Antonín Kašpar: Jakmile děti zjistí, že dějepis je dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované

pondělí 21. září 2020 ·

Historička, spisovatelka a učitelka Veronika Válková je autorkou několika učebnic dějepisu a úspěšných fantasy knih. Spojením těchto pólů může být úspěšná série pojmenovaná Kouzelný atlas putování časem, jejíž hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára.

Zdroj: Respekt 14. 9. 2020

„Příběhy jsou dobře konstruovány, jejich návaznost na historické či literární prameny je příkladná, jazyk dialogů kopíruje současnou mluvu, humor je laskavý a hravý. Radost číst. Doufejme, že dnešní dvanáctileté slečny dostanou chuť dozvědět se ještě víc,“ píše se v recenzi na knihy o Trojské válce a Pompejích. Zatím naposled se Bára vydala do časů Pražského povstání v roce 1945.

Jste spisovatelka a učíte. Co těmto dvěma profesím přinesla ve zlém či v dobrém pandemie a karanténa?

Spisovatelské profesi to nepřineslo dobrého nic. Musela jít na mnoho týdnů prostě stranou. Distanční výuka je pro pedagoga neporovnatelně náročnější než prezenční, pracovala jsem deset i třináct hodin denně, často včetně víkendů. Na psaní jsem neměla ani čas, ani sílu. S odevzdáním rukopisu jsem se nakonec nějakým zázrakem zpozdila jen o dva týdny, ale odstonala jsem to.

A pedagogická profese?

Tady se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Drtivá většina dětí a studentů zjistila, že škola je vlastně super – a nejen proto, že tam mají kamarády. I proto, že výuka „naživo“ je mnohem lepší, interaktivnější, všechno se snadněji chápe a lépe pamatuje. Jsme živé bytosti, je naprosto logické, že nejlépe se vzděláváme v přímém kontaktu s jinou živou bytostí. Nespokojenci, kteří hudrali, že je školství málo digitalizované, pochopili, že to není kvůli neschopnosti pedagogů najít na klávesnici enter – většina kolegyň a kolegů na všech stupních škol prokázala vysokou počítačovou gramotnost, když byla schopna do týdne přejít na využití digitálních technologií. Ale že je to proto, že jako profesionálové kantoři dobře vědí, jak nejlépe s dětmi pracovat. Dobrý pedagog se nemusí schovávat za interaktivní tabuli. Distanční vzdělávání by ale bylo na samostatný rozhovor.

Objevil se motiv nemoci nebo ohrožení lidí v některé z vašich knih?

Pokud myslíte v reakci na současnou situaci, tak to ne. Nemám potřebu svoje knihy takto „aktualizovat“ – připadá mi to laciné. Ráda zareaguji na výročí nějaké významné události, jako bylo například 100 let od vzniku našeho samostatného státu, ale současné aktuality neřeším. Jinak jsou v mých knihách ovšem lidé v ohrožení každou chvíli – bez ohrožení přece není dobrodružství.

Začala jste psát fantasy ještě v době, kdy se jí vlastně tak neříkalo. Takže jste fantasy literaturu ani neznala? Nebo jste četla třeba Hobita?

Hobita jsem jako desetiletá četla, ale to neznamená, že jsem znala fantasy literaturu. Hobit pro mne byl roztomilá pohádka, nic víc. O existenci fantasy jsem neměla nejmenšího tušení. Ostatně – copak se pojmem fantasy označoval třeba film Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka? Přitom to rysy fantasy splňuje.

Co jste vlastně v mládí četla?

Co jsem našla v knihovně – a měli jsme ji poměrně obsáhlou. Když jsem se nudila, šla jsem si prostě vybrat nějakou knížku. Na chalupě jsem četla zase cokoliv, co jsem našla na půdě. Mayovky, KODky, Dicka Francise, detektivky se soudcem Ti, dívčí románky po babičce, Scotta, Čtvrtka, Dumase, Loukotkovou, Zinnerovou…

Inspirací k napsání vaší první fantasy Wetemaa prý byly islandské pověsti. Máte i oblíbené české pověsti?

Inspirovaly mne islandské ságy v překladu Ladislava Hegera, a to nesmírně silně. Svou první knihu jsem začala psát prakticky hned, jak jsem je dočetla. Dodnes je to pro mne fascinující svět. Česká literatura nic obdobného nemá, české pověsti se ságami srovnávat nelze, to je úplně jiný žánr.

Který spisovatel vás vůbec nejvíc ovlivnil – v mládí i v dospělosti?

Jsou spisovatelé, které obdivuji, například Agatha Christie, Kare Holt nebo Robert Merle. Ovšem žádný nebyl mým vzorem, pokud se ptáte na tohle. Tedy že bych si někdy řekla – já bych chtěla umět psát jako ten a ten. To ne. Ale bezpochyby mě nějak ovlivnil každý autor, kterého jsem četla. Obohatil mi slovní zásobu, utkvělo mi zajímavé přirovnání, oslovilo mne, jakým způsobem dokáže vykouzlit atmosféru. Tomuhle vlivu se nelze ubránit a bylo by i špatně se mu bránit, protože je to nesmírně obohacující. Je to jako okoukat u malíře, jak míchá modrou barvu, a pak ji použít na svých vlastních obrazech.

Wetemaa byla megaúspěšná, ale teď už jste dlouho žádnou fantasy nenapsala. Je to kvůli vašim knihám o putování časem?

Máte pravdu, poslední fantasy Koruna Élladu vyšla asi před sedmi lety, pak už jsem zvládla myslím jen jednu povídku, protože jsem plně vytížená psaním knížek o Báře a jejím kouzelném atlasu, díky kterému cestuje do minulosti.

Jak a kdy jste na tenhle nápad přišla? A co bylo na prvním místě? Napsat vtahující příběh, nebo seznámit malé čtenáře s historií?

Podobné otázky dostávám často a po pravdě odpovídám, že jsem na ten nápad nepřišla, ale Bářin příběh si mne sám našel. Prostě jsem jednou zjistila, že píšu o holčičce, která se dostala do bitvy na Vítkově. Takže těžko odpovědět na to, co bylo prvotní motivací. Připadalo mi ale, že příběh má obrovský potenciál. Měla jsem tehdy pocit, že pro holky kolem dvanácti není na trhu žádná pořádná literatura, jen zamilované románky nebo knížky o koních. A že by si zasloužily i něco jiného. S tím potenciálem jsem se nezmýlila, vychází už třiadvacátý díl a mám smlouvy na další. Ukázalo se ovšem, že to není pouze dívčí série. I na díly, které pokládám za vyloženě „holčičí“, chodí nadšené reakce od kluků.

Některé lidi dějepis nebaví, někdy i nudí, v jednom z rozhovorů jste říkala, že to byl až do osmé třídy i váš případ. Proč je dobré chápat a znát dějiny?

Kterým důvodem začít? Historie a filosofie jsou tzv. čisté vědy. Nemáte z nich přímý praktický užitek jako z matematiky, biologie nebo jazykovědy. Ale tříbí nám myšlení, učí nás uvažovat o světě v mnohem hlubších souvislostech, vnímat příčiny a následky, a to jiným způsobem než exaktní vědy. Přináší nám zkušenosti generací a generací našich předků, a to je obrovské, byť nehmatatelné bohatství. Studium historie a filosofie je, jako když se hrdina vydá do světa na zkušenou. Vyrazí bez krejcaru a vrátí se bez krejcaru, přesto je jiný, nesrovnatelně bohatší – právě o ty zkušenosti, které mu pomohly stát se moudřejším. Nebo když si dovolím ještě další podobenství: chce-li zahradník sklízet co nejlepší jablka, musí pečovat i o kořeny jabloně, ne jenom o její korunu, protože jinak nemusí pochopit, proč právě tahle jabloň nese tak pěkná jablka a támhle na té se neurodí ani jedno.

A zajímá tedy podle vás děti historie?

Historie je jeden z nejatraktivnějších vědeckých oborů. Jen se podívejte, kolik časopisů s historickou tématikou vychází, kolik se točí historických filmů. O kvalitě a historické správnosti se teď bavit nebudeme, ale vypovídá to o tom, že historie je přitažlivá pro lidi jakéhokoli věku. Pro děti pochopitelně také. Má to i punc romantiky, ne? Rytíři, Vikingové, pyramidy… Navíc je to výlet za vlastními předky. Naše praprapra… prababičky a praprapra… pradědečkové zažili třicetiletou válku, vládu Karla IV., boje mezi Přemyslovci a Slavníkovci… Jakmile děti zjistí, že dějepis není jenom datum a událost, že je to úžasné dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované.

Na naší škole máme dobrého učitele dějepisu, ale jinde si na vyučování historie stěžují. V čem je podle vás hlavní problém českých učitelů?

Stejně jako máte vynikající zubaře, průměrné zubaře a mizerné zubaře, máte vynikající, průměrné i mizerné kantory. A je jedno, jestli se to týká dějepisu, angličtiny nebo matematiky. Je to prostě jako u všech profesí. Nejsem kompetentní říkat, jaký je hlavní problém v přístupu českých dějepisářů, protože jich zas tak moc neznám, ale můžu říct, jaké problémy vidím v přístupu k dějepisu. Četla jsem, že když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, byla ve školách posílena výuka dějepisu, aby se děti vychovávaly k demokracii. Když jsme v roce 1989 svrhli komunismus, nějak nikoho nenapadlo, že je výchova k demokracii po půl století totality (nacistické i komunistické) tak potřebná, že by měly být posíleny předměty, které ji mohou poskytnout. Tedy dějepis a společenské vědy. Několik generací prošlo totalitním školstvím, kdy jim bylo neustále prezentováno, že humanitní obory jsou „plevelné vědy“ a důraz se kladl na exaktní obory, které nejsou pro totalitu ohrožující. Ale hlubší znalosti dějin a filosofie, to je z pohledu totalitního režimu semtex. Není náhodou, že na západ od našich hranic mají humanitní předměty vyšší hodinové dotace než u nás. A právě ty nanejvýš dvě hodiny týdně stejně jako před rokem 1989 jsou podle mne jedním z hlavních problémů. Je to málo prostoru na to učit děti chápat souvislosti, příčiny a následky – a věřím, že řada kolegů proto výuku z nouze redukuje na data a události.

Kam jste se s Bárou při knižním putování časem ještě nevydala a chtěla byste?

Bože, takových míst a dob je! Nevím, co vybrat dřív. První nebo třetí kruciáta? Čína v době vlády císařovny Wu? Masakr v Glencoe? Římané na našem území? Něco o Keltech? Orknejské ostrovy v době, kdy vzkvétala vesnička Skara Brae? Nebo nechat Báru udělat zkušenost, jaký hnus byla vláda jakobínů ve Francii?

Láká vás i nedávná historie, tedy po roce 1948?

V souvislosti s psaním knížek ne. Protože je to příliš čerstvé a hrozilo by, že dojde ke zpolitizování toho příběhu. Zatím jsem si jako hranici stanovila rok 1945. Možná ji za deset, patnáct let posunu. Pokud budu bárovky ještě psát.

Hlavní hrdinka má dost podobné zájmy jako vy, dokonce i stejné zvíře. Je to náhoda, nebo záměr?

Náhody neexistují.

Zkusíte se někdy vydat i do budoucnosti? Lákala by vás sci-fi?

Když jsem byla v pubertě, sci-fi jsem hltala, ale už dlouho ji nečtu. Takže ani nepřemýšlím o tom, že bych se jí někdy věnovala. Ovšem kdo ví, co bude za pět, deset let…

Co vás tedy baví nejvíc psát? Učebnice, fantasy, Kouzelný atlas?

Při psaní učebnic nejde moc o zábavu. Je to velmi zajímavá, ale výsostně odpovědná a náročná práce. Je na ní hodně ubíjející, že text lektoruje asi milion lidí a každý k tomu má nějaké připomínky a opravdu vás čerti berou, když musíte vysvětlovat, proč jste do učebnice, kterou má pochopit i budoucí zedník, neuvedla, kdo byl lotyšským premiérem v roce 1991… Jinak mě asi nejvíc baví vždycky to, co právě píšu. Takže momentálně Kouzelný atlas. Ale po fantasy se mi stýská, ne že ne.

Která kniha se vám povedla nejvíc?

Tak na tohle vám neumím odpovědět. Kdybych jednu knihu takhle vynesla, měla bych špatné svědomí vůči ostatním. Já mám obrovskou radost z každé, která vyjde.

Vystudovala jste a učíte latinu. Co se vám na tomto jazyku líbí?

Nejvíc se mi líbí, že si můžu v originále, tedy bez ovlivnění překladatelem, číst texty staré víc než dvě tisíciletí. To je fantastický pocit. Pak na latině miluju, že je jednoduchá a má jasnou a přehlednou gramatiku, a přitom čím lépe ji umíte, tím lépe umíte i ostatní jazyky. Celou vysokou jsem nehrábla na angličtinu, zlepšovala se automaticky s tím, jak jsem postupovala v latině. Když si nemůžu vzpomenout, jak se něco řekne anglicky, stačí po anglicku zprznit latinské slovo a většinou je to správně. Aniž bych se kdy učila francouzsky nebo španělsky, byla jsem po státnicích schopná číst odborné francouzské texty nebo překládat výklad španělského průvodce. Latina prostě v hlavě vytvoří takový jazykový mustr, na který se ostatní indoevropské jazyky nabalují. Tu a tam také můžete proložit svou řeč nějakou latinskou frází, když chcete ohromovat, navíc latina podporuje logické myšlení stejně jako matematika.

Jak jste se k ní dostala?

Tak to byl velmi zajímavý impuls. Četla jsem sci-fi Pondělí začíná v sobotu od Arkadije a Borise Strugackých. Je to o programátorovi, který shodou okolností začal pracovat ve Výzkumném ústavu čar a kouzel (VÚČAKO), což byl klasický sovětský výzkumný ústav se všemi nešvary té doby. Od ostatních se lišil tím, že se tam opravdu zkoumala kouzla, řada zaměstnanců kouzlit uměla, pohybovaly se tam pohádkové nebo bájné bytosti, realita fungovala jinak než běžně. Dočetla jsem ke scéně, kdy se na schůzi vedoucí ústavu Janus Poluektovič o něčem polohlasem bavil s několik set let mrtvým bývalým velkým inkvizitorem latinsky, aby jim ostatní nerozuměli. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně trapně, že latinsky neumím. Jako absolutní nýmand. Bylo mi čtrnáct. A rozhodla jsem se, že se latinsky naučím.

Jste také vášnivá cestovatelka. Která z kultur vám přišla nejzajímavější?

Nejzajímavější ve smyslu nejodlišnější jsou pro mne určitě asijské kultury, ať už se jedná o japonskou, korejskou, čínskou či malajskou. Ty jsou mi hodně cizí, byť se po dobu návštěvy umím přizpůsobit. Třeba v Koreji se jedna z prvních otázek, kterou dostanete při seznamování, týká věku. U nás je to absolutní nezdvořilost. Ale Korejec potřebuje vědět, jestli jste starší nebo mladší, aby měl jasno v tom, jak se k vám chovat. Hierarchie podle věku je tam velmi silná. Nejvíc mi to ale vyhovuje na severu. Sever je drsný, vyžaduje od lidí, aby byli zodpovědní sami za sebe, to mám ráda. Zároveň si tam ale lidé mohou víc věřit. Na Islandu platí to, na čem se domluvíte, i když není podepsaná smlouva. V místech, kam nejezdí tolik turistů, se nezamykají ani auta, ani domy.

Jaké místo jste ještě nenavštívila a chcete se tam podívat?

Ty největší cestovatelské sny už mám skoro všechny „odškrtnuté“. Zbývá mi jeden, v současné době nesplnitelný, a obávám se, jestli kdy vůbec splnitelný bude. Křižácký hrad Krak des chevaliers v Sýrii.

Autor byl stážistou v Respektu

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger