podporovat rozvoj v této oblasti. Nicméně naším hlavním cílem je mít kvalitu vzdělávací činnosti a toto se samozřejmě týká i online forem vzdělávání. Kvalita pro nás bude podstatnější než kvantita online vzdělávacích počinů,“ shrnuje většinový pohled vysokých škol v Česku Petr Podzimek z odboru vnějších vztahů Univerzity Karlovy.

Celý text najdete ZDE.


Scio od září spustí plnohodnotnou online výuku

čtvrtek 10. září 2020 · 0 komentářů

Zatímco ve veřejné debatě se řeší, jak se nově nabyté zkušenosti s vynucenou jarní online výukou promítnou do další podoby vzdělávání, Scio se rozhodlo jednat a od září spouští Expediční ScioŠkolu – kombinovanou výuku s důrazem na online vzdělávání.

Zdroj: tisková zpráva SCIO 20. 7. 2020

Svět se změnil, takže vzniká otázka, proč by měla být škola stejná jako v době Marie Terezie? Společnost Scio proto zakládá školu, která v České republice dosud nemá obdoby. V Expediční ScioŠkole se budou děti tři týdny v měsíci učit z domova, čtvrtý týden stráví společně na takzvané expedici. Do klasické školní budovy kvůli výuce už nezamíří.

Expediční Scioškola je určena pro žáky 4. až 9. tříd, od září 2021 bude rozšířena i o středoškolskou výuku. Zatímco výuka z domova bude probíhat prostřednictvím online nástrojů a videohovorů, a to ve spolupráci s průvodci ScioŠkol i rodiči, každoměsíční expedice představuje offline výuku vždy v nějakém zajímavém prostředí. Všichni žáci společně spolu s průvodci opustí na týden online svět a odjedou pryč – do přírody, do hor nebo třeba na farmu a stráví čas činnostmi, které z principu nelze dělat online. „Chceme, aby děti poznaly svět mimo města, mimo obrazovky. Je to příležitost navázat přátelství, zažít dobrodružství, poznat svět a přírodu, nebo zjistit, jaké je to pracovat rukama.

Cestujeme pěšky nebo veřejnou dopravou, spíme ve stanech, venku, v tábořištích. Žádné luxusní hotely ani soukromé autobusy. Děti tak prožijí týden bez internetu, bez rodičů s praktickou výukou mimo dosah obrazovky,“ vysvětluje Jon Šotola, vedoucí projektu Expediční ScioŠkola. Po návratu do „domácích lavic“ pak žáci reflektují, co na expedici zažili, a připravují se na další.

Pokud nejsou žáci na expedici, učí se z domova. Prostřednictvím online nástrojů jsou s průvodci a spolužáky v kontaktu přes internet. V jedné virtuální třídě se tak potkají žáci z celé republiky. Komunikace je postavená především na v praxi již osvědčených platformách Google Meet a Classroom, jakožto i ostatních nástrojích GSuite a dalších. Pro sledování učebního pokroku dětí pak Scio disponuje vlastní aplikaci EduMap.

„Přijde nám zbytečné, aby děti seděly od rána do večera ve třídě. Nechceme je trápit ranním vstáváním a dlouhým dojížděním. Učíme děti, aby se vždy učily to, co budou v nevyzpytatelné budoucnosti potřebovat. Rozvíjíme jejich motivaci poznávat, schopnost zdolávat výzvy a dovednost porozumět sám sobě i druhým. Inovativně, vstřícně a s respektem k jedinečnosti každého z nich,“ popisuje přístup Expediční Scio školy Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio a dodává: „Expediční školu stavíme na fungujícím konceptu ScioŠkol, které navštěvuje už přes 1000 dětí. Máme stejné hodnoty i pedagogické zásady jako ostatní ScioŠkoly. Jsme také zapsaní ve školském rejstříku. Od druhého pololetí se chystá ministerstvo zahájit pokusné ověřování distanční výuky, do té doby děti povedeme jako žáky v domácím vzdělávání.“ Expediční ScioŠkola tak představuje plnohodnotnou alternativu k jakékoliv jiné formě základního vzdělávání.

EDUin: Zavádět nové uzlové body je krok do minulosti

středa 9. září 2020 · 0 komentářů

Na konci června představovalo ministerstvo školství takzvané implementační karty ke Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+, které popisují priority pro školství pro příští dekádu. Jedním z bodů, kolem kterých se při prezentaci ministerského návrhu právem strhla bouřlivá diskuse, bylo zavedení tzv. uzlových bodů ve 3., 5., 7. a 9. ročníku a s nimi spojené ověřování “znalostí a dovedností” žáků.

Zdroj: tisková zpráva 9. 9. 2020

Nyní končí připomínkové řízení a ministerstvo připravuje finální verzi, kterou předloží ke schválení vládě. Pokud v ní uzlové body zůstanou, nebude to krok do budoucnosti, ale do minulosti. Proč?

Z návrhu není jasné, jaké znalosti a dovednosti chce ministerstvo ověřovat, ani jak má toto ověřování vypadat. I když má mít ověřování v nově zamýšlených uzlových bodech ve 3. a 7. ročníku autoevaluační charakter, už jen definování “obsahu” testování v uzlových bodech omezí svobodu nejen pedagogicky progresivních škol, ale všech škol hlavního proudu, které si na základě svých školních vzdělávacích plánů vytvořily vlastní kurikulum. “Jakmile budou uzlové body definovány, s dalším ministrem bude velmi jednoduché pouze změnit způsob ověřování na jednotné testování a jsme tam, odkud bude jen těžko návratu,” upozorňuje programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Efekt může být podobný jako po zavedení jednotné přijímací zkoušky, kdy se školy v 9. třídě místo svého školního vzdělávacího programu řídí tím, co se u nich testuje, a kurikulum se zužuje na obsah testů. “Učitelé se stejně jako u přijímacích testů mohou bát, že podle výsledků budou hodnoceni ředitelem, ředitelé se budou bát žebříčků škol a srovnávání zřizovatelem,” upozorňuje Miroslav Hřebecký.

Vedlejším efektem bude snaha některých škol zbavit se žáků, kteří jim “kazí průměr”, protože testování uzlových bodů povede k sumativnímu srovnávání a “žebříčkování”, které nezohlední výchozí stav, osobní podmínky dítěte ani přidanou hodnotu školy. S tím je spojené riziko, že nadále porostou nerovnosti, které jsou v českém vzdělávacím systému již tak vysoké. Přitom jedním z cílů Strategie 2030+ je tyto nerovnosti snižovat.

Argument, že zavedení uzlových bodů zajistí, aby děti, které se přestěhovaly, byly na srovnatelné úrovni jako jejich noví spolužáci, je mylný. “Předpokládat, že nové nastavení kurikula automaticky zaručí, že se děti naučí totéž, je naivní. Rozdíly mezi dětmi s odlišným rodinným zázemím a osobními podmínkami v jedné třídě mohou být větší než u dítěte, které se přistěhovalo. Individualizace výuky jim přinese více než glajchšaltování všech do jedné řady,” dodává Miroslav Hřebecký.

Petra Boháčková: Možná se někdo z žáků stane drtičem digitálních dat

· 0 komentářů

Jak dnešní děti obstojí na trhu práce? Co jim při hledání zaměstnání v rychle se měnícím světě pomůže? Nejen o tom jsme si povídali s Petrou Boháčkovou ze ZŠ Dr. Edvarda Beneše v Čakovicích.

Zdroj: tisková zpráva Nadace O2 1. 9. 2020

Digitální gramotnost, analytické a kritické myšlení jsou pro dnešní žáky klíčové. O prohloubení znalostí v těchto disciplínách se snaží v Čakovicích díky grantovým programům O2 Chytrá škola. Do nich se zapojili hned dvakrát – v letech 2019 a 2020.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Nadací O2?

Už před pár lety jsme se s IT nadšenci ze sdružení Slow Tech Institute dohodli, že by bylo skvělé připravit geolokační hru přímo pro naši školu. Vytvořili jsme tehdy hru „Duch Čakovic“. Její hlavní hrdinkou byla malá holčička, která chodila po Čakovicích – například po místním náměstí 25. března. Naši žáci spolu s ní zjišťovali, co se tehdy na místě událo. Vypátrali, že náměstí se tak jmenuje kvůli datu bombardování z konce druhé světové války.

To muselo žáky moc bavit. Ale to ještě nebyl grant od Nadace O2…

To ne, ale když se objevila možnost grantu v rámci programu O2 Chytrá škola, neváhali jsme. Domluvili jsme se, že by se tentokrát mělo jednat o téma bezpečnosti na internetu. Tomu byl věnován první grant O2 Chytré školy, se kterým nám kromě lidí z Nadace O2 pomáhali i IT odborníci ze Slow Tech Institute.

O co konkrétně v grantu z roku 2019 šlo?

Každá škola měla dvouhodinový seminář, který byl vedený zážitkovou formou. Část byla věnována například multitaskingu. Pokládali jsme dětem otázky tipu: „Víš, co je multitasking?“ nebo „Jsi schopný ho dělat?“, „Proč ho děláš?“. Poté následovalo praktické cvičení.

Ten multitasking mě zajímá. Jak to vypadalo v praxi?

Žáci si sedli do dvojic. Jeden z nich měl stopky a druhý nahlas říkal čísla o jedné do deseti. Pak se vyměnili. Druhý žák ale stopoval, za jak dlouho ten první vysloví deset prvních písmen abecedy. Následně měl jeden z nich vyslovovat čísla a zároveň písmena – 1a, 2b atd. A to ve výsledku samozřejmě trvá mnohem déle. Děti si tak uvědomily, že je dobré se věnovat jedné činnosti a až ji dokončím, začít s další. Vychází z toho, že pokud budou dvě věci dělat zároveň, žádný čas si rozhodně neušetří.

Co následovalo?

Žáci měli například týden, kdy dostávali každý den e-mailem krátký úkol. Například měli jet MHD bez jakéhokoliv sledování chytrého telefonu. Měli si naistalovat aplikaci, která jim měřila čas strávený před displejem mobilu. To vše rodiče kvitovali s povděkem. Celou druhou část zaměřenou mimo jiné na digitální závislosti, chronický multitasking či deprese a úzkosti, jsme museli kvůli koronavirové krizi přesunout do e-learningu.

Jak přesunutí do e-learningu vypadalo?

Natočili jsme krátká informační videa, připravili různé online dotazníky a kvízy, kde si žáci mohli ověřit, jak sledovanou problematiku zvládli.

Jak jste si na tuto formu výuky zvykli? Co vám přinesla?

Spíš bych řekla, že jsme se prostě museli s nastalou situací (zavření škol) nějak vypořádat, a proto jsme využili tuto formu e-learningu. Přinesla rozhodně mnoho výzev. Například ve formě prostředí, kam e-learningový kurz umístit. Některá videa nám dala dost zabrat. Jejich natočení probíhalo na mnoho pokusů. Klobouk dolů před těmi, kdo se natáčením živí. Raději bychom si na tuhle formu úplně nezvykali.

Letos jste ale v rámci grantu O2 Chytré školy oprášili téma geolokačních her…

Ano. Shodli jsme se na tom, že když už děti tráví tolik času na mobilu, bylo by fajn, pokud by se u toho začaly trochu hýbat. Geolokační hra byla jasná volba. Nechceme využít služeb externího programátora, ale celé si to vytvořit sami. Existují totiž různé platformy, které můžete naplnit vlastním obsahem a geolokační hra se v podstatě vytvoří sama.

V čem je to pro žáky dobré?

Tvorba geolokačních her je ukázkou projektové práce. Děti musí vymyslet téma hry. Musí si také rozdělit role. Když jedna skupina neudělá svou práci, tak ta druhá nemá na čem pracovat. Je to výuka dovedností pro jednadvacáté století jak vyšitá.

V podstatě dnes nikdo neví, jaká povolání budou v jejich dospělosti existovat a jak se promění ta stávající. Kdo by před pár lety tušil, že bude nějaký vývojář mobilních aplikací…

Myslím si, že děti, které projdou tímto způsobem práce, nebudou mít potíž pracovat právě v zaměstnáních, kde se postupuje projektovým způsobem. Pomůže jim to v rozvoji analytického myšlení. Vývoj je překotný. Děláme si s dětmi legraci, že někdo už nebude chtít být jen lékařem či právníkem, ale třeba drtičem digitálních dat.

S tím souvisí i téma celoživotního vzdělávání…

Všichni se musíme připravit na to, že to nebude jako u našich otců a dědečků. Ti celý život vykonávali jedno zaměstnání a stačily jim znalosti získané ve škole. Ten, kdo si bude umět zorganizovat život a pracovat v týmu, se neztratí.

Hodně jste se toho o schopnostech žáků museli dozvědět během online výuky v rámci karantény…

Ano, během koronavirové krize se ukázalo hodně problémů. Děti si neumí zorganizovat čas, nechávají všechno na poslední chvíli. Nerozvrhnou si úkoly, cítí se přehlcené. S tím vším jim může právě geolokační hra pomoct…

V jakých předmětech se geolokační hra bude využívat?

Částečně to budou třídnické hodiny, ale i předměty, jako je informatika, zeměpis, dějepis. Vyberou si téma, vytvoří obsah hry a vše následně „nalijí“ do systému. Částečně to bude i fyzika. Před použitím musí nejprve pochopit, jak taková mobilní aplikace funguje.

Je vidět, že na digitální gramotnost žáků kladete velký důraz…

Jsme velmi dobře vybaveni. Máme desítky tabletů, které si učitelé půjčují do hodin. Máme tu i různé druhy robotů, které využíváme v hodinách informatiky a dalších předmětech. Musím říct, že spolupráce s lidmi z Nadace O2 je skvělá a grantové výzvy nám pomáhají k dalšímu rozšiřování povědomí o digitální gramotnosti mezi našimi žáky.


Více zajímavých informací: portál pro školy a učitele Učíme se na dálku





Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger